Kam až mě nohy donesou...

Bayshore marathon - 3.díl "Když si tělo rozvzpomene"

noreply@blogger.com (Running Shadow) — Tue, 05 Jun 2007 15:42:00 +0000

Prvnich par kroku se nechavam vlacet davem, jiz zahy vsak pred sebou poznavam nekolik bezcu, ktere znam ze svych petikilometrovych eskapad, a kterym jiz pravidelne o nekolik minut utikam. To mne tak trochu probouzi z letargie, a zacinam si vzpominat proc jsem se na tento beh vubec prihlasil. Posledni dny jsem se snazil trochu uvazovat o taktice, o rozlozeni sil, o spravnem tempu. Googloval jsem sve zname soupere a dohledaval jak moc jejich petkove ci pulmaratonske casy souhlasi s McMilanovou kalkulackou, ktera mne neuproste hnala dopredu rychleji nez se mi zdalo verohodne ... no nic, bude cas se poposunout.

Prvni mile se pomerne klikati. Dav po siroke silnici ladne proplouva kampusem mistni university. Pomalu pridavam na rychlosti a propletam se kupredu, obcas po trave, obcas proskokem mezi dvema bezci, neni-li misto jinde. Me odhodlani je zacit na 7:50-8:00 na mili. Pomalejsi limit odpovida 3:30 v cili, tedy McMillanova konzervativni predpovedi meho bezeckeho osudu. Dle pulmaratonu bych ale mel zvladnout 3:27, podle cerstveho osobaku na petce mam jit na 3:22. Par minut sem-tam, s mym dosavadnim casem 4:43 z Fuessenu mi jsou nejake minutky ukradene, jeste pred mesicem jsem tajne doufal v prolomeni 4 hodin ... no i kdyz, probouzeji se ve mne ambice ... lakaji mne ty dvojky za trojkou ... uvidime jak to pujde.

Zhruba na prvni mili dav dostatecne proridne a ja se mohu polozit do pohodlneho strojoveho tempa. Bezi se mi zlehka, skoro ladne, boty nikde netlaci, satek pevne sedi, dva gely po kapsach prilis nepleskaji. Je par minut po sedme, slunicko zacina prosvitat skrz stromy, je absolutni bezvetri, zhruba 9-10 stupnu Celsia a ja probiham podel prvniho milovniku. Na hodinkach mam 7:48. No, to neni spatne, ale zrejme jsem ted rychlejsi, nez na zacatku, lepsi by bylo trochu zpomalit. A tak zpomaluji, nebo spise trochu polevuji, alespon si to myslim a beh mi pripada opet lehci.

Zatacime konecne na silnici vedouci po pobrezi a mne se naskyta nadherny pohled na azurovou hladinu Michiganskeho jezera, jen mirne zvlnenou rannim vankem. Cesta, kterou je nyni uzka asfaltka, se povine jako liny had nanejvyse par desitek metru od vody, nad jejiz hladinu obcas o par metru vystoupa, aby se ale hned zahy zkroutil opet dolu k nejake nadherne plazi. Vidim nejvice dveste trista metru pred sebe, a tak ani me oci ani mou dusi nikdy nebude tryznit pohled do dali pres nekonecnou rovinku, na ktere nezbyva nez zatnout zuby a odpocitavat kazdy krok. To ale jeste nevim. Po chvilce kochani se zaobiram prizemnejsimi vecmi, kterymi je protivne nasladla chut po gelu co jsem do sebe nasoukal pred startem, a i pres vsechny vyprazdnovaci ukony i ponekud syty pocit meho zaludku ... asi to bude tim dzusem, obcas mi nalacno nesedne.

Druhou mili i pres subjektivni spomaleni probiham za 7:35. To je vyrazne rychlejsi nez jsem predpokladal. Tempo se mi ale libi. V duchu pocitam jakemu cilovemu casu odpovida, a dopoustim se zasadniho omylu. V pameti mam vyryt cas 7:38/mili coby magickou hranici hodnou prekonani, nemohu si vsak presne uvedomit, kteremu vyslednemu casu odpovida. Zkousim z hlavy pocitat 26 celych 2 krat 7 minut a 38 vterin ... ale moc mi to nejde. Neco zaokrouhlim, neco zanedbam, ... no zkratka vychazi mi to k 3:25, rikam si ze to urcite bude ono. No proc tedy ne, papirove na to mam, bezi se mi dobre, ted jen drzet rytmus, obcerstvovat se a ono to nejak dopadne.

Priblizuji se k prvni obcerstvovacce, zizen nemam, chci ale splachnout zbytky gelu. Vyhlednu si mladika s vodou, posledniho v rade asi 15 dobrovolniku rozesetych podel trati. Profesionalne na nej z dalky ukazi, pro jistotu na nej jeste kyvnu a stale jej hypnotizuji uprenym zrakem. Mladik pochopil, kelimek mi nastavuje presne do cesty ... ma ruka se blizi pod idealnim uhlem ... ucebnicova predavka ... lec z nenadani proti obliceji vytryskne gejzir vody, jsem pohlcen v mraku vodni triste ... to kdyz jsem nebohemu mladenci efektne vyrazil kelimek z ruky. Jsem externe hydratovan, lec pachut v ustech zustava. Kde asi soudruzi z Okemosu udelali chybu ...
Snazim se nemyslet na nevydarenou predavku a soustredim se na sve spolubezce. Stale se posouvam dopredu ... dotahuji jednu skupinku za druhou, obcas se prede mnou vytvori dira, ale brzy se pres ni prenesu ... rikam, si tak co ... stejne mi rupne koleno, tak at to do te doby stoji za to.
Presne mezicasy z jednotlivych mil si bohuzel jiz nepamatuji, jen ten obecny dojem, ze jsem i na treti a ctvrte mili pokracoval stejnym tempem. Vzdy jsem si jen spocital mezicas na posledni usek, absolutni cas jsem prilis nevnimal. Nekde za ctvrtou mili byla druha obcerstvovacka. Byl cas na prvni iontak a jeste jsem to chtel konecne splachnout vodou. Poucen z posledni nezdarene predavky jsem si vyhledl hned prvni kelimek v rade. Slava ... vyslo to, uz to mam v ruce, ted jen rychle vypit, at stihnu jeste vodu bez brzdeni. Je mi trapne to rozpytvavat, ale prvnim douskem jsem se malem utopil. Druhy pro zmenu neomylne trefil me prave oko. Zbytek kelimku jsem nastvane rozmazl o silnici. Otrel jsem si pravou rukou oblicej a chtel si ji pak osusit o tricko, at nebezim oblemcany hned od zacatku. Misto toho jsem si ale ladnym pohybem ruky vyrval cislo z vrchnich dvou spendliku. Prepadlo dolu, plandajice mi o rozkrok, visice jen za spodni dva ruzky. Byl jsem zraly to akorat otocit, uz jsem mel dost vlastni hlouposti. Trochu se pripomnelo i koleno ... jen tak pro formu ... dvakrat trikrat jako kdyz stisknete modrinu. Bezel jsem nevericne dal, asi mi ani nic jineho nezbyvalo. Cislo jsem otocil opet nahoru do puvodni pozice, kupodivu se samo priplaclo na zpocene tricko, ani nebylo treba jej znovu prispendlit ... muzu uz tedy laskave bezet ? ... chtelo se mi kricet, ale asi by mi stejne nikdo neodpovedel. Srovnal jsem si trochu krok a synchronizoval dychani, rozhodl jsem se opet radsi kochat, do dalsi obcerstvovacky mam cas si odpocinout. Cesta se stale krasne vinula po pobrezi s malymi lec krasnymi residencemi mistnich, mnozi z nichz posedavali v kresilkach podel silnice, mavali a tleskali, tu tam se objevil transparent ci cedule pro nekoho konkretniho. A ja se posouval stale dopredu ... plizive jako stin kolem ostatnich ... kdyz tu najednou se ze zatacky vyriti policejni auto ... chvilku po nem dva cykliste a pak ... no to snad neni .... ale je ... bezci !!! ... trva mi to par vterin, ale pak pochopim, mijime se s prvnimi pulmaratonci. Na cele je stary znamy Jake Crowe, svisti mu to jen co je pravda, nekdo jej s odstupem stiha, ale pak je obrovska dira. Bavim se sledovanim techto skvelych borcu a touzim byt rychli jako oni. Mnoho mych soubezcu mijejici pulmaratonce hlasite povzbuzuje, placaji si rukama, nekteri poznavaji sve zname, zastavi se i na kus reci ... krasne se na to kouka a cesta mezitim sama ubyha nekde tady byla dalsi mile, trochu nad 7:40 ... to bylo tim obcerstvovanim, a dalsi hned zase za 7:32. Chvilku pote si o nekolik minut vytvarim osobak na 10kilometru, tenhle bych opravdu bral, narozdil od pulmarathonu nemam za sebou negativni prevyseni. Probihame prvnim mistem kam se svazi divaci autobusy, cesta se davem podel trati vyrazne suzuje, neni to sice zadny Alpe d'Huez, ale i tak je to skvele, vsichni krici a povzbuzuji bezce v obou smerech. Hledam znamou tvar, ale bohuzel ji nikde nepoznavam ... snad je vse v poradku, preci jen jsem zde ale rychleji nez jsem D puvodne oznamoval. Na dohled je dalsi obcerstvovacka, a s ni prichazi zatim nejkomplikovanejsi operace ... nacpat do sebe gel a konecne se poprve napit.
Prekvapuji sam sebe, kdyz jidlo i piti stiham bez sebemensich problemu, nutricni disipaci ci vyraznejsiho zpomaleni. Cesta se ted staci z kopce ... bezi se opravdu lehce a rychle ... zvlastni, vubec jsem si nevsiml, ze bychom neco nekde nastoupali ... nevadi, protestovat nebudu. Je tu dalsi mile, ted uz sedma, sekam to tam opet skoro na vterinu presne ... bezi mi to jako podle jizdniho radu ... koleno drzi ... bavim se pozorovanim pulmaratoncu, roztrousene elitni pole plynule preslo na smes tragedu a tragedek vsech roztodivnych tvaru a barev ... na svete je krasne.

Bayshore marathon - 2.díl "Bez odporu"

noreply@blogger.com (Running Shadow) — Mon, 04 Jun 2007 21:57:00 +0000

Probouzim se asi po sto padesate, na budiku vsak jiz vysvobozujicich 4:57. Hmm ... nema smysl znovu usinat, vyvalim se ven. Od prvnich vterin jsem dokonale probuzeny, jen startovat na prvni slapnuti ... no jen to zase neuspechat. Ranni hygienicka rutina je nasledovana peclivym balenim, vybalovanim a prebalovanim veskere bezecke vybavy. Mezitim zjistuji, ze zaplatpanbuh koleno neboli, a i kdyz urcite brzy zase zacne, aspon chvilku mi to nemusi pripominat. Pristup mych strev ke vcerejsi strave je vyjadren v nazvu dnesniho prispevku. Kdyz se z pod perin vyklube i D, dojidam snidani sampionu v podobe pinty pomerancoveho dzusu a dvou musli tycinek, jedne kavove a jedne bananove. Tahne na sestou, je cas vyrazit.
Venku kosa, ale uz svetlo, od ust jde para, nejspise kolem 6-7 C. Nebe ciste, odpoledne bude parak. Na start to mame z hotelu asi 300 metru, jdeme pesky. Traverse City spi, nikde nikdo, jen po jedne ulici se tahne kolona automobilu s dojizdejicimi bezci. Obhlizime start. Vsude plno rozjarenych bezcu a bezkyn, vsichni jsou ohromne fit, rozcvicuji se, oci jim sviti vzrusenim a zacinaji svym enthusiasmem nakazovat i moji zenu. Ta mne neustale burcuje, macka ruku, hladi po zadech ... jen ja, nevim proc, si pripadam jako dobytce vedene na porazku. Uchyluji se do relativniho klidu vehlasneho modreho domecku. Je cas se rozcvicit, i kdyz mi to pripada zbytecne, stejne to zazdim po deseti kilometrech, ani to nema cenu, rozehrat se a rozdychat, .... no tak aby se nereklo. Vybiham smerem po trati, otacim to po jednom kilometru. Rozcvicuji se v ustrani, klasickym cvikem se snazim vyvratit lampu verejneho osvetleni. Start je na silnici pred stadionkem mistni skoly, kde na draze bude cil. Je tu mistni radio, vyhrava jednu rozpalovacku za druhou. Maratonci se misi s temi co pobezi pozdeji desitku, pulmaratonci uz odjeli na svuj start o 21 kilaku dale (pobezi to same co my v druhe pulce zavodu ... jake my?). Boli mne bricho a chce se mi zvracet. Moje streva to uz zrejme zabalila definitivne. Znovu se stavim do fronty v modre ctvrti. Dokonce nas maratonce pousteji pred sebe desitkari, jak laskave. V okamziku kdy za sebou zaviram dvirka a odavam se nevyhnutelnemu, ze vsech repraku zazni americka hymna. Pomerne pateticke a kycovite, ale dokonale synchronizovane. Trochu se mi lepsi nalada.
Zbyva deset minut do startu, loucim se s D, vyrazi poradatelskymi autobusy co rozvazeji divaky kyvadlove podel trati. Dostava posledni instrukce, fotka a polibek na rozloucenou a ja zaplouvam do davu ktery se jiz rovna na startu. Zadne startovni koridory, kazdy kam chce. Asi budu nekde tesne pred pulkou, na zacatek trinactisethlaveho davu ani nedohlednu. Nejaci dedeckove co by byli opticky skvelymi klienty v dome pro seniory se bavi jestli se jim dneska tech 3:30 podari nebo ne. Jini lide se necekane potkavaji ... pote co se pred par tydny seznamili na maratonu v nejakych Kotehulkach. Holky prede mnou pocitaji na prstech kolik dali letos maratonu, a kolik maji jeste v planu. Nevim co tu delam, musi byt kazdemu jasne, ze jsem tu jen omylem. Odpocitavaji se vteriny do startu, jeste klepu nohama, abych nevypadal, ze je mi to jedno. Dycham zhluboka a oci upiram za horizont. Ostatni se smeji, placaji se po zadech, dlanemi o sebe, louci se, dohaduji se kde se sejdou v cili ... a hlavne v kolik ... a uz se to sune kupredu, zadny vystrel jsem neslysel ... kdyz jdou vsichni pujdu take ... lide postupne umlkaji, stale se suneme co noha nohu mine ... jiz slysime zbesile pipani chipu rozbihajicich se pres koberec ... na krku mi vyrazi studeny pot ... a najednou se dav prede mnou rozestoupi ... tri ctyri metry nikde nikdo, na zemi dva tmave rude koberce, vim co mam ted udelat, ale preci jen vaham, je to jen okamzik, citim v zadech ten dav, vsichni chteji preskocit ... musim take ... tak jo, jdu do toho take ... bez odporu. (pokracovani priste)

Bayshore marathon - 1.díl "Předehra"

noreply@blogger.com (Running Shadow) — Thu, 31 May 2007 20:45:00 +0000

V patek odpoledne se stale nemuzeme vymanit z prace ... porad nekdo neco chce, studenti nemuzou na neco prijit, nebo neco hledaji, zase jim nefunguje to a tamto, vedouci se chteji o necem radit ... zacinam byt trochu nervozni. Podle googlu nas ceka skoro tri a pulhodinova cesta na sever do Traverse City. Chci si jeste vecer vyzvednout cislo, to jde jen do deviti vecer a pak co nejdrive na veceri at to do rana stravim. Vyrazime nakonec tesne po pate, no neni to zadna katastrofa, ale zase neco neni podle mych predstav a me se hlavou honi stale defetistictejsi myslenky. Chvilku nam trva nez se vymotame z Lansingu, ale dalnice na sever nastesti neni tak plna jak jsme se strasili. Soustredim se na rizeni, ale nekde v zadu mi to hloda. Prave koleno boli. Neco v nem boli. Zase. Jsem hloupy, jsem nepoucitelny, jsem namysleny, ted to mam ... rikal jsem si o to. Vysledek prvniho pokusu o dvoufazovy trenink ... v tu nejnestastnejsi dobu po 31km dlouhem behu, ktery se mi povedl na lacno a temer bez vody za solidnich 2:45 jsem se vydal odpoledne vybehat do tezkeho terenu. Takova skolacka chyba ... zazdit celou novou bezeckou karieru, ktera se pritom tak necekane dobre rozebehla.
Cesta ubyha prekvapive rychle, tesne po osme dorazime do Traverse City. Predstavoval jsem si to vetsi, nejvyssi budova ma dve patra, vetsi plochu zabiraji parky nez domky. Misto hotelu nejdrive na registraci. Poleva mne studeny pot, potrebuji si odskocit, strevni potize mam jiz treti den. Vsichni vypadaji naramne ergonomicky, takove somalske modely, ma postava pro ne musi byt nutne prikladem cloveka holdujiciho obzerstvi. Ve vyvesenych seznamech nachazim sve jmeno a pridelene cislo, dle ktereho se naviguji k prislusnym dobrovolnicim jez vylovi z pradelniho kose obalku s cipem a cislem, do igelitky pridavaji nejake drobne darky a jeste mi vysvetluji funkce jednotlivych papirovych karticek. Asi je to na parkovani, zbytek nevnimam, boli me koleno a moje bezecka duse. D. zari na vsechny strany, popostrkava me nadsene k dalsimu pultiku, dostavam maratonske tricko, sonduje mi v tasce co by se ji mohlo hodit, zahrnuje mne lichotkami a povzbuzenim a tahne ke stolku s vinem. Nejnovejsi maratonsky suvenyr, lahev Cabernetu s vinetou s vasim jmenem a dosazenym casem ... dobry ... hezky napad ... jsem premluven (vice od me choti nez od prodejce, ktery je sam mnohonasobnym maratoncem a zitra take pobezi) a upisuji sve nove nabyte startovni cislo, jmeno a adresu. Jeste se sdrzime a pratelsky si povidame, citim se skoro mezi svymi, jen kdyz mi zase loupne v koleni zeptam se co mi daji na vinetu kdyz nedobehnu. Lahvi s pismeny DNF bych se urcite nikde chlubit nemohl ... i to se pry muze stat, natisklo by se jen jmeno bez casu ... fair enough.
Ted rychle na hotel, vybalit a hura na veceri ... nasledujeme pulmaratonsky model, a misto do italske restaurace zamirime do hospody mistniho pivovaru. Testoviny maji v nabidce take, hlavne se ale predzasobuji ionty v podobe mistniho kvasinkoveho piva s prichuti pomerance. Mam pocit ze si svymi depresivnimi naladami privozuji dalsi psychosomaticke potize. Testoviny v zaludku lezi jako balvan, nepomaha ani druhe pivo.
Cestou do hotelu se jeste stavime v samosce pro mentholovou mast a pro jistotu si kupuji i elastickou koleni ortezu. Nemam v umyslu s ni bezet, v zivote jsem to nemel na sobe, ale vedomi ze D. ji bude mit v pohotovosti v batuzku nekde podel trate mi poskytuje jakes takes uklidneni.
Pak uz jen umyt, vycistit si zuby, nastavit pro jistotu dva budiky, pripravit si veci uhledne do kominku a zalehnout a spat. Jako jiz tradicne pred velkym zavodem se usina z tezka, spanek je lehky, probouzim se kazdych pet minut, rochnim se, prevaluji, funim ... proste to nejde ... a kdyz se omylem prevalim na pravou stranu, prave koleno boli. No to bude zitra narez .... (pokracovani priste)

Uz zítra ...

noreply@blogger.com (Running Shadow) — Fri, 25 May 2007 15:50:00 +0000

Vcera jsem se byl naposledy vyplazit. Muj klasicky mensi okruh v tempu 9:00 na mili. Boli mne uplne vsechno a vsude. Stavy meho tela se snazi zurive kopirovat stavy moji mysli. Pripadam si jako pred statnicemi, potim se, mrazi mne v zadech, svaly v ruznych castech tela mi nahodne zacinaji skubat. Mam tremu. Strasnou. Uz nekolik dni. Nic nepomaha.

