Dorazil jsem až někdy kolem desáté. Otevřela mi Daniela, ale hned zase zaplula spát, že už je úplně mrtvá. Prý nemáme moc hulákat ať nevzbudíme děti. Stín seděl v malém obýváčku rozvalený v křesle, nohy na stole, kolena zafačovaná sněhobílým obynadlem.
Já: "Čau! Vypadá to, že ses dal na volejbal!"
RS: "Fakt vtipný, vole. Chtěl bych vidět tebe. Pivo, máš?"
Já: "Něco sem našel, ale asi nadšenej nebudeš." ... vyndávám z batůžku six-pack Stínova oblíbeného Shocktopu, ale tuším co přijde ...
RS: "no jo, ale ... tak jsme snad, ... kurňa, .... v Coloradu, ne ? ... to sem sem nemusel jezdit!" ... zamračí se, oči v sloup, ale stejně mu to nedá, sáhne po jednom a otvírá jen to zasyčí. Spokojeně, skoro láskyplně si přejede volnou rukou po obynadlech a zase se uvelebí v křesle. Podívá se na mne, co tedy jako ještě chci, když ani neumím koupit nějaký lepší pivo.
Já: "Hele, netvař se na mne. Já nemůžu za to, že tam nemaj nic kloudnyho. Jediná mrňavá sámoška široko daleko! A buď rád, mohl jsem taky přinýst třeba ... " a rychle se snažím vylovit v paměti něco co Stín nepije, ale nic mne nenapadá a trochu se zakoktám. Svraští obočí, významně si prostředníčkem posune brýle na nose a s perverzním zadostiučiněním mne doplní "... jako že mám bejt rád žes třeba nepřinesl Bráník, jo?" ... no ale to už ani jeden nevydržíme a vyprsknem smíchy, hned ale začnem kuckat jak to v sobě dusíme, a děláme posunky jako že musíme potichu ... Stín nějak rukama vykouzlí čarodějnici a ukazuje varovně ke dveřím ... no musíme se krotit, ať na nás nevlítne Daniela.
Využívám okolností, přeci jen zvědavost mi nedá: "Počkej, musíme potichu, takhle mě vyhodej dřív než mi povíš jak to dneska bylo."
RS (zvážní): "No jo, ale co chceš slyšet ... vždyť's tam byl taky." ... je jasný že se chce nechat přemlouvat, prostě to z něj musím páčit, tedy aspoň ze začátku, až se rozpovídá bude k nezastavení a bude mít tendenci mi to všechno přeříkat aspoň třikrát. Ted ale musím hrát tu hru.
Já: "... a taky sem tam čekal pět hodin ..."
RS: "... nekecej, Bůh ví cos dělal, určitě's přišel až nakonec, aby se neřeklo ... zatímco já tam trpěl za celý Nový Mexiko! ..."
Všímám si skulinky a snažím se do ní vecpat : "... si trpěl jo? ... si říkal, že poběžíš na pohodu ... vždyť si ani nebyl zpocenej! “ ... ale hned mi do toho vpadne “ … už sem nebyl spocenej! ... sem byl dehydratovanej, jako troud, všechno to voschlo. Mi pak taky byla kosa, jak sem se přestal potit.
Já: “Měl ses líp voblíknout, sem ti to říkal už ráno. Ještě, že sme se kvůli tomu vraceli a ty si pak navlíkneš tenký triko. Hele, babička se normálně zlobila, že si slíbil, že pobežíš v červeným, tak tě vyhlíželi a preventivně fotili každýho červenýho a ty pak doběhneš v bílým ... no, cvakla to na poslední chvíli, tak seš rozmazanej.”
RS: “Já sem chtěl běžet v červeným, ... nemůžu za to, že sem se pak převlík ...”
Já: “ Jak ‘nemůžu’? ... tak snad ses převlík sám, ne ? ... co tě kdo nutil ? vždyť jsme kvůli tomu málem propásli start ...”
RS: “Ty vole, vždyť sem v tom byl tlustej ... lezly mi špeky, přece v tom nepudu na start?”
Já: “Ježíši, no to je strašný, takže tobě lezly špeky jo ? ... a vodkdy ti to vadí ? .. vždyť to není vidět ...”
RS: “... ale já sem to viděl.”
Já: “No proboha, vždyť je to kurňa sport, ne? ... jiný tam maj taky špeky a neřešej to. Snad se počítá, že to hlavně dáš, ne ? ... a ne, že máš pod tričkem špeky ... vždyť to ani není vidět ...
