Kam až mě nohy donesou...

... o vášni k běhání, o ultramarathonu, o přírodě a snad trochu i o lidech - sobě i jiným pro radost.

pátek, září 21, 2012

Leadville 2012 – Winfield (7.díl)

Pamatuju si, ze tesne na vrcholu se nam to nejak scuklo. Asi jsem par lidi dosel, nekdo naopak dorazil ze zadu, proste takovej lidskej strudl a ja nekde uprostred. Uplne mrtvej sem nebyl, jen vdecnej, ze se to konecne zlomilo. Zadna zastavka, proste pokracuju dal, pobezim az me gravitace donuti. Jsem si jistej, ze ti prede mnou to v mziku rozbalej a budou v tahu. A tak sleham ocima po periferii jestli nekdo za mnou to taky nechce z ostra rozebehnout. 
Jenze ti prede mnou se potaci dal uplne stejnym tempem jako se hrkali do kopce. Jeste par vterin cekam, ale vlastni nohy nemaj silu to z kopce brzdit. Zvolna prechazim do klusu a doufam, ze se prede mnou preci jen pohnou. Pomerne necekane se vsak vsichni postupne rozestoupi, a dokonce i tu tam nekdo popreje hodne stesti. Vubec nechapu kde a jak rychle se z tech tvari hodnych sovetskych uderniku staly zombie neverici v blahodarne ucinky gravitace. Na detailni vysetrovani ale kaslu a spustim se bez okolku dolu, dokud je cesta volna. 
V prvni zatacce si vsimnu siluety za mnou. Je to manik, s kterym jsme se pretahovali o pozici pri sebemensim klesani v etape do Twin Lakes. V zaverecnym sesupu se mi nekde ztratil, jestli zustal za mnou, nebo mi utek ale nevim. Nabizim mu, ze muze jit prede mne, staci jen rict. On ale ze vi, ze ja to mam "z kopce taky rad", ze nema smysl se cpat dopredu. Hezky kompliment, ale neverim, ze bych ho dokazal jen tak setrast.
Prvni serpentyny si pripadam jak kulicka ve forbesu. Konstantni uhel, pak otocka o 180 stupnu, stejne tak dolu a zase tocime. Na plyn nedupu, jen prvni pulku tech sto metrovejch rovinek necham na volnobech, pak pozvolna zpomaluju, abych se vesel do zatacky. Nohy dobre drzej, dechu netreba, Sem tam nekdo splha se naproti, ale vetsinou vzorne na vterinku uhnou.
Poznavam Mikea Arnsteina, diky sve specialni diete znameho spise jako "Ovocnar" (Frutarian), pak tajny idol vsech padesatniku Charles Corfield, hned za nim v zavesu prvni zenska, par minut za ni druha, jmena se mi pletou. Nekdo ma sebou pacera s andelskymi kridly misto velbloudiho hrbu. V rychlem sledu mijim (prozatim) nezdolneho Brooka Williamse, nekde je tam i Dakotuv virtualni trener Jason Koop, zeleznak z Texasu Paul Terranova, i dalsi (kdysi profesionalni) ironman Tim "Lucho" Wagonner, ci drsnak Ian Torrence. Na 24. miste potkavam Harryho Harcrowa, kdysi dokonce druheho muze Leadville (2007 -19:33), ktery letos zapsal se do historie svym beznadejne poslednim mistem na startu, kdyz vystrel z brokovnice poctive preckal v nedaleke kadibudce. 
Dech za zady brzy vysumi do ztracena. Neni vsak cas se ohlizet. Na stezce zariznute do svahu staci jeden spatny krok a najdou vas az dole. Jeste jsme se nedostali ani ke stromum, a asi by slo videt na nekolik zatacek dopredu, na to ale neni cas a soustredim se jen na tech par nejblizsich metru prede mnou. Obcas mi do zorneho pole vleti neci zada, staci jen ale kriknout a predbiham dalsi nevinnou dusi. Nestacim se divit kolik lidi uz v tehle ranne fazi zavodu nedokaze bezet ani z kopce. Nepocitam to, ale urcite jich uz bude deset, patnact nebo i dvacet. Ze zadu vubec nikdo, jsem ted v okoli jednoznacne nejrychlejsi. Obcas si cucnu z lahve, hladina zase povazlive klesa. Brzy budu hledat potok na doplneni, ted jsem ale v extazi. Volny jako ptak na drate. Cely rok vahaveho ocekavani jako by se smrsknul do techto par okamziku, kdy clovek po mnoha mesicich konecne najde odpoved jestli na to doopravdy ma. Zadne pochybnosti se uz nepocitaji, treninkove vypadky ani okamziky pomijiveho triumfu nehraji roli. Ted a tady bezim jako nikdy v zivote, mam v tom jasno, s timhle kopcem se za nedlouho znova poperu. Bude to bolet, ale urcite to nebude moje posledni slovo. Roky jsem zil snem o prvni stovce, a dneska bude muj den. 
