Půlmarathon v Kalamazoo aneb když se běží na maliny

Tento pulmarathon jsem si specialne vyhledl jako svuj zaverecny test pred kvetnovym marathonem v Traverse City. Dosud muj jediny pulmaratonsky pokus se datuje ze srpna roku 2005. Snazil jsem se tehdy drzet vodice na 1:45, coz se mi moc nedarilo, neb bezel vyrazne rychleji nez mel, kazdopadne jeste na 16.kilometru to vypadalo ze by to mohlo vyjit. Jenze pak prisla zed pres kterou ani vlak nejede a do cile jsem se dobelhal za 1:48:59 cisteho casu.
Nu, letos se preci jen pripravuji trochu systematicteji a docela se mi dari i na kratkych tratich, tedy na petce, kde mi pada jeden novodoby osobak za druhym. Na druhou stranu letos jediny delsi pokus na 10K mi nevysel vubec a skoncil zklamanim za 48:22. Tyden dopredu se mnou proto cloumala trema, pri treninkovych bezich se mi pletly nohy, porad nekde neco pichalo, musky mi litaly zasadne do oci nebo rovnou do krku, obcas me rozjeta masarka trefila do tvare ... no proste pohoda jak z bezeckeho zurnalu.
Majice na pameti dvojkombinaci petky a desitky z pred par tydnu, jsem se tentokrat soustredil na doladeni poslednich par dnu pred pul marathonem. K jindy stridmemu obedu jsem si pridal dorticek, k snidani preslazene muffiny, po veceri trochu zrmzliny a pomer vypiteho alko a nealko piva jsem obratil ve prospech te mene popularni verze.
Uz v patek jsme dorazili do Kalamazoo, ktere je sice od nas jen neco pres hodinku autem, ale vzhledem k brzkemu startu (8:15) jsem nechtel riskovat nejake nemravne vstavani a divokou stihaci jizdu jako pri 10tisicich meteorech ... a tak jsme si hezky v klidku dosli navecer vyzvednout cislo a tricko, obhlednout misto startu a cile, parkoviste, provedli inspekce trate i hrozive vypadajicich kopcu a pak sup na veceri do mistniho pivovaru. Na mysli jsem mel puvodne samozrejme nejakou italskou provozovnu, ale neb jsme nic podobneho cestou neobjevili, vzali jsme za vdek tim pivovarem ... no asi si to dovedete predstavit, premlouvat me moje druha polovicka nemusela. I tak byly ale k veceri radsi spenatove tagliately s artichoky, zampiony a susenymi rajcaty zalite dvema sedmickami mistniho kvasinkoveho piva s malinovou prichuti. Ctete spravne, ... s malinovou prichuti ... konec koncu proc ne, normalni pivo se tady dle meho skoro pit neda a kvasinkova piva ja od svych nemeckych casu muzu, a ze tady do nich obcas strci pomeranc nebo citron, pripadne boruvky nebo tentokrat maliny jsem si jiz zvykl.
Pivo tedy dobre, vecere take, ale kdyz jsem pri odchodu mel pocit jako by se mi z malin v brise vykrystalizoval meloun, ktery si chce prohlednout Kalamazoo jeste za soumraku pojal jsem podezreni, ze jsem mozna preci jen prestrelil. Pak uz jen zpet do hotelu, pripravit veci na hromadku na rano a spat. Jako vzdy pred zavodem se prevaluji a budim kazdych deset minut, chvilku je mi zima, chvilku vedro, tu me to tlaci tady, pak zase me to simra tamdle ... poradne usnu az kolem treti rano.
V 6:30 dle planu drnci budik. Osprchovat, prevliknout, k snidani dve musli tycinky a pullitru pomerancoveho dzusu, pak asi litr vody. Odjezd v sedm, abychom v 7:20 vysedali u startu. Po malinovem melounu ani stopy, brisko splaskle, jen si musim kazdych 15 minut odbehnout ... jako jiz tradicne mam prujem a musim ze sebe dostat vsechno co jde, aby mne to nedostihlo nekde uprostred zavodu. Kousek po pul osme se rozbiham, tradicne si odfunim asi 10-12 minut, nohy tezke a unavene fucim jako lokomotiva i kdyz mam tempo srovnatelne s chodci. Klasika. Rozcvicit a pak takticka porada s moji lepsi polovickou. Plan je vyrazit rychlosti 8:00/mili a v cili prolomit 1:45. Dobeh tedy kolem desate rano plus minus par minut. Start v 8:15 se blizi, jeste obejmout, polibit a vyfotit ... a uz se sunu do chumlu pred startovni caru. Odhaduji ze je na startu 900 lidi, s casem 1:45 bych byl 250, posouvam se doprostred pole na zhruba 400.misto abych neprepalil start a mohl predbihat co nejdele. Po studenem tydnu je poprve jasno, zatim stale idealnich 7C ale brzy to pujde prudce nahoru. kdyz zazni startovni sirena prebehne mi mraz po zadech, rozbusi srdce a ja se davam do pohybu spolecne se stadem skoro dvoutisic dusoucich nohou.