Na zacatku ledna jsem zacal opet behat s cilem znovu zazit tu krasu a pohodu svobodneho pohybu. Samozrejme jsem tez posilhaval po maratonu. Ten, pro mne, hlavni je az na konci rijna. Co do te doby, rikal jsem si, proc si nezkusit neco jen tak lazo-plazo. Traverse City byl skvely termin, akorat na puli cesty. A kdyby se zadarilo, treba budu moci atakovat povestne ctyri hodiny. ... jenze ...
... jenze se mi behalo v zime i na jare mnohem lepe nez jsem predpokladal. Rozzavodil jsem se a sam sebe jsem zaskocil pri pulmaratonu, ktery jsem dokoncil nejen v case ktery jsem si do te doby nedokazal predstavit, ale dokonce v pohode a klidu, kdy jsem velice strizlive drzel nasazene tempo prakticky az docile i pres zajimava kopcovita prekvapeni. A i dalsi dlouhe treninkove behy dopadaly stabilne vyrazne lepe nez bych ocekaval. Sama prijemna prekvapeni ? ... mozna, ale clovek je najednou svazan, pohledne do sveho deniku, na sve casy do vysledku, zacne si hrat s McMillanovou kalkulackou, vygoogluje si sve soupere z absolvovanych zavodu a zjisti ze najednou jeho ambice by mely byt vyrazne vyssi nez si do te doby dovedl predstavit. Neumim bezet zavod na pohodu, na pul plynu nebo na jistotu. Jedinou jistotou je ze pokud trefim tu tenounkou hranu mych vlastnich moznosti,dorazim do cile konstantni rychlosti s nejlepsim moznym dosazitelnym casem, zruinovan, unaven ale stasten. Kdyz tu hranu jen o kousicek minu, dojde mi ke konci dech a trochu ztratim v zaveru ... nebo mi zbydou sily na dlouhy finis a negativni split. I to by byl dobry vysledek na ktery bych byl hrdy. Kdyz svou hranu netrefim vubec, skoncim rozmaznut na zdi, ci se studem v dusi ze jsem mel na vic. Kde tedy zitra bude moje hrana ? ... pomalu nemam ani odvahu napsat ze to budu rozbihat na cas pod 3:30. Bojim se ze jsem prilis troufaly a prilis naivni ... nemohu snest to cekani ... uz abych byl na startu a mohl se vydat dopredu. Prvnich par mil napovi, urcite mne uklidni ... myslim, ze poznam vcas jestli to neni ono, nevim jestli se tomu podridim, ci tvrdohlave pujdu proti zdi ... ale aspon budu vedet jak na tom jsem ... tedy alespon jak na tom budu nez budu mijet 20.mili ... pak uz jen tma a svetlo na konci tunelu.

Jedno záhadné setkání ale i druhý bod

noreply@blogger.com (Running Shadow) — Wed, 23 May 2007 13:23:00 +0000

V nedeli jsem mel v planu ucast ve 4.dile Playmakers Series, kterym byl 5K beh kolem Kapitolu v centru Lansingu. Chtel jsem to vzit jako posledni rychlostni test pred maratonem v Traverse City a trosku si upevnit sebevedomi po nedavnych problemech s kolenem. Neb v duchu veskereho sveho tragedstvi jsem svoji nevidane povedenou predmaratonskou pripravu malem pohrbil lacinym machrovanim. Predminuly vikend jsem si dal posledni dlouhy beh kdy jsem na sebe v prekvapivem tempu dal 31km za 2:40. Behem tohoto behu jsem si udelal hned 4 treninkove osobni rekordy na tratich od 8km do tech zminenych jednatriceti. To mi nebylo dost a odpoledne jsem se vydal vest vypravu tri cechoslovaku na extremni stezky v prirodnim parku pobliz mestecka Hell. Tempo sice bylo sneci, ale stezky tocite, nahoru dolu, hrbolate a vydrzeli jsme to presne hodinu. Odhaduji to na 8km/hod. Nicmene od 40.minuty mi neco zacalo rupat v pravem koleni, ze jsem v pondeli poprve nedokoncil ani svuj regeneracni beh kde kdyz to definitivne ruplo jsem to po 4km to zabalil. Panika, zdeseni, frustrace dva dny bez behu a dalsi tyden a pul misto behani jsem se chodil spise jen tak vyplazit. Minuly vikend uz to bylo lepsi a tak sice v snecim tempu, o to vsak pohodoveji, jsem si podel Niagarskych vodopadu dal dvouhodinovy pulmaraton. Reka temne hucela, ale moje duse se soustredila na rytmicke tlapkani botek o asfalt. Co se tehdy delo s moji do te doby nadejne narustajici formou bylo mi zahadou. Z kanadskeho piva jsem opet pribral jednu dve libry a pri delsi jizde autem mi to v koleni opet podivne skubalo.

No nic ... zpet k nedelnimu behu ... i kdyz k tomu patri jeste mensi sobotni intermezzo. Rozhodl jsem se v zari prihlasit na svuj prvni 50K, ktery je navic v extremnim terenu kolem Pekla (proto to scoutovani pri kterem jsem se malem odrovnal) a chybi mi poradne tereni boty do bazin, navic jsem potreboval na maraton doplnit zasobu energetickych gelu a vydal jsem se do mistniho bezeckeho obchodu Playmakers. Dalo se tam i registrovat na nedelni petku, takze mnoho much jednou ranou. Po registraci se mne ujal sympaticky mladik, evidentne vytrenovany bezec. Trpelive si nechal ode mne vysvetlit historii vsech mych bezeckych trablu, ambici a omezeni, aby se mi pak jal doporucovat ruznou obuv. Mezi tim jsem mu vypravel sve zazitky z ucastni na obcerstvovacce jednoho tereniho marathonu, diky kteremu jsem se definitivne zblaznil do onoho 50K behu puvabne nazvaneho "Dances with Dirt". No nevadi, moje nozky jsou vybirave, behem hodiny zkousim asi patery pary, jeste nekolikero ruznych vlozek. vyptavam se take jeho jestli beha, pry ze ted spise odpociva, ze se drive na skole venoval hlavne 15ti stovce. No proc ne, velmi mu dekuji za vsechnu ochotu, jeste me ujistuje ze boty mohu do 30 dnu vratit, rikam ze to by ale nejspis byly od blata, on ze to nevadi, ze je dulezitejsi aby mi to dobre behalo. Obchod jedna basen. Loucime se ... sbohem a satecek.
Ted uz je konecne nedele, vyrazne chladneji nez v jine dny, cca 15-16 stupnu, trochu fouka, zatazeno. Je pravda ze uz to zacina byt pro mne trochu rutina, mam sve presne postupy kdy dorazit na zavod, kdy a jak dlouho se rozbehat, rozcvicit, kde lelkovat do startu ... a hle tu, ze vcerejska muj prodavac bot, ktery casto mi sam zavazoval tkanicky, upravoval vlozky, a vubec vetsinu casu travil u mych nohou zatimco ja si vysedaval v kresilku, ... hle on zde, spolecne s par dalsimi lidmi z Playmakers, mnoho z nich pobezi, a pak jsou tu dalsi ... Jerome Recker a Jake Crowe, velci kamaradi, ale i rivalove a bezkonkurencni adepti na vitezstvi, umi ty petky tesne nad 15. Zdravim se se svym obuvnim poradcem, nesmele se vyptavam jestli pobezi nebo je tu jen jako divak. Pry pobezi, ptam se na vekovou kategorii, mam starost ze urcite je lepsi a ze zrovna on to bude kdo mne urcite odsune v hodnoceni podle veku na nepopularni seste misto, pokud by nahodou par jinych rychliku zustalo doma. A taky ze jo, je mu 28 jako me. Poprejeme si hodne uspechu ... a pak se jdem rozcvicit, rozbehat ... znate to.
Na startu se rovnam opet kolem steho mista at mam hodne na predbihani, poznavam spousty svych vygooglovanych rivalu, zdravim se s prvnimi znamymi, jen sveho obuvnika nemohu nikde poznat. Videl jsem jej ale rozbihat se, urcite tu je ... jen nevim kde.
No a je tu start, zase je to nejdriv trochu zacpane, trochu panikarim, jakmile se otevre nekde skulinka, hned se tam nacpu, po chvilce je cesta ale dost siroka pro vsechny, probijim se dopredu, boli mne stehna, nevim z ceho, pripadaji mi namozena, ale brzy na to zapomenu. Pozice se kolem prvniho kilometru ustaluji, soustredim se na sve tempo. Trat je jednoducha, dvakrat ten samy obdelnik, prakticky placka, jen v prostoru cile je to trosku do kopce, mozna 3-4 metry, vic to nebude. Prvni mile je za 6:28, strasne rychle, trochu se toho desim a instinktivne brzdim. Prvni kolo, tedy 2.5km mam za 10:12, zacina ted ale trochu foukat a ja se s tim evidentne peru. Ze zadu mne stahuji dva veterani, manik prede mnou se postupne vzdaluje. Druha mile je za 6:50, no to jsem to teda pekne zariz, zacina mi to byt lito a smiruji se s moralni porazkou. Davam se trochu dohromady az pri nabehu do posledni pulky druheho kola. Konsoliduji svoji pozici a pripravuji se na zaverecny nastup. Na dohled uz mam posledni ruzek, za nim uz to je tak 50 metru do cile, prodluzuji krok, machruju vice rukama a konecne stahuji ony veterany, kteri uz byli deset metru prede mnou. Ze zadu me jeste prejede cerny rychlik v podobe nactileteho chlapce, na toho nemam sanci, ma ctyrstovkove tempo. Posledni zatacka, dupnu na to co to da, jeste pred cilem preskocim pres dva postarsi bezce. Juknu na hodinky, na zacatku je dvacitka, pak ctyrka a dal se to kazdou sekundu meni. Mam zvyk nestopovat hodinky at vim jaky maji cas ti co dobihaji az jim pujdu naproti. Jsem maximalne spokojen a take prekvapen, poprve v zivote bezim pod 21 minut. To mi staci, v me vekove kategorii se s tim zadne zazraky delat nedaji, jsem smiren ze je potreba zrychlit jeste aspon o minutu, abych mohl pravidelne bodovat. I tak ale proc nepockat na vysledky. O neco vice nez hodinu po startu uz jsou kompletni a vylepene na nastence, vsichni rejdi prstem v seznamech 418 ucastniku, me jmeno je na ctvrtem miste v kategorii 25-29. Neuveritelne !! Asi se tem rychlejsim nechtelo dnes ven ... no neva, ja to beru vsema deseti. Cilovy cas 20:44 a celkove 37.misto, oproti zavodu pred 14 dny je to i pres peripetie s kolenem (s jakym kolenem ???) o 22 sekund rychlejsi, to jsou dobre a povzbudive zpravy. Uz skoro odchazim a jeste si vzpomenu ... musim se mrknout jak stary je vitez ... seznamy ho uvadeji zvlast, ale jestli je ze stejne kategorie tak mne v bodovem hodnoceni odsune na pate misto ... no jasne, je mu 28 ... takze misto trech bodu jenom jeden, i tak je to supr, vic nez jsem cekal, dostat tri body za svuj cas by bylo skoro trapne.
Snazim se najit sveho "znameho obuvnika" z Playmakers. Hmm ... jsou prede mnou tri 28 leti. Doma googluji a prohlizim fotky ze zavodu, nejsou kompletni, nebo jsou rozmazane ... ale i tak moje detektivni prace postupuje ... vylucuji Rexe Reista ... bezel za 19:11, ale podle fotky (cislo 370) je jasne ze to neni on. Neni to ani Tony Thomas. Dnes za 17:48, velky sympatak, take pracuje v Playmakers i kdyz vypada spise jako Harleysta nez jako bezec. Zbyva uz jen absolutni vitez Grant Robison (uprostred). Ze by byl tak dobry ? ... postavu na to mel, udolal Jeromeho i Jakea a zabehl paradnich 14:59 ... nasel jsem jej na trech fotkach, ale ani na jedne se mi uplne nezda ... no je tam trocha podoby, ale zase ne moc ... ale preci jen ... kdo by to jinak mohl byt ? ... takze opet do googlu ... vyleze mi mnoho odkazu ... a me konecne dochazi koho jsem to vlastne potkal ... 1 ... 2 ... 3 ... 4 ... 5 ... jeste ze jsem za nim po zavode nedosel se pochlubit svym novym osobakem a nepoptat se jak se mu bezelo a jak dopadl ;-))))

Místo bodu skalp guvernérky

noreply@blogger.com (Running Shadow) — Wed, 09 May 2007 02:28:00 +0000

Bezecka sezona se mi rozebehla dosud nevidanym tempem, ze ani nestiham dopisovat do sveho blogu. Samozrejme ze si situaci komplikuji svymi grafomanskymi zachvaty, kdy mi nestaci strucne popsat kde sem bezel, proc, s kym a za kolik, ale dopisuji nebezecke detaily i ohledne svych stravovacich, pitnych a ubytovavacich navicich. No budiz, dnes tedy strucneji.

Minuly patek v podvecer, v pomerne netradicni dobu se konal treti dil bezeckeho serialu Playmakers Series. Samozrejme jsem si jej nemohl nechat ujit, neb bezim o zasobu chleba na rok 2008. Navic jsem se ale namlsal ziskem bodu z prvniho zavodu, a tajne posilhaval po dalsim patem mistu ve sve vekove kategorii. Tomu nasledovala tvrda predstartovni priprava, kdy jsem si popsanou trat znazornil v MapMyRun.com, abych zjistil ze start i cil jsou na cca 20metrovem kopci, a kdy jsem si prosel vysledkove listiny na nekolik let dozadu, a googloval si potencialni soupere jak na bezicim pasu. Z toho jsem mel spise smisene pocity. Sice se ukazalo ze nekolik tradicnich a papirove silnejsich rivalu dosahlo letos 30.roku veku a tim padem mne v kategorii 25-29 nemohou ohrozit, lec na druhou stranu ani mladez nezahalela a nekteri mladi chrti oproti lonsku o rok zestarli a do me kategorie se bez ptani vecpali. Suma sumarum, prumerne to zase vychazelo na cas kolem 19:50 abych mohl realne myslet na zisk dalsiho bodu. Hmm, na to jeste nemam, navic tyden po pulmaratonu, ale preci jen, co kdyby, radsi se do toho polozim co to pujde. V posledni petce jsem si ten bod omylem vybojoval tim, ze jsem se na posledni chvili rozhodl predbehnout skomirajiciho manika tesne pred cilem, o sest vterin zustal sesty.
Vypravili jsme se rovnou z prace, moje lepsi polovicka coby realizacni tym a dva slovensti pratele, z nichz jeden se ucastnil jiz behu pred 14 dny. Pro druheho to byla zavodni premiera. (Vlastne se to tak nejak tady najednou semila, ze uz jsme byli o vikendu ve ctyrech na spolecnem vybehu, na dalsi beh za 14 dni mam mezi prateli nekolik predbeznych prihlasek a dokonce se zacal formovat tym na zarijovou 100K terenni stafetu ... vyvoj je v soucasnosti ale tak dramaticky, ze je zatim bloggersky nezaznamenatelny)
Kazdopadne vcas dorazime do Masonu, dejiste tohoto behu, parkujeme, nasleduje registrace, tricko tentokrat zadna velka slava, ale jako pyzamo se urcite hodi. Spolecne se rozcvicime, obhledneme kopec ... no neni to zadny krpal, ale dost strmy aby na zacatku rozhodil veskere plany na nejake konstantni tempo, a aby v zaveru vam jeste podrazil nohy.
Na startu se tradicne rovname na uroven prvni tretiny cca 600 cleneho pole. V davu poznavam uz zname tvare, k nekterym jsem schopen priradit i jmena a vysledky z posledni doby. Zvlaste si hlidam Billa Kellera, 66lety veteran s casy kolem 22:40. Jeste loni a letos v unoru mne porazil na Icemanovi, od te doby jsem mu to dvakrat vratil. Beru ho jako referenci, a hned po startu se jej rozhodnu stihat. Chci-li myslet na solidni cas, nemel bych jej predbihat az tesne pred cilem, na druhou stranu to nechci prepalit hned na zacatku.
Z kopce se vsichni riti jako o zivot, drzem se proto s davem, ale jakmile prejdeme na rovinku, ostatni zpomaluji a ja se posouvam tradicne kupredu. Padesat metru prede mnou Bill Keller, to sou teda fofry, premyslim jestli nebezim moc pomalu, nebo jestli to byl neprepalil. trpelive si ale drzim to svoje a posouvam se dopredu. Billa predbiham zhruba po peti minutach, davy ridnou a ja musim dotahovat uz trochu roztrousene skupinky. mezery mezi nimi se zvetsuji, ale porad se prodiram dopredu. Na prvni mili jsem v 6:48 podle zlutych hodin, coz odpovida 6:36 meho cisteho a cipoveho casu (ktery mimo jine urcuje konecne poradi). je to samozrejme vyrazne rychleji nez obvykle, ale pricitam to startu z vrsku. Bezi se mi docela zlehka a rytmicky, ale kdyz dorazim jeste jednu peti clenou skupinku je najednou prede mnou dira asi 60 metru. Myslim, ze to nema cenu stahovat, snazim se stabilizovat tempo a cekat az nekdo zacne odpadavat. Zaciname mijet prvni bezce v proti smeru a blizit se k obratce. Cesta se krouti mezi domy jako had, clovek ceka ze uz to bude za touhle zatackou, ale jeste ne, tak za touhle, tam taky ne, tak snad ted ... no jeste jednu, pak obratka o 180stupnu. Ze skupinky prede mnou se propadla takova drobot, mali kluci, snad je jim 12 nebo 13, mam je do pasu, musim se hlidat abych je nezaslapl. Kdyz je predbiham snazi se statecne drzet, jeste mi jednou nastoupi, ale pred druhou mili mizi v zadu. Na tu dorazim ve 13:28 cisteho casu, sice si rikam, ze to neni zadny zazrak proti mili prvni, ale i tak je to dobre, a bylo to poctive po rovince. Skupinka prede mnou se rozpadla, vetsina utekla dopredu, dva chlapici zustavaji vzadu. Soustredim se ze je stahnu, ale dochazi mi sila. Zbyva posledni pul mile, je to mirne z kopce. Snazim se protahnout krok a jednoho chlapika preci jen pomalinku predbiham. K druhemu se priblizuji na par metru, ale to uz zahybame ostre doprava do ciloveho kopce. Zhruba sto metru ostreho stoupani, neni z ceho brat, kolena se mi podlamuji, tak se snazim nohy trochu setrit, o to vice machruju rukama. Myslim, si ze mi to nejde tak hrozne, ale chlapik prede mnou se mi zacina trochu vzdalovat, a ze zadu se vynori manik co jsem si myslel, ze jsem ho pred chvili nadobro udolal. Blizime se k vrcholu, mam pocit ze jsem ten maly souboj nadobro ztratil, slysim uz hlasatele, je tam hodne divaku. Jeste ostra doprava a posledni cilova rovinka, snad 80 metru, vic to nebude. Na zlutych hodinach je nejak divne maly cas. A pak uz nic nevim, proste proletim kolem tech dvou, protahuju kroky ze by se za to nemuseli stydet ani zlehka vyklusavajici Kenane a sem v cili, pod 21 to neni, ale tech drobnych navic tam moc nebude. Beru vodu a automaticky obracim, jeste bude dobihat Palo a Ivan. Kolem cile je slusny dav, sotva zahlednu Pala jak se riti do cile, jeste trochu kricim, ma to za 23:26, zlepseni proti minule o vice jak dve minuty, Ivan dobiha kolem 26 minut.
Spolecne fandime dalsim co zapasi s cilovym smrtakem, kdyz zacinaji dochazet chodci preci jen to zabalime. Na nastence uz jsou vyvesene vysledky, muj oficialni cisty cas je 21:06. Oproti zavodu pred dvema tydny zlepseni o 22 sekund, mozna nic tak strasne prekvapiveho ani svetoborneho, ale preci jen to se mnou zamava ... o par vterin jsem prekonal svuj vice jak 12 let stary osobni rekord ze stredni skoly. Na bod to dnes nestaci,ve sve kategorii jsem 7., celkove 54. z 610 startujicich z nich cca 150 jsou pravoverni chodci. Na pate misto mi tentokrat chybelo hrozivych 91 vterin, ale myslim, ze to jednou jeste urcite prijde. Druhy den se z novin dovidam, ze zavod bezela i michigenska guvernerka Jennifer Granholm se svym manzelem Danem Mulhernem, ktery je galantne oznacovat jako "first gentleman". Jennifer bude brzy 50 a zabehla to tesne pod 31 minut. Jeji manzel si zabehl osobak v hodnote 23:36, takze si jeho skalp pripisuje i Palo ;-)

