Kam až mě nohy donesou...

Čekání na sníh v Havaně

2012-01-31T19:15:00.000+01:00

Moje rodicovska dovolena dneskem konci. Tedy spise jeji prvni kolo, druhe bude nasledovat koncem kvetna a v cervnu. Jako cerstve dvojnasobny tata a jako bezec s Leadvillskymi ambicemi vidim prosinec a leden samozrejme uplne jinak. Dominantnim aspektem obou perspektiv je ale cekani. Co bude … dnes, zitra, pozitri, za tyden, za mesic ?

Lezicimu Stinu se na svet prilis nechtelo. Aby ne, jeste jsem nemel podlahu v zimni zahrade, kterou pani D. vyhlasila za svou budouci materskou zakladnu. Breptajiciho Stina jsme kdysi take museli na svet tahat nasilim. Podle jiste studie danskych vedcu za to mohou otcovy geny. Hmmm … nevim, nevim … v nasem pripade to asi bude opacne, ale taktne pomlcim kdo z nas dvou hraje s oblibou na dobre utajene housle.

Neni tezke si domyslet, ze moje prosincova i lednova kilometraz neni prilis vysoka. V klidu jsem cekal na svou prilezitost, ktera ale nikdy poradne neprisla. Z porodnice nas pustili sice jiz po 24 hodinach, ale nasledne zotaveni neprobihalo zrovna nejrychleji a kdyz uz se zdalo, ze by preci jen kolem poledniho, kdy vsichni poctive hnipaji, se dala usetrit hodinka a vyrazit ven, prisly horecky ctyricitky. Doktorka, antibiotika, do postele a pak kojit jako o zivot. Za dva dny vse v normalu, za ctyri opet na ctyriceti. A jeste k tomu mi dosly boty …

Za svou bezeckou “karieru” jsem probehal snad uz pres dvacet paru bot. Standardne mivam tak dvoje troje “zive” boty, ktere stridam podle terenu, pripadnych zraneni, nebo proste podle toho jak jsou zasrany od blata. Jeste prosinec jsem zacinal se tremi pary solidne ojetych, ale stale spolehlivych oblibenych spuntovek CrossLite od LaSportivy. Jenze snih, zvlaste ten premrzly a hluboky, zivotnost zkracuje na petinu. To neni prilis prekvapive, zkuste petkrat sestkrat zaborit holou ruku do snehu skrze ledovou krustu. Brzy bude od krve. Rozedrane boty na snehu ale moc nevadi. Horsi to je kdyz zacne tat, a na stezce se zase objevi kameny. Nalez tech mensich, zhruba velikosti tresni, je obvykle spolehlivou znamkou, ze je v bote dira aspon na ctyri prsty. Do tydne byl v cudu i druhy par. Nastesti u kazdeho paru byla vetsi dira na jine bote. A tak jsem vzal levou z prvniho a pravou z druheho … a po dalsim tydnu uz jsem nemel nic. Boty dosly … a pak ty horecky, ale to uz bych se opakoval.

Neplanovane, kupodivu vsak se stoickym klidem, prijimam nabidnuty cas k sebereflexi a snazim se si trochu urovnat, kterym smerem se moje behani ubira. Zacatkem prosince pri snehovych bourich, a pak mezi svatky a porodem se mi darilo pravidlene vybehnout. Sice nikam daleko, ale obtiznosti jsem nesetril. V praci jsem si v pul metrovem snehu prorazil vlastni stezku. V lete tu chodi 20-30 lidi denne, v zime jsem byl za dva tydny jediny. Poprve jsem “dal” pet a pul kilometru za 50 minut … technicky to ale porad byl beh. Tehdy jsem se skutecne bal omrzlin a zabalil to uz po tech peti kilometrech. Kdyz se omrzliny nekonaly, prorazil jsem druhy den dalsi usek coz uz dalo solidnich 8.5km. Po tydnu jsem si vydupal takovy prikop, ze mi ani ty ponozky nestacily primrzat k botam a cas jsem stlacil temer pod hodinu i na te prodlouzene trase … a snih mne zacal opravdu bavit.

Kdyz se clovek konstantne bori po kotniky, ktere navic pokazde ujizdeji jinym smerem, jde o velmi intenzivni silovy trenink. Zda se, ze bezite do kopce i po rovince. A zacina to byt znat. Na tech nekolika ojedinelych delsich bezich se mi darilo vybihat krpaly ktere jsem tradicne chodil, v terenu kteremu jsem se drive vyhybal obloukem se mi libi a na silnici uz si troufnu jedine autem. Ta pozvolna transformace je vubec zajima. Prechod z Michiganu, kde silnice byly tak rovne, ze se podle nich kalibrovaly vodovahy, do vysokohorske pouste s nedostatkem kysliku a stezek ci silnic se sklonem mensim nez 10% byl pomerne frustrujici. Hlavne psychicky. Nebylo jednoduche se vyrovnat se skokovym poklesem rychlosti o 20-30% na rovince, nemluve o tech deseti minutovych kilometrech vysoko po hrebenech.

O dva roky pozdeji si ale v obtiznem terenu libuji. Cim horsi tim lepsi. Zadne tempo neni dost pomale, zadny kopec prilis prudky. Uz beham vsechny, vetsinu i smerem dolu. Zacina se ve mne navic rodit i takovy mensi pobihac. Zatim jen vyckava az napadne snih v Havane a stale brousi ty stejne trasy. S oblibou si uz ale prohlizi hornaty obzor, zvlaste kdyz se vracime odnekud z daleka a kontury vsech Jemezskych velikanu jsou jednolite oramovany paprsky zapadajiciho slunce. Cerro Grande, Pajarito, Caballo, Chicoma … jen tam, kudy by chtel bezet nevedou zadne stezky …

P.S.
Marconi: “Strhl jste mi telegrafni draty!”
Cimrman: “Zkuste to bez dratu, mily Marconi.”

Je to kluk!

2012-01-13T07:23:00.000+01:00

Vrana a cap ani dnes rano nikde, tak jsme jim museli jet trochu naproti. Rybnik vypusten v 8:30 rano, pak hned kontrakce, tesne pred ctvrtou na deseti, doktorka to jen tak tak stihla, dvakrat zatlacit a byl venku! Kluk jak buk, 50cm, 3.39kg (ve velke nadmorske vysce se rodi trosku mensi, ale brzy to dozenou). Do osumnacti bude podavat flasky on mne, pak ja jemu :)
Magicke datum 12.1.2012 samozrejme predurcuje, kdo bude malemu Markusovi virtualnim kmotrickem ;)

Nezlomní

2012-01-11T07:57:00.002+01:00

Filmu o behani neni prilis mnoho. Sem tam neco o maratonu, pripadne o Prefontainovi, o Karnazesovi, ci jinych bezeckych ikonach, zvlaste o ultra by se to ale dalo pocitat na prstech jedne ruky. Kdyz jsem se pred par mesici dozvedel o filmu "Nezlomni" (volne prelozeno z anglickeho "Unbreakable") neslo jinak nez vzit do ruky tuzku, papir, a sednout na lavici u stolu a poctive napsat Jeziskovi.

Evidentne ani "nahore" nefunguje vse jak by melo a byrokraticky siml zpusobil doruceni touzebne ocekavaneho DVD az tesne po Vanocich. To samozrejme ale nemeni nic na zpracovani a pointe filmu ... ale to bych asi tak trochu predbihal (co jineho vsak cekat od bezce-zavodaka ?).

Western States jiz tradicne patri mezi nejprestiznejsi ultra behy na nasi strane rybnika. Jde o jeden z nejstarsich sto milovych behu, ktery byl kdysi znam spise jako vytrvalostni zavod pro kone. Gordy Ansleigh jej absolvoval v sedle v letech 1971 a 1972. O rok pozdeji se mu pri zavode zmrzacil kun a Gordy musel po 29 milich odstoupit. To ho nejspis pomerne vzalo, protoze v roce 1974 se do zavodu pro jistotu prihlasil bez kone. Vsichni si samozrejme mysleli ze je padly na hlavu, a ze nema nejmensi sanci dokoncit, natoz v limitu, ktery byl pro kone tehdy 24 hodin. Vsem navzdory, Gordy do cile dobehl 18 minut pred limitem. O podobny vykon se nasledujiciho roku pokusil Ron Kelley a nevedl si vubec spatne. Bohuzel ale preci jen trocha stesti chybela a Ron to pet kilaku pred cilem zabalil. Na druheho bezce, ktery vydrzel sto mil po boku trenovanych koni az do cile jsme si museli pockat jeste o rok dele. V roce 1976 se jim stal Ken “Cowman” Shirk. A pak uz to slo raz na raz. V roce 77 se do nove vypsane “bezecke kategorie” prihlasilo 16 bezcu, ale jen tri dobehli, z toho navic dva az po limitu. Ze se tou dobou zrodila legenda, ktera o tricet let pozdeji bude kazdorocne lakat skoro dva tisice odvaznych tusil tehdy malokdo. Pomerne rychly profil, zasnezene hrebeny i pekelne rozpalena dna canyonu se nyni kazdorocne stava kulisami pro souboj tech nejlepsi severoamerickych ultrabezcu s obcasnou navstevou japonskych ci evropskych borcu.

(Ted uz) predloni se na startu sesla obzvlast zajimava squadra vyjimecnych osobnosti. Vecne usmevavy sympatak a obhajce vitezstvi z poslednich dvou rocniku Hal Koerner z Oregonu, tichy a skromny vousac z Aljasky Geoff Roes, ikona minimalismu a idol vetsiny zacinajicich ultrabezcu Tony Krupicka z Colorada a mladicky Evropan s tvari gymnazisty ale reputaci zabijaka odkudsi od Mont Blancu Killian Jornet. A to opomijim neznicitelneho Nicka Clarka, “soudruha” Iana Sharmana, ktery o pul roku pozdeji na “Kamenem Myvalovi” zabehl stovku hluboko pod trinact, rekordniho Grand Slamistu Neala Gormana ci nevyzpytatelneho veterana Andyho Jones-Wilkinse a mnoho, mnoho dalsich. Startovni listina slibovala malokdy vidane drama, okorenene o fakt, ze Geoff, Tony ani Killian na sto milove trati jeste premozitele nenasli, a i Hal mel v poslednich letech formu jako z praku. A navic vsude po trati byli filmari z tymu Journeyfilm vedenych JB Bennou. Do prubehu zavodu samozrejme zasahovat nemohli, tezko by si vsak i sebelepe placeny scenarista dokazal vymyslel poutavejsi zapletku a jeste vice nervydrasajici vyvoj zavodu, v nemz o prekvapive zvraty, zhrzenou nadeji, zazracna povstani z mrtvych a nezlomnou vuli rozhodne nebylo nouze. Vice uz ale neprozradim, dogooglovat si vysledky sice neni tezke, ale nechat se osidit o tu epickou bitvu povazuji u jakehokoliv ultra nadsence za trestuhodne. Navic filmari paralelne sledovali vsechny ctyri bezce tydny a mesice pred samotnym zavodem, jejich pripravu, obavy a radosti i strasti. Z nedostiznych a neporazitelnych legend to sice dela obycejne smrtelniky, mne i tak se vsak z hloubky jednotlivych (a velmi rozdilnych az totalne kontrastnich) charakteru taji dech.
Nechci uz o moc dele fusovat do remesla damam Spacilovym, ale film je proste spica. Hudba, strih i zabery kdy (zrejme) nejaci chudaci s kamerou a mikrofonem fofruji pres snehove jazyky a kameny aby alespon na par vterin zachytili atmosferu naprosto ojedineleho souboje zpoza boku tech nejlepsi se natrvalo zapise do dejin ultra-kinematografie. Abych ale zase nebyl zcela nekriticky, clovek, ktery si sedmnact hodin u kompu ohlodaval nehty, ziznil, hladovel a zadrzoval curani aby o nic neprisel a jako smyslu zbaveny obnovoval Twitter kazdych pet-sest vterin pozna, ze pri nekolika absolutne epickych okamzicich kamery na cele zavodu chybely. Proto "jen" devet hvezdicek z deseti, ale verte, ze darkem v podobe filmu "Nezlomni" zadneho bezce nezklamete.

Konečně jsem slavný

2012-01-06T21:51:00.000+01:00

No, titulni stranka to zrovna neni, ale casopis Ultrarunning se prodava na vsech kontinentech. Takze vlastne ani moc neprehanim (neb skromnost je me druhe jmeno), kdyz se prohlasim za jiz svetoznameho ultra bezce :)

P.S. Me osobni zazitky z Deadmana lze najit zde : 1, 2, 3, 4, 5 a 6.

Bilé kilometry

2012-01-03T06:15:00.000+01:00

Prelom roku mne zastihl v pomerne nervozni dobe. Capa vyhlizime uz vice jak mesic, a na delsi vzdalenosti si proto netroufam. Uz ma spozdeni, mel dorazit na Silvestra. Beham proto jen "kolem baraku" po stezce priznacne zvane "Perimeter". I tak je ve mne mala dusicka, kdyz se vracim domu. Desim se, ze tam bude jednou zaparkovana sanitka, a ja budu muset zachranarum vysvetlovat, ze jsem sice "tatinek", ale zrovna sem si byl tak trochu zabehat, a ze jen co se osprchuju a prevleknu do sucheho, rad pani D. do porodnice doprovodim.

Kilometry proto pribyvaji jen pozvolna. Tesne po serii snehovych bouri pred Vanocemi jsem byl jeden z prvnich kdo Perimetr prorazel. Snih do pulky lejtek, sypkej jako cukr-pisek, perfektne vycidi boty, ze i po tech par set kilometrech bych je mohl donyst zpatky do obchodu a reklamovat jako nepouzite. Po Vanocich stezku v zachvatu spatneho svedomi proslapali tloustici na sneznicich. Perfektne utluceny a udusany povrch na dne uzkeho prikopu, sotva se nohy jedna druhe vyhnout mohou. Kdyz to lze nekdy rozbalit, a musim klopit zatacky, odiram si lejtka o jeho zmrzle kraje. Vetsinou se ale sunu jako hlemyzd, oci pribite na snehu v dabelske koncentraci. Staci o par centimetru vedle, kam sneznice tloustikova nevkrocila, a okamzite se v uzkych spuntovkach borim minimalne po kotnik. Stava se to tak kazdych deset kroku. Po pul hodine toho mam dost, ale jeste zbyva kilak a pul do obratky. Tam se vydycham, a kdyz se ujistim, ze nikde nikdo, trochu si v tom snehu po adamitsku zaplavu. Ctyricet minut, a mam za sebou pet a ctvrt kilometru. Otocit, a poslusne zpatky, sotva se drzim na nohou.

Uz urcite vic jak ctrnact dni nesnezilo. Minimalne dvanact dni totalni azuro. Na jiznich svazich snih rychle mekne, dnes je vetsinou uz uplne pryc. Na severnich je to porad ten premrzly a udusany prasan, vetsinou tak pul metru. Nekde mezi je blato nebo ledovka. Nebo oboji najednou. Nejhorsi je typicka jednokolejka co vede smerem na zapad a do kopce. Leva strana je stinena a tak je jeste pokryta snehem, na pravou to mnohem vice prazi, a snih uz roztal. Jen to nema kam odtekat a blato je tak na pet prstu. V prurezu je to takove vecko, jedna strana ledova, druha blativa. Kazda noha po jinem povrchu, opora nikde, sjizdi to k sobe a porad o sebe zakopavam. Beh stoji za starou belu, ze na mistrovstvi sveta v chuzi by mi rozhodci neukazali snad ani jeden trestny tercik.

Napadlo mne, ze bych mohl behat i po silnici. Jeste loni jsem zimu na silnici prehopkal celou. V Michiganu stacilo dvacet tricet kilometru na snehu a chytnul mne IT band, ze jsem se z toho mesic vzpamatovaval. Posledni rok po sutrech v botach bez stabilizatoru ci jakehokoliv tlumeni je ale znat a i kdyz bych za stejny cas dal na silnici mozna i o polovinu kilometru vic, myslim, ze se ten asfalt beze mne obejde. Preci jen i na te zasnezene stezce obcas predebehnu nejakeho chodce, tak to s tim tempem nemuze byt tak zle.

Machálkův padawan

2011-12-23T08:32:00.002+01:00

Jeste pred tydnem jsem o sebe nemel obavy. Tak jako kazdy druhy, pocital jsem se mezi ty "normalni". Na Guaje hrebenu se (asi) neco zmenilo ... kdo vi, mozna jsem jen tak trochu prekrocil svuj stin ...

Posledni dny je behani za "nula". Prace, terminy, tehotna zena, snehove boure, Vanoce ... asi mi z toho hrabe. Dnes odpoledne jsem si precetl komentar k poslednimu zapisu od Kopretiny - kterou timto na dalku zdravim, dekuji za inspiraci, a pro jistotu preventivne banuju z tohoto blogu - a pak uz to slo z kopce:

(zhruba sedm vecer, tatinek se svym triletym synem v kuchyni vari veceri; v hrnci brambory, v panvi omeleta)
Olisek: "Tatinku muzu to pomichat ?"
Tatinek: "Ne, Olisku, ted je to ako-ako, pozor at se nespalis!"
Olisek: "Tatinku ja to pomicham!"
Tatinek: " Ne! Olisku, ted je to v poradku, uz jsme to pomichali. Pockej, nastavime spolu budik."
Olisek: "Ale ja chci!"
Tatinek: "Pockej Bublo, no tak, vzdyt se spalis!"
Olisek: "Tatinku, ja se nespalim. Ja mam rukavici" (odklapi poklicku, na ruce kuchynskou rukavici)
Tatinek (priskakuje ustarane, oci v sloup) "Olisku, to tedy ne! Rekli jsme, ze se musis zeptat nez budes odklapet poklicku!" (bere Oliskovi z rukou poklicku, priklapi zpatky na panev)
Olisek: "Tatinku muzu odklopit tu poklicku ?"
Tatinek: "Za chvilku, jeste se to musi dodelat."
Olisek: "Ale ja chci!"
Tatinek: "Ja vim, ale fakt to musime nechat chvili, jinak se to neudela spravne." (teka ocima po kuchyni jak by maleho Olivera zabavil) "Pojd, mrknem se jestli uz zase snezi."
Olisek: "A proc?"
Tatinek: "Chces se podivat se mnou? Muzem se dyztak probehnout ve snehu."
Olisek: "Tak jo. Ja se chci probehnout ve snehu."
Tatinek: (vzdychne ulevou, vede Oliska za ruku k domovnim dverim. odemyka a otvira dvere) "ale musime si sundat ponozky. Bude to studit! Nevadi ti ze to bude studit?"
Olisek: "No, ja ale chci aby to studilo."
(tatinek sunda Oliskovi ponozky, popadne ho do naruce a vybehne bosy na verandu. Oliska postavi do snehu, oba se podivaji vzajemne do oci a rozesmeji se z plnych plic. Tatinek Oliska zase popadne a odnese domu, oklepavaje snih z bosych nozicek)

... ... ...

(ke konci vecere, tatinek a maminka - pani D. - uz davno dojedli, Olisek ma na talirku jeste kus omelety a nekolik brambor)
Olisek: "Tatinku, u tety Veroniky jsem moc nezlobil. Prisel cert, ale neodnesl si mne do pekla."
Tatinek: "Olisku papej, jses posledni. Maminka i tatinek uz davno vsechno zpapali."
Olisek: "Ne, ty ses posledni, ja jsem prvni!"
tatinek: "Vzdyt to jeste nemas zpapany, ja sem byl prvni, maminka druha, ty ses zase posledni. Sup! aspon ty bramburky!"
Olisek: "Neeee! Ty ses posledni a ja sem prvni!"
Maminka: "No tak, hezky si to napichni na vidlicku."
Olisek: "Maminko, ja ti chci dat pusinku!"
maminka: "Olisku, nejdriv ale snez tu bramburku!"
Oliske: "Maminko, udelame tuli-tuli."
Maminka: "Nejdriv snez tu bramburku!"
Olisek: "Tatinku, maminka nechce udelat tuli-tuli"
tatinek: "Olisku, snez bramburku a maminka udela tuli-tuli"
Olisek: "Hmm, tak jo ..." (zasoupne bramboru do pusinky, a kdyz polkne vyplazne jazyk) "Tuli-tuli, maminko!"
Tatinek (netrpelive): "Tak, a uz dost, opravdu! Jestli rychle nezpapas ty zbyly bramburky, tak pujdu napustit vanu a ty se pujdes koupat bez pohadky!"
Olisek: (nahlas, skoro hystericky) "Neeee! Ja se nechci koupat! Ja chci cokoladku!"
Maminka: "Olisku, tatinek to mysli vazne. Papej hezky, nebo nebude ani cokoladka ani pohadka"
Olisek: "Maminko, ses hodna na Oliska?"
Maminka: "No uz moc nejsem hodna, kdyz nepapas. Snez jeste tyhle bramburky a pak budu zase hodna."
Olisek: "Maminko, ja uz nemuzu." (udela psi oci ... maminka temer rezignuje a uz-uz chce sebrat Oliskuv talirek s nedojedenou veceri) "...a muzu si dat jeste tu cokoladku?"
Tatinek: (nejdrive ze zoufalstvi, pote motivacne) "Olisku, tak to tedy ne! Kdyz se nepapa vecere, tak zadna cokoladka. Bud pujdes se hned koupat do vany, nebo kdyz to zpapas, muzes jit s tatinkem si zaplavat do snehu."
(maminka nechapave streli pohledem po tatinkovi, zda se, ze ani tatinek sam neveri svym usim)
Olisek: "Ale ja chci jit plavat do snehu!" (laduje si do pusinky jednu bramboru za druhou)
Olisek (s plnou pusou): "Tatinku, pujdeme plavat do snehu?"
Tatinek: (nevi kudy kam): "No dobre, ale az to vsechno dojis. Ja to zatim pujdu pripravit, ale ..." (pln nadeje) "... jestli budes zlobit maminku, tak pujdes akorat rovnou do vany!"
Olisek (s plnou pusou): "Nebudu zlobit maminku! Podivej, papam hezky!"
(tatinek odchazi do koupelny natocit vanu horkou vodou. Po chvili se vraci s rucniky, odsunuje zavesy ke dverim na verandu a odemyka dvere, na Oliverove talirku jen posledni zbytek omelety ...)

... ... ...

Podrobny popis nasledujicich udalosti netreba, fotografickou dokumentaci poridila pani D.

Jeste neni pozde. Staci ty dvere jenom zavrit.

Ďábel Machálek si muze pripsat dalsi nevinnou dusi.

Smyslů poblouznění, smyslů probuzení

2011-12-19T07:16:00.000+01:00

Kilometraz ani prumerny pocet behacich dnu za moc nestoji. Oboji klesa. Jiste, mohu se vymluvit na logistiku, lenost ma ale svuj podil samozrejme tez. Preci jen, zbyvaji dva tydny do terminu a tak si nedovolim nechat pani D. drandit z prace samotnou, zatim co si ja lamu hnaty nekde po canyonech. Vikendy nebyvaji o moc lepsi. Chybi mi darky a vylet do Santa Fe je vzdy minimalne na pul dne, a kdyz neni, tak jeste mam rozdelane podlahy ve dvou mistnostech. Musim dojet do Espanoly pro naradi, prkynka, uhelnik, spravny lak a vubec. V tydnu se snazim behat v praci misto obeda. Neni tezke si predstavit, ze to ale vuci ostatnim neni uplne fer. Jedine, co tedy roste je technicka obtiznost behu. Cas ani pocasi si moc vybirat nemuzu, o vikendu nejvyse tak na hodku a pul ven, kdyz Olisek spi, a pak zase domu. A vsude kolem snih. Anebo tma. Anebo oboji.

Pred zmenou casu, kdy jsem mohl bez obav behat domu po svych, jsem si zamiloval obtiznou stezku, kdy krome nohou prijdou k uzitku i ruce, ve vybezich clovek plive krev a po sebezich pln adrenalinu , je tak akorat zdravej na panaka. Po zmene casu pripadly cele dve tretiny stezky do tmy. Celovka pomuze, ale vsechno nezachrani. Videt je tak na dva tri metry pred sebe, coz i pri tempu pomalejsim nez pomalem dava tak nanejvys vterinu na rozmysleni co udelat, kdyz se objevi necekana prekazka. Jeden vecer vse OK, pak v noci trochu zafouka, popadaji stromy jeste z minuleho pozaru a ja se o ne druhy vecer rozmaznu.

Potom prijde snih. V Michiganu jsem mel takovy zateplovaci elastaky, jenze to jsem behal kolem pate rano, kdy me nikdo nevidel. Ted, kdy stezka prebiha parkrat hlavni silnici v dobe kdy vsichni jedou z prace, bych si ty elastaky pri sve vaze fakt uz nelajsnul. Nastesti je nemuzu najit, navic je hospodarska krize, splacime hypoteku, dalsi dite na ceste, tak mam vymluvu, ze si nemusim koupit nove. Beham proto porad v trenyrkach. Da se to, i kdyz je minus deset, jen ty nohy nejsou cejtit. Snehu je stridave do pul lejtek nebo po kotniky, podle toho jak daleko jsme od posledni snehove boure. Studi to tak dvacet tricet vterin, pak otupim. Blbe se naviguje kolem trni a casto dobiham se zkrvavenejma nohama. Mraz je ale vetsinou rychlejsi nez krevni desticky. Nejhorsi je to svedeni, kdyz se nohy v teple zase zahrivaji. A kolik tak dam ? ... no, v praci nejvic osm a pul. Za hodinu. O vikendu tech deset, jedenact za devadesat minut. Je v tom ale aspon nejaky kopec. Snazim se bezet fakt vsechno a po te desitce se mi klepou nohy, ze se sotva udrzim. Nevim, jestli to znamena ze jsou behy tak obtizne, ci moje forma klesla uz tak hluboko. Do Leadville kazdopadne casu dost. Nepriznivy trend by mohlo jit snadno zvratit, ci to jeste slusne zazdit.

Dnes jsem vyrazil nekdy chvili po poledni. Ve snehu jsem opravdu pomaly a postradam ambice. Vydal jsem se tedy po Mitchel Trail na Guaje hreben. Pet a ctvrt tam, pet a ctvrt zpatky. Sest set nahoru, sest set dolu. Snehu cokoliv mezi blatem a pul metrem, podle orientace svahu. Obvykle jdu kusy pesky, az ted ve snehu jsem se to naucil bezet cele. Mozna proto, ze se plazim tak pomalu, ze vlastne prirozene setrim silami. Zacatek byl hodne uslapany, ale s nastoupanymi metry stop ubyva. Cestou nahoru se mi na mysl vkrada sileny napad. Zasmeju se, ale rychle jej zapudim. Nejsem blazen. V pulce kopce potkavam par se psem. Perovky, bagly, hulky a slunecni bryle. Nejspise se vraci odnekud z K2. Vystoupam do prvniho sedla, vetsina stop konci. Dal uz jen od tehle horolozcu. Na nebi azuro, pod nohama tricet cisel. Neni jednoduche urcit kudy vede cesta. Za sucha je to jen ctvrt metru na sirku po vrstevnici v osmedesati procentnim kopci. Ted ta krajni noha obcas ujede, vnitrni ale spolehlive drzi. V lete mi prvni odchazeji plice, ted to jsou poprve nohy. Tesne pod vrcholem se mi zacinaji klepat kolena. Vyhledy jsou ale dech berouci ... alespon pro mne ... i kdyz nejsme Colorado ani Alpy, dolu bych to bobovat fakt stejne nechtel. Dobiham na rozcesti na hrebeni. Cedulka je venovana skautikovi co trasu kdysi vyticil jen s mapou a buzolou. Dostal za to nejakeho bobrika. Za par let pak taky nejakou zakernou chorobu a po mesici umrel.

Normalne bych si tak dve tri minutky odpocinul, a driv nez prochladnu, vrhl se smerem dolu, k domovu. Ted slidim kolem a po nekolikate kontroluji stopy. Krome tech dvou horolezcu tady nikdo jiny od posledni boure nebyl. Mistni bezecka komunita pouziva v zime evidentne jine trasy. Jeste jednou se ohlidnu pres rameno, co kdyby, a pak rezignuji. Myslenka, ktera se z cista jasna zrodila o par set metru nize zvitezila. Prvni jdou rukavice, pak kulich a satek. Vrchni trika beru vsechny najednou. Pak i spodek. Kdyz si konecne uvedomim, ze tam stojim jak mne panbuh stvoril (teda az na ty LaSportivy), preci jen zavaham. Na vterinku. Uz je ale pozde a zastavit se to neda. Hupsnu do nejblizsi zaveje. Placaka. Studi to jako prase a pomyslny Machalkuv hnusomer exploduje. Premrzly snih reze do slabin, tak se rychle prekulim na zada. To je ale docela bzunda a pokracuju zase na bricho. Proste valim sudy jak deti ve skolce. Po par otackach to valim zpatky, vyskakuju na nohy. Kdyz se zbesile snazim nacpat zpatky do trenek dostavam zachvat hysterickeho smichu ... mozna pet vterin ... mozna deset ... a pak ... pak je mi dobre. Podobne jako v nejakem sci-fi filmu se hvezda behem vteriny zhrouti do sebe, ci se nejaky hrdina na zcesti najendou rozpomene na sve noblesni poslani, tak behem okamihu dostavilo se zenove poznani, ze vse je tak jak ma byt. Clovek za zivot potka mnohe, ale nedovedu si rozpomenout na okamzik kdy bych si pripadal v tak absolutnim souznenim se sebou samym i veskerym svetem kolem. Cas se zastavil a ja jsem tam jen stal, porad polonahej, bez chladu, bez bolesti, bez unavy, bez obav a beze strachu. Mozna par vterin, mozna par minut. Pak jsem se dooblekl, a bez ohlednuti vydal na cestu dolu, na cestu domu.

I za idealnich podminek v lete, si stezka zada plnou pozornost a sebemensi zavahani ci ztrata koncentrace je nekompromisne odmenena tvrdym padem. Vim o tom z prvni ruky - zlomene na dvakrat. Dnes snih mozna zmekcuje pady, tezko se vsak da odhadnout trajektorie. Nejhorsi by to bylo po gradientu. Mysl se ale nenecha odpoutat od prozitku ze shora. Telo se stezce oddava na milost. Z cesty domu si pamatuji na co jsem myslel, ale ne kudy jsem bezel. Ve vane si kontroluju skrabance. Vzpomenu si na kazdy z nich. Jsou z cesty nahoru.

V civilu

2011-12-15T07:41:00.000+01:00

Pred nedavnem na (temer) spriznenych blozich probehla jista snaha o osobni prezentace "v bezeckem" a "v civilu". Palec nahoru pro vsechny odvazne. Mych behacich fotek je vsude vice nez dost, opakovani netreba. Myslim, ze tohle bude poprve, kdy se uvedu bez trenek a propoceneho svrsku, i kdyz takhle se normalne do prace samozrejme neoblikam. Jednou rocne ale totiz i do Noveho Mexika zavita Mikulas s certem. Kdo mne pozna, dostane jeden stinovy bod :) ... muj syn ma za posledni dva roky na konte stale nulu.

P.S. Priste opet o behani. Leadville nepocka.

Horská ultra klasika na devět

2011-12-13T19:07:00.002+01:00

Casem pres jedenact hodin se mi na Deadmanovi bohuzel nepodarilo kvalifikovat do loterie pro Western States. Bezet neco rovnejsiho a v nizsi nadmorske vysce, o splneni limitu bych se nebal. Loni se mi podarilo zdolat pekelne baziny v Michiganu za 10:16, a v arizonskem parciku po idealni rovince jsem si odkrouzil osmdesat kilaku jen o trochu dele nez za osm hodin, a to jsem si pak jeste dalsich sedesat pridal. Letos jsem behal jen po notoricky pomalych a obtiznych tratich a abych jedenacti hodinovy limit splnil na Zane Grey ci Jemezu, musel bych uz patrit k te opravdu hodne dobre casti startovniho pole. No nic, nebudu tesknit kvuli pofiderni sanci zucastnit se pysnych Zapadaku (moje sance v loterii by byla stejne jen neco kolem 10%), to se radsi vrhnu do naruce jine marnive a prodejne klasiky - Leadville.

Jiz davno tomu, kdy jsem pri dobezich narocnych zavodu spilal sam sobe a zarikal se, ze jiz nikdy vice, ze uz tohle nemam zapotrebi, ze budu vzorne zase behat svoje silnicni petky, a ze jen zcela vyjimecne slehnu si sem tam nejaky rovny pulmaratonek za pekneho pocasi … ted spise naopak, asi tim sluncem zavaril se mi mozek, a s kazdym dalsim poblitim roste chut plazit se zase o kus dal, s kazdym rozbitym kolenem hledam horsi a kamenitejsi stezky, a pokazde kdyz si trny rozdrasam holene k nepoznani fascinovane si ty krvave jizvy prohlizim v zrcadle a tesim se jak to zacne stipat az si vlezu do vany s horkou vodou. Otazkou, jestli mam na “to” nabehano, uz se davno nezabivam. Odpoved je stale stejna. Nemam. To ze mi po padesati kilometrech zacnou odpadavat vsechna kolecka a v cili osmdesatky se sotva drzim na nohou neni duvod abych se neprihlasil na dvojnasobny distanc.

Samozrejme se nabizi otazka proc zrovna Leadville? Proc se takovy zarputily puritan vrha na sve prvni stomilove dobrodrustvi do davu zfanatizovaneho “Knihou”? Proc si nevyberu radsi nejaky rodinny podnik s altruistickou vizi darovat zisk ze zavodu mistnim charitam namisto historicky prvni fabriky na ultramaratonce, jez organizuje zavod z ciste komercnich pohnutek? Proc ? … protoze bagr! Protoze se bojim, ze to sam nezvladnu, ze na mensim zavode s hodinovymi rozestupy bych nekde bidne zhynul, zmrznul ci bych byl sezran medvedem, ustknut chrestysem ci zaziva ubodan komary. V Leadville se tesim, ze to budu rozbihat ze zadu a ze podobne jako mozkomorove, tchyne a jina takova stvoreni budu zit a cerpat energii z utrpeni ostatnich. Umrtnost je tradicne vysoka, obvykle cela polovina startovniho pole nedokonci, coz znamena temer ctyrista prokletych dusi, jejichz bolest, slzy a zmar mi snad pomohou bojovat s mymi vlastnimi demony. Trat neni tak narocna jako jine vehlasne stovky, i kdyz dvojnasobny vystup na Hope Pass a Sugar Loaf Mountain jsou taky docela dobre chutovky, spise se zaji ta nadmorska vyska. Slovy klasika, bezet tricet hodin ve vysce nad tri kilometry, no reknete, kdo z vas (na) to ma?

Prvni prosinec tedy povazuji za zacatek me poute do Leadville. Pro zoceleni ducha to cestou jeste strihnu pres Arizonu, neb Zane Grey povazovany mnohymi za jednu ze trech nejtezsich padesatek Ameriky na mem kalendari nemuze chybet. Dalsim z dablova trojlistku je nas domaci Jemez, jen o mesic pozdeji, vice slov netreba. Fyzickou pripravu bych pak rad zavrsil v cervnu v Lake City v Coloradu. Uspesny dobeh San Juan Solstice by pak zkompletoval tuhle silenou sbirku, jen jeste neni jiste, jestli se mi podari svou ucast zajistit i logisticky.

Po psychicke strance na stomilove ultra trenuji jiz pres tri roky. Dle Davida Coblentze, je totiz nejlepsi pripravou na narocne ultra zalozit rodinu. Jak znamo, s malymi detmi nejde nikdy nic podle planu, krize stiha krizi, spanku malo, stale na nohou, prezit se musi – uplne jako v ultra. Neni prekvapive, ze pak mezi temi co nedokonci dominuji lide bezdetni, udolani marnou snahou bezet podle planu, zatimco pupkati tatici se do cile na posledni chvili preci jen nejak doplazi.

Co se tyce te nadmorske vysky – nevim, spickovi borci se jezdi do Leadville aklimatizovat treba i sest tydnu dopredu, coz by mi doma samozrejme neproslo. Me bude muset stacit pod hlavu na spani vetsi polstar.

Az na tech par kopcu je Leadville v podstate placka :)

Tlusté zadky v poušti se mnou a beze mne

2011-12-07T23:07:00.000+01:00

Deadmanem mi skoncila letosni sezona. Puvodne jsem ji nechtel zabalit tak brzy, jeste jsem mel v planu ucast na druhem rocniku mensi neformalni akce volne prelozene jako "Tluste zadky v pousti". S rostouci komercializaci ultra a s tim spojenymi naklady na zavodeni se se stejnou dynamikou rozviji paralelni, lec filosoficky a logisticky zcela opacny trend - tzv. "Fat Ass" zavody, tedy zavody "tlustych zadku". Myslim, ze ta tradice zacala nekdy pred par lety, mozna je to deset i vic, a snad to bylo nekdy tesne po Novem roce. Nekdo svolal "neformalni ultra zavod" pod heslem "zadna organizace, zadne znaceni, zadne obcerstveni, zadne ceny, zadne poplatky a zadne narikani" proste aby si lidi vybehali ta svoje nakynuta pozadi a trochu se pritom socializovali. A ono se to ujalo, a FA zavody se roji v Americe jako houby po desti. U nas to zacalo loni zavodem "White Mesa FA 50K". Organizoval to Jim Breyfogle - nas stary znamy reditel Deadmana - coz mne melo hned dojit, ze v podobnem duchu jako Deadman neni 50 mil ale asi o ctyri vice, tak i 50km "Bile mesy" se ukazalo byti o ctrnact kilaku delsi, coz jsem se ja dozvedel az asi 6 hodin po startu a asi neco malo pres hodinu pred dobehem do cile.

Bezi se na paradnich utesech mensi prirodni rezervace zvane Bila Mesa, podle geologickeho podlozi, jez tvori hlavne vapenec bily a jemny jako sadra, i kdyz velka cast je zbarvena i do ruda, ci do okrove zlute. Na par mistech vyveraji male termalni prameny, z nichz se v rannim chladu cudi jako v pekle - no cele misto je pomerne desolatni, ze lide rikaji ze sem jezdi certi z pekla na dovolenou. Beh samotny je pak slozen ze ctyr okruhu (kazdy cca 13.5km) ve smeru automaticky pracky, (washing machine cycle) tedy jednou po smeru hodinek, pak proti, pak zase po smeru, pak zase proti, diky cemuz neustale potkavate vsechny ostatni ucastniky a muzete se seznamovat, ci kontrolovat konkurenci. Po tech ctyrech okruzich jeste nasleduje "bonusovy" beh tam a zpet po centralnim hrebeni, coz zahrnuje i pomerne solidni horolezeckou vlozku. Muj lonsky celkovy cas 7:26 hovori sam za sebe.

