Po dvou dnech opět pěšákem

Minuly tyden jsem prakticky nebehal. Diky psychickemu teroru zvanem "statnice" a urputni snaze za posledni dny dohnat nekolik poslednich let se ani behat nedalo. Dokonce jsem si do kufriku nezabalil ani behaci boty. Ve ctvrtek vse skoncilo, ani to nebylo tak hrozne jak jsme se strasili. Kazdopadne si clovek pripada najednou mnohem volnejsi a svobodnejsi a nic na tom nemeni ani fakt ze k uplnemu konci nam chybi uz jen dopsat praci a obhajit se. Neni to tak zcela formalita, ale myslim ze s ostatnim prozitym utrpenim za vsechna ta leta se to srovnavat neda.

Ale k veci ... tedy k behani. Domu jsme dorazili v sobotu na vecer, cimz byl prede mnou rovnou dlouhy nedelni beh. Vyrazil jsem klasicky az pozde odpoledne, tentokrat na dva desetikilometrove okruhy. V prvnim na me jeste citelne palilo slunicko, v druhem uz jsem chvilemi mrznul v lesnim stinu. Kazdopadne jsem byl prekvapen jak je znat "pokles formy" byt jen po jednotydenni bezecke abstinenci. I kdyz cas nebyl nikterak spatny, 1:37/20km bez jakekoliv krize, preci jen to prochazka ruzovym sadem nebyla.

Bohuzel se mi opet ozvaly bolesti v pravem palci na noze. Boli to v kloubu jakoby z bocni strany, na omak je to tak citlive, jako kdybyste se dotykali mista ktere vam nekdo pred chvili pretahl holi. Behat se s tim da pomerne dobre, sice o tom vite a nemuzete prilis klopit zatacky smerem doprava, ale jinak to moc nevadi. Spise mne ale trosku strasi vytrvalost tohoto drobneho zraneni, neb mne provazi de facto jiz od onoho pulmarathonu, ktery jsem bezel pred mesicem. Navic jde o palec, ktery jsem mel asi pred vice jak deseti lety zlomeny a dodnes jej mam o poznani tuzsi nez jeho levy protejsek.

Ale co ... nabehal jsem s tim pres 200km a zustava to pomerne na svem, tak to asi nebude tak hrozne. Byl jsem se proto v pondeli vyklusat na obvykle 6.8km trati do Erzhausenu a zpet. Jenze tentokrat byl prvni kilometr diky onomu palci temer nesnesitelny. Bolest polevila az trochu pozdeji. Nevim jestli jsem kvuli tomu instinktivne setril pravou nohu, nebo jde o nahodnou kombinaci nejakeho jineho pretazeni, kazdopadne mne vsak kolem poledniho zacaly silne tahat vnejsi postrani vazy leveho lytka a jejich upony ke kotniku. Nevim jak se to spravne nazyva, kazdopadne pri kazdem desatem kroku normalni chuze mi vystreluje dosti bodava bolest do celeho lytka, pri schazeni schodu je to v kazdem druhem kroku. Trosicku pomohla vymena vlozek za prave ortopedicke, ktere obvykle nosivam, akorat ze posledni tyden jsem zkousel v civilnich botach jine malinko mekci. Mozna to tedy souvisi s mym platfusem, mozna jsem si neco priskripl pri nedelnim nebo pondelnim behu ... zvlaste osemetne jsou zatacky na lesnich cestach, ta vyjezdena stezka se podoba spise melkemu korytku o sirce 20 cm a tak doslapnout trosku stranou neni "zadny problem".

Bohuzel dnes jsou bolesti jeste o trosicku vyraznejsi, presto ze jsem behat nebyl. Promazal jsem to rano alespon ibuprofenem a snazim se k obema zranenim chovat setrne ... jinymi slovy pajdam jako prezrany kacer a nalada je pod bodem mrazu psa.

