Machálkův padawan

Jeste pred tydnem jsem o sebe nemel obavy. Tak jako kazdy druhy, pocital jsem se mezi ty "normalni". Na Guaje hrebenu se (asi) neco zmenilo ... kdo vi, mozna jsem jen tak trochu prekrocil svuj stin ...

Posledni dny je behani za "nula". Prace, terminy, tehotna zena, snehove boure, Vanoce ... asi mi z toho hrabe. Dnes odpoledne jsem si precetl komentar k poslednimu zapisu od Kopretiny - kterou timto na dalku zdravim,  dekuji za inspiraci, a pro jistotu preventivne banuju z tohoto blogu - a pak uz to slo z kopce:

(zhruba sedm vecer, tatinek se svym triletym synem v kuchyni vari veceri; v hrnci brambory, v panvi omeleta)
Olisek: "Tatinku muzu to pomichat ?"
Tatinek: "Ne, Olisku, ted je to ako-ako, pozor at se nespalis!"
Olisek: "Tatinku ja to pomicham!"
Tatinek: " Ne! Olisku, ted je to v poradku, uz jsme to pomichali. Pockej, nastavime spolu budik."
Olisek: "Ale ja chci!"
Tatinek: "Pockej Bublo, no tak, vzdyt se spalis!"
Olisek: "Tatinku, ja se nespalim. Ja mam rukavici" (odklapi poklicku, na ruce kuchynskou rukavici)
Tatinek (priskakuje ustarane, oci v sloup) "Olisku, to tedy ne! Rekli jsme, ze se musis zeptat nez budes odklapet poklicku!" (bere Oliskovi z rukou poklicku, priklapi zpatky na panev)
Olisek: "Tatinku muzu odklopit tu poklicku ?"
Tatinek: "Za chvilku, jeste se to musi dodelat."
Olisek: "Ale ja chci!"
Tatinek: "Ja vim, ale fakt to musime nechat chvili, jinak se to neudela spravne." (teka ocima po kuchyni jak by maleho Olivera zabavil) "Pojd, mrknem se jestli uz zase snezi."
Olisek: "A proc?"
Tatinek: "Chces se podivat se mnou? Muzem se dyztak probehnout ve snehu."
Olisek: "Tak jo. Ja se chci probehnout ve snehu."
Tatinek: (vzdychne ulevou, vede Oliska za ruku k domovnim dverim. odemyka a otvira dvere) "ale musime si sundat ponozky. Bude to studit! Nevadi ti ze to bude studit?"
Olisek: "No, ja ale chci aby to studilo."
(tatinek sunda Oliskovi ponozky, popadne ho do naruce a vybehne bosy na verandu. Oliska postavi do snehu, oba se podivaji vzajemne do oci a rozesmeji se z plnych plic. Tatinek Oliska zase popadne a odnese domu, oklepavaje snih z bosych nozicek)

... ... ...