... zapinam stopky az kdyz prejdu pres koberec, je to jiz vic jak 20 sekund po startu. Pomalu se rozebiham, jeste neni moc mista, ale take neni kam spechat. Vyrazime z parku rehabilitacniho centra Borgess, po par set metrech se dostavame na hlavni silnici, tudy stale rovne skoro tri mile. Konecne je vice mista, zacinam se pomalu sunout kupredu. Trochu se to micha, kazdy si hleda svuj prostor, soustredim se abych bezel klidne a zlehka. Kupodivu po matnem "vykonu" pri rozbehani ani pamatky, dech naprosto plynuly a rytmicky. Na prvni mili jsem za 7:41. Trochu rychleji nez jsem chtel, ale neva, klidne zvolnim. Lec v ten moment se dostavame na okraj skoro pulmiloveho sebehu k rece, nemam odvahu to takhle brzo pustit a otlouci si kolena a v podstate brzdim. Prakticky nikdo nejde prese mne, ale skupinka za kterou jsem byl zavesen se mi pozvolna vzdaluje. Druha mile je za hrozivych 7:07, ale je to urcite tim kopcem, uklidnuji se ze co jsem ziskal ztratim i s uroky cestou zpatky. Jakmile se dostavame na rovinku i skupinku prede mnou prakticky okamzite dobiham a nechavam za sebou. Snazim se zvolnit, ale i tak se neustale posouvam kupredu. Na rovnych usecich to jde velmi pozvolna, pri jakekoliv zatacce nebo tereni vlne najednou doslova preskocim nekolik lidi. Prichazeji prvni obcerstvovacky, jsou jich mraky, snad na kazdem pul kilometru. Moc tomu nerozumim, ale asi to bude mit co do cineni, ze se tudy za pul hodiny pobezi jeste doprovodna petka kde bude par tisic lidi. Mijime hotel Radisson kdyz tu nahle se z nej vyriti pikolik ve fraku s velikym papirovym poharem ... pokrikuje na nekoho kdo je tesne za mnou, ze pry ma "ale jen vodu" cela epizoda evidentne vzbudi veseli v cele nasi grupe. Propletame se ted ulickami centra Kalamazoo a moje treti mile je za 7:21. Strasne !! ... Opravdu se snazim zpomalit, ale bezi se mi velmi lehce a klidne, moc se mi to nedari a stale se posouvam kupredu. Dalsi casy si presne nepamatuji ale na znacce "6miles" jsem ve 44:35. kdyz to prepoctu na 10K je to osobak o nekolik minut, ale nechci si to pripoustet je v tom ten kopec ktery jeste musim vybehnout nahoru. Nevim presne kolik mi do nej zbyva, snad mile mozna mene, vyhlizim obcerstvovacku s vodou abych do sebe nasoukal energeticky gel a poradne to zapil. Pred tim jeste v jednom mirnem stoupani na moste predbiham chlapka co se jako jediny za poslednich 5 mil dostal prese mne. Kdyz ho mijim zaslechnu "ze mi to jde skvele, jen tak dal, at se drzim". Take na nej houknu nejake povzbuzeni, ale zmizi mi za zady. Pak obcerstvovacka a cviceni s gelem a je tu sedma mile, opet rychle, tentokrat za 7:35. Ohlednu se a chlapek za mnou, ze to zkusi se mne drzet. Trochu zpomaluji, odpocivam a necham ho dobehnout, rikam mu ze si myslim ze to ale dlouho nevydrzim, ze jsem to nejspis prepisk a ze me ten kopec zabije. Pred nami je postarsi dvojice, domlouvame se ze se jich zkusime udrzet, urcite pujdou kopec spolehlive, to veterani umi. Zatacime ostre doprava a rovnou do kopce, je to skoro pul mile jenom nahoru, asi 40 metru prevyseni v nekolika vlnach. Ze zadu se pres nas prezena nejaka mlada holka ani nestacime pozdravit. Veteranka okamzite odpadava, chlapik ve dle mne je o krok zpet a veterana brzy stahneme. Nevim co mam delat, jsem najednou sam, prede mnou velka dira a kam az dohlednu tak kopec. Trochu zpomaluji ale snazim se drzet rytmus. Po par vterinach uslysim dvoji dychani za zady, chlapek i s veteranem se za mne zavesili. Po dalsich par metrech mne zacinaji povzbuzovat, asi vymenou za to ze je vytahnu. Kdyz se vyskrabeme na kopec, tak se vzajemne pochvalime a podekujem si za pomoc, zni to ted trochu legracne, ale v realite to byla velmi zvlastni a emotivni chvile. Kdyz se cesta srovna jdu opet dopredu a nabiram rychlost. Uz vidim odbocku do parku k jezeru, znam to z mapy, jsem presvedcen ze je vsem kopcum konec. Na osmou mili dorazim v 59:58. Je to neuveritelne, ale krpal smerem nahoru byl take pod osm. Vnimam ze jsem ted v nejake ne prilis dobre ctvrti, ale co, najednou je tu obcerstvovacka ... veskere osazenstvo mladi cerni kluci. Predhaneji se v povzbuzovani a v tom kdo lepe poda vodu nebo energy gel. Otazka cti. vztycim na ne s diky palec a zahybam do parku ... ale ouha, totalni padak ze by z toho mohla byt snad i cerna sjezdovka. Drzim se a supim jako Ikarus brzdici motorem kdyz se riti z Kacerova. Vim ze to opet budu muset nastoupat zpet, nevadi mezitim obkrouzim jezero. Cesta se ale vine parkem jak zapomenuta hadice v trave, takze neni prilis videt dopredu. V zornem poli mam tri chlapiky, dva pomerne rychle sebehnu, pak se cesta zacne vlnit i v horizontalni dimenzi. Probiham kolem znacky s devatou mili a neverim svym ocim, milovy