Zapominam na pochroumanou nohu, neresim akumulujici se unavu. Jako by do ted slo jen o nejake nedulezite rozcvicovani. Sebehem z Hope Pass pro mne Leadville teprve zacina. Bez protestu nechavam se pohltit mantrou co se nam vcera snazili natlouci do hlavy ... "jses lepsi nez si myslis". Ted to vim dokonce sam, mam na Leadville. 
Pri sebehu pak spokojene odpocitavam metry do obratky ve Winfieldu a velkoryse povzbuzuji vsechny ktere predbiham. Obecne jsou to stale serpentyni typu "cik-cak", kdyz nejprve kammenne lavinove pole a hned pote les pohlti nasi trasu. 
Hodne dole prichazi nekolik fakt strmych useku, urcite kolem 30%. Jit tudy zpatku bude docela radost ... i kdyz ani ted to neni kdovijaka labuz, jeste nez dostanu sanci prosmyknout se kolem toho prede mnou nevybere klopenou zatacku. Cesta ostre doleva, on rovne do krovi. Nabizim pomoc, ale zas tak hrozna havarie to nebyla, pokracuji sam. O kus dal potkavam bratry Couryovi, hlavni organizatory Silvertonske ctyriadvacitky. Bezi Jamil, Nick mu dela pacera. Nejsou na tom dobre, a nestydi se to priznat. Vsadil bych se, ze do cile nedorazi. Nastesti bych prohral. V tuhle chvili poradim propadavaji jako cednikem, pri druhem vyslapu Hope Pass zaznamenaji az 102. mezicas a sedlo zdolaji jako prubezne ctyricati. Krizi ale zvladnou a o dve etapy pozdeji na to fakt slapnou. 6. nejlepsi mezicas mezi mezi Half-Pipe a Fish Hatchery je posune hodne dopredu a nakonec po necelych 22 hodinach dobehnou na 22.miste celkove.
Kdyz trefim dno udoli ma spanila jizda prozatim konci. Dav proti vyrazne houstne a pohyb vpred je pomerne trhany. Nekdy staci jen natocit ramena, jindy musim vystoupit ze stezky uplne. Horsi ale je, ze se cesta hodne vlni a to je pro moji nohu to nejhorsi. Deseti, dvaceti metrove sebehy zdaleka nestaci abych si bolavou tlapu spravne omackal, na rovinkach to tradicne nejde, a stoupani jsou kratka a pomerne dobre behatelna. Sil navic mam, ze fakt, ze to musim jit pesky, mne boli vic psychicky nez fyzicky.
Ze zadu pozvolna pribihaji ti kteri z kopce nestacili. Jejich mirny klus se s mym rychlym krokem ale srovnat neda, profrci jako stihacky. Je to vazne k vzteku. Neodolam a ptam se protibezcu jak to mame jeste daleko. Snad asi tri mile, dockam se caste odpovedi, ale nechce se mi tomu uverit. A tak vzdy pockam az ti co mi zdvorile odpovedeli zmizi z doslechu a hned dalsich se ptam znova ... porad tri mile ...
Stezka je opravdu hezka. Bezi se tu letos poprve, dosud se sbihalo az na prasnou cestu o kterou se bezci delili s automobily doprovodnych posadek. Az pozdeji se ukaze, ze tato zmena pridala leadvillske trati zhruba 5 kilometru a skoro 300 metru noveho stoupani.
Dochazi mi piti. Tedy, spise jak by Honza rekl to "homeopaticke pivo". Kdyz jsem byl uz hodne pod pulkou, doplnoval jsem z potoka smerem nahoru na Hope Pass, pak na obcerstvovacce zase dolil pulku vody s kolou, a cestou z kopce se stavil u jednoho potoka a dotocil urcite tri ctvrtiny. Piju jen z prave, v leve mam neco podezrele zlutyho co mi natocily ty nevinne vypadajici skolacky. Neda se ale nic delat, prubnu to, vyplivnout se do da dycky a zatim mam jeste v pravy na vyplachnuti. Je to nejakej iontovej sajrajt od GU. Nechutna to spatne, mozna do Winfieldu vydrzim, pak ale urcite vylit a vyplachnout.
Cesta ted fakt neubiha. Po kazde kdyz jsem presvedcen ze jsem ubehl/upajdal aspon dva tri kilometry juknu na hodinky. Od posledni kontroly ale ubehlo jen par minut. Je to prima zavod ale uz me to fakt nebavi. Chci byt ve Winfieldu, ted hned, nebo jeste driv. Kdyz mi bezec naproti rika ze uz "jen" dve mile, mam chut mu podrazit nohy. Ze zadu dalsi a dalsi kolem kterych jsem proficel z kopce. Ma tohle vubec cenu ?
Obcas prurvou mezi stromy zahlednu dno udoli, nebo louky z kterych roste protejsi svah. Vsude zaparkovana auta, snad vidim i lidi, to musi byt preci Winfield !!! ... jenze mi bezime jeste dal, kurna fix, zahne se to nekdy ?
