Kam až mě nohy donesou...

... o vášni k běhání, o ultramarathonu, o přírodě a snad trochu i o lidech - sobě i jiným pro radost.

pátek, června 29, 2012

Z mrtvých vstání snad již do dvou týdnů ... (op. IV)


Az kdyz vybiham ze stanice vsimam si, ze snad jen padesat metru prede mnou kraci ve svem typickem pivnim kloboucku JT (Jon Teisher) s Joshem Johnsonem. Skoro se mi nechce verit, ze jsem je zase dohnal … pokolikaty uz dneska ... v Caldere mi to nandali, ze i na Pajarito zacali stoupat tak ctvrt hodiny prede mnou. Ceka nas ted podruhe petikilometrovy usek Canadou Bonitou. Sem rozhodnut nevzdat se bez boje. Jenze zatim co ja uz po mirne zvlnene, lec obecne stoupajici stezce, bezet nedokazu, dvojice prede mnou, aniz by se vubec obtezovala ohlednout a znervoznet mou pritomnosti, proste zaradi dvojku a pomalinku si odklusa … zavidim, protoze na to ja fakt uz nemam, i kdyz z pochodnickyho hlediska se rozhodne neflakam.
Po delsi dobe taky kontroluju hodinky. Posledni obcerstvovacka byla presne ve dvou tretinach trati, zbyva asi 28 kilometru, na kterych je rozeseto par mensich stoupaku, dohromady snad jen kolem 450m, vetsina je vsak z kopce s celkovym klesanim trochu pres kilometr. Vlastne uz sem na ceste domu … takova delsi cilova rovinka. Snazim se odhadnout na jaky cas bezim, ale mam problem si vzpomenout na vsechny useky co me jeste cekaji. Lyzarske stredisko jsem opoustel zhruba po necelych deviti hodinach, Canadou Bonitou to za cerstva umim za pul hodiny, loni to ale bylo urcite pres 40 minut, pak dve etapy po Guaje hrebenu … kolik to tehdy bylo ? … 55 minut, nebo hodina patnact ? … posledni etapa bude urcite tak pul hodiny … nemuzu se dopocitat, vychazi mi to nekde kolem 12:30-12:45. Tak to by bylo super, ze se vejdu pod trinact, byla by skoda to letos nedat, kdyz je trat “lehci”. Oproti lonsku nam ubyl jeden kopec (Cerro Grande), ale skrabani na Pajarito zezadu taky melo svoje kouzlo … pak to moje koleno … ale zase vubec nebliju … tedy zatim nebliju … premitam a pomyslne si drzim palce aby to zaludek jeste chvili vydrzel …

Jon Teisher na Jemezu po 58 kilometrech. V tuhle chvili o sobe asi nevime (tedy o sobe samych ano, ale jeden o druhem nikoliv), ja do sebe lamu lahvace nekde po prave strane. Jon dopiji zjevne asi o padesat vterin rychleji, ke cti by mi mohlo byt, ze zacal tak aspon opet minut drive. (fotka ukradena z blogu samotneho JT)  