V praxi to pak vypada tak, ze se sejdem v osm rano na parkovisti, a kdyz se nikdo dalsich deset minut neukaze tak schovame blok a tuzku pod jedno auto a spolecne vyrazime. Kazdy za sebe, po dobehnuti okruhu zapisem svuj cas do bloku, auta slouzi jako giganticke dropbagy, muzem tedy doplnit vodu, jidlo, prezout boty a vyrazit do dalsiho kola. Po ctvrtem kole je o poradi jiz prakticky rozhodnuto, Jim pod auto schova "cenu" pro viteze, aby ten kdo bude v cili nejdrive si ji mohl vyzvednout a necekat na ostatni.

Diky "neorganizovanosti" ma kazdy moznost bezet jen tolik okruhu kolik se mu zlibi. Ty ctyri vetsinou staci aby toho meli vsichni plne brejle, a malokdo si troufne i na ten posledni kus. Loni jsme plnou trasu dobehli jen dva. Jim dobehl druhy, a ja predposledni :)

Letos jsem se tesil jak malej kluk, preci jen "vitezstvi" v absolutnim poradi se nepostesti obhajovat kazdy den. Bohuzel, dva dny pred - klasika - rymicka, kaslicek, teplutka - jeste vecer pred to vypadalo nadejne, poctive jsem si pripravil vsechny veci, natridil a rozpocital oblibene gumove medvidky, precliky, iontak do lahvi v presvedceni, ze si z Deadmana privazim solidni formu. Bohuzel v noci slo vse opet do kopru. Rano jsem jeste vstal podle budika, zacal se prevlikat, uvaril si kafe a nasnidal se, jen abych pak s batohem na zadech stal pred garazi pet minut jak uplnej trouba ... nez jsem se zase otocil, prevlik zpatky do pyzama a dosoural se do postele.

Az pozdeji se ukazalo ze to rozhodnuti bylo spravne, po par taktickych ustupech se bacili poschovavali na pruduskach, ze jsem za listopad nakonec ani neprekrocil stovku. Ted kdyz vim jak letosni "Zadky v pousti" dopadly mne to ale o to vice mrzi. Jim Breyfogle byl jediny kdo si troufl na plnou trasu a dal ji za solidnich 6:35. Mohl jsem byt druhy, coz by take vubec nebylo spatne ... :) ... snad na presrok ...

Deadman Peaks 2011 (naposledy)

2011-11-29T23:14:00.000+01:00

7.etapa - 57-71km (2:01/9:37) - kdyz kolecka odpadavaji

Predposledni stanice by mela byt velkou psychickou vzpruhou. Jsem na kopci, dalsi kilaky jsou vyskove plus minus na stejno, a posledni etapu – tu patnactku - uz dosprintuju. Je to obrovska uleva se konecne zastavit. Aspon na pristich 5-10 vterin. Hned pak mi to zase zacina srotovat ... at uz vypadnu, co by kdyby ... ohlizim se pres rameno. Nikde ale nikdo, a tak se cela grupa starecku zase stara jenom o me. Loni to byla nouzova stanice s kanistrem zasmradle vody bez obsluhy. Letos asi sest lidi, vody hafo, talirky s precliky, chipsiky, nejaky buraky, lentilky ... nic pro mne. Zase se ptam na nejakou kolu ... ale vim, ze kdyz jsem bezel na druhou stranu nic nemeli ... ted asi taky ne ... ale preci, jeden dedecek vyndava ze svyho osobniho mrazacku plechovku 7-up. Je posledni co ma. Vterinu vaham, je mi to fakt blby, ale nakonec beru. Paradne vychlazena, nic lepsiho neznam. Stareckum sviti ocicka, jsou radi, ze pomohli, ja jsem rad ze tam byli ... a hlavne za ten 7-up. Loucim se a valim dal ... na hodinkach tipu neco pres minutu ... neni to tak hrozny, treba se konecne vzpamatuju ...

Druha, nebo chcete-li sedma, etapa je technicky nejnarocnejsi. Nahoru dolu, kameny, skaly ... ani chvilka klidu. V tuhle chvili mi to ale sedi. Fyzicky ne, to fakt ne, ale psychicky jo. A to si rikam, ze je taky dulezity. Kopce jsou moc prudke a nema cenu se nutit je bezet. Dolu zase nemam silu jit pesky, tedy klusu. Jsem spokojeny …

Snazim se zabit cas, nekontrolovat hodinky a myslim na hlouposti. Predstavuju si co rekne pani D., az se dozvi ze jsem sedmy, tesim se, ze napisu do blogu, ze se pochlubim Veronice, a ze treba I v ramci Los Alamosske ultra party ziskam nejaky respekt navic. Vubec se nerozpakuju se svym myslenkovym velikasstvim, zavod je vice mene u konce, jen je treba zavrit oci a vydrzet ty posledni ctyri hodiny. A taky je to uz podruhe co jsem lepsi nez nejrychlejsi holka … po Pajaritu ani ted nejsem “chicked” … treba z toho bude uz nekonecna serie …

… jenze pak se ozve funeni a dusot … dvacet metru za mnou sklopena hlava, narazena mezi ramenama, rozpumpovany ruce … odhodlani co by se dalo do kamene tesat … Kathrine Metzger. Absolutne netusim kde se tu vzala, ohlizel jsem se vzdy z utesu abych videl aspon nekolik minut dozadu, straduju si to docela solidnim tempem, moc toho nenabeham, ale to prece ted uz nikdo jinej taky ne … nebo jo ? … Kathrine profrci kolem mne vymenime si komplimenty, povzbuzeni, ale nedokazu se ji udrzet ani na deset vterin. Snazim se zase rozebehnout, i tak jsem ale vyrazne pomalejsi … zavidim ji tu zarputilost, nadavam si co jsem za nafoukaneho hlupaka, za to svoje rouhani, propadam depresi a zachvatu sebelitosti. Pripada mi nespravedlive, ze to nekomu porad jeste bezi, kdyz ja uz mam obe nohy rozbite, v kolenou neni sila, kotniky mam tak nanejvejs na vzajemne okopavani, prsty u nohou uz necitim … a zaludek se zacina vzpouzet. Od obratky mam hlavu v pejru a zapominam spravne jist … nevim jestli jsem neco vzal naposledy pred hodinou nebo pred ctvrt, a tak mam po dlouhych kalorickych vypadcich navaly uvedomele zravosti, az se mi zveda kufr. 7-up uz je davno v tahu a Kathrine Metzger zaplouva za obzor. Snazim se mermomoci oddalit ten okamzik kdy uz ji za dalsi zatackou neuvidim, kdy mi definitivne plachne. Nejdrive si myslim, ze poctive bojuju, ale jen po par minutach odmitam snaset dalsi a dalsi rany do stale bolavejsich stehen a prechazim zase do kroku. Jsem fakt tak zrizeny nebo jen neumim jit pres bolest jako ostatni ? Co kdyz se ze zadu zase nekdo vynori ? Nalhavam si, ze teprve pak do toho fakt dam vse, ze o osme misto se uz vazne prat budu, ze je jasne ze na Kathrine bych nemel, ze je moudre, ze setrim sily na zaver … hlavne to doklepat do posledni stanice …

… tesim se, ze si odpocinu, budu tam mit dropbag, v nem kolu, dzus, susenky, novy boty, ponozky … to bude ono, na to se tesim, prezuju se! Spuntovky jsou skvele, ale moc nepruzi, dam si Cascadie jako Scott Jurek, to pobezi uz samo … a ty novy ponozky, to bude labuz!

Trat Deadmana je vsak proradna, a nikdy nepomuze. Kdyz uz si clovek mysli, ze se vyskrabal na posledni vrchol, prijde dalsi. Kdyz si mysli, ze dobehl na konec kamenneho pole, jen po par metrech pisku zacne dalsi. A kdyz si myslite, ze konec etapy je uz na dohled, mate sice pravdu, ale bude to trvat jeste pres pul hodiny, mozna i dyl, a ty stany v dalce se ne a ne priblizit. Posledni stanice je opet videt snad na tri mile daleko. Vzdy chvilkami zmizi jak se stezka obtaci kolem skal ci sveze do udoli, a vy vzdy kdyz se zase vysplhate na nejaky bod s dobrym rozhledem doufate, ze konec etapu se bude zdat na dosah … a je to rana za ranou stale a stale videt ty stejne tecky, ktere se vubec nepriblizuji i presto, ze bolest v nohou narusta, hrdlo vysycha a cas na hodinkach plyne po desitkach minut. Strasne zoufale se snazim zamestnat nejak mysl, staci kdyz budu hejbat nohama, na rychlosti uz vubec nezalezi, a prece se tam musim dostat. Kdyz nekdo prijde ze zadu, klidne ho necham, uz jde jen o preziti.

Konecne sbiham z posledniho kopce, tezko uz se kontroluje doslap, pruzeni nikde, hlavne se neprerazit, jsem nepouzitelnej na nejakej kontrolovanej pad, skoncil bych drzkou v kaktusech. Nastesti zvladam i ty posledni zaludnosti a vbiham do stepi, posledni mile mirne se vlnici stezkou. Asi bych mel tady konecne protahnout krok, ale kaslu na to, sunu se pomalinku mozna 9-10 min/km … technicky je to opet beh. A zase stanice na dohled, pred ni chlapek s dalekohledem, pozoruji mne, netroufam si prejit do kroku, to uz to nejak dopajdam … jen kdyby to nebylo tak nekonecne …

… a pak zvonce, a potlesk … a pohled pres rameno … zatim dobry, mam to vsechno pro sebe.

8.etapa - 71-86km (2:17/11:55) – konecne se vzpamatovavam … aha, tak ne, mozna jindy

Vitaji mne nadsene tvare, hned podavaji dropbag, prisouvaji kresilko, podavaji kelimek s pivem, nabizeji doplneni lahvi. Vzmuzu se tak akorat na zvednuti ruky, jako ze zdravim, i kdyz to nejspis vypada jak kynuti nejakeho papalase z tribuny davu. Nez se sesunu do kresla, jeste zkouknu obzor za stanici. Kathrine nikde. To je minimalne deset minut, nevypadala na zrhouceni, navic v druhe pulce si polepsila uz asi o pet mist, to musi byt vzpruha … ja se budu uz jen propadat.

Pivo pry uz na mne ceka … pamatuju si, ze mi to slibovali kdyz jsem tu probihal rano, nevenoval jsem tomu pozornost … bylo to pry cilene na mne … evidentne mne predchazi zajimava reputace. To v kelimku je ale nejake tmave, je to nejaky cerny ovesny “stout”. To zrovna nemusim, zaludek je uz ale na vode, zkusime a uvidime. Kopnu to do sebe a zacinam otvirat dropbag. Tesim se na ty ponozky. Nejsem schopen komplexnejsim myslenek, natoz multitaskingu. Kdyz se mne ptaji jak mi mohou jeste pomoci, nebo co potrebuji … odpovidam jednoduse …”jeste nevim” …

Minuta v kresle dela divy … cerne pivo v zaludku bohuzel taky. Zacinam cile konverzovat, pamatuji si mne z lonska, tady jsem to tehdy zalomil a pripsal si sve (zatim) jedine DNF. Pamatuji si jak jsem do sebe po “dobehu” zalomil lahev piva … proto uz byli letos nachystany. Tohle mi ale nesedlo. Tusim co prijde, nechci je urazit, varuji, ze je mozny ze budu muset vsechno vyklopit. Tahle obsluha ale rozumi ultra, jen jestli bych pry mohl o kousek dal, at to nemaji hned tady u stanice. Ujistuju, ze to mam pod kontrolou, jeste se prezuju, zavazu tkanicky … par lidi si asi stejne myslelo, ze si delam legraci. Poodejdu o deset kroku, staci se jen predklonit, at si nepocakam boty, zvlast kdyz jsem se ted prezul. V bliti jsem uz profik, k mym ultra to proste patri. Otazka neni “zda”, ale “kdy” a “kolikrat”. Kdyz se mi to stalo poprve, totalne jsem panikaril. Myslel jsem, ze je po zavode. Brisni krece byly tak silne, ze jsem se musel hodne snazit abych se z toho taky nepo**al. Pak obligatni pot na cele, minutu zimnice … nez se telo doslova oklepe … jeste par metru pesky, a da se zase bezet.

Tady jsem bezet nikam nemusel. Prohlidl jsem si co ze mne vyslo, solna tableta nikde, aspon ze tak, byla posledni. Vratil jsem se do kresilka, jeste je nutno se nachystat na posledni etapu. S resetovanym zaludkem dostavam zase hlad a zizen. Pivo ale maji jen to svoje cerny … to me teda nelaka. Neda se nic delat, zalovim v dropbagu, a k vseobecnemu veseli vyndavam svuj vlastni BlueMoon. Exuju prvni pulku, zbytek si musim setrit … jeste tady nejsem hotovej. Zbyva poslednich 15 kilometru. Odhaduji svoje tempo na 6km/hod. Takze to vychazi na 3 a ¼ hodiny do cile. Chapete ? Preci dvanact deleno sesti jsou tri a ty tri kilometry do patnacti jsou ctvrtka ze sesti. Jeste nekolikrat si to prepocitavam. Vim, ze ke konci mam zatemneny mozek a nejjednodussi matematicke operace prestavam zvladat, proto ta kontrola. Dava to smysl, v opacnem smeru jsem tu byl hodne pres dve hodiny (bohuzel mi v techto chvilich nefunguje moc dobre ani pamet, az pozdeji zjistim ze mi prvni etapa trvala hodinu ctyricet i kdyz vetsina byla po tme), ted jsem na tom blede, urcite to bude pres tri. Na to mi dve flasky nestaci. A urcite zajde slunce a bude kosa. Musim si vzit camelbag. Nacpu ho skoro k prasknuti. Banan, tricko, kola navic, dzus, tri susenky, baterku, do rukou dva cyklisticke bidony. Jeden s ionty (ten co sem prve nemohl najit se najednou vykutalel z tasky sam), druhy plnim kolou s dzusem. Dopijim pivo, cas se zvedat. S obsluhou se loucime jako nejlepsi pratele. Snad si mne za rok zase poznaji.

Tipu hodinky, zastavka 13 a pul minuty (!) … no to je drsny, … ale ani presto nikdo dalsi nedorazil, a v dalsich aspon peti minutach nedorazi. Psychicky jsem na koni, zaludek zacina od nuly, zasob na cestu tak akorat, nove boty, ponozky … jeste se tak oholit, aby me to na krku nestipalo … uz se jen rozebehnout …

… staci ale jen par kroku v mirnem poklusu a nadeje jdou zpatky k ledu. Ten camelbag strasne tahne, nic moc v nem neni, ale mirne pohupovani mi pripomina jak moc mne zada boli. Instinktivne se snazim kompenzovat tu frekvenci, aby mi to na ramenou prilis nerezonovalo, o to vice ale jsem cely v kreci, doslap jde do haje, kroutim se jak paragraf … no to jsem si zas neco vymyslel. Obecne camelbagy nemam rad a povazuji je za urcitych okolnosti jen za nutne zlo. Kdyz je ale potreba, dam s nim bez problem i celou padesatku, jako na jare na Zane Grey. Jenze tam jsem to nesl od zacatku. Pridat si batoh na zada po sedmdesati kilometrech je trochu jiny kafe … nebo teda spis pekna blbost … jak jsem se mohl prave presvedcit. Bohuzel mnohem horsi se ukazala chyba vymenit boty. Udelal jsem to uz snad po osme a krome jedineho vzacneho pripadu jsem toho vzdy velmi litoval. Cascadie maji mnohem sirsi spicku nez uzounke CrossLity, coz vede k “predistribuovani” volneho prostoru mezi vsemi prsty u nohou … nekolik puchyru, o kterych jsem vsak do ted nemel tuseni, se najednou dostalo mezi briska prstu a vlozku boty a zacly bolet jako svina. A navic jsem si zacal pravidelne okopavat kotniky. I pata je u Cascadii o troche sirsi a ja uz na takovyhle boty nejsem zvykly. Driv jsem behal pomerne rozcapene, s nohama od sebe tak abych si nebrousil paty o sebe, na uzkych stezkach jsou pak velkou vyhodou uzke boty typu CrossLite od La Sportivy, a svuj krok jsem tomu samozrejme uzpusobil a vyrazne zefektivnil. Navrat do sirokych korabu od Brookse byla bohuzel velka a bolestiva chyba. Od posledni stanice jsem uz byl ale minuty daleko a proste jsem si myslel ze to vsechno prekousnu, jak si asi ale neni tezke predstavit, vse se jen zhorsovalo.

Bolesti zad, rovnovahu narusujici camel bag, okopavane kotniky a stale zhavejsi puchyre definitivne vzali veskerou chut do behani. Mohl jsem jit, a obcerstven a odpocat jsem se snazil aspon do toho trochu slapat … beh ale neprichazel v uvahu. Cas od casu jsem to znovu a znovu zkousel, zdalo se ale ze tempo je jen o vlasek rychlejsi nez moje chuze, a za tu namahu a utrpeni to uz nestalo. Po dvou kilomtrech me cekal nejbrutalnejsi vystup zpatky z udoli na jednu z mes. Stejne misto kde jsem to rano v technickem sebehu rozbalil a poprve zacal predbihat. Ted jsem se plouzil do kopce, ze se mi motala hlava, a delalo temno pred ocima. Nejtezsi zkouska vule, kdy ke splhani clovek musi pouzivat i ruce. Mesa se pak pozvolna svazuje zpatky do stepi. Cesta je piscita, jako po tlustem koberci. Kdyz mne stale nikdo a nikdo nepredbihal, zacal jsem opet propadat svym zavodnim ambicim a paranoie, div jsem si krk nevykloubil. Pufal a funel jsem si a snazil se soustredit na vyrazne skalni utvary, ci podivne stromy a snazil se vzpomenout jestli jsem je rano videl, nebo jsme tu bezeli jeste po tme. Spolu s faborky se zacaly objevovat reflexni znacky … mozna jsou ale daleko od cile schvalne pro ty kteri pobezi po tme dve ci tri hodiny … nebo ze by to uz byl kus z rana ? … pozna jsem za pul hodiny “doma”? … Na hodinkach neco tesne pres jedenact a pul hodiny … limit na Western States davno v tahu … ani pod tech dvanact se nemuzu preci vejit … skoda ze to takhle dopadlo … ale to osmy misto … to fakt neni spatny … snazim se zabranit zklamani z vlastniho vykonu. Vzpomnel jsem si na Louise Tellese. Aspon, ze toho Ludu jsem dneska dal … to se preci taky pocita. … a pak kdyz uz se ohlednu asi po ste, kdyz uz ze setrvacnosti prestavam verit ze by se za mnou preci jen nekdo mohl objevit se v zablescich zapadajiciho slunce mihne modra postava … sakra, uz je to zase tady … kolik jich bude tentokrat … kdyby jen dva, to jeste zkousnu, co kdyz to bude celej vlacek ??? … nejdriv toho modryho nepoznavam … kdyz se ale priblizi na par desitek metro, je jasny ze to je Luda Telles. Div se vzteky nezakuckam, ze sem zrovna na nej musel myslet, no dobre mi tak … nekdo nahore se mi zase snazi pripomenout, ze ultra je o pokore … a evidentne te se mi poslednich par hodin prilis nedostava. Ludu mam rad, a mozna jsem radsi ze mne predebehne on, nez nekdo jiny … i kdyz radsi bych to byl ja kdo bude v cili driv … tak trochu schiza … ale uznale kyvam, kdyz mne dobiha. Zpomali abych mohl drzet krok. Nebezi nijak rychle, ale neprechazi do kroku a ono se to nascita. Zvlast v tyhle etape se da sunout pomalicku kupredu, jen mit jeste sily ci nevymekknout jako ja. Pry od obratky nikoho nevidel, netusi jak jsem daleko, tajne doufa ze by mohl dat pod dvanact. Vymenime si par komplimentu a jdem zase na “to”. Luda se ale postupne odpoutava, I kdyz se pres bolave puchyre a kotniky zase snazim bezet. Poznavam kde jsme, tady jsem rano cural, na hodinkach bylo snad 22 minut, a nebo 16 ? … uz to musi byt blizko. Dopijim posledni kolu, ale bidon s ionty je netknuty. Jeste jesdnou budu muset pit, solne pilule dosly, krece nemam, ale pro jistotu jeste jednou ionty … je to moje oblibene limetkove GU, staci ale polknout dva tri loky a je jasne, ze budu zase stavet … lepsi hned, at uz to mam za sebou. Tri kroky stranou, rozkrocit, ani si nemusim strkat prst do krku. Ven jde prevazne kola, aspon to nepali v krku. Krece v brise mi nahrnou slzy do oci, furt lepsi nez si ted hnout se zadama. Tak to bychom meli … aspon bude o cem vypravet.

Zpatky na stezku, po minute potkavam nekoho v protismeru, pry necel dve mile. Za zatackou sbiham na polni cestu, tady to rano bylo fakt 14 minut. Snazim se zase klusat. Luda prede mnou ma snad jen dve minuty naskok. Pohravam si s myslenkou zkusit ho dohnat. Po deseti vterinach to ale vzdavam, budu se snazit, mam sanci pod dvanact hodin, ale na Ludu uz nemam. A zase … cil na dohled, jen se ne a ne priblizit. Slunce mam ted v zadech, zacina zapadat. Opet se ohlizim, jestli nekdo preci jen … no kdyby byl jeden, tak nic, ale kdyby dva … aspon o tu desitku se prece musim poprat … rikam si ja, papirovy hrdina.

Pak posledni louka. Za ni je cil, jen ta cesta pitoma se krouti porad na stranu a zase zpatky, vzdusnou carou uz bych v cili klopil lahvace. Jeste jednou stranou … vidim Ludu vbihat do cile, za chvilku ke mne zacinaji dolehat klasicke zvonce. Bezim bez prestavky uz posledni ctyri minuty, ted je to fakt boj … o cas uz nejde, vim ze to stihnu, ale zase nechci aby nekdo videl ze par set metru pred cilem jdu pesky. Naposledy se ohlizim, nikde nikdo … posledni metry … uz bude konec … pak ta pomyslna paska … Jim Breyfogle gratuluje, dostavam hrnek s lebkou … placam si s Louisem … kluci z Los Alamos uz sedi zabaleni v dekach, bundach a kulichach ve svych kresilkach … zdravi a gratuluji. Je konec, mam to za sebou. Emocne jsem prazdny.

Epilog

Jen o minutu a par vterin dobiha desaty bezec. Je mi zahadou kde se tam tak najednou vzal. Stacilo malo a mel me taky. Jeste ze tak. Ohlizeni nefunguje. Kdyz nekdo dorazi ze zadu, stejne proste profrci at o nem dopredu vim, nebo ne. Zavod se rozhoduje jinde.

V cili jsem mluvil s Davidem Coblentzem. Je mu 49, dobehl druhy. Bezel vsechno krome toho silenyho stoupaku za posledni obcerstvovackou.

Po par minutach po dokonceni mnou zmita zimnice. Dobrovolnice v duchodovem veku mne bali do trech dek. Nejsem schopen jist a skoro ani pit. Jen rajskou polevku a pivo. Musim skoro dve hodiny cekat nez dorazi dropbagy z posledni kontroly, to dobou jsem uz schopen vstat a dojit do auta.

Z prvni pulky Deadmana mam velkou radost. Myslim, ze to byl zatim muj nejlepsi vykon, hlavne takticky. Z druhe pulky je mi smutno. Nechal jsem se unest hloupym taktizovanim, propadl defetismu, zapomnel na radost z behu a psychicky se rozlozil. Kdyz jsem se zacal konecne davat zase dohromady, nakupil jsem chybu za chybou a definitivne si zavod zazdil. Posledni etapy jsou vzdycky tezke, ale nalozit si na zada krosnu se zasobami jako pri vyprave na severni pol zivot opravdu neulehci. Boty, na ktere jsem si uz odvyknul, take ne.

Deadman Peaks 2011 (5. díl)

2011-11-15T18:42:00.000+01:00

5.etapa - 43-49km (0:48/6:01) - 30 minut slávy

Kdyz vbiham na obratku, na venek se snazim vypadat hrde a odhodlane. Preci jen, cekaji tu pres pul hodiny a jsou zvedavi, kdo bude mit odvahu stihat ty borce vepredu. Ztrata se zda silena, ale v ultra to nic nemusi znamenat. V druhe pulce zpomaluje kazdy, negativni splity prakticky neexistuji, otazka je jen kdo driv a okolik. Ted budu mit navic na svoji strane “divaky”, tem vepredu nikdo nic spatneho nepreje, vsichni ale zdaleka nejvice fandi bezejmenym outsiderum, kteri se neboji pustit do nerovneho boje. V pulce zavodu je startovni pole preci jen jiz docela prosortovane a tech, kteri by jeste mohli prekvapit mnoho nezbyva.

Podobnou situaci jsem jiz jednou zazil. Bezel jsem tehdy svoji prvni 24 hodinovku. Joe Grant od startu nasadil tempo na urovni svetoveho rekordu Yannise Kourose. Po ctyrech hodinach se poblil a dostal krece. Odpajdal jedno kolo pesky a znovu se rozebehl – nastesti uz ale jako clovek. V ten moment vsak mel jiz 10km naskok na dvojici, kterou jsem tvoril s jednim Japoncem. Ten zasadne nestavel, pil i jedl za behu. Ja jsem vzdy bezel 9 kol (4500m) a jedno sel pesky abych se obcerstvil. To co Japonec ziskal pri me pause, jsem si ja za tech dalsich 25 minut stahl zpatky. S kazdym kolem jsme na Joea oba ziskavali 5-10 vterin. I kdyz byl Japonec zkuseny, s osobakem nekde kolem 200km, frceli jsme jako silenci rychlosti pres 10km/hod. Muj nejdelsi beh byl do te doby jen dvouciferny, coz se brzy rozkriklo. Kazdy koho jsem mijel mne hned zacal oslovoval jmenem, povzbuzoval (“Go Vlad! Get that Joe!”) a nahlas spekuloval kolik ze bych mohl zabehnout a jestli bych mohl prekonat 135mil, tedy limit pro kvalifikaci do US teamu na mistrovstvi sveta. 50mil jsem dal kousek pres 8 hodin, 100km o dve a pul hodiny pozdeji. Japonce se mi darilo drzet kolo za sebou a ztrata na Joea se pomalu ale jiste zkracovala. Po dvanacti hodinach zacalo jit vse ale rychle z kopce … i kdyz “rychle” je relativni. Zacaly problemy v levem nartu, ktery proste nesnesl takovou zatez, pak i unava a celkova mentalni otupelost. Snazil jsem se obcas sednout, menit boty, dokonce si i lehnout. Bezet uz neslo a v nartu zaclo nebezpecne praskat. Chtel jsem dojit aspon na znacku symbolickych 100 mil, ale bolest zacala byt nesnesitelna jeste mnohem drive. Po 18 hodinach a 142km jsem to zabalil. Joe nakonec vyhral s 215km, Japonec o sedm mene. Muj vykon stacil na sedme misto z 21 startujicich. I pres smutek a zklamani ve mne zustaly stopy velmi necekaneho, o to vsak opojnejsiho pocitu, jaky muze zazit snad jen vyslouzily aerobni traged, ktery se vsem predpokladum navzdory stane (byt jen na chvili) cernym konem zavodu.

A ted jsem v podobne situaci znovu … a jsem z toho uplne mimo. Proste jsem neveril, ze se nekdy neco podobneho muze zase opakovat. Po půlce snů jsem zrejme jediny kdo ma sanci ohrozit jeste ty vepredu … jenze z tech sesti znam tri osobne, vysledky zbylych tri umim prakticky z pameti … proste neni mozny abych mel nejakou sanci ... euforie se misi se zklamanim, odhodlani s rezignaci. Asi uz tady nejakou vaznejsi stihacku podvedome vzdavam. Snazim se psychicky preskupit a najit si jiny cil. No jasne, na obratce jsem kousek po peti hodinach, krat dva je deset dvacet, jeste mam 40 minut rezervu vejit se do limitu na Western States. Tak dobre … hlavne to nepodelat, dobre si rozvrhnout zbytek sil, muzu a mel bych odpocivat.

Sedam si do zidlicky, prinasi mi tasku, kolu a vodu. Oplachnu si natrzenou dlan i krev z lahve, zase beru iontak a do velke lahve kolu s dzusem. Docela to vzbudi pozornost, vsichni se vyptavaji. Vazne kyvaji hlavami jako bych jim prave prozradil tajemstvi sveho uspechu. Kdyz mam takovejhle drijak, urcite me uz nic nezastavi. No nic, cas se zvedat … loucim se se vsemi jako se starymi znamymi, zase za rok touhle dobou … nebo o ctvrt hodiny driv :)

Nez se rozebehnu, jeste slupnu banan. Na hodinkach 3:38 … no nejkratsi to zrovna nebylo, ale urcite jsem osvezen, zavodnen, vim presne co chci. Snazim se dostat zpet do sveho strojoveho tempa, ale ocima uz patram po horizontech a zatackach zvedav, kdo bude prvni z pronasledovatelu. Tipuji ze mam kolem ctvrthodiny naskok … mozna dvacet minut … kurna, nemam … uz je to tady, Indian v cervenym tricku. To bude tak nejvic deset minut, jestli vubec, ale vypada, ze toho ma dost. Jenze hned za nim, sotva dvacet vterin nejaky kluk, jeste dost cerstvej, nejsem si jistej jestli jsem ho vubec nekdy predbihal … mozna jde zezadu jako ja, toho se bat budu … a pak to jde raz na raz. Nejdriv se objevi Luda … no ten tu chybel, na druhou stranu, dlouhou dobu jsem si myslel, ze je prede mnou, asi jsem ho setrasl uz na te prvni stanici … a pak Katrin Metzger … a dokonce vybiha kopce, ktere jsem ja uz sel. Beha mi mraz po zadech i kdyz vsichni, ktere mijim mi blahopreji a povzbuzuji. Pak snad par minut nikdo, ale netrva to dlouho a hned dalsi skupinka. Je to dost naslapane. Navic vsichni vypadaji podezrele dobre … je ve mne mala dusicka. Tesil jsem se z toho sedmeho mista, jestli padnu, pujde prese mne hned celej vlak. Kdepak Western States, bude se bojovat o desitku. Snazim se nabudit na martyrium, ktere mne ceka. Zacina uz ale byt zrejme, ze hlava a nohy spolu nespolupracuji jako driv.

Mijim dalsi a dalsi bezce v protismeru, kazdy poctive ustoupi – nepsane pravidlo o pousteni tech rychlejsich – kazdy povzbudi, pochvali jak dobre vypadam, nekdo pride vetu at je “dostanu”, lidi ktere nepoznavam mne zase oslovuji jmenem. Je ze mne celebrita. Jsem na vrcholu, bojim se, ze ted uz bude nasledovat jen prudkej sesup. Misto behu se soustredim na strategii … snazim se hodnotit kazdy kopec, jestli stoji za to ho vybihat, nebo posetrit sily a radsi vyslapnout. Pocitam jak dlouho to muze trvat tem zezadu … kdy me chyti kdyz zpomalim o minutu na mili, kdyz pujdu 10%, kdyz pujdu 20% nebo kdyz pujdu celou pulku trati. Kdo z nich asi vypadal nejlip ? … urcite toho taky musi mit dost. Ne a ne a ne, urcite tenhle kopec nepobezi … ja ho proto muzu jit v klidu. Zacinam se ohlizet i kdyz vim, ze to jeste nema smysl, minimalne hodinu vydrzim, ale pak se to mozna prese mne prevali, ted bych mel radsi pracovat. Cert vem prvni desitku, dulezitejsi je limit na Western States. 40 minut ? … no pata etapa je v protismeru spise z kopce, mozna si jeste par minutek k dobru nabehnu … jenze uz i z kopce musim pracovat. Gravitace sama nestaci. Tu tam je lehkost z prvni pulky.

6.etapa - 49-57km (1:18/7:20) – šetřím síly … ale na co ?

Dobiham zpatky na treti stanici. Jsem o pul minuty pomalejsi nez cestou tam … to neni dobre znameni. Dokonce mne najednou ani nikdo nevita. Zacal se zvedat vitr a vsichni maji starosti jak udrzet stolek s obcerstvenim a mensi altanek. Mozna bych mel taktne zakaslat … ale ne, uz je to dobry, uz si vsimli. Na nejakou pratelskou konverzaci nemam moc chut, zustavam ale zdvorili. Dolejvam kolu, pridali mi do flasky led, jeste jednou banan a radsi vyrazim. Ceka mne dlouhe tahle stoupani kolem Vrsku mrtveho muze. Hodnotim sve sance. Tohle nema cenu bezet, to by byl drahy vystup. Nikdo jiny to urcite taky nepobezi. Pujdu pesky. Zabodnu oci do zeme a masiruju. Urcite by to slo rychleji, ale preci jen mam toho dost, snad brzy stravim banan, cestou si trochu odpocinu, a az se to narovna zase se rozebehnu.

Kdyz se konecne vyskrabu na nahorni plosinu, zastavim a zahledim se dolu do udoli. Jakz-takz rozeznam postavy na obcerstvovacce, ale na ceste k ni ani za ni nikde nikdo. To by znamenalo aspon 20 minut naskok na nejblizsi pronasledovatele. To je hodne, nemusim se hnat … ale preci jen ten limit … takhle se o Western States nebojuje!! … snazim se vyhecovat a znovu se rozbiham. Je to ale jeden z useku s nejhorsim podlozim … drny, kameny a kravska lejna. Znovu vazim jestli je moudre plytvat silami na tomhle terenu … nebylo by lepsi jeste pockat a bezet az na necem rovnejsim … o to vsak rychleji ? Mam toho dost, do kroku i tak prechazim spise preventivne … nebo aspon neco podobneho si snazim namluvit. Zase premyslim co tady udela Luda a Katrin … to jsou urcite ted moji nejvaznejsi konkurenti. Trochu popobiham, pak jdu, pak si rikam, ze nemuzu byt prece baba a zase bezim. Nastesti to jde z kopce, a kdyz se stezka zveda je to zase drsny krpal … aspon mam poctivou omluvu abych mohl jit pesky.

Prelezam kolem slavneho dratu a myslim na to, kdy jsem bezel obracenym smerem. Bylo to jen neco malo prede dvema hodinama … uplna vecnost. To neni mozny, cesta tam a zase zpatky musela byt v uplne jiny den .. je to tak davno. Opet trochu popobiham, ale nemam z toho zadnou radost. Jeste mne ceka dalsi tahly vystup k druhe stanici. Mozna bych mel radsi jit pesky, at mi zbydou nejake sily na zaverecny finis. Ohlizim se, je videt ale jen snad na minutu dozadu. To prece jeste nemuzou stihnout. Jsem porad sedmy, no kdo by to byl cekal, to mi doma nebudou verit. Bohuzel, uz ani vterinu nevenuju pomysleni jak na tom mohou byt ti prede mnou. Jsem posedly vlastnimi pronasledovateli, honbou za limitem a spekulacemi kolik mi jeste zbyva sil a jak si je nejlepe rozvrhnout. Nekoukam po kaktusech, ani kravach, ani nevenuji pozornost drive dechberoucim vyhledum ze skalni rimsy. Cesta se narovnava, dalsi stanice musi byt urcite za dalsi zatackou … nebo mozna az za tou druhou … hmm tak ne, ale tady uz urcite … a zase nic … snad to neposunuli … urcite ne … a ted uz vim, nejdriv bude cedule … ze je to 100 yardu … tak slava, uz ji vidim … jeste kousek vydrzim, radsi se ale rozebehnu … bylo by mi trapne kdyby mne obsluha videla jit pesky …

Par metru pred druhou stanici (konec seste etapy).
Uz toho mam plny zuby, bezim jen aby se nereklo.

Deadman Peaks 2011 (4. díl)

2011-11-09T08:14:00.003+01:00

3.etapa - 29-37km (1:00/4:21) - Svizne, ale bez pokory

Druha obcerstvovacka muze byt pohostinejsi te prvni, muze mit vetsi vyber jidla, zkusenejsi dobrovolniky,vice kravskych zvoncu, pripadne i divaky, manzelky, druzky a milenky, ale nikdy nebude mit kouzlo te prvni. Uz je proste jasne, ze tenhle zavod je doopravdy, ze je konec v nedohlednu, ze to jeste bude bolet. Stanice mezi druhou a treti etapou je povazovana za "nouzovou". Jenom voda, iontak znacky HEED (spolehlive po nem bleju), misky s precliky, buraky a lentilkami. Nic pro mne. Lide jsou samozrejme mili, takovi starici, je mi zahadou jak se sem se svojim nakladackem vydrapali. Vitaji mne jako rockovou hvezdu a hned nabizeji ze svych omezenych zasob. Bidon s kolou a dzusem uz je temer prazdny. Ptam se jestli nemaji kolu nebo sprite nebo nejakej jinej sladkej cuc ... nejsou si jisti, hledaji v chladaku, vytahuji "root beer" (coz je takova sladka limca nedefinovatelne chuti, pro Evropana proste hnus na entou) ... nevadi, beru vodu. V kapse mam jeste druhy pytlik s medvidky i dalsi solne tablety. Do dalsi stanice je to jen za osm. Loucim se a vyrazim, na hodinkach tipam 45 sekund ... tahle zastavka se povedla, bez prodleni frcim dal.

Treti etapa je po vetsinou z kopce. Zaciname zase na dvojkolejne ceste, boty uz mam opet plne pisku ... nevadi, az prijdou kameny zase se to tema dirama po stranach hezky vysype. Staci par minut a mijim dalsiho bezce. Ma krece, ale solnou tabletu odmita ... pry ma svoje, dekuje, a ze to nejak zvladne. Nu coz, snazil jsem se co jsem mohl ... a hned za zatackou dalsi. To je teda provoz ... kontoluju tempo, fakt sem nezrychlil, zda se, ze na ostatni je toho preci jen prilis. Jestli to takhle pujde dal ... zacinam si pohravat s myslenkou kam az se muzu dostat, kdyby ... byly ryby ... no vite kde. Mam za sebou ale stale jen tretinu, myslim, ze jsem se posunul nekam do prvni patnactky. Vim, ze taky zpomalim, ze mi taky dojde, ale ted mi to bezi, je mi jako nikdy, ted sem proste v laufu.