mezicas je za 6:56, takhle jsem poprve a naposledy frcel pri minule petce. No, ja vim, zase je v tom ten kopec dolu. Na vrsku dalsi krute vlny dostihuji posledniho chlapika co vidim pred sebou. Zastavuje, dal to asi nepujde. Uz kdyz se priblizuji hulakam na nej at to jeste nevzdava, ze ted je to jen rovinka a pak trochu z kopce ... on mne na oplatku povzbudi kdyz jej predbiham a slibi ze to jeste zkusi. Dalsi obcerstvovacka a serpentina stoupajici zpet na hlavni silnici, kde by to uz snad melo byt jen rovne. Obcas se mi na obzoru, nez zmizi v zatacce, mihne jedna bezkyne, jinak jsem opet sam. Kopec si opet odsupim, snazim se drzet rytmus, ale nervu do toho vsechnu silu. Mam panickou hruzu ze bych mohl narazit do zdi jako kdysi v Nemecku. Mijim znacku desate mile v case 1:14:58, snazim se rozpomenout na Hejkala za kolik si to on minuly tyden odhykal, ale nemuzu si vzpomenout. Tahle mile je tesne pres osm, jeste zadna krize, ale podvedome jsem se setril do kopce. Na rovince ale opet chytam rymus i rychlost a pomerne brzy stahnu bezku pred sebou. Jdu pres ni, snazim se ji povzbudit a ona se mne chyta, ze se zkusi zavesit, ale ze v konci casto zhasne. Rikam ji ze to ja obvykle take, ze jeste trochu mohu, ale nevim jestli mi to vydrzi. Bezime pul mile spolu, viditelne se dotahujeme na nekolik lidi pred nami, ale muj motor zacina trochu ztracet vykon. Tlacim holku pred sebe, at na mne neceka. Vzda-li se mi vzdy na 10 metru, ja se trochu proberu, dotahnu se vydrzim to 50-60 metru a zase se zacnu propadat. A pak znovu, klasicka ksandovana. Dalsi mile nekde k sedmi ctyriceti, zacinam si poprve uvedomovat ze to mam moznost dostat pod 1:40. Snazim se spocitat, kolik si muzu dovolit ztratit, kolik ziskam jeste poslednim nastupem v cilove rovince, ale cisilka se mi motaji a pletou. Zahybame do predposledni zatacky, ted jeste mile a pul skoro rovne a pak jen par set metru parkem do cile. Zahlednu svou D., foti a povzbuzuje, rika ze uz jen posledni kilometr, jeste jeden kopecek ale ze pak uz uslysim hlasatele ... bezi kousek se mnou, rikam ji ze uz nemuzu, ze jdu moc rychle ... ale tleska a krici jeste dlouho kdyz se ji vzdaluji. Trochu premyslim o novych informacich, kopecek tam zadny byt nema, kilometry jsou to jeste minimalne dva ... ach ty jednotky, nemyslela treba mili ? ... probiham prave kolem 12 mile, opet je to nekde k 7:35, jeste mirna zatacka a ted uz to vidim, dalsi sesup dolu, mustek pres ricku a opet se drapat nahoru, no uz vim co myslela, neni to tak strasne jako ty kopce pred tim, ale labuz na rozloucenou to take neni. V dalce uz poznavam park i rehabko, vidim zatacku co svadi bezce do parku a rozhodnu se jeste trochu zatlacit. Brzy stahuji bezce co mi visel 40 metru pred ocima posledni tri mile i svoji byvalou pruvodkyni, ktera mi mezitim utekla skoro o padesat metru. Zahybame spolecne do parku, povzbuzujem se k poslednimu nastupu, ale asi 150 metru pred cilem mi dochazi sily, poustim ji pred sebe, ze zadu se pririti nejaka mlada dracice v oranzovem plavkovem dresu jako by bezela ctyrstovku, na tu nemame ani jeden, dale ztracim, jde pres nas i bezec, ktereho jsem udolal pred par sty metry svym nastupem, jenze on si to asi lip spocital. A pak uz uplne posledni zatacka a prede mnou koridor do cile a velke zlute digitalni hodiny ... tika tam neco pre 1:38, no to snad neni pravda, jen at to tam zustane, snazim se vymacknout posledni sily aby tam nenaskocila devitka ... ktera to opravdu nestihne. Dostavam medaili, dobrovolnice mi odsnerovava cip, chvali a povzbuzuje a zve urcite na pristi rocnik. Ja si pripadam jako v tranzu, jako bych si neco slehnul, a vubec nerozumim kde jsem se tam vzal tak brzo. Mezitim s asi 30 vterinovou ztratou dobiha chlapik co jsem ho vytahl do prvniho kopce, gratulujeme si a dekuje mi, ze celou cestu visel za mnou, ze se me snazil stahnout, ze to neslo, ale ze by jinak to tempo sam neudrzel. Male pratelstvi na cely zivot.
Oblezu vsechny stanky s obcerstvenim, nacpu si kapsy pitim a jidlem a jdu proti smeru behu setkat se s D., cestou nejdrive sam, pak spolecne fandime houstnoucimu davu. Bohuzel nemuzeme zustat do konce, musime se jeste vcas odhlasit z hotelu. Mezitim se uz vyvesuji prubezne vysledky a dovidam se, ze tzv. "gun time" cinici 1:38:51 se v podobe casu mereneho chipem smrskl na 1:38:24 odpovidajici 120.mistu ... kdyby mi to nekdo rekl dopredu, zaklepal bych si na celo ... a ani ted se mi tomu skoro nechce verit.

