Leadville 2012 – May Queen (2.díl)

S vystrelem masy pohnou se kupredu s nadsenim sovetskych obrancu Stalingradu vrhajicich se pod pasy nemeckych tanku. Statisticky vzato je vysledek naseho pocinani vice nez srovnatelny s relativnim mnozstvim prezivsich rudoarmejcu. Startovni caru prekracuji osmy od konce zhruba 53 vterin po pozdejsim vitezi Thomasi Lorblanchetovi, ktery v zavalu nadseni dokonce o 52 setin vteriny ulije start. Nikoho to ale samozrejme netankuje, sice jeste nevime kdo vyhraje, ale nikdo nepochybuje, ze chleba se bude lamat jinde nez na cilove pasce. Po nas, co jsme si start poctive odcekali v designovanem sektoru, se jeste dalsich sest bezcu spesne vypravi z nedalekych kadibudek. Nezavideni hodnym rekordmanem se stane Harry Harcrow s registrovanym startem az 3 minuty 17 sekund po vystrelu. Jeden z favoritu druheho sledu svou ztratu rychle dozene, a ac startujice na zacatku devate stovky, do May Queen dorazi jiz na 44.miste. Postupne se pak prodere az do druhe desitky celkoveho poradi, aby v zaverecnych dvou etapach totalne vytuhnul a posledni usek zabehl dokonce az 341. cas (z poslednich 362 prezivsich), coz jej v cili zaradi na stejne misto z ktereho z May Queen ono sobotni rano vybihal.

O tom, jak se zavod pro me fyzicky nejblizsi soubezniky bude vyvijet samozrejme v tuto chvili nemam nejmensi tuseni. Snazim se jen hlidat krok a rytmus dechu a zarputile ocima zabodnutyma do zeme hledam cesticku skrze dusajici davy prede mnou. Poctive drzim se na uzde, i tak, diky pomerne dlouhym noham, nedokazi bezet libovolne pomalu aniz bych si pusobil neprijemne bolestive trauma. Rychlosti sprintujiciho sneka se tak postupne posouvam kupredu zanechavaje za sebou dalsi a dalsi nadsene rudoarmejce. Z petadvaceti bezcu prekracujicich startovni linii v nejblizsi me blizkosti do cile dostane se jenom sest.

Na prvni mili vedouci po 6. ulici potkavame skupinky nadsene vriskajicich fanousku, diskofilniho certa za ktereho by se nemuseli stydet ani na Tour de France, i temny dum bez svetel dunici vsak punkovym rockem do vsech stran. 

V brzku opoustime Leadville a po siroke sterkopiscite piste lesem klesame k Tyrkysovemu jezeru. Ne nadarmo rika se teto sekci "Boulvard". Plni sil a nadseni nepripoustime si moznost neuspechu, z vesela se druzime a probirame vse mozne i nemozne, od navratu Tonyho Krupicky do Leadville az po ceny akcii na Wall Street. Cim vice sunu se kupredu, o to vice se snazim brzdit a chlacholit svuj lovecky pud. Lec pokazde, kdy bezec prede mnou odskoci si do krovicka ulevit, a ja ziskam zadarmo pozici navic me srdce tajne zaplesa. Zahy vsak, pri nutnosti vlastni potreby, propadam se poradim v mziku o vice jak sto mist. Racionalne se konejsim, ze je preci jen prilis brzo abych se staral o poradi, kdyz sam sebe stezi presvedcuji, ze verim, ze vubec dokoncim. Snazim se do mozku vypalit si rady kamaradu, ze zavod zacina az v Twin Lakes na ceste domu, tedy po nejakych 60 milich, ci vice jak 100 kilometrech, chcete-li vzdalenosti po evropsku. S Honzou jsme si za vzor  pro pripadne mezicasy vybrali Michaela Millera. Cerstvy padesatnik ze Scottsdale v Arizone letos dokoncil ikonicky Badwater na 19.miste. Presto v obou nasich vzajemnych stretnutich (Desert Solstice 2010, Silverton 2012) mel jsem mirne navrch. Uprimne, nedovedu si predstavit, ze bych se k Michaelove leadvillskemu casu z roku 2010 (26:07) mohl hned napoprve priblizit, ale myslim, ze rozbiha, beha i dobiha podobnym zpusobem jako ja a pro fundovaneho matematika by nemelo byt tvrdym oriskem jeho casy preskalovat a pouzit k extrapolaci meho vlastniho vykonu ... za idealnich okolnosti.