(ke konci vecere, tatinek a maminka - pani D. - uz davno dojedli, Olisek ma na talirku jeste kus omelety a nekolik brambor)
Olisek: "Tatinku, u tety Veroniky jsem moc nezlobil. Prisel cert, ale neodnesl si mne do pekla."
Tatinek: "Olisku papej, jses posledni. Maminka i tatinek uz davno vsechno zpapali."
Olisek: "Ne, ty ses posledni, ja jsem prvni!"
tatinek: "Vzdyt to jeste nemas zpapany, ja sem byl prvni, maminka druha, ty ses zase posledni. Sup! aspon ty bramburky!"
Olisek: "Neeee! Ty ses posledni a ja sem prvni!"
Maminka: "No tak, hezky si to napichni na vidlicku."
Olisek: "Maminko, ja ti chci dat pusinku!"
maminka: "Olisku, nejdriv ale snez tu bramburku!"
Oliske: "Maminko, udelame tuli-tuli."
Maminka: "Nejdriv snez tu bramburku!"
Olisek: "Tatinku, maminka nechce udelat tuli-tuli"
tatinek: "Olisku, snez bramburku a maminka udela tuli-tuli"
Olisek: "Hmm, tak jo ..." (zasoupne bramboru do pusinky, a kdyz polkne vyplazne jazyk) "Tuli-tuli, maminko!"
Tatinek (netrpelive): "Tak, a uz dost, opravdu! Jestli rychle nezpapas ty zbyly bramburky, tak pujdu napustit vanu a ty se pujdes koupat bez pohadky!"
Olisek: (nahlas, skoro hystericky) "Neeee! Ja se nechci koupat! Ja chci cokoladku!"
Maminka: "Olisku, tatinek to mysli vazne. Papej hezky, nebo nebude ani cokoladka ani pohadka"
Olisek: "Maminko, ses hodna na Oliska?"
Maminka: "No uz moc nejsem hodna, kdyz nepapas. Snez jeste tyhle bramburky a pak budu zase hodna."
Olisek: "Maminko, ja uz nemuzu." (udela psi oci ... maminka temer rezignuje a uz-uz chce sebrat Oliskuv talirek s nedojedenou veceri) "...a muzu si dat jeste tu cokoladku?"
Tatinek: (nejdrive ze zoufalstvi, pote motivacne) "Olisku, tak to tedy ne! Kdyz se nepapa vecere, tak zadna cokoladka. Bud pujdes se  hned koupat do vany, nebo kdyz to zpapas, muzes jit s tatinkem si zaplavat do snehu."
(maminka nechapave streli pohledem po tatinkovi, zda se, ze ani tatinek sam neveri svym usim)
Olisek: "Ale ja chci jit plavat do snehu!" (laduje si do pusinky jednu bramboru za druhou)
Olisek (s plnou pusou): "Tatinku, pujdeme plavat do snehu?"
Tatinek: (nevi kudy kam): "No dobre, ale az to vsechno dojis. Ja to zatim pujdu pripravit, ale ..." (pln nadeje) "... jestli budes zlobit maminku, tak pujdes akorat rovnou do vany!"
Olisek (s plnou pusou): "Nebudu zlobit maminku! Podivej, papam hezky!"
(tatinek odchazi do koupelny natocit vanu horkou vodou. Po chvili se vraci s rucniky, odsunuje zavesy ke dverim na verandu a odemyka dvere, na Oliverove talirku jen posledni zbytek omelety ...)

... ... ...

Podrobny popis nasledujicich udalosti netreba, fotografickou dokumentaci poridila pani D.

Jeste neni pozde. Staci ty dvere jenom zavrit.

Ďábel Machálek si muze pripsat dalsi nevinnou dusi. 

Smyslů poblouznění, smyslů probuzení

Kilometraz ani prumerny pocet behacich dnu za moc nestoji. Oboji klesa. Jiste, mohu se vymluvit na logistiku, lenost ma ale svuj podil samozrejme tez. Preci jen, zbyvaji dva tydny do terminu a tak si nedovolim nechat pani D. drandit z prace samotnou, zatim co si ja lamu hnaty nekde po canyonech. Vikendy nebyvaji o moc lepsi. Chybi  mi darky a vylet do Santa Fe je vzdy minimalne na pul dne, a kdyz neni, tak jeste mam rozdelane podlahy ve dvou mistnostech. Musim dojet do Espanoly pro naradi, prkynka, uhelnik, spravny lak a vubec. V tydnu se snazim behat v praci misto obeda. Neni tezke si predstavit, ze to ale vuci ostatnim neni uplne fer. Jedine, co tedy roste je technicka obtiznost behu. Cas ani pocasi si moc vybirat nemuzu, o vikendu nejvyse tak na hodku a pul ven, kdyz Olisek spi, a pak zase domu. A vsude kolem snih. Anebo tma. Anebo oboji.

Pred zmenou casu, kdy jsem mohl bez obav behat domu po svych, jsem si zamiloval obtiznou stezku, kdy krome nohou prijdou k uzitku i ruce, ve vybezich clovek plive krev a po sebezich pln adrenalinu , je tak akorat zdravej na panaka. Po zmene casu pripadly cele dve tretiny stezky do tmy. Celovka pomuze, ale vsechno nezachrani. Videt je tak na dva tri metry pred sebe, coz i pri tempu pomalejsim nez pomalem dava tak nanejvys vterinu na rozmysleni co udelat, kdyz se objevi necekana prekazka. Jeden vecer vse OK, pak v noci trochu zafouka, popadaji stromy jeste z minuleho pozaru a ja se o ne druhy vecer rozmaznu. 