RS: “... no normálně to vidět neni, ale dneska sem to viděl. Se asi smrsklo to tričko nebo co. ... hele už to neřeš, prostě nešlo s tím běžet ... vždyť tam sou taky hezký holky ...”
Já: “... jasně a všechny tam čekaj na ty tvoje špeky ...”
RS: “ ... hele, už to neřeš! ... sem řek, tak sem měl prostě jiný triko, no. To snad babička zkousne.”
Já: “No ale má tě teďka rozmazanýho a asi dalších dvacet červenejch který nikdo nezná”
RS: “Tak ať si to vymaže, stejně má určitě přes půlku ruku”
Já: “Hele nevodbočuj vod tématu, tak’s tam mrznul, ale byl si spokojenej že ti nekoukaj špeky. Jak to bylo dál?”
RS: “No, tak pak byl asi start, ne? ... sme vyběhli.”
Já: “Hmm, tak to by mě fakt nenapadlo. Asi by mě zajímalo jak ti to šlo, prostě ... snad tě tady nebudu přemlouvat ...”
RS: “No, nešlo mi to, no.”
Já: “A v čem byl problém ? ... nohy? ... kolena? ... krk? ... hlava?”
RS: “Zima mi byla.” ... a tím mě dostal a už sem to nevydržel a začal se smát. Ještě se chvilku držel, cukaly mu koutky, ale pak ho to taky dostalo. Asi to byl zlomový bod, protože od té chvíle se to z něj už valilo, že sem sotva stačil otvírat pivo.
RS: “To byla strašná klendra, to bylo fakt hrozný. Víš, jak jsme tam stáli a ještě se posmívali těm co se rozcvičujou, že sou blbí, že plejtvaj energií, že to není pětka, tak pak sem si říkal, ty vole, co bych za to dal ? No, klepal jsem se strašně, ale to nebylo to nejhorší, to se rychle zahřeješ, aspoň teda tu horní půlku těla, ale ty nohy, fakt děs! ... no, vono se to rozbíhalo nejdřív trošku po rovince, ale pak sme zahýbali někam do kopce, tos musel ještě vidět ... tam mi to moc nejelo, ale držel jsem si svoje, takový hlemýždi tempo ... všichni jsme tak byli asi nastejno ... ale myslel jsem si, že jak se to překulí, tak z kopce až se budem vracet ke startu tak se mi to rozeběhne a trochu se posunu. A vono nic! Hele, nohy, to sem nezažil, jak nějaký chůdy, prostě jsem je vůbec necejtil, tak od půlky stehen dolů, furt čumím jestli je tam ještě mám. A pak podle toho ty došlapy, to teda bylo, takový strašný dunění, záda to schytali, no, ale přežil jsem ... tak po půl hodině to bylo dobrý, to sme začali stoupat na tu horu s tím eskem ... akorát sem tam sebou fláknul ... tak to mě probralo ...”
Já: “Cože ? Tak to máš už takhle vod startu ty kolena jo ? ... no to je drsný ... já si myslel žes až někde ke konci v těch sebězích ...”
RS: “Ne, to ne, seběhy dobrý, moc mi to nefrčelo, ale jinak dobrý, hele, ale nepředbíhej! ... k tomu se ještě dostanem. ... tohle byla klasika ... prostě se to z cesty všechno naštosovalo na jednokolejku, prostě takovej vláček, a hned se začalo stoupat. Blbě se předbíhá, tak sem chtěl zůstat v závěsu, stejně sem se nechtěl nikam hnát. Ale vono, jak se to klikatilo, tak dobře vidíš jak je to vepředu srovnaný, jestli sou tam mezery, kdo to brzdí a tak. No a najednou koukám, že vláček přede mnou brzdí ňáká holka, před ní strašná ďoura ... je nás jedenáct na sobě, já sem poslední. Tak si to prohlížím, jak kdo vypadá, jestli se tam mám cpát, fakt to bylo zbytečně pomalý ... no a najednou si všimnu ... hele, sleduj teďka ale, to tě pobaví ... a sem si všimnul, že to je prostě deset ženskejch! No viděls to někdy ? ... víš co, neřeknu někde na silnici, ale tady na horách, žádnej kyslík, šutráky, slunce pálí ... a navíc všechny hezký ... aspoň teda ze zadu ... ale stejně si říkám, kam se poděli ty chlapi ?”
Já: “No, asi byli někde vepředu a neloudali se jako ty” ... neodpustím si menší rýpnutí.
