Bayshore marathon - 3.díl "Když si tělo rozvzpomene"

Prvnich par kroku se nechavam vlacet davem, jiz zahy vsak pred sebou poznavam nekolik bezcu, ktere znam ze svych petikilometrovych eskapad, a kterym jiz pravidelne o nekolik minut utikam. To mne tak trochu probouzi z letargie, a zacinam si vzpominat proc jsem se na tento beh vubec prihlasil. Posledni dny jsem se snazil trochu uvazovat o taktice, o rozlozeni sil, o spravnem tempu. Googloval jsem sve zname soupere a dohledaval jak moc jejich petkove ci pulmaratonske casy souhlasi s McMilanovou kalkulackou, ktera mne neuproste hnala dopredu rychleji nez se mi zdalo verohodne ... no nic, bude cas se poposunout.

Prvni mile se pomerne klikati. Dav po siroke silnici ladne proplouva kampusem mistni university. Pomalu pridavam na rychlosti a propletam se kupredu, obcas po trave, obcas proskokem mezi dvema bezci, neni-li misto jinde. Me odhodlani je zacit na 7:50-8:00 na mili. Pomalejsi limit odpovida 3:30 v cili, tedy McMillanova konzervativni predpovedi meho bezeckeho osudu. Dle pulmaratonu bych ale mel zvladnout 3:27, podle cerstveho osobaku na petce mam jit na 3:22. Par minut sem-tam, s mym dosavadnim casem 4:43 z Fuessenu mi jsou nejake minutky ukradene, jeste pred mesicem jsem tajne doufal v prolomeni 4 hodin ... no i kdyz, probouzeji se ve mne ambice ... lakaji mne ty dvojky za trojkou ... uvidime jak to pujde.

Zhruba na prvni mili dav dostatecne proridne a ja se mohu polozit do pohodlneho strojoveho tempa. Bezi se mi zlehka, skoro ladne, boty nikde netlaci, satek pevne sedi, dva gely po kapsach prilis nepleskaji. Je par minut po sedme, slunicko zacina prosvitat skrz stromy, je absolutni bezvetri, zhruba 9-10 stupnu Celsia a ja probiham podel prvniho milovniku. Na hodinkach mam 7:48. No, to neni spatne, ale zrejme jsem ted rychlejsi, nez na zacatku, lepsi by bylo trochu zpomalit. A tak zpomaluji, nebo spise trochu polevuji, alespon si to myslim a beh mi pripada opet lehci.

Zatacime konecne na silnici vedouci po pobrezi a mne se naskyta nadherny pohled na azurovou hladinu Michiganskeho jezera, jen mirne zvlnenou rannim vankem. Cesta, kterou je nyni uzka asfaltka, se povine jako liny had nanejvyse par desitek metru od vody, nad jejiz hladinu obcas o par metru vystoupa, aby se ale hned zahy zkroutil opet dolu k nejake nadherne plazi. Vidim nejvice dveste trista metru pred sebe, a tak ani me oci ani mou dusi nikdy nebude tryznit pohled do dali pres nekonecnou rovinku, na ktere nezbyva nez zatnout zuby a odpocitavat kazdy krok. To ale jeste nevim. Po chvilce kochani se zaobiram prizemnejsimi vecmi, kterymi je protivne nasladla chut po gelu co jsem do sebe nasoukal pred startem, a i pres vsechny vyprazdnovaci ukony i ponekud syty pocit meho zaludku ... asi to bude tim dzusem, obcas mi nalacno nesedne.

Druhou mili i pres subjektivni spomaleni probiham za 7:35. To je vyrazne rychlejsi nez jsem predpokladal. Tempo se mi ale libi. V duchu pocitam jakemu cilovemu casu odpovida, a dopoustim se zasadniho omylu. V pameti mam vyryt cas 7:38/mili coby magickou hranici hodnou prekonani, nemohu si vsak presne uvedomit, kteremu vyslednemu casu odpovida. Zkousim z hlavy pocitat 26 celych 2 krat 7 minut a 38 vterin ... ale moc mi to nejde. Neco zaokrouhlim, neco zanedbam, ... no zkratka vychazi mi to k 3:25, rikam si ze to urcite bude ono. No proc tedy ne, papirove na to mam, bezi se mi dobre, ted jen drzet rytmus, obcerstvovat se a ono to nejak dopadne.

Priblizuji se k prvni obcerstvovacce, zizen nemam, chci ale splachnout zbytky gelu. Vyhlednu si mladika s vodou, posledniho v rade asi 15 dobrovolniku rozesetych podel trati. Profesionalne na nej z dalky ukazi, pro jistotu na nej jeste kyvnu a stale jej hypnotizuji uprenym zrakem. Mladik pochopil, kelimek mi nastavuje presne do cesty ... ma ruka se blizi pod idealnim uhlem ... ucebnicova predavka ... lec z nenadani proti obliceji vytryskne gejzir vody, jsem pohlcen v mraku vodni triste ... to kdyz jsem nebohemu mladenci efektne vyrazil kelimek z ruky. Jsem externe hydratovan, lec pachut v ustech zustava. Kde asi soudruzi z Okemosu udelali chybu ...
Snazim se nemyslet na nevydarenou predavku a soustredim se na sve spolubezce. Stale se posouvam dopredu ... dotahuji jednu skupinku za druhou, obcas se prede mnou vytvori dira, ale brzy se pres ni prenesu ... rikam, si tak co ... stejne mi rupne koleno, tak at to do te doby stoji za to.
Presne mezicasy z jednotlivych mil si bohuzel jiz nepamatuji, jen ten obecny dojem, ze jsem i na treti a ctvrte mili pokracoval stejnym tempem. Vzdy jsem si jen spocital mezicas na posledni usek, absolutni cas jsem prilis nevnimal. Nekde za ctvrtou mili byla druha obcerstvovacka. Byl cas na prvni iontak a jeste jsem to chtel konecne splachnout vodou. Poucen z posledni nezdarene predavky jsem si vyhledl hned prvni kelimek v rade. Slava ... vyslo to, uz to mam v ruce, ted jen rychle vypit, at stihnu jeste vodu bez brzdeni. Je mi trapne to rozpytvavat, ale prvnim douskem jsem se malem utopil. Druhy pro zmenu neomylne trefil me prave oko. Zbytek kelimku jsem nastvane rozmazl o silnici. Otrel jsem si pravou rukou oblicej a chtel si ji pak osusit o tricko, at nebezim oblemcany hned od zacatku. Misto toho jsem si ale ladnym pohybem ruky vyrval cislo z vrchnich dvou spendliku. Prepadlo dolu, plandajice mi o rozkrok, visice jen za spodni dva ruzky. Byl jsem zraly to akorat otocit, uz jsem mel dost vlastni hlouposti. Trochu se pripomnelo i koleno ... jen tak pro formu ... dvakrat trikrat jako kdyz stisknete modrinu. Bezel jsem nevericne dal, asi mi ani nic jineho nezbyvalo. Cislo jsem otocil opet nahoru do puvodni pozice, kupodivu se samo priplaclo na zpocene tricko, ani nebylo treba jej znovu prispendlit ... muzu uz tedy laskave bezet ? ... chtelo se mi kricet, ale asi by mi stejne nikdo neodpovedel. Srovnal jsem si trochu krok a synchronizoval dychani, rozhodl jsem se opet radsi kochat, do dalsi obcerstvovacky mam cas si odpocinout. Cesta se stale krasne vinula po pobrezi s malymi lec krasnymi residencemi mistnich, mnozi z nichz posedavali v kresilkach podel silnice, mavali a tleskali, tu tam se objevil transparent ci cedule pro nekoho konkretniho. A ja se posouval stale dopredu ... plizive jako stin kolem ostatnich ... kdyz tu najednou se ze zatacky vyriti policejni auto ... chvilku po nem dva cykliste a pak ... no to snad neni .... ale je ... bezci !!! ... trva mi to par vterin, ale pak pochopim, mijime se s prvnimi pulmaratonci. Na cele je stary znamy Jake Crowe, svisti mu to jen co je pravda, nekdo jej s odstupem stiha, ale pak je obrovska dira. Bavim se sledovanim techto skvelych borcu a touzim byt rychli jako oni. Mnoho mych soubezcu mijejici pulmaratonce hlasite povzbuzuje, placaji si rukama, nekteri poznavaji sve zname, zastavi se i na kus reci ... krasne se na to kouka a cesta mezitim sama ubyha nekde tady byla dalsi mile, trochu nad 7:40 ... to bylo tim obcerstvovanim, a dalsi hned zase za 7:32. Chvilku pote si o nekolik minut vytvarim osobak na 10kilometru, tenhle bych opravdu bral, narozdil od pulmarathonu nemam za sebou negativni prevyseni. Probihame prvnim mistem kam se svazi divaci autobusy, cesta se davem podel trati vyrazne suzuje, neni to sice zadny Alpe d'Huez, ale i tak je to skvele, vsichni krici a povzbuzuji bezce v obou smerech. Hledam znamou tvar, ale bohuzel ji nikde nepoznavam ... snad je vse v poradku, preci jen jsem zde ale rychleji nez jsem D puvodne oznamoval. Na dohled je dalsi obcerstvovacka, a s ni prichazi zatim nejkomplikovanejsi operace ... nacpat do sebe gel a konecne se poprve napit.
Prekvapuji sam sebe, kdyz jidlo i piti stiham bez sebemensich problemu, nutricni disipaci ci vyraznejsiho zpomaleni. Cesta se ted staci z kopce ... bezi se opravdu lehce a rychle ... zvlastni, vubec jsem si nevsiml, ze bychom neco nekde nastoupali ... nevadi, protestovat nebudu. Je tu dalsi mile, ted uz sedma, sekam to tam opet skoro na vterinu presne ... bezi mi to jako podle jizdniho radu ... koleno drzi ... bavim se pozorovanim pulmaratoncu, roztrousene elitni pole plynule preslo na smes tragedu a tragedek vsech roztodivnych tvaru a barev ... na svete je krasne.

Bayshore marathon - 2.díl "Bez odporu"