První bod !!!

Kdyz jsem psal svuj posledni prispevek a sumarizoval sve plany a ambice na letosni sezonu absolutne jsem netusil, ze se mi podari vyznamnou cast techto ambic tykajicich se poharu Playmakers Series naplnit hned v jeho prvnim dile. V zavode, ktereho se ucastnilo temer 700 bezcu a v kterem jsem tajne pokukoval po miste v prvni stovce, jsem v dosti odpornem vedru dobehl 68. celkove a 5. ve sve vekove kategorii a ziskal tak svuj uplne prvni poharovy bod za cas 21:29. To take znamena prekonani meho novodobeho 4 tydny stareho osobaku o 1:07. Ale to opet predbiham, neb cela akce mela pro mne paradni ceskoslovensky nadech. Po poslednich dvou bezich ktere jsem si odbehl sam samotinky, me z cista jasna na tento zavod vyprovazelo 8 bajecnych pratel, z nichz pet bylo dost statecnych a silenych zaroven, ze se se mnou postavili na start a vyrazili na svych prvnich pet zavodnich kilometru v zivote. O tom ale podrobneji az priste.

Stínova termínovka aneb Playmakers Series rulezzz !!!

Pohar Behej.com jiz bezi na plne obratky, tragedi i tragedky boduji o sto sest, me vlastni casy na treninkovych okruzich se postupne snizuji a prumerna tydenni kilometraz utesene roste. A tak i mne to tahne ven merit sily nejen sam se sebou, ale i s ostatnimi, dat do behu krome vsech svych sil i srdce a opet zazit ten zvlastni adrenalinovy stav kdy se clovek postavi na startovni caru a netrpelive vyckava na startovni vystrel, uder do zvonu, zahoukani parni sireny ci proste a vystizne zvolani "Go!".

Prosel jsem si tedy vsechny mozne terminovky nalezitelne na internetu, kupy letaku v nasem bezeckem obchode i vyvesene propozice pri mych trech dosavadnich zavodnich ucastech. Rozhodl jsem se pro model dvouvrcholove sezony s jednim jarnim a jednim podzimnim maratonem, jimz bude predchazet pulmaratonsky test. V mezidobi se zamerim na poharovy serial organizovany pod zastitou mistniho bezeckeho obchodu s nazvem "Playmakers Series". Z dvanacti behu je cela desitka dlouha 5 km, jeden zavod je osmikilometrovy a jeden pulmaratonsky. Myslim, ze to pomerne dobre zapada do mych casovych i treninkovych moznosti. Do "petky" clovek muze vlozit celou svoji dusi, ale do par dnu se z ni oklepe a muze se rovnou postavit znovu na start nebo si dat dlouhy beh se zretelem na budouci maraton. Pri absenci (moc se na to zatim necitim) intervaloveho treninku jsou pak rychle zavodni petky jeho dobrou alternativou. Ale asi nejvice ze vseho se tesim na ty endorfiny, ktere se dostavi jen kdyz si clovek na sebe pripne zavodni cislo ... jo, to se priznam, o to mi jde a na to se tesim, i kdyz v dobe kdy ja dobiham do cile uz mohou byt ti, co se pozdeji postavi na bednu jiz davno vysprchovani i s vyfenovanymi vlasy. Nize tedy prikladam svuj provizorni seznam, v nemz tajemna znacka (PS) znaci zavod v ramci zminovaneho poharu "Playmakers Series".

22. duben - Race for the Place 5K (East Lansing)(PS)
28. duben - Borgess Run for Health Half-Marathon (Kalamazoo)
4. kveten - Mason State Bank 5K (Mason)(PS)
20. kveten - Capitol Bancorp 5K (Lansing)(PS)
26. kveten - Bayshore Marathon (Traverse City)
1. cerven - Cooley Law Race for Education 5K (Lansing)(PS)
7. cervenec - Max's Race 5K (East Lansing)(PS)
22. cervenec - Ele's Race 5K (Okemos)(PS)
12. srpen - Leg It for Life 5K (East Lansing)(PS)
9. zari - Kellie Sebrell DeWitt Trail Run 5K (DeWitt)(PS)
16. zari - Playmakers Autumn Classic 8K (Haslett)(PS)
30. zari - Capital City Half-Marathon (Lansing)(PS)
7. rijna - MSUFCU Dinosaur Dash 5K (East Lansing)(PS)
28. rijna - Metro Health Grand Rapids Marathon (Grand Rapids)

Co se tyce mych poharovych ambici, musim priznat ze je mam rozlozene do dvou urovni. V ramci te prvni a lehci bych se chtel zucastnit alespon 10 zavodu z 12, neb pak jako pravidelny ucastnik ziskam poukazku na jeden chleba mesicne po cely rok 2008 od spolusponzorujiciho pekarstvi, coz by byly me prvni bezecke "prize money". V druhe urovni bych chtel tez v poharu alespon jednou bodovat, coz dle lonskych vysledku nebude vubec jednoduche, a v pripade ze by se to podarilo, znacilo by to velky uspech me bezecke kariery. V absolutnim poradi bere body prvni desitka bezcu, v hodnoceni vekovych kategorii pak prvni petka. V absolutnim poradi nemam narok a ve sve vekove skupine bych musel pravidelne dobihat pod 20:00 abych mel nejaky bod jisty. Obcas se samozrejme sejde trosku slabsi konkurence a tak jednou dvakrat za sezonu lze dostat par bodiku i za casy kolem 21:20, coz uz pro mne snad nebude brzy nerealne. Bodu ziskanych vsak lepsim casem namisto absenci souperu bych si jiste cenil vice. Budeme uvidet ;-)