Nejhorší týden za mnou, ještě horší přede mnou

Po bezecke strance se posledni tyden opravdu povedl. S malym preskupenim patecniho behu na sobotu vse dopadlo podle planu a predsevzeti, i kdyz ten nedelni beh tedy bolel. Dal jsem poprve ve svem zivote 30km v kuse, a jsem rad ze pristi nedeli se dlouhe behy opet zacinaji zkracovat. Pro tentokrat jsem si vymeril 3 desetikilometrova kolecka, neb krouzeni do zblbnuti na prudivem jednokilometrovem okruhu uz mne po posledni blative apokalypse preci jen netahlo. Tentokrat jsem tedy recykloval svuj klasicky okruh ke Steinrodsee a pres Erzhausen zpet k nam do Wixhausenu, s variantou obehu jeste kolem pekarstvi a hospody, abych svuj klasicky okruh natahl z nominalni hodnoty 9.8km aspon kousek pres opravdovych deset.

Pocasi bylo skoro idealni, pozdne odpoledni az podvecerni slunicko ktere nepali, chvilemi mirny vitr, obcas proti, obcas do zad, teplota asi kolem 15 stupnu.

Rozebehl jsem to pozvolna, ale prvni tri kilometry ke Steinrodsee se to samo zacalo zrychlovat. Hlidal jsem si hlavne dech, abych se neutavil hned na zacatku, ale jinak jsem se prilis nebrzdil. Kolem jezera a cestou zpatky jsem se preci jen obcas donutil zpomalit, i presto byl prvni okruh za 48:15, tedy mnohem rychleji nez bych si pral. Trochu jsem se obcerstvil, ma zena cekala pred domem s vodou, a okamzite vyrazil na druhou desitku. Tentokrat jsem se uz vubec nebrzdil, mel jsem pocit, ze uz mam neco za sebou, ze to tak samo prirozene zacne skomirat. Ale ono nic, mezicasy u jezera dokonce naznacovali zrychleni asi o 2-3 vteriny proti prvnimu kolu, ale co, dokud to bezi ... tak proc ne. Cestou zpatky mi zacal vat chvilemi silnejsi protivitr, tak jsem se trochu nahrbil a lehce pridal, abych kompenzoval ten vzdusny odpor. Asi jsem to trochu prehnal, protoze jsem dobehl druhou desitku za 47:45, coz bylo prilis i na mou zenu, ktera mne tak brzy necekala a zadne obcerstveni se nekonalo.

Nez cekat na miste, radsi jsem vyrazil dal, ale preci jen to uz bylo dlouhy a zacala mne tuhnout lytka. Nevim jestli by to tech par dousku mineralky nejak podstatneji zmenilo, ... tezko rici, ale hlavne me to tak nejak poznamenalo psychicky, zacal jsem se bat ze dostanu krece a ze nedobehnu a radsi jsem napul umyslne, napul nucene silne zpomaloval. Podlenich pet kilometru bylo uz fyzicke trapeni, i kdyz duchem jsem se jeste docela drzel.

Nakonec jsem dobehl pomerne vycerpan ale stasten za 2:31. Posledni desitka byla asi za 57min, tedy rychlosti jakou by se tyto dlouhe behy spravne mely behat ... jenze nevim jestli by mne to tolik psychicky uspokojovalo ... mozna si proste pripadam nevybity, protoze nebeham zadne useky, nebo mam prilis sedave zamestnani, a pak kdyz uz se zacnu hybat jsem jak utrzeny ze retezu ... nebo spise jsou ty dlouhe behy pro mne jeste tak obrovskou raritou, ze misto abych si je vychutnaval a uzival si probehnuti prirodou, tak se soustredim sam na sebe, abych se zase aspon o trosku zlepsil. Logicky vzato, to ale takhle do nekonecna jit nemuze. No nic ...