Probouzim se asi po sto padesate, na budiku vsak jiz vysvobozujicich 4:57. Hmm ... nema smysl znovu usinat, vyvalim se ven. Od prvnich vterin jsem dokonale probuzeny, jen startovat na prvni slapnuti ... no jen to zase neuspechat. Ranni hygienicka rutina je nasledovana peclivym balenim, vybalovanim a prebalovanim veskere bezecke vybavy. Mezitim zjistuji, ze zaplatpanbuh koleno neboli, a i kdyz urcite brzy zase zacne, aspon chvilku mi to nemusi pripominat. Pristup mych strev ke vcerejsi strave je vyjadren v nazvu dnesniho prispevku. Kdyz se z pod perin vyklube i D, dojidam snidani sampionu v podobe pinty pomerancoveho dzusu a dvou musli tycinek, jedne kavove a jedne bananove. Tahne na sestou, je cas vyrazit.
Venku kosa, ale uz svetlo, od ust jde para, nejspise kolem 6-7 C. Nebe ciste, odpoledne bude parak. Na start to mame z hotelu asi 300 metru, jdeme pesky. Traverse City spi, nikde nikdo, jen po jedne ulici se tahne kolona automobilu s dojizdejicimi bezci. Obhlizime start. Vsude plno rozjarenych bezcu a bezkyn, vsichni jsou ohromne fit, rozcvicuji se, oci jim sviti vzrusenim a zacinaji svym enthusiasmem nakazovat i moji zenu. Ta mne neustale burcuje, macka ruku, hladi po zadech ... jen ja, nevim proc, si pripadam jako dobytce vedene na porazku. Uchyluji se do relativniho klidu vehlasneho modreho domecku. Je cas se rozcvicit, i kdyz mi to pripada zbytecne, stejne to zazdim po deseti kilometrech, ani to nema cenu, rozehrat se a rozdychat, .... no tak aby se nereklo. Vybiham smerem po trati, otacim to po jednom kilometru. Rozcvicuji se v ustrani, klasickym cvikem se snazim vyvratit lampu verejneho osvetleni. Start je na silnici pred stadionkem mistni skoly, kde na draze bude cil. Je tu mistni radio, vyhrava jednu rozpalovacku za druhou. Maratonci se misi s temi co pobezi pozdeji desitku, pulmaratonci uz odjeli na svuj start o 21 kilaku dale (pobezi to same co my v druhe pulce zavodu ... jake my?). Boli mne bricho a chce se mi zvracet. Moje streva to uz zrejme zabalila definitivne. Znovu se stavim do fronty v modre ctvrti. Dokonce nas maratonce pousteji pred sebe desitkari, jak laskave. V okamziku kdy za sebou zaviram dvirka a odavam se nevyhnutelnemu, ze vsech repraku zazni americka hymna. Pomerne pateticke a kycovite, ale dokonale synchronizovane. Trochu se mi lepsi nalada.
Zbyva deset minut do startu, loucim se s D, vyrazi poradatelskymi autobusy co rozvazeji divaky kyvadlove podel trati. Dostava posledni instrukce, fotka a polibek na rozloucenou a ja zaplouvam do davu ktery se jiz rovna na startu. Zadne startovni koridory, kazdy kam chce. Asi budu nekde tesne pred pulkou, na zacatek trinactisethlaveho davu ani nedohlednu. Nejaci dedeckove co by byli opticky skvelymi klienty v dome pro seniory se bavi jestli se jim dneska tech 3:30 podari nebo ne. Jini lide se necekane potkavaji ... pote co se pred par tydny seznamili na maratonu v nejakych Kotehulkach. Holky prede mnou pocitaji na prstech kolik dali letos maratonu, a kolik maji jeste v planu. Nevim co tu delam, musi byt kazdemu jasne, ze jsem tu jen omylem. Odpocitavaji se vteriny do startu, jeste klepu nohama, abych nevypadal, ze je mi to jedno. Dycham zhluboka a oci upiram za horizont. Ostatni se smeji, placaji se po zadech, dlanemi o sebe, louci se, dohaduji se kde se sejdou v cili ... a hlavne v kolik ... a uz se to sune kupredu, zadny vystrel jsem neslysel ... kdyz jdou vsichni pujdu take ... lide postupne umlkaji, stale se suneme co noha nohu mine ... jiz slysime zbesile pipani chipu rozbihajicich se pres koberec ... na krku mi vyrazi studeny pot ... a najednou se dav prede mnou rozestoupi ... tri ctyri metry nikde nikdo, na zemi dva tmave rude koberce, vim co mam ted udelat, ale preci jen vaham, je to jen okamzik, citim v zadech ten dav, vsichni chteji preskocit ... musim take ... tak jo, jdu do toho take ... bez odporu. (pokracovani priste)

Bayshore marathon - 1.díl "Předehra"

V patek odpoledne se stale nemuzeme vymanit z prace ... porad nekdo neco chce, studenti nemuzou na neco prijit, nebo neco hledaji, zase jim nefunguje to a tamto, vedouci se chteji o necem radit ... zacinam byt trochu nervozni. Podle googlu nas ceka skoro tri a pulhodinova cesta na sever do Traverse City. Chci si jeste vecer vyzvednout cislo, to jde jen do deviti vecer a pak co nejdrive na veceri at to do rana stravim. Vyrazime nakonec tesne po pate, no neni to zadna katastrofa, ale zase neco neni podle mych predstav a me se hlavou honi stale defetistictejsi myslenky. Chvilku nam trva nez se vymotame z Lansingu, ale dalnice na sever nastesti neni tak plna jak jsme se strasili. Soustredim se na rizeni, ale nekde v zadu mi to hloda. Prave koleno boli. Neco v nem boli. Zase. Jsem hloupy, jsem nepoucitelny, jsem namysleny, ted to mam ... rikal jsem si o to. Vysledek prvniho pokusu o dvoufazovy trenink ... v tu nejnestastnejsi dobu po 31km dlouhem behu, ktery se mi povedl na lacno a temer bez vody za solidnich 2:45 jsem se vydal odpoledne vybehat do tezkeho terenu. Takova skolacka chyba ... zazdit celou novou bezeckou karieru, ktera se pritom tak necekane dobre rozebehla.
Cesta ubyha prekvapive rychle, tesne po osme dorazime do Traverse City. Predstavoval jsem si to vetsi, nejvyssi budova ma dve patra, vetsi plochu zabiraji parky nez domky. Misto hotelu nejdrive na registraci. Poleva mne studeny pot, potrebuji si odskocit, strevni potize mam jiz treti den. Vsichni vypadaji naramne ergonomicky, takove somalske modely, ma postava pro ne musi byt nutne prikladem cloveka holdujiciho obzerstvi. Ve vyvesenych seznamech nachazim sve jmeno a pridelene cislo, dle ktereho se naviguji k prislusnym dobrovolnicim jez vylovi z pradelniho kose obalku s cipem a cislem, do igelitky pridavaji nejake drobne darky a jeste mi vysvetluji funkce jednotlivych papirovych karticek. Asi je to na parkovani, zbytek nevnimam, boli me koleno a moje bezecka duse. D. zari na vsechny strany, popostrkava me nadsene k dalsimu pultiku, dostavam maratonske tricko, sonduje mi v tasce co by se ji mohlo hodit, zahrnuje mne lichotkami a povzbuzenim a tahne ke stolku s vinem. Nejnovejsi maratonsky suvenyr, lahev Cabernetu s vinetou s vasim jmenem a dosazenym casem ... dobry ... hezky napad ... jsem premluven (vice od me choti nez od prodejce, ktery je sam mnohonasobnym maratoncem a zitra take pobezi) a upisuji sve nove nabyte startovni cislo, jmeno a adresu. Jeste se sdrzime a pratelsky si povidame, citim se skoro mezi svymi, jen kdyz mi zase loupne v koleni zeptam se co mi daji na vinetu kdyz nedobehnu. Lahvi s pismeny DNF bych se urcite nikde chlubit nemohl ... i to se pry muze stat, natisklo by se jen jmeno bez casu ... fair enough.
Ted rychle na hotel, vybalit a hura na veceri ... nasledujeme pulmaratonsky model, a misto do italske restaurace zamirime do hospody mistniho pivovaru. Testoviny maji v nabidce take, hlavne se ale predzasobuji ionty v podobe mistniho kvasinkoveho piva s prichuti pomerance. Mam pocit ze si svymi depresivnimi naladami privozuji dalsi psychosomaticke potize. Testoviny v zaludku lezi jako balvan, nepomaha ani druhe pivo.
Cestou do hotelu se jeste stavime v samosce pro mentholovou mast a pro jistotu si kupuji i elastickou koleni ortezu. Nemam v umyslu s ni bezet, v zivote jsem to nemel na sobe, ale vedomi ze D. ji bude mit v pohotovosti v batuzku nekde podel trate mi poskytuje jakes takes uklidneni.
Pak uz jen umyt, vycistit si zuby, nastavit pro jistotu dva budiky, pripravit si veci uhledne do kominku a zalehnout a spat. Jako jiz tradicne pred velkym zavodem se usina z tezka, spanek je lehky, probouzim se kazdych pet minut, rochnim se, prevaluji, funim ... proste to nejde ... a kdyz se omylem prevalim na pravou stranu, prave koleno boli. No to bude zitra narez .... (pokracovani priste)

Uz zítra ...

Vcera jsem se byl naposledy vyplazit. Muj klasicky mensi okruh v tempu 9:00 na mili. Boli mne uplne vsechno a vsude. Stavy meho tela se snazi zurive kopirovat stavy moji mysli. Pripadam si jako pred statnicemi, potim se, mrazi mne v zadech, svaly v ruznych castech tela mi nahodne zacinaji skubat. Mam tremu. Strasnou. Uz nekolik dni. Nic nepomaha.

Na zacatku ledna jsem zacal opet behat s cilem znovu zazit tu krasu a pohodu svobodneho pohybu. Samozrejme jsem tez posilhaval po maratonu. Ten, pro mne, hlavni je az na konci rijna. Co do te doby, rikal jsem si, proc si nezkusit neco jen tak lazo-plazo. Traverse City byl skvely termin, akorat na puli cesty. A kdyby se zadarilo, treba budu moci atakovat povestne ctyri hodiny. ... jenze ...
... jenze se mi behalo v zime i na jare mnohem lepe nez jsem predpokladal. Rozzavodil jsem se a sam sebe jsem zaskocil pri pulmaratonu, ktery jsem dokoncil nejen v case ktery jsem si do te doby nedokazal predstavit, ale dokonce v pohode a klidu, kdy jsem velice strizlive drzel nasazene tempo prakticky az docile i pres zajimava kopcovita prekvapeni. A i dalsi dlouhe treninkove behy dopadaly stabilne vyrazne lepe nez bych ocekaval. Sama prijemna prekvapeni ? ... mozna, ale clovek je najednou svazan, pohledne do sveho deniku, na sve casy do vysledku, zacne si hrat s McMillanovou kalkulackou, vygoogluje si sve soupere z absolvovanych zavodu a zjisti ze najednou jeho ambice by mely byt vyrazne vyssi nez si do te doby dovedl predstavit. Neumim bezet zavod na pohodu, na pul plynu nebo na jistotu. Jedinou jistotou je ze pokud trefim tu tenounkou hranu mych vlastnich moznosti,dorazim do cile konstantni rychlosti s nejlepsim moznym dosazitelnym casem, zruinovan, unaven ale stasten. Kdyz tu hranu jen o kousicek minu, dojde mi ke konci dech a trochu ztratim v zaveru ... nebo mi zbydou sily na dlouhy finis a negativni split. I to by byl dobry vysledek na ktery bych byl hrdy. Kdyz svou hranu netrefim vubec, skoncim rozmaznut na zdi, ci se studem v dusi ze jsem mel na vic. Kde tedy zitra bude moje hrana ? ... pomalu nemam ani odvahu napsat ze to budu rozbihat na cas pod 3:30. Bojim se ze jsem prilis troufaly a prilis naivni ... nemohu snest to cekani ... uz abych byl na startu a mohl se vydat dopredu. Prvnich par mil napovi, urcite mne uklidni ... myslim, ze poznam vcas jestli to neni ono, nevim jestli se tomu podridim, ci tvrdohlave pujdu proti zdi ... ale aspon budu vedet jak na tom jsem ... tedy alespon jak na tom budu nez budu mijet 20.mili ... pak uz jen tma a svetlo na konci tunelu.

Jedno záhadné setkání ale i druhý bod

V nedeli jsem mel v planu ucast ve 4.dile Playmakers Series, kterym byl 5K beh kolem Kapitolu v centru Lansingu. Chtel jsem to vzit jako posledni rychlostni test pred maratonem v Traverse City a trosku si upevnit sebevedomi po nedavnych problemech s kolenem. Neb v duchu veskereho sveho tragedstvi jsem svoji nevidane povedenou predmaratonskou pripravu malem pohrbil lacinym machrovanim. Predminuly vikend jsem si dal posledni dlouhy beh kdy jsem na sebe v prekvapivem tempu dal 31km za 2:40. Behem tohoto behu jsem si udelal hned 4 treninkove osobni rekordy na tratich od 8km do tech zminenych jednatriceti. To mi nebylo dost a odpoledne jsem se vydal vest vypravu tri cechoslovaku na extremni stezky v prirodnim parku pobliz mestecka Hell. Tempo sice bylo sneci, ale stezky tocite, nahoru dolu, hrbolate a vydrzeli jsme to presne hodinu. Odhaduji to na 8km/hod. Nicmene od 40.minuty mi neco zacalo rupat v pravem koleni, ze jsem v pondeli poprve nedokoncil ani svuj regeneracni beh kde kdyz to definitivne ruplo jsem to po 4km to zabalil. Panika, zdeseni, frustrace dva dny bez behu a dalsi tyden a pul misto behani jsem se chodil spise jen tak vyplazit. Minuly vikend uz to bylo lepsi a tak sice v snecim tempu, o to vsak pohodoveji, jsem si podel Niagarskych vodopadu dal dvouhodinovy pulmaraton. Reka temne hucela, ale moje duse se soustredila na rytmicke tlapkani botek o asfalt. Co se tehdy delo s moji do te doby nadejne narustajici formou bylo mi zahadou. Z kanadskeho piva jsem opet pribral jednu dve libry a pri delsi jizde autem mi to v koleni opet podivne skubalo.