A znovu na tenkou stezku co se stale ztraci v pisku a mezi kamenim. Samozrejme si vetsinu pamatuju z lonska, tesim se co prijde. Budem prekonavat mensi kanyon, jeste pred tim par set metru tesne po rimse a jeste pred tim muj nejoblibenejsi kus ... skokem pres drat, hlavne se nedivat pod sebe.

Vpravo je plot z ostnateho dratu, jedina cesta je tedy vlevo :)

A takhle to vypada z druhe strany cestou zpatky.
Posledni dve fotky jsou z lonska, loni prselo, letos ani mracek.

Cestou do kanyonu uz cejtim stehenni svaly, ale neni to zadna tragedie. Nahoru vse poctive vybiham, pomalinku jako hlemyzd, ale podle definice je to stale beh, a to se pocita. Na obzoru cervene tricko, kdyz se priblizim pribudou mu dlouhe sede vlasy, zklopena ramena a tezky krok. Pripomina mi Caballa Blanca, sam si ho prekrtim proste na "Indiana". Po rovince se drzime kazdy na svem, v mirnem stoupani se rychle priblizuji. Uz to nejde tak zlehka a samozrejme jako na zacatku, ale jeste nemusim zatinat zuby ani machrovat rukama. Hledim do zeme, nechci videt jak pomalu se blizim tomuhle hrebenu. Nastesti vim, ze bude na dlouho posledni.

Stezka se lame tak rychle, ze by si cyklista odrel slapky. Sesup dolu je o nohy, klouze to a s kazdym hrokem beru sebou dalsi a dalsi kameni, neco se nevinne odkutali, neco prehopka pres nart, neco me trefi do paty ci do kotniku. Brzdit boli, tak to poustim. Jsem zpatky na hrane rimsy, jen z druhe strany mesy. Ceka mne takove podlouhle ucko, po upati Vrsku mrtveho muze, ktere propujcuji cele akci jmeno. Vidim snad na sest sedm minut pred sebe. Nikde nikdo ... trochu me to mrzi, asi sem se z posledniho predbihani dost namlsal. Nevadi, za par minut se obtocim kolem skaly a uvidim na mile daleko ... zkouknu konkurenci a vyhlednu si dalsi obet ... zacinam propadat velikasstvi, tu tam je pokora s kterou jsem za tmy vybihal. Ohlednu se, Indian uz ztraci pres tri minuty, za nim nikdo. Do ted mne ani nenapadlo, ze by taky nekdo mohl prijit ze zadu. Z uboci Mrtvolcovych vrsku je videt nekonecna plan poseta salvejovymi keri. Vetsina uschla, dusledek desetileteho suchoparu. Jako neposedny hadek se kamsi za obzor klikati prasna cesta ... tudy za pul hodiny pobezim ... a kdesi uprostred niceho se leskne hromadka stribrnych sklicek. Zatim jedno od druheho k nerozeznani, az pozdeji daji se rozlisit jednotlive automobily se skly odrazejicimi slunecni paprsky. Oaza a nebo fata morgana ? Nejradsi vych se vrhl z utesu rovnou dolu, primou carou k vychlazene kole, kostkam ledu do satku za krk, vlidnemu slovu a privetivemu poplacani po ramenou. Zkouska vule, tolik typicka pro Deadmana, nuti otocit se k poustnimu raji zady a poctive nasledovat stezku opet se zhorsujicim se povrchem na druhou stranu, kamsi mezi skaly, a doufat, ze se jednou preci jen milosrdne stoci a zavede mne za cim touzim. Jeste nekolikrat se vyloupnu na hrane utesu, abych byl opet pokousen vyhledem na oazu a v zapeti hned sveden zpet ke skalam, nez mne konecne ostra leva definitivne obraci z kopce dolu. Jiz jsem si zvykl, ze kam oko pohledne neni videt zadneho jineho bezce, prede mnou ani za mnou. Jsem na tuhle poust sam. V jedne ze serpentyn se z poza horizontu vyloupne postava s fotakem. Je to ten samy jako v prvni etape. Mam ho jen pro sebe, pridam do kroku, otru z brady sliny, vyloudim falesny usmev ... spoust cvaka a cvaka. Odpoved vlastne ani slyset nechci, i presto se ptam jestli je prede mnou velka dira. Pokyve hlavou ze strany na stranu, mozna vazi slova, "Jo, docela jo." ... no, mohl na me rovnou hodit deku.

Blizim se k fotakovi.

Z tohoto snimku by se mohlo zdat, ze jsem tlusty.
Ale pratele, nenechte se mylit, pro ucely sebehu jsem jen operativne
presunul podkozni tuk ze zad a stehen do oblasti brisni.
Vytvoril jsem tak funkcni aerodynamicky stit.

Radim neutral, odevzdavam se opet gravitaci ... v duchu si to snazim srovnat, tajne jsem doufal, ze preci jen treba v nejake zatacce je nekdo schovany, kdo se zahy vynori ,a ja budu mit zase nejaky cil. Ztratu odhaduji na sest sedm minut. To je skoro kilometr ... pokud ten "nekdo" vylozene neodpadne je to aspon pul hodiny nez se dostanu "na dostrel". Z tenke stezky vyplouvam na prasnou cestu, z poza skaly vynoruje se vytouzena oaza. A opet kravske zvonce, potlesk a privetive tvare. Ze setrvacnosti hlasim cislo, ale je to zbytecne. Uz vice jak dvacet minut sleduji muj posun skrze Mrtvolcovy vrsky dalekohledem. Oslovuji mne krestnim jmenem jako stareho znameho, vitaji mne jako ztraceneho syna.

Cervena tecka jsem ja. Homole na obzoru je Cabezon Peak,
pod nim lze najit shluk automobilu - obcerstvovaci stanice cislo tri.

V dalce Vrsky mrtveho muze. Trat vede po te kamenite rimse,
ktera se zhruba v pulce kopce svazuje smerem doleva.
Pohled kousek od obratky, tedy smerem k cili.

4.etapa - 37-43km (0:46/5:10) - O ostnatem dratu, kravach a kaktusech

Do treti stanice dobiham v poklidu. Zacinam taktizovat. Neni kam se hnat, tem za sebou utikam (nebo jsem o tom alespon presvedcen), ti prede mnou doslova v nedohlednu. Kapitan stanice mne vita a predstavuje skoro celou osadku. nekdo se hned chopi lahvi a pta se cim je ma doplnit. Kurna, to nemam rozmysleny ... co mam rict? Ptam se na kolu. Maji, ale jeste neotevrenou. Asi bude bublat ... risknu to, posledni etapa je nejkratsi. Piju trochu vody, jeste kolu do kelimku, beru celej banan ... nekdo hlasi, ze vedouci muz zavodu akorat probehl obratkou. To znamena naskok kolem 45 minut a nejakych sest kilometru. Zni to jako hodne, ale je to mnohem mene nez bych cekal. Ptam se jak jsou na tom ostatni. Strasne ochotna a hodna pani listuje v nejakych lejstrech, ale ma v tom hokej. Ten co vede ma naskok asi 25 minut, pak snad nejaka skupinka, je to tam naslapany ... trochu se zakoktava, uplne mi to nedava smysl. Vyrozumim, ze sedm az deset minut prede mnou je nejaka dalsi skupinka. To sem cekal, to nezni spatne. Bezi-li skupinka takhle pozde pohromade, znamena to, ze nekdo jde vyrazne nad svoje moznosti. Pravdepodobnost, ze by se v tomhle malem zavode seslo nekolik lidi co ma presne stejnou vykonost je rovna nule. Takze, kdyz budu trpelivy, toho "nekdo" si hezky posbiram. Dekuji, mavam a vydavam se dal. Aspon mam ted prehled. Nebude to zadna labuz, ale staci jen vyckat. Predator jsem tady ja.

Zase tipam hodinky. Zastavka za 1:45 ... to ten banan ... beru to ale jako dobrou investici. Zbyva neco pres sest kilometru do obratky. Prasna dvojkolejka s mirnym stoupanim pristi tri kilometry. Slunce zhne jak o zivot ... no neber to!

Zacinam se instinktivne ohlizet. Prvni musi byt cervene tricko s Indianem uvnitr. Ale stale nikdo na dohled. Po deseti minutach dobiham k necekane prekazce. Drevena brana polezla ostanatym dratem. Cesta samozrejme vede skrz ... zadnou diru vsak nevidim. Zkousim branu otevrit, nejak to je uchycene na ocku z ostnateho dratu. Jen je to moc napevno. Nezda se mi to, jsem preci velkej silnej chlapak a nejde mi to uvolnit. Co by delala takova Katrin Metzger ? ... urcite je v tom jiny figl. Snazim se prolezt skvirou mezi dvema ostnatymi draty ... v lepsim pripade si roztrhnu trenyrky, v horsim i to co je schovane uvnitr ... pani D. by me nepochvalila ... tudy cesta nevede. Znovu zkousim uvolnit smycku co je natazena pres kul ... pomalu se to hybe ... pak vse najednou bleskurychle povoli ... bolest jako svina ... byl tam schovany jeste jeden osten ... bohuzel jsem jej prehledl. V prave dlani mam ted dvoucentimetrovou diru. Hmm ... trochu v soku konecne prekonavam tuhle prekazku, branu opet upevnim do puvodni polohy ... zase se rozbiham a snazim se vzpomenout, kdy jsem mel posledni tetanovku. Za chvili je flaska od krve ... tak to bychom meli.

Konecne sbiham zase na jednokolejnou stezku a uz si to proti mne sneruje vedouci muz zavodu. Zpoceny, zadychany, ale smrtelne vazne koncentrovany. Nepoznavam jej, az pozdeji podle jmena je mi jasne o koho jde. Zdravim, komplimentuji a preju hodne stesti ... frci, radost pohledet. Povrch se zase zhorsuje, kameny, kameny a zase kameny. Ostry sebeh do udoli, po prave strane plechovy vetrnik jak z nejakeho westernu. Taky registruji kravy nekde v pozadi. Celej Deadman je sice na "zivych" pastvinach, opravdicky dobytek potkavame ale az tady. Vlastne jsou to prvni znamky nejakeho zivota, do ted jsem nevidel ani jesterku. Dokonce i vegetace houstne. Pribyvaji velke kaktusy po pas a male opuncie misty prepadavajici z travy primo do stezky. Obcas registruji ukopnute ostnate placky, tezko rici jestli to byl nejaky bezec prede mnou ci jen nejaka krava.

Z dumani o blbostech mne vytrhne cerny flek co se zacne rysovat na stezce prede mnou. No to mne pose*! ... Velka cerna krava s rohama stoji presne na moji pesince !!! ... cumi na mne a ocasem si placa po zadech. Vidim strasne tlusty bricho, no musi to byt krava, asi tehotna ... nebojim se, jsem ve strehu, ale radsi ji obehnu obloukem. Nezpusti ze mne oci. Kdyz ji mijim stranou asi o deset metru, otaci hlavou ... pak mi probleskne hlavou, ze by krava mela mit vemeno ... ale tahle nema ... Ty vole! ... To neni krava! ... a ja debil mam na sobe cerveny tricko!!! ... absolutni panika ... tepovka leti nahoru, ze ani na behej.com pro tohle pasmo nemaji zadny nazev. Radsi se neohlizim, snazim se zmizet za obzor. Pronasledovan ale nejsem, vracim tempo k normalu ... jen ten adrenalin, to bych si pro priste rad odpustil.

Prezvykavcu potkam jeste nekolik. Jedno je stopro mlady bycek, ale poleka se a da se na uprk. Dalsi je prava krava s dvema telatky. Nejdriv zvedave pokukuji, dodatecne se leknou a zabehnou se schovat za mamu-kravu. Stejne jim to neda a roztomile vykukuji z poza jejiho tlusteho zadku a vali svoje obrovsky oci. Krava samozrejme nonstop zvyka a ani se nehne.

Kdyz prekonavam suchy brod vyriti se na mne druhy bezec. Nepoznavam, ale tusim. A ani ne po minute frci vlacek David Coblentz-Jacob Waltz. Oba kluci od nas. David je zkuseny harcovnik, ctyrnasobny Hardrocker. Cekal jsem ze bude hodne vepredu. Jacob Waltz zacal s ultra teprve loni, ale ma talent a rychlost. Presto ziram, ze i po obratce se drzi na Davidovych zadech. Zdravime se a vzajemne povzbuzujem. Tak to bychom meli ctyri ... a ani to nestacim dopocitat a uz se riti z kopce proti mne dalsi postava ... mava a hulaka, oslovuje mne jmenem. Netusim, ktera bije ... ten nekdo je nadsen, ze mne vidi, a jak bezim skvele a ze uz mam jen necele dva kilaky do obratky. Az z blizka rozpoznam Billa Geista, dalsi od nas z Los Alamos a taktez reditel Jemezu, muj profesionalni kolega a dvojnasobny Hardrocker. Necekal jsem, ze bych ho mohl dnes udolat, ale ze se drzi jen par minut za Davidem je pro mne prekvapeni. Uz je jasne, ze jsem z Los Alamos zase nejpomalejsi, ztracim na ne pres 40 minut ... ale i tak to je mnohem lepsi nez bych kdy cekal. No nic ... bezim dal, uz abych byl na ceste zpatky. Uplyne jen par minut a riti se dalsi osoba ... snad mne ale sali zrak ... to je preci Tony Krupicka !!! ... no tak to je frajer, ze se trmaci az sem k nam do pouste ... jen se divim ze nebezi prvni. Hned je mi to samozrejme cely divny a podezrivam se z halucinaci. Par vterin a je jasne, ze oci mne tak docela nesali ... bezi proti mne totiz velmi dokonala kopie Tonyho K ... jen se jmenuje Matthew Hintzman a misto z Colorada je z Arizony. No posudte sami :)

Matthew Hintzman (aka Tony K #2)

Tony Krupicka (nebo Matthew Hintzman ???)

Tak mam napocitano sest. Leader v cudu, ale pak je to fakt naslapany. Tohle mne bavi, schvalne kdo bude dal. Prekonavam dalsi mensi hreben, ale cestou dolu mne zacne strasne pichat v bote na pravem palci ... sakra ... asi kaktus, urcite z toho obihani bylozravce. Neni mi jasny jak se ty trny dostaly kam se dostali ... mam vyztuzenou spicku, ale neda se nic delat, stavim a zouvam. Jsou tam. Tri. Nastesti dost velky na to, ze se daji vytahnout rucne i po maratonu, do obratky zbyva totiz uz jen necely kilometer. Stale nikdo proti, mam radost, ta prvni sestka je daleko, ale zda se, ze kdo pujde za nima uz bude pro mne na dostrel.

Posledni useky jsou seredne krasne. Nikde nic neroste, totalni mesicni krajina. Stezka se vlni kolem balvanu a skal prapodivnych tvaru, zacina zase mirit prudce do kopce. Fakt strmy, dost to prokluzuje. Snad teprve potreti od startu prechazim do kroku, byl by to vask az moc drahy vybeh. Zacinam se setrit, ceka mne ted velka stihaci jizda. Pomalu se skrabu nahoru, za horizontem se objevuji vrsky dratu vysokeho napeti. Tam nekde je obratka. Lezu dal nahoru, a proti mne stale nikdo. Konecne se to lame, par set metru prede mnou parkoviste s auty. Jako predsunuta hlidka stoji nekde na pul ceste kulaty chlapek. Tleska, haleka a rinci zvoncem ... a teprve ted mi dochazi, proc stale nikoho nepotkavam ... neni koho .... az se mi z toho podlamuji kolena ... na sedme pozici jsem totiz ja.

Deadman Peaks 2011 (3. díl)

2011-11-07T23:09:00.000+01:00

2.etapa - 15-29km (1:36/3:20) - Ve svém živlu

Prvni obcerstvovacky na vsech dlouhych ultra maji svoje vlastni specialni kouzlo. Po startu se clovek obvykle potaci tmou, sotva staci zirat na paty tomu pred sebou. Mozna se s rozednenim osvobodi od nejblizsich pronasledovatelu, a zacne stihat uprchliky pred sebou, nebo se pusti stale zrychlujiciho vlacku aby byl brzy obklopen nekonecnou samotou. Ja se vetsinou snazim "zazonovat", tedy ponorit se sam do sebe, nevnimat velka jmena kolem, ktere obvykle znam jen z casopisu, a snazim se nepripustit si, ze me ceka cely den na nohou. Touhle dobou bych vetsinou uz i behem svych nejdelsich treninkovych behu byl na ceste zpatky k domovu. Ale tady nemam ani tuseni jak rychle mi ubivaji kilometry, kolik mam nastoupano ci kdy se objevi dalsi brod. Casto pak z nenadani z poza nejakoho uplne obycejneho horizontu ci za nicnerikajici zatackou probere mne z letargie zvukova hradba blizici se obcerstvovacky. Kravske zvonce, vrestici divaci, prekrikujici se dobrovolnici, vysilacky radioamateru a do toho bezci s adrenalinem rozsirenyma zornicema hlasici svoje cisla. Droga, absolutni droga.

Kdyz pri Deadmanovi dobiham na prvni stanici uz mam rozmysleno co presne potrebuju. Dobrovolnik hulaka moje cislo pro zapisovace a nez dorazim stoji pripraven s mym dropbagem. Oslovuje mne kresnim jmenem pripraven splnit cokoliv si umanu. Cyklisticky bidon jsem vypil cely, mensi lahvicka zustala netknuta. Pytlicek s jidlem je prazdny. Smatram do tasky, mel by tam bit druhy bidon. Neni ... kurva! ... je tam jen dalsi mala lahvicka. Ta by stacila na dalsi etapu, ale na jejim konci je jen nouzova stanice, potrebuju vetsi zasoby. Navic jsem si tuhle planoval na cestu zpatky. Co ted? Dobrovolnik se po nekolikate pta jak mi muze pomoci. Nevim ... nevim co chci. Mam v tom zase hokej. Do kapes si zatim aspon rvu dalsi dva pytliky s medvidky a precliky. 620 kalorii. Nakonec do bidonu micham kolu s pomerancovym dzusem pul na pul. Pochybuju ze to je dobrej napad. Lepsi nemam. Dobrovolnika poprosim o kelimek s kolou. Je stastny ze konecne ma nejaky ukol. Jsme tu asi tri bezci. I tak tu huci jak v ulu. Snazim se registrovat kdo pribiha a kdo odbiha, ale neda se to stihnout. Vetsina se prevleka, jsou hned jinak barevni a mne se to plete. Dorazi Katrin Metzger ... sakra ... hlt vody a frci dal. Ja sem jak prikovanej. Jeste druhej kelimek koly a chci razit ... krok dva a pak si uvedomim ze mam jeste celovku ... a taky rolak a druhy tricko ... kurna ... malem sem se zapomnel prevliknout. Schazuju vsechno krome trika a trenyrek ... zase zpatky do tasky ... snad uz je to vsechno ... muzu razit ... hlasim cislo ze opustim stanici. Zapisovac jako ozvena potvrzuje. Pomalu rozbiham ... znovu kontroluju, snad jsem na nic uz nezapomnel, tipam hodinky, zastavka hodne pres tri minuty. Hluk obcerstvovacky se rychle vzdaluje, brzy upada v zapomneni, jako by nikdy ani neexistoval. Budu se tudy jeste dneska vracet ?

Druha etapa zacina nenapadne. Tenka stezka se vlni stepi. Asi tricet metru prede mnou je holka v bilem. Je to ta sama co bezela s Ludou ? ... nemam tuseni. Asi jsem se propadl o nekolik mist. Par minut a adrenalin odplaven, dostavam se do sveho strojoveho tempa. Na holku to ale nestaci. Za ctvrt hodiny stahuji nejvice deset metru. Musim se fakt krotit abych zbytecne nezrychlil. Step konci, zacina prvni vetsi stoupani. Z prasne cesty je hned rozbite koryto vyschleho potoka. Tohle ale ja umim. Holka najednou jako v medu. Prosmyknu se kolem. Cesta se na momentik narovna, a je mi zase v patach, skoro ji pustim, ale zacina dalsi technicke stoupani ... a je v zadu v cudu. Nikam se nezenu, kontroluju si dech a snazim se o co nejkratsi kroky, bezim ale vsechno. Za par minut se za zatackou vynori ten podsadity chlapik co jsem mu drive vbehl do zaberu. Do kopce pesky, na rovince to rozbali a zase mi o par metru poodbehne. Jenze tady se stoupani pocita na kilometry, vim ze mi neutece, muzu se v klidu najist a napit. Snazim se ted jist po troskach, zato kazdou ctvrt hodinu. Dojidam akorat kdyz vbihame na prvni skaly. Mohylky znaci priblizny smer, ale opet je mozno volit vlastni cestu. Chlapek toci do strany kde je mirnejsi sklon a prechazi do kroku. Ja to beru primo ... jako Cagin s Kamazem. Na vrsku se ohlidnu, jsem sam. Nasleduje sebeh, volne kameny se pravidelne stridaji s holou skalou ci pisecnymi pistami. Jak rychle se nekde stezka zjevi, tak rychle zanika. Mohylky a ojedinele vlajecky ale spolehlive znaci trasu. Ostre se stacime podel skal, navigujeme pres hrany utesu, obcas nutno sklonit hlavu pod vetvi blizkeho cyprise. Zadny z nich ale neni dost vysoky aby vrhal uzitecny stin. Obloha vymetena, teplota se urcite vysplha pres petadvacet ... urcite stravim pres deset hodin na slunci, vlhkost vzduchu kolem deseti procent.

Tudy vede cesta.

Vsechno se bezi dvakrat ... jednou tam a jednou zpatky.

Kdyz prsi, tece tu potok.

Bezi se mi ted velmi z lehka, obtizny teren pusobi na me telo blahodarne, nohy prestavaji bolet. Vetsinou vidim pred sebe tak nejvice 20-30 vterin. Jen zridka kdy se obzor otevre a ja mohu zkontrolovat cestu na nekolik minut dobredu. Nikde nikdo. Nevadi, na sbihani je stejne jeste brzy ... snazim se utesit ... kdyz hned za zatackou hopka po kamenech nejaky bezec. Samozrejme se pozdravime, zdvorile vymenime par komplimentu a poprejem si hodne stesti. Na vic neni cas. Nevypada zle, jen je proste vyrazne pomalejsi.

Jsem prekvapen jak rychle jsem se pred nej dostal a snazim se zase zvolnit, o moc vic uz to ale asi nepujde. A hned se objevuje prede mnou dalsi postava. Je mi zahadou jak to ze jsem nikoho pred tim nevidel. Resit to ale nebudu, jedu dal. Tahle etapa je asi nejkrasnejsi z celeho Deadmana. Pomala a technicka jak to mam nejradsi. Hodne mi pripomina cestu z prace domu, posledni mesice v nohach jsou opravdu znat.

Navigace neni obtizna, staci bezet jen od mohylky k mohylce.

Skaly jsou krasne, jen lituju ty co maji na botach "motion control", to je pak o kotniky.

Zase se prede mnou mihne stin, zmizi za skalou. Kdyz dobiham do zatacky jen si vsimnu jak neci hlava zapluje za horizont. Skaci z utesu, blbe se brzdi, spoustim mensi kamenou lavinu ... je to Katrin Metzger ... chci se za ni zavesit a rozhodne nepredbihat !!! ... Kde jsou ale mohylky ? ... bezime blbe. Ohlednu se, nastesti vidim stezku o tricet metru stranou, staci se nam za zady. Houknu na Katrin, neslysi, musim zarvat co to jde. Otoci se vracim ji zpatky. Zabehl jsem si mozna dvacet tricet vterin, ziskal ale pozici cenneneho soupere. Oddavam se gravitaci pri dalsim sebehu, cekam kdy dorazi Katrin, treba to potahnem spolu ... za chvili je ale jasne ze mi nestaci ... no to me pose*! Vim, ze bezim dobre, jsem zavodnenej a zaludek drzi. Tady se zase lame horizont, bude dalsi sebeh mozna pet minut do dalsi obcerstvovacky ... jeste ale neni konec. Pripojujeme se na dalsi dvojkolejnou cestu. Obcas neni kam slapnout, vetsina kamenu se ale hybe, obcas nejaky strhnu sebou a trefi mne do druheho kotniku. Musim se fakt soustredit, oci prilepene na zemi, lokty na urovni ramen, ruce s flaskama divoce vlaji a dorovnavaji muj kostrbaty beh. Periferne si vsimnu modreho fleku ... na chvilku zvednu oci ze zeme ... dalsi bezec, moc si s timhle povrchem nevi rad, ma toho uz dost ... chvilka nepozornosti a malem letim usty napred ... pozdravime se, povzbudim ho, ze uz bude brzy konec ... opravdu tomu chce verit, ale neco v nem uz rezignovalo a hybe se jen setrvacnosti. Padim dal. Povrch se preci jen zlepsuje, hlavne hluboky pisek. Mijim rucne malovanou cedulku "NEXT AID - 100 YARDS !!!". No, uz bylo na case ... po 3 hodinach a 20 minutach dorazim na druhou stanici. Za sebou mam uz 29 kilometru, zbyva 14 dalsich do obratky.

Mnoho kilometru je jen par metru od hrany.

Vyhledy stoji za to ... kdyz se tedy clovek zrovna nemusi koukat pod nohy.

Deadman Peaks 2011 (2. díl)

2011-11-05T07:43:00.000+01:00

Prolog - Bez emocí

I pres leta zkusenosti, nespocet verejnych prednasek ci vtloukani klinu studentum do hlavy z vyssiho stupinku, divadelnich predstaveni, jedne maturity a desitky absolvovanych zavodu jsem pred bezeckym zavodem absolutni nervak. A nebo jsem jim alespon byl do doby velmi nedavne, tedy pred par mesici. Obvykle pred zavodem prakticky nespim. Musim-li vstavat v sest, usnu tesne po pate. Celou noc se obracim, prekrucuji, chodim curat, promitam si trat, prepocitavam mezicasy, kontroluji batoh i zaviraci spendliky na jiz davno pripevnenem cisle. Rano samozrejme prujem. Mezi silnicni petkou nebo horskym ultra nebylo rozdilu. Jestli bude na startu dvacet lidi, nebo dva tisice je mi sumak. Nervy v kelu tak jako tak. Je-li zavod v sobotu, nejlepsi cas na vyspani je pak noc ze ctvrtka na patek.

Zlomilo se to az nekdy nedavno. Nejake podezreni mam, v podstate ale nevim jak. V zari jsem bezel po letech na silnici. Byl to jen pulmaraton. Vecer pred tim se pristihnu, ze si ani nehlidam vypita piva. Budik natacim az tesne pred spanim, trenyrky i tricko beru z kose na pradlo ... proste sem si to zapomnel vyprat. Jdu si lehnout ... a svete div se ... usinam. Zavod v klidu. Rozbiham od konce kolem 400teho mista. Do cile mne predebehnou dva bezci, koncim 79. Chvilku se vydycham a mam pocit ze bych mohl znovu. Na Pajaritu to same. Na zavod jsem se moc tesil, ale vecer pred tim jsem v klidu, miru a pohode stravil s pani D. Veci jsem si pripravil az pred pulnoci, kdyz sla spat.

Deadman je samozrejme specialni ... a taky mnohem delsi. Vim, ze nemam nabehano a tak se snazim osud prechytracit dokonalou strategii. Dva dny dopredu si rovnam kalorie, ionty, ponozky i boty. Snazim se zapamatovat co je v ktere kapse u ktere tasky ulozeno ... jen abych tesne pred pulnoci noc pred zavodem impulsivne zmenil nazor a doslova vse pripravene preoral. I presto usinam necekane v klidu spankem spravedlivych. Budik na dve tricet ani neni potreba. Sedm minut pred otviram oci ... svezi a odpocaty, az je mi to podezrele. Pak kafe, banan a granolovou tycinku. Naskladam veci do auta, par minut pred treti jsem na ceste ... stastny a svobodny jako ptak na drate. Ceka mne 160ti kilometrovy prejezd. Hodinu pres hory, pak hodinu pousti. I presto budu pro ostatni ucastniky Deadmana platit za "mistnaka".

Start je kdesi v stepi, pet kilaku od Cuby. Tma jak v pr...., kosa az na pudu. Musi byt aspon minus pet. Hlasim se u startovniho stolku. Musim podepsat, ze se s nikym nebudu soudit kdyz si behem zavodu polamu vsechny hnaty natoz kdybych bidne zhynul. Dostanu cislo, spendliky, tricko a tasku s "darky".

Pri minus peti neni tezke zustat ledove klidny. Rozpojit ctyri zaviraci spendliky holejma ruka je uz horsi.

Chci jit zpatky do auta se zahrat, ale jsem rozpoznat reditelem zavodu a dalsima klukama z Los Alamos. Zatimco recnime, pulky mi bezostysne zamrzaji k sobe. Na sobe jen trenky, dve tricka, rolak a na hlave satek. Preci jen se odpoutam a stihnu si zabehnout dat veci do auta a vyndat oba dropbagy. Dorucim je k cedulkam podle mista urceni ... a ted co ? K prvni obcerstvovacce je to 15km. Jeste vcera vecer jsem mel peclive pripraveny plan a nastosovany camel bag. Ted mam co ? ... ted mam hovno! Nevim jestli si mam nadavat nebo zacit brecet. Na oboji je mi moc zima. Nakonec do kapsy beru pytlik s gumovymi medvidky a precliky nadepsany "START" a s podtitulkem "310 cal". Do jedne ruky tretinkovou lahev s paskem pres ruku a ionty uvnitr. Nevim co dat do druhe. Kolu, dzus ? Hlasi pet minut do startu. Beru cyklisticky pullitrovy bidon. Zase ionty. No, ted uz s tim nic nenadelam. Srocujem se na startu, urcite skoro padesat lidi. Nekteri se evidentne chystaji dobit jizni pol - soude podle pletenych rukavic, sal a kukel s dirkama jen pro oci, na zadech bagl ... jen to psi sprezeni chybi. V trenyrkach, tricku a bez rukavic tam stojim jako exot. Jeste ze je tma .. pak si ale uvedomim, ze je mi to vlastne jedno. Za minutu bude start ... a ja jsem jeste v zivote nebyl tak klidny. Jdu si pro Tebe Deadmane!

1.etapa - 0-15km (1:40) - Probouzeni

Par vterin do startu. Stavim se do posledni lajny mezi polarniky. Chci to zase rozbihat ze zadu, hlavne abych to neprepalil. Ozve se zname "Go!" a lide vresti a tleskaji. Puda pod nohama rezonuje, jak se predni cast startovniho pole rozbiha. Ja jsem evidentne ve skupince kde nejmene deset lidi chce prekrocit startovni caru jako posledni. Skoro nikdo se nehybe. Uz je mi to blbe a vykrocim tedy kupredu. Svym statecnym prikladem evidentne dodavam odvahu ostatnim a po pul minute se pres startovni caru vydava i posledni polarnik.

Svetlusky utoci!

Snazim se bezet co nejpomaleji, chytnout spravny dychaci rytmus, dobre proslapovat nerovnosti rozbite polni cesty a hlavne o nikoho nezakopnout. I presto se rychle sunu dopredu. Po par minutach se pole trha. V cele je kupodivu deseticlenna skupina, co by kamenem dohodil pak druha se sedmi lidmi, mezi nimi uz i ja. Pak prekvapive velka dira a nasleduje snura lampicek po dvou po trech. Cesta se vlni a pri mirnych sebezich je videt, ze by par lidi z nasi skupiny uz nejradeji zahajilo stihaci jizdu. Blazni. Rad ustoupim stranou, pobezim si to svoje. V mziku jsem na chvostu teto druhe grupy. Vedouci skupinka nam uz zmizela za zatackou, ale chrti "z te nasi" jsou jimi tak posedli, ze po trech kilometrech minou odbocku na stezku. Neztraci mnoho, ale nez si chybu uvedomi tocim jako prvni. Cha-cha !! Chrti to ale jen tak nezkousli a o prekot se derou kupredu. Rad pro ne ucinim typicky krok cimrmanovsky - tedy stranou - a necham je padit kupredu div si lamy neprehnataj. Stezka se brzy ztraci v trave, hopkame po drnech. Kazdych padesat metru je reflexni prouzek. Nekteri prede mnou se stale snazi udrzet tempo z polni cesty, nekteri za mnou evidentne take. Kdyz jsme zahybali, po bezcich za nami nebylo ani vidu ani slechu. Ted uz se zacinaji prvni trousit ze zadu. Hmm, zrychlit na obtiznejsim terenu ? ... divna taktika. Jsem odhodlan drzet svoje tempo, at si klidne predbihaji. Jsem presvedcenej, ze to nemuzou udrzet ... vedi vubec co je jeste ceka ? Nejaka holka evidentne dostala rozum ... pousti lidi pred sebe a radi se za mne. Katrin Metzger to neni ... jeste ze tak. Po chvilce jsme sami, ale ne na dlouho. Nekdo se riti ze zadu. Tak fajn, na tohle nemam nervy. Zabehnu do krovi a upoustim prebytecne tekutiny, evidentne jsem dobre zavodnen. Mezitim prosvisti kolem nekolik lidi a ja ztracim poneti na kolikatem jsem miste. Tipuju neco uprostred treti desitky. Je pul hodiny od startu, stezka se zacina zvedat, podlozi pisek jako na plazi. Je cas na svacu. Rozhodl jsem se jist kazde pul hodiny - pet sest gumovych medvidku, ctryri precliky jednu solnou tabletu. Nacpu si to vsechno do tvari jak sysel, ale stale bezim, kousu kazdy treti krok. Docela to ujde. Jsem ted v zemi nikoho. Jen na delsich rovinkach vidim pred sebou skupinku lampicek, vetsinou vsak nikde nikdo. Stale stoupame, z lonska nepamatuju takhle hluboky pisek. Zacina se pozvolna rozednivat. Asi po hodine se vysplhame na vrsek mesy. Stezka jde ted metr dva od hrany skalni rimsy. Udoli je jeste temne, asi sto metru pode mnou, obzor se pozvolna rozzihava. Zhasinam celovku a v klidu naviguju od mohylky k mohylce, stezka je dobre citelna a pisek neni zaludky. Mam spousty prilezitosti se jen tak docela obycejne kochat a nechat se unest tou absolutni nirvanou. Jeste, ze ti prede mnou mi utekli. Ze strechy sveta pozoruji svuj vlastni poustni usvit.
Po par kilometrech se bohuzel stacime dal od kraje na dvojkolejnou cestu. Zase mirne stoupame. Loni jsem v techto mistech poprve presel do kroku, ted si bez problemu cupitam. Sil mam dost, ale nohy se zdaji nejake tuzsi. Nevim jestli si s tim mam delat starosti nebo ne. Je teprve neco pres hodinu od startu ... prave bolesti teprve prijdou, myslim, ze si zatim nevedu vubec spatne, kaslu na to. Tu se ozvou "zvireci" zvuky. Trochu se leknu ... za krovim si ulevuje Louis Telles. Zdvorile delam jako ze nic. Za chvili mne dobiha, zdravime se, povzbudime, poprejem si ale Luda frci nemilostrdne dal. Docela zasnu nad tim tempem, je snad o dve minuty na kilak rychlejsi. Mizi za zatackou. Nenecham se rozhodit, pufam si svym tempem. Jen o par minut pozdeji se situace opakuje. Strevni problemy-pozdrav-tryskem vpred-a je v cudu. Hmm, to tempo je fakt impozantni, nebezim preci jen prilis pomalu ? Na dalsi rovince se vse nastesti vysvetluje Luda doprovazi nejakou holku ktera uz preci jen trochu vadne. Snazim se zpomalit, i presto se neuprosne priblizuji.
Zahybame zpatky k hrane utesu. Bude nasledovat velmi technicky a naprosto brutalni sebeh do udoli. Snazim se to brat fakt zvolna, ale je videt, ze si na tomhle terenu verim. To, co se mi na Ludu s holkou nepodarilo stahnou za poslednich deset minut, prekonavam nyni behem triceti vterin. Okamzite mne pousti. Za minutu se prosmiknu kolem dalsiho bezce. I bez vetsiho usili mam pocit ze letim, zatimco ostatni stoji. Kameny mi nevadi, v zatackach zase driftuju, misto po schudkach to sbiham po hole skale. Je to pohodlnejsi a vyrazne rychlejsi. Na dne udoli jsem za par minut a na dohled dalsi bezec. Hodne se to ted bude vlnit. Na rovinkach ztracim, v kopcich se drzim na svem, ale cestou dolu frcim az se musim pochvalit, i kdyz se stale snazim to brat co nejvolneji.
Obiham nejaky obri balvan, koutkem oka zachytim skovavajici se postavu. Normalne ctim lidske potreby i soukromi ... ale ted jsem neodolal a na zlomek vterinky se juknul. Ha! Katrin Metzger ... tak to sem asi v kelu. Moc ale nevim co s tim. Pomaleji to fakt nejde, bolely by mne z toho nohy. Treba je specialistka na druhe pulky, snazim se uklidnit. No nic, za chvili bude fotograf, a pak uz obcerstvovacka. Musim se rozmyslet co chci at to zase nepokazim. Jeste pred fotakem sbiham nejakeho podsaditeho chlapika.

Tak nevim jestli on kazi zaber mne, nebo ja jemu.

Pak posledni zatacka a jsme ze skal zpatky v stepi. Drnova cesta se mirne svazuje k prvni obcerstvovacce. Kravske zvonce a povzbuzijici dobrovolnici jsou slyset doslova na mili daleko. Chlapik se mne snazi mermomoci zpatky stahnout. Funi jak lokomotiva, takhle brzy a jeste cestou z kopce ... to neni moc dobra vizitka. Jeste jednou stavim na curani, aspon bude mit chlapik klid, a ja se budu moci brzy poradne napit. Prvni etapu pozvolna dobiham za 1:40 nekde kolem dvacateho mista.

Deadman Peaks 2011 (1. díl)

2011-11-02T17:09:00.001+01:00

Taktická příprava

Na prvni pohled se Deadman nezda byti prilis obtiznou trati. Sice kdesi v pousti uprostred Noveho Mexika, datum koncem rijna vsak u mnohych oboci podivenim nezvedne. Dvaadvacet prezivsich z lonskeho prvniho rocniku po sobe na internetu prilis stop take nezanechalo. Az informace z prvni ci druhe ruky zpusobi ponekud rozpacite mrazeni v zadech.