Potom prijde snih. V Michiganu jsem mel takovy zateplovaci elastaky, jenze to jsem behal kolem pate rano, kdy me nikdo nevidel. Ted, kdy stezka prebiha parkrat hlavni silnici v dobe kdy vsichni jedou z prace, bych si ty elastaky pri sve vaze fakt uz nelajsnul. Nastesti je nemuzu najit, navic je hospodarska krize, splacime hypoteku, dalsi dite na ceste, tak mam vymluvu, ze si nemusim koupit nove. Beham proto porad v trenyrkach. Da se to, i kdyz je minus deset, jen ty nohy nejsou cejtit. Snehu je stridave do pul lejtek nebo po kotniky, podle toho jak daleko jsme od posledni snehove boure. Studi to tak dvacet tricet vterin, pak otupim. Blbe se naviguje kolem trni a casto dobiham se zkrvavenejma nohama. Mraz je ale vetsinou rychlejsi nez krevni desticky. Nejhorsi je to svedeni, kdyz se nohy v teple zase zahrivaji. A kolik tak dam ? ... no, v praci nejvic osm a pul. Za hodinu. O vikendu tech deset, jedenact za devadesat minut. Je v tom ale aspon nejaky kopec. Snazim se bezet fakt vsechno a po te desitce se mi klepou nohy, ze se sotva udrzim. Nevim, jestli to znamena ze jsou behy tak obtizne, ci moje forma klesla uz tak hluboko. Do Leadville kazdopadne casu dost. Nepriznivy trend by mohlo jit snadno zvratit, ci to jeste slusne zazdit. 

Dnes jsem vyrazil nekdy chvili po poledni. Ve snehu jsem opravdu pomaly a postradam ambice. Vydal jsem se tedy po Mitchel Trail na Guaje hreben. Pet a ctvrt tam, pet a ctvrt zpatky. Sest set nahoru, sest set dolu. Snehu cokoliv mezi blatem a pul metrem, podle orientace svahu. Obvykle jdu kusy pesky, az ted ve snehu jsem se to naucil bezet cele. Mozna proto, ze se plazim tak pomalu, ze vlastne prirozene setrim silami. Zacatek byl hodne uslapany, ale s nastoupanymi metry stop ubyva. Cestou nahoru se mi na mysl vkrada sileny napad. Zasmeju se, ale rychle jej zapudim. Nejsem blazen. V pulce kopce potkavam par se psem. Perovky, bagly, hulky a slunecni bryle. Nejspise se vraci odnekud z K2. Vystoupam do prvniho sedla, vetsina stop konci. Dal uz jen od tehle horolozcu. Na nebi azuro, pod nohama tricet cisel. Neni jednoduche urcit kudy vede cesta. Za sucha je to jen ctvrt metru na sirku po vrstevnici v osmedesati procentnim kopci. Ted ta krajni noha obcas ujede, vnitrni ale spolehlive drzi. V lete mi prvni odchazeji plice, ted to jsou poprve nohy. Tesne pod vrcholem se mi zacinaji klepat kolena. Vyhledy jsou ale dech berouci ... alespon pro mne ... i kdyz nejsme Colorado ani Alpy, dolu bych to bobovat fakt stejne nechtel. Dobiham na rozcesti na hrebeni. Cedulka je venovana skautikovi co trasu kdysi vyticil jen s mapou a buzolou. Dostal za to nejakeho bobrika. Za par let pak taky nejakou zakernou chorobu a po mesici umrel.