No nic ... zpet k nedelnimu behu ... i kdyz k tomu patri jeste mensi sobotni intermezzo. Rozhodl jsem se v zari prihlasit na svuj prvni 50K, ktery je navic v extremnim terenu kolem Pekla (proto to scoutovani pri kterem jsem se malem odrovnal) a chybi mi poradne tereni boty do bazin, navic jsem potreboval na maraton doplnit zasobu energetickych gelu a vydal jsem se do mistniho bezeckeho obchodu Playmakers. Dalo se tam i registrovat na nedelni petku, takze mnoho much jednou ranou. Po registraci se mne ujal sympaticky mladik, evidentne vytrenovany bezec. Trpelive si nechal ode mne vysvetlit historii vsech mych bezeckych trablu, ambici a omezeni, aby se mi pak jal doporucovat ruznou obuv. Mezi tim jsem mu vypravel sve zazitky z ucastni na obcerstvovacce jednoho tereniho marathonu, diky kteremu jsem se definitivne zblaznil do onoho 50K behu puvabne nazvaneho "Dances with Dirt". No nevadi, moje nozky jsou vybirave, behem hodiny zkousim asi patery pary, jeste nekolikero ruznych vlozek. vyptavam se take jeho jestli beha, pry ze ted spise odpociva, ze se drive na skole venoval hlavne 15ti stovce. No proc ne, velmi mu dekuji za vsechnu ochotu, jeste me ujistuje ze boty mohu do 30 dnu vratit, rikam ze to by ale nejspis byly od blata, on ze to nevadi, ze je dulezitejsi aby mi to dobre behalo. Obchod jedna basen. Loucime se ... sbohem a satecek.
Ted uz je konecne nedele, vyrazne chladneji nez v jine dny, cca 15-16 stupnu, trochu fouka, zatazeno. Je pravda ze uz to zacina byt pro mne trochu rutina, mam sve presne postupy kdy dorazit na zavod, kdy a jak dlouho se rozbehat, rozcvicit, kde lelkovat do startu ... a hle tu, ze vcerejska muj prodavac bot, ktery casto mi sam zavazoval tkanicky, upravoval vlozky, a vubec vetsinu casu travil u mych nohou zatimco ja si vysedaval v kresilku, ... hle on zde, spolecne s par dalsimi lidmi z Playmakers, mnoho z nich pobezi, a pak jsou tu dalsi ... Jerome Recker a Jake Crowe, velci kamaradi, ale i rivalove a bezkonkurencni adepti na vitezstvi, umi ty petky tesne nad 15. Zdravim se se svym obuvnim poradcem, nesmele se vyptavam jestli pobezi nebo je tu jen jako divak. Pry pobezi, ptam se na vekovou kategorii, mam starost ze urcite je lepsi a ze zrovna on to bude kdo mne urcite odsune v hodnoceni podle veku na nepopularni seste misto, pokud by nahodou par jinych rychliku zustalo doma. A taky ze jo, je mu 28 jako me. Poprejeme si hodne uspechu ... a pak se jdem rozcvicit, rozbehat ... znate to.
Na startu se rovnam opet kolem steho mista at mam hodne na predbihani, poznavam spousty svych vygooglovanych rivalu, zdravim se s prvnimi znamymi, jen sveho obuvnika nemohu nikde poznat. Videl jsem jej ale rozbihat se, urcite tu je ... jen nevim kde.
No a je tu start, zase je to nejdriv trochu zacpane, trochu panikarim, jakmile se otevre nekde skulinka, hned se tam nacpu, po chvilce je cesta ale dost siroka pro vsechny, probijim se dopredu, boli mne stehna, nevim z ceho, pripadaji mi namozena, ale brzy na to zapomenu. Pozice se kolem prvniho kilometru ustaluji, soustredim se na sve tempo. Trat je jednoducha, dvakrat ten samy obdelnik, prakticky placka, jen v prostoru cile je to trosku do kopce, mozna 3-4 metry, vic to nebude. Prvni mile je za 6:28, strasne rychle, trochu se toho desim a instinktivne brzdim. Prvni kolo, tedy 2.5km mam za 10:12, zacina ted ale trochu foukat a ja se s tim evidentne peru. Ze zadu mne stahuji dva veterani, manik prede mnou se postupne vzdaluje. Druha mile je za 6:50, no to jsem to teda pekne zariz, zacina mi to byt lito a smiruji se s moralni porazkou. Davam se trochu dohromady az pri nabehu do posledni pulky druheho kola. Konsoliduji svoji pozici a pripravuji se na zaverecny nastup. Na dohled uz mam posledni ruzek, za nim uz to je tak 50 metru do cile, prodluzuji krok, machruju vice rukama a konecne stahuji ony veterany, kteri uz byli deset metru prede mnou. Ze zadu me jeste prejede cerny rychlik v podobe nactileteho chlapce, na toho nemam sanci, ma ctyrstovkove tempo. Posledni zatacka, dupnu na to co to da, jeste pred cilem preskocim pres dva postarsi bezce. Juknu na hodinky, na zacatku je dvacitka, pak ctyrka a dal se to kazdou sekundu meni. Mam zvyk nestopovat hodinky at vim jaky maji cas ti co dobihaji az jim pujdu naproti. Jsem maximalne spokojen a take prekvapen, poprve v zivote bezim pod 21 minut. To mi staci, v me vekove kategorii se s tim zadne zazraky delat nedaji, jsem smiren ze je potreba zrychlit jeste aspon o minutu, abych mohl pravidelne bodovat. I tak ale proc nepockat na vysledky. O neco vice nez hodinu po startu uz jsou kompletni a vylepene na nastence, vsichni rejdi prstem v seznamech 418 ucastniku, me jmeno je na ctvrtem miste v kategorii 25-29. Neuveritelne !! Asi se tem rychlejsim nechtelo dnes ven ... no neva, ja to beru vsema deseti. Cilovy cas 20:44 a celkove 37.misto, oproti zavodu pred 14 dny je to i pres peripetie s kolenem (s jakym kolenem ???) o 22 sekund rychlejsi, to jsou dobre a povzbudive zpravy. Uz skoro odchazim a jeste si vzpomenu ... musim se mrknout jak stary je vitez ... seznamy ho uvadeji zvlast, ale jestli je ze stejne kategorie tak mne v bodovem hodnoceni odsune na pate misto ... no jasne, je mu 28 ... takze misto trech bodu jenom jeden, i tak je to supr, vic nez jsem cekal, dostat tri body za svuj cas by bylo skoro trapne.
Snazim se najit sveho "znameho obuvnika" z Playmakers. Hmm ... jsou prede mnou tri 28 leti. Doma googluji a prohlizim fotky ze zavodu, nejsou kompletni, nebo jsou rozmazane ... ale i tak moje detektivni prace postupuje ... vylucuji Rexe Reista ... bezel za 19:11, ale podle fotky (cislo 370) je jasne ze to neni on. Neni to ani Tony Thomas. Dnes za 17:48, velky sympatak, take pracuje v Playmakers i kdyz vypada spise jako Harleysta nez jako bezec. Zbyva uz jen absolutni vitez Grant Robison (uprostred). Ze by byl tak dobry ? ... postavu na to mel, udolal Jeromeho i Jakea a zabehl paradnich 14:59 ... nasel jsem jej na trech fotkach, ale ani na jedne se mi uplne nezda ... no je tam trocha podoby, ale zase ne moc ... ale preci jen ... kdo by to jinak mohl byt ? ... takze opet do googlu ... vyleze mi mnoho odkazu ... a me konecne dochazi koho jsem to vlastne potkal ... 1 ... 2 ... 3 ... 4 ... 5 ... jeste ze jsem za nim po zavode nedosel se pochlubit svym novym osobakem a nepoptat se jak se mu bezelo a jak dopadl ;-))))

Místo bodu skalp guvernérky

Bezecka sezona se mi rozebehla dosud nevidanym tempem, ze ani nestiham dopisovat do sveho blogu. Samozrejme ze si situaci komplikuji svymi grafomanskymi zachvaty, kdy mi nestaci strucne popsat kde sem bezel, proc, s kym a za kolik, ale dopisuji nebezecke detaily i ohledne svych stravovacich, pitnych a ubytovavacich navicich. No budiz, dnes tedy strucneji.

Minuly patek v podvecer, v pomerne netradicni dobu se konal treti dil bezeckeho serialu Playmakers Series. Samozrejme jsem si jej nemohl nechat ujit, neb bezim o zasobu chleba na rok 2008. Navic jsem se ale namlsal ziskem bodu z prvniho zavodu, a tajne posilhaval po dalsim patem mistu ve sve vekove kategorii. Tomu nasledovala tvrda predstartovni priprava, kdy jsem si popsanou trat znazornil v MapMyRun.com, abych zjistil ze start i cil jsou na cca 20metrovem kopci, a kdy jsem si prosel vysledkove listiny na nekolik let dozadu, a googloval si potencialni soupere jak na bezicim pasu. Z toho jsem mel spise smisene pocity. Sice se ukazalo ze nekolik tradicnich a papirove silnejsich rivalu dosahlo letos 30.roku veku a tim padem mne v kategorii 25-29 nemohou ohrozit, lec na druhou stranu ani mladez nezahalela a nekteri mladi chrti oproti lonsku o rok zestarli a do me kategorie se bez ptani vecpali. Suma sumarum, prumerne to zase vychazelo na cas kolem 19:50 abych mohl realne myslet na zisk dalsiho bodu. Hmm, na to jeste nemam, navic tyden po pulmaratonu, ale preci jen, co kdyby, radsi se do toho polozim co to pujde. V posledni petce jsem si ten bod omylem vybojoval tim, ze jsem se na posledni chvili rozhodl predbehnout skomirajiciho manika tesne pred cilem, o sest vterin zustal sesty.
Vypravili jsme se rovnou z prace, moje lepsi polovicka coby realizacni tym a dva slovensti pratele, z nichz jeden se ucastnil jiz behu pred 14 dny. Pro druheho to byla zavodni premiera. (Vlastne se to tak nejak tady najednou semila, ze uz jsme byli o vikendu ve ctyrech na spolecnem vybehu, na dalsi beh za 14 dni mam mezi prateli nekolik predbeznych prihlasek a dokonce se zacal formovat tym na zarijovou 100K terenni stafetu ... vyvoj je v soucasnosti ale tak dramaticky, ze je zatim bloggersky nezaznamenatelny)
Kazdopadne vcas dorazime do Masonu, dejiste tohoto behu, parkujeme, nasleduje registrace, tricko tentokrat zadna velka slava, ale jako pyzamo se urcite hodi. Spolecne se rozcvicime, obhledneme kopec ... no neni to zadny krpal, ale dost strmy aby na zacatku rozhodil veskere plany na nejake konstantni tempo, a aby v zaveru vam jeste podrazil nohy.
Na startu se tradicne rovname na uroven prvni tretiny cca 600 cleneho pole. V davu poznavam uz zname tvare, k nekterym jsem schopen priradit i jmena a vysledky z posledni doby. Zvlaste si hlidam Billa Kellera, 66lety veteran s casy kolem 22:40. Jeste loni a letos v unoru mne porazil na Icemanovi, od te doby jsem mu to dvakrat vratil. Beru ho jako referenci, a hned po startu se jej rozhodnu stihat. Chci-li myslet na solidni cas, nemel bych jej predbihat az tesne pred cilem, na druhou stranu to nechci prepalit hned na zacatku.
Z kopce se vsichni riti jako o zivot, drzem se proto s davem, ale jakmile prejdeme na rovinku, ostatni zpomaluji a ja se posouvam tradicne kupredu. Padesat metru prede mnou Bill Keller, to sou teda fofry, premyslim jestli nebezim moc pomalu, nebo jestli to byl neprepalil. trpelive si ale drzim to svoje a posouvam se dopredu. Billa predbiham zhruba po peti minutach, davy ridnou a ja musim dotahovat uz trochu roztrousene skupinky. mezery mezi nimi se zvetsuji, ale porad se prodiram dopredu. Na prvni mili jsem v 6:48 podle zlutych hodin, coz odpovida 6:36 meho cisteho a cipoveho casu (ktery mimo jine urcuje konecne poradi). je to samozrejme vyrazne rychleji nez obvykle, ale pricitam to startu z vrsku. Bezi se mi docela zlehka a rytmicky, ale kdyz dorazim jeste jednu peti clenou skupinku je najednou prede mnou dira asi 60 metru. Myslim, ze to nema cenu stahovat, snazim se stabilizovat tempo a cekat az nekdo zacne odpadavat. Zaciname mijet prvni bezce v proti smeru a blizit se k obratce. Cesta se krouti mezi domy jako had, clovek ceka ze uz to bude za touhle zatackou, ale jeste ne, tak za touhle, tam taky ne, tak snad ted ... no jeste jednu, pak obratka o 180stupnu. Ze skupinky prede mnou se propadla takova drobot, mali kluci, snad je jim 12 nebo 13, mam je do pasu, musim se hlidat abych je nezaslapl. Kdyz je predbiham snazi se statecne drzet, jeste mi jednou nastoupi, ale pred druhou mili mizi v zadu. Na tu dorazim ve 13:28 cisteho casu, sice si rikam, ze to neni zadny zazrak proti mili prvni, ale i tak je to dobre, a bylo to poctive po rovince. Skupinka prede mnou se rozpadla, vetsina utekla dopredu, dva chlapici zustavaji vzadu. Soustredim se ze je stahnu, ale dochazi mi sila. Zbyva posledni pul mile, je to mirne z kopce. Snazim se protahnout krok a jednoho chlapika preci jen pomalinku predbiham. K druhemu se priblizuji na par metru, ale to uz zahybame ostre doprava do ciloveho kopce. Zhruba sto metru ostreho stoupani, neni z ceho brat, kolena se mi podlamuji, tak se snazim nohy trochu setrit, o to vice machruju rukama. Myslim, si ze mi to nejde tak hrozne, ale chlapik prede mnou se mi zacina trochu vzdalovat, a ze zadu se vynori manik co jsem si myslel, ze jsem ho pred chvili nadobro udolal. Blizime se k vrcholu, mam pocit ze jsem ten maly souboj nadobro ztratil, slysim uz hlasatele, je tam hodne divaku. Jeste ostra doprava a posledni cilova rovinka, snad 80 metru, vic to nebude. Na zlutych hodinach je nejak divne maly cas. A pak uz nic nevim, proste proletim kolem tech dvou, protahuju kroky ze by se za to nemuseli stydet ani zlehka vyklusavajici Kenane a sem v cili, pod 21 to neni, ale tech drobnych navic tam moc nebude. Beru vodu a automaticky obracim, jeste bude dobihat Palo a Ivan. Kolem cile je slusny dav, sotva zahlednu Pala jak se riti do cile, jeste trochu kricim, ma to za 23:26, zlepseni proti minule o vice jak dve minuty, Ivan dobiha kolem 26 minut.
Spolecne fandime dalsim co zapasi s cilovym smrtakem, kdyz zacinaji dochazet chodci preci jen to zabalime. Na nastence uz jsou vyvesene vysledky, muj oficialni cisty cas je 21:06. Oproti zavodu pred dvema tydny zlepseni o 22 sekund, mozna nic tak strasne prekvapiveho ani svetoborneho, ale preci jen to se mnou zamava ... o par vterin jsem prekonal svuj vice jak 12 let stary osobni rekord ze stredni skoly. Na bod to dnes nestaci,ve sve kategorii jsem 7., celkove 54. z 610 startujicich z nich cca 150 jsou pravoverni chodci. Na pate misto mi tentokrat chybelo hrozivych 91 vterin, ale myslim, ze to jednou jeste urcite prijde. Druhy den se z novin dovidam, ze zavod bezela i michigenska guvernerka Jennifer Granholm se svym manzelem Danem Mulhernem, ktery je galantne oznacovat jako "first gentleman". Jennifer bude brzy 50 a zabehla to tesne pod 31 minut. Jeji manzel si zabehl osobak v hodnote 23:36, takze si jeho skalp pripisuje i Palo ;-)