Geograficky je trat typu "tam a zpet". Aby si bezci neprisli zkratka, misto avizovanych 50 mil (t.j. 80km) je rovnou o sest kilometru delsi, coz z Deadmana cini zrejme nejdelsi americkou oficialni "padesatku". Rozdil mezi nejnizzsim a nejvyssim bodem je pouhych 310 metru. Kdo by si vsak myslel ze jde o nejakou pochybnou placku, se zlou by se potacel. Profilove je trat totiz naprosto klasicky dikobraz s vetsinou stoupani i sebehu ostrych jako britva. Jeden za druhym, treti za ctvrtym, paty za sestym ... dokud vas to neomrzi. Az vas to omrzi, budete tak sotva v pulce. Smerem vzhuru clovek nabere 1950m a jestli se chcete dostat do cile, to same musite sebehnout dolu. Pravda, arizonsky Zane Grey nebo nas domaci Jemez jsou se 3700 stoupacimi metry jeste vetsi maso, ale to jsou jiz proflaknute akce, ktere predchazeji zkazky mladezi zapovezene. Deadman je novy, svou povest si teprve buduje, a dle meho bude stat za to. A jeste, kdyby to nekomu prislo dulezite, prumerna nadmorska vyska je 2100 metru.

Doprava to jeste jde, do leva je to uz horsi.

Ja jsem mel samozrejme stesti, ze jsem si trat mohl z vetsi casti osobne prohlednout uz loni. To ale neznamena, ze bych letosni taktickou pripravu mohl nejak osidit. Tydny dopredu sleduji predpoved pocasi, historicke zaznamy, propocitavam profil, testuji ruzne bezecke scenare, typy a velikosti lahvi, boty a samozrejme v neposledni rade studuji tez konkurenci. Na Deadmana se totiz registruje pres Ultrasignup.com, coz je nejen rozhrani k online zapisu na jednotlive zavody, ale tez obri databaze vysledku jednotlivych bezcu. Na zaklade vysledku se tez kazdemu pocita relativni koeficient. Je v procentech, a vlastne rika, jake je prumerne procento casu viteze vuci memu casu. Kdyz dobehnu za dvojnasobek casu viteze, dostanu 50%, neb vitezny cas je polovina meho. Kdyz vyhraju, dostanu 100%. Muj koeficient je pak prumer z dilcich hodnot za jednotlive zavody a v soucasnosti cini 75.1%. Je tam nekolik sedesatek, osmdesatky, samozrejme neco mezi a kupodivu i jedna stovka - i kdyz to je pribeh sam pro sebe.
A tak se staci juknout kdo se na Deadmana uz zaregistroval, seradit si lidi podle koeficientu a porovnavat kdo ma jakou aktualni formu, kdo mi to kdy o kolik nandal a koho se teoreticky nemusim bat. Z hruzou zjistuji, ze z 62 zaregistrovanych jsem "nasazena patnactka". Vetsinu ultra bezcu z Noveho Mexika znam osobne. Vim kdy, kde a za kolik bezeli. Neni nas tolik aby v tom byl zmatek. V hodnoceni za mnou jsou ale i lide, kteri mi na padesatkach pravidelne daji hodinu i vic. Muj koeficient nadnasi nekolik solidnich vysledku na kratsich tratich, a tak si tentokrat nedelam prilis velke iluze. Spise kontroluji casy tech co bezeli loni, a jak jim to slo v jinych bezich, kterych jsem se take ucastnil. Laka me 11 hodin - posledni prilezitost kvalifikovat se do loterie pro Western States 100M. Jenze tady to vypada, ze se mi bude muset hodne zadarit, abych to dal vubec pod 12. Z mych tradicnich souputniku pobezi i Louie Telles. Je mu 51. Poprve mne porazil loni na Jemezu a letos jsme se pretahovali o minutky na Zane Grey. Do cile dorazil nakonec o ctvrt hodiny driv. Skore jsem korigoval o mesic pozdeji, kdy jsme se podruhe utkali u nas pri Jemezu. Nalozil jsem mu 16 minut. Do detailu studuju jeste prvni holku - Katrin Metzger. Je odnekud z Arizony, neznam ji, ale je dobra a dobre se pamatuje. Za idealnich okolnosti bych se s ni vubec nemel potkat. Proste mi frnkne na startu, a pokud nepocka v cili, uz ji nikdy neuvidim ... kdyz ji ale na trati nekde potkam, je to jasna znamka, ze jsem to prepalil. Na ultra tratich nejsou zadny kilometrovniky, teren se neustale meni a tak nejlepsi pro srovnani jak si vlastne vedu je sledovat kdo bezi prede mnou a kdo za mnou.
Ale zpatky k trati. Jednim slovem - nadherna, dvemi slovy - brutalne krasna. Samozrejme se zacina za tmy, par kilometru od mestecka Cuba. Bezi se po stezce ktera kopiruje hranice kontinentalniho rozvodi. Kdyz se vycuram vlevo, potece to do Atlantiku. Kdyz se vycuram vpravo, dotece to do Pacifiku. Protoze jsem ale vyrostl v Praze v Nuslich, curam zasadne doprostred. Prvnich par mil je nicnerikajicimi pastvinami. Jeste nez se rozedni zacina splh po rimsach piskovcovych skal az na vrsek prvni nahorni plosiny. Tem se u nas rika "mesa". I kdyz nas nakonec startuje jen 45, za tento jediny den projde po stezce vice lidi nez za cely rok. Stezka je prevazne znacena malymi kamennymi mohylkami, sem tam oranzova vlajecka. Zabloudit se fakt neda, ale obcas stezka uhyba rychleji nez staci nohy zatacet. Musite si pak dat pozor na kaktusy. Loni jsem jednim nestastnym kopem nabral pres ctyricet trnu. Podklad je pomerne rozmanity, nektere pisecne useky pripominaji trat na Dakaru, jindy se skrabete stovky metru po hole skale. Nejhorsi jsou ale kamenna pole ve treti etape, skoro neni kam slapnout, butraky velikosti pesti s ostrymi hranami, vetsina se jeste vykla ... ani za cerstva bych z toho 5:00min/km nevymack. Jeden z letosnich ucastniku uz stihl dat dohromady male video ... s krasnou hudbou pro mne dokonaly teaser.

Stezka je velmi podobna tomu co ted beham z prace. Kamenu, kopcu ani technickych sebehu se nebojim, myslim, ze budu dobre pripraven. S vydrzi to asi ale nebude nejlepsi. Od kvetna mam za sebou jen nekolik dvouhodinovek. Kdybych vzdycky behal jen kdyz mam "natrenovano", krome jednoho maratonu bych mel vzpominky uz asi jen na par dalsich petek. Na ultra je vsak krasne i to, ze ne vsechno se odviji jen od fyzicke pripravenosti. Cim delsi a obtiznejsi trat, tim vetsi roli hraji zkusenosti, rozvaha a trpelivost.
Dva vecery dopredu kramuji a pripravuji si dropbagy. S jednim (vetsim) se potkam dvakrat, s mensim jen na obratce jednou. Do oznacenych pytlicku prepocitavam gumove medvidky a slanne precliky, pridam ctyri solne tablety. Fixkou oznacim kilometraz pro kazdy pytlicek i pocet kalorii (310 - ma to vydrzet na 90 minut). V posledni dobe mam tendenci obcerstvovacky totalne prokaucovat. Zapominavam si sundat celovku, neprevlikam se, jen zmatene pobiham dokola, piju kdejaky sajrajt co mi daji do ruky az je mi blbe. To se samozrejme nesmi opakovat. Strategie je jasna - spolehat sam na sebe. Vybehnu tedy s camelbagem a dvema rucnima flaskama. Musim jist a pit a pravidelne se prosolovat. Na kazdou etapu mam presne narovnane a napocitane piti, jidlo, nove ponozky, boty, tricko, satek ... Do camelbagu pridavam navic nahradni baterky, vazelinu, odvzdusnenou kolu, pomerancovy dzus, ponozky a tricko s dlouhym rukavem. V dropbagach samozrejme dvoje nahradni boty, kazde jineho typu, dalsi tricka, ponozky, pro jistotu pivo, dalsi koly, dzus a jeste lahve s iontakem. Samozrejme to nehazim vsechno do nejvetsi kapsy hala-bala. Je v tom system, podle potrebnosti, velikosti a predpokladane kilometrazi kdy co budu potrebovat. Takhle peclive jsem se nikdy dopredu nepripravoval ... at zije minimalistmus !!! ... evidentne ale ne u mne ... nalozenej budu jak dédérák na dovolene. Vecer obligatni hrnec testovin s pestem, a nekolik kvasnicovych piv. Budika na dve tricet, v jedenact zalehnout.
Za ctvrt hodiny mi to neda, sejdu do kuchyne kde mam veci. Camel bag vysypu a prerozdelim. Pobezim na lehko. Jdu spat. Za par minut se vracim, camelbag srolovavam do tasky. Pobezim bez nej. A uz v tom mam zase hokej, peclive vymysleny system je v cudu, netusim kde co je. Uklidnuji se, ze predporcovanych pytlicku s jidlem, lahvicek s pitim i zaloznich ponozek je statisticky vyznamny pocet, a ze tedy at hrabnu, kam hrabnu, mam realnou sanci najit neco uzitecneho. Tesne pred pulnoci definitivne uleham, za sest hodin je start.

Telegrafická zpráva

2011-10-23T06:58:00.001+02:00

Po temer dvanactihodinovem boji Mrtvy muz udolan. Bezici stin v cili na 9. pozici ze 35 dokoncivsich. Deset bezcu na Mrtveho muze nestacilo. Vice koncem pristiho tydne. Dekuji vsem kdo drzeli palce.

Dluhy mrtvého muže

2011-10-19T18:37:00.000+02:00

Vzbudil jsem se asi v pul sedme. Rano uplne obycejne. Na nebi ani naznak mraku, monzuny jiz davno v zapomneni. Pani D. s Oliskem jeste spi. Mam zizen. Snazim se vstat ... nebo spis shodit nohy z postele a doufat, ze ta paka mi pomuze vzprimit zada. Mechanicky to funguje, ale bolest je nesnesitelna. Ruce si obepnu kolem bricha abych svym svalum zakazal se napnout. Preci jen se zvedam ... zatate zuby. Kontroluji tri jizvy mezi pupikem a podbriskem ... jsou suche, zatim dobry.

Behem snidane odrazim nabidky pani D., ze me odveze. Pripadam si jako ten nejpalicatejsi, nejzahorklejsi a nejnapruzenejsi debil, ale fakt je to pro me dulezity. Musim jit sam. Oblekam si ty smesny, uplne nemozny a strasne vytahany teplaky, jedine co na sebe dostanu. Jeste tak mit duchodky ... V sobotu se bezi prvni rocnik Deadmana, na ktereho jsem se pul roku pripravoval. Mel to byt muj vrchol. Patecni operace chronickeho zanetu slepeho streva se zdala probehnout v poradku. Nasledne zotaveni uz nikoliv. Chteli me znovu otevrit, ale mel jsem z prdele kliku ... tedy kliku ... tvarove to vypadalo jinak ... ale bylo to presne to co chtel doktor videt. Byt s velkym spozdenim, po trech dnech byla streva opet pruchodna. V pondeli me pustili. V sobotu je Deadman. Dnes je streda 20.rijna, 2010.

Nemocnice je kilometr a pul od nas. Mam tam byt v pul desate. Vyrazim v osm tricet. Pesky. Dveste trista kroku zvladnu, musim si drzet bricho, kdyz ho pustim, urcite se mi vyvali vsechna streva na chodnik. Z hluboka dycham, jeste to zvladnu k ty znacce, tam si odpocinu. Podlamuji se mi kolena. Hulka by bodla. Radsi jdu dal. V 9:25 dorazim do cekarny, konecne si sednu. Krome me tam nikdo neni. Rozverna sestricka si me zmeri pohledem, ze pry vypadam mnohem lip. Samozrejme si me pamatuje blouznice s kyslikovou maskou pod sedativy. Ani ty teplaky pry nekazi pozitivni dojem. Za par minut jdu na radu. Doktor me vita jako ztraceneho syna, prohmatava bricho, kontroluje jizvy. Par vterin si me prohlizi jako bych byl jeho vrcholne dilo. Ocividne je spokojen. Vsima si, ze ja jeho nadseni nesdilim. Vi co mne trapi. Zhluboka se nadechne, vyznamne se na mne podiva a ...

Bolesti nekde napravo mezi pupikem a podbriskem me trapily uz nekolik mesicu. Nejvic samozrejme pri behani. Poprve jsme si myslel, ze je to proste z nejakyho blbyho jidla ... asi moc cesneku. Dalsi fakt velky zachvat jsem mel po nejake manualni drine. Hmm ... tak sem si proste namohl nejaky svaly. Pak to zase bylo dobry, jenze se bolesti vracely. Lonske Pajarito jsem si protrpel a po dobehu se skoro nemohl narovnat. K tomu zacly bolesti s curanim. Guglim, guglim, nevim sam, kam se vsude podivam. Diagnostikuji si mocove kameny a mirim k doktorovi. Vysetri mi kylu, prostatu a akutni slepak. Nic. Poslou me na cetecko. Vysledky budou za tyden. Jedu do prace. Za dve hodiny mi vola sekretarka, ze me shaneji z nemocnice, abych se jim urcite co nejdrive ozval. Hrkne ve mne. Volam do nemocnice. Rikaji, ze uz maji vysledky, a ptaji se kdybych mohl prijit. Rikam, ze jsem flexibilni, kdy se JIM to hodi ? Co treba HNED ? Aha ... tak jsem to zrovna nemyslel, neco mam rozdelanyho, ale dobre budu tam za 20 minut. Kdyz vejdu do cekarny, ani se nestacim predstavit na recepci ... ptaji se jestli ja jsem ja. Potvrzuji, ja jsem ja. Volaji doktora ze uz jsem tady. Jsem centrem zavistive pozornosti vsech pritomnych cekajicich. Sestricka si evidentne vsimla jak jsem zbledl. Nakloni se ke mne a spitne "neboj, bude to dobry". ... no to me teda utesilo! Zahani mne do ordinace, zadne obligatni mereni vazeni, tlak, puls ... nestacim se ani usadit, je tu doktorka. Pta se mne kadenci hodnou nemeckeho kulometu jak se mam, jak me to boli, jestli omdlevam, mam krev ve stolici, v moci, krece v brise nebo snad tmu pred ocima ? ... je trochu vedle z toho, ze ji neumiram v naruci. A pak se to dozvim ... nasli mi kamen ve slepaku ... vsechno to je zaniceny, musim na operaci, nejlepe hned .... coze ? ... jak jako kamen ? ... vzdyt sem si ani nevzal pyzamo !! Posila me na chirurgii ... Doktor v mojim veku, vzhledem asiat. Anglictina perfektni. Uklidnuje mne. Musi to byt chronicky zanet, jinak bych uz asi umrel. Kamen se jmenuje "apendolit", a pry se to obcas stane. Mozna kousek zeleniny, pak se to ovapni ... roste to jako krapnik a kdyz je to dost velky udela to zanet. Muzu to mit klidne roky. Lepsi to uz nikdy nebude. Mozna se s tim doziju stovky, mozna mi to jednou rupne a pak 1:4 ze umru. Jsem uklidnen. Hlavne ze to neni nejaka rakovina. Doporucuje operaci, nemusim dnes, muzeme se dohodnout na terminu. ... no vyborne, to sem chtel slyset. A tak to vybalim, za tyden je v sobotu Deadman - padesat mil - tak co treba pristi pondeli, muze si na me pyzlat co bude chtit. Dve tri vteriny ticho. Zjevne jsem narazil. Rika, ze to ale takhle nemyslel, mozna by to bylo OK, ale kdyby ne, tak by se pocitala kazda minuta smerem na pohotovost. Po tom uvodnim soku kdy jsem si myslel ze kazdou vterinou umru je mi zdravi najednou ukradene ... drti mne ze je Deadman v kelu. Jenze doktor to nevzdava ... lovi kalendar a pocita ... dneska je ctvrtek, tako co zitra v patek , operace tak na desatou ... do dalsi soboty to budu mit ... jedna, dva ... ctyri, sest ... osm dni. Takze budu moci bezet. Ziram na nej jak liska do flasky. Zase par vterin ticho. Aby dodal svym slovum vahu, ujistuje mne ze me budou bolet jizvy, ale jestli se s tim dokazu popasovat, tak z jeho strany je pry vsechno v poradku. Neverim mu. Kalkuluji, ze jinou moznost nemam. Kdybych neumrel behem Deadmana na praskle slepe strevo zabila by mne pani D kvuli nezodpovednosti. Placnem si, jdu domu balit si kartacek a pyzamo ... az doma gugluju doktora. Ma japonske rodice a za sebou nekolik tur v Iraku kde velel polni nemocnici. Nachazim fotky. Je po lokte v krvi a nosi mu dalsi a dalsi rozmaslovany vojaky .. a ja na nej se slepym strevem ...

... vyznamne se na mne podiva a rika, ze budu oukej. Ted uz to pry pujde rychle. A kdy se mam zase ukazat na kontrolu ? ... uz nemusim, jen kdyby se to nejak zhorsilo. Oblikam si teplaky a vyrazim domu. Na cestu zpet mi staci o pet minut min ... a to je to do kopce. Ale co mam rici pani D.?

Nikdy, nikdy, nikdy a nikdy bych neveril jak rychle se clovek muze zotavit. V pondeli jsem sotva dosel od vratnice k autu, ve stredu mi trvalo skoro hodinu ujit jednu mili. Ctvrtek cely v predklonu, ale uz to se mnou sije, muzu vsude. V patek skoro jako by se nic nestalo, jen se nesmim z prudka ohybat. A vodu co jsem nasakl pri operaci ztracim rychlosti dve kila za den. Pani D. je nervozni. Vi, ze zitra bude sobota. Vidi, ze je mi cim dal lip. Zna mne, vi co pro mne Deadman znamena, vi, ze jsem uplne blbej. Rikam, ze bych hrozne moc chtel jet. Ze bych proste chtel bejt u toho. Ze se strasne rad aspon postavim nekam na obcerstvovacku. Vi, ze to bych zvladnul. Neprotestuje, souhlasne kyva, ale mlci. Neprotestuje ani kdyz mne nachyta, ze si balim troje boty a vymyvam behaci lahve. Asi i ja sam sobe jeste verim, ze budu jen na tech obcerstvovackach ... dokud si neuvedomim, ze doktor mel pravdu. V sobotu budu OK.

Cely vecer hrajeme hru na obcerstvovacky. Ja vim. Ona vi. Ona vi, ze ja vim, ze ona vi. Ja vim, ze ona vi, ze ja vim. Rano vstavam ve tri. Slibuju, ze na sebe dam pozor, ze kdyby cokoliv ... slibuju proste vsecko. Vratim se vecer az za tmy.

Cesta skoro dve hodiny, ujistuju se, ze fakt muzu zustat na tech obcerstvovackach. Ale taky muzu jit pesky, aspon si prohlidnout novou trat, nez me zlikviduji limity. Rozhoduju se jit pesky. Nejtezsi je nazout si boty a zavazat tkanicky. Vzdycky se musim nadechnout a do bricha si natisknout batoh ... abych mel obe ruce volny. Kosa vsude, v sest je start. Je nas pres ctyricet. Nikoho nepoznavam, vsude jen svetla celovek. Stavim se do posledni lajny. A zase zname "Go!" a vyrazime. Sliboval jsem si jit pesky ... misto toho uz zase bezim.
Prvni dva chrti se okamzite utrhnou. Za nimi blikajici stado. Pak dira, pak ja, pak 5-6 jeste vetsich zoufalcu. Jizvy neboli, ale strasne tahnou. Nedokazu doslapovat jinak nez pres patu. Na silnici by to nevadilo, v terenu je to problem. Kazdy kamen i kazdy drn mi rezonuje celym telem. Utesuju se ze je to moznou tmou, na svetlo celovky jsem si jiz davno odvyknul, az se rozedni, bude zase dobre. Podrobnejsi popis trati si necham na priste. Je krasna. Brutalne krasna. Zvladnu prvnich 15 kilometru, ale beh pres paty strasne vycerpava. prechazim do kroku, je jasne ze to zabalim na prvni obcerstvovacce. Kdyz dorazim hlasim cislo. Citim se uvolnene je konec.Prohrabuju se v baglu, vezmu suchou mikinu, nahmatam novou lahev ... a pak mi dojde, co ja ted tady ... nikdo si me nevsima, uvazuju vetrovku kolem pasu ... hlasim cislo. Zapisovac jako ozvena potvrzuje, ze cislo 19 opusti stanici a vydava se na dalsi etapu. Jsem presvedceny, ze jednu jeste zvladnu.
Zvladnu i dalsi a pak jeste jednu. V pulce na obratce jsem deset minut pred limitem. Kdyz vyrazim, potkam jeste tri lidi. Limit nestihnou a ze zavodu budou stazeni. Jsem ted beznadejne posledni. Kupodivu je to velmi osvobozujici pocit.
Cesta zpet je nepopsatelna. Snad nikdy jsem nemel v dusi takovy klid. Bezet uz vubec nedokazu, ale sunu se rychlosti 6km/hod. Po dvanacti hodinach, par vterin pred limitem, dorazim na posledni obcerstvovacku. Uz me cekaji. Najim se a napiju. Narozdil od tech prede mnou pry vypadam dost dobre. Kdybych chtel, klidne me jeste pusti. Me je ale dobre i tady, uz si nemusim nic dokazovat. Po 70km koncim. Za rok budu zpatky, a vezmu si, co mi mrtvy muz dluzi.

Za chvili se probudim z narkozy (patek -15.rijna 2010)

Ten obed se me dneska bat nemusi (sobota - 16.rijna 2010)

Uz mi to zase beha. Kilometr cislo 13. (sobota 23.rijna 2010)

Přetrénováno, třeba ladit.

2011-10-17T17:28:00.001+02:00

Po bidnem lete jsem se v srpnu a zari konecne trochu rozebehl. Koncem cervence se mi nenapravitelne porouchal muj oblibeny Milouš, a ja jsem zacal castecne dojizdet pesky. Rano me jeste sveze do prace pani D., odpoledne hezky po svych. Hned za budovou kde pracuju se ponorim do canyonu, a vyplavu az za nasim domem. Po 12.5km, 350 nastoupanych a 250 sestoupanych metrech toho mam obvykle plny brejle. Neni se co divit. Teren pomerne obtizny, nekolik stoupani i sebehu pres 25%, mensi horolezecka vlozka po vsech ctyrech, a kyslikem tady na nas taky setri. Ale pomaha to dat se trochu do kupy. Vim ze si toho nakladam az moc, ale dosud se vsechny casy pomalu lepsily, a ani na vaze uz se nemusim bat dvoustovky (pocitano v librach). Tohle mel byt posledni vikend pred Deadmanem kdy ma forma gradovat. Jeste ve ctvrtek jsem zabehl bez vetsiho usili solidni osobak na ceste domu se zlepsenimi v tech nejhorsich segmentech. Patek jsem se schvalne plazil abych si odpocinul. V sobotu jsem se tesil ze si mirnix-tyrnix probehnu pulmaratonskou trat po Guaje hrebenech, a doma si strasne "prekvapenej" zapisu dalsi zlepseni na tyhle dabelsky trati ... a pak uz jen odpocivat.

V sobotu jsem opravdu vyrazil na hrebeny, ale to je asi tak jediny bod v kterem se realita shoduje s puvodnim planem. Prvni dva kilometry casove dobre, pocitove to ale skripe. Kdyz zacinam pozvolna stoupat korytem vyschleho potoka je jasne, ze bude zle. Nema to stavu. Utesuju se, ze nejdu lovit rekordy, jen potrebuju odbehnout poctivou dvacku ... pak uz to vsechno skonci. Kdyz ale odbocim a zacnu stoupat po Mitchell Trail nahoru sedlem je konec. Na necelem kilometru je kolem patnacti serpentyn, prevyseni 150 metru. Pri solidnim dni beham dve tretiny, parkrat se zadarilo a vybehl jsem az nahoru. Dnes slapu od prvni zakruty, dycham jako parni stroj. Jsem utavenej, a jeste jsem ani nezacal. Nu co, kazda bezecka prirucka radi si v poslednich tydnech vyzkouset behat zavodnim tempem ... v druhy pulce Deadmana bude casto tohle moje zavodni tempo ... 12-15min/km.

Mitchell Trail v cele sve brutalni krase. (photo Jason Halladay)

Po 14ti minutach jsem na prvnim hrebeni, potkavam turisty, na neco se ptaji, aspon mam vymluvu zastavit. Zbyva mi dalsi kilomter a neco kolem 120 metru nahoru. Kousky po vrstevnici se preci jen snazim bezet, jak se to zacne tocit nahoru sklopim hlavu, ruce o stehna a slapu pesky. Dvanact a pul minuty, dostavam se na druhy hreben na rozcesti. I tenhle segment je suverenne nejpomalejsi v tomhle roce. Kdyz pujdu doprava, zbyva mi domu 15km a plus minus kilometr nahoru i dolu. Na to nemam, koncim. Radsi to zabalim. Spoustim se dolu kudy jsem se vyskrabal. Nechci to hrotit, ale kdyz uz jsem to jednou zabalil, nebudu se dolu z kopce setrit. Oddavam se gravitaci, ale zda se, ze nohy moc nestihaji. Kroky jsou prilis dlouhe a prilis tvrde, pripomina mi to beh na chudach. nestiham se vyhybat doubkum, a musim to brat loktama napred, nemam silu obtacet nohy kolem kamenu a radsi jdu navrdo pres ne. Prvni segment tesne nad sest minut, docela to ujde. Druhy segment je nejprudsi, vzdy nejvice 20-30 metru rovne, pak vlasenka o 180 stupnu na pul metru. Cyklista by si tu zlomil kolo. Kdyz jsem tu bezel poprve ja, zlomil jsem si ruku. Nadvakrat. Podklad je solidni vrstva sterku velikosti tresni, nevychazi mi krok a v kazde druhe zatacce driftuju jak motorka. Kdyz vbiham do vyschleho potoka, sotva se drzim na nohou. Mrknu na mezicas a neverim svym ocim ... jeste se kousnu, zbyva posledni kilometr. Prumerny sklon uz neni tak hrozny, mozna jen 7% ... gravitace nestaci, musim zacit bezet sam. Stale je to usoptene, ale tam kde mam kamenne pole rozpocitano na sest kroku najednou mi staci jen pet. Konecne dorazim na rozcesti, domu jeste dva kilometry, ale stavim. Klepu se adrenalinem a jsem zralej na panaka. Nahoru to neslo, ale smerem dolu z nejlepsiho casu 20:02 zabehnuteho pred mesicem v perfektni kondici ukrajuju pres minutu a pul ... a to bezim na chudach. Hmmm.

Domu je to v porovnati s tim co mam za sebou rovina. Plouzim se a prechazim do chuze. Neudrzim ani ten nejpomalejsi klus. Vyhorel jsem.
Od nedele si radsi uz nic neslibuju. Vyrazim s flaskou vody, ze se vratim za hodinu a pul. Do kopcemi to zase moc netahne, radsi bezim po perimetru. Vlni se to. Mam asi pul hodiny nez prijdou prvni krpaly. Trat tvori prvni a posledni etapa z Jemez 50M. Celkove stoupani je sice taky par set metru, povrch ale mnohem pratelstejsi - udusana hlina. Nic mne neboli, jen proste nemam silu. Odevzdane klopim hlavu ... i kdyz bezim kazdy tradicni slapak. Byl bych rychlejsi kdybych sel pesky, pomaly vyklus i toho nejmensiho kopce vsak zveda sbevedomi. Jindy bych se na to uz taky vybodl, po vcerejsim fiasku se ale potrebuju neceho chytit. Pred mesicem jsem tuhle etapu bezel poprve rychleji nez Nick Clark ... s tim rozdilem, ze to pro mne byl km c. 5 az 7, pro nej 78 az 80. Dnes ztracim na kazdem pres minutu. Drzim se ale ... kupodivu az domu. Po dvou hodinach si pripisuju 18km. Diagnoza - pretrenovani. Je cas zacit rychle ladit. Nejprve vsak oddam se regeneracni koupeli, ocistit je se nutno zvenci i zevnitr.

Sampon na vlasy "dva v jednom".

Sampon na dusi "sest na jednoho".

Pajarito - do kopce z kopce, ti hloupější ještě jednou

2011-10-12T18:43:00.000+02:00

Kdyz jsem predminule napsal, ze si "pocasi muze trhnout pedalem", samozrejme jsem necekal, ze si to nekdo tam HODNE NAHORE precte, a necha mne v tom nalezite vykoupat. Nestaci, ze i pres kriticky suchopar mne hned tri dny po sobe potkaji na ceste domu bourky, krupobiti, rozvodnene brody a blato, ale navic i v sobotu na Pajaritu ... ale to trochu predbiham.

Pajarito je moje srdecni zalezitost. Kopec vicemene za barakem a puvodni trat presne v mistech kde jsem ziskaval sve prvni stezcite ostruhy. Na Pajaritu jsem se naucil ze kyslik se precenuje, a ze ve trech tisicich metrech se bez nej bezec obejde. Tady jsem se naucil behat cernou sjezdovku smerem dolu. Tady, na verande mistni lyzarske boudy, se mi uspesne podarilo pred zraky dvou set lidi poblejt, abych v zapeti za hlasiteho povzbuzovani do sebe kopl flasku piva na uklidneni zaludku a vydal se na zbyvajicich 25 kilometru mistni osmdesatky. Na Pajaritu jsem proste doma, a je mi tady dobre.

V patek vecer registruji meteorologicka varovani, ze se na nas zene nejaka boure. V Oliskove skolicce (Olíšek je malinkaty chlapecek, ktereho nam pred tremi lety prinesl cap) nam preji at si uzijeme vikend a pripadne i snih. Kamaradka Veronika, kterou se mi letos podarilo nakazit ultra bacilem, se samozrejme ucastni take. Doumlouvame se na sobotni rano, ze mne vyzvedne. Jen tak mimochodem se zmini ze jeji muz by uz mel "zavrit na zahrade vodu". Jsem hluchy nevidim, jsem slepy neslysim. Z pracky si chystam svoje bezecke trenky, tricko s kratkym rukavem a neodmyslitelny piratsky satek. Odpoledne prsi. Vecer prsi. V noci prsi. Nad ranem je ticho, jeste ale nevim, ze jen kvuli tomu ze pada snih.

Probouzim se predpisove podle budiku. U nas poprasek, a trochu pod nulou. Kolik asi bude o osm set metru vys ? Z kose na pradlo vytahuji mesice neprany termo-rolak znacky "UnderArmor". Nastesti byl hluboko na dne, kde je pradlo sice zatuchle, ale obecne jiz pomerne vycpele. Plizim se k Oliskovi do pokojicku, nekde ve skrini mezi jeste nevybalenym haraburdim snad najdu kulicha. Kupodivu jiz po peti minutach nahmatam jakysi pleteny pytlik. Hlava se tam vejde, bude to oukej. Na teplaky kaslu, zadne nemam.

Snidane. Olisek vstava, pani D. vstava ... pri pohledu z okna obraci oci v sloup. V osm zvoni Veronika, zuby ceni od ucha k uchu a foti si nase zasnezene auto. "U nich" pod kopcem kaktusy nemrznou.

Vyrazime. S vyskovymi metry pribyva snehu, pri pohledu na klesajici teplotu na palubnim pocitaci se oba krenime a shodujem se ze jsme blazni a ze nehrozi, ze by nas nase drahe polovicky kdy pochopily. Lepsi ze zustaly doma. Nastesti i s detma ...

Pohled z pulky Pajarita smerem na vychod.
Vrsek vlevo je dalsi tritisicovka Caballo.

Na Pajarito je to jen 12-13 minut. Puvodne jsem chtel cestou nafotit zkazu co zanechal letosni pozar, ale snih vse milosrdne zakryva, a to je dobre ... pro pudu ... zbytky lesa ... i pro mne.

Cesta je namrzla, polovicky s detmi jisto-jiste neprojedou, jsme v tom pro dnesek sami. Kdyz vylezeme z auta a proborime se po kotniky do snehu, zase se na sebe zazubime a spiklenecky mrkame. Pak vyzvednout startovni balicek, pripnout cisla, predstartovni horecka, pokecat se znamymi ... klasika. Reditelka zavodu (kdysi slovinska reprezentantka v alpskem lyzovani, co se tak trochu ultra-zabehla) hlasi ze trat je bezitelna, ale ze znacky ze sypane mouky uz nejsou videt. Tesne pod vrcholem je pry par pulmetrovych zaveji.Hmmm ...

Ve ctvrt na deset start, hromove "Go!!!" a 89 blaznu se riti po zasnezene vrstevnici. 64 z nich preci jen bude mit rozum a v ramci zavodu na 10K to po jednom okruhu zabali. Zbylych 25 se nepouci a da si opacko. Klasifikovani budou samostatne v kategorii pulmarathonu.
Rozbiham nekde z pulky, ale je mi to pomale a sunu se kupredu. Asi po pul kilometru se z lesni cesty vydavame na tenounkou technickou stezicku. Boty mam okamzite durch, snih po kotniky. Cim vice se tlacim dopredu, tim je stezka mene proslapana. Necitim se uplne jiste, ale spuntovky na snehu drzi, chudaci ti co bezi v silnickach. Jeste klesnem o nejakych sto metru nez se zacneme skrabat na horu. Ceka nas kolem 450m prevyseni na necelych peti kilometrech. Docela mi to stoupa a pozvolna stahuju par dalsich lidi. Jenom kdyz se stezka na chvili narovna, ostatni mi poutecou, na rovinkach mi to proste zase nejde. V puli kopce se zavesuju za malyho caparta. Hlavu ma nekde na urovni meho pasu, bezi vsechno. Ja chvilkama prechazim do kroku, snehu pribyva, borim se a beh mi prijde zbytecne narocny. Kluk bezi, ja jdu v pohode za nim. Presto pomalu stahujem par dalsich lidi.


Zhruba v pulce kopce v prvnim okruhu zatim nekde kolem 18.mista celkove.

Cim vice se blizime k vrcholu tim hure se mi dycha. Preci jen je znat ze od pozaru do vetsi vysky skoro nebeham, loni jsem se citil lip. Kluk stale bezi, obecene se ale citim rychlejsi a tak statecne zautocim. Za chvilku je kluk v nedohlednu, prede mnou Indian a hipik. Hipik nemuze, odstoupi stranou ... ma ale cerne cislo ... skoda, ten bezi jen desitku. Indos ma cislo zakryte, dobre stoupa, je to jako na houpacce. Kousek pod vrcholem je obcerstvovacka, Indos hlasi cislo ... aha, taky bude cervenej, takze prima konkurence. Vydavame se na male kolecko kolem vrcholu, proti nam uz zacinaji sbihat ty nejlepsi. Na vrcholu jsem za 50:48. Asi o pet minut horsi nez loni ... ale co bylo loni ... teplo, slunicko ...a hlavne jenom jeden vystup.

Misto cinu a pachatel stejny, jen se pise rok 2010.

Nasleduje sesup dolu. Tesim se, dolu to umim ... ale Indos taky. Rychle sbihame holku co bezi na prvnim miste v desitce, pak uz pred nami nikdo. Vazim, zda-li jit dopredu. Silu na to mam, na snehu se nebojim. Sbihame vetsinou po BMX stezce i s prekazkami, sotva se mi vejdou obe nohy vedle se, konstantne si okopavam kotniky. Indian je dobrej, rozhoduju se setrit sily na druhy vystup a drzim se za nim, moc se s tim nemazli. Do cile prvniho kola vbihame spolecne, jeste na cilove rovince nas vezme jina holka co finisuje pro prvni flek na desitce. Dole jsme za 23 a pul minuty. Stavim pro vodu, bohuzel citim ze nohy uz mam trochu streleny. Indos stavi taky, tajne doufam ze to zabali a nebudu se s nim muset honit.
Vyrazim ... nikde nikdo, prede mnou, ani za mnou. V prvnich serpentynach se ohledu ... Ha! Stiha mne Indian ! Stezka prede mnou je pekne uslapana a zacina umrzat na cistej led. Bezi se blbe, a uz toho zacinam mit dost. Vetsinou jdu pesky, na Indiana hraju divadlo. Kdyz je me videt - bezim, kdyz zmizim za zatackou - jdu pesky. Hra na kocku a mys mi zamestna mysl, jsem skoro pod vrcholem co by dup. Indian ztraci kolem dvou a pul minut, ale nekdo se objevuje 20-30 vterin za nim. No jeste aby ... pribiham na misto kde vitr navava cerstvi snih. Rozpoznavam dvoje cerstve stopy ... ze bych byl na tretim miste ? ... zase to rozebiham, jsem odhodlan branit bronz krvi. Staci vydrzet posledni splhani, z kopce si verim, gravitace je rozhodne na me strane.
Posledni obcerstvovacka ... ptam se na pozici ... proste to chci slyset nahlas at to kazdy vi ze bezim v cele o tretiho fleka. Zapisovac prohlizi lejstro a pocita "One, two ... three ... four,five .... six ... seven .... eight ... you are eighth!" ... rovnou mohl kriknout "neblbni kamo, zabalto, ses vosmej, prece se kvuli tomu nestrhas!". Muj sen o bedne konci. Samozrejme vim, ze na treti misto nemam. Na to je tu az moc dobrych bezcu, videl jsem je na startu ... ale preci jen, ta chvilkova nadeje, ze to vetsina zabalila uz po prvnim okruhu a ja si budu moci v klidu dobehnout pro medaili ...
Po minute se vzpamatuju. Na vrcholku jsem za 53:28. Pomaleji nez v prvnim kole. To se dalo cekat. Prede mnou ale musi byt par minut dira, za mnou taky. Chci to jeste rozbalit smerem dolu, ale zacinam zakopavat. Dochazi stava. Taky stezka hodne mekne. Na mnoha mistech uz snih roztal a je tu blato. Paradni klouzacka. Netlacim to, nechavam pracovat gravitaci, i tak jdu na riziko. Petkrat se sotva vejdu do zatacky, poseste mi ujede vnitrni noha, kacim se na zadek, nez si kecnu omylem si pod nej sroluju nohu vnejsi. Cekam na krupnuti. Nastetsi nic. Popojizdim jeste dva tri metry nez se zastavim. Vstavam, kontroluju soucastky, klepu se ... adrenalin az v pr.... To bylo o fous, takhle se trhaji kolenni vazy. Pokracuju dal vyrazne obezretneji. Aspon mam vymluvu ze to nemusim hrotit. Rozhlizim se, stale nikde nikdo. Posledni sesup pred cilem, pak mensi stoupani. Nemam na to, jdu pesky. Rozebiham se tesne nez se za horizontem vyloupne horska bouda kde je start a cil ... nikdo nesmi videt ze jsem mekkej. Dobiham na vypary, sem rad ze to mam za sebou. Od startu uplynulo 2:32:28. Z tech 25 co dokoncili obe kola koncim na 8.miste a uzaviram tak prvni tretinu. Na sedme misto ztracim asi 7 minut (to bych fakt nedal), vitez bere vse za 2:02:24. Asi mel nekde schovane lyze.

