Každá vločka se počítá

Konecne napadl snih. No, napadl ... asi tak jako kdyz pocukrujete koblihu. Vsude v Evrope hlasi kalamity, v novinach pisi o vesnicich odriznutych od sveta, meteorologove varuji pred blizicimi se snehovymi bouremi a silnicari sili ... jen u nas prakticky nic. Ziju a pracuju uz tretim rokem pobliz Darmstadtu v jiznim Hesensku, v kraji nudnych rovin mezi Rynem a Mohanem, ale take nadhernych a malebnych kopecku Odenwaldu se slavnou vinarskou oblasti Hessische Bergstrasse.
Bohuzel u nas moc nesnezi, letos trochu napadlo pred Vanocemi a po par dnech to roztalo, pak asi pred 2ma tydny necely centimetr, ktery se do druheho dne vysublimoval a ted dalsi pocukrovani, ktere asi bude zitra zase pryc. Snazim se chapat starosti jinych, ale pro mne jako bezce je snih pozehnanim. Z kazde zasnezene asfaltky je razem sametova cesta a betonove panely spojovacich silnic se razem meni v mechove pasy. Pro utahane nohy kde se stale jeste ozyvaji dozvuky vsech starych zraneni je to ten nejzazracnejsi balzam. A vybehnout rano za usvitu po zasnezene pesince podel zamrzleho potoka, kudy zatim proslo jen par kocek nebo prohopkalo par kraliku je pohlazeni na dusi.
Zasnezene behy jsou vubec ty nejkrasnejsi na ktere vzpominam. Jeden byl jeste v Praze, kdy jsem bezel z Libne od Rokytky podel Vltavy dolu do Holesovic, u Trojskeho zamecku pres lavku jedno kolecko do Stromovky a zpet. Bila a cista Praha, absolutni ticho ... jenom to krupani pod nohama. Podruhe to bylo uz tady, lesni pesinou na Steinrodsee ... muj 10K okruh, asi 5cm noveho snehu, absolutni bezvetri, tak se na vetvich stromu drzela skoro cela ta 5ti centimetrova vrstva, jeste par vlocek se pomalu snaselo k zemi ... a opet to ticho, jen krupani pod nohama. Jiny svet a krasny sen v bilem kralovstvi.
Tech vzpominek na snezne behy je jeste vice (ale o nich treba zase jindy) a dnes k nim pribylo dalsich 5km, tradicne kratsi a pozvolny pondelni beh.