Půlmarathon v Kalamazoo aneb když se běží na maliny

Tento pulmarathon jsem si specialne vyhledl jako svuj zaverecny test pred kvetnovym marathonem v Traverse City. Dosud muj jediny pulmaratonsky pokus se datuje ze srpna roku 2005. Snazil jsem se tehdy drzet vodice na 1:45, coz se mi moc nedarilo, neb bezel vyrazne rychleji nez mel, kazdopadne jeste na 16.kilometru to vypadalo ze by to mohlo vyjit. Jenze pak prisla zed pres kterou ani vlak nejede a do cile jsem se dobelhal za 1:48:59 cisteho casu.
Nu, letos se preci jen pripravuji trochu systematicteji a docela se mi dari i na kratkych tratich, tedy na petce, kde mi pada jeden novodoby osobak za druhym. Na druhou stranu letos jediny delsi pokus na 10K mi nevysel vubec a skoncil zklamanim za 48:22. Tyden dopredu se mnou proto cloumala trema, pri treninkovych bezich se mi pletly nohy, porad nekde neco pichalo, musky mi litaly zasadne do oci nebo rovnou do krku, obcas me rozjeta masarka trefila do tvare ... no proste pohoda jak z bezeckeho zurnalu.
Majice na pameti dvojkombinaci petky a desitky z pred par tydnu, jsem se tentokrat soustredil na doladeni poslednich par dnu pred pul marathonem. K jindy stridmemu obedu jsem si pridal dorticek, k snidani preslazene muffiny, po veceri trochu zrmzliny a pomer vypiteho alko a nealko piva jsem obratil ve prospech te mene popularni verze.
Uz v patek jsme dorazili do Kalamazoo, ktere je sice od nas jen neco pres hodinku autem, ale vzhledem k brzkemu startu (8:15) jsem nechtel riskovat nejake nemravne vstavani a divokou stihaci jizdu jako pri 10tisicich meteorech ... a tak jsme si hezky v klidku dosli navecer vyzvednout cislo a tricko, obhlednout misto startu a cile, parkoviste, provedli inspekce trate i hrozive vypadajicich kopcu a pak sup na veceri do mistniho pivovaru. Na mysli jsem mel puvodne samozrejme nejakou italskou provozovnu, ale neb jsme nic podobneho cestou neobjevili, vzali jsme za vdek tim pivovarem ... no asi si to dovedete predstavit, premlouvat me moje druha polovicka nemusela. I tak byly ale k veceri radsi spenatove tagliately s artichoky, zampiony a susenymi rajcaty zalite dvema sedmickami mistniho kvasinkoveho piva s malinovou prichuti. Ctete spravne, ... s malinovou prichuti ... konec koncu proc ne, normalni pivo se tady dle meho skoro pit neda a kvasinkova piva ja od svych nemeckych casu muzu, a ze tady do nich obcas strci pomeranc nebo citron, pripadne boruvky nebo tentokrat maliny jsem si jiz zvykl.
Pivo tedy dobre, vecere take, ale kdyz jsem pri odchodu mel pocit jako by se mi z malin v brise vykrystalizoval meloun, ktery si chce prohlednout Kalamazoo jeste za soumraku pojal jsem podezreni, ze jsem mozna preci jen prestrelil. Pak uz jen zpet do hotelu, pripravit veci na hromadku na rano a spat. Jako vzdy pred zavodem se prevaluji a budim kazdych deset minut, chvilku je mi zima, chvilku vedro, tu me to tlaci tady, pak zase me to simra tamdle ... poradne usnu az kolem treti rano.
V 6:30 dle planu drnci budik. Osprchovat, prevliknout, k snidani dve musli tycinky a pullitru pomerancoveho dzusu, pak asi litr vody. Odjezd v sedm, abychom v 7:20 vysedali u startu. Po malinovem melounu ani stopy, brisko splaskle, jen si musim kazdych 15 minut odbehnout ... jako jiz tradicne mam prujem a musim ze sebe dostat vsechno co jde, aby mne to nedostihlo nekde uprostred zavodu. Kousek po pul osme se rozbiham, tradicne si odfunim asi 10-12 minut, nohy tezke a unavene fucim jako lokomotiva i kdyz mam tempo srovnatelne s chodci. Klasika. Rozcvicit a pak takticka porada s moji lepsi polovickou. Plan je vyrazit rychlosti 8:00/mili a v cili prolomit 1:45. Dobeh tedy kolem desate rano plus minus par minut. Start v 8:15 se blizi, jeste obejmout, polibit a vyfotit ... a uz se sunu do chumlu pred startovni caru. Odhaduji ze je na startu 900 lidi, s casem 1:45 bych byl 250, posouvam se doprostred pole na zhruba 400.misto abych neprepalil start a mohl predbihat co nejdele. Po studenem tydnu je poprve jasno, zatim stale idealnich 7C ale brzy to pujde prudce nahoru. kdyz zazni startovni sirena prebehne mi mraz po zadech, rozbusi srdce a ja se davam do pohybu spolecne se stadem skoro dvoutisic dusoucich nohou.
... zapinam stopky az kdyz prejdu pres koberec, je to jiz vic jak 20 sekund po startu. Pomalu se rozebiham, jeste neni moc mista, ale take neni kam spechat. Vyrazime z parku rehabilitacniho centra Borgess, po par set metrech se dostavame na hlavni silnici, tudy stale rovne skoro tri mile. Konecne je vice mista, zacinam se pomalu sunout kupredu. Trochu se to micha, kazdy si hleda svuj prostor, soustredim se abych bezel klidne a zlehka. Kupodivu po matnem "vykonu" pri rozbehani ani pamatky, dech naprosto plynuly a rytmicky. Na prvni mili jsem za 7:41. Trochu rychleji nez jsem chtel, ale neva, klidne zvolnim. Lec v ten moment se dostavame na okraj skoro pulmiloveho sebehu k rece, nemam odvahu to takhle brzo pustit a otlouci si kolena a v podstate brzdim. Prakticky nikdo nejde prese mne, ale skupinka za kterou jsem byl zavesen se mi pozvolna vzdaluje. Druha mile je za hrozivych 7:07, ale je to urcite tim kopcem, uklidnuji se ze co jsem ziskal ztratim i s uroky cestou zpatky. Jakmile se dostavame na rovinku i skupinku prede mnou prakticky okamzite dobiham a nechavam za sebou. Snazim se zvolnit, ale i tak se neustale posouvam kupredu. Na rovnych usecich to jde velmi pozvolna, pri jakekoliv zatacce nebo tereni vlne najednou doslova preskocim nekolik lidi. Prichazeji prvni obcerstvovacky, jsou jich mraky, snad na kazdem pul kilometru. Moc tomu nerozumim, ale asi to bude mit co do cineni, ze se tudy za pul hodiny pobezi jeste doprovodna petka kde bude par tisic lidi. Mijime hotel Radisson kdyz tu nahle se z nej vyriti pikolik ve fraku s velikym papirovym poharem ... pokrikuje na nekoho kdo je tesne za mnou, ze pry ma "ale jen vodu" cela epizoda evidentne vzbudi veseli v cele nasi grupe. Propletame se ted ulickami centra Kalamazoo a moje treti mile je za 7:21. Strasne !! ... Opravdu se snazim zpomalit, ale bezi se mi velmi lehce a klidne, moc se mi to nedari a stale se posouvam kupredu. Dalsi casy si presne nepamatuji ale na znacce "6miles" jsem ve 44:35. kdyz to prepoctu na 10K je to osobak o nekolik minut, ale nechci si to pripoustet je v tom ten kopec ktery jeste musim vybehnout nahoru. Nevim presne kolik mi do nej zbyva, snad mile mozna mene, vyhlizim obcerstvovacku s vodou abych do sebe nasoukal energeticky gel a poradne to zapil. Pred tim jeste v jednom mirnem stoupani na moste predbiham chlapka co se jako jediny za poslednich 5 mil dostal prese mne. Kdyz ho mijim zaslechnu "ze mi to jde skvele, jen tak dal, at se drzim". Take na nej houknu nejake povzbuzeni, ale zmizi mi za zady. Pak obcerstvovacka a cviceni s gelem a je tu sedma mile, opet rychle, tentokrat za 7:35. Ohlednu se a chlapek za mnou, ze to zkusi se mne drzet. Trochu zpomaluji, odpocivam a necham ho dobehnout, rikam mu ze si myslim ze to ale dlouho nevydrzim, ze jsem to nejspis prepisk a ze me ten kopec zabije. Pred nami je postarsi dvojice, domlouvame se ze se jich zkusime udrzet, urcite pujdou kopec spolehlive, to veterani umi. Zatacime ostre doprava a rovnou do kopce, je to skoro pul mile jenom nahoru, asi 40 metru prevyseni v nekolika vlnach. Ze zadu se pres nas prezena nejaka mlada holka ani nestacime pozdravit. Veteranka okamzite odpadava, chlapik ve dle mne je o krok zpet a veterana brzy stahneme. Nevim co mam delat, jsem najednou sam, prede mnou velka dira a kam az dohlednu tak kopec. Trochu zpomaluji ale snazim se drzet rytmus. Po par vterinach uslysim dvoji dychani za zady, chlapek i s veteranem se za mne zavesili. Po dalsich par metrech mne zacinaji povzbuzovat, asi vymenou za to ze je vytahnu. Kdyz se vyskrabeme na kopec, tak se vzajemne pochvalime a podekujem si za pomoc, zni to ted trochu legracne, ale v realite to byla velmi zvlastni a emotivni chvile. Kdyz se cesta srovna jdu opet dopredu a nabiram rychlost. Uz vidim odbocku do parku k jezeru, znam to z mapy, jsem presvedcen ze je vsem kopcum konec. Na osmou mili dorazim v 59:58. Je to neuveritelne, ale krpal smerem nahoru byl take pod osm. Vnimam ze jsem ted v nejake ne prilis dobre ctvrti, ale co, najednou je tu obcerstvovacka ... veskere osazenstvo mladi cerni kluci. Predhaneji se v povzbuzovani a v tom kdo lepe poda vodu nebo energy gel. Otazka cti. vztycim na ne s diky palec a zahybam do parku ... ale ouha, totalni padak ze by z toho mohla byt snad i cerna sjezdovka. Drzim se a supim jako Ikarus brzdici motorem kdyz se riti z Kacerova. Vim ze to opet budu muset nastoupat zpet, nevadi mezitim obkrouzim jezero. Cesta se ale vine parkem jak zapomenuta hadice v trave, takze neni prilis videt dopredu. V zornem poli mam tri chlapiky, dva pomerne rychle sebehnu, pak se cesta zacne vlnit i v horizontalni dimenzi. Probiham kolem znacky s devatou mili a neverim svym ocim, milovy mezicas je za 6:56, takhle jsem poprve a naposledy frcel pri minule petce. No, ja vim, zase je v tom ten kopec dolu. Na vrsku dalsi krute vlny dostihuji posledniho chlapika co vidim pred sebou. Zastavuje, dal to asi nepujde. Uz kdyz se priblizuji hulakam na nej at to jeste nevzdava, ze ted je to jen rovinka a pak trochu z kopce ... on mne na oplatku povzbudi kdyz jej predbiham a slibi ze to jeste zkusi. Dalsi obcerstvovacka a serpentina stoupajici zpet na hlavni silnici, kde by to uz snad melo byt jen rovne. Obcas se mi na obzoru, nez zmizi v zatacce, mihne jedna bezkyne, jinak jsem opet sam. Kopec si opet odsupim, snazim se drzet rytmus, ale nervu do toho vsechnu silu. Mam panickou hruzu ze bych mohl narazit do zdi jako kdysi v Nemecku. Mijim znacku desate mile v case 1:14:58, snazim se rozpomenout na Hejkala za kolik si to on minuly tyden odhykal, ale nemuzu si vzpomenout. Tahle mile je tesne pres osm, jeste zadna krize, ale podvedome jsem se setril do kopce. Na rovince ale opet chytam rymus i rychlost a pomerne brzy stahnu bezku pred sebou. Jdu pres ni, snazim se ji povzbudit a ona se mne chyta, ze se zkusi zavesit, ale ze v konci casto zhasne. Rikam ji ze to ja obvykle take, ze jeste trochu mohu, ale nevim jestli mi to vydrzi. Bezime pul mile spolu, viditelne se dotahujeme na nekolik lidi pred nami, ale muj motor zacina trochu ztracet vykon. Tlacim holku pred sebe, at na mne neceka. Vzda-li se mi vzdy na 10 metru, ja se trochu proberu, dotahnu se vydrzim to 50-60 metru a zase se zacnu propadat. A pak znovu, klasicka ksandovana. Dalsi mile nekde k sedmi ctyriceti, zacinam si poprve uvedomovat ze to mam moznost dostat pod 1:40. Snazim se spocitat, kolik si muzu dovolit ztratit, kolik ziskam jeste poslednim nastupem v cilove rovince, ale cisilka se mi motaji a pletou. Zahybame do predposledni zatacky, ted jeste mile a pul skoro rovne a pak jen par set metru parkem do cile. Zahlednu svou D., foti a povzbuzuje, rika ze uz jen posledni kilometr, jeste jeden kopecek ale ze pak uz uslysim hlasatele ... bezi kousek se mnou, rikam ji ze uz nemuzu, ze jdu moc rychle ... ale tleska a krici jeste dlouho kdyz se ji vzdaluji. Trochu premyslim o novych informacich, kopecek tam zadny byt nema, kilometry jsou to jeste minimalne dva ... ach ty jednotky, nemyslela treba mili ? ... probiham prave kolem 12 mile, opet je to nekde k 7:35, jeste mirna zatacka a ted uz to vidim, dalsi sesup dolu, mustek pres ricku a opet se drapat nahoru, no uz vim co myslela, neni to tak strasne jako ty kopce pred tim, ale labuz na rozloucenou to take neni. V dalce uz poznavam park i rehabko, vidim zatacku co svadi bezce do parku a rozhodnu se jeste trochu zatlacit. Brzy stahuji bezce co mi visel 40 metru pred ocima posledni tri mile i svoji byvalou pruvodkyni, ktera mi mezitim utekla skoro o padesat metru. Zahybame spolecne do parku, povzbuzujem se k poslednimu nastupu, ale asi 150 metru pred cilem mi dochazi sily, poustim ji pred sebe, ze zadu se pririti nejaka mlada dracice v oranzovem plavkovem dresu jako by bezela ctyrstovku, na tu nemame ani jeden, dale ztracim, jde pres nas i bezec, ktereho jsem udolal pred par sty metry svym nastupem, jenze on si to asi lip spocital. A pak uz uplne posledni zatacka a prede mnou koridor do cile a velke zlute digitalni hodiny ... tika tam neco pre 1:38, no to snad neni pravda, jen at to tam zustane, snazim se vymacknout posledni sily aby tam nenaskocila devitka ... ktera to opravdu nestihne. Dostavam medaili, dobrovolnice mi odsnerovava cip, chvali a povzbuzuje a zve urcite na pristi rocnik. Ja si pripadam jako v tranzu, jako bych si neco slehnul, a vubec nerozumim kde jsem se tam vzal tak brzo. Mezitim s asi 30 vterinovou ztratou dobiha chlapik co jsem ho vytahl do prvniho kopce, gratulujeme si a dekuje mi, ze celou cestu visel za mnou, ze se me snazil stahnout, ze to neslo, ale ze by jinak to tempo sam neudrzel. Male pratelstvi na cely zivot.
Oblezu vsechny stanky s obcerstvenim, nacpu si kapsy pitim a jidlem a jdu proti smeru behu setkat se s D., cestou nejdrive sam, pak spolecne fandime houstnoucimu davu. Bohuzel nemuzeme zustat do konce, musime se jeste vcas odhlasit z hotelu. Mezitim se uz vyvesuji prubezne vysledky a dovidam se, ze tzv. "gun time" cinici 1:38:51 se v podobe casu mereneho chipem smrskl na 1:38:24 odpovidajici 120.mistu ... kdyby mi to nekdo rekl dopredu, zaklepal bych si na celo ... a ani ted se mi tomu skoro nechce verit.