Dobiham na vypary.

Veronika konci 16. celkove v case 2:57:50. Mezi zenskejma je treti, bere "prize money" - predplacenou kartu do mistniho obchodaku s 30$ ... potvora, a pak jeste vyhrava v tombole tricko. Na prvni holcici misto ji chybi jen pet a pul minuty, a to ma v nohach z minuleho vikendu 50km ze sveho druheho ultra. Bude dobra, jeste o ni uslysime.

Trochu prevliknout, rozloucit se a valime z kopce domu. Me ceka prejezd do Denveru. Zavodit tu pro zmenu bude moje zena. Nedeli bude mit na aklimatizaci, v pondeli se postavi na start.Uvidime, jestli se ji v mistnim obchodaku IKEA podari naplnit nakupni vozik drive, nez mne dojde trpelivost.

Pajarito - zkáza i naděje

2011-10-07T23:42:00.016+02:00

Letos 26.cervna, asi ve ctvrt na dve odpoledne, jsem chtel vyrazit ven, mozna bezet trochu po Guaje hrebenu, mozna dolu canyonama ... uvidim, jak se budu citit, jestli mi to bude slapat do kopce, nebo se necham radsi osidit gravitaci.. Uz tri mesice neprselo, sest nebo sedm tydnu totalni azuro i presto, ze vitr v narazech jiz paty den dosahuje sily vichrice ... jen dnes, poprve zda se byti na nebi temny mrak. Staci par vterin a je mi jasne, ze to bohuzel neni touzebne ocekavany bourkovy mrak znacici prichod monzunu, ale dym z blizkeho lesniho pozaru. Kour jde ze smeru, kde (z meho pohledu) nejblizsi vrsek stini horu Pajarito. Bojim, se bojim, posledni nedotcena a nejkrasnejsi mista v dobehu jsou v ohrozeni. V roce 2000 Los Alamos a nejblizsi okoli zdevastoval obri lesni pozar, znamy pod jmenem "Cerro Grande Fire". V samotnem Los Alamos shorelo tehdy pres 300 domu. Nektere parcely dodnes zeji prazdnotou, na jinych se postavily domy nove ... jeden z nich je nyni nasim domovem.

Nase sousedstvi v roce 2000.

Menim plany a rozhodnu se splhat na bezejmeny vrsek tycici se prakticky za plotem. Po trech kilometrech a tri stech vyskovych metrech je jasne ze hori az za Pajaritem. Uleva. Pred jedenacti lety stal nas dum na pokraji lesa. Dnes mi to trva prumerne pres hodinu nez narazim na prvni stromy ... ale i tak to stoji to za to. Pane, prosim, uchran aspon co zbylo. Nemam uz chut pokracovat dal, a sbiham domu. Pripisuji si mizernych sest kilometru. Na internetu se docitam ze ohen zacal 20km od mesta a podle blizkeho rozcesti dostava jmeno "Las Conchas Fire". Odpoledne odjizdime grilovat ke kamaradum do sousedni vesnice zvane White Rock. Kdyz se vecer vracime domu "na kopec" do Los Alamos, hrebeny nad mestem jsou uz v jednom ohni.

Prvni vecer, hrebeny uz hori. Za pouhych sedm hodin
pozar poskocil o temer dvacet kilometru.
K nejblizsim domum ve meste zbyvaji jiz jen tri.
K hranici labu je to jen pres silnici.

Staci pet dni a "nas" lesni pozar prekonava vsechny Novo-Mexicke rekordy. Pres dva tisice hasicu udatne ubrani laborator, mesto ... a nakonec i Pajarito. Z vetsiny lesu, ktere prezily pozar z roku 2000 zbyde zcernala pustina. Vice jak tretina uzemi spaleneho pred deseti lety a konecne se jakz takz zotavujice je spalena na popel podruhe. Severo-vychodni strana Pajarita se stava nedotcenym ostruvkem uprostred spalene zeme.

Cervena linka znaci hranice pozaru.
Pod modrym krizkem je muj dum.
Ostruvek uprostred s modrou sipkou je to co zbylo
- severovychodni svah hory Pajarito.

Stromy zive.

Stromy mrtve

Tady driv byla stezka. Bude tu zas, ale stromy uz ne.

Jeden z nejkrasnejsich sestupu do Guaje Canyonu.
Nebo alespon byl. Jedna ze dvou cest
jak se dostat k upati hory Caballo.
Ta druha dopadla jeste hur.

Objevuje se prvni zivot

Za deset let to bude vypadat asi takhle.
V nizsich polohach male doubky,
v tech vyssich pak brizky.
Na borovicovy les si pockame zhruba 150 let.

Oproti predchozim letum bude zitrejsi trat zkracena. Misto 24km zahrnujicich vystup na Pajarito a naslednemy vylet pres Canadu Bonitu az k zacatku Guaje Canyonu s krasnym vyhledem do Caldery absolvujeme jen dvounasobny vystup Pajarita v delce 20km. Po prave ruce budou stromy zive, po te leve mrtve. Proste neni kudy bezet. Vynosy ze startovneho budou venovany mistnim dobrovolnickym klubum starajici se o obnovu znicenych stezek. Ucast a sportovni vykon se pocita, umisteni je ale jiz podruzne.

(vetsinu fotek jsem uloupil Billu Geistovi a Blaku Woodsovi ze stranek Jemez Mountain Trail Runs)

Září 2011 - ohlédnutí

2011-10-06T07:01:00.001+02:00

252.5km celkem, stoupani ~7000m, klesani ~5000m, 20 behacich dnu.

V porovnani se srpnem (314.5km, 25 behacich dnu) se zari zda byti krokem vzad. Co do kilometraze byl nejdelsim behem Santa Fe pulmarathon (1:38:45), co do casu straveneho na nohou pak 2 hodinove behave toulani po horach (17km). Bohuzel, zacatkem zari me odhodlani trpelo drobnymi problemy s achilovkou diky trem neuvazenym dnum na silnici. Pak prijela navsteva ... a znate to... Na druhou stranu se mi jiz druhy mesic dari behat temer denne z prace domu. Dokonce jsem si i ztizil trasu - 12.5km, +350m/-250m, stredne az velmi obtizna technicka stezka s mensi horolezeckou vlozkou vetsinou v casech kolem 1:20. V patek toho mam plne zuby, v sobotu si rad vezmu volno, ale i v nedeli mam problemy udrzet se na nohou vice jak dve hodiny, zvlaste kdyz se snazim vybehnout na hrebeny. Vetsina me kilometraze se sice da klasifikovat jako klasicke "junk miles", ale v porovnani s minulosti to diky profilu a obtiznosti trati ma svoji kvalitu i kdybych nechtel. Navic jsem naplno presel na lehoucke spuntovky LaSportiva Crosslites, a na tech nohach to je znat. Snazim se soustredit na konzistenci. Nejake opravdu dlouhe behy by se urcite hodily, ale vim ze kdyz bych byt jen takhle pokracoval dalsi dva tri mesice, vysledky se dostavi take. "Len vydrzat', priatelia, vydrzat'!"

V rijnu mne cekaji tri zavody - uz tuto sobotu pulmaraton s dvojnasobnym vystupem na horu Pajarito (vrchol 3180m, nejnizsi bod trati 2770m), o dva tydny pozdeji pak Mrtvolcovy vrsky (85km/1900m) a jestli budu jeste chodit, tak posledni vikend v rijnu se budu po mistnich kamzicich stezkach honit deset kilometru kvuli nejakemu bagelu. Nezda se to byt tedy doba vhodna k nejakemu prekotnemu experimentovani, tak jako v srpnu a v zari, i v rijnu budou hlavni prioritou ty kilometry - do tech nohou je proste nejak natlouct, na rychlosti nezalezi a pocasi at si trhne pedalem.

První ultra - cesta do Pekla (5.díl)

2011-10-05T04:56:00.002+02:00

Rychle vybalit suche boty a ponozky, srocuje se kolem mne muj cesky realizacni tym. Maminka je beze slov. Sice stale jeste zdima v rukou ceske vlajecky, ale ze uvidi z prvni rady jak se rekou dere banda silencu fakt necekala. Neni casu nazbit, Mark, Mark i ten treti uz se skrabou na breh take. Jeden Mark neprezouva, bere banan a frci. Tak to teda ne … heršof-malešov … loucim se a zvedam kotvy. Pristi zastavka na plazi u Jezera Stribrneho Mesice. Etapa ma priznacny nazev “Rychle z Pekla ven”. Suche boty a ponozky jsou k nezaplaceni, bezi mi to samo. Jsem zhruba na tricatem kilometru a povestna zed (zatim) nikde. Tenka stezka pokracuje ve strmem kopci po vrstevnici, div si nevyvratim kotniky. V protismeru bezi spousta stafetaru, jejich etapy jsou poskladane v jinem poradi i smeru, vetsinou bychom si nemeli prekazet. Tohle uz musi byt konec jejich startovniho pole, nekteri zavodnici ocividne vazi to co ja, jen jsou o dve hlavy mensi. Vzorne ale vsichni ustupuji z cesty a povzbuzuji. Marka stahnu rychle v jednom sebehu a pak uz je to zase solo jizda az dolu na plaz. Je tu ramus a asi tisic lidi … mne si ale nikdo nevsima, stafety pribihaji z jineho smeru a na plazi je predavka. Vsichni se prekrikuji, fandi, troubi, vriskaji, tleskaji a nikdo ani nevi, ze za zady jim bezi ultras bledy. Nase obcerstvovacka je zastrcena daleko na kraji plaze mimo hlavni deni. Nasi tu jeste nejsou … predbehl jsem je i svuj Pekelny vehlas. Hlasim cas, piju kolu, na lentilky uz nemam chut. Na hodinkach skoro 3:30 v nohach 35km … to to teda uteklo. Vyrazim na predposledni usek, trat je tvaru lizatka, zaciname na spodku tycky, a az se budu motat v kruhu pochopim proc se etapa jmenuje “Blouznivy beh”. Po par desitkach metru se pridava stezka pro stafety a pak se razi do sileneho krpalu. Zacina obousmerny provoz a pro zmenu proti mne bezi celo stefatoveho zavodu. Jsou to strasny fofry, kdyz se riti z kopce kluci co behaji petky pod patnact, sotva stacim uskakovat. Nejlepsi stafetove tymy jsou totiz poskladany z elitnich bezcu. A proti nim ja se sunu sneci rychlosti. Najednou to na mne padne a poprve zvolnim do chuze. Krome brodu nebo kopcu ktere jsem musel po ctyrech jsem do ted vsechno poctive bezel. Kopec se konecne lame, ale hned v naslednem sebehu se mi zacinaji podlamovat kolena. Pod kopcem se trat rozdeluje opet na jednosmerky, zacina ticho, az z toho boli usi. Zacinam se plouzit. Po rovince se jeste jakz-takz vlecu, do kopcu uz to nejde. Vysiluji mne dlouhe lavky ktere vedou pres vsudypritomne baziny, a ktere mi rezonuji pod nohama. Zacina byt vedro … a vubec, ja toho mam uz dost. Premlouvam se, ze na konci kazde rovinky se za odmenu budu moci podivat na hodinky, abych vedel jak mi to rychle ubiha. Neubiha. Jedna rovinka je tricet sekund. Dalsi dvacet, pak jenda za ctyricet. A nikde nikdo. Je to opravdu strasne dlouhych pet kilometru. Mam chut si sednout na parez a odpocinout si. Tolik sily ve mne bylo jen pred par kilometry v Pekle, ted je ze mne chodici mrtvola. A to mne jeste ceka jedna etapa … ale o tom radsi nepremyslet. Konecne jsem zpatky u rozcestniku, ted ten strasny krpal nahoru, ktery mi pri sebehu dorazil stehenni svaly. Boli to, boli to … ale neni to nic proti nasledujici ceste zpatky dolu k plazi, jako bych mel na podrazce kazde boty privazanou dlazebni kostku, lytka ani klenby uz nepruzi. Dobiham znovu na obcerstvovacku, nasi uz dorazili. Opet fandi, ale prostredi je tentokrat velmi komorni, krome nich a dvou dobrovolniku u stolku s pitim a jidlem tu nikdo jiny neni. Stydim se jak najednou vypadam strasne. Snazim se hodne pit, posledni etapa je nejdelsi. Ptam se jak jsem na tom v celkovem poradi, odpoved me sokuje. Rychle se sbiram a vyrazim, uvidime se v cili. Zahlednu bezce pred sebou, lovil neco ze sveho doprovodneho auta. Snazim se za nim zavesit, ale v minute mi mizi v lese z dohledu. Nasleduje slavna a krasne, lec kruta Potowatomi Trail az do cile, v mistnim zargonu zkracene “Poto”. Stezka je sirsi, ze by se casto vesla vedle sebe i dve kola. Neustale se krouti do vsech smeru, povrch jsou bud hluboke pisky, nebo butraky velikosti pesti. Ceka me deset kilometru, na hodinkach mi naskocila na prvnim miste ctyrka. A opet se pripojuje trasa stafetoveho zavodu, myslim, ze jsem tentokrat nekde v pulce pole. Prvni kilometry jsem odhodlan bojovat a snazim se opet vybihat vsechny kopce, a obcas to pustit kdyz se to zahne dolu. Rozhodl jsem se branit svoji pozici, a doufat ze treba nekomu prede mnou dojde dech. Vydrzim to asi pul hodiny. Samozrejme nikde zadne cedule, nevim presne kolik mi jeste zbyva, nastava dalsi krize. Do ted jsem se drzel v proudu stafetaru, ted se zacinam rychle propadat. Je to ale absolutni schiza, kazde nove kroky ze zadu mne nuti otacet … tak jeste jo, fajn, i tenhle ma cerveny cislo … stafeta … ten taky … zatim dobry … podvedomne pridam do kroku kdyz nekdo za mnou ma cislo schovane, nebo neni dobre videt … co kdyby bylo cerne ? … kdyz mne miji zase se mi ulevi … cervene. Predbiha mne snad sedmndesat nebo osmdesat lidi … porad jeste nikdo s cernym. Zacina byt jasne, ze ja uz v tomhle stavu nikoho nedobehnu. Vzpomenu si na Mika a zase pridam do kroku, ten urcite se tady nekde objevi a nanda mi to na poslednim kilometru … chce se mi brecet jak si pripadam bezmocny, zda se mi najednou nefer ze je ten zavod tak dlouhy. Na hodinkach mi za chvilku blikne pet hodin. Kolik jeste vydrzim ? … mozna dvacet minut, vic ne. Snazim se 50 kroku jit a 50 bezet … i kdyz bezet je prilis silne slovo. Pak ostra doleva a zase do kopce … cesta plana pisku, borim se po kotniky jako na plazi, slysim auta … za zatackou se vyloupne silnice … a faborky rovnou pres ni … ale to uz je nase parkoviste!!! Rychle se ohlizim, zatim nikdo za mnou, ale co kdyby … zbyva pul kilometru, vetsina z kopce, pak pres louku vysokou travou. Nasazuji ke sprintu rychlosti 6:30min/km. Kdyz prebiham parkoviste rvu bolesti, pumpuju rukama co se da, noham se nechce, ale musi. Brecim, ted uz stestim a ulevou. Pak uz je tu louka a divaci a podium a na nem ta stejna kapela co hrala v sest rano … a cilova brana. Jeste padesat metro pred ni stoji dobrovolnik a naznacuje ze jestli chci pokracovat na 50 mil, tak at se drzim vlevo … ne, dekuji nechci, copak sem blbej ? … jeste to nevim, ale jsem ... o tri roky pozdeji na stejnem miste jen zvednu palec na znameni ze vse je OK, a vydam se v hustem desti doleva … dnes mi to vsak stacilo … prozivam svou bezeckou extazi …

V cili dostavam na krk medaili za dokonceni, ale volaji si mne ke stolecku zapisovaci. Nechaji si potvrdit jmeno a cislo … a zapisuji mne na velke tabuli do kolonky M25-29 na … a to se mi snad zda, nebo co ? …na prvni misto!!! Jsem uplne mimo … to bych nikdy necekal. Snazim se jeste branit, ze jsem si asi zkratil trat obchvatem “To nasere!” ale neni to nic platne, vysledek je povazovan za legitimni. Zadne pompezni vyhlaseni se nekona, dostavam do ruky batuzek s logem “Dances with Dirt”, potresou mi pravici … a tim cely pribeh konci ... i kdyz ted po ctyrech letech bych spise rekl, ze Peklem to teprve vsechno zacalo.

(Epilog: v case 5:04:09 jsem klasifikovan na 9.miste celkove ze 156 dobehnuvsich. Mike dobiha v 5:37 a pres cilovou louku se zene jako vichrice. K oficialni delce zavodu si pridal zhruba osm bonusovych kilometru.)

První ultra - cesta do Pekla (4.díl)

2011-10-04T06:56:00.000+02:00

Slupnu asi sedm lentilek, par kelimku s vodou a na cestu do ruky nekolik precliku. Nez vyrazim, pritoci se ke mne jeste fesna zenska … ze by konecne nejaka fanynka ? … bohuzel je to “jen” Mikova sestra co prijela fandit z Ann Arboru … jenze ted Mike nikde, jeste pry neprobehl. Je to divny, neverim ze bych byl rychlejsi … je vubec jeste v zavode? Nevim co rici, radsi uz pujdu. Uvidime se pozdeji, po dvou etapach se budeme vracet opet pres Ranch u Pekelneho potoka. Ted me ale ceka oblibena “To nasere!”.

Prvni mile je znacena dvoubarevne. Budeme se tudy totiz vracet. Zahy predbiham pomalejsiho bezce. nemine chvilka a na dohled mam dalsiho. Ten se ale nenechava stahnout tak rychle jako ostatni a trochu vzdoruje. Vsak ja si te podam v bazinach! … presvedcuji se, ale stejne mi to neda a pokazde kdyz to stezka povoli, hypnotizuju mu zada. Vzdalenost mezi nami se nemeni. Jsem netrpelivy. Kdyz uz se do toho chci oprit, ohlednu se jestli se za mnou nahodou nekdo nebude vyvazet … ale co to ? Faborky za mnou zcela jiste uhybaji primo do lesa … kurna !!! ... prosvihli jsme odbocku !!! … no jeste ze tak, vracim se snad jen dvacet metru. Volam na bezce pred sebou, nastesti mne slysi a otaci, vidi kde udelal chybu … na podekovani necekam, ziskal jsem jeho pozici bez predbihani, ale poctive. Stezka se ted hodne vlni, kopce stridaji kopce, po bazinach ani pamatky, uz jsem tu urcite ale byl … a pak se na nas z kopce vyriti trojice chrtu … cisla maji jako my, jen bezi ve spatnem smeru … a nebo bezim ve spatnem smeru ja ? nedava to smysl. Stavime, a chlapek za mnou se pridava do debaty kdo tady kufruje. Bohuzel jsme to my. Nekde jsme minuli rozcesti a misto “To nasere!” bezime “Stripterskou tyc” v obracenem gardu. Nevime co dal. Chrti radi at dobehnem na obcerstvovacku, pry je to uz jen asi kilometer, a ze nejsme jedini. Chrti mizi, honi se o prvni misto. S chlapkem bezime dal, ted uz klidneji, radsi zustanem spolu, at neudelame zase nejakou hloupost. Potkavame dalsi bezce v protismeru, utvrzujeme se ze opravdu bezime spatne, ze ti tri predtim si z nas neudelali nejakou hloupou srandu. Pak ostra zatacka a div ze nevrazim do stolku s obcerstvenim. Ptaji se nas na cislo jakoby nic, chvali jak dobre vypadame a jak super bezime. Snazim se jim vysvetlit, ze jsme to vzali obracene, rikaji ze uz se to par lidem stalo, ze to je OK, ze si to zapisou. Navrhuju abychom ted bezeli i “To nasere" obracene, ale necham se premluvit at pokracujem jako “normalne”. Jeste jednou napit, par lentilek, kousnout do pomeranciku a rychle vypadnout. Jsem zklaman a presvedcen, ze nas disknou. Snazim se promitnout si celou trat a najit misto kde jsem to potal … nemam nejmensi tuseni. Ubehneme jen par desitek metru a proti nam se vyriti vlacek dalsich bezcu, a za chvili dalsi a dalsi. Vsichni bezi spatne, musi jich byt desitky. Kupodivu me to uklidnuje … prece nevylouci pulku startovniho pole ? … a ziskavam novou chut pokracovat …

(Samozrejme do dnes resim jak moc jsem tehdy ziskal tim, ze jsem se bazinam vyhnul. “To nasere!” byla v roce 2007 zhruba o 2km delsi nez “Stripterska tyc” a vedla pres tezky bazinaty usek. Zacatek i konec etapy byl ale rychly a rovny. Oproti tomu “Stripterska tyc” je sucha, avsak pomerne pomala etapa s mnoha kopci z nichz nektere se lezou po ctyrech, pripadne sjizdeji po zadku. Kdyz vezmu v uvahu i zastavky abychom se domluvili jestli bezime spravne, pripadne kudy dal, pak odhaduji ze jsem neusetril vice jak 15 minut. V celkove klasifikaci by to byl posun asi o ctyri mista dolu. Bohuzel jsem se nikdy nedozvedel, kdo z tech co skoncili tesne za mnou zvolili nechtene podobnou zkratku. Z tech co dobehli nas tehdy bylo kolem ctyriceti, kdo jsme namisto bazin zdolavali “Stripterskou tyc” v obou smerech.)

...

Zpatky na ranchi jsme co by dup. Vita nas jekot a rev nekolika set lidi. V davu zahlednu nekolik trepetajicich se ceskych vlajecek. ... aha ... dorazili nasi. Kdyz se zacnu objimat s temi "divnymi lidmi s vlajkou", zacinaji si na mne ostatni ukazovat, tu tam mne nekdo poplaca po zadech. Asi me maji za zahranicni celebritu. Ale vazne ... moje maminka mne nikdy behat nevidela, kdyz ale obcas zaslechla ty "zavratne" mesicni kilometraze, nabyla presvedceni ze musim byt strasne dobry a otazky typu "nechces prijet do Prahy az tady bude ten maraton ? ... uvidis ze bys urcite vyhral. My s Katou bysme ti fandili", nebo " ... a proc se neprihlasis treba na Olympiadu? ... vzdyt by si byl v televizi" na sebe nenechali dlouho cekat. Na misto toho ji ja vlecu pres ocean, aby se prisla podivat jak se nekde na mistnim poutaku valim v bahne. Ona ale prijede pripravena jako kdyby to bylo minimalne mistrovstvi Ameriky. Machaje vlajeckami krici co ji hrdlo staci "Do toho! Do toho!". americani jsou z ni paf.

Je toho na mne prilis, polibim se se zenou, zase par lentilek, voda a ptam se zapisovacu na svoji pozici ... nevi, listuji lejstry ale nemohou se dopocitat. Nakouknu jim do archu s mym jmenem. V kolonce pro druhy prubeh ranchem mam cas zapsany jenom ja. Tech archu je ale nekolik - pet, mozna deset. nejsem schopen si to srovnat, ale tusim ze bezim lepe nez bych cekal. Jeste se zjevi Mikova sestra, pred pul hodinou tu probihal poprve, pry se s celou skupinou nekde ztratili. Na "Stripterske tyci" jsem ho ale nepotkal, zrejme spravne zahnul a ted si uziva "To nasere!". Houknu na nase, ze se sejdme v Pekle a vyrazim na legendarni etapu zvanou "Reka smrti".

Zacatek je pomerne nevinny, sirsi stezka, nejvetsim problemem jsou opet konske kakouse. Brzy ale zahybame do lesa skrz rosti, pres klady, vsude koberce "poison ivy"(cesky škumpa jedovatá - takova obdoba koprivy). Zadna stezka tudy nevede, absolutni off-road. Na techto technickych usecich se citim dobre. Podbiham v plne rychlosti, kde ostatni se zastavuji a sklani, preskakuju klady ktere ostatni prekracuji. Blizim se k prvnimu brodu, nevaham ani vterinu, z metroveho brehu skacu do vody po pas. Jsem ve svem zivlu, kvuli tomuhle jsem tady. Ricka je kristalove cista, dno vetsinou pisek, u brehu je ale dvou metrovy pas bahna. Okolo to nejde, volim cestu napric. Musim se rychle hybat abych nezapadl. Kdyz vylezam jsem od pul stehen dolu pokryt souvislou vrstvou tezce zapachajiciho nahnileho cerneho slizu. No ... tak to bychom meli, aspon na mne nepujdou komari. Pri kazdem kroku mi bubla v botach, kazda vazi asi deset kilo. Rozbiham se ztezka a pomalu, ale hybu se kupredu. Pak dalsi krovi a dalsi brody, a dalsi bahenni jezyrka Sbiham dalsi tri bezce. Snazim se je utrhnout v bahne, ale vzdy mne dotahnou v kopcich. Vzorne se zaradi za mne a zacinaji se druzit. Prvni dva se jmenuji stejne - Mark, treti uz sem zapomnel. Pochvaluji si jake udavam tempo. Je to fajn spolecnost, ale (tazneho) vola se mi delat nechce. Jde na mne prvni krize, a v dalsim kopci si hezky po kreuzigerovsku z vlacku vystupuju. Utikaji mi asi jen o dvacet metru, kdyz se cesta zacne lamat. Tady uz to zase poznavam, ted pofrcime z kopce, mozna pul kilaku, jeste jedna bazina a uz jen ricni usek do Pekla. Nechavam pracovat gravitaci. Evidentne konstanta gravitacniho zrychleni je pro tuk vyssi nez pro svalovou hmotu. Prosmiknu se kolem tech trech rachitickych slachovitych loutek a nasazuji k trhaku. Pres posledni bazinu doslova letim ... chytre preskakuji po spadanych vetvich a nikdy se neborim vice jak tri ctyri centimetry. Cerstve hluboke slapoty svedci o tom, ze ne kazdy prede mnou mel podobny napad. Vbiham do reky odhodlan se pred fotografem vytahnout, at to caka kdyz on cvaka. Ale uz toho taky mam plny brejle, a po par krocich se spise systematicky brodim. Dav na brehu sili. Pod mostem jdu naslepo po pameti, pak jeste tunka a ponorny trik s kladou - dostava se mi ovaci jako bych byl na cele zavodu. Skrabu se na breh, placnu si s dablem a je mi dobre na svete, Peklo je moje.

(pristi dil bude fakt uz posledni)

První ultra - cesta do Pekla (3.díl)

2011-10-03T08:13:00.000+02:00

Z predstartovni horecky na plazi u Pulmesicniho jezera si vybavuji jen nesouvisle surealisticke obrazy:

-na malem podiu hraje zive rockova kapela - je tri ctvrte na sest rano (!!!)

-tma jak v ..., stackato praskajich dvere od frekventovane pouzivanych kadibudek.

-vsichni se znaji se vsemi, vsichni maji alespon o 40 kilo min nez ja, jsou strasne nateseni.

-vetsina lidi ma na rukou reminky pripnutou lahev, pripadne na zadech camelbag, nebo lahve kolem pasu.

Se svym 15 let starym bavlnenym trickem se "Swain County High School" logem na hrudi a opadanymi pismenky "CROSS COUNTRY" na zadech bez jakehokoliv hydratacniho zarizeni si pripadam jako naprosta trubka. Atmosfera zrejme mava i s jinak flegmatickym Mikem - nic nerika. Stridame se v tom kdo zrovna "musi". Druhy ma cekat ... ale kdyz asi po seste vylezu z kadibudky (uvnitr si samozrejme romanticky svitim vlastni celovkou) Mike nikde. Hlasi pet minut do startu, lide se zacinaji radit. Z kadibudek v okoli lezou same cizi zenske nebo nejaci manici co jsem nikdy nevidel. Kam se sakra podel ? ... Plouzim se na start ... deset kroku travou a boty mam durch ... rosa vsude.

Kapela prestane hrat a na podium vyleze Randy Step, alis Head Goat (tedy "Vudci Kozel"), reditel zavodu a majitel lokalni site obchodu ktera zavod porada. Mluvi do mikrofonu, moc ho nevnimam, kdyz se snazim, stejne mu nerozumim ... akustika stoji za prd. A pak zacne odpocitavat, a lide kolem mne se pridavaji a jeden po druhem rozsvecuji svoje celovky ... ale kde je kurna ten Mike? ... Jenze pak se ozve sborove "Go!" a dav se dava do pohybu. Stale nechapu co tady delam, a asi tady ani nechci byt. Ted uz je ale pozde, snazim se splynout s davem.

Rozbiham se zhruba z pulky startovniho pole. Odhaduji ze je na startu asi 300 lidi, 50K i 50M startuji spolecne.Ti prvni vyrazeji jako by bezeli petku. Snazim se to fakt krotit, ale i kdyz bezim co nejpomaleji to jde, posouvam se dopredu. Prvnich dve ste tri sta metru je po louce ... rosa vsude, ale je mi to momentalne sumak. Pak se podle praporku stacime do mirneho kopce, ohlednu se a za mnou dvou set metrovy had pohupojicich se svetylek, vetsinou nejvice tri, ctyri na sirku ... nikdy jsem nic podobneho nevidel, snazim se zahnat prvni myslenku na nacisticke pruvody behem Kristalove noci, my preci jsme jen banda blaznu co bezi do Pekla ... ale neni cas na nejake intelektualni premytani ... rychle pres parkoviste, po silnici, az po zhruba 700 metrech se musime vejit na uzouckou stezku. Trochu se to zaspuntuje, ale jako kdyz mne vcucne nejaky vir, zaradim se mezi dva bezce, trochu na to slapnu a frcim jak po toboganu. Svitim si na zada dva metry pred sebou, mam nejvice 2-3 kroky na rozmyslenou kam slapnout, kteremu kamenu se vyhnout, ktery proslapnout, ktery trefim naplno a kdy musim korigovat druhou nohou nebo divoce rozhozenyma rukama. Nemam nejmensi tuseni kdo je prede mnou , kdo je za mnou ... jen preryvave dechy, dunici kroky, obcas ticha kletba. Oci mam prilepene na zemi, nestiham si vsimat nizsich vetvi, dostavam to zprava i zleva ... ostnate vetve akatu pres stehna skousnu, pres bricho nic neboli, ale kazda sleha v obliceji mne vystrasi ... bojim se o bryle. Omylem jsem nastoupil do vlaku, ktery nikde nestavi.

Myslim, ze tempo nebylo az tak hrozne, naprosto vycerpavajici vsak byla mira nutne koncentrace ... absolutni droga. Frcime dal, kdyz se stezka trochu narovna, zvednu oci a vidim na 5-6 svetylek dopredu, slysim dechy pred sebou i za sebou, dusot konskeho stada, jinak ticho. Obcas nekdo upadne, temnym lesem zazni zakazana kletba. Prchajici dav se ale vyhne. Male zavahani, propad 20 mist dozadu. Dvakrat mam na male, ale divoce rozmachane ruce a male ceske sluvko "kurva" procedene skrze zuby to srovna. Zezadu se ozve obdivne "Wow!". Cas nevnimam, ma tahle etapa vubec nejaky konec ? Jmenuje se "Probuzeni" ... a kdyby slo o mne, uz mela byt davno za nami. Zacina se rozednivat, brzy to uz pujde bez celovky. A pak mala louka, znovu do lesika, blizici se zvuk kravskych zvoncu. Nez si uvedomim co se deje, hadovita pesinka nas vyplivne v ostrem uhlu na sirokou lesni cestu ... a kdyz se zvony rozezni naplno dojde mi, ze jsme dorazili na prvni obcerstvovacku na osm a pultem kilometru. Halekam svoje cislo pro zapisovace, do pripraveneho kosiku hazim celovku a do sebe 2-3 kalisky s tim co je nejblize po ruce. Nekdo stavi, prevleka se, doplnuje vodu v lahvich, ja co nejrychleji vyrazim do dalsi etapy zvane "Predpekli".

Pred nami rovna cesta, konecne vidim, kdo bezel se mnou. Lide ozivaji, zacinaji se seznamovat a povidat si. Nemohu si pomoci, ale zase se posouvam kupredu. Tesne pred zatackou predebehnu ctyrclenou skupinku, pak "ostra prava tri, padesat horizont" ... a najednou nikde nikdo. Vidim asi pul kilometru pred sebe, podel cesty se trepotaji faborky, kde jsou ale nejaci bezci ? Ohlizim se, jestli ostatni zahybaji za mnou ... nikdo nevaha. Po pul kilomteru cesta jeste jednou zaboci a znovu na rovince od nevidim do nevidim po bezcich prede mnou ani pamatky, a ti za mnou se zdaji stale mensi a mensi a tissi a tissi. Jsem v zemi nikoho. Konecne se opet stacime do lesa na stezku. Staci par minut a na jedne delsi rovince zahlednu v dali stin ... rychle odskoci nekam stranou ... zdalo se mi to nebo nekoho stahuju ? ... faborky odskakuji do lesa presne v mistech kde zmizel onen stin ... pesinka po ktere jsem pribehl jde opacnym smerem. Norim se do lesa. Hopkam pres koreny, obiham parezy, tu tam podbiham krovi ... oci prikovane na nejblizsim faborku. A pak zase na stezku ... a najednou je tu bezec, asi padesta metru prede mnou. Mirne stoupani, nestaci mu dech, prosmyknu se kolem ... "Good job!" ..."Great pace!" ... procedime na sebe. Bezim spravne. Bojim se opet zeme nikoho, ale staci jen par minut a pred sebou uvidim vlacek asi sesti bezcu. Vubec nechapu kde a jak se to nase bezecke pole roztrhalo, za tmy jsme oreci dychali jeden druhemu na zada ... a ted takovy diry. Jen co se pripojim, posledni z vlacku odstoupi a zavazuje si tkanicku.V nasledujicim sebehu jeden prede mnou trochu vaha a druhy se nevejde do zatacky. A jsem uprostred. Pocitam, ze musim bezet skoro o minutu na kilometr rychleji nez tahle skupinka ... donutim se zpomalit, a zaprisaham se ze vydrzim uprostred vlacku aspon do dalsi kontroly. Ostatni kolem mne si povidaji, a snazi se mne vtahnout do debaty. Ten za mnou prijel z Kanady a pta se jestli jezdim zavodne na kole, kdyz mam takova lytka. ... COZE ??? ... co jako mam rict ? ... ze mam silny nohy protoze musej nosit kazdej den o 40 kilo vic nez vsichni ostatni ? ... rozhlizim se kolem sebe ... jsem o hlavu vetsi ... a o nekolik piv denne tlustsi ... Kanadanovi odpovidam, ze uz nejezdim, ze se snazim spis behat. Je spokojen, ale ja se necitim mezi svymi a radsi obiham ty pred sebou a vydavam se na dalsi stihaci jizdu. Jenze Kanadan se drzi, a chce si povidat dal. V mziku se odpoutavame od skupinky, Kanadan je nadsen. Zrychlene tempo mi preci jen brani volne mluvit. Kanadan postupne uticha, ale kupovidu po pul kilometru se vydava prede mne, preje hodne stesti a mizi za dalsi zatackou. Po hodine a pul je to prvni clovek co mne predbiha. Jeste nevim, ze bude posledni.

Opet zeme nikoho, ale hustota konskych kakousu se na stezce zvysuje - neklamny znak, ze se blizime k ranchi u Pekelneho potoka, tedy k ranchi kde jsme s Mikem kempovali, a kde by mela na dalsi kontrole cekat i moje zena, sestra a maminka se svym muzem ... behem predstartovniho hororu i prvnich dvou etap jsem uplne zapomnel, ze bych mohl mit i sve vlastni divaky. Po 16.5 km konecne dobiham na dalsi obcerstvovacku. Hlasim svoje cislo a rychle zkouknu vrestejici davy, ale nikdo znamy kolem ... oproti planu jsem totiz o pul hodiny napred.

Registrační vsuvka

2011-10-01T06:56:00.000+02:00

A je to tam! ... Pajarito Trail Fest 15M pristi vikend, i kdyz uz ted je jasne ze misto patnacti mil to diky letosnimu lesnimu pozaru bude jen 20km. 22.rijna pak budu zdolavat "Mrtvolcovy vršky", kde mam od lonska nejake resty. Ani tady oficialnich 50 mil nesetkava se s realitou. Trat je totiz dlouha 86.5km. O tajnych pranich, realistickych prognozach i narcistickych ambicich se rozepisi pozdeji, az si to sam trochu urovnam v hlave. Ted je nutno blogisticky zvecnit, co se vlastne tehdy stalo v Pekle.

První ultra - cesta do Pekla (2.díl)

2011-09-29T17:40:00.000+02:00

Do Lansingu jsem se vracel jako jehovista ze Strahova - nabit manou, pln odhodlani a pocitu ze jsem zazil neco vetsiho nez jsem ja sam, a ze je mym poslanim konvertovat ostatni. Jenze misto do nebe, jsem ja sve pratele lakal do Pekla. Nevim jestli pozvani do tymu ze zdvorilosti nedokazali odmitnout, nebo jestli je na cele akci preci jen neco zvrhleho pritahovalo. V kazdem pripade jsem ale ziskal povereni zaregistrovat a zastupovat nas cesko-slovensky tym jako kapitan.

Lec kolektivni ceskoslovenske bahneni nam ocividne nebylo souzeno. Mel jsem to vedet. Dodnes mne mrzi jak jsem vsechny zblbnul, jen abych jim druhy den oznamil, ze se do Pekla nepojede. Problem byl, ze 100km stafeta je zdaleka nejoblibenejsi a nejvyhlasenejsi zavod siroko daleko, a poptavka prevysuje nabidku. Proto se uz v breznu (!!!) kona mensi zavod uprostred zamrzlych bazin, kdy kapitani jednotlivych tymu (obvykle asi 500-600) maji casovy limit aby probehli danou trati a vlozili svoji prihlasku do osudi z nejz se ten samy den losuje stastnych 350-370 tymu, ktere se v zari budou moci zucastnit. Vzpomenout si v srpnu, ze my bychom tedy taky jako milostive racili bezet ... skoda mluvit. Nekterym se asi dosti ulevilo, ale ja to nesl opravdu spatne ...