... zrejme to pro pristich par dni byl posledni beh. Zitra (utery) odjizdime do Prahy, ve ctvrtek nas ceka statni doktorska zkouska, kterou slozime-li uspesne, otevre se cesta k obhajobe nasich disertaci. Ty bychom radi odevzdavali 2-3 tydny pote. V sobotu navrat do Rise, v pulce rijna rychly presun za Velkou Louzi a po par tydnech stejne rychly presun zpet. Pak snad koncem listopadu obhajoba a pak definitivni presun na druhou stranu louze ... a taky by se mi tam mel nekam vejit druhy marathon :-((

Už neskáču přes kaluže

Zatimco moje sobota byla jako obvykle volnym dnem, velka cast tragedi rodiny se mucila (az na tucnaka ktery si to jako vzdy uzival) za nehoraznych povetrnostnich podminek pri kladenskem marathonu, nebo tez, jak kdosi trefne poznamenal v brnenskych Krkonosich pri tamejsi tradicni petadvacitce. Hluboce smekam pred vsemi vykony, ktere krome sportovni stranky maji i diky predvedene bojovnosti svuj hlubsi rozmer ... a take tise zavidim tu prilezitost poznam se s tolika lidmi, ktere zatim znam jen vicemene schovane za svymi nicky na druhe strane internetoveho spojeni. Ale kdo vi ... za necele dva tydny jsem opet v Praze a Vitkov vola ;-)))
Naopak v nedeli nastal muj kriticky den, kdy jsem se mel podle rozpisu vydat na 27km. Uz je to preci jen prilis dlouhe na to abych bezel hned po ranu bez snidane, hned po snidani to zase uz nejde, a proto prirozenou volbou bylo odpoledne. Lec, pocasi bylo jako vzdy zradne, a po paracich prisla vlna ochlazeni (ale jen mirneho) a s nim dest ... tedy dest ... od rana az do meho desateho kilometru to tak pada z nebe, ze za par minut jste jen neprijemne zavhli, zadna tragedie. Ovsem pote, snad abych z toho nevysel zkratka zacaly padat sloupce vody jako ze sprchy. Samozrejme jsem byl okamzite naprosto durch, bohuzel se mi tez zacaly mlzit a zneprusvitnovat bryle, a v botach cvachtat. Aspon s temi brylemi se mohlo byvalo dat neco delat, ale tesne nez jsem vybehl jsem seznal, ze moje ksiltovka ma natrzeny upinaci pasek, a ze by to nevydrzelo ani kilometr ... takze nic, doufejme ze nebude tolik prset ... coz vsak jak jiz bylo receno byl chybny predpoklad.
Ale k samotnemu behu ... nevim proc, ale nejak jsem se citil bezet jinak nez obvykle, ne co se tyce trasy, ale bezeckeho stylu. Uz od pocatku jsem bezel velmi frekvencne s velmi kratkymi kroky. Pripadal jsem si ze to musi vypadat dost komicky, jak si tam tak cupitam, ale kupodivu uz od prvniho kilometru bylo tempo velmi vysoke, nekde na urovni 4:55/km a bezelo se tak zlehka, ze to ani neslo brzdit. Obkrouzil jsem si tri kolecka kolem Steinrodsee s neustale narustajicim naskokem na mezicasy z minuleho tydne kdy jsem bezel tu samou trasu, kterou jen dnes natahnu o dva kilometry.
A protoze unava stale neprichazela, ba ani se nedostavila zadna krize sedmeho kilometru, uz za te priserne prutrze mracen jsem nabihal na 11.5 kilometru do sveho prudiveho okruhu v case 54:55. Minule jsem zde obkrouzil 12 kolecek s prvnimi deviti casy nejprve za 5:40 a s poslednimi tremi casy hruzne narustajicimi pres sest minut. Dnes vsak hned prvni tri za sebou, stale tim drobivym krokem, za 5:10. Dest trochu povolil, ale jen asi na pet kol. Mezitim jsem se zacal zpomalovat vzdy o 2-3 vteriny na kolo, coz jiste bylo z casti unavou, na druhou stranu se vsak silne zhorsovala kvalita trati. Zacaly se delat obrovske kaluze, kterym se prestavalo byt mozne vyhnout a dve tretiny trati radne rozmekly, ze z toho byl blativy kross, za ktery by se nemuseli stydet ani na Woodstocku. Pak se opet silne rozprselo. Casy byly stale jeste neco kolem 5:25-30/kolo, ale uz to neslo moc sledovat, proste jsem si nevidel na stopky, a cast trati bezel vicemene po pameti. Premyslel jsem jestli to mam zabalit, ale bylo mi lito to vzdat, kdyz uz mi chybelo jen par okruhu a hrozne jsem to chtel dotahnout aspon k hranici 25 kilometru a dokazat si, ze taky dokazu udrzet rychlost az do konce a ne vyhoret par kilometru pred cilem jako minule.
I presto, ze posledni okruhy uz byly naprosto zoufale, a pulku ktera vede po nezpevnenych lesnich cestach jsem vlastne probihal z kaluze do kaluze, kdy mi zatekalo do bot i vrchem kolem kotniku, posledni dva casy byly za 5:55 a 5:57. Pak uz jsem jen stastne odbocil smerem k domovu a dobehl svuj, co do vzdalenosti nejdelsi souvisly beh v zivote v case 2:20:40.
Nohy jsem mel az po kolena cerne od blata, z bilych marathonek se stal vhodny doplnek k funebrackemu fraku a ponozkami naducanymi piskem by se dal uspesne drhnout i ten nejpripecenejsi pekac ... ale ten pocit, ze jsem ubehl zase o kousek dal, nez kdykoliv predtim, ten za to urcite stal.