První bod !!!

Kdyz jsem psal svuj posledni prispevek a sumarizoval sve plany a ambice na letosni sezonu absolutne jsem netusil, ze se mi podari vyznamnou cast techto ambic tykajicich se poharu Playmakers Series naplnit hned v jeho prvnim dile. V zavode, ktereho se ucastnilo temer 700 bezcu a v kterem jsem tajne pokukoval po miste v prvni stovce, jsem v dosti odpornem vedru dobehl 68. celkove a 5. ve sve vekove kategorii a ziskal tak svuj uplne prvni poharovy bod za cas 21:29. To take znamena prekonani meho novodobeho 4 tydny stareho osobaku o 1:07. Ale to opet predbiham, neb cela akce mela pro mne paradni ceskoslovensky nadech. Po poslednich dvou bezich ktere jsem si odbehl sam samotinky, me z cista jasna na tento zavod vyprovazelo 8 bajecnych pratel, z nichz pet bylo dost statecnych a silenych zaroven, ze se se mnou postavili na start a vyrazili na svych prvnich pet zavodnich kilometru v zivote. O tom ale podrobneji az priste.

Stínova termínovka aneb Playmakers Series rulezzz !!!

Pohar Behej.com jiz bezi na plne obratky, tragedi i tragedky boduji o sto sest, me vlastni casy na treninkovych okruzich se postupne snizuji a prumerna tydenni kilometraz utesene roste. A tak i mne to tahne ven merit sily nejen sam se sebou, ale i s ostatnimi, dat do behu krome vsech svych sil i srdce a opet zazit ten zvlastni adrenalinovy stav kdy se clovek postavi na startovni caru a netrpelive vyckava na startovni vystrel, uder do zvonu, zahoukani parni sireny ci proste a vystizne zvolani "Go!".

Prosel jsem si tedy vsechny mozne terminovky nalezitelne na internetu, kupy letaku v nasem bezeckem obchode i vyvesene propozice pri mych trech dosavadnich zavodnich ucastech. Rozhodl jsem se pro model dvouvrcholove sezony s jednim jarnim a jednim podzimnim maratonem, jimz bude predchazet pulmaratonsky test. V mezidobi se zamerim na poharovy serial organizovany pod zastitou mistniho bezeckeho obchodu s nazvem "Playmakers Series". Z dvanacti behu je cela desitka dlouha 5 km, jeden zavod je osmikilometrovy a jeden pulmaratonsky. Myslim, ze to pomerne dobre zapada do mych casovych i treninkovych moznosti. Do "petky" clovek muze vlozit celou svoji dusi, ale do par dnu se z ni oklepe a muze se rovnou postavit znovu na start nebo si dat dlouhy beh se zretelem na budouci maraton. Pri absenci (moc se na to zatim necitim) intervaloveho treninku jsou pak rychle zavodni petky jeho dobrou alternativou. Ale asi nejvice ze vseho se tesim na ty endorfiny, ktere se dostavi jen kdyz si clovek na sebe pripne zavodni cislo ... jo, to se priznam, o to mi jde a na to se tesim, i kdyz v dobe kdy ja dobiham do cile uz mohou byt ti, co se pozdeji postavi na bednu jiz davno vysprchovani i s vyfenovanymi vlasy. Nize tedy prikladam svuj provizorni seznam, v nemz tajemna znacka (PS) znaci zavod v ramci zminovaneho poharu "Playmakers Series".