Normalne bych si tak dve tri minutky odpocinul, a driv nez prochladnu, vrhl se smerem dolu, k domovu. Ted slidim kolem a po nekolikate kontroluji stopy. Krome tech dvou horolezcu tady nikdo jiny od posledni boure nebyl. Mistni bezecka komunita pouziva v zime evidentne jine trasy. Jeste jednou se ohlidnu pres rameno, co kdyby, a pak rezignuji. Myslenka, ktera se z cista jasna zrodila o par set metru nize zvitezila. Prvni jdou rukavice, pak kulich a satek. Vrchni trika beru vsechny najednou. Pak i spodek. Kdyz si konecne uvedomim, ze tam stojim jak mne panbuh stvoril (teda az na ty LaSportivy), preci jen zavaham. Na vterinku. Uz je ale pozde a zastavit se to neda. Hupsnu do nejblizsi zaveje. Placaka. Studi to jako prase a pomyslny Machalkuv hnusomer exploduje. Premrzly snih reze do slabin, tak se rychle prekulim na zada. To je ale docela bzunda a pokracuju zase na bricho. Proste valim sudy jak deti ve skolce. Po par otackach to valim zpatky, vyskakuju na nohy. Kdyz se zbesile snazim nacpat zpatky do trenek dostavam zachvat hysterickeho smichu ... mozna pet vterin ... mozna deset ... a pak ... pak je mi dobre. Podobne jako v nejakem sci-fi filmu se hvezda behem vteriny zhrouti do sebe, ci se nejaky hrdina na zcesti najendou rozpomene na sve noblesni poslani, tak behem okamihu dostavilo se zenove poznani, ze vse je tak jak ma byt. Clovek za zivot potka mnohe, ale nedovedu si rozpomenout na okamzik kdy bych si pripadal v tak absolutnim souznenim se sebou samym i veskerym svetem kolem. Cas se zastavil a ja jsem tam jen stal, porad polonahej, bez chladu, bez bolesti, bez unavy, bez obav a beze strachu. Mozna par vterin, mozna par minut. Pak jsem se dooblekl, a bez ohlednuti vydal na cestu dolu, na cestu domu.

I za idealnich podminek v lete, si stezka zada plnou pozornost a sebemensi zavahani ci ztrata koncentrace je nekompromisne odmenena tvrdym padem. Vim o tom z prvni ruky - zlomene na dvakrat. Dnes snih mozna zmekcuje pady, tezko se vsak da odhadnout trajektorie. Nejhorsi by to bylo po gradientu. Mysl se ale nenecha odpoutat od prozitku ze shora. Telo se stezce oddava na milost. Z cesty domu si pamatuji na co jsem myslel, ale ne kudy jsem bezel. Ve vane si kontroluju skrabance. Vzpomenu si na kazdy z nich. Jsou z cesty nahoru.    

V civilu

Pred nedavnem na (temer) spriznenych blozich probehla jista snaha o osobni prezentace "v bezeckem" a "v civilu". Palec nahoru pro vsechny odvazne. Mych behacich fotek je vsude vice nez dost, opakovani netreba. Myslim, ze tohle bude poprve, kdy se uvedu bez trenek a propoceneho svrsku, i kdyz takhle se normalne do prace samozrejme neoblikam. Jednou rocne ale totiz i do Noveho Mexika zavita Mikulas s certem. Kdo mne pozna, dostane jeden stinovy bod :) ... muj syn ma za posledni dva roky na konte stale nulu.

P.S. Priste opet o behani. Leadville nepocka.

Horská ultra klasika na devět

Casem pres jedenact hodin se mi na Deadmanovi bohuzel nepodarilo kvalifikovat do loterie pro Western States. Bezet neco rovnejsiho a v nizsi nadmorske vysce, o splneni limitu bych se nebal. Loni se mi podarilo zdolat pekelne baziny v Michiganu za 10:16, a v arizonskem parciku po idealni rovince jsem si odkrouzil osmdesat kilaku jen o trochu dele nez za osm hodin, a to jsem si pak jeste dalsich sedesat pridal. Letos jsem behal jen po notoricky pomalych a obtiznych tratich a abych jedenacti hodinovy limit splnil na Zane Grey ci Jemezu, musel bych uz patrit k te opravdu hodne dobre casti startovniho pole. No nic, nebudu tesknit kvuli pofiderni sanci zucastnit se pysnych Zapadaku (moje sance v loterii by byla stejne jen neco kolem 10%), to se radsi vrhnu do naruce jine marnive a prodejne klasiky - Leadville. 

Jiz davno tomu, kdy jsem pri dobezich narocnych zavodu spilal sam sobe a zarikal se, ze jiz nikdy vice, ze uz tohle nemam zapotrebi, ze budu vzorne zase behat svoje silnicni petky, a ze jen zcela vyjimecne slehnu si sem tam nejaky rovny pulmaratonek za pekneho pocasi … ted spise naopak, asi tim sluncem zavaril se mi mozek, a s kazdym dalsim poblitim roste chut plazit se zase o kus dal, s kazdym rozbitym kolenem hledam horsi a kamenitejsi stezky, a pokazde kdyz si trny rozdrasam holene k nepoznani fascinovane si ty krvave jizvy prohlizim v zrcadle a tesim se jak to zacne stipat az si vlezu do vany s horkou vodou. Otazkou, jestli mam na “to” nabehano, uz se davno nezabivam. Odpoved je stale stejna. Nemam. To ze mi po padesati kilometrech zacnou odpadavat vsechna kolecka a v cili osmdesatky se sotva drzim na nohou neni duvod abych se neprihlasil na dvojnasobny distanc. 