RS: “Ses blbej, už ti nic neřeknu!” ... mávne rukou a dělá, jako že bude teď mlčet.
Já: “No tak, řekni! ... stejně to nevydržíš! ... a tak jak’s jim koukal na ty zadky, tak si sebou fláknul, jo ? ... počkej až to řeknu Daniele!”
RS: “Hele, vopovaž se mne nabonzovat, tak to stejně vůbec nebylo! ... já bych se klidně kouknul, ale to prostě nejde, to je strašnej fofr ... to byla pěkně kamenitá stezka ... musíš čumět pod nohy, aby ses nezabil. A taky si to představ, to máš před sebou tak metr možná dva, víc nemůžeš, jinak si ty za tebou budou myslet, že ses pomalej a začnou se ti tam cpát ... a tak máš voči furt na zemi, máš prostě zlomek vteřiny než uvidíš kameny nebo kořeny, protože před ty před tebou nevidíš. To je děsnej adrenalin, totální koncentrace. A to sme ještě běželi na západ, tak ti do zad svítí sluníčko a ty si šlapeš ve vlastním stínu.”
Já: “A to mě má jako dojmout že si šlapeš po stínu ?” ... úplně jsem tu poznámku nepochopil, tak chci být vtipný, ale záhy se ukaže, že jsem spíš za blbce.
RS: “Ježíši, no to je strašný! Bežel’s někdy ráno po kamení ? Když svítí sluníčko ?” ... krčím rameny jako že na tom nevidím zas nic tak převratného ... kameny sou kameny ... “tak asi podle toho to vnímáš, ne? ... jaký to dělá stíny od sluníčka ... takový to hloubkový vidění, aby ses nepřerazil ... a teďka když ti v tom lítá ten tvůj vlastní stín, tak v tom máš hokej ... prostě to nestiháš si všimnout ...”
Já: “aha ... no, to dává smysl ... tak na tom ses přerazil”
RS: “no, počkej, ... tam běžela taková myš přede mnou, v sukničce, ale bylo vidět že je rozvážná ... vždycky si počkala na dobrý místo a pak kolem někoho proplula. Tak sem se jí držel, dobrý tempo, rozumná, a hlavně votvírala ty mezery, tak jak jí třeba někdo ustoupil tak sem se tam hned taky nasoukal. Tak jsme společně ten vláček takhle udolali, no a když už jsme byli vepředu, tak se otočila jestli nechci jít I já před ní ... říkám, že ne, že dyžtak později, jestli teda vůbec ... protože fakt byla dobrá, a myslel jsem, že by mi utekla ... no, snažil jsem se dělat jako že jsem hrozně drsnej a v pohodě ... no a samozřejmě v ten moment sem sebou seknul.”
Já: “... a to ses tam jako fakt rozplác, jo ?”
RS: “... to už nevím, to je šílená rychlost, to si tam nemůžeš jako ležet a nějak se sbírat ... za tebou frčí dalších deset lidí, ty by tě převálcovali, ani bys necek. Ještě než dopadneš, tak už musíš přemýšlet, jak se rychle zvednout. Taky to bylo ve srázu, to je prostě na vrstevnici, a o krok vedle a kutálíš se dolů, nebo kdyby někdo do tebe strčil … to fakt seš zpátky na nohou ani nevíš jak.”
Já: “a co s tím máš teda ? ... zafačovaný to je, jako bys tam měl schovaný tenisáky”
RS: “no myslím, že to není tak hrozný. Já sem zakop tím levým naraženým palcem, to bylo nejhorší, bolest jako kráva, no a doplachtil na kolena. Já sem se na to nejdřív radši ani nedíval, jak sem říkal, to je fofr, stát se to jinde, tak určitě zastavím, pofoukám si to, zaběduju nad sebou, ale tady ne. Já sem jen pak cejtil, jak mi tam něco plandá, to bylo na tom pravým, co se mi akorát zahojilo. Tak ten strup byl vlastně celej dole i s kusem další kůže, tak to tam vlálo ve větru ...”
Já: “… tak zas až tak do detailu nemusíš, krev sem viděl, to mi stačilo. A neměls’ v tom taky ňákou špínu nebo písek ?”
RS: “Jo, to asi jo, ale to takhle rychle neřešíš. Já sem byl rád, že běžím. To se furt musíš soustředit. To taky můžeš sletět znova o pár metrů dál.”