Kdyz me stezka vyplivne na louku vidim JT s Joshem jak i v tehle fazi klusou do kratsiho, ale pomerne strmeho stoupani, nekde 6-7 minut prede mnou  … pani! … za takovou chvilku … a uz jsou takhle v tahu … a je mi jasny, ze z tohohle zadna stihacka nebude. Snazim se soustredit na sebe, koleno je uz hodne obity, hlavne aby vydrzelo. Masiruju si to Canadou Bonitou a obcas juknu pres rameno. Zatim dobry ... uz sem skoro doma … tesim se na meloun, na pivo, az si sednu … az tohle trapeni skonci. Nez znovu zapluju do lesa jeste se naposledy ohlidnu a jen ve mne hrkne … ani se mi to nechce pocitat … tri, ctyri, pet … a tam musi byt sestej … kurna, kde se tu zase ty lidi berou … ale je mi to jasny, zatimco ja jdu, oni jeste bezi a stahuji mne silenou rychlosti. Snazim se rozmyslet kolik ze sebe jeste muzu vyzdimat, ale nastesti se stezka staci prudce dolu a ja se zase muzu rozebehnout.
Neni to zadny technicky sesup, jen se to trochu krouti, tu tam kamen, pred pozarem jsem tady rad behaval na rychlost, da se to rozbalit co telo dovoli. Dnes mi uz ale chybi jakakoliv jiskra a je to jen takovy zoufaly kodrcani. Pet sest minut bezim v kuse, a z kolena zacina vystrelovat bolest do vsech smeru. Zkratim krok, coz urcite pomuze, ale taky vyrazne zpomali. No, nebudem dneska lamat zadny rekordy, hlavne se dovalit do cile … rikam si a hopkam po louce kde se stezka opet narovnava a zacina zvedat. Zbyva par set metru do obcerstvovacky u "Nathanovy pomsty", uz jsem tu dneska byl, snazim se premlouvat abych dobehl jeste k tomuhle kameni, pak k tehle sisce, pak jeste k dalsimu kameni, pak ke stromu … ale pak uz to zase nejde, a do stanice dokracim pochodovym tempem. 42 minut. Mohlo to byt horsi.
Ted ale nepromeskat ani vterinu, dotacim kolu, hltam meloun, jeste zkusim par medvidku, ale nemam silu ani trpelivost je rozkousat. Jeste na cestu banan … boze, jak sem mohl zapomenout na banan … ale ted uz vazne, je cas jit …
Az ted si vsimam, ze se u stanice zdrzel mlady Texasan co me dobehl jiz na zacatku Caldery. Kolik mi tak mohl utict ? … a proc ted tolik ztraci ? … funi jak lokomotiva, je to jasny. Ma problem s vyskou, jako kazdy z toho velkeho statu. Ujistuju ho, ze nas ceka posledni seriozni kopec. Mozna 7-8 minut stoupani, pak je to jen dolu. Vydava se asi pet kroku za mnou. Preju mu hodne stesti a snazim se tvarit jako bych byl uplne v pohode a proste mi to jen frcelo troche rychleji. Ve skutecnosti ale do toho tlacim a aspon malinko mu chci poodskocit. Ve stoupani se mi dari, mam solidni tempo a jdu do trhaku. Texasan funi, heka a rudne v obliceji, ale nevzdava se. Na kopci se ohlizim, nabral mozna minutu, jsme zpatky ve trech tisicich metrech, ale udolanej jeste neni. Ted to pujde zase na chvili dolu, musim zabrat, chci ho definitivne zlomit. Rozbihani boli, zatinam zuby, snazim se pomoci si rukama, ale neni to ono. Kodrcam se z kopce, mhourim ocima pri kazdem bolestivem doslapu a snazim se vybavit nejakou rikanku do rytmu … napadaj mne samy sprostarny … kdyz tu najednou jako blesk prosvisti kolem Texasan … div mne netrefi slak. Pozdravi a podekuje za podporu, ale rozhodne neceka. Jeste par desitek metru a jeste jeden prudkej stoupak, oba prejdem do kroku a ja zase mocne stahuju. Jenze kopec je kratkej, mozna tri minuty a nez uhnem na tenkou Guaje stezku co se propada dolu po strane canyonu, tak to nestihnu. Jenze i kdybych to stihnul … co bych si pomohl. Kazdy rok co rok se to opakuje znova a znova, do kopce narikaj, plazi se a trpi, ze by se mu jich jednomu szelelo … jak ale zacneme sbihat Guaje Ridge smerem zpatky do mesta, prasknou do bot a jsou v tahu … Texasani …a ja jsem zase sam.