Samozrejme se nabizi otazka proc zrovna Leadville? Proc se takovy zarputily puritan vrha na sve prvni stomilove dobrodrustvi do davu zfanatizovaneho “Knihou”? Proc si nevyberu radsi nejaky rodinny podnik s altruistickou vizi darovat zisk ze zavodu mistnim charitam namisto historicky prvni fabriky na ultramaratonce, jez organizuje zavod z ciste komercnich pohnutek? Proc ? … protoze bagr! Protoze se bojim, ze to sam nezvladnu, ze na mensim zavode s hodinovymi rozestupy bych nekde bidne zhynul, zmrznul ci bych byl sezran medvedem, ustknut chrestysem ci zaziva ubodan komary. V Leadville se tesim, ze to budu rozbihat ze zadu a ze podobne jako mozkomorove, tchyne a jina takova stvoreni budu zit a cerpat energii z utrpeni ostatnich. Umrtnost je tradicne vysoka, obvykle cela polovina startovniho pole nedokonci, coz znamena temer ctyrista prokletych dusi, jejichz bolest, slzy a zmar mi snad pomohou bojovat s mymi vlastnimi demony. Trat neni tak narocna jako jine vehlasne stovky, i kdyz dvojnasobny vystup na Hope Pass a Sugar Loaf Mountain jsou taky docela dobre chutovky, spise se zaji ta nadmorska vyska. Slovy klasika, bezet tricet hodin ve vysce nad tri kilometry, no reknete, kdo z vas (na) to ma?

Prvni prosinec tedy povazuji za zacatek me poute do Leadville. Pro zoceleni ducha to cestou jeste strihnu pres Arizonu, neb Zane Grey povazovany mnohymi za jednu ze trech nejtezsich padesatek Ameriky na mem kalendari nemuze chybet. Dalsim z dablova trojlistku je nas domaci Jemez, jen o mesic pozdeji, vice slov netreba. Fyzickou pripravu bych pak rad zavrsil v cervnu v Lake City v Coloradu. Uspesny dobeh San Juan Solstice by pak zkompletoval tuhle silenou sbirku, jen jeste neni jiste, jestli se mi podari svou ucast zajistit i logisticky.

Po psychicke strance na stomilove ultra trenuji jiz pres tri roky. Dle Davida Coblentze, je totiz nejlepsi pripravou na narocne ultra zalozit rodinu. Jak znamo, s malymi detmi nejde nikdy nic podle planu, krize stiha krizi, spanku malo, stale na nohou, prezit se musi – uplne jako v ultra. Neni prekvapive, ze pak mezi temi co nedokonci dominuji lide bezdetni, udolani marnou snahou bezet podle planu, zatimco pupkati tatici se do cile na posledni chvili preci jen nejak doplazi.

Co se tyce te nadmorske vysky – nevim, spickovi borci se jezdi do Leadville aklimatizovat treba i sest tydnu dopredu, coz by mi doma samozrejme neproslo. Me bude muset stacit pod hlavu na spani vetsi polstar.

Az na tech par kopcu je Leadville v podstate placka :)