Já: “Tak ale stejně, ňák si to jako vymejt nebo něco, přece tam nemůžeš nechat tu špínu nebo to nějak vydesinfikovat ...”
RS: “Jasně, něco bys s tím dělat měl, ale to až časem. Ta první etapa, to prostě frčí, ono se to pak rozděluje, půlkaři zahýbali doprava, my šli doleva ... a najednou nikde nikdo. To je velká úleva, hned vidíš deset metrů před sebe, tlak poleví a můžeš začít myslet na blbosti ...”
Já: “… tak rozflákaný koleno není zas taková blbost ... teda aspoň pro mne ...”
RS: “Ne, takhle sem to nemyslel. Spíš, jako že můžeš přemýšlet, jak se ti běží, kdy bude ňáký jídlo, napít se v klidu, vysmrkat a taky ty kolena. Já sem si říkal, že doběhnu na občerstvovačku, tam snad něco budou mít, ňákej septonex nebo něco ... ale pak na to stejně nějak zapomeneš ...”
Já: “... takže z tebe crčí krev a ty na to jako zapomeneš, jo? “
RS: “Ježíši! Co furt do toho skáčeš, tak to není! Ale prostě závodíš, adrenalin, potíš se, ses zadejchanej ... první co uděláš je, že dotáčíš ionťák do flašky, pár preclíků do huby ... mezi tím koukám na ty kolena ... poprvý za celou dobu. No vypadá to fakt hrozně, tak nevím najednou co s tím ... prostě takhle narychlo mě nic nenapadne ... ale vono tě to pořád táhne dál, tak si zavřeš flašku a vyrazíš”
Já: “Jasně, nevím co s tím, tak běžím dál. Fakt výbornej nápad!”
RS: “Ty seš blbej! Tak co bys dělal ? ... to si to mám jako polejt kolou nebo co ? ... a zafačovat si to i s těma kamínkama?”
Já: “No tak aspoň si to nějak vydezinfikovat nebo něco.”
RS: “Tak sem si to vydezinfikoval. Seš spokojenej?”
Já: “Sláva ... aspoň něco!” ... utínám ten absurdní rozhovor ... i když pak mi to zase nedá “počkej ale, si říkal že si zavřel flašku a vyběh, tak jak sis to jako vydezinfikoval ?”
RS: “Ježíši! Že sem nebyl zticha! Sem si to prostě vydezinfikoval ... už to neřeš. Dej si pivo! Neřeš to!”
Já: “Tak ale mě by fakt zajímalo jak sis to jako vydezinfikoval. Tam měli něco na tý stanici?”
RS: “ ... ale nic tam neměli ... nevím ... nech to bejt ...”
Já: “… tak sis to umyl v ňákým potoce ? ... já bych si to aspoň umyl v potoce ...”
RS: “ seš strašnej! ... potok tam nebyl ani jeden ... teda byl, takovej mrňavej, ale až úplně nahoře”
Já: “ ... tak už mi to řekni, fakt mě to zajímá!” ... dívá se na mne, krčí rameny, významně si bubnuje prstama o stehna ... jako že to mám zkusit uhodnout
Já: “ Vod tebe se toho člověk teda dozví ... ale víš co, napadlo mě něco, ale to sme dělali když nám bylo deset” ... je mi jasný že okamžitě odtuší, ale místo nějaké pobavené reakce ještě víc zakoulí očima a pokýve hlavou
Já: “to snad ne! ... no, neblbni ... si děláš srandu, ne ? ... sis to pochcal, jo? ... ty seš prase!”
RS: “co kecáš, se to učí na vojně! ... je to sterilní ... co bys dělal ty ?”
Já: “to je hrozný, teda nemám slov ... a jaks to jako udělal ? ... teďka’s říkal, že tam je všude plno ženskejch, že tam není k hnutí a jak se na tebe tlačej zezadu, tak si je jako zastavil ať počkaj než si laskavě počuráš kolýnko jo?”
RS: “Ha-ha-ha! Sem říkal, že to bylo až za tou občerstvovačkou až když se to rozdělilo. Najednou nikde nikdo. I stezka se vyrovnala ... tak jsem si skočil do křovíčka ...”
Já: “no mě snad vomejou ... ještě že sis nepočůral I boty ...”
RS: "... dával jsem bacha, to není tak jednoduchý. Měl by sis to zkusit."
Já: " To víš, že jo, kvůli tobě ... možná bysme to mohli trénovat kolektivně ..."
RS: " ještě si z toho dělej srandu, příště ti už nic neřeknu ..."