Konecne staci se cesta doprava, hodne ostry a technicky vybeh podel telegrafnich dratu, pak pres silnici a tesne u hraze vplujeme do lesa na relativne sirokou jednokolejku vinouci se pri pobrezi az do May Queen. Otevre-li se skulinka nevaham ani vterinu a protlacim se dopredu. Moje oblibena celovka je evidentne jednou z nejslabsich v celem pelotonu a nedostatek lumenu kompenzuji svym technickym umenim. Po kamenech mi to jde. A kdyz bezec prede mnou do dvou vterin nezareaguje na zdvorile "May I pass?", vezmu to proste kolem aniz bych ztratil byt jen mrt ze sveho momenta. Podklad je mekka udusanna hlina, prerusovana vystouplymi koreny ci nahodile pohazenymi balvany velikosti medicinbalu.

Po par minutach a snad dvaceti predebehnutych dusich docvaknu vlacek jehoz zacatek v seru neni ani mozne dohlednout. Odolavam pokuseni drat se dopredu, preci jen, presne kvuli tomuhle jsem startoval vzadu ... abych byl brzden. Posunujeme se jako tahaci harmonika, obcas bezesmyslu vysprintujem mirne soupani, jen abychom zarazene a v poklidu sesli mirny kopec dolu. 

Ve vlacku jsem posledni, za nami nikdo. Vyuzivam situace, kdy stejne nemohu bezet podle vlastniho uvazeni, a jmu se curat. Kdyz doodklepavam zahlednu dva stihace a zpanikarim. Rychle na stezku a hajit sve posledni misto ve vlacku. Co se promaci uschne ... a kdyz neuschne, vzdycky muzu rict, ze jsem se proste polil z flasky. Mozna jen par minut a vzorne se zase radim na konec te lidske housenky ... jeste chvilenku a uz nejsem posledni. Ani jeden ze stihacu evidentne neni nadsen tak nahlym zacpanim stezky, ale poctive drzi basu a asi metr odstupu ode mne.