22. duben - Race for the Place 5K (East Lansing)(PS)
28. duben - Borgess Run for Health Half-Marathon (Kalamazoo)
4. kveten - Mason State Bank 5K (Mason)(PS)
20. kveten - Capitol Bancorp 5K (Lansing)(PS)
26. kveten - Bayshore Marathon (Traverse City)
1. cerven - Cooley Law Race for Education 5K (Lansing)(PS)
7. cervenec - Max's Race 5K (East Lansing)(PS)
22. cervenec - Ele's Race 5K (Okemos)(PS)
12. srpen - Leg It for Life 5K (East Lansing)(PS)
9. zari - Kellie Sebrell DeWitt Trail Run 5K (DeWitt)(PS)
16. zari - Playmakers Autumn Classic 8K (Haslett)(PS)
30. zari - Capital City Half-Marathon (Lansing)(PS)
7. rijna - MSUFCU Dinosaur Dash 5K (East Lansing)(PS)
28. rijna - Metro Health Grand Rapids Marathon (Grand Rapids)

Co se tyce mych poharovych ambici, musim priznat ze je mam rozlozene do dvou urovni. V ramci te prvni a lehci bych se chtel zucastnit alespon 10 zavodu z 12, neb pak jako pravidelny ucastnik ziskam poukazku na jeden chleba mesicne po cely rok 2008 od spolusponzorujiciho pekarstvi, coz by byly me prvni bezecke "prize money". V druhe urovni bych chtel tez v poharu alespon jednou bodovat, coz dle lonskych vysledku nebude vubec jednoduche, a v pripade ze by se to podarilo, znacilo by to velky uspech me bezecke kariery. V absolutnim poradi bere body prvni desitka bezcu, v hodnoceni vekovych kategorii pak prvni petka. V absolutnim poradi nemam narok a ve sve vekove skupine bych musel pravidelne dobihat pod 20:00 abych mel nejaky bod jisty. Obcas se samozrejme sejde trosku slabsi konkurence a tak jednou dvakrat za sezonu lze dostat par bodiku i za casy kolem 21:20, coz uz pro mne snad nebude brzy nerealne. Bodu ziskanych vsak lepsim casem namisto absenci souperu bych si jiste cenil vice. Budeme uvidet ;-)

Tragédí karma

V mem novem bezeckem zivote jsou mi teprve tri mesice, ale uz me to neodolatelne tahne mezi zavodici dospelaky. Ne ze bych mel uz takovou formu, abych honem rychle sbiral pozice na bedne (k tomu asi nikdy uz nedojde) ci prohanel mistni borce v cele s BJ Pankowem, ale kdyz se beha se dzbanem pro vodu, clovek by si mel obcas zmerit cas, nez se ucho utrhne. Jinymi slovy: ve svych minulych bezeckych zivotech jsem se sice vzdy take snazil poctive trenovat a behat, ale upinal jsem se az prilis na jeden konkretni cil, ve snaze podat jeden spickovy (v mych meritkach) vykon, a teprve od nej se mozna odrazit dal, coz si myslim, ze byla ma nejvetsi chyba. Dopadalo to tak ze jsem se koncem devadesatych let prohanel po Vysehrade a desitky sazel pravidelne kolem 42-43 minut a sliboval si ze az to budu schopen dat pod 40 tak teprve pak pujdu zavodit abych se nemusel stydet pred posklebujicimi se mazaky, ze jsem mlady a pomaly. Na Vysehrade jsem to pod tech 40 nikdy nedal, ale zacal jsem mit potize s kyclemi. Navstivil jsem 4 ruzne ortopedy, kazdy rikal neco jineho a ja s behanim na dalsich pet let seknul s oficialnim osobakem 49:44 z meho prvniho a jedineho 10K zavodu z unora 96. Na zacatku noveho milenia jsem se bezecky obrodil a behal po Palmovce a kolem Vltavy, abych po absolvovani par mesicu obecne vytrvalostniho treninku zacal drtit kopce s cilem si do tech nohou tu desitku smerem ke ctyriceti zase nadupat, nez se odvazim treba do Bechovic. Zavod jsem neabsolvoval zadny, ale cestou z kopce jsem si natrhl achylovku a s behanim byl na dalsich par let konec. O tri roky pozdeji zacinam v Nemecku znovu, ale nesmele pokusy o navrat jsou brzy tlumeny recidivujici bolesti v achylovce. Beh jako svuj zivotni sport v podstate vzdavam. Po pul roce mi to neda a zacinam s karate. A musim priznat ze jednou z motivaci byly ruzne filmy v nichz me vsak na bojujicich borcich nejvice fascinovalo jak pruzne a pevne maji telo, nez ze by mne ohromoval pocet pozabijenych souperu ... rodi se mi pak v hlave plan, ze budu-li jako oni, moje achylovka bude urcite dost silna na to aby prezila i me behani. Karate si mne pak ziskalo i v mnoha jinych ohledech, ale nejdulezitejsi bylo, ze plan vysel !! V lednu 2005 zacinam opatrne behat, rychlostni trenink pro jistotu ignoruji, kopce kolem nas nastesti zadne nejsou a tak se pomalinku zlepsuji. Zacina se rodit tragedi komunita, ja zakladam svuj blog a opatrne testuji formu pri prvnim zavodu. Pripisuji si na tehdejsi dobu pro mne solidnich 47:07, ale zacinam se potykat s drobnymi zranenimi, ktera vsak s achylovkou nemaji nic spolecneho a odeznivaji s novymi botami. Velmi nepripraven bezim svuj prvni marathon, ktery vysledkove za moc nestoji, ale jen co si odpocinu zacinam urocit sve zkusenosti. Zase mi to zacina behat, nejen rychleji, ale i do dalky. Treninkove jdou desitky hrave pod 45 minut, ale ja si opet rikam ... jeste ne, jeste to muze byt lepsi, jeste chvilku, pak se teprve budes moci nekde vytahnout ... to bude cas, to bude rekord ... misto toho si ale vyberu jeste jednou novackovskou dan na pulmarathonu kde umru na 18.kilometru a doplazim se za 1:48:59. A pak opet tvrde trenuji, beham dale, dele a rychleji ... aby veskera moje forma prisla v nivec, neb se blizi obhajoba dizertace, pote presun za Velkou Louzi, kde nez se poradne rozkoukam mi na bricho naskaka deset kilo.

A tak v lednu 2007 zacinam opet od nuly, tedy alespon fyzicky, preci jen drivejsi zkusenosti se nezapominaji tak rychle jako ochabuji svaly. Prvni behy si protrpim jako zvire, ale den ode dne se zda beh lehci a krasnejsi. Muj bezecky zivot ma opet smysl a muj zivot obcansky je najednou plnejsi a vyrovnanejsi. Nevim jestli nekdy pokorim svou bajnou hranici 40 minut na 10K, dokud to pujde, tak to nevzdam, ale uz to neni to cim bych byl posedly a co by mne zaslepene hnalo dal. Mam za ty vsechny roky v sobe nahromadenou chut zavodit, prodat co prave umim, i kdyz to ma jeste daleko k tomu co jsem jiz dokazal drive. Terminovku mistnich zavodu znam jiz skoro z pameti, pro jistotu mi strucny prehled visi na lednicce hned dvakrat. Vybrano mam pro letosni rok zatim 14 zavodu a jsem odhodlan se porvat o kazde sedesatepate nebo sedmdesateosme misto bude-li jen trochu na dosah. Ale to uz trochu predbiham (neni to nahodou zakladni charakterova vlastnost kazdeho bezce ?), neb o svych ambicich a vyhlednutych zavodech napisu priste ... zatim prozradim jen tolik, ze tu mame jakousi obdobu poharu behej.com, a ze bych si chtel svymi vykony vyslouzit alespon poukazku na chleba ;-)

Když se pláče na spravném hrobě ...

... zacnou se dit veci, ktere by clovek drive povazoval za naprostou utopii. Na mysli mam predevsim (ale tez nejen) svuj povzdech nad izolaci od rodici se bezecke sceny v me rodne zemi. Pravda, ze prilozena mapka ma svuj esteticky puvab, prilis utechy vsak sama o sobe neprinasi. Avsah hle !! ... kde se vzal, tu se vzal, prichazi nezvan a necekan ... nejprve cudny komentar a po te i email od "zapisujiciho nesportovce" Tora, ktery zrovna sem do Michiganu do mestecka Novi, slabych 90km od nas, jako na potvoru pravidelne jezdi na sluzebni cesty. A co cert nechtel, nebo spise to tak sam zaridil, zrovna v den, kdy jsem pateticky odhalil na internetu svou osamelou bezeckou dusi se Toro dozvida dalsi termin sve cesty do Michiganu. Slovo dalo slovo a po internetu se dva behajici nadsenci, kteri se v zivote nikdy nepotkali, domlouvaji na spolecnem vybehu v nedeli 1.dubna odpoledne, v parku zvanem "Brighton State Recreation Area". Jako spravni tragedi se dopredu ujistujeme, ze pobezime pomalu abychom jeden druhemu stacili. Netraba vsak obav, ja budu mit v nohach dopoledni honbu za ufouny a Toro nekolik tisic mil ve svych "kridlech" a sestihodinovy jetlag jako bonus, neb se pririti rovnou z letiste s kratkou zastavkou na vyneseni kufriku v hotelu. Zni to skoro jako aprilovy zert, ale setkani je realne a ja se uz nemohu dockat.

V nedeli po obede se sotva vyvalim z postele, kde se snazim zotavit po rannim nepovedenem zavode a jiz dostavam SMS a vzapeti i prime telefoni spojeni s Torem, ze jestrab s tragedy pristal drive nez mel, a ze jiz jsou na ceste. Trochu panikarim, domlouvam hodinu setkani na krizovatce uprostred parku kde tak zhruba tusim ze by mohl byt hlavni vchod a rozcestniky, snazim se nedat najevo ze jsem trochu zaskocen, ale nejisty hlas mne urcite prozradi. ... no nic, hlavne to ted nezazdit !!
Do parku dorazim s mensim casovym naskokem, vyrazim na obhlidku, tuseni bylo spravne, misto setkani je hned u odbocky vedouci primo k hlavnim parkovistim a rozcestnikum, muzu hned udelat dojem jaky jsem to mistni znalec ;-). Toro dorazi s mensim spozdenim, ale to neva, hlavne ze to nasli. Na vybeh sebou bere sveho sefa Jirku, behaciho nadsence a maratonce a pridava se i kolega Martin. Pred Martinem smekam, nikdy drive nebehal, pry jezdi na kole, ale ted se nechal premluvit na spolecny vybeh.
Chvilku se domlouvame, skoro jako by to byl rutinni skupinovy beh, a pak i vzhledem k Martinovi volime cestu 5 milovy okruh s tim, ze kdyby byla chut a vule muzeme si pridat. Vyrazime na lesni pesinu ktera se hned zacne kroutit mezi stromy jako uzovka. Stastni ze bezime si najednou uvedomujeme ze jsme se vlastne ani nepredstavili ... spolecenske konvence doladujeme za dusotu ctyrech paru nohou a obcasnem zafuneni roztahujicich se plic. Cesta je velmi rozverna, sebehy jsou stridany strmymi stoupaky, rovinku by clovek marne pohledal, ale nic z toho se nezda ze by nam vadilo. Kluseme zcela zlehka rychlosti nejakych 6+min/km, pro nas tri tragedy je to skvele konverzacni tempo, jen statecny Martin se drzi tise na chvostu. i kdyz tempo neni nijak vysoke, preci jen teren je na prvni vybeh dosti obtizny. Cestou samozrejme vyzvidam vsechny mozne podrobnosti o Behej.com, novem bezeckem poharu, zavodech, foru, o "starych znamych", ktere jsem poznal na webu, ale nikdy v realu nepotkal. kdyz jde cesta moc strme do kopce prechazime do kroku, abychom Martinovi behani uplne neznechutili, ale me osobne to vubec nevadi. Kdybych se chtel zrusit, mam kazdy tyden prilezitosti hafl, ale pokecat s opravdovymi tragedy ktere spojuje nadseni k behu i kdyz nikdy nebudou mit ambice na nejvyssi pricky je pro mne velice vzacna udalost. Samozrejme dale probirame nejruznejsi bezecke drby, informace nasavam jako kdysi cislo 5 ve slavnem filmu, pri pohledu na cernocerna mracna stahujici se na obzoru nakonec dojde i na nevdecne michiganske pocasi. Dobihame nas okruh v pohodovem tempu spise osvezeni a odpocinuti nez unaveni, az na Martina kteremu preci jen nektera stoupani dala zabrat. kolegove ho hned popichuji, ze na to bude nejlepsi si jit zitra znovu zabehat, coz samozrejme maji pravdu, ale z Martinovi tvare moc nadseni necisi ... ale kdo vi, treba se narodi novy traged ;-). Jeste spolecne zastrecujeme na plazi u jezera a v dobe kdy se zcela zatahne a vypada to na poradnou fujavici vyrazime jeste na jedno orosene, doplnit nejake ionty a vitamin P. Spolecne setka konci tak jako zacalo ... v pohode, jako by se rozchazeli domu lide, kteri se jiz delsi dobu znaji. Diky moc vsem trem za prijemne odpoledne, az pobezite zase kolem, dejte vedet, rad se opet pridam!