Netlacim na pilu, jestli nekdo dojede ze zadu … holt to musim zkousnout. Posledni etapy na Jemezu moc neumim. Je to dlouhy technicky sebeh a za cerstva je to absolutni adrenalin. O krok vedle a clovek se zriti do propasti. Nedavas pozor, dostanes vetvi do ksichtu. Prehlidnes kamen, sbohem nehty … jenze ja nemam na to bezet az do konce, nebo se neumim spravne kousnout. Porad se snazim drzet nejakou rezervu, co by … kdyby … a kazdy rok tady mocne ztracim … proti lidem s kterymi celou dobu drzim krok najednou zapadnu i o vic jak pulhodinu. Letosek asi nebude vyjimkou, ale zatim to jde. Chranim koleno a to je mozna co me spasi. Jsem pomalejsi nez loni, ale pripadam si cerstvejsi. Dokonce beizm i obcasne vybehy, kdy se stezka na par desitkach metru na chvili zvedne, aby se pak zase ritila po uboci lemovana akatovymi krovisky. Kdyz se mi vkrada na mysl, ze bych preci jen mohl na chvili zastavit, ze to moje tempo stejne nic neresi, snazim se presvedcit, ze tady i ostatni uz musi hodne trpet. Dobiham na predposledni stanici na krizovatce s Mitchell Trail. Zatim nikdo na dohled ani pred ani za …
S nizsi vyskou zacina byt zase horko. Predposledni etapa je dlouha, ale rychla. Kolem 8 kilometru, 600 metru klesani. Dotacim obe lahve do plnych a radsi vyrazim. Strasne se to krouti a pribyvaji kameny. Sice jim nedavam zadna jmena, ale znam je z pameti. Je to moje domaci trat kudy beham vetsinou tak jednou tydne. Vim po kterem sutru prijde jaky, ktery se hybe, ktery ne, jak poskladat kroky … jenze to jde jen za cerstva kdyz ma clovek silu … plavat po kamenech … obvykleho rytmu nejsem schopen a nevychazi mi to. Zakopavam, nestiham uhybat, zvedat nohy, prodluzovat krok, nemam silu v klopenych zatackach, kde pak pajdam po jedne noze jako idiot. Snazim se obrnit trpelivosti a hlavne bezet. Neni dulezite jak rychle, hlavne ale bezet … dari se … a dokonce dobiham i nekolik poslednich 50K bezcu a z cista jasna mijim i jednoho padesati miloveho. Proste mu doslo a nemuze dal.
Loni i predloni jsem uz tady davno sel. Dnes se drzim lip, ale i tak mi sily strasne rychle mizi. Hltam kolu, ale moc to nepomaha, snazim se hecovat, prece nejsem baba abych se ted rozlozil … kolik mi tak asi zbyva?… snazim se precist cas z hodinek … a hle … vzdyt bezim tak na 12:20 … jen vydrzet, mam radost, ze bych si o tolik polepsil … jen aby to koleno vydrzelo … ale kdyz uz mam tu rezervicku … tak mozna co kdybych si preci jen na chvilenku malinko … nikdo to nepozna … a hned pri prvni prilezitosti, kdy se stezka trosinku narovna (abych si nehuboval, ze jdu pesky z kopce) prechazim do kroku. Premlouvam se, ze to bude jen na dvacet vterin … no, tak mozna na tricet … a nebo si dam minutu, at je to kulaty … pak se zase rozebehnu. Jenze ten nahly kontrast bezecke bolesti a chodecke ulevy je az prilis silny, a zase me to laka jit pesky. Zase stavim a kontroluju, ze za mnou nikdo … nikdo ? … jenze za mnou nekdo je, a priblizuje se solidni rychlosti. Ta osoba totiz bezi, zatim co ja se plazim … a uz i poznavam kdo to je … jmeno v tehle chvili jeste neznam, ale postava povedoma. Trosku jsme se predbihali nekde na desate mili, a vim ze mi byla v patach pri vyslapu z Caldery na Pajarito … Susan Gebhart … 57 let. Snazim se zase prejit do klusu, ale boli to a i tak mne Susan rychle sbiha. Jsem pro ni snadnou koristi. Kdyz mne miji pozdravim a pochvalim ji tempo. Neco zamumla a mezi zuby procedi, ze kdyz to stihnem na dalsi stanici do pul pate, muzem byt v cili pod dvanact hodin. Jako debil odvetim, ze to u mne fakt nehrozi, ale ze ji preju at ji to vyjde. Susan bezi dal. Ja se jeste trosku zmacknu, ale pak mi to zacne srotovat, jak to jako myslela tech dvanact hodin. Na posledni obcerstvovacku zbyva necela mile. Pak uz jen dve do cile … a na hodinkach je kolik ? … sakra, ma pravdu, vzdyt by se to dalo stihnout … a tak zase na to slapnu … jenze po chvilce prevladne blazeny pocit ze bezim vyrazne nad plan