Půlmarathon v Kalamazoo aneb když se běží na maliny

noreply@blogger.com (Running Shadow) — Mon, 30 Apr 2007 20:35:00 +0000

Tento pulmarathon jsem si specialne vyhledl jako svuj zaverecny test pred kvetnovym marathonem v Traverse City. Dosud muj jediny pulmaratonsky pokus se datuje ze srpna roku 2005. Snazil jsem se tehdy drzet vodice na 1:45, coz se mi moc nedarilo, neb bezel vyrazne rychleji nez mel, kazdopadne jeste na 16.kilometru to vypadalo ze by to mohlo vyjit. Jenze pak prisla zed pres kterou ani vlak nejede a do cile jsem se dobelhal za 1:48:59 cisteho casu.
Nu, letos se preci jen pripravuji trochu systematicteji a docela se mi dari i na kratkych tratich, tedy na petce, kde mi pada jeden novodoby osobak za druhym. Na druhou stranu letos jediny delsi pokus na 10K mi nevysel vubec a skoncil zklamanim za 48:22. Tyden dopredu se mnou proto cloumala trema, pri treninkovych bezich se mi pletly nohy, porad nekde neco pichalo, musky mi litaly zasadne do oci nebo rovnou do krku, obcas me rozjeta masarka trefila do tvare ... no proste pohoda jak z bezeckeho zurnalu.
Majice na pameti dvojkombinaci petky a desitky z pred par tydnu, jsem se tentokrat soustredil na doladeni poslednich par dnu pred pul marathonem. K jindy stridmemu obedu jsem si pridal dorticek, k snidani preslazene muffiny, po veceri trochu zrmzliny a pomer vypiteho alko a nealko piva jsem obratil ve prospech te mene popularni verze.
Uz v patek jsme dorazili do Kalamazoo, ktere je sice od nas jen neco pres hodinku autem, ale vzhledem k brzkemu startu (8:15) jsem nechtel riskovat nejake nemravne vstavani a divokou stihaci jizdu jako pri 10tisicich meteorech ... a tak jsme si hezky v klidku dosli navecer vyzvednout cislo a tricko, obhlednout misto startu a cile, parkoviste, provedli inspekce trate i hrozive vypadajicich kopcu a pak sup na veceri do mistniho pivovaru. Na mysli jsem mel puvodne samozrejme nejakou italskou provozovnu, ale neb jsme nic podobneho cestou neobjevili, vzali jsme za vdek tim pivovarem ... no asi si to dovedete predstavit, premlouvat me moje druha polovicka nemusela. I tak byly ale k veceri radsi spenatove tagliately s artichoky, zampiony a susenymi rajcaty zalite dvema sedmickami mistniho kvasinkoveho piva s malinovou prichuti. Ctete spravne, ... s malinovou prichuti ... konec koncu proc ne, normalni pivo se tady dle meho skoro pit neda a kvasinkova piva ja od svych nemeckych casu muzu, a ze tady do nich obcas strci pomeranc nebo citron, pripadne boruvky nebo tentokrat maliny jsem si jiz zvykl.
Pivo tedy dobre, vecere take, ale kdyz jsem pri odchodu mel pocit jako by se mi z malin v brise vykrystalizoval meloun, ktery si chce prohlednout Kalamazoo jeste za soumraku pojal jsem podezreni, ze jsem mozna preci jen prestrelil. Pak uz jen zpet do hotelu, pripravit veci na hromadku na rano a spat. Jako vzdy pred zavodem se prevaluji a budim kazdych deset minut, chvilku je mi zima, chvilku vedro, tu me to tlaci tady, pak zase me to simra tamdle ... poradne usnu az kolem treti rano.
V 6:30 dle planu drnci budik. Osprchovat, prevliknout, k snidani dve musli tycinky a pullitru pomerancoveho dzusu, pak asi litr vody. Odjezd v sedm, abychom v 7:20 vysedali u startu. Po malinovem melounu ani stopy, brisko splaskle, jen si musim kazdych 15 minut odbehnout ... jako jiz tradicne mam prujem a musim ze sebe dostat vsechno co jde, aby mne to nedostihlo nekde uprostred zavodu. Kousek po pul osme se rozbiham, tradicne si odfunim asi 10-12 minut, nohy tezke a unavene fucim jako lokomotiva i kdyz mam tempo srovnatelne s chodci. Klasika. Rozcvicit a pak takticka porada s moji lepsi polovickou. Plan je vyrazit rychlosti 8:00/mili a v cili prolomit 1:45. Dobeh tedy kolem desate rano plus minus par minut. Start v 8:15 se blizi, jeste obejmout, polibit a vyfotit ... a uz se sunu do chumlu pred startovni caru. Odhaduji ze je na startu 900 lidi, s casem 1:45 bych byl 250, posouvam se doprostred pole na zhruba 400.misto abych neprepalil start a mohl predbihat co nejdele. Po studenem tydnu je poprve jasno, zatim stale idealnich 7C ale brzy to pujde prudce nahoru. kdyz zazni startovni sirena prebehne mi mraz po zadech, rozbusi srdce a ja se davam do pohybu spolecne se stadem skoro dvoutisic dusoucich nohou.
... zapinam stopky az kdyz prejdu pres koberec, je to jiz vic jak 20 sekund po startu. Pomalu se rozebiham, jeste neni moc mista, ale take neni kam spechat. Vyrazime z parku rehabilitacniho centra Borgess, po par set metrech se dostavame na hlavni silnici, tudy stale rovne skoro tri mile. Konecne je vice mista, zacinam se pomalu sunout kupredu. Trochu se to micha, kazdy si hleda svuj prostor, soustredim se abych bezel klidne a zlehka. Kupodivu po matnem "vykonu" pri rozbehani ani pamatky, dech naprosto plynuly a rytmicky. Na prvni mili jsem za 7:41. Trochu rychleji nez jsem chtel, ale neva, klidne zvolnim. Lec v ten moment se dostavame na okraj skoro pulmiloveho sebehu k rece, nemam odvahu to takhle brzo pustit a otlouci si kolena a v podstate brzdim. Prakticky nikdo nejde prese mne, ale skupinka za kterou jsem byl zavesen se mi pozvolna vzdaluje. Druha mile je za hrozivych 7:07, ale je to urcite tim kopcem, uklidnuji se ze co jsem ziskal ztratim i s uroky cestou zpatky. Jakmile se dostavame na rovinku i skupinku prede mnou prakticky okamzite dobiham a nechavam za sebou. Snazim se zvolnit, ale i tak se neustale posouvam kupredu. Na rovnych usecich to jde velmi pozvolna, pri jakekoliv zatacce nebo tereni vlne najednou doslova preskocim nekolik lidi. Prichazeji prvni obcerstvovacky, jsou jich mraky, snad na kazdem pul kilometru. Moc tomu nerozumim, ale asi to bude mit co do cineni, ze se tudy za pul hodiny pobezi jeste doprovodna petka kde bude par tisic lidi. Mijime hotel Radisson kdyz tu nahle se z nej vyriti pikolik ve fraku s velikym papirovym poharem ... pokrikuje na nekoho kdo je tesne za mnou, ze pry ma "ale jen vodu" cela epizoda evidentne vzbudi veseli v cele nasi grupe. Propletame se ted ulickami centra Kalamazoo a moje treti mile je za 7:21. Strasne !! ... Opravdu se snazim zpomalit, ale bezi se mi velmi lehce a klidne, moc se mi to nedari a stale se posouvam kupredu. Dalsi casy si presne nepamatuji ale na znacce "6miles" jsem ve 44:35. kdyz to prepoctu na 10K je to osobak o nekolik minut, ale nechci si to pripoustet je v tom ten kopec ktery jeste musim vybehnout nahoru. Nevim presne kolik mi do nej zbyva, snad mile mozna mene, vyhlizim obcerstvovacku s vodou abych do sebe nasoukal energeticky gel a poradne to zapil. Pred tim jeste v jednom mirnem stoupani na moste predbiham chlapka co se jako jediny za poslednich 5 mil dostal prese mne. Kdyz ho mijim zaslechnu "ze mi to jde skvele, jen tak dal, at se drzim". Take na nej houknu nejake povzbuzeni, ale zmizi mi za zady. Pak obcerstvovacka a cviceni s gelem a je tu sedma mile, opet rychle, tentokrat za 7:35. Ohlednu se a chlapek za mnou, ze to zkusi se mne drzet. Trochu zpomaluji, odpocivam a necham ho dobehnout, rikam mu ze si myslim ze to ale dlouho nevydrzim, ze jsem to nejspis prepisk a ze me ten kopec zabije. Pred nami je postarsi dvojice, domlouvame se ze se jich zkusime udrzet, urcite pujdou kopec spolehlive, to veterani umi. Zatacime ostre doprava a rovnou do kopce, je to skoro pul mile jenom nahoru, asi 40 metru prevyseni v nekolika vlnach. Ze zadu se pres nas prezena nejaka mlada holka ani nestacime pozdravit. Veteranka okamzite odpadava, chlapik ve dle mne je o krok zpet a veterana brzy stahneme. Nevim co mam delat, jsem najednou sam, prede mnou velka dira a kam az dohlednu tak kopec. Trochu zpomaluji ale snazim se drzet rytmus. Po par vterinach uslysim dvoji dychani za zady, chlapek i s veteranem se za mne zavesili. Po dalsich par metrech mne zacinaji povzbuzovat, asi vymenou za to ze je vytahnu. Kdyz se vyskrabeme na kopec, tak se vzajemne pochvalime a podekujem si za pomoc, zni to ted trochu legracne, ale v realite to byla velmi zvlastni a emotivni chvile. Kdyz se cesta srovna jdu opet dopredu a nabiram rychlost. Uz vidim odbocku do parku k jezeru, znam to z mapy, jsem presvedcen ze je vsem kopcum konec. Na osmou mili dorazim v 59:58. Je to neuveritelne, ale krpal smerem nahoru byl take pod osm. Vnimam ze jsem ted v nejake ne prilis dobre ctvrti, ale co, najednou je tu obcerstvovacka ... veskere osazenstvo mladi cerni kluci. Predhaneji se v povzbuzovani a v tom kdo lepe poda vodu nebo energy gel. Otazka cti. vztycim na ne s diky palec a zahybam do parku ... ale ouha, totalni padak ze by z toho mohla byt snad i cerna sjezdovka. Drzim se a supim jako Ikarus brzdici motorem kdyz se riti z Kacerova. Vim ze to opet budu muset nastoupat zpet, nevadi mezitim obkrouzim jezero. Cesta se ale vine parkem jak zapomenuta hadice v trave, takze neni prilis videt dopredu. V zornem poli mam tri chlapiky, dva pomerne rychle sebehnu, pak se cesta zacne vlnit i v horizontalni dimenzi. Probiham kolem znacky s devatou mili a neverim svym ocim, milovy mezicas je za 6:56, takhle jsem poprve a naposledy frcel pri minule petce. No, ja vim, zase je v tom ten kopec dolu. Na vrsku dalsi krute vlny dostihuji posledniho chlapika co vidim pred sebou. Zastavuje, dal to asi nepujde. Uz kdyz se priblizuji hulakam na nej at to jeste nevzdava, ze ted je to jen rovinka a pak trochu z kopce ... on mne na oplatku povzbudi kdyz jej predbiham a slibi ze to jeste zkusi. Dalsi obcerstvovacka a serpentina stoupajici zpet na hlavni silnici, kde by to uz snad melo byt jen rovne. Obcas se mi na obzoru, nez zmizi v zatacce, mihne jedna bezkyne, jinak jsem opet sam. Kopec si opet odsupim, snazim se drzet rytmus, ale nervu do toho vsechnu silu. Mam panickou hruzu ze bych mohl narazit do zdi jako kdysi v Nemecku. Mijim znacku desate mile v case 1:14:58, snazim se rozpomenout na Hejkala za kolik si to on minuly tyden odhykal, ale nemuzu si vzpomenout. Tahle mile je tesne pres osm, jeste zadna krize, ale podvedome jsem se setril do kopce. Na rovince ale opet chytam rymus i rychlost a pomerne brzy stahnu bezku pred sebou. Jdu pres ni, snazim se ji povzbudit a ona se mne chyta, ze se zkusi zavesit, ale ze v konci casto zhasne. Rikam ji ze to ja obvykle take, ze jeste trochu mohu, ale nevim jestli mi to vydrzi. Bezime pul mile spolu, viditelne se dotahujeme na nekolik lidi pred nami, ale muj motor zacina trochu ztracet vykon. Tlacim holku pred sebe, at na mne neceka. Vzda-li se mi vzdy na 10 metru, ja se trochu proberu, dotahnu se vydrzim to 50-60 metru a zase se zacnu propadat. A pak znovu, klasicka ksandovana. Dalsi mile nekde k sedmi ctyriceti, zacinam si poprve uvedomovat ze to mam moznost dostat pod 1:40. Snazim se spocitat, kolik si muzu dovolit ztratit, kolik ziskam jeste poslednim nastupem v cilove rovince, ale cisilka se mi motaji a pletou. Zahybame do predposledni zatacky, ted jeste mile a pul skoro rovne a pak jen par set metru parkem do cile. Zahlednu svou D., foti a povzbuzuje, rika ze uz jen posledni kilometr, jeste jeden kopecek ale ze pak uz uslysim hlasatele ... bezi kousek se mnou, rikam ji ze uz nemuzu, ze jdu moc rychle ... ale tleska a krici jeste dlouho kdyz se ji vzdaluji. Trochu premyslim o novych informacich, kopecek tam zadny byt nema, kilometry jsou to jeste minimalne dva ... ach ty jednotky, nemyslela treba mili ? ... probiham prave kolem 12 mile, opet je to nekde k 7:35, jeste mirna zatacka a ted uz to vidim, dalsi sesup dolu, mustek pres ricku a opet se drapat nahoru, no uz vim co myslela, neni to tak strasne jako ty kopce pred tim, ale labuz na rozloucenou to take neni. V dalce uz poznavam park i rehabko, vidim zatacku co svadi bezce do parku a rozhodnu se jeste trochu zatlacit. Brzy stahuji bezce co mi visel 40 metru pred ocima posledni tri mile i svoji byvalou pruvodkyni, ktera mi mezitim utekla skoro o padesat metru. Zahybame spolecne do parku, povzbuzujem se k poslednimu nastupu, ale asi 150 metru pred cilem mi dochazi sily, poustim ji pred sebe, ze zadu se pririti nejaka mlada dracice v oranzovem plavkovem dresu jako by bezela ctyrstovku, na tu nemame ani jeden, dale ztracim, jde pres nas i bezec, ktereho jsem udolal pred par sty metry svym nastupem, jenze on si to asi lip spocital. A pak uz uplne posledni zatacka a prede mnou koridor do cile a velke zlute digitalni hodiny ... tika tam neco pre 1:38, no to snad neni pravda, jen at to tam zustane, snazim se vymacknout posledni sily aby tam nenaskocila devitka ... ktera to opravdu nestihne. Dostavam medaili, dobrovolnice mi odsnerovava cip, chvali a povzbuzuje a zve urcite na pristi rocnik. Ja si pripadam jako v tranzu, jako bych si neco slehnul, a vubec nerozumim kde jsem se tam vzal tak brzo. Mezitim s asi 30 vterinovou ztratou dobiha chlapik co jsem ho vytahl do prvniho kopce, gratulujeme si a dekuje mi, ze celou cestu visel za mnou, ze se me snazil stahnout, ze to neslo, ale ze by jinak to tempo sam neudrzel. Male pratelstvi na cely zivot.
Oblezu vsechny stanky s obcerstvenim, nacpu si kapsy pitim a jidlem a jdu proti smeru behu setkat se s D., cestou nejdrive sam, pak spolecne fandime houstnoucimu davu. Bohuzel nemuzeme zustat do konce, musime se jeste vcas odhlasit z hotelu. Mezitim se uz vyvesuji prubezne vysledky a dovidam se, ze tzv. "gun time" cinici 1:38:51 se v podobe casu mereneho chipem smrskl na 1:38:24 odpovidajici 120.mistu ... kdyby mi to nekdo rekl dopredu, zaklepal bych si na celo ... a ani ted se mi tomu skoro nechce verit.