Deset tisíc meteorů mne vrací zpátky na Zem

Po poslednim petikilometrovem zavode jsem prozil pomerne euforicky tyden. Jeste tyz den po dobehu jsem si dojel koupit nove boty, a protoze se najednou vynorilo misto jara leto s teplotami kolem 24 stupnu nedalo mi to a samozrejme jsem vybehl opet ven. Muj tradicni okruh mi najednou pripadal cely z kopce a navic podezrele kratky. Tak proc ne jej hned prodlouzit, a pridavam dalsi 3km! Hned druhy den opet s radosti ven, to co se zda jako lehky vybech bych pred par dny klasifikoval jako solidni tempo beh, ale na mem dusevnim ani telesnem stavu se to nijak negativne neprojevuje. I pres vyrazne vyssi rychlost a objem behem tydne mne zazracne prechaziji ruzne mensi bolistky, ktere mi jeste minuly tyden pripominaly, ze moje dosavadni botky uz chteji do bezeckeho duchodu, tedy radsi se vozit autem ci v nejhorsim pripade chodit do prace ci s vozikem na nakupy. V novych botach je vse jine, beham jako po mechu, pnuti v pate mizi, klenba drzi a s kazdym odrazem se takrka vznasim. Prumerne ranni teploty klesaji ke 12-15C, coz je pro mne po zime stale vedro a tak pokracuji ve svych rychlostnich vykonech, a to i presto ze mam na musce prvni letosni desitku naplanovanou uz na nedeli. Ve ctvrtek si davam po stredecnim frustrujicim kajakovani (ty eskymaci mi zatim fakt vubec nejdou) oraz, ale v patek uz se rozebehnu na 12km misto puvodnich deviti s merenym casem na 11km za 57:01. To je pro mne dost solidni tempo, ale pripadam si lehky a svezi. V sobotu uz myslim na nedelni zavod a chystam se setrit. Dam si lehce (opravdu lehce !!!) 9km vyklus s merenym temer 8km usekem, ktery je za "hruzostrasnych" 41:40. To bych opravdu necekal. Jeste pred mesicem jsem obcas mel problemy stahnout cas na danem okruhu pod 42 minut a to jsem do toho slapal co to slo, ted si jdu vyklusat a je to tak rychle ? ... Nadute si myslim, ze je to jasny signal ze jde forma tryskem nahoru a skoro se nemohu dockat zitrka, jak to tem meteoritum pekne nandam. jsem v pohode, tak jeste objedu jednu grilovaci party, na vecer do hospudky s ceskoslovenskymi kamarady, uleham chvilku pred pulnoci ... teprve mne zacne jimat hruza do ceho jsem se to pustil. Sice by se to dalo nazvat jako klasicka trema, ale tentokrat to bylo jine ... svedomi se neda osalit, a ja zacinam mit pocit ze jsem to preci jen trochu prokaucoval. Vstavat musim tesne pred patou, abych se stihl nasnidat, pak hodinu a pul cesta do Detroitu, presneji do Dearbornu. Registrace, rozbehani, stretching a start v 9:00. ... no neni to rozhodne takova brnkacka jako si zajet 10 minut na kempus kvuli petce.

Jako vzdy nemohu dospat a spise ja budim budik nez ze by to bylo naopak, ale necitim se tak hrozne. Venku je fujavice a leje jako z kontve. No to bude jizda ... Na dalnici s limitem 70mph jezdim nejvice 75, ale tentokrat me proudy vody a cernocerna tma brzdi ze mam co delat i pri petactyricitce a to jedu po ceste kterou znam skoro z pameti. Od zirani skrz nepruhledne sklo mne zacinaji bolet oci, sedim v neprirozene poloze prilepeny na volantu abych aspon neco videl ... zatim to je solidni narez. Nastesti dest postupne ustava a kousek pred Detroitem uz nepada z nebe nic. Parkoviste pro zavodniky nachazim na prvni pokus, mista pro elitni bezce znacena jako Area 51 je pro mne uzavrena, dobrovolnici v zelenych overalech a se sviticima antenkama na hlave me naviguji na parkoviste pro bezeckou pechotu. Prede mnou parkuje auto s poznavaci znackou "RNNRGRRL" pod niz je cedulka ve stylu "Ja beham 26.2 mil, a ty?". Nebudu to komentovat a proplizim se davem ostatnich bezcu k registraci, kde se potichu ptam na nejkratsi z dnesnich zavodu 10K, ktere slouzi jen jako doprovodny beh hlavnimu marathonu a pulmarathonu. Dostavam cervene cislo, asi aby ostatni videli, ze ja se budu dnes ulejvat, zatimco oni (a ony) budou trpet na delsich tratich s bilymi a zlutymi cisly. Trochu to zkratim ... predstartovni rutina probiha jako po masle, myslim, ze uz vim co neopomenout a ceho se vyvarovat. Bohuzel, tim se zavody nevyhravaji, i kdyz prohrat se tim jiste daji. Nejprve startovali dalkoplazove, zrejme podle prestize prisli jsme na start jako posledni. Pocet odhaduji na 700-800 bezcu, pozdeji se dovidam ze jich bylo "jen" neco k 550. Po zkusenosti z posledniho zavodu se stavim pomerne dopredu. Myslim, ze mam pred sebou cca stovku bezcu. Start je pomerne uzky, trva to skoro 13 vterin nez projdu pres caru, ale hned zani se silnice rozsiruje a zadna tlacenka se nekona. To me trochu zaskakuje a nesmyslne se ritim kupredu. Zacnu se brzdit az asi po pul kilometru. V hlave mam zmatek, jestli jsem to neprepalil, zbytecne srotuju a nemuzu se dockat prvni mile abych zkontroloval mezicas. Prede mnou je bezcu podezrele malo, za sebe se neohlizim, ale nikoho moc neslysim. I kdyz jsem zvolnil, stale pomalinku predbiham nebo dotahuji mensi skupinky. Na prvni mili, kterou jsem tak nejak instinktivne cekal drive stoji nafouknuty zeleny ufoun s cedulkou. Na hodinkach 7:27, tedy 7:13 cisteho casu. Hmm, to je moc rychly, jeste rychlejsi nez na petce, to neni dobre. Jeste se trochu pribrzdim, ale nebezi se mi spatne. Stale trosicku stahuji lidi pred sebou. Druha mile mi utekla velice rychle, u dalsiho ufouna kontroluji hodinky: 14:51, tedy mile za 7:24 to mi prijde skoro optimalni, kdyz bude pristi mezicas o par vterin pomalejsi, vubec to nevadi, nikam se nezenu. Nasleduje dlouha rovinka, pravdepodobne mirne do kopce. Jedu docela na plno, ale subjektivne citim, ze bych to mohl byt schopen udrzet az do cile. Kdyz byla minula petka v tempu 7:15 na mili, desitka by mohla byt klidne za 7:30. To bych bral vsema deseti. Ted to uz jenom vydrzet. Na tretim kilometru jsem za 22:24, tedy tesne nad 7:30, ale to neni zadna katastrofa, bylo tam mensi stoupani, vterina sem, nebo tam neni vubec dulezita. Dlouho si drzim stejnou pozici a i odstup na dva soupere prede mnou se neztencuje. Nasleduje sebeh po dalnicnim sjezdu. Docela prima spirala smerem dolu. Zaznamenavam znacku 5K, na hodinkach 23:09. To by porad slo, ale zacina mi dochazet sila. Jeste nepanikarim, par minut vydrzim a pak se sepnou dieslove motory na tuk, naberu druhy dech a konecne stahnu ty pred sebou, jsou stale na stejnem miste, nevypadaji cerstve ... jenze ani ja uz asi taky moc ne ... i kdyz to jde mirne z kopce, u ctvrteho ufouna jsem presne ve 30:00. Tedy posledni mile skoro cela z kopce za 7:36 ??? Malinko se mi ta cisilka pletou, ale zacinam mit tuseni ze uz to neni ono ... nohy tuhnou, a vubec to nevypada, ze by se to melo zlepsovat. Zacinaji se dotahovat ostatni, zkousim se zavesit, ale vydrzim to asi 50 metru. Dycham na maximum, mam pocit ze pridat by znamenalo jen neuprosne a nesnesitelne pichani v boku, na to nemam odvahu. Snazim se drzet aspon maximum toho co jsem schopen, stale verim ze se to jeste otoci. Kdyz dobiham na patou mili na hodinkach je hrozivych 39, pak dvojtecka a nula a na to posledni cisilko se radsi ani nedivam. No to jsem teda dopad. Plouzim se tu treninkovym tempem svych lehkych behu, predbihaji mne bezci ktere jsem nechal za sebou kousek po startu. Zacina mi dochazet, ze zadny osobak to dnes nebude, ze mozna budu rad kdyz nezapadnu pres padesat ... ale hlavne mne stve ze jsem ten zavod nezvladl s negativnim splitem, proste ze jsem to takhle zalomil. Na posledni mili ze sebe zdimu posledni sily. Cilova rovinka je dobre pres pulkilometru dlouha, jeste ze z te dalky nevidim na oficialni hodiny. Lide co mne dobihaji nasazuji k dlouhatanskym sprintum, snazim se take protahnout krok, nekterym dochazi dech, zpatky se vracim pres ne, ale pak odumiram i ja, oni sprintuji co to da, mozna bych take mohl, ale je ve mne takova pateticka rezignace, vim ze tim poslednim sprintem bych stahl cas o par vterin, ale tak nejak mi to neprijde spravne to tem ostatnim ted najednou nandat, asi si ten "muj skalp" vic zaslouzili, nez ja ten jejich. Dobiham z te male skupinky posledni, na hodinach je neco tesne pres 48. V cili mi okamzite vrazi do ruky vodu a dobrovolnice sundavaji bezcum z nohou cipy. Ja jsem si ten svuj uvazal poctive na tkanicku, chudak holka s tim zapasi asi 3 minuty.
Odbelham se tesne pred cil a zacnu aspon tleskat ostatnim. Proud bezcu se zhustuje, jejich tvary a velikosti nabivaji na variabilite, ale vsechny spojuje fascinovany pohled plny odhodlani upirajici se nekam do cile. Nemam tentokrat silu povzbuzovat slovne, ani se na to moc necitim. Sam sebou jsem zklamany a mam pocit promarnene sance. S odstupem casu to clovek samozrejme uvidi jinak, lepe porozumi tomu jestli nekde opravdu udelal nejakou chybu, nebo jestli mel proste jenom prehnana ocekavani. Hned po zavode jsem byl presvedcen ze jsem to proste klasicky prepalil ... ted, s ohledem tez na Milosuv clanek, si spise myslim, ze jsem prepalil cely tyden pred zavodem. V nohach ty dobre casy byt mohly, ale v hlave zatim ne. Rychle balim a netradicne jako jeden z prvnich odjizdim domu. Mam to jeste hodku a pul po dalnici. Cestou se musim fackovat abych neusnul, radio hraje co to da. Doma sprcha a okamzite uleham, je poledne a za par hodin mne ceka jedno zajimave setkani ... o tom ale az priste.