Kolem nas stale temer cernocerna tma, hladina blizkeho jezera vsak odrazi mesicni svit. Tvarem pripominajici kliku od dveri rozprostira se Tyrkysove jezero od zapadu na vychod, pak trosinku dolu na jih. My (videno proti proudu) ritime se nejprve po pravem brehu severnim smerem. Z dalky jiz duni zvony a bubny a nadsene skandovani davu. May Queen je vsak jeste prilis daleko, musi to byt lodni rampa zvana po husitsku "Tabor", jeden z mala pristupu k trati povolenych pro doprovodne posadky.
Jak se jezero staci, naskyta se dechberouci pohled na nekonecny zastup svetylek vinoucich se po pobrezi a zrcadlici se v nehybne hladine ... az z toho mrazi. Na celo zavodu musim ztracet urcite jiz neco kolem pul hodiny. Az pozdeji se dozvidam ze jednim z tech kdo v teto fazi nejvice tlacil na pilu byl Michael Aish, dvojnasobny olympionik z Noveho Zelandu. Oproti rychlosti na 5 a 10 kilometru na draze na kterou je zvykly, zda se mu leadvillske tempo samozrejme prilis pomale. Behem dne jeste castokrat vsem omylem poutece, aby vzdy bezradne zastavil a pockal na zkusene ultra legendy, ktere se zatim drzi pohromade, byt oproti fenomenalnimu tratovemu rekordu Matta Carpentera stale mirne ziskavaji. Kdyz si nestastny kiwi uvedomi do jake zahuby se timto stylem riti, je jiz pozde. Hope Pass vystoupa jeste v celni skupince, na cestu dolu uz ma ale tak rozflakane quady, ze do Winfieldu dojde v podstate pesky a pripise si za dany sebeh az 537. cas. Zpatky do kopce to jeste jakz takz pujde, ale ani v tomto sebehu trapeni nekonci, a po druhem nejhorsim case v dane etape to v Twin Lakes definitivne zabali.
Taborskou rampu probiham jako v tranzu, dlouhatanskym spalirem freneticky povzbuzujicich posadek. K podobe nadseneho davu lemujiciho stoupani na Alp d'Huez snad chybi jiz jen doprovodna motorka. Nikdy jsem nic podobneho nezazil, a v duchu Leadvillskemu zavodu odmazavam nekolik zapornych bodu, ktere jsem mu diky svym predsudkum vuci jeho komercnimu charakteru kdysi pridelil.
Jen pozvolna slabnouci riceni Taborskeho davu dava zapomenout na upachtenost behu na konci stale stejneho strudlu. Predbihat se neda, a kdyby dalo, bylo by to nezdvorile. Trpelive cekam na prilezitost kdy tu tam nekdo z tech vepredu poskoci si do strany ulevit, ci poupravit vyzbroj. Behem nasledujici pulhodiny se tak posouvam asi o osm mist a s rozednenim dohlednu i na tu tvrdohlavou masinu, ktera tempu vepredu nestaci, ze by se vsak epatovala nejak tim, ze brzdi za sebou tricet lidi, to ne ... mirne rozladen s mysli zaostrenou na verejneho nepritele nevnimam tok casu ani to jak jsem se teto etapy driv desil. Se svymi 13.5 milemi (21.7km) je z celeho Leadville nejdelsi. Bal jsem se, ze by mi na tak dlouhem useku mohlo dojit piti, nebo, byt spatne oblecen, da se do mne zima. Ani jeden katastroficky scenar se nenaplnuje a kdyz hladina koly v lahvych klesne pod alarmujici stav stacime se jiz na asfaltovy chodnicek na zacatku taboriste May Queen. Tak uff, ... to bychom meli ... instinktivne prebiham do strany abych se konecne prohnal kolem tech zdrzovacu, ale nez se do toho poradne opru probihame uz kolem naseho stanu. Auto je zpatky na svem miste, Honza to tedy musel stihnout, bude cekat na obcerstvovacce. I presto radsi zabehnu ke stanu a na blizky stolek odkladam propocene pyzamo a unavenou celovku.
Cele taboriste je tou dobou na nohou, nekde plaji ohne, kour tu tam zastipe do oci. Automaticky se snazim v davu bezcu ziskat pozici na cele mensi skupinky, pro nabeh do obcerstvovacky se to bude hodin ... myslim si naivne ... lec giganticky stan skryvajici oblozene stoly pohostinosti prilis nehyri. Koncentrace bezcu a prolinajicich se posadek pripomina vanocni trhy, obsluha jakoby oparena necekanym zajmem o doplneni lahvi a camelbagu vsech tvaru jen necinne stoji opodal s vyvalenyma ocima. Jidla ani ruzneho piti neni malo, jen sud s vodou je jediny a dela se u nej fronta. Nekteri bezci nevericne krouti hlavou, jini vice ci mene nahlas nadavaji a derou se jeden pres druheho. V davu zaslechnu Honzu, myslim, ze krici co to jde, i kdyz stoji snad jen metr ode mne. Nastesti ma muj drop-bag, beru si z nej pytlik medvidku s preclikama, lahve mam prazdny, pomaha mi je plnit kolou a spritem. Vodu prozatim vzdavam, naberu nekde v potoce pozdeji. Nestastne obsluhy tazi se po caji, nepritomne oci doprovazene sluvkem "nevim" si vsak interpretuji jako jednoznacny signal, ze nektere anglicke zvyklosti do teto casti Colorada jeste nepronikly. No nic, lahve plne, Honzovi jeste instrukce ohledne umirajici celovky, potvrzeni, ze vim, ze bezim pomaleji nez Michael Miller a trocha peprnych stiznosti na pomalost vlaku ktereho jsem se nestastne chytil. Pak jeste placnout a slib ze se uvidime v Twin Lakes. Pristich padesat kilaku musim zvladnout bez podpory.
Pri prebehu elektronickeho koberce registruju pipnuti. Juknu na hodinky ... cas 2:31:10 mne radi na prubezne 528.misto ze 793 bezcu, kteri do May Queen dnes rano stejnym smerem dorazi.