a chut bojovat je ta tam. Kdyby tam nekde pobliz byl ring, a ja mel sebou rucnik, tak ho tam bez vahani hodim. Vedomi, ze pres vsechny trable bezim o hodne lip nez jsem si myslel, mi bere silu na jakykoliv smysluplny finis. Bohuzel, tohle se mi stava pokazdy. Na Zane Gray jsem byl do posledni obcerstvovacky presveden, ze bezim aspon o hodinu pomaleji nez loni, kdyz se ukazalo ze je to spis naopak, uz jsem nenasel silu v sobe zatlacit na poslednich par kilometrech a dobehnout pod 13 hodin. V cili za 13:04 a drobny byl skvely cas, ale preci jen ta pachut, ze se neumim zmacknout … a pak si slibuju ze priste urcite uz jo, ze do toho dam vsechno … a hlavne na Jemezu, kde budu doma, a taky znam tu trat … ale mozna prave proto, ze vim co me jeste ceka, jakmoc to taky jeste muze bolet, tak se radsi setrim.
Ne ze bych se zastavil, to ne, snazim se porad rozbihat z kazdeho kopce a protrpet si rovinky, ale ta mirnounka stoupani ... nebo, nedej boze, abych se zavesil za Susan a proste ji uvisel …asi jsem na to moc srab ...
Nasleduje dalsi sesup az na posledni stanici s puvabnym jmenem “Last Chance Saloon”. Pro odvazne je tu tradicne pripravena flaska tequilly a panakovy sklenky. No … kdyby meli fernet, to by byla jina … Do stanici se privalim jen minutu po pul pate. Je to asi o pet minut driv nez jsem cekal, o deset rychleji nez loni. Rychle plnim lahve jen do poloviny, na posledni tri kilaky toho uz moc nepotrebuju. Kdyz vyrazim, zbyva mi 28 minut a pujdu pod 12. Za cerstva (tedy v ramci treninkoveho pul maratonu) mam tenhle usek i za 20, 22 nejhur. Jenze tohle je konec padesatky kdy sotva pletu nohama. Predloni za 30, loni opravdova katastrofa za 33. A tak ze bych se preci jen zmacknul ? Jak usetrit dve, tri minutky ? … kupodivu vaham jestli to vubec zkusit nebo ne. Etapa zacina vyslapem z canyonu, poslednich sto vyskovych metru. Nehrozi ze bych to bezel … i kdyz … co kdybych to preci jen zkusil … nestalo by to dneska za to ? … a pak si rikam ze Susan uz je davno v tahu, ze na tu stejne nemam, a takhle se mucit kvuli minute, dvoum … no, jdu pesky. Chci aspon zabrat, ale moc mi to nejde.
Kdyz se stezka narovna, hodne se krouti. Rozbiham se, ale vydrzi mi to tak pet, sest kroku, pak zase nejaky schod nahoru, pak uz se mi rozbihat nechce … pak to zase zkusim … pak se premluvim, ze kdyz tenhle kousek pujdu, tak tamhle urcite pobezim … ale mam tendenci to sidit. Proplouvam tunelem pod silnici u kruhoveho objezdu, jsem zpatky v Los Alamos. Posledni mile. Z hodinek toho moc odecist nejde, ale zda se, ze spis ztracim. Jeste jednou to zkusim, rozbiham se z kopecka, ale na nejblizsi rovince toho mam dost a jdu zase pesky. Kilometr pred cilem. Ohlizim se  … jestli bych to asi stihnul kdyby se ted nekdo objevil … prede mnou nikdo … nema cenu se zdimat … uz toho mam stejne dost.
Posledni traverz po stene canyonu … pak bude jeste jeden splh a cil … prede mnou osoba … zkusim na to slapnout, ale kdyz zjistim, ze je to staricek s hulkama tak zase brzdim. Asi je to turista … aha, tak ne, ma cislo … ale jina barva, nejspis 50km. Dobiham jej tesne pred poslednim splhem. Je to do piskovce vyslapana schodovita stezka, zapadla popas, jen na jedny nohy. Neda se predbihat, deda to zaspuntoval. Na hodinkach klikne 12. Je to v cudu, ale muzu si za to sam. Starika netlacim, mozna o me jeste ani nevi. Trpelive stoupam za nim. Po chvilce nas to vyplivne na sterkovou cestu podel konskych staji, po stranach lidi … najednou mam zase energie na zbyt a starika obiham. Riti se na mne Olisek: “Tatiiii!!!” … a pobliz stojici D. se usmiva a foti. Beru Oliska za ruku a spolecne bezime. Jeste jedna zatacka a pak po trave do cile hned u serifskeho srubu.
Pak uz jen zvonce, potlesk, povzbuzovani, poplacani po ramenou … 12:04:30. 38.misto z 88 prezivsich.