Tragédí karma

V mem novem bezeckem zivote jsou mi teprve tri mesice, ale uz me to neodolatelne tahne mezi zavodici dospelaky. Ne ze bych mel uz takovou formu, abych honem rychle sbiral pozice na bedne (k tomu asi nikdy uz nedojde) ci prohanel mistni borce v cele s BJ Pankowem, ale kdyz se beha se dzbanem pro vodu, clovek by si mel obcas zmerit cas, nez se ucho utrhne. Jinymi slovy: ve svych minulych bezeckych zivotech jsem se sice vzdy take snazil poctive trenovat a behat, ale upinal jsem se az prilis na jeden konkretni cil, ve snaze podat jeden spickovy (v mych meritkach) vykon, a teprve od nej se mozna odrazit dal, coz si myslim, ze byla ma nejvetsi chyba. Dopadalo to tak ze jsem se koncem devadesatych let prohanel po Vysehrade a desitky sazel pravidelne kolem 42-43 minut a sliboval si ze az to budu schopen dat pod 40 tak teprve pak pujdu zavodit abych se nemusel stydet pred posklebujicimi se mazaky, ze jsem mlady a pomaly. Na Vysehrade jsem to pod tech 40 nikdy nedal, ale zacal jsem mit potize s kyclemi. Navstivil jsem 4 ruzne ortopedy, kazdy rikal neco jineho a ja s behanim na dalsich pet let seknul s oficialnim osobakem 49:44 z meho prvniho a jedineho 10K zavodu z unora 96. Na zacatku noveho milenia jsem se bezecky obrodil a behal po Palmovce a kolem Vltavy, abych po absolvovani par mesicu obecne vytrvalostniho treninku zacal drtit kopce s cilem si do tech nohou tu desitku smerem ke ctyriceti zase nadupat, nez se odvazim treba do Bechovic. Zavod jsem neabsolvoval zadny, ale cestou z kopce jsem si natrhl achylovku a s behanim byl na dalsich par let konec. O tri roky pozdeji zacinam v Nemecku znovu, ale nesmele pokusy o navrat jsou brzy tlumeny recidivujici bolesti v achylovce. Beh jako svuj zivotni sport v podstate vzdavam. Po pul roce mi to neda a zacinam s karate. A musim priznat ze jednou z motivaci byly ruzne filmy v nichz me vsak na bojujicich borcich nejvice fascinovalo jak pruzne a pevne maji telo, nez ze by mne ohromoval pocet pozabijenych souperu ... rodi se mi pak v hlave plan, ze budu-li jako oni, moje achylovka bude urcite dost silna na to aby prezila i me behani. Karate si mne pak ziskalo i v mnoha jinych ohledech, ale nejdulezitejsi bylo, ze plan vysel !! V lednu 2005 zacinam opatrne behat, rychlostni trenink pro jistotu ignoruji, kopce kolem nas nastesti zadne nejsou a tak se pomalinku zlepsuji. Zacina se rodit tragedi komunita, ja zakladam svuj blog a opatrne testuji formu pri prvnim zavodu. Pripisuji si na tehdejsi dobu pro mne solidnich 47:07, ale zacinam se potykat s drobnymi zranenimi, ktera vsak s achylovkou nemaji nic spolecneho a odeznivaji s novymi botami. Velmi nepripraven bezim svuj prvni marathon, ktery vysledkove za moc nestoji, ale jen co si odpocinu zacinam urocit sve zkusenosti. Zase mi to zacina behat, nejen rychleji, ale i do dalky. Treninkove jdou desitky hrave pod 45 minut, ale ja si opet rikam ... jeste ne, jeste to muze byt lepsi, jeste chvilku, pak se teprve budes moci nekde vytahnout ... to bude cas, to bude rekord ... misto toho si ale vyberu jeste jednou novackovskou dan na pulmarathonu kde umru na 18.kilometru a doplazim se za 1:48:59. A pak opet tvrde trenuji, beham dale, dele a rychleji ... aby veskera moje forma prisla v nivec, neb se blizi obhajoba dizertace, pote presun za Velkou Louzi, kde nez se poradne rozkoukam mi na bricho naskaka deset kilo.

A tak v lednu 2007 zacinam opet od nuly, tedy alespon fyzicky, preci jen drivejsi zkusenosti se nezapominaji tak rychle jako ochabuji svaly. Prvni behy si protrpim jako zvire, ale den ode dne se zda beh lehci a krasnejsi. Muj bezecky zivot ma opet smysl a muj zivot obcansky je najednou plnejsi a vyrovnanejsi. Nevim jestli nekdy pokorim svou bajnou hranici 40 minut na 10K, dokud to pujde, tak to nevzdam, ale uz to neni to cim bych byl posedly a co by mne zaslepene hnalo dal. Mam za ty vsechny roky v sobe nahromadenou chut zavodit, prodat co prave umim, i kdyz to ma jeste daleko k tomu co jsem jiz dokazal drive. Terminovku mistnich zavodu znam jiz skoro z pameti, pro jistotu mi strucny prehled visi na lednicce hned dvakrat. Vybrano mam pro letosni rok zatim 14 zavodu a jsem odhodlan se porvat o kazde sedesatepate nebo sedmdesateosme misto bude-li jen trochu na dosah. Ale to uz trochu predbiham (neni to nahodou zakladni charakterova vlastnost kazdeho bezce ?), neb o svych ambicich a vyhlednutych zavodech napisu priste ... zatim prozradim jen tolik, ze tu mame jakousi obdobu poharu behej.com, a ze bych si chtel svymi vykony vyslouzit alespon poukazku na chleba ;-)

Když se pláče na spravném hrobě ...