... moje duse ocividne zustala nekde v Pekle. Jestli jsem ji ztratil v blate jako spatne zavazanou botu, nebo se odplavila koupeli v proklete rece Styx, ci jsem ji po carech ztracel prodiranim se ostnatym krovim se uz nedozvim. Jiste vsak bylo, ze se do Pekla musim vratim, i kdybych mel bezet sam ... v solo zavodech stale misto bylo. Temer bez rozmysleni jsem poslal a zaplatil svou registraci. Dostal jsem potvrzeni o jejim prijeti a bylo mi prideleno startovni cislo ... a pak to na mne padlo ... za mesic me ceka padesat kilaku brutalnim terenem. Neni to sice o moc delsi nez Bayshore marathon, ale tam nebylo treba startovat za tmy, aby byl clovek v cili jeste za svetla, ani jsme si nemuseli chystat po trati "dropbagy" s nahradnima botama, protoze kdyz ty prvni nenechame v bazinach tak jsou stejne tak akorat zrale na cisteni parni strikackou. Proste mi doslo, ze jsem se prihlasil na ultra, na neco, o cemz jsem byl cely dosavadni zivot presvedcen ze mne mine. Vzpomnel jsem si na konverzace (po ICQ) se Svatou Sedlackem a na jeho reportaze z Moravskeho Sadomasochistickeho behu, ci jak se to jmenovalo. Myslim, ze uz tehdy mi prorokoval, ze to je proste "jen dalsi krok" po tom marathonu ... a myslim, ze jsem byl tehdy zdvorily, ale v duchu si rikal ... "no tos teda pekne ujel, proc bych to delal?" ... ale pak jsem se zatajenym dechem sledoval livestream z brnenskeho indoor ultra kdy Tony Mangan zabehl svetovy rekord na 48 hodin, kdy Dan Oralek na zacatku vedl ale pak odstoupil po sto kilometrech pro zraneni, a kdy nekolik kovanych aerobnich tragedu se prihlasilo na 6ti hodinovy zavod ... a strasne si to libovali, a navic se jeste dostali na bednu s velmi soldinimi vykony ... a ja jim tak strasne moc zavidel. Prijal jsem proto pokorne svuj mucednicky udel s vedomim, ze v bazinach neslavne pojdu, neveda, ze presne tohle pritahne a donuti se zaregistrovat i meho kolegu a kamarada Mika F. Byli jsme razem dva a kryli si zada, pro pripad ze by jeden z nas umiral, druhy doruci posledni slova nastavajici vdove.

Z meho pohledu byl Mike bezec par excellence. I kdyz se prohlasoval za "hobby joggera" tak svuj prvni marathon dal za 2:48, a to byl presvedcen ze to totalne prokaucoval. V druhem bezel uz jen za 3:11, protoze si na 10.kilometru vyvrkl kotnik, nebo co, a musel do cile potupne dopajdat. Pak uz nikde moc nezavodil, pro otce od 3 deti s zenou v domacnosti bylo startovne vetsinou prilis. Jako profesor fyziky na stredne velke univerzite povazoval svuj zivot za nudne predvidatelny, a tedy moznost zahynout v bazinach, byt rozsapan medvedem, zmrznout v snehove bouri, ci zemrit dehrydratovan v pousti pro nej vzdy znela jako lakava alternativa. Jen nemel s kym sdilet svuj tragicky osud, a umrit v osameni nebyl ten spravny adrenalin. Vsak jsme spolu pozdeji vynalezali "extremni geocaching", ale o tom snad nekdy jindy.

Do Pekla jsme se vydali spolu, a i kdyz ve mne byla mala dusicka, samozrejme jsem predstiral ze "ja - nebojim se vlka nic". Start byl tehdy tusim asi v 6:15, coz by znamenalo z Lansingu vyrazet nekdy kolem treti rano. Misto toho jsme volili spartanske kempovani na Ranchi u Pekelneho Potoka, zhruba tri mile od startu. Na testoviny jsme zasli primo v Pekle do harleyarske putiky, netreba zduraznit, ze jsme svou vyzazi ponekud vybocovali. Dve tri piva pro nezbytny "carboloading", a pak spat ... i kdyz znate to ... nervozou oci nezamhourite, stale si v duchu prehravate ty nejcernejsi scenare, pocitate nabehane kilometry za posledni mesice, a protoze se jich nikdy nezda dost, tak mate chut to akorat zabalit. A doho Majk stale fantaziruje jestli myslim, ze umreme na dehydrataci, ci se utopime v bahne, nebo se priklanim k variante ze pojdeme az doma na malarii ... a nebo to lepsi, jestli nas nerozsapou vlci behem noci jeste pred startem, ci nas neprijde rozsekat sekyrou ten rancher co nas nechal tady taborit ... "videl jsi jak se na nas divne dival ?!".

Usinam az nekdy po pulnoci, vrtim se a kazdou chvili probouzim. Je mi zima. Budik ve 4:15 povazuji za vysvobozeni. Prevliknout, neco do zaludku, prekontrolovat oba dropbagy, najit cislo ... kde je proboha zase to cislo!!! ... na velkou ... pak vycurat ... a jeste jednou na velkou, a pak uz to snad je vsechno a vyrazime autem do tmy. Zprvu to vypada, ze Peklo spi. Zdani ale klame a ze vsech odbocek se postupne pripojuji dalsi a dalsi auta az si to v huste kolone pomalu sineme na parkoviste u Pulmesicniho jezera, kde je start. Krve by se ve mne nedorezal ... mam strach, ze jsem to tentokrat fakt prehnal.

(pokracovani priste)

Prvni ultra - cesta do Pekla

2011-09-28T18:44:00.011+02:00

Behat sem zacal v sestnacti kvuli holkam. Myslel jsem si, ze budu zajimavejsi a pritazlivejsi a proste po mne poletej. Ze jsem v te dobe kouril dva balicky Camelek jsem prilis neresil ... tedy az do konce prvniho intervaloveho treninku, kdy jsem vysel ze sprch na parkoviste a majestatne si zapalil ... ale to uz odbocuju. Kratce na to jsem v New Yorku videl nazivo slavny mistni marathon a uminil i, ze kdyz ONI mohou, tak JA taky. Dalsich temer deset let byl marathon mou bilou velrybou, kvuli ktere jsem si dvakrat temer pretrhal achylovku, mnohonasobnekrat proslapal klenbu na svych plochych nohach, trpel jako zvire pri zanicenych kycelnich kloubech a nechal ze sebe delat idiota kdejakym zlomyslnym ortopedem. Svuj sen jsem si vzit nenechal, z casti i proto, ze jsem si byl jist ze na svete jsou jeste vetsi blazni, protoze jim prijde marathon prilis kratky. Byl jsem presvedcen, ze ja jsem ale "normalni", ze "tohle" se mne stat nemuze. A cas sel dal. Svuj sen jsem si splnil v lete roku 2005 ve Fuessenu v Nemecku a s klidnou dusi pote na prelomu roku presidlil do Michiganu. Pri kazdem presunu to chvilku trva nez se clovek usadi, nez najde nove bezecke cesty a cesticky a nez si najde svuj oblibeny bezecky obchod. Playmakers v Okemosu se pro nadsence jako ja zdal rajem na zemi. Ted vim, ze to byla spise dablova chyse.

Playmakers zili nejen prodavanim bot a ostatnich bezeckych serepeticek, ale hlavne organizovanim, povzbuzovanim a propagaci obrovske mistni bezecke komunity. Dukazem cehoz byly spolecne treninkove behy, lekarske poradny zdarma a cely kout obchodu (mimo jine velky jako solidni ceska samoska) venovany jen vyveskam a letakum propagujici nejblizsi behy. A ze jich bylo! Naprosta vetsina 5K, vyrazne mene 10K, tu tam pulmarathon ... a pak taky mala karticka velikosti pohledu se strasne zablacenyma lidma plazicima se po pas v bazinach s napisem "Dances with Dirt - Hell, Michigan", tedy "Tance s blatem - Peklo, Michigan". V nabidce byly solo zavody na 50km a 50mil (=80km) a tymova stafeta na 100km. Nevericne jsem zakroutil hlavou, vzal si letak s informacemi o 5K silnicnim zavode pristi sobotu v Lansingu a vyrazil z obchodu ven ... jen abych u auta postaval jako kdyz mi ukradli vsechny hracky, a stridave odmykal a zamykal ... a pak jsem se zase otocil a dosel zpatky do Playmakers pro tu karticku se spinavymi lidmi co stastne tanci v blate.

Onen vikend jsem zabehl svuj prvni zavod na americke pude, celych 5km v case kolem 24:55, a karticku se zavodem v Pekle uspesne zalozil, ze jsem ji uz ani najit nemohl. Z hlavy jsem to seminko vsak jiz dostat nedokazal. Nastesti mne krotila neduvera (opodstatnena) v mou vlastni vykonost ... padesat kilaku, no to me pos..., co bych tam asi jako delal!

Zbytek roku 2006 jsem ale jen popobehaval, valcil s lenosti, s disciplinou, s motivaci. Az tesne pred Vanoci jsem se "ustanovil" ze behani fakt je muj zivot, a jestli neni tak fakt chci aby jim bylo, a jestli to nepomuze, tak teda fakt nevim, ale kazdopadne nejlepsi bude fakt teda vyrazit ven ... a tak jsem teda fakt ven vyrazil a 2007 byl fakt skvely rok, jak je ostatne pomerne dobre dokumentovano v tomto blogu. Zlepseni na sebe nenechala dlouho cekat, osobaky padaly na vsech distancich a i pres blizici se osobne-profesni boure byla zavrsena paradnim Bayshore marathonem, kdy jsem si omylem popletl rychlost a bezel prvni pulku tempem na 3:15, i kdyz jsem se snazil cilit na 3:59. Chybu jsem si uvedomil na 22.kilometru ale byl jsem z toho tak paf, ze jsem to tempo drzel dal jeste asi pul hodiny. Teprve pak jsem zacal tuhnout, ale rozhodl jsem se s tim nic nedelat, neb jsem byl tak strasne napred proti planum, ze jsem vubec nevedel ktera bije. Dorazil jsem za 3:31 a nejake drobne a citil jsem se jako bych to cele vyhral.

Euforie vsak netrvala dlouho a nedobra doba uhodila, jejimz dusledkem byl i hiatus tohoto blogu v puli rozepsane reportaze. Leto bylo prazdne ... dusevne, bezecky, bez cile ci inspirace. Az jednou jsem se probiral nejakymi starymi papiry, byla to takova ta hromadka, kterou mi obcas pripravi moje milovana zena s laskyplnym vzkazem "Budto si to roztridis, nebo to poleti do popelnice!" ... kde se najednou objevila ona karticka s lidmi tancicimi v blate. A z lehce doutnajiciho uhliku opet vyslehl plamen.

Ukazalo se, z Okemosu do Pekla to ani neni tak daleko, a ze zavod je uz za sest tydnu v zari, ale pred tim jsou jeste dva "treninkove behy" aby se clovek seznamil s trati. Take jsem se dozvedel, ze hlavni udalosti je 100km stafeta 5 clenych tymu, kdy kazdy clen bezi tri etapy s romantickymi nazvy jako "Probuzeni", "Uprk", "To nasere", "Kde je kurva ten most", "Hloupy jezero", "Zavrat", "Ocistec" nebo "Lepsi uz to nebude". Ty ultracvoci co to pobezi sami mne fakt jeste nezajimali. Proste jsem se chtel vykoupat v blate, dat si v "rece smrti" kajakarskou vlozku bez kajaku a to vsechno sdilet se sobe podobnyma blaznama. Zacal jsem sondovat v nasi cesko-slovenske komunite, kde se mi drive podarilo premluvit ctyri lidi na jeden mistni petikilak, doufaje, ze i bez pravidelneho bezeckeho treninku bude pro ne vyhlidka dne stravenem v bazinach s prumerem 20km na osobu stejne lakava jako pro mne.
Mezitim jsem si "odbehl" do Pekla na jeden treninkovy beh. Na programu byly tehdy tri klasiky: "To nasere!", "Strypterska tyc" a oblibena "Styx - reka smrti", kde se vybiha (plazi po ctyrech) z reky primo v Pekle u male prehradky za harleyarskou hospodou. Seslo se nas tehdy asi 150, lide vsech tvaru a barev, boty od klasickych silnicnich maratonek az po zavodni krosy, nekdo camel bag, nekdo lahvicku na ruce nebo na pasu kolem pasu. Za pul hodiny, uprostred nejtezsich bazin z etapy “To nasere” jsme byli jeden od druheho k nerozeznani. Stezka zprvu vypada nenapadne, trochu zarostla travou, zda se byt lehce podmacena, ale nez udelate deset kroku, jse v tom po kolena, pak po stehna a vertikalne handikepovani jedinci i po pas, a beda tomu kdo si nezavazal dobre boty … i kdyz podle rady organizatoru v pripade ztraty staci jen zasatrat pod sebou a najit si jinou, treba z lonska. Etapa obsahuje take asi sest brodu, opet nekdy po kotniky, jindy po pas. Kdyz se clovek dostatecne promaci a obali blatem, nasleduje “Strypterska tyc”, coz je sice sucha etapa, ale jeji casti jsou prasne prudke sebehy a prikra stoupani, z nichz to nejhorsi vede k pomerne intimnimu seznameni s mistnim pudnim fondem, neb je nutne se splhat po ctyrech s obcasnymi zpetnymi skluzy po brise, presne jak predvadeji slecny u tyci v hambatych barech. Jak dopadne zmaceny a zablaceny bezec, co se nekolikrat vyvali v prachu a listi, musi vedet kazdy kdo aspon jednou obaloval rizky. Pruvod strasidel to ale nezastavi a jak jen to jde kvapi vstrici dalsim nastraham zradne trati. Dalsi brody uz nikoho neprekvapi, a tech par jedincu co se drive jeste snazili ruzne bahnite useky obyhat pres ostruzini a skrz sipkove kere rezignuje a straduje si to bez odporu napric dalsim pulkilometrovym bazinatym usekem. Na jeho konci faborky zahybaji do reky, samozrejme proti proudu. Jeste 400 metru a budem radi, ze jsme zpatky v Pekle.

Posledni vodni usek. Voda je jeste jenom po kolena. Kajakarska vlozka bez kajaku teprve prijde.

Ti nezkuseni nasazuji k mohutnemu finisi, aby po par desitkach metru zapadli po pas do dalsi tunky, nebo se rovnou rozplacli o nejakou potopenou kladu. Na brehu se uz srocuje dav tech drive dobehnuvsich ci nahodne kolemjdoucich, a nedej Boze aby se nekdo z tech “dole” pokusil vylezt na breh a zkratit si to do cile po trave. Jeste zbyva probrodit se pod mostem kde je hov** videt, a pak posledni tunka. V okamziku kdy mi je voda po krk potkavam kladu ve vysce oci. Dalo by se to i prelezt, ale uz na to nemam silu a volim cestu ponoru. Kdyz vylezam na breh, tricko, trenky i boty zase zari cistotou, a mne je jasne, ze muj bezecky zivot uz nikdy nebude jako driv.

(fotky a pokracovani priste)

Život po životě

2011-09-26T04:10:00.003+02:00

Myslenku obnovit svuj blog se mi darilo uspesne zahanet jiz vice jak rok. Preci jen jsem se jednou rozhodl otocit zady a neohlizet se at se stane co se stane. I kdyz vlastne nebyl duvod ... a nebo mozna vsechno bylo "duvod". Dnes jsem tento svuj boj prohral. Pro ty, kteri sem zavitaji jen tak nahodou, asi tento prispevek nebude davat moc smyl. Tem nekolika svych ctenarum z minulosti se nezbyva nez omluvit a doufat, ze pochopi nebo prominou ...

... je tezke psat zpetne o tom co se pred ctyrmi roky stalo ... urcite to bylo vice veci najednou. Po Bayshore marathonu jsem se jeste par dni vezl na vlne euforie z (pro mne) necekaneho vysledku, ale stacilo par dnu, a svet se (nejen) bloggersky zhroutil. Zadna hmatatelna katastrofa v zivote, i kdyz profesni i soukrome boure nasledovaly jedna za druhou, ale proste pocit obrovskeho prazdna, kdyz clovek po letech konecne vystoupa na ten svuj vysneny vrchol ... a najendou co ? ... priznam, ze pocit izolace a odcizeni od zbytku sveta, od pratel a kamaradu ... pres tu velkou louzi ... je to obrovska dalka ... a kdyz jsem si pral nejvice sdilet svou radost s ostatnimi, uvedomil jsem si, jak strasne daleko jsem, ze vetsinu svych internetovych pratel nikdy v zivote nepotkam ... a ze jim najednou ani nemam co rici ... a pak uz jen prazdno. Pozdeji vse preci jen pominulo, ale uz nebylo kam se vratit.

Radost z meho behani se vytratila, avsak bez nej byl zivot jen horsi. Jako si kazdy fetak jednou uvedomi ze drogy nejsou jeho vlastni volbou pro radost, ale nutnost k preziti, ani ja jsem bez behani nedokazal zit ... jen uz nebylo o cem blogovat.

Zkratim ten trpky pribeh, protoze se nevracim abych se souzil minulosti. Behani se nestalo mym zivotnim stylem, ale mym zivotem ... bolestmi i radosti, usmevy i slzami, pychou i skromnosti, vzestupem i padem.

Mozna jsem jiny clovek nez jsem byl pred ctyrmi lety, urcite jsem vsak jiny bezec. Ne, nepodarilo se mi dostat mezi maratonskou elitu, ani jsem nikdy nestal na bedne se slzami v ocich pri teskne znejici hymne "Kde domov muj" ... a silnicni marathon jsem od Bayshoru bezel uz jenom jedou. Namisto toho, vetsinou startuji za tmy s celovkou v poli dvou set ci tri set podobnych blaznu, a kdyz protinam cilovou pasku na hodinach sviti cas zacinajici trinactkou. Zivotem stal se mi ultramarathon, osamele hodiny v pousti, nahodna setkani na vrcholcich hor, synchronizovane zvraceni s cizinci po boku, po stehna v blate ci ve snehu, vzduch bez kysliku a neustale pochyby kam az me nohy tentokrat donesou.

Bayshore marathon - 3.díl "Když si tělo rozvzpomene"

2007-06-05T17:42:00.000+02:00

Prvnich par kroku se nechavam vlacet davem, jiz zahy vsak pred sebou poznavam nekolik bezcu, ktere znam ze svych petikilometrovych eskapad, a kterym jiz pravidelne o nekolik minut utikam. To mne tak trochu probouzi z letargie, a zacinam si vzpominat proc jsem se na tento beh vubec prihlasil. Posledni dny jsem se snazil trochu uvazovat o taktice, o rozlozeni sil, o spravnem tempu. Googloval jsem sve zname soupere a dohledaval jak moc jejich petkove ci pulmaratonske casy souhlasi s McMilanovou kalkulackou, ktera mne neuproste hnala dopredu rychleji nez se mi zdalo verohodne ... no nic, bude cas se poposunout.

Prvni mile se pomerne klikati. Dav po siroke silnici ladne proplouva kampusem mistni university. Pomalu pridavam na rychlosti a propletam se kupredu, obcas po trave, obcas proskokem mezi dvema bezci, neni-li misto jinde. Me odhodlani je zacit na 7:50-8:00 na mili. Pomalejsi limit odpovida 3:30 v cili, tedy McMillanova konzervativni predpovedi meho bezeckeho osudu. Dle pulmaratonu bych ale mel zvladnout 3:27, podle cerstveho osobaku na petce mam jit na 3:22. Par minut sem-tam, s mym dosavadnim casem 4:43 z Fuessenu mi jsou nejake minutky ukradene, jeste pred mesicem jsem tajne doufal v prolomeni 4 hodin ... no i kdyz, probouzeji se ve mne ambice ... lakaji mne ty dvojky za trojkou ... uvidime jak to pujde.

Zhruba na prvni mili dav dostatecne proridne a ja se mohu polozit do pohodlneho strojoveho tempa. Bezi se mi zlehka, skoro ladne, boty nikde netlaci, satek pevne sedi, dva gely po kapsach prilis nepleskaji. Je par minut po sedme, slunicko zacina prosvitat skrz stromy, je absolutni bezvetri, zhruba 9-10 stupnu Celsia a ja probiham podel prvniho milovniku. Na hodinkach mam 7:48. No, to neni spatne, ale zrejme jsem ted rychlejsi, nez na zacatku, lepsi by bylo trochu zpomalit. A tak zpomaluji, nebo spise trochu polevuji, alespon si to myslim a beh mi pripada opet lehci.

Zatacime konecne na silnici vedouci po pobrezi a mne se naskyta nadherny pohled na azurovou hladinu Michiganskeho jezera, jen mirne zvlnenou rannim vankem. Cesta, kterou je nyni uzka asfaltka, se povine jako liny had nanejvyse par desitek metru od vody, nad jejiz hladinu obcas o par metru vystoupa, aby se ale hned zahy zkroutil opet dolu k nejake nadherne plazi. Vidim nejvice dveste trista metru pred sebe, a tak ani me oci ani mou dusi nikdy nebude tryznit pohled do dali pres nekonecnou rovinku, na ktere nezbyva nez zatnout zuby a odpocitavat kazdy krok. To ale jeste nevim. Po chvilce kochani se zaobiram prizemnejsimi vecmi, kterymi je protivne nasladla chut po gelu co jsem do sebe nasoukal pred startem, a i pres vsechny vyprazdnovaci ukony i ponekud syty pocit meho zaludku ... asi to bude tim dzusem, obcas mi nalacno nesedne.

Druhou mili i pres subjektivni spomaleni probiham za 7:35. To je vyrazne rychlejsi nez jsem predpokladal. Tempo se mi ale libi. V duchu pocitam jakemu cilovemu casu odpovida, a dopoustim se zasadniho omylu. V pameti mam vyryt cas 7:38/mili coby magickou hranici hodnou prekonani, nemohu si vsak presne uvedomit, kteremu vyslednemu casu odpovida. Zkousim z hlavy pocitat 26 celych 2 krat 7 minut a 38 vterin ... ale moc mi to nejde. Neco zaokrouhlim, neco zanedbam, ... no zkratka vychazi mi to k 3:25, rikam si ze to urcite bude ono. No proc tedy ne, papirove na to mam, bezi se mi dobre, ted jen drzet rytmus, obcerstvovat se a ono to nejak dopadne.

Priblizuji se k prvni obcerstvovacce, zizen nemam, chci ale splachnout zbytky gelu. Vyhlednu si mladika s vodou, posledniho v rade asi 15 dobrovolniku rozesetych podel trati. Profesionalne na nej z dalky ukazi, pro jistotu na nej jeste kyvnu a stale jej hypnotizuji uprenym zrakem. Mladik pochopil, kelimek mi nastavuje presne do cesty ... ma ruka se blizi pod idealnim uhlem ... ucebnicova predavka ... lec z nenadani proti obliceji vytryskne gejzir vody, jsem pohlcen v mraku vodni triste ... to kdyz jsem nebohemu mladenci efektne vyrazil kelimek z ruky. Jsem externe hydratovan, lec pachut v ustech zustava. Kde asi soudruzi z Okemosu udelali chybu ...
Snazim se nemyslet na nevydarenou predavku a soustredim se na sve spolubezce. Stale se posouvam dopredu ... dotahuji jednu skupinku za druhou, obcas se prede mnou vytvori dira, ale brzy se pres ni prenesu ... rikam, si tak co ... stejne mi rupne koleno, tak at to do te doby stoji za to.
Presne mezicasy z jednotlivych mil si bohuzel jiz nepamatuji, jen ten obecny dojem, ze jsem i na treti a ctvrte mili pokracoval stejnym tempem. Vzdy jsem si jen spocital mezicas na posledni usek, absolutni cas jsem prilis nevnimal. Nekde za ctvrtou mili byla druha obcerstvovacka. Byl cas na prvni iontak a jeste jsem to chtel konecne splachnout vodou. Poucen z posledni nezdarene predavky jsem si vyhledl hned prvni kelimek v rade. Slava ... vyslo to, uz to mam v ruce, ted jen rychle vypit, at stihnu jeste vodu bez brzdeni. Je mi trapne to rozpytvavat, ale prvnim douskem jsem se malem utopil. Druhy pro zmenu neomylne trefil me prave oko. Zbytek kelimku jsem nastvane rozmazl o silnici. Otrel jsem si pravou rukou oblicej a chtel si ji pak osusit o tricko, at nebezim oblemcany hned od zacatku. Misto toho jsem si ale ladnym pohybem ruky vyrval cislo z vrchnich dvou spendliku. Prepadlo dolu, plandajice mi o rozkrok, visice jen za spodni dva ruzky. Byl jsem zraly to akorat otocit, uz jsem mel dost vlastni hlouposti. Trochu se pripomnelo i koleno ... jen tak pro formu ... dvakrat trikrat jako kdyz stisknete modrinu. Bezel jsem nevericne dal, asi mi ani nic jineho nezbyvalo. Cislo jsem otocil opet nahoru do puvodni pozice, kupodivu se samo priplaclo na zpocene tricko, ani nebylo treba jej znovu prispendlit ... muzu uz tedy laskave bezet ? ... chtelo se mi kricet, ale asi by mi stejne nikdo neodpovedel. Srovnal jsem si trochu krok a synchronizoval dychani, rozhodl jsem se opet radsi kochat, do dalsi obcerstvovacky mam cas si odpocinout. Cesta se stale krasne vinula po pobrezi s malymi lec krasnymi residencemi mistnich, mnozi z nichz posedavali v kresilkach podel silnice, mavali a tleskali, tu tam se objevil transparent ci cedule pro nekoho konkretniho. A ja se posouval stale dopredu ... plizive jako stin kolem ostatnich ... kdyz tu najednou se ze zatacky vyriti policejni auto ... chvilku po nem dva cykliste a pak ... no to snad neni .... ale je ... bezci !!! ... trva mi to par vterin, ale pak pochopim, mijime se s prvnimi pulmaratonci. Na cele je stary znamy Jake Crowe, svisti mu to jen co je pravda, nekdo jej s odstupem stiha, ale pak je obrovska dira. Bavim se sledovanim techto skvelych borcu a touzim byt rychli jako oni. Mnoho mych soubezcu mijejici pulmaratonce hlasite povzbuzuje, placaji si rukama, nekteri poznavaji sve zname, zastavi se i na kus reci ... krasne se na to kouka a cesta mezitim sama ubyha nekde tady byla dalsi mile, trochu nad 7:40 ... to bylo tim obcerstvovanim, a dalsi hned zase za 7:32. Chvilku pote si o nekolik minut vytvarim osobak na 10kilometru, tenhle bych opravdu bral, narozdil od pulmarathonu nemam za sebou negativni prevyseni. Probihame prvnim mistem kam se svazi divaci autobusy, cesta se davem podel trati vyrazne suzuje, neni to sice zadny Alpe d'Huez, ale i tak je to skvele, vsichni krici a povzbuzuji bezce v obou smerech. Hledam znamou tvar, ale bohuzel ji nikde nepoznavam ... snad je vse v poradku, preci jen jsem zde ale rychleji nez jsem D puvodne oznamoval. Na dohled je dalsi obcerstvovacka, a s ni prichazi zatim nejkomplikovanejsi operace ... nacpat do sebe gel a konecne se poprve napit.
Prekvapuji sam sebe, kdyz jidlo i piti stiham bez sebemensich problemu, nutricni disipaci ci vyraznejsiho zpomaleni. Cesta se ted staci z kopce ... bezi se opravdu lehce a rychle ... zvlastni, vubec jsem si nevsiml, ze bychom neco nekde nastoupali ... nevadi, protestovat nebudu. Je tu dalsi mile, ted uz sedma, sekam to tam opet skoro na vterinu presne ... bezi mi to jako podle jizdniho radu ... koleno drzi ... bavim se pozorovanim pulmaratoncu, roztrousene elitni pole plynule preslo na smes tragedu a tragedek vsech roztodivnych tvaru a barev ... na svete je krasne.

Bayshore marathon - 2.díl "Bez odporu"

2007-06-04T23:57:00.000+02:00

Probouzim se asi po sto padesate, na budiku vsak jiz vysvobozujicich 4:57. Hmm ... nema smysl znovu usinat, vyvalim se ven. Od prvnich vterin jsem dokonale probuzeny, jen startovat na prvni slapnuti ... no jen to zase neuspechat. Ranni hygienicka rutina je nasledovana peclivym balenim, vybalovanim a prebalovanim veskere bezecke vybavy. Mezitim zjistuji, ze zaplatpanbuh koleno neboli, a i kdyz urcite brzy zase zacne, aspon chvilku mi to nemusi pripominat. Pristup mych strev ke vcerejsi strave je vyjadren v nazvu dnesniho prispevku. Kdyz se z pod perin vyklube i D, dojidam snidani sampionu v podobe pinty pomerancoveho dzusu a dvou musli tycinek, jedne kavove a jedne bananove. Tahne na sestou, je cas vyrazit.
Venku kosa, ale uz svetlo, od ust jde para, nejspise kolem 6-7 C. Nebe ciste, odpoledne bude parak. Na start to mame z hotelu asi 300 metru, jdeme pesky. Traverse City spi, nikde nikdo, jen po jedne ulici se tahne kolona automobilu s dojizdejicimi bezci. Obhlizime start. Vsude plno rozjarenych bezcu a bezkyn, vsichni jsou ohromne fit, rozcvicuji se, oci jim sviti vzrusenim a zacinaji svym enthusiasmem nakazovat i moji zenu. Ta mne neustale burcuje, macka ruku, hladi po zadech ... jen ja, nevim proc, si pripadam jako dobytce vedene na porazku. Uchyluji se do relativniho klidu vehlasneho modreho domecku. Je cas se rozcvicit, i kdyz mi to pripada zbytecne, stejne to zazdim po deseti kilometrech, ani to nema cenu, rozehrat se a rozdychat, .... no tak aby se nereklo. Vybiham smerem po trati, otacim to po jednom kilometru. Rozcvicuji se v ustrani, klasickym cvikem se snazim vyvratit lampu verejneho osvetleni. Start je na silnici pred stadionkem mistni skoly, kde na draze bude cil. Je tu mistni radio, vyhrava jednu rozpalovacku za druhou. Maratonci se misi s temi co pobezi pozdeji desitku, pulmaratonci uz odjeli na svuj start o 21 kilaku dale (pobezi to same co my v druhe pulce zavodu ... jake my?). Boli mne bricho a chce se mi zvracet. Moje streva to uz zrejme zabalila definitivne. Znovu se stavim do fronty v modre ctvrti. Dokonce nas maratonce pousteji pred sebe desitkari, jak laskave. V okamziku kdy za sebou zaviram dvirka a odavam se nevyhnutelnemu, ze vsech repraku zazni americka hymna. Pomerne pateticke a kycovite, ale dokonale synchronizovane. Trochu se mi lepsi nalada.
Zbyva deset minut do startu, loucim se s D, vyrazi poradatelskymi autobusy co rozvazeji divaky kyvadlove podel trati. Dostava posledni instrukce, fotka a polibek na rozloucenou a ja zaplouvam do davu ktery se jiz rovna na startu. Zadne startovni koridory, kazdy kam chce. Asi budu nekde tesne pred pulkou, na zacatek trinactisethlaveho davu ani nedohlednu. Nejaci dedeckove co by byli opticky skvelymi klienty v dome pro seniory se bavi jestli se jim dneska tech 3:30 podari nebo ne. Jini lide se necekane potkavaji ... pote co se pred par tydny seznamili na maratonu v nejakych Kotehulkach. Holky prede mnou pocitaji na prstech kolik dali letos maratonu, a kolik maji jeste v planu. Nevim co tu delam, musi byt kazdemu jasne, ze jsem tu jen omylem. Odpocitavaji se vteriny do startu, jeste klepu nohama, abych nevypadal, ze je mi to jedno. Dycham zhluboka a oci upiram za horizont. Ostatni se smeji, placaji se po zadech, dlanemi o sebe, louci se, dohaduji se kde se sejdou v cili ... a hlavne v kolik ... a uz se to sune kupredu, zadny vystrel jsem neslysel ... kdyz jdou vsichni pujdu take ... lide postupne umlkaji, stale se suneme co noha nohu mine ... jiz slysime zbesile pipani chipu rozbihajicich se pres koberec ... na krku mi vyrazi studeny pot ... a najednou se dav prede mnou rozestoupi ... tri ctyri metry nikde nikdo, na zemi dva tmave rude koberce, vim co mam ted udelat, ale preci jen vaham, je to jen okamzik, citim v zadech ten dav, vsichni chteji preskocit ... musim take ... tak jo, jdu do toho take ... bez odporu. (pokracovani priste)

Bayshore marathon - 1.díl "Předehra"

2007-05-31T22:45:00.000+02:00

V patek odpoledne se stale nemuzeme vymanit z prace ... porad nekdo neco chce, studenti nemuzou na neco prijit, nebo neco hledaji, zase jim nefunguje to a tamto, vedouci se chteji o necem radit ... zacinam byt trochu nervozni. Podle googlu nas ceka skoro tri a pulhodinova cesta na sever do Traverse City. Chci si jeste vecer vyzvednout cislo, to jde jen do deviti vecer a pak co nejdrive na veceri at to do rana stravim. Vyrazime nakonec tesne po pate, no neni to zadna katastrofa, ale zase neco neni podle mych predstav a me se hlavou honi stale defetistictejsi myslenky. Chvilku nam trva nez se vymotame z Lansingu, ale dalnice na sever nastesti neni tak plna jak jsme se strasili. Soustredim se na rizeni, ale nekde v zadu mi to hloda. Prave koleno boli. Neco v nem boli. Zase. Jsem hloupy, jsem nepoucitelny, jsem namysleny, ted to mam ... rikal jsem si o to. Vysledek prvniho pokusu o dvoufazovy trenink ... v tu nejnestastnejsi dobu po 31km dlouhem behu, ktery se mi povedl na lacno a temer bez vody za solidnich 2:45 jsem se vydal odpoledne vybehat do tezkeho terenu. Takova skolacka chyba ... zazdit celou novou bezeckou karieru, ktera se pritom tak necekane dobre rozebehla.
Cesta ubyha prekvapive rychle, tesne po osme dorazime do Traverse City. Predstavoval jsem si to vetsi, nejvyssi budova ma dve patra, vetsi plochu zabiraji parky nez domky. Misto hotelu nejdrive na registraci. Poleva mne studeny pot, potrebuji si odskocit, strevni potize mam jiz treti den. Vsichni vypadaji naramne ergonomicky, takove somalske modely, ma postava pro ne musi byt nutne prikladem cloveka holdujiciho obzerstvi. Ve vyvesenych seznamech nachazim sve jmeno a pridelene cislo, dle ktereho se naviguji k prislusnym dobrovolnicim jez vylovi z pradelniho kose obalku s cipem a cislem, do igelitky pridavaji nejake drobne darky a jeste mi vysvetluji funkce jednotlivych papirovych karticek. Asi je to na parkovani, zbytek nevnimam, boli me koleno a moje bezecka duse. D. zari na vsechny strany, popostrkava me nadsene k dalsimu pultiku, dostavam maratonske tricko, sonduje mi v tasce co by se ji mohlo hodit, zahrnuje mne lichotkami a povzbuzenim a tahne ke stolku s vinem. Nejnovejsi maratonsky suvenyr, lahev Cabernetu s vinetou s vasim jmenem a dosazenym casem ... dobry ... hezky napad ... jsem premluven (vice od me choti nez od prodejce, ktery je sam mnohonasobnym maratoncem a zitra take pobezi) a upisuji sve nove nabyte startovni cislo, jmeno a adresu. Jeste se sdrzime a pratelsky si povidame, citim se skoro mezi svymi, jen kdyz mi zase loupne v koleni zeptam se co mi daji na vinetu kdyz nedobehnu. Lahvi s pismeny DNF bych se urcite nikde chlubit nemohl ... i to se pry muze stat, natisklo by se jen jmeno bez casu ... fair enough.
Ted rychle na hotel, vybalit a hura na veceri ... nasledujeme pulmaratonsky model, a misto do italske restaurace zamirime do hospody mistniho pivovaru. Testoviny maji v nabidce take, hlavne se ale predzasobuji ionty v podobe mistniho kvasinkoveho piva s prichuti pomerance. Mam pocit ze si svymi depresivnimi naladami privozuji dalsi psychosomaticke potize. Testoviny v zaludku lezi jako balvan, nepomaha ani druhe pivo.
Cestou do hotelu se jeste stavime v samosce pro mentholovou mast a pro jistotu si kupuji i elastickou koleni ortezu. Nemam v umyslu s ni bezet, v zivote jsem to nemel na sobe, ale vedomi ze D. ji bude mit v pohotovosti v batuzku nekde podel trate mi poskytuje jakes takes uklidneni.
Pak uz jen umyt, vycistit si zuby, nastavit pro jistotu dva budiky, pripravit si veci uhledne do kominku a zalehnout a spat. Jako jiz tradicne pred velkym zavodem se usina z tezka, spanek je lehky, probouzim se kazdych pet minut, rochnim se, prevaluji, funim ... proste to nejde ... a kdyz se omylem prevalim na pravou stranu, prave koleno boli. No to bude zitra narez .... (pokracovani priste)

Uz zítra ...

2007-05-25T17:50:00.000+02:00

Vcera jsem se byl naposledy vyplazit. Muj klasicky mensi okruh v tempu 9:00 na mili. Boli mne uplne vsechno a vsude. Stavy meho tela se snazi zurive kopirovat stavy moji mysli. Pripadam si jako pred statnicemi, potim se, mrazi mne v zadech, svaly v ruznych castech tela mi nahodne zacinaji skubat. Mam tremu. Strasnou. Uz nekolik dni. Nic nepomaha.