Běh pro banánovou medaili

Byvalo mym dobrym zlozvykem, ze od okamziku kdy jsem se rozhodl pro nejaky zavod, zacal jsem se na nej silene tesit, byl jsem cely roztekany, skoro o nicem jinem jsem nechtel mluvit, peclive si vybiral stravu, kontroloval barvu moci a ... a vubec. Takovy stav trval pravidelne az do predzavodniho vecera, kdy jsem zacinal pravidelne zelenat, v nohach mi to zacalo skubat a ja nevedel roupama coby. Zacal jsem proti tomu bojovat snahou zit jako by nic, zamerne nedodrzovat zadna zivotospravna pravidla ci predzavodni ritualy. Docela to pomaha, ale stoprocentni to neni. V patek vecer uz kolem pul desate jsem se po dvou pivech a sklence cerveneho uprostred nejakeho nezazivneho filmu zvedl a sel si lehnout. Cetl jsem si ale jeste chvili po pulnoci, nez sem zacal mit pocit, ze ma vubec smysl zhasnout a zavrit oci. V noci jsem se ale stejne probouzel kazdou chvili, zda-lo se mi o behani, o tom jak kolabuji na marathonu, pak jak to davam za 3:20, nebo porazim mistni legendu BJ Pankowa, ci se hroutim vycerpanim na nejakem sedmem kilometru bezvyznamne desitky. No proste psycho, studeny pot, sucho v ustech ... hruza. Budik jsem si natocil asi na pul sedmou, ale automaticky jsem se probudil v 6:28. Takze pomalinku vstat, uvarit si caj, na talirek vybalit protejnovou tycinku, vypit pullitru redeneho dzusu, do misticky kornflejky s mlekem ... osprchovat se, naskladat na hromadku veci na prevleceni, pak posnidat ... no jeste bylo brzo, start je az v 10:15, ale klidne tam muzu dorazit na pul devatou. Poprve ve svem zivote jedu na zavody uplne sam, v cili mne nikdo cekat nebude, ani po trati mi nezamava nikdo blizky ... poprve pobezim skutecne jen sam pro sebe ... hmm ... najdu v sobe vubec nejakou silu ?
Registruji se asi jako ctvrty, teprve dorazeji dobrovolnici, staveji start, cil, odmeruji presne mile aby tam postavili digitalni hodiny. Trochu fouka a mrholi. Trat je v nadhernem parku kde jsem byl dosud jen jednou geocachovat. Dokonce pobezime podel tri cachi, mozna jsem jediny kdo o nich z bezcu vi. Mam spoustu casu, rozhoduji se ze si trat nejdrive projdu pesky. to byl docela dobry napad, zapamatoval jsem si dulezite zatacky, drobna stoupani, kilometrovy usek po lesni ceste se spoustou vystouplych korenu (kazdy oznacen fosforeskujici barvou) by bylo dobre misto zautocit ... jestli bude jeste z ceho brat. Mezi tim se rozbihaji prvni bezci, parkoviste se plni, zavodit budou i deti na pul mile a ve 100 yardovem sprintu, dohromady pres tisic lidi. Cestou zpet moknu, ale nez dojdu k autu se definitivne prevliknout tak se mraky castecne trhaji a vypada to ze by mohlo byt dost teplo. Rozhoduji se letos poprve pro trenyrky, navrch jen dve tricka. Jdu se rozbehat. Pripadam si slaby a tezkopadny, plice ne a ne se synchronizovat s nohami ... no to to teda dopadne !! Zbyva asi 20 minut, jeste zastretchuju a jdu uz smerem ke startu, nejdriv startuji prckove, aspon jim zatleskam, vetsinou je to docela roztomile. Potkavam jednoho argentinskeho studenta jmenem Alfredo od nas z ustavu, je na zavode poprve, nevi jakou se prumerne beha rychlosti, pry trenuje jen 1-2 tydne na behatku jinak hraje jen fotbal. Tempo 7:20 na mili co by stacilo na 23:00 mu pry prijde OK, to ze je jeho obvykla behatkova rychlost. Zdrzim se dalsich komentaru, je jasne, ze clovek s postavou, ze by se nad nim smilovali i hladovi Somalci je bezecky apriori jina liga nez mi bagristi co si to vsechno musime protrpet.
Mezitim prckove startuji, vystreli jak zplaseni a ja se presouvam do prostoru cile, abych jim zafandil. Tam mne ale odchytava mistni fotograf, jestli bych jim nepodrzel prapor spoluporadajiciho obchodu s bezeckymi botami, aby byl na kazde fotce dobihajicich deti. Samozrejme souhlasim, barevne take ladim a tak se stavam suverene nejfotografovanejsim bezcem celeho eventu ... namatkou 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10 ... ;-))
Jak patrno z obrazku, slunce opet zaslo, ale teplo uz zustalo. Po chvili jsem ze svych vlajkonosskych povinnosti propusten a vydavam se zase ke startu, kde uz vrci dalsi stado splasenych deti. Tentokrat je po vsem behem minuty, byl to jen zavod na sto yardu. Po te patri start jiz jen bezcum a chodicum na 5K. Stavim se dle meho soudu tesne k polovine startovniho pole. Odhaduji pocet ucastniku na 600, jsem tedy nekde kolem 300. mista, pocitam ze bych mel predebehnout zhruba 200 bezcu. Potud moje teoreticka spekulace ktera se zahy, po hvizdu startera meni v mensi nocni muru. Z nepochopitelnych duvodu, ac je start a prvni ctvrtmile na parkovisti, jsou auta odstranena jenom pred startovni carou, tedy pri prubehu startem se dav vyrazne zuzuje a snazi se nacpat do vyrazne uzsiho prostoru lemovaneho radami vice ci mene vycuhujicich automobilu. Chvili jdu krokem, po te se to rozbiha, ale silene pomalu, a neni kudy predbihat. Pri pohledu na celo startovniho pole, ktere uz v dalce zataci kolem jezera mne jima hruza a zacinam trochu panikarit. Preci jen mam ambice na rychlejsi cas nez se tady takhle postuchovat. Beru to po kraji a napul preskakuji pres narazniky a oje tech plechovych potvor. Doufam ze do mne nikdo pri nejakem preskoku nestrci a ja si nezlamu hnaty o nejaky nakladak. Preci jen se pole zacina casem trhat, ale ja se ritim dopredu rychleji nez bych si pral. Alfredo je mi v patach a kolem prvniho kilometru jde prese mne. Nevadi, tucnaky tady dneska honit nebudu !! ... i tak predbiham dalsi bezce po dvojicich i trojicich. Na prvni mili jsem za 7:30, z toho mi trvalo deset vterin se dostat na startovni caru. Hmm ... a co to znamena ? ... vubec si to nejsem schopen srovnat v hlave, jestli to je rychle nebo ne. Soustredim se jenom na sebe. Vsude okolo sebe slysim zurive pipani sporttesteru, neklamne znameni, ze to mnoho lidi prepalilo. Neva, podrzim si to svoje, zatim to jde. Prida se ke mne jeste jeden kluk s kterym se pretahujeme o pozici a soustavne se posouvame kupredu. Prichazi zatacka a vbihame na lesni cesticku s fosforeskujicimi koreny. Cesta je uzsi, s predbihanim vyckavam do pristich par stoupani. Jsou to jen male 3-5 metrove vlny, ale vetsinu lidi vyhodi z rytmu. Ja o nich nastesti vim, a vim take ze hned za tou rovinkou po vlnach je delsi sebeh. A tak se prozenu kolem asi deseti lidi a nadobro zmizim i memu souperi. V miste sebehu je obcerstvovaci stanice ... no nevim, do cile jsou to jen 2km ... kaslu na to, predbiham pani v roztomilem uboru a snazim se drzet tempo. Hucim jak lokomotiva, ale krok neni tak hrozive tezkopadny jako pri unorovem Icemanovi. Pribiham na druhou mili a casomira ukazuje 14:44. Opet nejsem schopen spocitat jestli je to malo nebo hodne, mlhave si uvedomuji ze by to mohlo byt rychleji nez na zacatku, ale nejsem si jisty. Myslim, ze bezim "co to da", a jen stezi vnimam okoli. Spojujeme se opet s puvodni cestou, proti nam joguji nejpomalejsi bezci, ci straduji rychlejsi chodci. Je to zajimave, ale prave tito nas vehementne povzbuzuji. Zbyva asi kilometrova rovinka podel jezera, pak jen dlouha tahla zatacka a cil. Prede mnou ted mnoho lidi neni. Nejblizsi skupinka je asi 30 metru, je tam sedm lidi. Nekdo me prevalcuje ze zadu a pripoji se k ni. Ja je pomalicku stahuju, uz jsou skoro jen deset metru prede mnou, ale najednou jsem jak na ksande, opet pet metru ztracim. Premyslim, jestli je to tedy konec, jestli to ted zabalim, nebo jestli to jeste pujde. Minutku si pockam, snazim se odpocivat a pak opet pridam. Pomalicku se priblizuji, timhle tempem je nikdy nedostanu. Ale ouha ... v nabehu do cilove rovinky (jeste asi 600 metru) to jde trochu do kopce, ne moc, ale vodovaha by to poznala a ostatni jsou najednou jako v medu ... uplne nechtic se kolem nich proritim a najednou jsou fuc. Po chvili se privali zase nekdo ze zadu, finishuje jako by zbyvalo poslednich 50 metru, je to bagrista jako ja, jde prese mne, ale dlouho mu to nevydrzi. Stupnuji tempo, cil mam uz na dohled, a jeste dostavam dva tri bezce co to psychicky neustali. Profrcim i kolem toho predcasneho finishmana ... chyti se mne a na poslednich 50 metrech mi to jeste nanda. To mne moc nebere, zaslouzi si to, ja mam se sprintem v cili spatne zkusenosti, radsi natahnu krok na posledniho pul kilometru, tentokrat je na nem skore asi 10:1 tak taky dobry ... vritim se do ciloveho koridoru a trochu nevericne ziram na zlute cislice digitalnich hodin ... akorat na nich prekliklo 22:36. ... jeste mi to nedochazi ... uricene se plizim koridorem, do ruky mi nekdo vrazi lahev vody a na krk mi nekdo navesi medaili. ... jeste chvilku se potacim nazdarbuh, az se trochu uklidnim prohlizim si medaili ... je na ni nove logo zavodu ... rozesmaty banan. Nevim jestli jsem si zaslouzil za svuj vykon zrovna medaili, tu samou samozrejme dostali vsichni ucastnici, ale na svuj cas jsem sam za sebe hrdy ... posunul jsem si letosni maximum o 79 vterin a cely zavod jsem dokazal stupnovat tempo (mile real: 7:20, 7:14, 7:00), coz je velky prislib na priste, ktere bude uz hned dalsi nedeli, tentokrat beh na 10 tisic meteoru ;-) !!

Food and Fitness 5K aneb "Běhám abych jedl !!!"

... jak by se dal velmi volne a zavadejicim zpusobem prelozit nazev dalsiho behu, ktery mne ceka jiz zitra v sobotu v 10:15. Zatimco se ostatni budou morit na 1/2PIMu, me po dvanacti tydnech relativniho klidu moje vlastni bezecka sezona teprve zacina. Nejprve tedy tento petikilometrovy test v jednom Lansingskem lesoparku, jehoz charitativnim podtextem je ziskani penez pro mistni potravinovou banku, tedy potraviny pro socialne slabe. Na startu by se melo sejit neco kolem 600 bezcu, ale vzhledem k doprovodnym detskym behum pujde o solidni akci s par tisici lidmi. Po unorovem Icemanovi se mi podarilo nabehat nekolik set kilometru s par vice jak dvacetikilometrovymi behy a i na vsech ostatnich kratsich tratich je znat citelne zlepseni. Navic se mi podarilo shodit 2 kila ciste vahy a snad i trocha tuku byla pretavena ve svalstvo. Nebylo by proto poctive zakryvat ambice, ze bych rad vylepsil svuj unorovy cas a zabehl nekde kolem 23:30. Pocasi by melo byt spise oblacne s moznosti srazek a teplotami kolem 10C. To by mi mohlo vyhovovat. Bude-li tepleji pobezim v trenyrkach, na vrch jen thermo triko s dlouhym rukavem a pres to sve tradicni vinove rude tricko se znakem sveho skolniho cross-country tymu. To samo o sobe by melo pridat na rychlosti neb dosud se vsude plahocim v teplakach, trech nebo ctyrech svrscich, rukavicich a kulichu. Ze takove zadekovani vytvari pro telo dodatecny odpor asi neni treba zminovat. Jako jiz temer tradicne bych chtel vybihat spise z hloubi pole ... sroceny dav me snad uchrani od prepaleni zacatku a kdyz se podari pozdeji postupne zrychlovat, mohl bych mit pred sebou navic dostatek "vodicu". Co se tyce umisteni, chtel bych atakovat prvnich 15%, ale to je jen takove vesteni z koule na zaklade vysledku z lonskeho roku. Kdyz se zavod povede, koupim si radosti nove boty, kdyz ne, koupim si je taky ;-)

P.S. Kdyby mne nekdo nemohl poznat, na obrazku jsem ten druhy zleva ;-)