První bod !!!

noreply@blogger.com (Running Shadow) — Mon, 23 Apr 2007 23:09:00 +0000

Kdyz jsem psal svuj posledni prispevek a sumarizoval sve plany a ambice na letosni sezonu absolutne jsem netusil, ze se mi podari vyznamnou cast techto ambic tykajicich se poharu Playmakers Series naplnit hned v jeho prvnim dile. V zavode, ktereho se ucastnilo temer 700 bezcu a v kterem jsem tajne pokukoval po miste v prvni stovce, jsem v dosti odpornem vedru dobehl 68. celkove a 5. ve sve vekove kategorii a ziskal tak svuj uplne prvni poharovy bod za cas 21:29. To take znamena prekonani meho novodobeho 4 tydny stareho osobaku o 1:07. Ale to opet predbiham, neb cela akce mela pro mne paradni ceskoslovensky nadech. Po poslednich dvou bezich ktere jsem si odbehl sam samotinky, me z cista jasna na tento zavod vyprovazelo 8 bajecnych pratel, z nichz pet bylo dost statecnych a silenych zaroven, ze se se mnou postavili na start a vyrazili na svych prvnich pet zavodnich kilometru v zivote. O tom ale podrobneji az priste.

Stínova termínovka aneb Playmakers Series rulezzz !!!

noreply@blogger.com (Running Shadow) — Tue, 17 Apr 2007 16:50:00 +0000

Pohar Behej.com jiz bezi na plne obratky, tragedi i tragedky boduji o sto sest, me vlastni casy na treninkovych okruzich se postupne snizuji a prumerna tydenni kilometraz utesene roste. A tak i mne to tahne ven merit sily nejen sam se sebou, ale i s ostatnimi, dat do behu krome vsech svych sil i srdce a opet zazit ten zvlastni adrenalinovy stav kdy se clovek postavi na startovni caru a netrpelive vyckava na startovni vystrel, uder do zvonu, zahoukani parni sireny ci proste a vystizne zvolani "Go!".

Prosel jsem si tedy vsechny mozne terminovky nalezitelne na internetu, kupy letaku v nasem bezeckem obchode i vyvesene propozice pri mych trech dosavadnich zavodnich ucastech. Rozhodl jsem se pro model dvouvrcholove sezony s jednim jarnim a jednim podzimnim maratonem, jimz bude predchazet pulmaratonsky test. V mezidobi se zamerim na poharovy serial organizovany pod zastitou mistniho bezeckeho obchodu s nazvem "Playmakers Series". Z dvanacti behu je cela desitka dlouha 5 km, jeden zavod je osmikilometrovy a jeden pulmaratonsky. Myslim, ze to pomerne dobre zapada do mych casovych i treninkovych moznosti. Do "petky" clovek muze vlozit celou svoji dusi, ale do par dnu se z ni oklepe a muze se rovnou postavit znovu na start nebo si dat dlouhy beh se zretelem na budouci maraton. Pri absenci (moc se na to zatim necitim) intervaloveho treninku jsou pak rychle zavodni petky jeho dobrou alternativou. Ale asi nejvice ze vseho se tesim na ty endorfiny, ktere se dostavi jen kdyz si clovek na sebe pripne zavodni cislo ... jo, to se priznam, o to mi jde a na to se tesim, i kdyz v dobe kdy ja dobiham do cile uz mohou byt ti, co se pozdeji postavi na bednu jiz davno vysprchovani i s vyfenovanymi vlasy. Nize tedy prikladam svuj provizorni seznam, v nemz tajemna znacka (PS) znaci zavod v ramci zminovaneho poharu "Playmakers Series".

22. duben - Race for the Place 5K (East Lansing)(PS)
28. duben - Borgess Run for Health Half-Marathon (Kalamazoo)
4. kveten - Mason State Bank 5K (Mason)(PS)
20. kveten - Capitol Bancorp 5K (Lansing)(PS)
26. kveten - Bayshore Marathon (Traverse City)
1. cerven - Cooley Law Race for Education 5K (Lansing)(PS)
7. cervenec - Max's Race 5K (East Lansing)(PS)
22. cervenec - Ele's Race 5K (Okemos)(PS)
12. srpen - Leg It for Life 5K (East Lansing)(PS)
9. zari - Kellie Sebrell DeWitt Trail Run 5K (DeWitt)(PS)
16. zari - Playmakers Autumn Classic 8K (Haslett)(PS)
30. zari - Capital City Half-Marathon (Lansing)(PS)
7. rijna - MSUFCU Dinosaur Dash 5K (East Lansing)(PS)
28. rijna - Metro Health Grand Rapids Marathon (Grand Rapids)

Co se tyce mych poharovych ambici, musim priznat ze je mam rozlozene do dvou urovni. V ramci te prvni a lehci bych se chtel zucastnit alespon 10 zavodu z 12, neb pak jako pravidelny ucastnik ziskam poukazku na jeden chleba mesicne po cely rok 2008 od spolusponzorujiciho pekarstvi, coz by byly me prvni bezecke "prize money". V druhe urovni bych chtel tez v poharu alespon jednou bodovat, coz dle lonskych vysledku nebude vubec jednoduche, a v pripade ze by se to podarilo, znacilo by to velky uspech me bezecke kariery. V absolutnim poradi bere body prvni desitka bezcu, v hodnoceni vekovych kategorii pak prvni petka. V absolutnim poradi nemam narok a ve sve vekove skupine bych musel pravidelne dobihat pod 20:00 abych mel nejaky bod jisty. Obcas se samozrejme sejde trosku slabsi konkurence a tak jednou dvakrat za sezonu lze dostat par bodiku i za casy kolem 21:20, coz uz pro mne snad nebude brzy nerealne. Bodu ziskanych vsak lepsim casem namisto absenci souperu bych si jiste cenil vice. Budeme uvidet ;-)

Tragédí karma

noreply@blogger.com (Running Shadow) — Thu, 12 Apr 2007 14:47:00 +0000

V mem novem bezeckem zivote jsou mi teprve tri mesice, ale uz me to neodolatelne tahne mezi zavodici dospelaky. Ne ze bych mel uz takovou formu, abych honem rychle sbiral pozice na bedne (k tomu asi nikdy uz nedojde) ci prohanel mistni borce v cele s BJ Pankowem, ale kdyz se beha se dzbanem pro vodu, clovek by si mel obcas zmerit cas, nez se ucho utrhne. Jinymi slovy: ve svych minulych bezeckych zivotech jsem se sice vzdy take snazil poctive trenovat a behat, ale upinal jsem se az prilis na jeden konkretni cil, ve snaze podat jeden spickovy (v mych meritkach) vykon, a teprve od nej se mozna odrazit dal, coz si myslim, ze byla ma nejvetsi chyba. Dopadalo to tak ze jsem se koncem devadesatych let prohanel po Vysehrade a desitky sazel pravidelne kolem 42-43 minut a sliboval si ze az to budu schopen dat pod 40 tak teprve pak pujdu zavodit abych se nemusel stydet pred posklebujicimi se mazaky, ze jsem mlady a pomaly. Na Vysehrade jsem to pod tech 40 nikdy nedal, ale zacal jsem mit potize s kyclemi. Navstivil jsem 4 ruzne ortopedy, kazdy rikal neco jineho a ja s behanim na dalsich pet let seknul s oficialnim osobakem 49:44 z meho prvniho a jedineho 10K zavodu z unora 96. Na zacatku noveho milenia jsem se bezecky obrodil a behal po Palmovce a kolem Vltavy, abych po absolvovani par mesicu obecne vytrvalostniho treninku zacal drtit kopce s cilem si do tech nohou tu desitku smerem ke ctyriceti zase nadupat, nez se odvazim treba do Bechovic. Zavod jsem neabsolvoval zadny, ale cestou z kopce jsem si natrhl achylovku a s behanim byl na dalsich par let konec. O tri roky pozdeji zacinam v Nemecku znovu, ale nesmele pokusy o navrat jsou brzy tlumeny recidivujici bolesti v achylovce. Beh jako svuj zivotni sport v podstate vzdavam. Po pul roce mi to neda a zacinam s karate. A musim priznat ze jednou z motivaci byly ruzne filmy v nichz me vsak na bojujicich borcich nejvice fascinovalo jak pruzne a pevne maji telo, nez ze by mne ohromoval pocet pozabijenych souperu ... rodi se mi pak v hlave plan, ze budu-li jako oni, moje achylovka bude urcite dost silna na to aby prezila i me behani. Karate si mne pak ziskalo i v mnoha jinych ohledech, ale nejdulezitejsi bylo, ze plan vysel !! V lednu 2005 zacinam opatrne behat, rychlostni trenink pro jistotu ignoruji, kopce kolem nas nastesti zadne nejsou a tak se pomalinku zlepsuji. Zacina se rodit tragedi komunita, ja zakladam svuj blog a opatrne testuji formu pri prvnim zavodu. Pripisuji si na tehdejsi dobu pro mne solidnich 47:07, ale zacinam se potykat s drobnymi zranenimi, ktera vsak s achylovkou nemaji nic spolecneho a odeznivaji s novymi botami. Velmi nepripraven bezim svuj prvni marathon, ktery vysledkove za moc nestoji, ale jen co si odpocinu zacinam urocit sve zkusenosti. Zase mi to zacina behat, nejen rychleji, ale i do dalky. Treninkove jdou desitky hrave pod 45 minut, ale ja si opet rikam ... jeste ne, jeste to muze byt lepsi, jeste chvilku, pak se teprve budes moci nekde vytahnout ... to bude cas, to bude rekord ... misto toho si ale vyberu jeste jednou novackovskou dan na pulmarathonu kde umru na 18.kilometru a doplazim se za 1:48:59. A pak opet tvrde trenuji, beham dale, dele a rychleji ... aby veskera moje forma prisla v nivec, neb se blizi obhajoba dizertace, pote presun za Velkou Louzi, kde nez se poradne rozkoukam mi na bricho naskaka deset kilo.

A tak v lednu 2007 zacinam opet od nuly, tedy alespon fyzicky, preci jen drivejsi zkusenosti se nezapominaji tak rychle jako ochabuji svaly. Prvni behy si protrpim jako zvire, ale den ode dne se zda beh lehci a krasnejsi. Muj bezecky zivot ma opet smysl a muj zivot obcansky je najednou plnejsi a vyrovnanejsi. Nevim jestli nekdy pokorim svou bajnou hranici 40 minut na 10K, dokud to pujde, tak to nevzdam, ale uz to neni to cim bych byl posedly a co by mne zaslepene hnalo dal. Mam za ty vsechny roky v sobe nahromadenou chut zavodit, prodat co prave umim, i kdyz to ma jeste daleko k tomu co jsem jiz dokazal drive. Terminovku mistnich zavodu znam jiz skoro z pameti, pro jistotu mi strucny prehled visi na lednicce hned dvakrat. Vybrano mam pro letosni rok zatim 14 zavodu a jsem odhodlan se porvat o kazde sedesatepate nebo sedmdesateosme misto bude-li jen trochu na dosah. Ale to uz trochu predbiham (neni to nahodou zakladni charakterova vlastnost kazdeho bezce ?), neb o svych ambicich a vyhlednutych zavodech napisu priste ... zatim prozradim jen tolik, ze tu mame jakousi obdobu poharu behej.com, a ze bych si chtel svymi vykony vyslouzit alespon poukazku na chleba ;-)

Když se pláče na spravném hrobě ...

noreply@blogger.com (Running Shadow) — Tue, 10 Apr 2007 13:40:00 +0000

... zacnou se dit veci, ktere by clovek drive povazoval za naprostou utopii. Na mysli mam predevsim (ale tez nejen) svuj povzdech nad izolaci od rodici se bezecke sceny v me rodne zemi. Pravda, ze prilozena mapka ma svuj esteticky puvab, prilis utechy vsak sama o sobe neprinasi. Avsah hle !! ... kde se vzal, tu se vzal, prichazi nezvan a necekan ... nejprve cudny komentar a po te i email od "zapisujiciho nesportovce" Tora, ktery zrovna sem do Michiganu do mestecka Novi, slabych 90km od nas, jako na potvoru pravidelne jezdi na sluzebni cesty. A co cert nechtel, nebo spise to tak sam zaridil, zrovna v den, kdy jsem pateticky odhalil na internetu svou osamelou bezeckou dusi se Toro dozvida dalsi termin sve cesty do Michiganu. Slovo dalo slovo a po internetu se dva behajici nadsenci, kteri se v zivote nikdy nepotkali, domlouvaji na spolecnem vybehu v nedeli 1.dubna odpoledne, v parku zvanem "Brighton State Recreation Area". Jako spravni tragedi se dopredu ujistujeme, ze pobezime pomalu abychom jeden druhemu stacili. Netraba vsak obav, ja budu mit v nohach dopoledni honbu za ufouny a Toro nekolik tisic mil ve svych "kridlech" a sestihodinovy jetlag jako bonus, neb se pririti rovnou z letiste s kratkou zastavkou na vyneseni kufriku v hotelu. Zni to skoro jako aprilovy zert, ale setkani je realne a ja se uz nemohu dockat.

V nedeli po obede se sotva vyvalim z postele, kde se snazim zotavit po rannim nepovedenem zavode a jiz dostavam SMS a vzapeti i prime telefoni spojeni s Torem, ze jestrab s tragedy pristal drive nez mel, a ze jiz jsou na ceste. Trochu panikarim, domlouvam hodinu setkani na krizovatce uprostred parku kde tak zhruba tusim ze by mohl byt hlavni vchod a rozcestniky, snazim se nedat najevo ze jsem trochu zaskocen, ale nejisty hlas mne urcite prozradi. ... no nic, hlavne to ted nezazdit !!
Do parku dorazim s mensim casovym naskokem, vyrazim na obhlidku, tuseni bylo spravne, misto setkani je hned u odbocky vedouci primo k hlavnim parkovistim a rozcestnikum, muzu hned udelat dojem jaky jsem to mistni znalec ;-). Toro dorazi s mensim spozdenim, ale to neva, hlavne ze to nasli. Na vybeh sebou bere sveho sefa Jirku, behaciho nadsence a maratonce a pridava se i kolega Martin. Pred Martinem smekam, nikdy drive nebehal, pry jezdi na kole, ale ted se nechal premluvit na spolecny vybeh.
Chvilku se domlouvame, skoro jako by to byl rutinni skupinovy beh, a pak i vzhledem k Martinovi volime cestu 5 milovy okruh s tim, ze kdyby byla chut a vule muzeme si pridat. Vyrazime na lesni pesinu ktera se hned zacne kroutit mezi stromy jako uzovka. Stastni ze bezime si najednou uvedomujeme ze jsme se vlastne ani nepredstavili ... spolecenske konvence doladujeme za dusotu ctyrech paru nohou a obcasnem zafuneni roztahujicich se plic. Cesta je velmi rozverna, sebehy jsou stridany strmymi stoupaky, rovinku by clovek marne pohledal, ale nic z toho se nezda ze by nam vadilo. Kluseme zcela zlehka rychlosti nejakych 6+min/km, pro nas tri tragedy je to skvele konverzacni tempo, jen statecny Martin se drzi tise na chvostu. i kdyz tempo neni nijak vysoke, preci jen teren je na prvni vybeh dosti obtizny. Cestou samozrejme vyzvidam vsechny mozne podrobnosti o Behej.com, novem bezeckem poharu, zavodech, foru, o "starych znamych", ktere jsem poznal na webu, ale nikdy v realu nepotkal. kdyz jde cesta moc strme do kopce prechazime do kroku, abychom Martinovi behani uplne neznechutili, ale me osobne to vubec nevadi. Kdybych se chtel zrusit, mam kazdy tyden prilezitosti hafl, ale pokecat s opravdovymi tragedy ktere spojuje nadseni k behu i kdyz nikdy nebudou mit ambice na nejvyssi pricky je pro mne velice vzacna udalost. Samozrejme dale probirame nejruznejsi bezecke drby, informace nasavam jako kdysi cislo 5 ve slavnem filmu, pri pohledu na cernocerna mracna stahujici se na obzoru nakonec dojde i na nevdecne michiganske pocasi. Dobihame nas okruh v pohodovem tempu spise osvezeni a odpocinuti nez unaveni, az na Martina kteremu preci jen nektera stoupani dala zabrat. kolegove ho hned popichuji, ze na to bude nejlepsi si jit zitra znovu zabehat, coz samozrejme maji pravdu, ale z Martinovi tvare moc nadseni necisi ... ale kdo vi, treba se narodi novy traged ;-). Jeste spolecne zastrecujeme na plazi u jezera a v dobe kdy se zcela zatahne a vypada to na poradnou fujavici vyrazime jeste na jedno orosene, doplnit nejake ionty a vitamin P. Spolecne setka konci tak jako zacalo ... v pohode, jako by se rozchazeli domu lide, kteri se jiz delsi dobu znaji. Diky moc vsem trem za prijemne odpoledne, az pobezite zase kolem, dejte vedet, rad se opet pridam!

Deset tisíc meteorů mne vrací zpátky na Zem

noreply@blogger.com (Running Shadow) — Mon, 02 Apr 2007 15:18:00 +0000

Po poslednim petikilometrovem zavode jsem prozil pomerne euforicky tyden. Jeste tyz den po dobehu jsem si dojel koupit nove boty, a protoze se najednou vynorilo misto jara leto s teplotami kolem 24 stupnu nedalo mi to a samozrejme jsem vybehl opet ven. Muj tradicni okruh mi najednou pripadal cely z kopce a navic podezrele kratky. Tak proc ne jej hned prodlouzit, a pridavam dalsi 3km! Hned druhy den opet s radosti ven, to co se zda jako lehky vybech bych pred par dny klasifikoval jako solidni tempo beh, ale na mem dusevnim ani telesnem stavu se to nijak negativne neprojevuje. I pres vyrazne vyssi rychlost a objem behem tydne mne zazracne prechaziji ruzne mensi bolistky, ktere mi jeste minuly tyden pripominaly, ze moje dosavadni botky uz chteji do bezeckeho duchodu, tedy radsi se vozit autem ci v nejhorsim pripade chodit do prace ci s vozikem na nakupy. V novych botach je vse jine, beham jako po mechu, pnuti v pate mizi, klenba drzi a s kazdym odrazem se takrka vznasim. Prumerne ranni teploty klesaji ke 12-15C, coz je pro mne po zime stale vedro a tak pokracuji ve svych rychlostnich vykonech, a to i presto ze mam na musce prvni letosni desitku naplanovanou uz na nedeli. Ve ctvrtek si davam po stredecnim frustrujicim kajakovani (ty eskymaci mi zatim fakt vubec nejdou) oraz, ale v patek uz se rozebehnu na 12km misto puvodnich deviti s merenym casem na 11km za 57:01. To je pro mne dost solidni tempo, ale pripadam si lehky a svezi. V sobotu uz myslim na nedelni zavod a chystam se setrit. Dam si lehce (opravdu lehce !!!) 9km vyklus s merenym temer 8km usekem, ktery je za "hruzostrasnych" 41:40. To bych opravdu necekal. Jeste pred mesicem jsem obcas mel problemy stahnout cas na danem okruhu pod 42 minut a to jsem do toho slapal co to slo, ted si jdu vyklusat a je to tak rychle ? ... Nadute si myslim, ze je to jasny signal ze jde forma tryskem nahoru a skoro se nemohu dockat zitrka, jak to tem meteoritum pekne nandam. jsem v pohode, tak jeste objedu jednu grilovaci party, na vecer do hospudky s ceskoslovenskymi kamarady, uleham chvilku pred pulnoci ... teprve mne zacne jimat hruza do ceho jsem se to pustil. Sice by se to dalo nazvat jako klasicka trema, ale tentokrat to bylo jine ... svedomi se neda osalit, a ja zacinam mit pocit ze jsem to preci jen trochu prokaucoval. Vstavat musim tesne pred patou, abych se stihl nasnidat, pak hodinu a pul cesta do Detroitu, presneji do Dearbornu. Registrace, rozbehani, stretching a start v 9:00. ... no neni to rozhodne takova brnkacka jako si zajet 10 minut na kempus kvuli petce.