Na zacatku ledna jsem zacal opet behat s cilem znovu zazit tu krasu a pohodu svobodneho pohybu. Samozrejme jsem tez posilhaval po maratonu. Ten, pro mne, hlavni je az na konci rijna. Co do te doby, rikal jsem si, proc si nezkusit neco jen tak lazo-plazo. Traverse City byl skvely termin, akorat na puli cesty. A kdyby se zadarilo, treba budu moci atakovat povestne ctyri hodiny. ... jenze ...
... jenze se mi behalo v zime i na jare mnohem lepe nez jsem predpokladal. Rozzavodil jsem se a sam sebe jsem zaskocil pri pulmaratonu, ktery jsem dokoncil nejen v case ktery jsem si do te doby nedokazal predstavit, ale dokonce v pohode a klidu, kdy jsem velice strizlive drzel nasazene tempo prakticky az docile i pres zajimava kopcovita prekvapeni. A i dalsi dlouhe treninkove behy dopadaly stabilne vyrazne lepe nez bych ocekaval. Sama prijemna prekvapeni ? ... mozna, ale clovek je najednou svazan, pohledne do sveho deniku, na sve casy do vysledku, zacne si hrat s McMillanovou kalkulackou, vygoogluje si sve soupere z absolvovanych zavodu a zjisti ze najednou jeho ambice by mely byt vyrazne vyssi nez si do te doby dovedl predstavit. Neumim bezet zavod na pohodu, na pul plynu nebo na jistotu. Jedinou jistotou je ze pokud trefim tu tenounkou hranu mych vlastnich moznosti,dorazim do cile konstantni rychlosti s nejlepsim moznym dosazitelnym casem, zruinovan, unaven ale stasten. Kdyz tu hranu jen o kousicek minu, dojde mi ke konci dech a trochu ztratim v zaveru ... nebo mi zbydou sily na dlouhy finis a negativni split. I to by byl dobry vysledek na ktery bych byl hrdy. Kdyz svou hranu netrefim vubec, skoncim rozmaznut na zdi, ci se studem v dusi ze jsem mel na vic. Kde tedy zitra bude moje hrana ? ... pomalu nemam ani odvahu napsat ze to budu rozbihat na cas pod 3:30. Bojim se ze jsem prilis troufaly a prilis naivni ... nemohu snest to cekani ... uz abych byl na startu a mohl se vydat dopredu. Prvnich par mil napovi, urcite mne uklidni ... myslim, ze poznam vcas jestli to neni ono, nevim jestli se tomu podridim, ci tvrdohlave pujdu proti zdi ... ale aspon budu vedet jak na tom jsem ... tedy alespon jak na tom budu nez budu mijet 20.mili ... pak uz jen tma a svetlo na konci tunelu.

Jedno záhadné setkání ale i druhý bod

2007-05-23T15:23:00.000+02:00

V nedeli jsem mel v planu ucast ve 4.dile Playmakers Series, kterym byl 5K beh kolem Kapitolu v centru Lansingu. Chtel jsem to vzit jako posledni rychlostni test pred maratonem v Traverse City a trosku si upevnit sebevedomi po nedavnych problemech s kolenem. Neb v duchu veskereho sveho tragedstvi jsem svoji nevidane povedenou predmaratonskou pripravu malem pohrbil lacinym machrovanim. Predminuly vikend jsem si dal posledni dlouhy beh kdy jsem na sebe v prekvapivem tempu dal 31km za 2:40. Behem tohoto behu jsem si udelal hned 4 treninkove osobni rekordy na tratich od 8km do tech zminenych jednatriceti. To mi nebylo dost a odpoledne jsem se vydal vest vypravu tri cechoslovaku na extremni stezky v prirodnim parku pobliz mestecka Hell. Tempo sice bylo sneci, ale stezky tocite, nahoru dolu, hrbolate a vydrzeli jsme to presne hodinu. Odhaduji to na 8km/hod. Nicmene od 40.minuty mi neco zacalo rupat v pravem koleni, ze jsem v pondeli poprve nedokoncil ani svuj regeneracni beh kde kdyz to definitivne ruplo jsem to po 4km to zabalil. Panika, zdeseni, frustrace dva dny bez behu a dalsi tyden a pul misto behani jsem se chodil spise jen tak vyplazit. Minuly vikend uz to bylo lepsi a tak sice v snecim tempu, o to vsak pohodoveji, jsem si podel Niagarskych vodopadu dal dvouhodinovy pulmaraton. Reka temne hucela, ale moje duse se soustredila na rytmicke tlapkani botek o asfalt. Co se tehdy delo s moji do te doby nadejne narustajici formou bylo mi zahadou. Z kanadskeho piva jsem opet pribral jednu dve libry a pri delsi jizde autem mi to v koleni opet podivne skubalo.

No nic ... zpet k nedelnimu behu ... i kdyz k tomu patri jeste mensi sobotni intermezzo. Rozhodl jsem se v zari prihlasit na svuj prvni 50K, ktery je navic v extremnim terenu kolem Pekla (proto to scoutovani pri kterem jsem se malem odrovnal) a chybi mi poradne tereni boty do bazin, navic jsem potreboval na maraton doplnit zasobu energetickych gelu a vydal jsem se do mistniho bezeckeho obchodu Playmakers. Dalo se tam i registrovat na nedelni petku, takze mnoho much jednou ranou. Po registraci se mne ujal sympaticky mladik, evidentne vytrenovany bezec. Trpelive si nechal ode mne vysvetlit historii vsech mych bezeckych trablu, ambici a omezeni, aby se mi pak jal doporucovat ruznou obuv. Mezi tim jsem mu vypravel sve zazitky z ucastni na obcerstvovacce jednoho tereniho marathonu, diky kteremu jsem se definitivne zblaznil do onoho 50K behu puvabne nazvaneho "Dances with Dirt". No nevadi, moje nozky jsou vybirave, behem hodiny zkousim asi patery pary, jeste nekolikero ruznych vlozek. vyptavam se take jeho jestli beha, pry ze ted spise odpociva, ze se drive na skole venoval hlavne 15ti stovce. No proc ne, velmi mu dekuji za vsechnu ochotu, jeste me ujistuje ze boty mohu do 30 dnu vratit, rikam ze to by ale nejspis byly od blata, on ze to nevadi, ze je dulezitejsi aby mi to dobre behalo. Obchod jedna basen. Loucime se ... sbohem a satecek.
Ted uz je konecne nedele, vyrazne chladneji nez v jine dny, cca 15-16 stupnu, trochu fouka, zatazeno. Je pravda ze uz to zacina byt pro mne trochu rutina, mam sve presne postupy kdy dorazit na zavod, kdy a jak dlouho se rozbehat, rozcvicit, kde lelkovat do startu ... a hle tu, ze vcerejska muj prodavac bot, ktery casto mi sam zavazoval tkanicky, upravoval vlozky, a vubec vetsinu casu travil u mych nohou zatimco ja si vysedaval v kresilku, ... hle on zde, spolecne s par dalsimi lidmi z Playmakers, mnoho z nich pobezi, a pak jsou tu dalsi ... Jerome Recker a Jake Crowe, velci kamaradi, ale i rivalove a bezkonkurencni adepti na vitezstvi, umi ty petky tesne nad 15. Zdravim se se svym obuvnim poradcem, nesmele se vyptavam jestli pobezi nebo je tu jen jako divak. Pry pobezi, ptam se na vekovou kategorii, mam starost ze urcite je lepsi a ze zrovna on to bude kdo mne urcite odsune v hodnoceni podle veku na nepopularni seste misto, pokud by nahodou par jinych rychliku zustalo doma. A taky ze jo, je mu 28 jako me. Poprejeme si hodne uspechu ... a pak se jdem rozcvicit, rozbehat ... znate to.
Na startu se rovnam opet kolem steho mista at mam hodne na predbihani, poznavam spousty svych vygooglovanych rivalu, zdravim se s prvnimi znamymi, jen sveho obuvnika nemohu nikde poznat. Videl jsem jej ale rozbihat se, urcite tu je ... jen nevim kde.
No a je tu start, zase je to nejdriv trochu zacpane, trochu panikarim, jakmile se otevre nekde skulinka, hned se tam nacpu, po chvilce je cesta ale dost siroka pro vsechny, probijim se dopredu, boli mne stehna, nevim z ceho, pripadaji mi namozena, ale brzy na to zapomenu. Pozice se kolem prvniho kilometru ustaluji, soustredim se na sve tempo. Trat je jednoducha, dvakrat ten samy obdelnik, prakticky placka, jen v prostoru cile je to trosku do kopce, mozna 3-4 metry, vic to nebude. Prvni mile je za 6:28, strasne rychle, trochu se toho desim a instinktivne brzdim. Prvni kolo, tedy 2.5km mam za 10:12, zacina ted ale trochu foukat a ja se s tim evidentne peru. Ze zadu mne stahuji dva veterani, manik prede mnou se postupne vzdaluje. Druha mile je za 6:50, no to jsem to teda pekne zariz, zacina mi to byt lito a smiruji se s moralni porazkou. Davam se trochu dohromady az pri nabehu do posledni pulky druheho kola. Konsoliduji svoji pozici a pripravuji se na zaverecny nastup. Na dohled uz mam posledni ruzek, za nim uz to je tak 50 metru do cile, prodluzuji krok, machruju vice rukama a konecne stahuji ony veterany, kteri uz byli deset metru prede mnou. Ze zadu me jeste prejede cerny rychlik v podobe nactileteho chlapce, na toho nemam sanci, ma ctyrstovkove tempo. Posledni zatacka, dupnu na to co to da, jeste pred cilem preskocim pres dva postarsi bezce. Juknu na hodinky, na zacatku je dvacitka, pak ctyrka a dal se to kazdou sekundu meni. Mam zvyk nestopovat hodinky at vim jaky maji cas ti co dobihaji az jim pujdu naproti. Jsem maximalne spokojen a take prekvapen, poprve v zivote bezim pod 21 minut. To mi staci, v me vekove kategorii se s tim zadne zazraky delat nedaji, jsem smiren ze je potreba zrychlit jeste aspon o minutu, abych mohl pravidelne bodovat. I tak ale proc nepockat na vysledky. O neco vice nez hodinu po startu uz jsou kompletni a vylepene na nastence, vsichni rejdi prstem v seznamech 418 ucastniku, me jmeno je na ctvrtem miste v kategorii 25-29. Neuveritelne !! Asi se tem rychlejsim nechtelo dnes ven ... no neva, ja to beru vsema deseti. Cilovy cas 20:44 a celkove 37.misto, oproti zavodu pred 14 dny je to i pres peripetie s kolenem (s jakym kolenem ???) o 22 sekund rychlejsi, to jsou dobre a povzbudive zpravy. Uz skoro odchazim a jeste si vzpomenu ... musim se mrknout jak stary je vitez ... seznamy ho uvadeji zvlast, ale jestli je ze stejne kategorie tak mne v bodovem hodnoceni odsune na pate misto ... no jasne, je mu 28 ... takze misto trech bodu jenom jeden, i tak je to supr, vic nez jsem cekal, dostat tri body za svuj cas by bylo skoro trapne.
Snazim se najit sveho "znameho obuvnika" z Playmakers. Hmm ... jsou prede mnou tri 28 leti. Doma googluji a prohlizim fotky ze zavodu, nejsou kompletni, nebo jsou rozmazane ... ale i tak moje detektivni prace postupuje ... vylucuji Rexe Reista ... bezel za 19:11, ale podle fotky (cislo 370) je jasne ze to neni on. Neni to ani Tony Thomas. Dnes za 17:48, velky sympatak, take pracuje v Playmakers i kdyz vypada spise jako Harleysta nez jako bezec. Zbyva uz jen absolutni vitez Grant Robison (uprostred). Ze by byl tak dobry ? ... postavu na to mel, udolal Jeromeho i Jakea a zabehl paradnich 14:59 ... nasel jsem jej na trech fotkach, ale ani na jedne se mi uplne nezda ... no je tam trocha podoby, ale zase ne moc ... ale preci jen ... kdo by to jinak mohl byt ? ... takze opet do googlu ... vyleze mi mnoho odkazu ... a me konecne dochazi koho jsem to vlastne potkal ... 1 ... 2 ... 3 ... 4 ... 5 ... jeste ze jsem za nim po zavode nedosel se pochlubit svym novym osobakem a nepoptat se jak se mu bezelo a jak dopadl ;-))))

Místo bodu skalp guvernérky

2007-05-09T04:28:00.000+02:00

Bezecka sezona se mi rozebehla dosud nevidanym tempem, ze ani nestiham dopisovat do sveho blogu. Samozrejme ze si situaci komplikuji svymi grafomanskymi zachvaty, kdy mi nestaci strucne popsat kde sem bezel, proc, s kym a za kolik, ale dopisuji nebezecke detaily i ohledne svych stravovacich, pitnych a ubytovavacich navicich. No budiz, dnes tedy strucneji.

Minuly patek v podvecer, v pomerne netradicni dobu se konal treti dil bezeckeho serialu Playmakers Series. Samozrejme jsem si jej nemohl nechat ujit, neb bezim o zasobu chleba na rok 2008. Navic jsem se ale namlsal ziskem bodu z prvniho zavodu, a tajne posilhaval po dalsim patem mistu ve sve vekove kategorii. Tomu nasledovala tvrda predstartovni priprava, kdy jsem si popsanou trat znazornil v MapMyRun.com, abych zjistil ze start i cil jsou na cca 20metrovem kopci, a kdy jsem si prosel vysledkove listiny na nekolik let dozadu, a googloval si potencialni soupere jak na bezicim pasu. Z toho jsem mel spise smisene pocity. Sice se ukazalo ze nekolik tradicnich a papirove silnejsich rivalu dosahlo letos 30.roku veku a tim padem mne v kategorii 25-29 nemohou ohrozit, lec na druhou stranu ani mladez nezahalela a nekteri mladi chrti oproti lonsku o rok zestarli a do me kategorie se bez ptani vecpali. Suma sumarum, prumerne to zase vychazelo na cas kolem 19:50 abych mohl realne myslet na zisk dalsiho bodu. Hmm, na to jeste nemam, navic tyden po pulmaratonu, ale preci jen, co kdyby, radsi se do toho polozim co to pujde. V posledni petce jsem si ten bod omylem vybojoval tim, ze jsem se na posledni chvili rozhodl predbehnout skomirajiciho manika tesne pred cilem, o sest vterin zustal sesty.
Vypravili jsme se rovnou z prace, moje lepsi polovicka coby realizacni tym a dva slovensti pratele, z nichz jeden se ucastnil jiz behu pred 14 dny. Pro druheho to byla zavodni premiera. (Vlastne se to tak nejak tady najednou semila, ze uz jsme byli o vikendu ve ctyrech na spolecnem vybehu, na dalsi beh za 14 dni mam mezi prateli nekolik predbeznych prihlasek a dokonce se zacal formovat tym na zarijovou 100K terenni stafetu ... vyvoj je v soucasnosti ale tak dramaticky, ze je zatim bloggersky nezaznamenatelny)
Kazdopadne vcas dorazime do Masonu, dejiste tohoto behu, parkujeme, nasleduje registrace, tricko tentokrat zadna velka slava, ale jako pyzamo se urcite hodi. Spolecne se rozcvicime, obhledneme kopec ... no neni to zadny krpal, ale dost strmy aby na zacatku rozhodil veskere plany na nejake konstantni tempo, a aby v zaveru vam jeste podrazil nohy.
Na startu se tradicne rovname na uroven prvni tretiny cca 600 cleneho pole. V davu poznavam uz zname tvare, k nekterym jsem schopen priradit i jmena a vysledky z posledni doby. Zvlaste si hlidam Billa Kellera, 66lety veteran s casy kolem 22:40. Jeste loni a letos v unoru mne porazil na Icemanovi, od te doby jsem mu to dvakrat vratil. Beru ho jako referenci, a hned po startu se jej rozhodnu stihat. Chci-li myslet na solidni cas, nemel bych jej predbihat az tesne pred cilem, na druhou stranu to nechci prepalit hned na zacatku.
Z kopce se vsichni riti jako o zivot, drzem se proto s davem, ale jakmile prejdeme na rovinku, ostatni zpomaluji a ja se posouvam tradicne kupredu. Padesat metru prede mnou Bill Keller, to sou teda fofry, premyslim jestli nebezim moc pomalu, nebo jestli to byl neprepalil. trpelive si ale drzim to svoje a posouvam se dopredu. Billa predbiham zhruba po peti minutach, davy ridnou a ja musim dotahovat uz trochu roztrousene skupinky. mezery mezi nimi se zvetsuji, ale porad se prodiram dopredu. Na prvni mili jsem v 6:48 podle zlutych hodin, coz odpovida 6:36 meho cisteho a cipoveho casu (ktery mimo jine urcuje konecne poradi). je to samozrejme vyrazne rychleji nez obvykle, ale pricitam to startu z vrsku. Bezi se mi docela zlehka a rytmicky, ale kdyz dorazim jeste jednu peti clenou skupinku je najednou prede mnou dira asi 60 metru. Myslim, ze to nema cenu stahovat, snazim se stabilizovat tempo a cekat az nekdo zacne odpadavat. Zaciname mijet prvni bezce v proti smeru a blizit se k obratce. Cesta se krouti mezi domy jako had, clovek ceka ze uz to bude za touhle zatackou, ale jeste ne, tak za touhle, tam taky ne, tak snad ted ... no jeste jednu, pak obratka o 180stupnu. Ze skupinky prede mnou se propadla takova drobot, mali kluci, snad je jim 12 nebo 13, mam je do pasu, musim se hlidat abych je nezaslapl. Kdyz je predbiham snazi se statecne drzet, jeste mi jednou nastoupi, ale pred druhou mili mizi v zadu. Na tu dorazim ve 13:28 cisteho casu, sice si rikam, ze to neni zadny zazrak proti mili prvni, ale i tak je to dobre, a bylo to poctive po rovince. Skupinka prede mnou se rozpadla, vetsina utekla dopredu, dva chlapici zustavaji vzadu. Soustredim se ze je stahnu, ale dochazi mi sila. Zbyva posledni pul mile, je to mirne z kopce. Snazim se protahnout krok a jednoho chlapika preci jen pomalinku predbiham. K druhemu se priblizuji na par metru, ale to uz zahybame ostre doprava do ciloveho kopce. Zhruba sto metru ostreho stoupani, neni z ceho brat, kolena se mi podlamuji, tak se snazim nohy trochu setrit, o to vice machruju rukama. Myslim, si ze mi to nejde tak hrozne, ale chlapik prede mnou se mi zacina trochu vzdalovat, a ze zadu se vynori manik co jsem si myslel, ze jsem ho pred chvili nadobro udolal. Blizime se k vrcholu, mam pocit ze jsem ten maly souboj nadobro ztratil, slysim uz hlasatele, je tam hodne divaku. Jeste ostra doprava a posledni cilova rovinka, snad 80 metru, vic to nebude. Na zlutych hodinach je nejak divne maly cas. A pak uz nic nevim, proste proletim kolem tech dvou, protahuju kroky ze by se za to nemuseli stydet ani zlehka vyklusavajici Kenane a sem v cili, pod 21 to neni, ale tech drobnych navic tam moc nebude. Beru vodu a automaticky obracim, jeste bude dobihat Palo a Ivan. Kolem cile je slusny dav, sotva zahlednu Pala jak se riti do cile, jeste trochu kricim, ma to za 23:26, zlepseni proti minule o vice jak dve minuty, Ivan dobiha kolem 26 minut.
Spolecne fandime dalsim co zapasi s cilovym smrtakem, kdyz zacinaji dochazet chodci preci jen to zabalime. Na nastence uz jsou vyvesene vysledky, muj oficialni cisty cas je 21:06. Oproti zavodu pred dvema tydny zlepseni o 22 sekund, mozna nic tak strasne prekvapiveho ani svetoborneho, ale preci jen to se mnou zamava ... o par vterin jsem prekonal svuj vice jak 12 let stary osobni rekord ze stredni skoly. Na bod to dnes nestaci,ve sve kategorii jsem 7., celkove 54. z 610 startujicich z nich cca 150 jsou pravoverni chodci. Na pate misto mi tentokrat chybelo hrozivych 91 vterin, ale myslim, ze to jednou jeste urcite prijde. Druhy den se z novin dovidam, ze zavod bezela i michigenska guvernerka Jennifer Granholm se svym manzelem Danem Mulhernem, ktery je galantne oznacovat jako "first gentleman". Jennifer bude brzy 50 a zabehla to tesne pod 31 minut. Jeji manzel si zabehl osobak v hodnote 23:36, takze si jeho skalp pripisuje i Palo ;-)

Půlmarathon v Kalamazoo aneb když se běží na maliny

2007-04-30T22:35:00.000+02:00

Tento pulmarathon jsem si specialne vyhledl jako svuj zaverecny test pred kvetnovym marathonem v Traverse City. Dosud muj jediny pulmaratonsky pokus se datuje ze srpna roku 2005. Snazil jsem se tehdy drzet vodice na 1:45, coz se mi moc nedarilo, neb bezel vyrazne rychleji nez mel, kazdopadne jeste na 16.kilometru to vypadalo ze by to mohlo vyjit. Jenze pak prisla zed pres kterou ani vlak nejede a do cile jsem se dobelhal za 1:48:59 cisteho casu.
Nu, letos se preci jen pripravuji trochu systematicteji a docela se mi dari i na kratkych tratich, tedy na petce, kde mi pada jeden novodoby osobak za druhym. Na druhou stranu letos jediny delsi pokus na 10K mi nevysel vubec a skoncil zklamanim za 48:22. Tyden dopredu se mnou proto cloumala trema, pri treninkovych bezich se mi pletly nohy, porad nekde neco pichalo, musky mi litaly zasadne do oci nebo rovnou do krku, obcas me rozjeta masarka trefila do tvare ... no proste pohoda jak z bezeckeho zurnalu.
Majice na pameti dvojkombinaci petky a desitky z pred par tydnu, jsem se tentokrat soustredil na doladeni poslednich par dnu pred pul marathonem. K jindy stridmemu obedu jsem si pridal dorticek, k snidani preslazene muffiny, po veceri trochu zrmzliny a pomer vypiteho alko a nealko piva jsem obratil ve prospech te mene popularni verze.
Uz v patek jsme dorazili do Kalamazoo, ktere je sice od nas jen neco pres hodinku autem, ale vzhledem k brzkemu startu (8:15) jsem nechtel riskovat nejake nemravne vstavani a divokou stihaci jizdu jako pri 10tisicich meteorech ... a tak jsme si hezky v klidku dosli navecer vyzvednout cislo a tricko, obhlednout misto startu a cile, parkoviste, provedli inspekce trate i hrozive vypadajicich kopcu a pak sup na veceri do mistniho pivovaru. Na mysli jsem mel puvodne samozrejme nejakou italskou provozovnu, ale neb jsme nic podobneho cestou neobjevili, vzali jsme za vdek tim pivovarem ... no asi si to dovedete predstavit, premlouvat me moje druha polovicka nemusela. I tak byly ale k veceri radsi spenatove tagliately s artichoky, zampiony a susenymi rajcaty zalite dvema sedmickami mistniho kvasinkoveho piva s malinovou prichuti. Ctete spravne, ... s malinovou prichuti ... konec koncu proc ne, normalni pivo se tady dle meho skoro pit neda a kvasinkova piva ja od svych nemeckych casu muzu, a ze tady do nich obcas strci pomeranc nebo citron, pripadne boruvky nebo tentokrat maliny jsem si jiz zvykl.
Pivo tedy dobre, vecere take, ale kdyz jsem pri odchodu mel pocit jako by se mi z malin v brise vykrystalizoval meloun, ktery si chce prohlednout Kalamazoo jeste za soumraku pojal jsem podezreni, ze jsem mozna preci jen prestrelil. Pak uz jen zpet do hotelu, pripravit veci na hromadku na rano a spat. Jako vzdy pred zavodem se prevaluji a budim kazdych deset minut, chvilku je mi zima, chvilku vedro, tu me to tlaci tady, pak zase me to simra tamdle ... poradne usnu az kolem treti rano.
V 6:30 dle planu drnci budik. Osprchovat, prevliknout, k snidani dve musli tycinky a pullitru pomerancoveho dzusu, pak asi litr vody. Odjezd v sedm, abychom v 7:20 vysedali u startu. Po malinovem melounu ani stopy, brisko splaskle, jen si musim kazdych 15 minut odbehnout ... jako jiz tradicne mam prujem a musim ze sebe dostat vsechno co jde, aby mne to nedostihlo nekde uprostred zavodu. Kousek po pul osme se rozbiham, tradicne si odfunim asi 10-12 minut, nohy tezke a unavene fucim jako lokomotiva i kdyz mam tempo srovnatelne s chodci. Klasika. Rozcvicit a pak takticka porada s moji lepsi polovickou. Plan je vyrazit rychlosti 8:00/mili a v cili prolomit 1:45. Dobeh tedy kolem desate rano plus minus par minut. Start v 8:15 se blizi, jeste obejmout, polibit a vyfotit ... a uz se sunu do chumlu pred startovni caru. Odhaduji ze je na startu 900 lidi, s casem 1:45 bych byl 250, posouvam se doprostred pole na zhruba 400.misto abych neprepalil start a mohl predbihat co nejdele. Po studenem tydnu je poprve jasno, zatim stale idealnich 7C ale brzy to pujde prudce nahoru. kdyz zazni startovni sirena prebehne mi mraz po zadech, rozbusi srdce a ja se davam do pohybu spolecne se stadem skoro dvoutisic dusoucich nohou.
... zapinam stopky az kdyz prejdu pres koberec, je to jiz vic jak 20 sekund po startu. Pomalu se rozebiham, jeste neni moc mista, ale take neni kam spechat. Vyrazime z parku rehabilitacniho centra Borgess, po par set metrech se dostavame na hlavni silnici, tudy stale rovne skoro tri mile. Konecne je vice mista, zacinam se pomalu sunout kupredu. Trochu se to micha, kazdy si hleda svuj prostor, soustredim se abych bezel klidne a zlehka. Kupodivu po matnem "vykonu" pri rozbehani ani pamatky, dech naprosto plynuly a rytmicky. Na prvni mili jsem za 7:41. Trochu rychleji nez jsem chtel, ale neva, klidne zvolnim. Lec v ten moment se dostavame na okraj skoro pulmiloveho sebehu k rece, nemam odvahu to takhle brzo pustit a otlouci si kolena a v podstate brzdim. Prakticky nikdo nejde prese mne, ale skupinka za kterou jsem byl zavesen se mi pozvolna vzdaluje. Druha mile je za hrozivych 7:07, ale je to urcite tim kopcem, uklidnuji se ze co jsem ziskal ztratim i s uroky cestou zpatky. Jakmile se dostavame na rovinku i skupinku prede mnou prakticky okamzite dobiham a nechavam za sebou. Snazim se zvolnit, ale i tak se neustale posouvam kupredu. Na rovnych usecich to jde velmi pozvolna, pri jakekoliv zatacce nebo tereni vlne najednou doslova preskocim nekolik lidi. Prichazeji prvni obcerstvovacky, jsou jich mraky, snad na kazdem pul kilometru. Moc tomu nerozumim, ale asi to bude mit co do cineni, ze se tudy za pul hodiny pobezi jeste doprovodna petka kde bude par tisic lidi. Mijime hotel Radisson kdyz tu nahle se z nej vyriti pikolik ve fraku s velikym papirovym poharem ... pokrikuje na nekoho kdo je tesne za mnou, ze pry ma "ale jen vodu" cela epizoda evidentne vzbudi veseli v cele nasi grupe. Propletame se ted ulickami centra Kalamazoo a moje treti mile je za 7:21. Strasne !! ... Opravdu se snazim zpomalit, ale bezi se mi velmi lehce a klidne, moc se mi to nedari a stale se posouvam kupredu. Dalsi casy si presne nepamatuji ale na znacce "6miles" jsem ve 44:35. kdyz to prepoctu na 10K je to osobak o nekolik minut, ale nechci si to pripoustet je v tom ten kopec ktery jeste musim vybehnout nahoru. Nevim presne kolik mi do nej zbyva, snad mile mozna mene, vyhlizim obcerstvovacku s vodou abych do sebe nasoukal energeticky gel a poradne to zapil. Pred tim jeste v jednom mirnem stoupani na moste predbiham chlapka co se jako jediny za poslednich 5 mil dostal prese mne. Kdyz ho mijim zaslechnu "ze mi to jde skvele, jen tak dal, at se drzim". Take na nej houknu nejake povzbuzeni, ale zmizi mi za zady. Pak obcerstvovacka a cviceni s gelem a je tu sedma mile, opet rychle, tentokrat za 7:35. Ohlednu se a chlapek za mnou, ze to zkusi se mne drzet. Trochu zpomaluji, odpocivam a necham ho dobehnout, rikam mu ze si myslim ze to ale dlouho nevydrzim, ze jsem to nejspis prepisk a ze me ten kopec zabije. Pred nami je postarsi dvojice, domlouvame se ze se jich zkusime udrzet, urcite pujdou kopec spolehlive, to veterani umi. Zatacime ostre doprava a rovnou do kopce, je to skoro pul mile jenom nahoru, asi 40 metru prevyseni v nekolika vlnach. Ze zadu se pres nas prezena nejaka mlada holka ani nestacime pozdravit. Veteranka okamzite odpadava, chlapik ve dle mne je o krok zpet a veterana brzy stahneme. Nevim co mam delat, jsem najednou sam, prede mnou velka dira a kam az dohlednu tak kopec. Trochu zpomaluji ale snazim se drzet rytmus. Po par vterinach uslysim dvoji dychani za zady, chlapek i s veteranem se za mne zavesili. Po dalsich par metrech mne zacinaji povzbuzovat, asi vymenou za to ze je vytahnu. Kdyz se vyskrabeme na kopec, tak se vzajemne pochvalime a podekujem si za pomoc, zni to ted trochu legracne, ale v realite to byla velmi zvlastni a emotivni chvile. Kdyz se cesta srovna jdu opet dopredu a nabiram rychlost. Uz vidim odbocku do parku k jezeru, znam to z mapy, jsem presvedcen ze je vsem kopcum konec. Na osmou mili dorazim v 59:58. Je to neuveritelne, ale krpal smerem nahoru byl take pod osm. Vnimam ze jsem ted v nejake ne prilis dobre ctvrti, ale co, najednou je tu obcerstvovacka ... veskere osazenstvo mladi cerni kluci. Predhaneji se v povzbuzovani a v tom kdo lepe poda vodu nebo energy gel. Otazka cti. vztycim na ne s diky palec a zahybam do parku ... ale ouha, totalni padak ze by z toho mohla byt snad i cerna sjezdovka. Drzim se a supim jako Ikarus brzdici motorem kdyz se riti z Kacerova. Vim ze to opet budu muset nastoupat zpet, nevadi mezitim obkrouzim jezero. Cesta se ale vine parkem jak zapomenuta hadice v trave, takze neni prilis videt dopredu. V zornem poli mam tri chlapiky, dva pomerne rychle sebehnu, pak se cesta zacne vlnit i v horizontalni dimenzi. Probiham kolem znacky s devatou mili a neverim svym ocim, milovy mezicas je za 6:56, takhle jsem poprve a naposledy frcel pri minule petce. No, ja vim, zase je v tom ten kopec dolu. Na vrsku dalsi krute vlny dostihuji posledniho chlapika co vidim pred sebou. Zastavuje, dal to asi nepujde. Uz kdyz se priblizuji hulakam na nej at to jeste nevzdava, ze ted je to jen rovinka a pak trochu z kopce ... on mne na oplatku povzbudi kdyz jej predbiham a slibi ze to jeste zkusi. Dalsi obcerstvovacka a serpentina stoupajici zpet na hlavni silnici, kde by to uz snad melo byt jen rovne. Obcas se mi na obzoru, nez zmizi v zatacce, mihne jedna bezkyne, jinak jsem opet sam. Kopec si opet odsupim, snazim se drzet rytmus, ale nervu do toho vsechnu silu. Mam panickou hruzu ze bych mohl narazit do zdi jako kdysi v Nemecku. Mijim znacku desate mile v case 1:14:58, snazim se rozpomenout na Hejkala za kolik si to on minuly tyden odhykal, ale nemuzu si vzpomenout. Tahle mile je tesne pres osm, jeste zadna krize, ale podvedome jsem se setril do kopce. Na rovince ale opet chytam rymus i rychlost a pomerne brzy stahnu bezku pred sebou. Jdu pres ni, snazim se ji povzbudit a ona se mne chyta, ze se zkusi zavesit, ale ze v konci casto zhasne. Rikam ji ze to ja obvykle take, ze jeste trochu mohu, ale nevim jestli mi to vydrzi. Bezime pul mile spolu, viditelne se dotahujeme na nekolik lidi pred nami, ale muj motor zacina trochu ztracet vykon. Tlacim holku pred sebe, at na mne neceka. Vzda-li se mi vzdy na 10 metru, ja se trochu proberu, dotahnu se vydrzim to 50-60 metru a zase se zacnu propadat. A pak znovu, klasicka ksandovana. Dalsi mile nekde k sedmi ctyriceti, zacinam si poprve uvedomovat ze to mam moznost dostat pod 1:40. Snazim se spocitat, kolik si muzu dovolit ztratit, kolik ziskam jeste poslednim nastupem v cilove rovince, ale cisilka se mi motaji a pletou. Zahybame do predposledni zatacky, ted jeste mile a pul skoro rovne a pak jen par set metru parkem do cile. Zahlednu svou D., foti a povzbuzuje, rika ze uz jen posledni kilometr, jeste jeden kopecek ale ze pak uz uslysim hlasatele ... bezi kousek se mnou, rikam ji ze uz nemuzu, ze jdu moc rychle ... ale tleska a krici jeste dlouho kdyz se ji vzdaluji. Trochu premyslim o novych informacich, kopecek tam zadny byt nema, kilometry jsou to jeste minimalne dva ... ach ty jednotky, nemyslela treba mili ? ... probiham prave kolem 12 mile, opet je to nekde k 7:35, jeste mirna zatacka a ted uz to vidim, dalsi sesup dolu, mustek pres ricku a opet se drapat nahoru, no uz vim co myslela, neni to tak strasne jako ty kopce pred tim, ale labuz na rozloucenou to take neni. V dalce uz poznavam park i rehabko, vidim zatacku co svadi bezce do parku a rozhodnu se jeste trochu zatlacit. Brzy stahuji bezce co mi visel 40 metru pred ocima posledni tri mile i svoji byvalou pruvodkyni, ktera mi mezitim utekla skoro o padesat metru. Zahybame spolecne do parku, povzbuzujem se k poslednimu nastupu, ale asi 150 metru pred cilem mi dochazi sily, poustim ji pred sebe, ze zadu se pririti nejaka mlada dracice v oranzovem plavkovem dresu jako by bezela ctyrstovku, na tu nemame ani jeden, dale ztracim, jde pres nas i bezec, ktereho jsem udolal pred par sty metry svym nastupem, jenze on si to asi lip spocital. A pak uz uplne posledni zatacka a prede mnou koridor do cile a velke zlute digitalni hodiny ... tika tam neco pre 1:38, no to snad neni pravda, jen at to tam zustane, snazim se vymacknout posledni sily aby tam nenaskocila devitka ... ktera to opravdu nestihne. Dostavam medaili, dobrovolnice mi odsnerovava cip, chvali a povzbuzuje a zve urcite na pristi rocnik. Ja si pripadam jako v tranzu, jako bych si neco slehnul, a vubec nerozumim kde jsem se tam vzal tak brzo. Mezitim s asi 30 vterinovou ztratou dobiha chlapik co jsem ho vytahl do prvniho kopce, gratulujeme si a dekuje mi, ze celou cestu visel za mnou, ze se me snazil stahnout, ze to neslo, ale ze by jinak to tempo sam neudrzel. Male pratelstvi na cely zivot.
Oblezu vsechny stanky s obcerstvenim, nacpu si kapsy pitim a jidlem a jdu proti smeru behu setkat se s D., cestou nejdrive sam, pak spolecne fandime houstnoucimu davu. Bohuzel nemuzeme zustat do konce, musime se jeste vcas odhlasit z hotelu. Mezitim se uz vyvesuji prubezne vysledky a dovidam se, ze tzv. "gun time" cinici 1:38:51 se v podobe casu mereneho chipem smrskl na 1:38:24 odpovidajici 120.mistu ... kdyby mi to nekdo rekl dopredu, zaklepal bych si na celo ... a ani ted se mi tomu skoro nechce verit.

První bod !!!

2007-04-24T01:09:00.000+02:00

Kdyz jsem psal svuj posledni prispevek a sumarizoval sve plany a ambice na letosni sezonu absolutne jsem netusil, ze se mi podari vyznamnou cast techto ambic tykajicich se poharu Playmakers Series naplnit hned v jeho prvnim dile. V zavode, ktereho se ucastnilo temer 700 bezcu a v kterem jsem tajne pokukoval po miste v prvni stovce, jsem v dosti odpornem vedru dobehl 68. celkove a 5. ve sve vekove kategorii a ziskal tak svuj uplne prvni poharovy bod za cas 21:29. To take znamena prekonani meho novodobeho 4 tydny stareho osobaku o 1:07. Ale to opet predbiham, neb cela akce mela pro mne paradni ceskoslovensky nadech. Po poslednich dvou bezich ktere jsem si odbehl sam samotinky, me z cista jasna na tento zavod vyprovazelo 8 bajecnych pratel, z nichz pet bylo dost statecnych a silenych zaroven, ze se se mnou postavili na start a vyrazili na svych prvnich pet zavodnich kilometru v zivote. O tom ale podrobneji az priste.

Stínova termínovka aneb Playmakers Series rulezzz !!!

2007-04-17T18:50:00.000+02:00

Pohar Behej.com jiz bezi na plne obratky, tragedi i tragedky boduji o sto sest, me vlastni casy na treninkovych okruzich se postupne snizuji a prumerna tydenni kilometraz utesene roste. A tak i mne to tahne ven merit sily nejen sam se sebou, ale i s ostatnimi, dat do behu krome vsech svych sil i srdce a opet zazit ten zvlastni adrenalinovy stav kdy se clovek postavi na startovni caru a netrpelive vyckava na startovni vystrel, uder do zvonu, zahoukani parni sireny ci proste a vystizne zvolani "Go!".

Prosel jsem si tedy vsechny mozne terminovky nalezitelne na internetu, kupy letaku v nasem bezeckem obchode i vyvesene propozice pri mych trech dosavadnich zavodnich ucastech. Rozhodl jsem se pro model dvouvrcholove sezony s jednim jarnim a jednim podzimnim maratonem, jimz bude predchazet pulmaratonsky test. V mezidobi se zamerim na poharovy serial organizovany pod zastitou mistniho bezeckeho obchodu s nazvem "Playmakers Series". Z dvanacti behu je cela desitka dlouha 5 km, jeden zavod je osmikilometrovy a jeden pulmaratonsky. Myslim, ze to pomerne dobre zapada do mych casovych i treninkovych moznosti. Do "petky" clovek muze vlozit celou svoji dusi, ale do par dnu se z ni oklepe a muze se rovnou postavit znovu na start nebo si dat dlouhy beh se zretelem na budouci maraton. Pri absenci (moc se na to zatim necitim) intervaloveho treninku jsou pak rychle zavodni petky jeho dobrou alternativou. Ale asi nejvice ze vseho se tesim na ty endorfiny, ktere se dostavi jen kdyz si clovek na sebe pripne zavodni cislo ... jo, to se priznam, o to mi jde a na to se tesim, i kdyz v dobe kdy ja dobiham do cile uz mohou byt ti, co se pozdeji postavi na bednu jiz davno vysprchovani i s vyfenovanymi vlasy. Nize tedy prikladam svuj provizorni seznam, v nemz tajemna znacka (PS) znaci zavod v ramci zminovaneho poharu "Playmakers Series".