Vybiham z posledni soutesky, Olisek to bere spatnym smerem.

Dedeckovi s hulkami za nami je 73 let. Nejstarsi ucastnik 50ti kilometroveho behu.  Do cile zbyva snad jen 200 metru.

Trochu do kopce, pak doprava. Zvladnem to spolu.
Lhal bych, kdybych rekl, ze  nedoufam, ze jednou budu cekat u cile ja na nej.


Epilog

Susan Gebhart tech 12 hodin stihla. Dokonce vic nez to. Na tech poslednich 5 kilometrech mi nalozila pres deset minut a predebehla dalsi tri lidi. Za cas 11:54:18 brala 34.misto celkove, 6. mezi zenskymi a samozrejme prvni ve svoji vekovy kategorii. Smekam.

Dedecek co mi zaspuntoval posledni vylez pred cilem se jmenuje Bill Moyle a je mu 73 let. V dobe kdy jsem ho predbihal byl jen tesne pred cilem sveho zavodu na 50K. Dokoncil v case 11:05:08 na 132. miste ze 144 kteri tento zavod dokoncili, mezi nimiz byl nejstarsim ucastnikem. Diky Billovi jsem jiste nabral ztratu par desitek vterin, na dvanact hodin by to urcite ale nestacilo. Na druhou stranu, zmacknout se jen o malinko vic, mohl jsem Billa predebehnout pred tou souteskou a mozna udolat i Robin Halloran, ktera dobehla jen o 42 vterin prede mnou. Ze je nekdo tak strasne blizounko jsem nemel nejmensi tuseni. Pouceni pro priste (pokolikate uz ?), ze se vyplati bojovat az do konce. Lidi na konci odpadavaji jako mouchy, a to ze za zatacky se nevidi neznamena, ze tam neni koho predbihat.

Na druhou stranu Matt Crownover dorazil jen 2:04 po mne. To neni prilis mnoho casu a dovedu si snadno vybavit dve tri rovinky, ktere jsem strasne chtel jit, ale preci jen se donutil bezet, na kterych jsem zrovna tyhle dve minuty mohl zachranit … a nebo kdybych se treba tolik nevykecaval na obcerstvovackach …ale to je jina story ...

Chvilenku za Mattem (a necele 4 minuty za mnou) na 40.miste dobiha Mark Mitchell, kamarad ktery mne v Caldere podrzel. Mam za nej velikou radost.

Veronika na mne pro tentokrat nestacila. Pri sve prvni padesatce dobiha na solidnim 51.miste v case 13:21:41. Ma skvelej potencial, uvidime v budoucnu. Zkusim ji premluvit na Deadmana.

Jon Teisher a Josh Johnson, s kterymi jsme se tolikrat mijel a naposledy je dobehl na obcerstvovacce na 58.km, dobihaji spolecne na 30. a 31. miste v case 11:43:37. V posledni tretine zavodu, ktera je povetsinou z kopce na ne ztratim vice jak 20.minut.

Kdyz jsem se poprve spustil z Pajarita a dobehl na tamejsi obcerstvovacku bylo mi hlaseno ze jsem kolem 25.mista. Tehdy jsem to povazoval za absolutni blud … prece jsem to zase rozbihal ze zadu … kdyz ted uvazim, ze jsem v Caldere ztratil snad 20 pozic a necelych deset ziskal zpet pri druhem vystupu na Pajarito … musim uznat ze to hlaseni uplne mimo nebylo. Jak jsem se po tretine zavodu dostal ale tak vysoko to opravdu netusim.