... zacnou se dit veci, ktere by clovek drive povazoval za naprostou utopii. Na mysli mam predevsim (ale tez nejen) svuj povzdech nad izolaci od rodici se bezecke sceny v me rodne zemi. Pravda, ze prilozena mapka ma svuj esteticky puvab, prilis utechy vsak sama o sobe neprinasi. Avsah hle !! ... kde se vzal, tu se vzal, prichazi nezvan a necekan ... nejprve cudny komentar a po te i email od "zapisujiciho nesportovce" Tora, ktery zrovna sem do Michiganu do mestecka Novi, slabych 90km od nas, jako na potvoru pravidelne jezdi na sluzebni cesty. A co cert nechtel, nebo spise to tak sam zaridil, zrovna v den, kdy jsem pateticky odhalil na internetu svou osamelou bezeckou dusi se Toro dozvida dalsi termin sve cesty do Michiganu. Slovo dalo slovo a po internetu se dva behajici nadsenci, kteri se v zivote nikdy nepotkali, domlouvaji na spolecnem vybehu v nedeli 1.dubna odpoledne, v parku zvanem "Brighton State Recreation Area". Jako spravni tragedi se dopredu ujistujeme, ze pobezime pomalu abychom jeden druhemu stacili. Netraba vsak obav, ja budu mit v nohach dopoledni honbu za ufouny a Toro nekolik tisic mil ve svych "kridlech" a sestihodinovy jetlag jako bonus, neb se pririti rovnou z letiste s kratkou zastavkou na vyneseni kufriku v hotelu. Zni to skoro jako aprilovy zert, ale setkani je realne a ja se uz nemohu dockat.

V nedeli po obede se sotva vyvalim z postele, kde se snazim zotavit po rannim nepovedenem zavode a jiz dostavam SMS a vzapeti i prime telefoni spojeni s Torem, ze jestrab s tragedy pristal drive nez mel, a ze jiz jsou na ceste. Trochu panikarim, domlouvam hodinu setkani na krizovatce uprostred parku kde tak zhruba tusim ze by mohl byt hlavni vchod a rozcestniky, snazim se nedat najevo ze jsem trochu zaskocen, ale nejisty hlas mne urcite prozradi. ... no nic, hlavne to ted nezazdit !!
Do parku dorazim s mensim casovym naskokem, vyrazim na obhlidku, tuseni bylo spravne, misto setkani je hned u odbocky vedouci primo k hlavnim parkovistim a rozcestnikum, muzu hned udelat dojem jaky jsem to mistni znalec ;-). Toro dorazi s mensim spozdenim, ale to neva, hlavne ze to nasli. Na vybeh sebou bere sveho sefa Jirku, behaciho nadsence a maratonce a pridava se i kolega Martin. Pred Martinem smekam, nikdy drive nebehal, pry jezdi na kole, ale ted se nechal premluvit na spolecny vybeh.
Chvilku se domlouvame, skoro jako by to byl rutinni skupinovy beh, a pak i vzhledem k Martinovi volime cestu 5 milovy okruh s tim, ze kdyby byla chut a vule muzeme si pridat. Vyrazime na lesni pesinu ktera se hned zacne kroutit mezi stromy jako uzovka. Stastni ze bezime si najednou uvedomujeme ze jsme se vlastne ani nepredstavili ... spolecenske konvence doladujeme za dusotu ctyrech paru nohou a obcasnem zafuneni roztahujicich se plic. Cesta je velmi rozverna, sebehy jsou stridany strmymi stoupaky, rovinku by clovek marne pohledal, ale nic z toho se nezda ze by nam vadilo. Kluseme zcela zlehka rychlosti nejakych 6+min/km, pro nas tri tragedy je to skvele konverzacni tempo, jen statecny Martin se drzi tise na chvostu. i kdyz tempo neni nijak vysoke, preci jen teren je na prvni vybeh dosti obtizny. Cestou samozrejme vyzvidam vsechny mozne podrobnosti o Behej.com, novem bezeckem poharu, zavodech, foru, o "starych znamych", ktere jsem poznal na webu, ale nikdy v realu nepotkal. kdyz jde cesta moc strme do kopce prechazime do kroku, abychom Martinovi behani uplne neznechutili, ale me osobne to vubec nevadi. Kdybych se chtel zrusit, mam kazdy tyden prilezitosti hafl, ale pokecat s opravdovymi tragedy ktere spojuje nadseni k behu i kdyz nikdy nebudou mit ambice na nejvyssi pricky je pro mne velice vzacna udalost. Samozrejme dale probirame nejruznejsi bezecke drby, informace nasavam jako kdysi cislo 5 ve slavnem filmu, pri pohledu na cernocerna mracna stahujici se na obzoru nakonec dojde i na nevdecne michiganske pocasi. Dobihame nas okruh v pohodovem tempu spise osvezeni a odpocinuti nez unaveni, az na Martina kteremu preci jen nektera stoupani dala zabrat. kolegove ho hned popichuji, ze na to bude nejlepsi si jit zitra znovu zabehat, coz samozrejme maji pravdu, ale z Martinovi tvare moc nadseni necisi ... ale kdo vi, treba se narodi novy traged ;-). Jeste spolecne zastrecujeme na plazi u jezera a v dobe kdy se zcela zatahne a vypada to na poradnou fujavici vyrazime jeste na jedno orosene, doplnit nejake ionty a vitamin P. Spolecne setka konci tak jako zacalo ... v pohode, jako by se rozchazeli domu lide, kteri se jiz delsi dobu znaji. Diky moc vsem trem za prijemne odpoledne, az pobezite zase kolem, dejte vedet, rad se opet pridam!