Jako vzdy nemohu dospat a spise ja budim budik nez ze by to bylo naopak, ale necitim se tak hrozne. Venku je fujavice a leje jako z kontve. No to bude jizda ... Na dalnici s limitem 70mph jezdim nejvice 75, ale tentokrat me proudy vody a cernocerna tma brzdi ze mam co delat i pri petactyricitce a to jedu po ceste kterou znam skoro z pameti. Od zirani skrz nepruhledne sklo mne zacinaji bolet oci, sedim v neprirozene poloze prilepeny na volantu abych aspon neco videl ... zatim to je solidni narez. Nastesti dest postupne ustava a kousek pred Detroitem uz nepada z nebe nic. Parkoviste pro zavodniky nachazim na prvni pokus, mista pro elitni bezce znacena jako Area 51 je pro mne uzavrena, dobrovolnici v zelenych overalech a se sviticima antenkama na hlave me naviguji na parkoviste pro bezeckou pechotu. Prede mnou parkuje auto s poznavaci znackou "RNNRGRRL" pod niz je cedulka ve stylu "Ja beham 26.2 mil, a ty?". Nebudu to komentovat a proplizim se davem ostatnich bezcu k registraci, kde se potichu ptam na nejkratsi z dnesnich zavodu 10K, ktere slouzi jen jako doprovodny beh hlavnimu marathonu a pulmarathonu. Dostavam cervene cislo, asi aby ostatni videli, ze ja se budu dnes ulejvat, zatimco oni (a ony) budou trpet na delsich tratich s bilymi a zlutymi cisly. Trochu to zkratim ... predstartovni rutina probiha jako po masle, myslim, ze uz vim co neopomenout a ceho se vyvarovat. Bohuzel, tim se zavody nevyhravaji, i kdyz prohrat se tim jiste daji. Nejprve startovali dalkoplazove, zrejme podle prestize prisli jsme na start jako posledni. Pocet odhaduji na 700-800 bezcu, pozdeji se dovidam ze jich bylo "jen" neco k 550. Po zkusenosti z posledniho zavodu se stavim pomerne dopredu. Myslim, ze mam pred sebou cca stovku bezcu. Start je pomerne uzky, trva to skoro 13 vterin nez projdu pres caru, ale hned zani se silnice rozsiruje a zadna tlacenka se nekona. To me trochu zaskakuje a nesmyslne se ritim kupredu. Zacnu se brzdit az asi po pul kilometru. V hlave mam zmatek, jestli jsem to neprepalil, zbytecne srotuju a nemuzu se dockat prvni mile abych zkontroloval mezicas. Prede mnou je bezcu podezrele malo, za sebe se neohlizim, ale nikoho moc neslysim. I kdyz jsem zvolnil, stale pomalinku predbiham nebo dotahuji mensi skupinky. Na prvni mili, kterou jsem tak nejak instinktivne cekal drive stoji nafouknuty zeleny ufoun s cedulkou. Na hodinkach 7:27, tedy 7:13 cisteho casu. Hmm, to je moc rychly, jeste rychlejsi nez na petce, to neni dobre. Jeste se trochu pribrzdim, ale nebezi se mi spatne. Stale trosicku stahuji lidi pred sebou. Druha mile mi utekla velice rychle, u dalsiho ufouna kontroluji hodinky: 14:51, tedy mile za 7:24 to mi prijde skoro optimalni, kdyz bude pristi mezicas o par vterin pomalejsi, vubec to nevadi, nikam se nezenu. Nasleduje dlouha rovinka, pravdepodobne mirne do kopce. Jedu docela na plno, ale subjektivne citim, ze bych to mohl byt schopen udrzet az do cile. Kdyz byla minula petka v tempu 7:15 na mili, desitka by mohla byt klidne za 7:30. To bych bral vsema deseti. Ted to uz jenom vydrzet. Na tretim kilometru jsem za 22:24, tedy tesne nad 7:30, ale to neni zadna katastrofa, bylo tam mensi stoupani, vterina sem, nebo tam neni vubec dulezita. Dlouho si drzim stejnou pozici a i odstup na dva soupere prede mnou se neztencuje. Nasleduje sebeh po dalnicnim sjezdu. Docela prima spirala smerem dolu. Zaznamenavam znacku 5K, na hodinkach 23:09. To by porad slo, ale zacina mi dochazet sila. Jeste nepanikarim, par minut vydrzim a pak se sepnou dieslove motory na tuk, naberu druhy dech a konecne stahnu ty pred sebou, jsou stale na stejnem miste, nevypadaji cerstve ... jenze ani ja uz asi taky moc ne ... i kdyz to jde mirne z kopce, u ctvrteho ufouna jsem presne ve 30:00. Tedy posledni mile skoro cela z kopce za 7:36 ??? Malinko se mi ta cisilka pletou, ale zacinam mit tuseni ze uz to neni ono ... nohy tuhnou, a vubec to nevypada, ze by se to melo zlepsovat. Zacinaji se dotahovat ostatni, zkousim se zavesit, ale vydrzim to asi 50 metru. Dycham na maximum, mam pocit ze pridat by znamenalo jen neuprosne a nesnesitelne pichani v boku, na to nemam odvahu. Snazim se drzet aspon maximum toho co jsem schopen, stale verim ze se to jeste otoci. Kdyz dobiham na patou mili na hodinkach je hrozivych 39, pak dvojtecka a nula a na to posledni cisilko se radsi ani nedivam. No to jsem teda dopad. Plouzim se tu treninkovym tempem svych lehkych behu, predbihaji mne bezci ktere jsem nechal za sebou kousek po startu. Zacina mi dochazet, ze zadny osobak to dnes nebude, ze mozna budu rad kdyz nezapadnu pres padesat ... ale hlavne mne stve ze jsem ten zavod nezvladl s negativnim splitem, proste ze jsem to takhle zalomil. Na posledni mili ze sebe zdimu posledni sily. Cilova rovinka je dobre pres pulkilometru dlouha, jeste ze z te dalky nevidim na oficialni hodiny. Lide co mne dobihaji nasazuji k dlouhatanskym sprintum, snazim se take protahnout krok, nekterym dochazi dech, zpatky se vracim pres ne, ale pak odumiram i ja, oni sprintuji co to da, mozna bych take mohl, ale je ve mne takova pateticka rezignace, vim ze tim poslednim sprintem bych stahl cas o par vterin, ale tak nejak mi to neprijde spravne to tem ostatnim ted najednou nandat, asi si ten "muj skalp" vic zaslouzili, nez ja ten jejich. Dobiham z te male skupinky posledni, na hodinach je neco tesne pres 48. V cili mi okamzite vrazi do ruky vodu a dobrovolnice sundavaji bezcum z nohou cipy. Ja jsem si ten svuj uvazal poctive na tkanicku, chudak holka s tim zapasi asi 3 minuty.
Odbelham se tesne pred cil a zacnu aspon tleskat ostatnim. Proud bezcu se zhustuje, jejich tvary a velikosti nabivaji na variabilite, ale vsechny spojuje fascinovany pohled plny odhodlani upirajici se nekam do cile. Nemam tentokrat silu povzbuzovat slovne, ani se na to moc necitim. Sam sebou jsem zklamany a mam pocit promarnene sance. S odstupem casu to clovek samozrejme uvidi jinak, lepe porozumi tomu jestli nekde opravdu udelal nejakou chybu, nebo jestli mel proste jenom prehnana ocekavani. Hned po zavode jsem byl presvedcen ze jsem to proste klasicky prepalil ... ted, s ohledem tez na Milosuv clanek, si spise myslim, ze jsem prepalil cely tyden pred zavodem. V nohach ty dobre casy byt mohly, ale v hlave zatim ne. Rychle balim a netradicne jako jeden z prvnich odjizdim domu. Mam to jeste hodku a pul po dalnici. Cestou se musim fackovat abych neusnul, radio hraje co to da. Doma sprcha a okamzite uleham, je poledne a za par hodin mne ceka jedno zajimave setkani ... o tom ale az priste.

Běh pro banánovou medaili

noreply@blogger.com (Running Shadow) — Mon, 26 Mar 2007 19:15:00 +0000

Byvalo mym dobrym zlozvykem, ze od okamziku kdy jsem se rozhodl pro nejaky zavod, zacal jsem se na nej silene tesit, byl jsem cely roztekany, skoro o nicem jinem jsem nechtel mluvit, peclive si vybiral stravu, kontroloval barvu moci a ... a vubec. Takovy stav trval pravidelne az do predzavodniho vecera, kdy jsem zacinal pravidelne zelenat, v nohach mi to zacalo skubat a ja nevedel roupama coby. Zacal jsem proti tomu bojovat snahou zit jako by nic, zamerne nedodrzovat zadna zivotospravna pravidla ci predzavodni ritualy. Docela to pomaha, ale stoprocentni to neni. V patek vecer uz kolem pul desate jsem se po dvou pivech a sklence cerveneho uprostred nejakeho nezazivneho filmu zvedl a sel si lehnout. Cetl jsem si ale jeste chvili po pulnoci, nez sem zacal mit pocit, ze ma vubec smysl zhasnout a zavrit oci. V noci jsem se ale stejne probouzel kazdou chvili, zda-lo se mi o behani, o tom jak kolabuji na marathonu, pak jak to davam za 3:20, nebo porazim mistni legendu BJ Pankowa, ci se hroutim vycerpanim na nejakem sedmem kilometru bezvyznamne desitky. No proste psycho, studeny pot, sucho v ustech ... hruza. Budik jsem si natocil asi na pul sedmou, ale automaticky jsem se probudil v 6:28. Takze pomalinku vstat, uvarit si caj, na talirek vybalit protejnovou tycinku, vypit pullitru redeneho dzusu, do misticky kornflejky s mlekem ... osprchovat se, naskladat na hromadku veci na prevleceni, pak posnidat ... no jeste bylo brzo, start je az v 10:15, ale klidne tam muzu dorazit na pul devatou. Poprve ve svem zivote jedu na zavody uplne sam, v cili mne nikdo cekat nebude, ani po trati mi nezamava nikdo blizky ... poprve pobezim skutecne jen sam pro sebe ... hmm ... najdu v sobe vubec nejakou silu ?
Registruji se asi jako ctvrty, teprve dorazeji dobrovolnici, staveji start, cil, odmeruji presne mile aby tam postavili digitalni hodiny. Trochu fouka a mrholi. Trat je v nadhernem parku kde jsem byl dosud jen jednou geocachovat. Dokonce pobezime podel tri cachi, mozna jsem jediny kdo o nich z bezcu vi. Mam spoustu casu, rozhoduji se ze si trat nejdrive projdu pesky. to byl docela dobry napad, zapamatoval jsem si dulezite zatacky, drobna stoupani, kilometrovy usek po lesni ceste se spoustou vystouplych korenu (kazdy oznacen fosforeskujici barvou) by bylo dobre misto zautocit ... jestli bude jeste z ceho brat. Mezi tim se rozbihaji prvni bezci, parkoviste se plni, zavodit budou i deti na pul mile a ve 100 yardovem sprintu, dohromady pres tisic lidi. Cestou zpet moknu, ale nez dojdu k autu se definitivne prevliknout tak se mraky castecne trhaji a vypada to ze by mohlo byt dost teplo. Rozhoduji se letos poprve pro trenyrky, navrch jen dve tricka. Jdu se rozbehat. Pripadam si slaby a tezkopadny, plice ne a ne se synchronizovat s nohami ... no to to teda dopadne !! Zbyva asi 20 minut, jeste zastretchuju a jdu uz smerem ke startu, nejdriv startuji prckove, aspon jim zatleskam, vetsinou je to docela roztomile. Potkavam jednoho argentinskeho studenta jmenem Alfredo od nas z ustavu, je na zavode poprve, nevi jakou se prumerne beha rychlosti, pry trenuje jen 1-2 tydne na behatku jinak hraje jen fotbal. Tempo 7:20 na mili co by stacilo na 23:00 mu pry prijde OK, to ze je jeho obvykla behatkova rychlost. Zdrzim se dalsich komentaru, je jasne, ze clovek s postavou, ze by se nad nim smilovali i hladovi Somalci je bezecky apriori jina liga nez mi bagristi co si to vsechno musime protrpet.
Mezitim prckove startuji, vystreli jak zplaseni a ja se presouvam do prostoru cile, abych jim zafandil. Tam mne ale odchytava mistni fotograf, jestli bych jim nepodrzel prapor spoluporadajiciho obchodu s bezeckymi botami, aby byl na kazde fotce dobihajicich deti. Samozrejme souhlasim, barevne take ladim a tak se stavam suverene nejfotografovanejsim bezcem celeho eventu ... namatkou 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10 ... ;-))
Jak patrno z obrazku, slunce opet zaslo, ale teplo uz zustalo. Po chvili jsem ze svych vlajkonosskych povinnosti propusten a vydavam se zase ke startu, kde uz vrci dalsi stado splasenych deti. Tentokrat je po vsem behem minuty, byl to jen zavod na sto yardu. Po te patri start jiz jen bezcum a chodicum na 5K. Stavim se dle meho soudu tesne k polovine startovniho pole. Odhaduji pocet ucastniku na 600, jsem tedy nekde kolem 300. mista, pocitam ze bych mel predebehnout zhruba 200 bezcu. Potud moje teoreticka spekulace ktera se zahy, po hvizdu startera meni v mensi nocni muru. Z nepochopitelnych duvodu, ac je start a prvni ctvrtmile na parkovisti, jsou auta odstranena jenom pred startovni carou, tedy pri prubehu startem se dav vyrazne zuzuje a snazi se nacpat do vyrazne uzsiho prostoru lemovaneho radami vice ci mene vycuhujicich automobilu. Chvili jdu krokem, po te se to rozbiha, ale silene pomalu, a neni kudy predbihat. Pri pohledu na celo startovniho pole, ktere uz v dalce zataci kolem jezera mne jima hruza a zacinam trochu panikarit. Preci jen mam ambice na rychlejsi cas nez se tady takhle postuchovat. Beru to po kraji a napul preskakuji pres narazniky a oje tech plechovych potvor. Doufam ze do mne nikdo pri nejakem preskoku nestrci a ja si nezlamu hnaty o nejaky nakladak. Preci jen se pole zacina casem trhat, ale ja se ritim dopredu rychleji nez bych si pral. Alfredo je mi v patach a kolem prvniho kilometru jde prese mne. Nevadi, tucnaky tady dneska honit nebudu !! ... i tak predbiham dalsi bezce po dvojicich i trojicich. Na prvni mili jsem za 7:30, z toho mi trvalo deset vterin se dostat na startovni caru. Hmm ... a co to znamena ? ... vubec si to nejsem schopen srovnat v hlave, jestli to je rychle nebo ne. Soustredim se jenom na sebe. Vsude okolo sebe slysim zurive pipani sporttesteru, neklamne znameni, ze to mnoho lidi prepalilo. Neva, podrzim si to svoje, zatim to jde. Prida se ke mne jeste jeden kluk s kterym se pretahujeme o pozici a soustavne se posouvame kupredu. Prichazi zatacka a vbihame na lesni cesticku s fosforeskujicimi koreny. Cesta je uzsi, s predbihanim vyckavam do pristich par stoupani. Jsou to jen male 3-5 metrove vlny, ale vetsinu lidi vyhodi z rytmu. Ja o nich nastesti vim, a vim take ze hned za tou rovinkou po vlnach je delsi sebeh. A tak se prozenu kolem asi deseti lidi a nadobro zmizim i memu souperi. V miste sebehu je obcerstvovaci stanice ... no nevim, do cile jsou to jen 2km ... kaslu na to, predbiham pani v roztomilem uboru a snazim se drzet tempo. Hucim jak lokomotiva, ale krok neni tak hrozive tezkopadny jako pri unorovem Icemanovi. Pribiham na druhou mili a casomira ukazuje 14:44. Opet nejsem schopen spocitat jestli je to malo nebo hodne, mlhave si uvedomuji ze by to mohlo byt rychleji nez na zacatku, ale nejsem si jisty. Myslim, ze bezim "co to da", a jen stezi vnimam okoli. Spojujeme se opet s puvodni cestou, proti nam joguji nejpomalejsi bezci, ci straduji rychlejsi chodci. Je to zajimave, ale prave tito nas vehementne povzbuzuji. Zbyva asi kilometrova rovinka podel jezera, pak jen dlouha tahla zatacka a cil. Prede mnou ted mnoho lidi neni. Nejblizsi skupinka je asi 30 metru, je tam sedm lidi. Nekdo me prevalcuje ze zadu a pripoji se k ni. Ja je pomalicku stahuju, uz jsou skoro jen deset metru prede mnou, ale najednou jsem jak na ksande, opet pet metru ztracim. Premyslim, jestli je to tedy konec, jestli to ted zabalim, nebo jestli to jeste pujde. Minutku si pockam, snazim se odpocivat a pak opet pridam. Pomalicku se priblizuji, timhle tempem je nikdy nedostanu. Ale ouha ... v nabehu do cilove rovinky (jeste asi 600 metru) to jde trochu do kopce, ne moc, ale vodovaha by to poznala a ostatni jsou najednou jako v medu ... uplne nechtic se kolem nich proritim a najednou jsou fuc. Po chvili se privali zase nekdo ze zadu, finishuje jako by zbyvalo poslednich 50 metru, je to bagrista jako ja, jde prese mne, ale dlouho mu to nevydrzi. Stupnuji tempo, cil mam uz na dohled, a jeste dostavam dva tri bezce co to psychicky neustali. Profrcim i kolem toho predcasneho finishmana ... chyti se mne a na poslednich 50 metrech mi to jeste nanda. To mne moc nebere, zaslouzi si to, ja mam se sprintem v cili spatne zkusenosti, radsi natahnu krok na posledniho pul kilometru, tentokrat je na nem skore asi 10:1 tak taky dobry ... vritim se do ciloveho koridoru a trochu nevericne ziram na zlute cislice digitalnich hodin ... akorat na nich prekliklo 22:36. ... jeste mi to nedochazi ... uricene se plizim koridorem, do ruky mi nekdo vrazi lahev vody a na krk mi nekdo navesi medaili. ... jeste chvilku se potacim nazdarbuh, az se trochu uklidnim prohlizim si medaili ... je na ni nove logo zavodu ... rozesmaty banan. Nevim jestli jsem si zaslouzil za svuj vykon zrovna medaili, tu samou samozrejme dostali vsichni ucastnici, ale na svuj cas jsem sam za sebe hrdy ... posunul jsem si letosni maximum o 79 vterin a cely zavod jsem dokazal stupnovat tempo (mile real: 7:20, 7:14, 7:00), coz je velky prislib na priste, ktere bude uz hned dalsi nedeli, tentokrat beh na 10 tisic meteoru ;-) !!