Tlusté zadky v poušti se mnou a beze mne

Deadmanem mi skoncila letosni sezona. Puvodne jsem ji nechtel zabalit tak brzy, jeste jsem mel v planu ucast na druhem rocniku mensi neformalni akce volne prelozene jako "Tluste zadky v pousti". S rostouci komercializaci ultra a s tim spojenymi naklady na zavodeni se se stejnou dynamikou rozviji paralelni, lec filosoficky a logisticky zcela opacny trend - tzv. "Fat Ass" zavody, tedy zavody "tlustych zadku". Myslim, ze ta tradice zacala nekdy pred par lety, mozna je to deset i vic, a snad to bylo nekdy tesne po Novem roce. Nekdo svolal "neformalni ultra zavod" pod heslem "zadna organizace, zadne znaceni, zadne obcerstveni, zadne ceny, zadne poplatky a zadne narikani" proste aby si lidi vybehali ta svoje nakynuta pozadi a trochu se pritom socializovali. A ono se to ujalo, a FA zavody se roji v Americe jako houby po desti. U nas to zacalo loni zavodem "White Mesa FA 50K". Organizoval to Jim Breyfogle - nas stary znamy reditel Deadmana - coz mne melo hned dojit, ze v podobnem duchu jako Deadman neni 50 mil ale asi o ctyri vice, tak i 50km "Bile mesy" se ukazalo byti o ctrnact kilaku delsi, coz jsem se ja dozvedel az asi 6 hodin po startu a asi neco malo pres hodinu pred dobehem do cile. 

Bezi se na paradnich utesech mensi prirodni rezervace zvane Bila Mesa, podle geologickeho podlozi, jez tvori hlavne vapenec bily a jemny jako sadra, i kdyz velka cast je zbarvena i do ruda, ci do okrove zlute. Na par mistech vyveraji male termalni prameny, z nichz se v rannim chladu cudi jako v pekle - no cele misto je pomerne desolatni, ze lide rikaji ze sem jezdi certi z pekla na dovolenou. Beh samotny je pak slozen ze ctyr okruhu (kazdy cca 13.5km) ve smeru automaticky pracky, (washing machine cycle) tedy jednou po smeru hodinek, pak proti, pak zase po smeru, pak zase proti, diky cemuz neustale potkavate vsechny ostatni ucastniky a muzete se seznamovat, ci kontrolovat konkurenci. Po tech ctyrech okruzich jeste nasleduje "bonusovy" beh tam a zpet po centralnim hrebeni, coz zahrnuje i pomerne solidni horolezeckou vlozku. Muj lonsky celkovy cas 7:26 hovori sam za sebe.

V praxi to pak vypada tak, ze se sejdem v osm rano na parkovisti, a kdyz se nikdo dalsich deset minut neukaze tak schovame blok a tuzku pod jedno auto a spolecne vyrazime. Kazdy za sebe, po dobehnuti okruhu zapisem svuj cas do bloku, auta slouzi jako giganticke dropbagy, muzem tedy doplnit vodu, jidlo, prezout boty a vyrazit do dalsiho kola. Po ctvrtem kole je o poradi jiz prakticky rozhodnuto, Jim pod auto schova "cenu" pro viteze, aby ten kdo bude v cili nejdrive si ji mohl vyzvednout a necekat na ostatni.

Diky "neorganizovanosti" ma kazdy moznost bezet jen tolik okruhu kolik se mu zlibi. Ty ctyri vetsinou staci aby toho meli vsichni plne brejle, a malokdo si troufne i na ten posledni kus. Loni jsme plnou trasu dobehli jen dva. Jim dobehl druhy, a ja predposledni :)

Letos jsem se tesil jak malej kluk, preci jen "vitezstvi" v absolutnim poradi se nepostesti obhajovat kazdy den. Bohuzel, dva dny pred - klasika - rymicka, kaslicek, teplutka - jeste vecer pred to vypadalo nadejne, poctive jsem si pripravil vsechny veci, natridil a rozpocital oblibene gumove medvidky, precliky, iontak do lahvi v presvedceni, ze si z Deadmana privazim solidni formu. Bohuzel v noci slo vse opet do kopru. Rano jsem jeste vstal podle budika, zacal se prevlikat, uvaril si kafe a nasnidal se, jen abych pak s batohem na zadech stal pred garazi pet minut jak uplnej trouba ... nez jsem se zase otocil, prevlik zpatky do pyzama a dosoural se do postele. 

Az pozdeji se ukazalo ze to rozhodnuti bylo spravne, po par taktickych ustupech se bacili poschovavali na pruduskach, ze jsem za listopad nakonec ani neprekrocil stovku. Ted kdyz vim jak letosni "Zadky v pousti" dopadly mne to ale o to vice mrzi. Jim Breyfogle byl jediny kdo si troufl na plnou trasu a dal ji za solidnich 6:35. Mohl jsem byt druhy, coz by take vubec nebylo spatne ... :) ... snad na presrok ...