Mezi temi, kdoz znaji puvodni trasu okamzite v cili propuka bourliva debata o kolik to bylo letos rychlejsi, jestli vubec. Pravda, nemuseli jsme se skrabat na Caballo a usetrili si zhruba 600 vyskovych metru, zato oba vystupy na Pajarito staly za to, navic s vlozenym pulmaratonem v Caldere ve vysce 2500 m nad morem, a i pocasi bylo letos vyrazne teplejsi. Nektere zname firmy (Dave Coblentz, Jim Breyfogle) bezi prakticky stejne casy jako v minulosti, nekdo si i o dost pohorsil (Blake Wood). Jini na nove trati exceluji (Diana Finkel, Jacob Waltz). Ja i pres tu bidu s kolenem oproti lonsku zrychluju o 70 minut a posouvam se o 10% i v absolutnim poradi (loni 62. ze 118 = 53%, letos 38. z 88 = 43%). Zajimave je, ze na posledni tretine, ktera je shodna s lonskou trati jsem oproti minule ziskal skoro 20 minut. Myslim proto, ze zrychleni trati se pod me zlepseni podepisuje jen z poloviny. Jak vysvetlit zbytek mi neni uplne jasne. Nizounkou kilometrazi v treninku to asi nebude, zkusenosti jiste pomohly, ale ze by o tolik ? ... uprimne premyslel jsme o tom jiz pri zavodu, a s vetsim odstupem se stale vice a vice klonim k nazoru, ze to pochroumane koleno vlastne bylo mojim tajnym pozehnanim. I kdyz jsme mel predsevzeti zacit rozvazne a odzadu, prvni tretinu jsem asi napalil dost nad svoje moznosti a nedovedu si predstavit, ze bych podobne tempo vydrzel. Tim, ze jsem byl donucen zpomalit, ziskal zavod podivnou horkou pachut, ale na druhou stranu jsem si nechtic usetril sily nejen na druhy pajaritsky vystup, ale i na zaverecny sesup po Guaje hrebenu, kde tradicne hodne tratim. Jak rika 12Honza, nic neni nahoda a vsechno ma svuj duvod. Asi proto ani nikoho neprekvapi, kdyz dodam ze po Jemezu uz koleno samozrejme neboli …

Vyskovy profil tradicni trati Jemez 50M


Vyskovy profil nove trati jemez 50M pro rok 2012. Chybi vystup na Caballo a Cerro Grande.  Misto toho bezime dvakrat Pajarito. Na metry je to jen o malo nizsi, ale to podlozi a sklon je o dost horsi a fakt to stoji za to.



(jeste vecer nebo zitra pridam par fotek)

6 Comments:

At 29. 6. 2012 5:15:00, Blogger Summer said...

:) Co teda obdivuju (o vytrvalosti bezecke uz ani nemluvim, to se rozumi samo sebou:), ze si to vsechno tak pamatujes a dokazes to zapsat i po delsi dobe :)
A zlepsovat se postupne neni spatna strategie .)

 
At 29. 6. 2012 8:17:00, Blogger ll said...

Fakt slušnej oddíl :)
Jěštěže nejsi od nás to by bylo hospod a piva než bys nám dovyprávěl nepublikovatelné :))
Zrovna nedávno jsem pod vlivem 12 vymyslel "Je spousta věcí co nás dokážou naplňovat a když už nic nebude tak ale pivo nám zůstane "
Jseš dobrej. Jseš dobrej. :)

 
At 29. 6. 2012 8:47:00, Blogger 12HonzaDe said...

neuveritelny a skvely!!! jeste jednou gratulace a zitra, zitra budeme drzet palce!!!
MSF! 12:)

 
At 29. 6. 2012 8:51:00, Blogger Running Shadow said...

@ 12HonzaDe - jestli bych se mohl primluvit, tak pozitri, prosim, taky ;)

RS

 
At 29. 6. 2012 13:55:00, Anonymous AprilRuns said...

Jsi dobrej! (Můžeme o tom diskutovat, můžeme o tom vést spory a můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co proti tomu můžeme dělat). Zejtra v S. zlom vaz!

 
At 29. 6. 2012 21:05:00, Blogger hideosi said...

Hlavně ,že koleno drží a že sis to užil.

 

Okomentovat

<< Home