Pomalé rekordy

Vcera (ve stredu) jsem byl poprve od zkousek na karate. Nejdrive bylo nase dojo tri tydny zavrene, pak jsem byl v Praze, pak nemocny a pak mi to nekolikrat nevyslo ... ted tedy vcera opet poprve, po delsi dobe. Docela to bylo znat, ani ne tolik technicky, jako spise rychlostne. Pripadal jsem si pomerne pomaly, diky cemuz jsem se snazil do toho rvat co to dalo ... a podarilo se mi se proste dokonale zrusit. Jiste to neni zadna zarucena znamka kvality, ale mam dobry pocit, pokud jsem jeden z prvnich, kdo ma svoje kimono (i kdyz spravne se to nazyva "gi") propocene skrz na skrz. To se podarilo jiz po pul hodine. Ke konci treninku jsem uz sotva stal, mel jsem silenou zizen a odpocitaval minuty do konce. Cestou domu na kole jsem mel navic stesti na semafory a vsude mi svitila zelena, rozjel jsem to jeste na plno a snazil se drzet nejvyssi rychlost az domu.

Az kdyz jsem mel potize prelezt pres okraj vany abych se vysprchoval, uvedomil jsem si jak jsem priserne zakyseleny, a doslo mi jak to asi bude rano bolet ... no bolelo.

Nastesti nemusim ted brzy vstavat a vyrazil jsem tedy az kolem devate rano, bohuzel vsak jiz do docela drsneho parna. Mel jsem v planu dat jen 8km, tedy stejnou trasu co v utery. Tentokrat jsem vsak sotva zvedal nohy a vlekl se hlemyzdim tempem za neustaleho hlasiteho funeni a supeni. Hned od zacatku jsem si pripadal jako na poslednich kilometrech nedavneho pulmarathonu, musel jsem se premlouvat do kazdeho minikopecku a terenni vlny, kazda ostra zatacka me okamzite vyhodila z rytmu, nemluve o "vybehu" ze silnice na chodnik. ... proste hruza.

Tech osm kilometru jsem se dosoural za 51:05, ackoliv jeste v utery jsem tu samou trat dal za 43:07 a v sobotu pred pulmarathonem dokonce pod 39, nemluve o tom, ze vcerejsi desitka na prakticky stejne trati, akorat prodlouzena o obeh Steinrodsee, byla za 49:48. Dnes to tedy byl suverenne nejpomalejsi ranni rozbeh letosni sezony. Sice mne tesi moralni vitezstvi, ale stejne ... po dlouhe dobe jsem si u snidane zase rikal, jestli "mam tohle vubec za potrebi" :-)))))