Deset tisíc meteorů mne vrací zpátky na Zem

Po poslednim petikilometrovem zavode jsem prozil pomerne euforicky tyden. Jeste tyz den po dobehu jsem si dojel koupit nove boty, a protoze se najednou vynorilo misto jara leto s teplotami kolem 24 stupnu nedalo mi to a samozrejme jsem vybehl opet ven. Muj tradicni okruh mi najednou pripadal cely z kopce a navic podezrele kratky. Tak proc ne jej hned prodlouzit, a pridavam dalsi 3km! Hned druhy den opet s radosti ven, to co se zda jako lehky vybech bych pred par dny klasifikoval jako solidni tempo beh, ale na mem dusevnim ani telesnem stavu se to nijak negativne neprojevuje. I pres vyrazne vyssi rychlost a objem behem tydne mne zazracne prechaziji ruzne mensi bolistky, ktere mi jeste minuly tyden pripominaly, ze moje dosavadni botky uz chteji do bezeckeho duchodu, tedy radsi se vozit autem ci v nejhorsim pripade chodit do prace ci s vozikem na nakupy. V novych botach je vse jine, beham jako po mechu, pnuti v pate mizi, klenba drzi a s kazdym odrazem se takrka vznasim. Prumerne ranni teploty klesaji ke 12-15C, coz je pro mne po zime stale vedro a tak pokracuji ve svych rychlostnich vykonech, a to i presto ze mam na musce prvni letosni desitku naplanovanou uz na nedeli. Ve ctvrtek si davam po stredecnim frustrujicim kajakovani (ty eskymaci mi zatim fakt vubec nejdou) oraz, ale v patek uz se rozebehnu na 12km misto puvodnich deviti s merenym casem na 11km za 57:01. To je pro mne dost solidni tempo, ale pripadam si lehky a svezi. V sobotu uz myslim na nedelni zavod a chystam se setrit. Dam si lehce (opravdu lehce !!!) 9km vyklus s merenym temer 8km usekem, ktery je za "hruzostrasnych" 41:40. To bych opravdu necekal. Jeste pred mesicem jsem obcas mel problemy stahnout cas na danem okruhu pod 42 minut a to jsem do toho slapal co to slo, ted si jdu vyklusat a je to tak rychle ? ... Nadute si myslim, ze je to jasny signal ze jde forma tryskem nahoru a skoro se nemohu dockat zitrka, jak to tem meteoritum pekne nandam. jsem v pohode, tak jeste objedu jednu grilovaci party, na vecer do hospudky s ceskoslovenskymi kamarady, uleham chvilku pred pulnoci ... teprve mne zacne jimat hruza do ceho jsem se to pustil. Sice by se to dalo nazvat jako klasicka trema, ale tentokrat to bylo jine ... svedomi se neda osalit, a ja zacinam mit pocit ze jsem to preci jen trochu prokaucoval. Vstavat musim tesne pred patou, abych se stihl nasnidat, pak hodinu a pul cesta do Detroitu, presneji do Dearbornu. Registrace, rozbehani, stretching a start v 9:00. ... no neni to rozhodne takova brnkacka jako si zajet 10 minut na kempus kvuli petce.