Food and Fitness 5K aneb "Běhám abych jedl !!!"

noreply@blogger.com (Running Shadow) — Fri, 23 Mar 2007 20:12:00 +0000

... jak by se dal velmi volne a zavadejicim zpusobem prelozit nazev dalsiho behu, ktery mne ceka jiz zitra v sobotu v 10:15. Zatimco se ostatni budou morit na 1/2PIMu, me po dvanacti tydnech relativniho klidu moje vlastni bezecka sezona teprve zacina. Nejprve tedy tento petikilometrovy test v jednom Lansingskem lesoparku, jehoz charitativnim podtextem je ziskani penez pro mistni potravinovou banku, tedy potraviny pro socialne slabe. Na startu by se melo sejit neco kolem 600 bezcu, ale vzhledem k doprovodnym detskym behum pujde o solidni akci s par tisici lidmi. Po unorovem Icemanovi se mi podarilo nabehat nekolik set kilometru s par vice jak dvacetikilometrovymi behy a i na vsech ostatnich kratsich tratich je znat citelne zlepseni. Navic se mi podarilo shodit 2 kila ciste vahy a snad i trocha tuku byla pretavena ve svalstvo. Nebylo by proto poctive zakryvat ambice, ze bych rad vylepsil svuj unorovy cas a zabehl nekde kolem 23:30. Pocasi by melo byt spise oblacne s moznosti srazek a teplotami kolem 10C. To by mi mohlo vyhovovat. Bude-li tepleji pobezim v trenyrkach, na vrch jen thermo triko s dlouhym rukavem a pres to sve tradicni vinove rude tricko se znakem sveho skolniho cross-country tymu. To samo o sobe by melo pridat na rychlosti neb dosud se vsude plahocim v teplakach, trech nebo ctyrech svrscich, rukavicich a kulichu. Ze takove zadekovani vytvari pro telo dodatecny odpor asi neni treba zminovat. Jako jiz temer tradicne bych chtel vybihat spise z hloubi pole ... sroceny dav me snad uchrani od prepaleni zacatku a kdyz se podari pozdeji postupne zrychlovat, mohl bych mit pred sebou navic dostatek "vodicu". Co se tyce umisteni, chtel bych atakovat prvnich 15%, ale to je jen takove vesteni z koule na zaklade vysledku z lonskeho roku. Kdyz se zavod povede, koupim si radosti nove boty, kdyz ne, koupim si je taky ;-)

P.S. Kdyby mne nekdo nemohl poznat, na obrazku jsem ten druhy zleva ;-)

Duše a nohy zaprodány marathonskému démonu

noreply@blogger.com (Running Shadow) — Thu, 22 Mar 2007 20:42:00 +0000

... a to doslova, presne za 59 dolaru a 8 centu !!! Jinymi slovy: zaregistroval jsem se na drive zminovany Bayshore marathon v Traverse City. Sam jsem byl jiz znacne nahlodan, a tragedi "podpora" (proc by meli hosi v Praze nebo Linci trpet sami, ze ?) me preci jen primela porusit veskera ma vlastni predsevzeti a zaregistrovat se vice jak dva mesice dopredu. Pravda, mam jistotu startovniho cisla a tricka, ale o sve forme a zdravi 26.kvetna nevim zatim nic. Misto poklidnych behu po Okemosu me nyni pri kazdem o milimetr krivem doslapu bude mrazit v zadech, jestli si nezlomim nohu, pichani v boku bude jiste akutni zanet slepeho streva, tlak na prsou minimalne unavova zlomenina zeber a neschopnost popadnout dech zrejme pocinajici infarkt...

Králem pětsetdesítky aneb běh za bludičkou

noreply@blogger.com (Running Shadow) — Wed, 21 Mar 2007 19:39:00 +0000

Diky rozstonani se me lepsi polovicky jsme misto minuleho vikendu mohli za oslavou naseho desateho vyroci vyrazit az tento tyden. Samozrejme jsme si chteli najit neco neobvykleho, originalniho ci jinak zajimaveho, abychom i po dalsich desiti letech meli na co vzpominat. Kdyz jsme pak objevili moznost romantickeho ubytovani v majaku na utesu u Velkeho zalivu na Hornim michiganskem poloostrove byli jsme v silnem pokuseni. Vzdalenost od nas priblizne 430 mil, tedy zhruba 8 hodin kdyz pocitam i pauzy na curani a dotankovani paliva, sice neni pro stredoevropana typicka vyletnicka distance, ale my uz jsme si po americku tak nejak zvykli. Kdyz se navic v upoutavce na onen majakovy penzion nabizi i moznost zabavy (= "entertainment") v osm kilometru vzdalenem mestecku Big Bay se 320 obyvateli nebylo co resit. Dale netreba zachazet do nudnych (pro ctenare) intimnich detailu naseho pobytu, a spise se budu soustredit na bezeckou cast tohoto vyletu. Vzhledem k nasim cestovnim planum a vcasnemu odjezdu z Okemosu jsem se nemohl ucastnit dlouho planovaneho sobotniho zavodu na 5K, v kterem jsem si i pres cas v oblasti 23 minut delal ambice (diky tradicne slabsi konkurencei) i na medailova umisteni ve sve vekove kategorii. To mne obzvlaste mrzelo a trasu odjezdu jsem naplanoval podel trasy onoho zavodu. Kdyz jsme pak mijeli had bezcu stacici se smerem k cili hlasite jsem mlcel a pootevrenym okenkem si nechal chladny vzduch foukat do oci, kteraz dle planu okamzite zavlhla, coz samozrejme neuslo pozornosti me zeny. Ta se na oplatku zacala empaticky zajimat o nejblizsi terminy vsech ostatnich zavodu v okoli, div mne hned nekam neprihlasila ... ale to uz zase odbiham ... nicmene chut nebo spise hlad po behani se vezl celou cestu s nami a nevystoupil ani kdyz jsme po sesti hodinach museli dotankovat v Munisingu.
Jestli to byl jeste vysledek ranniho sentimentu, nebo spise uz produkt nahlodaneho svedomi, ze by mi opet vypadl treninkovy beh, byl jsem hned po zabydleni v opravdu nadhernem majaku (zvenci i zevnitr), propusten se slovy: " ... at ten tvuj hodinovy beh ale netrva moc dlouho !!", a vyrazil jsem ven. Prvni vybeh byl tak spise nazdarbuh, proste smerem kudy vedla cesta. Jak jsem byl z te dlouhe jizdy zkrouceny jak paragraf, najednou jsem mel pocit ze se mi chce telo proste volbe rozbehnout, kdyby mohlo, snad i rozletet po lese, a s hruzou v ocich jsem si uvedomoval ze svuj lehky vyklus frcim pravdepodobne nekde kolem 5:00/km, coz je pro mne solidni tempo beh. Cesta byla mekka a krasne tlumila, neb byla z ujezdeneho mokreho pisku. Podel ni priblizne 40 centimetru hluboky snih k nejakemu sebehu na lesni pesinu ale nelak. A tak jsem proste pokracoval dal dokud jsem nenarazil na ceduli "DEAD END", kde jsem se vzorne otocil a nasledujice losi stopy v pisku vydal jsem se zpet k majaku. Zacinalo se pomalu smrakat, ale cas na hodinkach ukazoval teprve kolem 30 minut behu, stocil jsem to tedy jeste na jedine mozne krizovatce smerem k mistni metropoli Big Bay. Po ctvrthodine jsem se opet obratil k jiz do dali blikajicimu "domovu". Bylo z toho nakonec hezkych 11 a 1/4 km za 57:44. Po umorne ceste autem jsem se znovu narodil.
Druhy den jsme bezkovali jako o zivot a na behani nezbyl vubec cas. Pripsal jsem si druhe breznove UOFF, ale za to se mi zrodil napad na krasny dlouhy beh, jiz podruhe presunuty nouzove na pondeli. Projeli jsme si totiz mistni "atrakci" okresni silnici cislo 510. Jde o asi 60km dlouhou prasnou cestu vinouci a kroutici se lesy a kopci na severo zapad od Marquette (sousedni mestecko Big Baye vzdalene pres 40km a zaroven nejvetsi mesto Horniho poloostrova s 19.5tisici obyvateli) v podstate od nikud nikam, neb nevede pres zadnou vesnici, jen podel srubu a chysi mistnich lovcu a samorostu. Je predevsim znama zvysenou moznosti potkat medvedy, soby a vlky a panenskou prirodou kolem. Krome par rovnejsich mist se vlni neustale nahoru a dolu, doleva a doprava pres horske potoky a bystrinky ... jednim slovem nadhera. No a me nenapadlo nic lepsiho nez se nechat po vzoru ruznych pohadek nechat zavest svou milou zenou 22km do temneho hvozdu, kde se se mnou se slzou v oku rozloucila, s tim, ze nesezere-li mne nejake zvire setkame se opet po nekolika hodinach, a zbloudim-li na scesti, nejpozdeji po setmeni me svetlo majaku za mou milou opet dovede. Jeste polibek na rozloucenou, utahnout satek, zkontrolovat tkanicky a hura ... jenze ouha ... byl jsem vysazen v udoli a prvni 2 km se musim drapat nahoru. Sice jeste sviti slunicko, ale fuci z boku ze by elektrina mohla byt opet zadarmo. Za hodinu se zatahne, vitr nabere silu vichrice, a tesne nez dobehnu domu zacne vanice ... ale to jest nevim. Sunu si to kupredu, zpatky ni krok, a po ocku smiruju zda-li si mne uz nevycihal nejaky hladovy medved, pripadne smecka vlku. Hrozba vsak prichazi ze shora, kdyz nade mnou chvili krouzi hejno krkavcu. V tu chvili se nastesti prehoupnu pres jeden kopec a tempo trochu zrychluje, asi vypadam preci jen ziveji, a krkavci se vzdaluji, zrejme si vyhledli snadnejsi obet. Cesta je dnes rozblacena, na mnoha mistech jsou vyjete koleje, prebiham ze strany na stranu, obcas hopkam jako kralik ... cvachta to a blato lita do vsech stran. Cas od casu (jednou za deset minut) mne mine nejaky starousedlik s rozhrkanym a zrezivelym nakladakem. Ziraji na mne jako na zjeveni, ale vrozena slusnost jim neda a vsichni mi zamavaji. Odpovidam mirne zvednutou pravici jako bych sem patril od jakziva a slo o me stare zname s kterymi se za chvili sejdeme v hospode "U drevorubce". Cesta ubiha rychleji nez bych cekal, druha polovina je vicemene z kopce a musim se trochu brzdit, i kdyz nekdy brzdeni netreba, to kdyz vitr zaduje v protismeru a ja se de facto zastavim. Jeste ze je cesta mokra, to by byla mracna pisku ... zuby by mi skripaly jeste v Okemosu ! ... Ke svemu zklamani ale i uleve nepotkavam, zadne zviratko vetsi nez chipmunk ... o to vice si vsak uzivam huceni temneho hvozdu a cesty ktera dnes vecer patri jenom mne. Napada mne ze asi takhle bych si predstavoval reklamu, ktera by mne zarucene dostala ... aspon na par chvil byt kralem naprosto bezvyznamne silnice.
Dobiham svych pribliznych 22km zcela vycerpan, poslednich deset minut melu z posledniho, vichrice mrazi, ale svetlo majaku mne hypnotizuje jako bludicka, bez ktere jsem proklet a s kterouz jsem zatracen. Dobiham presne po dvou hodinach a par sekundach promrzly na kost v blaznive vanici a dole pod utesy buraci dvoumetrove vlny rozboureneho Horejsiho jezera.

Blízká rozhodnutí třetího druhu

noreply@blogger.com (Running Shadow) — Tue, 13 Mar 2007 14:20:00 +0000

Jsou to temer presne dva mesice od meho bezeckeho zmrtvychvstani, a se mnou to uz zacina cloumat smerem k maratonu. Nejsem vubec zastancem presneho planovani, tedy vyhlednuti si daneho zavodu v terminovce a pak na dane datum nasroubovat podrobny harmonogram pul roku dopredu. Spise mam rad flexibilnejsi pripravu, kdy se da nejaky tyden snadno zopakovat, nebo treba sebrat, proste podle chuti a potreby. Take je mi jasne ze rozumne rozbehani na maraton by urcite melo zabrat par solidnich mesicu s velmi dlouhymi behy, ktere mi zoufale chybely pri mem prvnim a zatim jedinem maratonu. Jenze tentokrat je situace ponekud jina. Maraton o ktery mam nejvetsi zajem je na konci rijna v Grand Rapids, tedy v podstate za humny na domaci pude. Do te doby se mi ale jenom cekat nechce a sije to se mnou abych nabral vice zkusenosti a zabehl si nejaky maraton jeste pred tim. Zajimavou moznosti se jevi Bayshore Marathon v Traverse City na konci kvetna. Tou dobou bych mel mit odbehano 4 a pul mesice. To neni mnoho, ale vzhledem k mym ambicim (ubehnout, nikoliv ubelhat) a preci jen uz ne tak jalovym zkusenostem to neni zas tak malo. Za obvyklych okolnosti bych si rekl ... "budeme uvidet" a rozhodoval bych se podle aktualni formy az nekdy v pulce kvetna. Problem ale je ze tento krasny maraton ma omezenou kapacitu 1700 ucastniku. Doprovodny pulmarathon ma kapacitu dokonce jen 1000 lidi a ta byla naplnena jiz 15.unora. Nyni organizatori vyhrozuji, ze i ucastnicka kvota marathonu bude naplnena na prelomu brezna a dubna. Tak opravdu nevim co ted ... moje baba radi jit do toho, ale i tak je to proti memu presvedceni, kdyz nevim co a jak bude nebo nebude ... na druhou stranu me to bude lakat cim dal vic, a kdybych to v kvetnu propasl a byl pri tom v rozumne forme, tak by me to asi zralo cele leto. Myslim, ze mam asi tak jeden az dva tydny na rozhodnuti.

Kilometry přibývající a ubývající

noreply@blogger.com (Running Shadow) — Mon, 12 Mar 2007 15:10:00 +0000

Prvni zprava je dobra. Od pondeli do nedele jsem si splnil plan na 112%. Vybehl jsem behem vsech sesti behacich dni a navic v pondeli jsem castecne nahrazoval za promarnenou nedeli a misto obvyklych 9km dal aspon stredne dlouhy beh o 17 kilometrech. Zacinam take vyrazne zrychlovat, ne ze bych se to snazil totalne hrotit, ale preci jen se mi beha lehceji a ty posledni dva mesice zacinaji byt znat. Do konkurence schopneho tempa to ma sice stale jeste daleko, ale pri subjektivne stejnem vynalozenem usili jsem si pondelni cas na merenych 16K zlepsil o vice jak sedm minut oproti stejnemu behu pred mesicem. Vcerejsi dlouhy beh tento trend opet potvrdil a merenych 19K z celkovych 20 bylo za 1:38:34, tedy opet presne o sedm minut rychlejsi nez totozny beh pred tremi tydny. Samzorejme by bylo skvele kdyby to vsechno bylo jen na vrub lepsici se kondice, ale musim ferove uznat, ze oproti tem drivejsim behum je nyni zhruba o 15 stupnu tepleji, cesty jsou vetsinou suche a ledu zbyva jiz jen na par poslednich mistech ve stinu. Suma sumarum celkovy tyden za 73km neni pro mne vubec spatny, dokonce je to asi nejvice co jsem kdy behem jednoho tydne nabehal, a to je teprve zacatek, alepson doufam ...... jenze pak v teple rodinneho krbu, ja, coby zarputily a konzervativni odpurce technologickych cajku typu sportesteru, mericu tepove frekvence, pocitacem rizenych treninku a neznaly vsech moznych tajemne znejicich kvocijentu s malinkatymi indexy jsem podlehl modni vlne a rozhodl se zmerit si delku svych behu podle MapMyRun.com ... nevim co mne to popadlo, jestli jsem snad tajne doufal ze me trate jsou ve skutecnosti dvakrat delsi, nebo jestli jsem se chtel jen narcisticky pokochat pohledem na svou trat jak ji vidi astronaute ... no kazdopadne ... poznani boli. Moje trate jsou prakticky bez vyjimky kratsi ... vsechny Okemosske, ktere jsem si vymeril podle papirovych map, projezdil autem dokola mola a rucne progoogloval, nemluve dokonce ani o tratich nemeckych, ktere jsem si projel nekolikrat na kole s ruzne nahustenymi pneumatikami abych urcil moznou systematickou chybu mereni. No pro ultrase by to asi nebylo tak dulezite, ale kdyz se retrospektivne dovite ze misto 9.7km v Nemecku to bylo celou dobu jen 9.4km, ze tady v Okemosu muj standardni 8 kilometrovy ctverecek je osizeny jak za totace o dveste metru a to nepocitam ze jeste jeden ruzek rezu pres travu a ofixluji si to o dalsi dva metry ... a ze muj velky Okemossky obdelnik je misto 11 kilometru o 310 metru kratsi ... no tak to tedy zaboli, zamrzi, nastve, odradi, demotivuje a vubec vam to skazi cely den. Oprava v celkove kilometrazi nastesti neni tak drasticka, neb si v ni pocitam v hodnote 1km pribeh (?) a dobeh z domova a zpet, ktery je cca 1200 metru, ale horsi je to s rychlosti, kde chybejicich 200 metru je v merenem useku neco kolem 12-15 sekund na kilometr. Administrativne se tak "vracim" s vykonosti o par tydnu zpet ... coz je sice poctive uznat, ale nijak to nesnizuje emocionalni zatizeni meho bezeckeho ega.

Trpký život ve vyhnanství

noreply@blogger.com (Running Shadow) — Thu, 08 Mar 2007 15:10:00 +0000

Nevim zda-li je nutne nejak komentovat mapu zobrazujici geografickou koncentraci bezcu z fora behej.com ... pohled je z me strany dosti trystni, a musim priznat, ze pri cteni o vsech moznych setkanich na ruznych zavodech a akcich jen nostalgicky zavidim. Vypada to ze se po letech spanku amaterska bezecka scena v Cechach neuveritelne probouzi a soude podle lamanych ucastnickych rekordu at uz na internetovych strankach ci na jednotlivych zavodech to je zrejme teprve zacatek. Vsechno to z povzdali sleduji a premyslim, co by kdyby ... ale na to asi jen tak nedojde, jestli vubec nekdy. Mozna ze vzhledem ke geograficke poloze jsem si pro svuj blog o mem bezeckem trmaceni vybral spatny jazyk, na druhou stranu kdyz jsem zacal pokusne prispivat do bezeckych sekci na strance 43things.com nasel jsem si virtualniho sparing partnera na Novem Zelandu ...