22. duben - Race for the Place 5K (East Lansing)(PS)
28. duben - Borgess Run for Health Half-Marathon (Kalamazoo)
4. kveten - Mason State Bank 5K (Mason)(PS)
20. kveten - Capitol Bancorp 5K (Lansing)(PS)
26. kveten - Bayshore Marathon (Traverse City)
1. cerven - Cooley Law Race for Education 5K (Lansing)(PS)
7. cervenec - Max's Race 5K (East Lansing)(PS)
22. cervenec - Ele's Race 5K (Okemos)(PS)
12. srpen - Leg It for Life 5K (East Lansing)(PS)
9. zari - Kellie Sebrell DeWitt Trail Run 5K (DeWitt)(PS)
16. zari - Playmakers Autumn Classic 8K (Haslett)(PS)
30. zari - Capital City Half-Marathon (Lansing)(PS)
7. rijna - MSUFCU Dinosaur Dash 5K (East Lansing)(PS)
28. rijna - Metro Health Grand Rapids Marathon (Grand Rapids)

Co se tyce mych poharovych ambici, musim priznat ze je mam rozlozene do dvou urovni. V ramci te prvni a lehci bych se chtel zucastnit alespon 10 zavodu z 12, neb pak jako pravidelny ucastnik ziskam poukazku na jeden chleba mesicne po cely rok 2008 od spolusponzorujiciho pekarstvi, coz by byly me prvni bezecke "prize money". V druhe urovni bych chtel tez v poharu alespon jednou bodovat, coz dle lonskych vysledku nebude vubec jednoduche, a v pripade ze by se to podarilo, znacilo by to velky uspech me bezecke kariery. V absolutnim poradi bere body prvni desitka bezcu, v hodnoceni vekovych kategorii pak prvni petka. V absolutnim poradi nemam narok a ve sve vekove skupine bych musel pravidelne dobihat pod 20:00 abych mel nejaky bod jisty. Obcas se samozrejme sejde trosku slabsi konkurence a tak jednou dvakrat za sezonu lze dostat par bodiku i za casy kolem 21:20, coz uz pro mne snad nebude brzy nerealne. Bodu ziskanych vsak lepsim casem namisto absenci souperu bych si jiste cenil vice. Budeme uvidet ;-)

Tragédí karma

2007-04-12T16:47:00.001+02:00

V mem novem bezeckem zivote jsou mi teprve tri mesice, ale uz me to neodolatelne tahne mezi zavodici dospelaky. Ne ze bych mel uz takovou formu, abych honem rychle sbiral pozice na bedne (k tomu asi nikdy uz nedojde) ci prohanel mistni borce v cele s BJ Pankowem, ale kdyz se beha se dzbanem pro vodu, clovek by si mel obcas zmerit cas, nez se ucho utrhne. Jinymi slovy: ve svych minulych bezeckych zivotech jsem se sice vzdy take snazil poctive trenovat a behat, ale upinal jsem se az prilis na jeden konkretni cil, ve snaze podat jeden spickovy (v mych meritkach) vykon, a teprve od nej se mozna odrazit dal, coz si myslim, ze byla ma nejvetsi chyba. Dopadalo to tak ze jsem se koncem devadesatych let prohanel po Vysehrade a desitky sazel pravidelne kolem 42-43 minut a sliboval si ze az to budu schopen dat pod 40 tak teprve pak pujdu zavodit abych se nemusel stydet pred posklebujicimi se mazaky, ze jsem mlady a pomaly. Na Vysehrade jsem to pod tech 40 nikdy nedal, ale zacal jsem mit potize s kyclemi. Navstivil jsem 4 ruzne ortopedy, kazdy rikal neco jineho a ja s behanim na dalsich pet let seknul s oficialnim osobakem 49:44 z meho prvniho a jedineho 10K zavodu z unora 96. Na zacatku noveho milenia jsem se bezecky obrodil a behal po Palmovce a kolem Vltavy, abych po absolvovani par mesicu obecne vytrvalostniho treninku zacal drtit kopce s cilem si do tech nohou tu desitku smerem ke ctyriceti zase nadupat, nez se odvazim treba do Bechovic. Zavod jsem neabsolvoval zadny, ale cestou z kopce jsem si natrhl achylovku a s behanim byl na dalsich par let konec. O tri roky pozdeji zacinam v Nemecku znovu, ale nesmele pokusy o navrat jsou brzy tlumeny recidivujici bolesti v achylovce. Beh jako svuj zivotni sport v podstate vzdavam. Po pul roce mi to neda a zacinam s karate. A musim priznat ze jednou z motivaci byly ruzne filmy v nichz me vsak na bojujicich borcich nejvice fascinovalo jak pruzne a pevne maji telo, nez ze by mne ohromoval pocet pozabijenych souperu ... rodi se mi pak v hlave plan, ze budu-li jako oni, moje achylovka bude urcite dost silna na to aby prezila i me behani. Karate si mne pak ziskalo i v mnoha jinych ohledech, ale nejdulezitejsi bylo, ze plan vysel !! V lednu 2005 zacinam opatrne behat, rychlostni trenink pro jistotu ignoruji, kopce kolem nas nastesti zadne nejsou a tak se pomalinku zlepsuji. Zacina se rodit tragedi komunita, ja zakladam svuj blog a opatrne testuji formu pri prvnim zavodu. Pripisuji si na tehdejsi dobu pro mne solidnich 47:07, ale zacinam se potykat s drobnymi zranenimi, ktera vsak s achylovkou nemaji nic spolecneho a odeznivaji s novymi botami. Velmi nepripraven bezim svuj prvni marathon, ktery vysledkove za moc nestoji, ale jen co si odpocinu zacinam urocit sve zkusenosti. Zase mi to zacina behat, nejen rychleji, ale i do dalky. Treninkove jdou desitky hrave pod 45 minut, ale ja si opet rikam ... jeste ne, jeste to muze byt lepsi, jeste chvilku, pak se teprve budes moci nekde vytahnout ... to bude cas, to bude rekord ... misto toho si ale vyberu jeste jednou novackovskou dan na pulmarathonu kde umru na 18.kilometru a doplazim se za 1:48:59. A pak opet tvrde trenuji, beham dale, dele a rychleji ... aby veskera moje forma prisla v nivec, neb se blizi obhajoba dizertace, pote presun za Velkou Louzi, kde nez se poradne rozkoukam mi na bricho naskaka deset kilo.

A tak v lednu 2007 zacinam opet od nuly, tedy alespon fyzicky, preci jen drivejsi zkusenosti se nezapominaji tak rychle jako ochabuji svaly. Prvni behy si protrpim jako zvire, ale den ode dne se zda beh lehci a krasnejsi. Muj bezecky zivot ma opet smysl a muj zivot obcansky je najednou plnejsi a vyrovnanejsi. Nevim jestli nekdy pokorim svou bajnou hranici 40 minut na 10K, dokud to pujde, tak to nevzdam, ale uz to neni to cim bych byl posedly a co by mne zaslepene hnalo dal. Mam za ty vsechny roky v sobe nahromadenou chut zavodit, prodat co prave umim, i kdyz to ma jeste daleko k tomu co jsem jiz dokazal drive. Terminovku mistnich zavodu znam jiz skoro z pameti, pro jistotu mi strucny prehled visi na lednicce hned dvakrat. Vybrano mam pro letosni rok zatim 14 zavodu a jsem odhodlan se porvat o kazde sedesatepate nebo sedmdesateosme misto bude-li jen trochu na dosah. Ale to uz trochu predbiham (neni to nahodou zakladni charakterova vlastnost kazdeho bezce ?), neb o svych ambicich a vyhlednutych zavodech napisu priste ... zatim prozradim jen tolik, ze tu mame jakousi obdobu poharu behej.com, a ze bych si chtel svymi vykony vyslouzit alespon poukazku na chleba ;-)

Když se pláče na spravném hrobě ...

2007-04-10T15:40:00.000+02:00

... zacnou se dit veci, ktere by clovek drive povazoval za naprostou utopii. Na mysli mam predevsim (ale tez nejen) svuj povzdech nad izolaci od rodici se bezecke sceny v me rodne zemi. Pravda, ze prilozena mapka ma svuj esteticky puvab, prilis utechy vsak sama o sobe neprinasi. Avsah hle !! ... kde se vzal, tu se vzal, prichazi nezvan a necekan ... nejprve cudny komentar a po te i email od "zapisujiciho nesportovce" Tora, ktery zrovna sem do Michiganu do mestecka Novi, slabych 90km od nas, jako na potvoru pravidelne jezdi na sluzebni cesty. A co cert nechtel, nebo spise to tak sam zaridil, zrovna v den, kdy jsem pateticky odhalil na internetu svou osamelou bezeckou dusi se Toro dozvida dalsi termin sve cesty do Michiganu. Slovo dalo slovo a po internetu se dva behajici nadsenci, kteri se v zivote nikdy nepotkali, domlouvaji na spolecnem vybehu v nedeli 1.dubna odpoledne, v parku zvanem "Brighton State Recreation Area". Jako spravni tragedi se dopredu ujistujeme, ze pobezime pomalu abychom jeden druhemu stacili. Netraba vsak obav, ja budu mit v nohach dopoledni honbu za ufouny a Toro nekolik tisic mil ve svych "kridlech" a sestihodinovy jetlag jako bonus, neb se pririti rovnou z letiste s kratkou zastavkou na vyneseni kufriku v hotelu. Zni to skoro jako aprilovy zert, ale setkani je realne a ja se uz nemohu dockat.

V nedeli po obede se sotva vyvalim z postele, kde se snazim zotavit po rannim nepovedenem zavode a jiz dostavam SMS a vzapeti i prime telefoni spojeni s Torem, ze jestrab s tragedy pristal drive nez mel, a ze jiz jsou na ceste. Trochu panikarim, domlouvam hodinu setkani na krizovatce uprostred parku kde tak zhruba tusim ze by mohl byt hlavni vchod a rozcestniky, snazim se nedat najevo ze jsem trochu zaskocen, ale nejisty hlas mne urcite prozradi. ... no nic, hlavne to ted nezazdit !!
Do parku dorazim s mensim casovym naskokem, vyrazim na obhlidku, tuseni bylo spravne, misto setkani je hned u odbocky vedouci primo k hlavnim parkovistim a rozcestnikum, muzu hned udelat dojem jaky jsem to mistni znalec ;-). Toro dorazi s mensim spozdenim, ale to neva, hlavne ze to nasli. Na vybeh sebou bere sveho sefa Jirku, behaciho nadsence a maratonce a pridava se i kolega Martin. Pred Martinem smekam, nikdy drive nebehal, pry jezdi na kole, ale ted se nechal premluvit na spolecny vybeh.
Chvilku se domlouvame, skoro jako by to byl rutinni skupinovy beh, a pak i vzhledem k Martinovi volime cestu 5 milovy okruh s tim, ze kdyby byla chut a vule muzeme si pridat. Vyrazime na lesni pesinu ktera se hned zacne kroutit mezi stromy jako uzovka. Stastni ze bezime si najednou uvedomujeme ze jsme se vlastne ani nepredstavili ... spolecenske konvence doladujeme za dusotu ctyrech paru nohou a obcasnem zafuneni roztahujicich se plic. Cesta je velmi rozverna, sebehy jsou stridany strmymi stoupaky, rovinku by clovek marne pohledal, ale nic z toho se nezda ze by nam vadilo. Kluseme zcela zlehka rychlosti nejakych 6+min/km, pro nas tri tragedy je to skvele konverzacni tempo, jen statecny Martin se drzi tise na chvostu. i kdyz tempo neni nijak vysoke, preci jen teren je na prvni vybeh dosti obtizny. Cestou samozrejme vyzvidam vsechny mozne podrobnosti o Behej.com, novem bezeckem poharu, zavodech, foru, o "starych znamych", ktere jsem poznal na webu, ale nikdy v realu nepotkal. kdyz jde cesta moc strme do kopce prechazime do kroku, abychom Martinovi behani uplne neznechutili, ale me osobne to vubec nevadi. Kdybych se chtel zrusit, mam kazdy tyden prilezitosti hafl, ale pokecat s opravdovymi tragedy ktere spojuje nadseni k behu i kdyz nikdy nebudou mit ambice na nejvyssi pricky je pro mne velice vzacna udalost. Samozrejme dale probirame nejruznejsi bezecke drby, informace nasavam jako kdysi cislo 5 ve slavnem filmu, pri pohledu na cernocerna mracna stahujici se na obzoru nakonec dojde i na nevdecne michiganske pocasi. Dobihame nas okruh v pohodovem tempu spise osvezeni a odpocinuti nez unaveni, az na Martina kteremu preci jen nektera stoupani dala zabrat. kolegove ho hned popichuji, ze na to bude nejlepsi si jit zitra znovu zabehat, coz samozrejme maji pravdu, ale z Martinovi tvare moc nadseni necisi ... ale kdo vi, treba se narodi novy traged ;-). Jeste spolecne zastrecujeme na plazi u jezera a v dobe kdy se zcela zatahne a vypada to na poradnou fujavici vyrazime jeste na jedno orosene, doplnit nejake ionty a vitamin P. Spolecne setka konci tak jako zacalo ... v pohode, jako by se rozchazeli domu lide, kteri se jiz delsi dobu znaji. Diky moc vsem trem za prijemne odpoledne, az pobezite zase kolem, dejte vedet, rad se opet pridam!

Deset tisíc meteorů mne vrací zpátky na Zem

2007-04-02T17:18:00.000+02:00

Po poslednim petikilometrovem zavode jsem prozil pomerne euforicky tyden. Jeste tyz den po dobehu jsem si dojel koupit nove boty, a protoze se najednou vynorilo misto jara leto s teplotami kolem 24 stupnu nedalo mi to a samozrejme jsem vybehl opet ven. Muj tradicni okruh mi najednou pripadal cely z kopce a navic podezrele kratky. Tak proc ne jej hned prodlouzit, a pridavam dalsi 3km! Hned druhy den opet s radosti ven, to co se zda jako lehky vybech bych pred par dny klasifikoval jako solidni tempo beh, ale na mem dusevnim ani telesnem stavu se to nijak negativne neprojevuje. I pres vyrazne vyssi rychlost a objem behem tydne mne zazracne prechaziji ruzne mensi bolistky, ktere mi jeste minuly tyden pripominaly, ze moje dosavadni botky uz chteji do bezeckeho duchodu, tedy radsi se vozit autem ci v nejhorsim pripade chodit do prace ci s vozikem na nakupy. V novych botach je vse jine, beham jako po mechu, pnuti v pate mizi, klenba drzi a s kazdym odrazem se takrka vznasim. Prumerne ranni teploty klesaji ke 12-15C, coz je pro mne po zime stale vedro a tak pokracuji ve svych rychlostnich vykonech, a to i presto ze mam na musce prvni letosni desitku naplanovanou uz na nedeli. Ve ctvrtek si davam po stredecnim frustrujicim kajakovani (ty eskymaci mi zatim fakt vubec nejdou) oraz, ale v patek uz se rozebehnu na 12km misto puvodnich deviti s merenym casem na 11km za 57:01. To je pro mne dost solidni tempo, ale pripadam si lehky a svezi. V sobotu uz myslim na nedelni zavod a chystam se setrit. Dam si lehce (opravdu lehce !!!) 9km vyklus s merenym temer 8km usekem, ktery je za "hruzostrasnych" 41:40. To bych opravdu necekal. Jeste pred mesicem jsem obcas mel problemy stahnout cas na danem okruhu pod 42 minut a to jsem do toho slapal co to slo, ted si jdu vyklusat a je to tak rychle ? ... Nadute si myslim, ze je to jasny signal ze jde forma tryskem nahoru a skoro se nemohu dockat zitrka, jak to tem meteoritum pekne nandam. jsem v pohode, tak jeste objedu jednu grilovaci party, na vecer do hospudky s ceskoslovenskymi kamarady, uleham chvilku pred pulnoci ... teprve mne zacne jimat hruza do ceho jsem se to pustil. Sice by se to dalo nazvat jako klasicka trema, ale tentokrat to bylo jine ... svedomi se neda osalit, a ja zacinam mit pocit ze jsem to preci jen trochu prokaucoval. Vstavat musim tesne pred patou, abych se stihl nasnidat, pak hodinu a pul cesta do Detroitu, presneji do Dearbornu. Registrace, rozbehani, stretching a start v 9:00. ... no neni to rozhodne takova brnkacka jako si zajet 10 minut na kempus kvuli petce.

Jako vzdy nemohu dospat a spise ja budim budik nez ze by to bylo naopak, ale necitim se tak hrozne. Venku je fujavice a leje jako z kontve. No to bude jizda ... Na dalnici s limitem 70mph jezdim nejvice 75, ale tentokrat me proudy vody a cernocerna tma brzdi ze mam co delat i pri petactyricitce a to jedu po ceste kterou znam skoro z pameti. Od zirani skrz nepruhledne sklo mne zacinaji bolet oci, sedim v neprirozene poloze prilepeny na volantu abych aspon neco videl ... zatim to je solidni narez. Nastesti dest postupne ustava a kousek pred Detroitem uz nepada z nebe nic. Parkoviste pro zavodniky nachazim na prvni pokus, mista pro elitni bezce znacena jako Area 51 je pro mne uzavrena, dobrovolnici v zelenych overalech a se sviticima antenkama na hlave me naviguji na parkoviste pro bezeckou pechotu. Prede mnou parkuje auto s poznavaci znackou "RNNRGRRL" pod niz je cedulka ve stylu "Ja beham 26.2 mil, a ty?". Nebudu to komentovat a proplizim se davem ostatnich bezcu k registraci, kde se potichu ptam na nejkratsi z dnesnich zavodu 10K, ktere slouzi jen jako doprovodny beh hlavnimu marathonu a pulmarathonu. Dostavam cervene cislo, asi aby ostatni videli, ze ja se budu dnes ulejvat, zatimco oni (a ony) budou trpet na delsich tratich s bilymi a zlutymi cisly. Trochu to zkratim ... predstartovni rutina probiha jako po masle, myslim, ze uz vim co neopomenout a ceho se vyvarovat. Bohuzel, tim se zavody nevyhravaji, i kdyz prohrat se tim jiste daji. Nejprve startovali dalkoplazove, zrejme podle prestize prisli jsme na start jako posledni. Pocet odhaduji na 700-800 bezcu, pozdeji se dovidam ze jich bylo "jen" neco k 550. Po zkusenosti z posledniho zavodu se stavim pomerne dopredu. Myslim, ze mam pred sebou cca stovku bezcu. Start je pomerne uzky, trva to skoro 13 vterin nez projdu pres caru, ale hned zani se silnice rozsiruje a zadna tlacenka se nekona. To me trochu zaskakuje a nesmyslne se ritim kupredu. Zacnu se brzdit az asi po pul kilometru. V hlave mam zmatek, jestli jsem to neprepalil, zbytecne srotuju a nemuzu se dockat prvni mile abych zkontroloval mezicas. Prede mnou je bezcu podezrele malo, za sebe se neohlizim, ale nikoho moc neslysim. I kdyz jsem zvolnil, stale pomalinku predbiham nebo dotahuji mensi skupinky. Na prvni mili, kterou jsem tak nejak instinktivne cekal drive stoji nafouknuty zeleny ufoun s cedulkou. Na hodinkach 7:27, tedy 7:13 cisteho casu. Hmm, to je moc rychly, jeste rychlejsi nez na petce, to neni dobre. Jeste se trochu pribrzdim, ale nebezi se mi spatne. Stale trosicku stahuji lidi pred sebou. Druha mile mi utekla velice rychle, u dalsiho ufouna kontroluji hodinky: 14:51, tedy mile za 7:24 to mi prijde skoro optimalni, kdyz bude pristi mezicas o par vterin pomalejsi, vubec to nevadi, nikam se nezenu. Nasleduje dlouha rovinka, pravdepodobne mirne do kopce. Jedu docela na plno, ale subjektivne citim, ze bych to mohl byt schopen udrzet az do cile. Kdyz byla minula petka v tempu 7:15 na mili, desitka by mohla byt klidne za 7:30. To bych bral vsema deseti. Ted to uz jenom vydrzet. Na tretim kilometru jsem za 22:24, tedy tesne nad 7:30, ale to neni zadna katastrofa, bylo tam mensi stoupani, vterina sem, nebo tam neni vubec dulezita. Dlouho si drzim stejnou pozici a i odstup na dva soupere prede mnou se neztencuje. Nasleduje sebeh po dalnicnim sjezdu. Docela prima spirala smerem dolu. Zaznamenavam znacku 5K, na hodinkach 23:09. To by porad slo, ale zacina mi dochazet sila. Jeste nepanikarim, par minut vydrzim a pak se sepnou dieslove motory na tuk, naberu druhy dech a konecne stahnu ty pred sebou, jsou stale na stejnem miste, nevypadaji cerstve ... jenze ani ja uz asi taky moc ne ... i kdyz to jde mirne z kopce, u ctvrteho ufouna jsem presne ve 30:00. Tedy posledni mile skoro cela z kopce za 7:36 ??? Malinko se mi ta cisilka pletou, ale zacinam mit tuseni ze uz to neni ono ... nohy tuhnou, a vubec to nevypada, ze by se to melo zlepsovat. Zacinaji se dotahovat ostatni, zkousim se zavesit, ale vydrzim to asi 50 metru. Dycham na maximum, mam pocit ze pridat by znamenalo jen neuprosne a nesnesitelne pichani v boku, na to nemam odvahu. Snazim se drzet aspon maximum toho co jsem schopen, stale verim ze se to jeste otoci. Kdyz dobiham na patou mili na hodinkach je hrozivych 39, pak dvojtecka a nula a na to posledni cisilko se radsi ani nedivam. No to jsem teda dopad. Plouzim se tu treninkovym tempem svych lehkych behu, predbihaji mne bezci ktere jsem nechal za sebou kousek po startu. Zacina mi dochazet, ze zadny osobak to dnes nebude, ze mozna budu rad kdyz nezapadnu pres padesat ... ale hlavne mne stve ze jsem ten zavod nezvladl s negativnim splitem, proste ze jsem to takhle zalomil. Na posledni mili ze sebe zdimu posledni sily. Cilova rovinka je dobre pres pulkilometru dlouha, jeste ze z te dalky nevidim na oficialni hodiny. Lide co mne dobihaji nasazuji k dlouhatanskym sprintum, snazim se take protahnout krok, nekterym dochazi dech, zpatky se vracim pres ne, ale pak odumiram i ja, oni sprintuji co to da, mozna bych take mohl, ale je ve mne takova pateticka rezignace, vim ze tim poslednim sprintem bych stahl cas o par vterin, ale tak nejak mi to neprijde spravne to tem ostatnim ted najednou nandat, asi si ten "muj skalp" vic zaslouzili, nez ja ten jejich. Dobiham z te male skupinky posledni, na hodinach je neco tesne pres 48. V cili mi okamzite vrazi do ruky vodu a dobrovolnice sundavaji bezcum z nohou cipy. Ja jsem si ten svuj uvazal poctive na tkanicku, chudak holka s tim zapasi asi 3 minuty.
Odbelham se tesne pred cil a zacnu aspon tleskat ostatnim. Proud bezcu se zhustuje, jejich tvary a velikosti nabivaji na variabilite, ale vsechny spojuje fascinovany pohled plny odhodlani upirajici se nekam do cile. Nemam tentokrat silu povzbuzovat slovne, ani se na to moc necitim. Sam sebou jsem zklamany a mam pocit promarnene sance. S odstupem casu to clovek samozrejme uvidi jinak, lepe porozumi tomu jestli nekde opravdu udelal nejakou chybu, nebo jestli mel proste jenom prehnana ocekavani. Hned po zavode jsem byl presvedcen ze jsem to proste klasicky prepalil ... ted, s ohledem tez na Milosuv clanek, si spise myslim, ze jsem prepalil cely tyden pred zavodem. V nohach ty dobre casy byt mohly, ale v hlave zatim ne. Rychle balim a netradicne jako jeden z prvnich odjizdim domu. Mam to jeste hodku a pul po dalnici. Cestou se musim fackovat abych neusnul, radio hraje co to da. Doma sprcha a okamzite uleham, je poledne a za par hodin mne ceka jedno zajimave setkani ... o tom ale az priste.

Běh pro banánovou medaili

2007-03-26T21:15:00.000+02:00

Byvalo mym dobrym zlozvykem, ze od okamziku kdy jsem se rozhodl pro nejaky zavod, zacal jsem se na nej silene tesit, byl jsem cely roztekany, skoro o nicem jinem jsem nechtel mluvit, peclive si vybiral stravu, kontroloval barvu moci a ... a vubec. Takovy stav trval pravidelne az do predzavodniho vecera, kdy jsem zacinal pravidelne zelenat, v nohach mi to zacalo skubat a ja nevedel roupama coby. Zacal jsem proti tomu bojovat snahou zit jako by nic, zamerne nedodrzovat zadna zivotospravna pravidla ci predzavodni ritualy. Docela to pomaha, ale stoprocentni to neni. V patek vecer uz kolem pul desate jsem se po dvou pivech a sklence cerveneho uprostred nejakeho nezazivneho filmu zvedl a sel si lehnout. Cetl jsem si ale jeste chvili po pulnoci, nez sem zacal mit pocit, ze ma vubec smysl zhasnout a zavrit oci. V noci jsem se ale stejne probouzel kazdou chvili, zda-lo se mi o behani, o tom jak kolabuji na marathonu, pak jak to davam za 3:20, nebo porazim mistni legendu BJ Pankowa, ci se hroutim vycerpanim na nejakem sedmem kilometru bezvyznamne desitky. No proste psycho, studeny pot, sucho v ustech ... hruza. Budik jsem si natocil asi na pul sedmou, ale automaticky jsem se probudil v 6:28. Takze pomalinku vstat, uvarit si caj, na talirek vybalit protejnovou tycinku, vypit pullitru redeneho dzusu, do misticky kornflejky s mlekem ... osprchovat se, naskladat na hromadku veci na prevleceni, pak posnidat ... no jeste bylo brzo, start je az v 10:15, ale klidne tam muzu dorazit na pul devatou. Poprve ve svem zivote jedu na zavody uplne sam, v cili mne nikdo cekat nebude, ani po trati mi nezamava nikdo blizky ... poprve pobezim skutecne jen sam pro sebe ... hmm ... najdu v sobe vubec nejakou silu ?
Registruji se asi jako ctvrty, teprve dorazeji dobrovolnici, staveji start, cil, odmeruji presne mile aby tam postavili digitalni hodiny. Trochu fouka a mrholi. Trat je v nadhernem parku kde jsem byl dosud jen jednou geocachovat. Dokonce pobezime podel tri cachi, mozna jsem jediny kdo o nich z bezcu vi. Mam spoustu casu, rozhoduji se ze si trat nejdrive projdu pesky. to byl docela dobry napad, zapamatoval jsem si dulezite zatacky, drobna stoupani, kilometrovy usek po lesni ceste se spoustou vystouplych korenu (kazdy oznacen fosforeskujici barvou) by bylo dobre misto zautocit ... jestli bude jeste z ceho brat. Mezi tim se rozbihaji prvni bezci, parkoviste se plni, zavodit budou i deti na pul mile a ve 100 yardovem sprintu, dohromady pres tisic lidi. Cestou zpet moknu, ale nez dojdu k autu se definitivne prevliknout tak se mraky castecne trhaji a vypada to ze by mohlo byt dost teplo. Rozhoduji se letos poprve pro trenyrky, navrch jen dve tricka. Jdu se rozbehat. Pripadam si slaby a tezkopadny, plice ne a ne se synchronizovat s nohami ... no to to teda dopadne !! Zbyva asi 20 minut, jeste zastretchuju a jdu uz smerem ke startu, nejdriv startuji prckove, aspon jim zatleskam, vetsinou je to docela roztomile. Potkavam jednoho argentinskeho studenta jmenem Alfredo od nas z ustavu, je na zavode poprve, nevi jakou se prumerne beha rychlosti, pry trenuje jen 1-2 tydne na behatku jinak hraje jen fotbal. Tempo 7:20 na mili co by stacilo na 23:00 mu pry prijde OK, to ze je jeho obvykla behatkova rychlost. Zdrzim se dalsich komentaru, je jasne, ze clovek s postavou, ze by se nad nim smilovali i hladovi Somalci je bezecky apriori jina liga nez mi bagristi co si to vsechno musime protrpet.
Mezitim prckove startuji, vystreli jak zplaseni a ja se presouvam do prostoru cile, abych jim zafandil. Tam mne ale odchytava mistni fotograf, jestli bych jim nepodrzel prapor spoluporadajiciho obchodu s bezeckymi botami, aby byl na kazde fotce dobihajicich deti. Samozrejme souhlasim, barevne take ladim a tak se stavam suverene nejfotografovanejsim bezcem celeho eventu ... namatkou 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10 ... ;-))
Jak patrno z obrazku, slunce opet zaslo, ale teplo uz zustalo. Po chvili jsem ze svych vlajkonosskych povinnosti propusten a vydavam se zase ke startu, kde uz vrci dalsi stado splasenych deti. Tentokrat je po vsem behem minuty, byl to jen zavod na sto yardu. Po te patri start jiz jen bezcum a chodicum na 5K. Stavim se dle meho soudu tesne k polovine startovniho pole. Odhaduji pocet ucastniku na 600, jsem tedy nekde kolem 300. mista, pocitam ze bych mel predebehnout zhruba 200 bezcu. Potud moje teoreticka spekulace ktera se zahy, po hvizdu startera meni v mensi nocni muru. Z nepochopitelnych duvodu, ac je start a prvni ctvrtmile na parkovisti, jsou auta odstranena jenom pred startovni carou, tedy pri prubehu startem se dav vyrazne zuzuje a snazi se nacpat do vyrazne uzsiho prostoru lemovaneho radami vice ci mene vycuhujicich automobilu. Chvili jdu krokem, po te se to rozbiha, ale silene pomalu, a neni kudy predbihat. Pri pohledu na celo startovniho pole, ktere uz v dalce zataci kolem jezera mne jima hruza a zacinam trochu panikarit. Preci jen mam ambice na rychlejsi cas nez se tady takhle postuchovat. Beru to po kraji a napul preskakuji pres narazniky a oje tech plechovych potvor. Doufam ze do mne nikdo pri nejakem preskoku nestrci a ja si nezlamu hnaty o nejaky nakladak. Preci jen se pole zacina casem trhat, ale ja se ritim dopredu rychleji nez bych si pral. Alfredo je mi v patach a kolem prvniho kilometru jde prese mne. Nevadi, tucnaky tady dneska honit nebudu !! ... i tak predbiham dalsi bezce po dvojicich i trojicich. Na prvni mili jsem za 7:30, z toho mi trvalo deset vterin se dostat na startovni caru. Hmm ... a co to znamena ? ... vubec si to nejsem schopen srovnat v hlave, jestli to je rychle nebo ne. Soustredim se jenom na sebe. Vsude okolo sebe slysim zurive pipani sporttesteru, neklamne znameni, ze to mnoho lidi prepalilo. Neva, podrzim si to svoje, zatim to jde. Prida se ke mne jeste jeden kluk s kterym se pretahujeme o pozici a soustavne se posouvame kupredu. Prichazi zatacka a vbihame na lesni cesticku s fosforeskujicimi koreny. Cesta je uzsi, s predbihanim vyckavam do pristich par stoupani. Jsou to jen male 3-5 metrove vlny, ale vetsinu lidi vyhodi z rytmu. Ja o nich nastesti vim, a vim take ze hned za tou rovinkou po vlnach je delsi sebeh. A tak se prozenu kolem asi deseti lidi a nadobro zmizim i memu souperi. V miste sebehu je obcerstvovaci stanice ... no nevim, do cile jsou to jen 2km ... kaslu na to, predbiham pani v roztomilem uboru a snazim se drzet tempo. Hucim jak lokomotiva, ale krok neni tak hrozive tezkopadny jako pri unorovem Icemanovi. Pribiham na druhou mili a casomira ukazuje 14:44. Opet nejsem schopen spocitat jestli je to malo nebo hodne, mlhave si uvedomuji ze by to mohlo byt rychleji nez na zacatku, ale nejsem si jisty. Myslim, ze bezim "co to da", a jen stezi vnimam okoli. Spojujeme se opet s puvodni cestou, proti nam joguji nejpomalejsi bezci, ci straduji rychlejsi chodci. Je to zajimave, ale prave tito nas vehementne povzbuzuji. Zbyva asi kilometrova rovinka podel jezera, pak jen dlouha tahla zatacka a cil. Prede mnou ted mnoho lidi neni. Nejblizsi skupinka je asi 30 metru, je tam sedm lidi. Nekdo me prevalcuje ze zadu a pripoji se k ni. Ja je pomalicku stahuju, uz jsou skoro jen deset metru prede mnou, ale najednou jsem jak na ksande, opet pet metru ztracim. Premyslim, jestli je to tedy konec, jestli to ted zabalim, nebo jestli to jeste pujde. Minutku si pockam, snazim se odpocivat a pak opet pridam. Pomalicku se priblizuji, timhle tempem je nikdy nedostanu. Ale ouha ... v nabehu do cilove rovinky (jeste asi 600 metru) to jde trochu do kopce, ne moc, ale vodovaha by to poznala a ostatni jsou najednou jako v medu ... uplne nechtic se kolem nich proritim a najednou jsou fuc. Po chvili se privali zase nekdo ze zadu, finishuje jako by zbyvalo poslednich 50 metru, je to bagrista jako ja, jde prese mne, ale dlouho mu to nevydrzi. Stupnuji tempo, cil mam uz na dohled, a jeste dostavam dva tri bezce co to psychicky neustali. Profrcim i kolem toho predcasneho finishmana ... chyti se mne a na poslednich 50 metrech mi to jeste nanda. To mne moc nebere, zaslouzi si to, ja mam se sprintem v cili spatne zkusenosti, radsi natahnu krok na posledniho pul kilometru, tentokrat je na nem skore asi 10:1 tak taky dobry ... vritim se do ciloveho koridoru a trochu nevericne ziram na zlute cislice digitalnich hodin ... akorat na nich prekliklo 22:36. ... jeste mi to nedochazi ... uricene se plizim koridorem, do ruky mi nekdo vrazi lahev vody a na krk mi nekdo navesi medaili. ... jeste chvilku se potacim nazdarbuh, az se trochu uklidnim prohlizim si medaili ... je na ni nove logo zavodu ... rozesmaty banan. Nevim jestli jsem si zaslouzil za svuj vykon zrovna medaili, tu samou samozrejme dostali vsichni ucastnici, ale na svuj cas jsem sam za sebe hrdy ... posunul jsem si letosni maximum o 79 vterin a cely zavod jsem dokazal stupnovat tempo (mile real: 7:20, 7:14, 7:00), coz je velky prislib na priste, ktere bude uz hned dalsi nedeli, tentokrat beh na 10 tisic meteoru ;-) !!

Food and Fitness 5K aneb "Běhám abych jedl !!!"

2007-03-23T21:12:00.000+01:00

... jak by se dal velmi volne a zavadejicim zpusobem prelozit nazev dalsiho behu, ktery mne ceka jiz zitra v sobotu v 10:15. Zatimco se ostatni budou morit na 1/2PIMu, me po dvanacti tydnech relativniho klidu moje vlastni bezecka sezona teprve zacina. Nejprve tedy tento petikilometrovy test v jednom Lansingskem lesoparku, jehoz charitativnim podtextem je ziskani penez pro mistni potravinovou banku, tedy potraviny pro socialne slabe. Na startu by se melo sejit neco kolem 600 bezcu, ale vzhledem k doprovodnym detskym behum pujde o solidni akci s par tisici lidmi. Po unorovem Icemanovi se mi podarilo nabehat nekolik set kilometru s par vice jak dvacetikilometrovymi behy a i na vsech ostatnich kratsich tratich je znat citelne zlepseni. Navic se mi podarilo shodit 2 kila ciste vahy a snad i trocha tuku byla pretavena ve svalstvo. Nebylo by proto poctive zakryvat ambice, ze bych rad vylepsil svuj unorovy cas a zabehl nekde kolem 23:30. Pocasi by melo byt spise oblacne s moznosti srazek a teplotami kolem 10C. To by mi mohlo vyhovovat. Bude-li tepleji pobezim v trenyrkach, na vrch jen thermo triko s dlouhym rukavem a pres to sve tradicni vinove rude tricko se znakem sveho skolniho cross-country tymu. To samo o sobe by melo pridat na rychlosti neb dosud se vsude plahocim v teplakach, trech nebo ctyrech svrscich, rukavicich a kulichu. Ze takove zadekovani vytvari pro telo dodatecny odpor asi neni treba zminovat. Jako jiz temer tradicne bych chtel vybihat spise z hloubi pole ... sroceny dav me snad uchrani od prepaleni zacatku a kdyz se podari pozdeji postupne zrychlovat, mohl bych mit pred sebou navic dostatek "vodicu". Co se tyce umisteni, chtel bych atakovat prvnich 15%, ale to je jen takove vesteni z koule na zaklade vysledku z lonskeho roku. Kdyz se zavod povede, koupim si radosti nove boty, kdyz ne, koupim si je taky ;-)

P.S. Kdyby mne nekdo nemohl poznat, na obrazku jsem ten druhy zleva ;-)

Duše a nohy zaprodány marathonskému démonu

2007-03-22T21:42:00.000+01:00

... a to doslova, presne za 59 dolaru a 8 centu !!! Jinymi slovy: zaregistroval jsem se na drive zminovany Bayshore marathon v Traverse City. Sam jsem byl jiz znacne nahlodan, a tragedi "podpora" (proc by meli hosi v Praze nebo Linci trpet sami, ze ?) me preci jen primela porusit veskera ma vlastni predsevzeti a zaregistrovat se vice jak dva mesice dopredu. Pravda, mam jistotu startovniho cisla a tricka, ale o sve forme a zdravi 26.kvetna nevim zatim nic. Misto poklidnych behu po Okemosu me nyni pri kazdem o milimetr krivem doslapu bude mrazit v zadech, jestli si nezlomim nohu, pichani v boku bude jiste akutni zanet slepeho streva, tlak na prsou minimalne unavova zlomenina zeber a neschopnost popadnout dech zrejme pocinajici infarkt...