Jako vzdy nemohu dospat a spise ja budim budik nez ze by to bylo naopak, ale necitim se tak hrozne. Venku je fujavice a leje jako z kontve. No to bude jizda ... Na dalnici s limitem 70mph jezdim nejvice 75, ale tentokrat me proudy vody a cernocerna tma brzdi ze mam co delat i pri petactyricitce a to jedu po ceste kterou znam skoro z pameti. Od zirani skrz nepruhledne sklo mne zacinaji bolet oci, sedim v neprirozene poloze prilepeny na volantu abych aspon neco videl ... zatim to je solidni narez. Nastesti dest postupne ustava a kousek pred Detroitem uz nepada z nebe nic. Parkoviste pro zavodniky nachazim na prvni pokus, mista pro elitni bezce znacena jako Area 51 je pro mne uzavrena, dobrovolnici v zelenych overalech a se sviticima antenkama na hlave me naviguji na parkoviste pro bezeckou pechotu. Prede mnou parkuje auto s poznavaci znackou "RNNRGRRL" pod niz je cedulka ve stylu "Ja beham 26.2 mil, a ty?". Nebudu to komentovat a proplizim se davem ostatnich bezcu k registraci, kde se potichu ptam na nejkratsi z dnesnich zavodu 10K, ktere slouzi jen jako doprovodny beh hlavnimu marathonu a pulmarathonu. Dostavam cervene cislo, asi aby ostatni videli, ze ja se budu dnes ulejvat, zatimco oni (a ony) budou trpet na delsich tratich s bilymi a zlutymi cisly. Trochu to zkratim ... predstartovni rutina probiha jako po masle, myslim, ze uz vim co neopomenout a ceho se vyvarovat. Bohuzel, tim se zavody nevyhravaji, i kdyz prohrat se tim jiste daji. Nejprve startovali dalkoplazove, zrejme podle prestize prisli jsme na start jako posledni. Pocet odhaduji na 700-800 bezcu, pozdeji se dovidam ze jich bylo "jen" neco k 550. Po zkusenosti z posledniho zavodu se stavim pomerne dopredu. Myslim, ze mam pred sebou cca stovku bezcu. Start je pomerne uzky, trva to skoro 13 vterin nez projdu pres caru, ale hned zani se silnice rozsiruje a zadna tlacenka se nekona. To me trochu zaskakuje a nesmyslne se ritim kupredu. Zacnu se brzdit az asi po pul kilometru. V hlave mam zmatek, jestli jsem to neprepalil, zbytecne srotuju a nemuzu se dockat prvni mile abych zkontroloval mezicas. Prede mnou je bezcu podezrele malo, za sebe se neohlizim, ale nikoho moc neslysim. I kdyz jsem zvolnil, stale pomalinku predbiham nebo dotahuji mensi skupinky. Na prvni mili, kterou jsem tak nejak instinktivne cekal drive stoji nafouknuty zeleny ufoun s cedulkou. Na hodinkach 7:27, tedy 7:13 cisteho casu. Hmm, to je moc rychly, jeste rychlejsi nez na petce, to neni dobre. Jeste se trochu pribrzdim, ale nebezi se mi spatne. Stale trosicku stahuji lidi pred sebou. Druha mile mi utekla velice rychle, u dalsiho ufouna kontroluji hodinky: 14:51, tedy mile za 7:24 to mi prijde skoro optimalni, kdyz bude pristi mezicas o par vterin pomalejsi, vubec to nevadi, nikam se nezenu. Nasleduje dlouha rovinka, pravdepodobne mirne do kopce. Jedu docela na plno, ale subjektivne citim, ze bych to mohl byt schopen udrzet az do cile. Kdyz byla minula petka v tempu 7:15 na mili, desitka by mohla byt klidne za 7:30. To bych bral vsema deseti. Ted to uz jenom vydrzet. Na tretim kilometru jsem za 22:24, tedy tesne nad 7:30, ale to neni zadna katastrofa, bylo tam mensi stoupani, vterina sem, nebo tam neni vubec dulezita. Dlouho si drzim stejnou pozici a i odstup na dva soupere prede mnou se neztencuje. Nasleduje sebeh po dalnicnim sjezdu. Docela prima spirala smerem dolu. Zaznamenavam znacku 5K, na hodinkach 23:09. To by porad slo, ale zacina mi dochazet sila. Jeste nepanikarim, par minut vydrzim a pak se sepnou dieslove motory na tuk, naberu druhy dech a konecne stahnu ty pred sebou, jsou stale na stejnem miste, nevypadaji cerstve ... jenze ani ja uz asi taky moc ne ... i kdyz to jde mirne z kopce, u ctvrteho ufouna jsem presne ve 30:00. Tedy posledni mile skoro cela z kopce za 7:36 ??? Malinko se mi ta cisilka pletou, ale zacinam mit tuseni ze uz to neni ono ... nohy tuhnou, a vubec to nevypada, ze by se to melo zlepsovat. Zacinaji se dotahovat ostatni, zkousim se zavesit, ale vydrzim to asi 50 metru. Dycham na maximum, mam pocit ze pridat by znamenalo jen neuprosne a nesnesitelne pichani v boku, na to nemam odvahu. Snazim se drzet aspon maximum toho co jsem schopen, stale verim ze se to jeste otoci. Kdyz dobiham na patou mili na hodinkach je hrozivych 39, pak dvojtecka a nula a na to posledni cisilko se radsi ani nedivam. No to jsem teda dopad. Plouzim se tu treninkovym tempem svych lehkych behu, predbihaji mne bezci ktere jsem nechal za sebou kousek po startu. Zacina mi dochazet, ze zadny osobak to dnes nebude, ze mozna budu rad kdyz nezapadnu pres padesat ... ale hlavne mne stve ze jsem ten zavod nezvladl s negativnim splitem, proste ze jsem to takhle zalomil. Na posledni mili ze sebe zdimu posledni sily. Cilova rovinka je dobre pres pulkilometru dlouha, jeste ze z te dalky nevidim na oficialni hodiny. Lide co mne dobihaji nasazuji k dlouhatanskym sprintum, snazim se take protahnout krok, nekterym dochazi dech, zpatky se vracim pres ne, ale pak odumiram i ja, oni sprintuji co to da, mozna bych take mohl, ale je ve mne takova pateticka rezignace, vim ze tim poslednim sprintem bych stahl cas o par vterin, ale tak nejak mi to neprijde spravne to tem ostatnim ted najednou nandat, asi si ten "muj skalp" vic zaslouzili, nez ja ten jejich. Dobiham z te male skupinky posledni, na hodinach je neco tesne pres 48. V cili mi okamzite vrazi do ruky vodu a dobrovolnice sundavaji bezcum z nohou cipy. Ja jsem si ten svuj uvazal poctive na tkanicku, chudak holka s tim zapasi asi 3 minuty.
Odbelham se tesne pred cil a zacnu aspon tleskat ostatnim. Proud bezcu se zhustuje, jejich tvary a velikosti nabivaji na variabilite, ale vsechny spojuje fascinovany pohled plny odhodlani upirajici se nekam do cile. Nemam tentokrat silu povzbuzovat slovne, ani se na to moc necitim. Sam sebou jsem zklamany a mam pocit promarnene sance. S odstupem casu to clovek samozrejme uvidi jinak, lepe porozumi tomu jestli nekde opravdu udelal nejakou chybu, nebo jestli mel proste jenom prehnana ocekavani. Hned po zavode jsem byl presvedcen ze jsem to proste klasicky prepalil ... ted, s ohledem tez na Milosuv clanek, si spise myslim, ze jsem prepalil cely tyden pred zavodem. V nohach ty dobre casy byt mohly, ale v hlave zatim ne. Rychle balim a netradicne jako jeden z prvnich odjizdim domu. Mam to jeste hodku a pul po dalnici. Cestou se musim fackovat abych neusnul, radio hraje co to da. Doma sprcha a okamzite uleham, je poledne a za par hodin mne ceka jedno zajimave setkani ... o tom ale az priste.