Zpátky v tréninkovém procesu

Ten pulmarathon z predminule nedele mi dal docela zabrat. Mel jsem otlucene kycle, coz je znamka ze jsem po delsi pause bezel prilis rychle, takze jsem prvni dny chodil jak ozraly namornik. Ale aspon to setraslo posledni zbytky rymy a veskereho nachlazeni, a ja jsem se mohl opet vrhnout do treninku podle planu … tedy vrhnout … spise vplizit !!
Pondelni sedma bylo velke utrpeni. Krome kycli se po chvilce ozvaly i achilovky presto ze jsem se sunul rychlosti co noha nohu mine. Podobny stav pretrvaval jeste v utery, ale bylo znat, ze i kycle i achylovky se den ode dne zlepsuji, ze nejde o zraneni, spise jen o unavu. Aby take ne, pulmarathon je pro mne porad jeste velmi dlouhy a narocny beh. Ve stredu uz bylo vsechno v poradku a vydal jsem se na tradicni desitku ke Steinrodsee. I pres to, ze vybiham kolem pul osme rano, je uz opet velke vedro. Po par kilometrech mam uplne promocena zada, pot mi steka do cela, ale co … hlavne ze jsem zase venku. Kupodivu potkavam velke mnozstvi bezcu, kazdy den kolem peti, coz je uplne nevidana koncentrace. Obcas se setkam i s nejakym rozvernym chodcem. Treba v tu stredu na mne jeden roztomily dedula houknul, jestli nejsem posledni dobihajici z “Kerblaufu”, tedy z onoho tradicniho pulmarathonu … ;-)))
Ctvrtek jsem propasl, neb jsem sel spat az nekdy kolem pul ctvrte rano … nasledek reseni rodinnych problemu po telefonu s cleny zajicimi na druhe strane velke louze, ale v patek jsem uz opet vybehl za deset. Misto bezcu jsem tentokrat potkal srnku s malymi kolousky a par usaku.
Sobota byl volny den, ale nedele nikoliv.
Na vikend prijela na navstevu maminka moji zeny, a tak jsem nedelni dlouhy beh pojal zastecne jako “Pí áR” pro sponzory, neb po me zene je ma tchyne mou nejvetsi fanynkou a diky mnohym ponozkam, trenyrkam a jinym bezeckym proprietam k Vanocum a narozeninam se radi tez na druhe misto v zebricku sponzoru.
Vyrazil jsem nejdrive ke Steinrodsee, obkrouzil si tam 3 okruhy, abych po temer 12 kilometrech dorazil na svuj prudivy jednokilometrovy okruh. Krome predvadeni se pred damami, ktere po case take dorazily “na prochazku” jsem si chtel hlavne na normovane trati overit, jestli dokazu drzet stejne tempo i 15ti kilometrech, coz se dle posledniho pulmarathonu zda jako moje nejvetsi slabina.
Diky tomu, ze jsem vybihal kolem desate rano, bylo po 15km a cca 90 minutach uz pekelne vedro. To ze vetsina okruhu probihala lesem, tedy ve stinu, bylo jen slabou utechou. Prvni kolecko jsem zabehl za 5:40 a s odchylkou +/-2 vteriny jsem drzel konstantni casy dalsich devet, az nekam k 21. kilometru. Pak ale jako kdyz narazim do povestne zdi, a najednou to uz dal neslo. Nejdrive 6:04, pak 6:14 a nakonec 6:35/kolo … to byla skutecna lahudka. Snazil jsem se jen zuby nehty udrzet pri behu a nezastavit a zamiril jsem podle planu domu.
Chtel jsem dat cca 25km, coz se nakonec skutecne podarilo v case 2:17:31, ale ty posledni 4 kilometry byl des a bes. Kazdopadne se ale nedele zaradila na druhe misto mych historickych tabulek co do ubehnute vzdalenosti, a na treti misto co do casu straveneho behem. Takze to nakonec nebylo tak spatne, dostat se na hranice vlastnich moznosti, neni zadna samozrejmost.