... anyway, jak by rekli domorodci ... kdyz kdysi zacinal prulomovy Trageduv blog, trvalo to hezkych par mesicu, nez se prvni poztraceni tragedi vzajemne nasli. Kazdopadne kdyby se nekdo chystal treba do Chicaga, nebo vubec za velkou louzi na zapad od Evropy, a meli-li byste chut, dejte klidne vedet, sebehnout se da skoro vsude.

Chaotický únor a trocha (snad) užitečné sebereflexe

noreply@blogger.com (Running Shadow) — Tue, 06 Mar 2007 16:58:00 +0000

I kdyz byl unor pomerne kratkym mesicem, byl pro mne na bezecke udalosti pomerne bohaty. Nevim, jestli mam dodat "bohuzel", ci "bohudik"... asi zavisi na uhlu pohledu, ambicich a mire umirnene sebereflexe. Preci jen jsem si stanovil pro pocatecni rozbehani po pulrocni pauze velmi narocny program, tedy behat 6krat tydne minimalne 9km s tim, ze nedelni beh se bude prodluzovat. Tempo jsem nechtel nijak hrotit, ale zcela zamerne jsem chtel hned od pocatku tocit vetsi kilometry, neb zimni zasoby podkozniho tuku dosahovaly jiz alarmujici tloustky. V pulce ledna zacinal moje behaci vaha na 198 librach a musim priznat sve zdeseni kdyz na zacatku unora i pres dost solidni behani vystoupala dokonce na 202 liber. Pred totalni panikou mne zachranila zasvecena ujisteni Milose Skorpila, i kdyz puvodne adresovane v poradne nejakemu jinemu zoufalci, ze pri zacatku behani muze hmotnost prechodne i stoupnout tim, ze aktivovane svalstvo zacne rust a zadrzovat vice vody (alespon tak nejak jsem si to vylozil). Dukazem toho bylo, ze i pres narustajici vahu jsme byl schopen (zatim jen obcas) stahnout pasek u kalhot o jednu dirku. A tak jsem si rikal "Vydrzat, priatelja, vydrzat !!" ... a skutecne ... nejdrive pozvolna, a nyni s akcelerujici rychlosti se posouvaji dirky nejen na pasku, ale i digitalni cislice na vaze. Pasek je stazen o dve az tri dirky v zavislosti na denni dobe a dnesni vazeni za standartnich ranninch podminek ukazalo 192 liber !Ale zpet k behani ... musim si priznat, ze tech 6 dni a minimalnich 6x9 = 54km tydne je opravdu moc, a proste na to v tuhle chvili nemam. Sice to je jakysi ideal ktereho se snazim bezecky dosahnout, ale z poslednich 8 bezeckych tydnu jsem plny pocet behacich dni zaznamenal pouze trikrat. Vetsinou beham 4-5krat tydne. Nevim jak moc jsou ruzne omluvy a vymluvy adekvatni, nekdy to jsou problemy se zady, jindy zanet v krku, ale casto tez podezrele bolesti v oblasti prave achylovky nebo paty, ale celkove si myslim, ze proste moje telo protestuje proti prehnane zatezi. Vetsinou se ale po jednom, nejvice dvou dnech, oklepe a chce se mu opet behat. A to je dobre, protoze to pak jde skoro samo. Ale take si tak nejak myslim, ze to moje "ulejvani" me zatim uchranilo pred zranenimi, vetsinou to v serii nekolika dni dotahnu tak, ze uz-uz se zacne nejaka zakerna cast tela chystat jak me podrazi, ale nastesti se mi to nahrazenim ranniho behu perinovou terapii (aneb "zachumlej se co muzes") podari odvratit.Neni tedy zadne prekvapeni, ze za unor jsem nabehal jen 194km a dvoustovka mi unikla v poslednich dvou dnech, kdy mne odradil nabeh na slusnou anginu. Na druhou stranu se mi ale v pulce unora podarilo zabehnout docela solidne prvnich 5 zavodnich kilometru, tempo behy v prostred tydne se neustale zrychluji a navic minuly tyden jsem se behem jedineho behu doplahocil az na znacku 25km. Takze zatim dobry. Hlavnim ukolem pro brezen je tedy ustalit ponekud rozharany behaci rytmus. Myslim, ze neni nutne nejak markantneji prodluzovat nedelni dlouhy beh, ci vice tlacit pri tempo bezich, spise by to chtelo zacelit diry v treninkovem kalendari, kam si pokazde kdyz neplanovane nevybehnu dopisu smutne "UOFF", tedy "unscheduled off". V unoru takovychto dnu bylo 7, za brezen uz je tam jeden bohuzel take.

Ještě k tomu hydrantu a naposledy kolem mrtvého skunka

noreply@blogger.com (Running Shadow) — Mon, 26 Feb 2007 15:21:00 +0000

Snehova boure co ochromila americky stredozapad se o nas nastesti jen otrela, a tak i pres agresivni varovani pred prichazeji "winterstorm" nam byly v noci na nedeli nadeleny jen 2-3 cm mokreho a namrzajiciho snehu. To by samo o sobe nebylo tak hrozne, nanestesti ale polovina cest byla stale pohryta prakticky cistym ledem, coz vedlo k pomerne vrazedne kombinaci klouzaveho a nestabilniho hnusu. Ale abych sam sebe nepredbihal ... jako jiz tradicne byla nedele vyhrazena dlouhemu behu, na ktery jsem se po nekolika skvelych bezich z minuleho tydne opravdu tesil. Nevim, zda-li to bylo premirou koncentrace, ci rozcileneho vzruseni, ale behem sobotniho vecera jsem se provinil proti pravidlum zivotospravy. Snad to nebyl zadny hrdelni zlocin, ale sest piv evropske chuti a velikosti vecer pred planovanou petadvacitkou neni prilis moudra forma hydratace. Sice je tento vykon na hony vzdal mym osobnim rekordum z doby kdy jsem patril mezi velkoryse sponzory ceskeho pivovarnickeho prumyslu, ale pravda, v te dobe jsem se o behani ani prilis nezajimal. No nic ... stalo se, aspon si to budu pro priste pamatovat. Ne ze by se mi rano vstavalo s nejakou kocovinou, to nastesti ne, ale proste si myslim, ze odpocinek dany nocnim spankem nebyl tak kvalitni jak mohl byt. Nu neplakejme nad vlastni hlouposti, hup do teplaku, tricko, rolak, dalsi tricko, satek pres hlavu, baterku dnes nemusim, jeste narvat rukavice ... prendat vlozky do bot, nazout, zavazat, resetovat stopky a sup ven !!! Ceka nas krasnych 25km pri kterych si dokonale odpocinu, protahnu telo a vycistim mysl !!!
... jo houby !! ... hned po par krocich venku se do mne oprel silny protivitr a vmetl mi do tvare ledove jehlicky mrznouciho deste. Nestacil jsem dobehnout ani na krizovatku a pres bryle jsem skoro nevidel ... v rozpacich jsem zacal premyslet ze to dneska zabalim. Nohy ovesene hypotetickymi chmelovymi sisticemi mi take prilis nepomahaly ... trochu jsem doufal ze dozvuky nocni boure preci jen jeste polevi, ze to tedy zkusim, aspon par kilaku, vratit se muzu vzdycky ... a tak jsem zatahl hlavu mezi ramena, prihrbil jsem se do obrane pozice a vyrazil proti prirodnim zivlum. Prvni dva kilometry jsou presne na vychod, ty byly nejhorsi. Kdyz jsem dychal s trochu vice otevrenou pusou, bodaly mne ledove jehlicky do jazyka az to neprijemne stipalo ... bryle zasvinene od mokreho snehu, tricko se pomalicku promocuje z pokracujiciho deste, do bot to obcas splouchne, kdyz si vcas nevsimnu louze skryte pod snehem. Ve puvodnim planu jsem mel tri ctvercove okruhy po osmi kilometrech. No tak to ani nahodou ... kdyz dam jeden budu rad. Rozdelil jsem si kazdou stranu ctverce na useky po 300-400 metrech, podle ruznych odbocek, dopravnich znacek nebo postovnich schranek a neustale jsem se premlouval, ze jeste tamhle ... a jeste tenhle kousek, a uz to bude budto lepsi, nebo budu moci jit domu. Po 2km se cesta staci na sever a vede vicemene lesem. Fujavice byla preci jen odstinena stromy a ja se mohl trochu zotavit. I dalsi zapadni usek byl relativne v pohode, s vetrem v zadech by to byla brnkacka, ale zato prave zde byl chodnik v nejhorsim stavu. Ledovy podklad a na nem peticentimetrova snehova oranice. Podkluzovalo to pri kazdem odrazu. Cesta na jih byla opet po exponovane Okemos road. Vitr vanul z plani z leva a na chodniku se tvorily drobne zaveje. Byl jsem rad ze jeste ziju a rikal jsem si ze to zabalim. Ze uz to nema cenu ... ale preci jen, kdyz uz je zase snih, tak by preci jen bylo lepsi dat nejaky delsi beh, aspon se to trochu tlumi ... takze kdyz ne dnes, tak kdy ? ... a posetile jsem zabocil opet na vychod a oped do protivetru. Namrzly dest se nastesti zmenil v snih a zdalo se, ze i vitr trochu polevil. Ale nic naplat, vsechny kroky byly ztezkle a vydrene a stale jsem se musel premlouvat jeste k dalsi zatacce, a k dalsi znacce. Sliboval jsem si ruzne odmeny za to kdyz dobehnu tam a tam, predstavoval si jak si obradne zapisi dnesni kilometraz do planku na lednicce, jak s kazdym krokem smyvam sve chmelove hrichy, jak si mozna, kdyz budu opravdu hodny a dobehnu az dokonce budu moci utahnout pasek opet o jednu dirku vic ... no proste jsem se oblboval co to slo, abych nemusel myslet na to ze me vsechno boli, do dalsiho kopce se mi uz nechce a behani me nebavi ... protrpel jsem si boj s zivly behem na vychod, smerem na zapad zdolal tri mirna stoupani ktera se s casem menila na velehory a smerem na zapad odolal chemickemu utoku mrtveho skunka, ktereho nad ranem srazilo auto. A opet na jih, smerem ke konci druheho okruhu. Vitr dale zeslabl a preci jen jsem nasel jakys takys rytmus pri kterem jsem se posunoval kupredu. Koncil sestnacty kilometr, a kupodivu druhy okruh byl jen o 47 vterin pomalejsi nez prvni ktery jsem dal za rovnym 44 minut. Moralne povzbuzen, ci zaslepen, i kdyz jsem si slibil ze to zabalim, preci jen jsem zabocil opet na vychod. Zpomalil jsem a snazil se uklidnit, ze za odmenu muzu bezet tak pomalu jak se mi jen bude chtit, a kdyby se mi nechtelo, tak klidne muzu jit pesky, nebo se zase otocit a domu ... ale preci jen, kdybych jeste dobehl k tomu velkemu dubu ... to by pak bylo uz jen 100 metru ke skole, to bych mohl pokracovat jeste 150 metru k softbalovemu hriste, odtud uz je to jen par kroku k malemu parkovisti, tam uz bude sebeh do zatacky, zahnu na sever, no kdyz uz jsem tady tak ke kolejim to zvladnu, zase z kopce ... a prece se nezastavim na moste ... a bum, a byla tu zed jak vysita ... hned na prvnim stoupani ... jako kdyz na vas hodi deku ... sotva dycham a vlecu se kupredu, vyrazne pomaleji, pletou se mi nohy div o sebe nezakopavaji. Soustredim se na to abych nezastavil, telesne jsem v kelu, ale moralne me to spise nakopne ... to by v tom byl cert, aby to neslo, kdyz uz to vubec nejde ... tak znova aspon k tomu hydrantu ... ted to bude smrdet, nemuzu prece zastavit u skunka ... dneska fakt naposled ... jeste kousek ...
... asi neni nutne vyjmenovat vsechny znacky, stromy, postovni schranky ani mrtva zviratka podel cesty domu, aby bylo jasne jak moc to tentokrat bolelo. Dobehl jsem posledni okruh za 48:13 uplne vyrizeny, bez naznaku nejake radosti, ze jsem to preci jen vydrzel. Hlavne ze to je pryc a ja muzu jit domu ... totiz jit, spise pajdat ... s vedomim, ze do toho marathonu to jeste nebude zadna sranda a ze se to bude muset obcas solidne protrpet.

Konec (s)něžných běhů

noreply@blogger.com (Running Shadow) — Thu, 22 Feb 2007 20:48:00 +0000

Po mesici pomerne tuhych mrazu se znenadani oteplilo. Rano se z mlhy, za kterou by se nemusel stydet ani Rakosnicek, rodi krasny a slunecny den, pricemz na noc se nebe milostive opet zatahuje, aby zeme nevychladla. Ledy na rekach pukaji a z poli a luk jako by se snih stahoval do lesnich stinu a haju. Jeste v utery bezim svuj tradicni nocni okruh po 5-10 cm vrstve udusaneho snehu. Naraz kazdeho kroku je mekkce tlumen a brzden. Ve stredu uz je tretina chodnicku naprosto hola a bezim po asfaltu nebo po betonu. Na zbylych dvou tretinach je tvrda ledova krusta pukajici a chrastici pri kazdem doslapu jako hrst sterku hozena do vylohy. I kdyz jsem si ubral jeden rolak neumerne se potim a prsty v rukavicich pali horkem. Z nekolika zaveji ktere jsem jeste vcera opatrne preskakoval zbyly smutne hromadky cehosi spinave krehkeho, kvuli kterym nestoji za to ani prizvednout nohu. Je mi smutno ze jsem se predesleho dne rouhal ... tak ted to mam, misto sametoveho snehu nekompromisni beton. Je sice pravda ze se okamzite zrychluje krok, kotnik pevne drzi, v zatackach neni nutne zpomalovat a bez nejakeho zvyseneho usili cas mereneho 8K useku klesa oproti sneznemu prumeru o vice jak tri minuty ... ale preci jen ... ty snezne tiche behy, kdy jedine stopy ve snehu byvaji nejcasteji ty vase ... ty tiche chvile kdy jste i uprostred mesta na svete uplne sami ... mi budou schazet.

Malá vítězství

noreply@blogger.com (Running Shadow) — Mon, 19 Feb 2007 19:21:00 +0000

Minuly tyden byl bezecky rozpacity. Po solidnim Icemanovi mne v pondeli bolely nohy, ale preci jen jsem dal svoji standardni devitku alespon snecim tempem. Utery uz bylo OK, stejne jako streda. Ale ve ctvrtek rano, stehna a ramena tuha z kayakovani predesleho vecera, jsem se proste nezvedl. Ja vim, slabota ... i kdybych to mel jen odpochodovat, tak je to porad lepsi nez zustat lezet v posteli ... lenost je proste strasna nemoc ... u mne takrka nelecitelna, nebo neustale recidivujici. Mohl jsem to alespon nahnat v patek, ale kdyz uz jsem mel mit oficialne volny den, tak si ho prece nenecham zkazit ranim pobihanim v mrazu ne ? ... ale vazne, skoro tyden se mi drzi nejaky hnus v krku, nekdy to pali, jindy tam jsou sople co nejdou odflusnout, pak to obcas otece ... stale s tim beham, mam pocit ze na vykonu to znat neni, ale preci jen ve ctvrtek vecer to bylo skoro nejhorsi, tak jsem to nechtel v patek dorazit. No, vymluvy ... protoze odpoledne jsme vyrazili na sever do Lake Ann navstivit bratra meho kamarada, a kdyz uz tam bylo tak nadherne nasnezeno, tak proc si rovnou nepostavit stan a netaborit venku. Docela prima akce ... az na to ze mi v pul sedme rano zacaly zabnout nohy, a preci jen jsem posledni hodinku dospal ve vyhrivanem domku. S lehci ranni kocovinou a jsouce "na navsteve" jsem vypustil i sobotni beh !!! ... uz treti den za sebou. Na misto toho jsem se vydali ve trech geocachovat po okoli, coz zpravidla obnaselo dvou az tri kilometrova putovani hlubokym snehem, derouce se lesem podle azimuthu a pak nekdy az hodinove hrabani ve vice jak pulmetrovem snehu s vidinou nalezeneho pokladu. Z peti schranek se nam podarilo odkryt jen tri, zato jsme se napochodovali neco pres deset mil v hlubokem snehu, ze jsem pri navratu byl rad ze jsem rad a sotva se udrzel na nohou. V duchu jsem si to zapocital aspon trochu jako mensi nahradni treninkovou jednotku, ale mezi nami ... no nic ... aspon jsem to zkusil.
V nedeli jsme uz byli opet doma a vetsinu dne jsem jen tak odpocival (= povaloval se a poflakoval) s tim ze po sobote jsem stejne servanej na tolik ze by vubec nemelo cenu jit behat. No ale HALO ???? ... preci jen mi nedalo spat me svedomi a s nejvetsim sebezaprenim jsem se vypravil ven. Bylo to az kolem pate odpoledne, venku prakticky jasno, snehove chodnicky znovu cerstve pocukrovane asi dvemi centimetry noveho snehu, teplota kolem -7 C ... co vice si prat ... a asi me telo si nepralo prave niceho vice, protoze se rozebehlo hned od zacatku s lehkosti kterou jiz mesice nepamatuji. Proste to frcelo uplne samo, dychani naprosto rytmicke a nesrovnatelne s mym obvyklym udupanym funenim. V mistech hlubsiho snehu, kde se obvykle zpomalim jako bych bezel v medu jsem se odrazel jako kdyz preskakujete po plovoucich kladach, ktere se sice protaceji a potapeji pri vasem doslapu, ale nez se muzou pod vami smeknout, vy uz jste zase o dva tri kroky dal. Jeste pred par desitkami minut jsem si nedovedl predstavit, ze bych mohl dat dnes vubec nejaky delsi beh, nyni jsem se musel soustredit a napocitat si odpovidajici trat, abych to zbytecne neprehnal. Rozhodl jsem se pro variantu dvou okruhu, jeden 7 a druhy 5 milovy, s tim ze dobeh domu mi to natahne na dobrou dvacku v kilometrech. Samozrejme mi bylo jasne, ze dane tempo nemohu udrzet po celou dobu, a ze misto upalovani jako kdyby horelo bych se spis mel volne sunout kupredu abych udrzel stabilni tempo az do konce a nevyridil se na cely tyden dopredu ... kdyz ale zrovna v ten moment bylo behani tak krasne, a ja sem se toho pocitu proste nechtel vzdat ... a tak az to nepujde, tak se holt povlecu co noha nohu mine ... ale do te doby ... at si to jde samo.
Nevim jestli je muj pristup az prilis posetily, a mozna ze ani neni prilis rozumny, ale takovyto beh budu mit dlouho v pameti a pridam si jej jeste k par jinym, ktere mne vzdy pri vzpominkach motivuji v dobe kdy mi to vubec nejde. No ale abych to nezamluvil ... sedmimilovy okruh jsem dokoncil za 59:22 sice uz ne s takovou oslnivou jiskrou jako na zacatku, ale preci jen stale docela svizne, zvlaste vzhledem rozbitemu terenu v posledni ctvrtine okruhu. Nabeh do petimiloveho ctverce take nebyl tak hrozny, ale vzhledem k tomu ze jsou prvni dva kilometry podel jedne skoly ktera o vikendu "nepremava", byly chodnicky zafoukane snehem a ja jsem se misty boril az po kotniky. Uz jsem nemel tolik sil jako na zacatku abych to jednoduse prehupkal, a tak jsem pri kazdem kroku musel v podstate pockat, az se muj snezny ponor zastavi a ja se budu mit od ceho odrazit. To bralo sily i rychlost a po dalsich par kilometrech jsem mel pocit ze narazim do zdi, coz vzhledem k memu rychlostimu dobrozdruzstvi nebylo zadne prekvapko. Ale co, tak jsem se tak sinul kupredu, vytapkal tri mensi kopecky a setrvacnosti se nechal nest naslednym mirnym klesanim smerem k domovu. A tu se to najednou zase trochu rozebehlo, zadny chrti zazrak, ale aspon poctivy klus. Slunce uz zapadlo a obrysy der a prohlubni ve snehu zacinaly zplyvat. Ale to uz jsem byl na posledni mili kterou znam skoro zpameti, staci jen udrzet koncentraci, nenechat si ustrelit nohu po nejake ledove hrudce, obcas juknout po autch kdyz prebiham kolmo se napojujici vedlejsi silnice ... a uz to budu mit za sebou ... tipnu si hodinky, je tam 1:45:36 na dvanact mil, takze v druhem kole to bylo trochu nad 46, tedy zpomaleni o nejake pul minutky na kilometr ... no to se cekalo, to mi nevadi. Kdyz cekam na zelenou na velke krizovatce a nasledne dobiham pul kilaku domu, uvedomuji si jak me boli nohy ... stehna i lytka, docela solidne namozene ... jo takhle jsem je letos jeste neprotah.
V pondeli rano vstavani boli ... budika nejdriv dvakrat umlcim, ale na potreti se preci jen zvednu. Neni to jeste ani dvanact hodin co jsem vcera dobehl, a uz mam jit zase ? ... no nechce se mi, ale premlouvam se, ze dneska muzu jak pomalu se mi bude chtit, navic se na nas zene tepla fronta a tak by to mohl byt posledni mrazivy beh (sam se divim, ale uz toho ledu ve vousech zacinam mit taky dost). Plouzim se jak stin, svetelny kuzel z celovky se jen line plazi po zasnezene stezce, na ktere sleduji jedine stopy ... tu tam se pridaji jine, ale vzdy zase nekam odboci, jen ty jedine zustavaji ... krok je vyrazne delsi nez ten muj ... hmm, asi nejaky chrt ... pomyslim si, nez mi po par minutach vytane na mysli obrazek medvidka Pu stopujiciho kolem stromu kolcavu, ke ktere se s kazdym obejitim stromu nasledne pridava dalsi, a pak dalsi a dalsi ... a me konecne dojde ze stopuji sam sebe. Svych pet mil dobiham za 48:01, coz neni zadny zazrak, ale uvnitr mi je jako bych si vylepsil nejaky letity osobak.

O halových kajakářích a družicemi naváděných lovcích pokladů

noreply@blogger.com (Running Shadow) — Fri, 16 Feb 2007 16:56:00 +0000

Dnesni zapis bude asi trosku off-topic, ale konec koncu k behani (prinejmensim memu) to patri take ... totiz doplnkove sporty. Jeste v Nemecku byly mymi sporty cislo dva a tri karate a biking. Byl jsem tedy na suchu bojujicim triatletem. Jeden rok jsem najezdil kolem 5 tisic kilometru, z toho velka cast v Cimrmanove duchu, tedy treba na nakup, s flaskama, s odpadky do recyklovaciho centra, na postu a podobne, takze na rozdil od pravych "bikeru" co jezdi jen tak "pro nic za nic" byla vysledkem meho snazeni krome lepsi kondice navic i plna lednicka. Karate mne dovedlo z tajneho obdivovatele podobnych umeni nejen az k zelenemu pasku, ale hlavne pomohlo rozhybat ztuhle a zkracene slachy, zlepsilo dynamiku celeho tela, a take jsem se prestal bat jezdit na kole po nakupech v noci.
Rok s rokem se sesel, a ja v pozici 42° 41.718' severni sirky a 084° 26.280' zapadni delky jsem se ocitl bez kola a bez pristupu k shotokanskemu dojo. Sportovni zivot zuzeny na pouhe behani by se mi v principu nepricil, ale pro telo by byl zrejme nebezpecne jednotvarny. Navic je (nejen) mou dobrou zkusenosti, ze solidne rozvinuty horni pohybovy aparat vyrazne pridava nejen na bezecke rychlosti, ale pomaha tez predchazet unavovym zranenim typu bolesti zad z dlouhych behu, nebo otacite-li se pri zavodech prilis do zadu za svymi pronasledovateli. Chvili jsem tedy uvazoval o vstupu do klubu podvodniho hokeje, ktery by vhodne kombinoval plavecke, (an)aerobni a socialni aspekty tohoto tymoveho sportu, lec nez jsem se odhodlal prijit na prvni trenink padl mi do oka kajakarsky kurz zacinajici jiz za tri dny (tehdy byla uz druha pulka ledna). Zvlaste pri pohledu z okna na kulminujici snehovou vanici, se stavala nabidka naprosto neodolatelnou. I kdyz popravde ... abych zase nevypadal jako nejaky drson ... kurz probiha v bazenu mistni stredni skoly, tedy pod strechou s umelym osvetlenim a vyhrivanou vodou. Zakladem je samozrejme snaha naucit veskere mozne zachranarske techniky s lakavymi nazvy jako treba "wet exit" nebo "Eskymo rescue" ... proste co si pocit za jakychkoliv moznych a nemoznych podminek. Svatym gralem celeho kurzu je naucit vas prave eskymacke obraty, at uz s padlem, nebo bez nej. Vse je samozrejme snazsi tim, ze se jedna o klidnou, teplou a pruhlednou vodu se zkusenymi instruktory nablizku. Da se to tedy srovnat s jakousi suchou pripravou plavcu. Po prvnim kurzu se pridala i moje zena, a tak se spolecne kazdou stredu vecer otacime, cvakame anasledne zachranujeme ... abychom pak po puld destae vylili vodu z potapejiciho se kajaku, osprchovali se a na cestu domu se narvali do teplych kozenych bund, kulichu a ovinuli se salami od hlavy az k pate pripominajice si realitu michiganske zimy.
Tretim sportem se mi pak stal hon na poklady s pomoci GPS ... i kdyz je diskutabilni jak kdo definuje "poklad". Na zacatku byla nevinna zminka jedne ucastnice krasneho fora 43things.com, ze by si prala "geocachovat" alespon v 10 zemich. Povazoval jsem ji proto nejprve za jeskynarku ci nadsenou geolozku. Preci jen mi to ale nedalo, a protoze patrani ve vlastni pameti po vyznamu daneho slova bylo bezvysledne, zkusil jsem si dany vyraz vygooglovat. Vysledkem jsem byl dokonale prekvapen a naprosto unesen. Principem daneho sportu je totiz hledani tajnych schranek pouze se znalosti jejich presnych zemepisnych souradnic. V realite pak vezmete GPS, a jdete v zavislosti na terenu vice mene po azimutu az se dostanete do oblasti schovaneho pokladu, coz muze byt cokoliv od mestskeho parku, pres pole louky az po temny les. Presnost zavisi nejen na vasem GPS, ale tez na presnosti s jakou byla schranka puvodne zamerena jejim zakladatelem. Obvykle se dostanete do blizkosti +/-10 metru a pak uz babo rad ... kde to asi bude. Nekdy jde o dutinu ztrouchniveleho parezu, jindy v kupce chrasti, pripadne mezi vetvemi na strome ci za kamenem. Schrankou pak muze byt cokoliv od krabicky od filmu, pres plastove kanystriky az po ocelove krabice od naboju. V nich pak urcite najdete nejakou formu navstevniho deniku, pripadne i dalsi poklady, kterymi mohou byt drobne suvenyry, hracky a vubec kdejake cajky. Muzete si vzit co se vam libi, pokud sami opet necim prispejete ... ale to asi na tom neni to nejdulezitejsi. Pro mne tim nejkrasnejsim je, krome napeti jestli najdu nebo jestli se necham prelstit puvodnim schovavacem, ze vetsinouvubec nevite dopredu, kam vas dane souradnice dovedou. Objevujete tak stale a stale nova mista, ktera mohou byt sice jen par mil za vasim domem, ale nikdy jste si jich proste nevsimli, nebo by vas nikdy nenapadlo se tam zastavit. Za svou kratouckou geocachovaci karieru (jejiz progres lze sledovat na tom barevnem banneru po prave strane blogu) jsem tak "objevil" skoro desitku nadhernych parku a prirodnich rezervaci ve svem nejblizsim okoli, kam se da v zime zajit nejen na bezky a v lete si treba zabehat nebo na ryby. A hlavne je mozne byt cely den venku a naprosto dokonale si odpocinete, i kdyz vubec nevite kam vas dnes nohy donesou.
P.S. na fotce je jedna z nalezenych schranek. V lete by jeji odhaleni jiste nebyl zadny problem, ale cerstvy snih zvysuje nejen obtiznost ale i krasu a poeticnost cele patraci vypravy.

"Ledový muž" - komorní drama o pěti kilometrech

noreply@blogger.com (Running Shadow) — Tue, 13 Feb 2007 23:55:00 +0000

Musim se priznat, ze jiz delsi domu ve mne hloda myslenka, ze skrze behani snazim se vice nez zoceliti sve telo spise realizovat sve hluboce skryte a v manzelskem zivote evidentne nenaplnene sadomasochisticke ambice. Fakt, ze po dlouhych dobach zacinam vzdy behat v tom nejsilenejsim moznem pocasi, at uz to jsou krute mrazy, dest, pliskanice ci tricitkova vedra tomu nahrava. Je-li pocasi behani nakloneno, tedy na jare ci na podzim, me behaci nadseni se periodicky vytraci ... na dukaz staci nahledout do archivu tohoto blogu. Dalsim podpurnym argumentem je, ze jsem se celou zimu skutecne a opravdove tesil prave na beh poradany universitnim triatlonovym klubem jiz tradicne uprostred unora zvanym Iceman. Beh neni obtizny svou 5km delkou, ci snad zradnosti trate, ale jistou vyzvou preci jen zustava doprovodne pocasi, ktere je zde v Lansingu touto dobou dosti mrazive a vetrne. Zarazejici je, ze jsem mel tu cest zavodu se ucastnit i loni, a presto, nebo mozna prave proto jsem se na nej letos tolik tesil, a nedokazaly mne odradit ani peripetie se zady popsane v minulem prispevku. Pravda, uznavam, ze pro mne bylo jistym vnitrnim zklamanim, ze v den zavodu teplota vystoupala z dosud prumernych -12 C na -8, ale s tim, ze zivot neni nekdy fer jsem se preci jen jiz pred lety smiril. Anyway ... jak by se po domorodecku reklo ... posledni minuty pred startem jsem si v houfu 150 podobne pomatenych jedincu se zornicemi rozsirenymi vzrusenim uzival ten spravny predzavodni adrenalin. Jak to asi tentokrat vyjde ? ... Co kdyz to zase prepalim ? ... co kdyz do me nekdo vrazi ? ... chytnou me zase zada ? ... zvrtnu si kotnik ? ... bude se mi chtit curat ? ... co kdyz neprolomim 25 minut ? ... co kdyz mi to pujde a dam to pod dvacet ? ... a nebo bych mohl vyhrat ? ... jasne ... to je ono, pobezim o vitezstvi, nejdrive 2-3 kilasky pomalicku za 5 a pak to napalim a v cili budu za 15:30!! ... a kdyz mi potece z nosu ... vzdyt nemam kapesnik ... mam radsi do rukavic nebo do rukavu ? ... treba mne bude nekdo fotit ... abych nevypadal jako Bjoerndahlen !! ...

... a najednou se neco ozve, jestli je to hvizd, nebo vystrel z pistole ci bouchaci kulicky uz neregistruju, dav se dava do pohybu a ja s nim. Na startu jsem se strategicky umistil na hranici posledni ctvrtiny bezeckeho pole, preci jen mam bohatou historii prilis prepalenych startu a trochu se bojim o ty zada. Okamzite zacnu dychat jako lokomotiva a visualizuji si svoji branici odlepujici se od pohrudnice (jeste jednou diky panu Skorpilovi, dobra rada nad zlato !!!). Sunu se kupredu, nemam ambice se propletat davem, ale i presto se zacnou pod nohami plest nejake divky co si i pres opravdu chodecke tempo stouply do prvni lajny. Nevadi, vyhnu se ... ted ostra doprava ... a protoze jsem na vnitrni strane davu, razem se katapultuji asi o 40 mist dopredu. jde to lehce z kopce podel reky. Fouka vitr asi 10 mph, trochu to je citit pres teplaky, taky tahne od vody, ale zatim dobry. Chrti v cele uhani jako o zivot, my na chvostu (tedy ted uz uprostred) se takticky presouvame abychom se jeden druhemu nepletli. Plice i zada drzi, tempo mi prijde pomale, tak jen vybocim z rady a necham pracovat gravitaci. Posouvam se kupredu, ale na rovince jsem odhodlan to zase zbrzdit, vim kde jsem mel loni krizi, kdyz to dotahnu az "tam" bez uhony, pak na to trochu slapnu. Co se namahy tyce, prijde mi ze bezim velmi z lehka, akusticky dojem je ale roven parnimu valci. Jsem tezky a dupu. Zacinam preci jen pomalicku dobihat tu tam nekoho prede mnou, ti mne zrejme slysi z dalky, ani se neotaci a klidi se mi z cesty. Preze mne uz nejde nikdo. Na prvni mili jsme za neco kolem 7:45, ale cert vi, loni ta znacka byla asi o 50 metru bliz. Je to jedno, sunu se dal, nechavam se vynaset zatackami, v kterych vetsinou nekoho stahnu o par kroku. Do dvou kilometru jeste splyvam s hlavnim proudem (mainstream runner), pak je asi nejhorsi usek, kratke ale ostre stoupani. Na upati dobiham skupinku asi sedmi bezcu, kteri se tahnou za sebou jak skolka na provazku. Instinktivne brzdim, tady jsem se loni zbytecne vyflusal ... ale i presto jeste nez dorazime na vrchol, tak se proplizim podel cele skupiny. No teda ? ... jde to zase z kopce, trochu odpocivam, ale mam delsi krok a tak dobiham par holek v batikovanych trickach a nejakeho dlouheho kluka. Pole se ted uz trha na jednotlive skupinky. Drzim se te sve a hned jak prijde zatacka ... frrr ... necham se vynest po vnejsi strane, holky ani nemusi uskakovat. Zda se ze jedna toho zacina mit dost, tak se deli a druha se zavesi za mne. Ta pomalejsi dobehne nakonec skoro o minutu a kousek za mnou, ta lepsi me jeste jednou vezme uprostred posledniho tahleho stoupani, ale nakonec dostane 18 sekund. Snazim se tam setrit trochu sily, dva lide a batikovane devce se vynori ze zadu, ale i presto se dostavam pres dalsich 5 nebo 6 bezcu. Tesne pod "vrcholem" jeden z tech co se priritili ze zadu odpadava, a ja se opet dostavam pred batikovanou holku. Dostavame se nekam k tretimu kilometru trat se staci na dlouhou rovinku. Prede mnou jsou dva osamoceni bezci, pred nimi skupinka asi 5 dalsich a pak dira. Po par stech metrech potkavam u trati svou zenu a sve 2 pratele, tedy on+ona. Jeci jak na lesy, mavaji, foti, tleskaji a povzbuzuji ... je to asi nejvetsi fanklub, ktery jsem kdy na nejak zavode mel, nechci je zklamat, samozrejme se do toho opru a snazim se pred jejich ocima dostat pres tu bandu prede mnou. Kupodivu to bezi uplne samo a fakt pres ne prelitnu jako nic. Do cile zbyva neco malo pres kilometr, me se bezi pomerne dobre, i kdyz si pripadam jak parni valec mezi harfistkami ... a najednou je prede mnou pekna dira, nikde nikdo, dalsi skupinka az tak 50 metru prede mnou, za sebe se neohlizim, ale nikoho pres svuj vlastni dusot neslysim. No nic ... dam si aspon na zaver takovou casovku ... Shodow vs. chronometer !! ... to bude vec !! ... kdyz tu nahle se ti bezci predemnou zacinaji zvetsovat ... dostavaji konkretni rysy ... rozeznavam postavy, tvare, je mezi nimi i manik co mne vzal v tom predeslem stoupani ... na chvostu se jeden bezec drzi jen tak tak ... ostatni jsou naveseni na sveho vudce co jim razi cestu ... snazim se drzet tempo ... hypnotizuji zada odpadavajiciho zoufalce ... az preci jen podlehne sile meho pohledu a ja zaujmu ve smecce nepozorovane jeho misto. Pred nasi skupinkou opet nikde nikdo, asi nema cenu rvat se hned dopredu, takticky zpomalim, znam dobre celou trat a tak cekam na svoji chvili. Ta prichazi zahy na 4.5tem kilometru. Trat se opet staci ostre doleva dolu smerem k rece, podel niz se vraci do prostoru startu a cile. Opet se necham v zatacce vynest po vnejsim oblouku a smerem z kopce necham gravitaci volne si pohrat s hybnosti meho 90 kiloveho tela. Jedine vudce smecky se pokousi zachytit muj nastup, ale mirny protivitr a nizsi BMI mu nedavaji prozatim velkou sanci na uspesnou stihacku. Pelasim kupredu, cil je nadohled, stejne jako nejblizsi dalsi bezec ... vypada ze se trapi, ale i presto by se musel prerazit o tkanicky abych to mohl stihnout jej jeste dohnat. Neprerazi se, dokonce se jeste docela pochlapi a zasprintuje smerem do cile, kde bude o 16 vterin driv nez ja. Neco za mnou funi a dupe ... radsi se neohlizim a jeste do toho slapnu. Dusot se drzi v konstantni vzdalenosti. Jeste ostra doprava a pak cilovy sprint. Nakopnu to co to da, dusot za mnou slabne ... a ja uz jen hypnotizuji velke zlute digitalni hodiny na kterych sviti dvojka, pak je tam trojka, to dalsi prave prebliko, aha ... petka ... a to posledni ... a uz je to fuc ... probiham cilem ... lapam po dechu, odevzdavam kontrolni utrzek sveho cisla ... a jsem stastny ze to mam konecne za sebou ...

Zaplat Panbuh, zada to tentokrat vydrzela, a i kdyz jsem konecnym casem 23:55 zaostal o vice jak dve a pul minuty za svym osobakem, byl jsem s letosnim Icemanem spokojen. Oproti lonskemu roku jsme si polepsil o 50 vterin a deset mist na konecne 44.misto ze 150. Ale nejen to ... hlavne zase beham, mam z toho radost a vubec je mi dobre ... a vo tom to je!