... a jak uz to tak byva kdyz uz clovek v podstate hodi flintu do zita se stezka zacne (nejdrive jen nepatrne) sklanet, pak trosku proklickuje brezovym hajem, ale vsechno mirne z kopce, jen aby se to zhuplo fakt drsne dolu, jen par stovek metru, ani si toho clovek nevsimne, a najednou ma slunce na druhy strane a vyplivne vas to na sirsi lesni cestu, ktera se zacne vracet do Winfieldu, jenz jsme ocividne horem prebehli. A cim je cesta sirsi, tim se paradoxne zda, ze je tu mene lidi. Nikdo me nedobiha, nikoho pred sebou na dohled, jen po strane nekdo stoji a tleska a povzbuzuje, ze uz je to fakt blizko. Chce i nechce se mi verit zaroven, preci jen tech zklamani a nenaplnenych ocekavani bylo, posledni stovky metru jsou nejhorsi. I ty nohy tezknou, ale vule po kapickach zivi moje telo a preci jen se hybu kupredu, dokonce by se to technicky dalo nazvat i behem.
Tech celych poslednich padesat mil jsem se tu tam snazil premyslet jake to bude se zrovna tudy vracet zpatky, at uz to byl krpal kterym jsem se skrabal nahoru nebo nejaky libovy sebeh ci rovinka po silnici. Ted ale soustredil jsem se absolutne jen na tech poslednich pet set, sest set metru, nic jineho neexistovalo. Ani nevim jak pripojili jsme se na prasnou cestu po ktere uz jezdila doprovodna vozidla, nechvalne znama cesta do Winfieldu. Vsischni ridici ale nad ocekavani pozorni a trpelivi, jen nejaky dobrovolnik me nahnal na stranu. A pak jsem se potkal s Michalem a vedel ze uz to bude dobry.
Mozek v ten moment vypne a rizeni se ujme autopilot. Svym kamaradum verim a necham je dirigovat kudy mam bezet. Na otazky typu jak se dari odpovidam automaticky, jestli i po pravde je uz jina vec. Myslim, ze dostavam report jak je to daleko (asi jen minutu), kde stoji Honza a Veronika, a co ma Michal vsechno pripraveno a zabaleno. Uprimne, je mi to ted uplne jedno. Dojizdim na vypary a predstava, ze se jako za chvilku otocim a vydam se zpet tam odkud jsem prisel mi prijde jako hodne blbej vtip.
Uz vidim Honzu a Veroniku, pridavaji se k nam, vsichni mne toci nekam doleva, je tam stanek, organizatori a neco po mne chteji. Aha, ted prichazi na radu vazeni ... vedel jsem o tom, jen jsem si to predstavoval jinak. Na zemi maly koberecek, placata digitalni vaha z nerezu. Mam na to jako lehce tuknout nohou, a az se to vynuluje, pak si na to stoupnout. Instrukce pro debila, ale me to samozrejme dela potize. Tukam spravne, ale stoupam si moc brzy. Zacne to na mne zurive blikat a obsluha mne pozada abych sestoupil a vyckal nez se to uklidni. Zda se mi to jako vecnost, ale nastetsi na sousedni vaze ma nekdo uplne stejny problem. Asi po "pul hodine" se to konecne resetuje a zase tukam, aby se to aktivovalo. Myslim, ze me nekdo fyzicky drzi, abych si na to zase nestoupnul moc brzo. Slava, trpelivost preci jen vitezi a a kdyz na vahu vlezu ukaze se rozumne cislo. 190 liber, o osm min nez vcera pri registraci. Ztratit 4% je OK, vic jak sedm by byl maler. Jsem prohlasen za "schopen bez vady" a pusti mne konecne do stanku z obcerstvenim.
Jeste predtim ale nekde prelezu pipajici koberec. Pripadam si jako vozralej, oci na vrch hlavy z tolika lidi, usi zalehly z tolika zvuku. Nastesti mne nekdo vede za ruku jak trilety dite. Neni nad to mit sebou kamarady.
Aniz bych to vedel, muj sebeh z Hope Pass do Winfieldu je hodnocen jako 216. V celkovem poradi se posouvam o dvacet mist na 306.pozici. O ceste zpet jeste nepremyslim. Mam hlad a zizen. Chci jist a pit. Obeho dockam se vice nez do sytosti a velmi rychle se poprve pozvracim. Z nouze v ctnosti vydam se za chvili na zpatecni cestu. Jeste netusim, ze tech kteri mne v druhe puli predebehnou dopocitam se na prstech jedne ruky. Z tech prede mnou, kteri uz se zpet do Leadville vydali vice jak padesat nedokonci. Jeste mnohem vice se mi jich podari predebehnout, i presto, ze zaludek jeste jednou neudrzim na uzde, a nekolik kilometru absolvuji o holi. S Honzou budeme vest nekolika hodinove diskuse jestli ta svetylka pred nami jsou jenom hvezdy nebo svetla celovek, a kdyz prijde do tuheho budeme na sebe i mlcet. Pochroumana noha sice chvilemi otece tak, ze prestanu citit bolest, jen aby se vsak v ten nejhorsi mozny okamzik pripomnela, a nebyt duchapritomneho pacera, donutila mne to zalomit natvrdo. To vse je ale uz na jine vypraveni ...              

13 Comments:

At 21. 9. 2012 8:31:00, Blogger Summer said...

Hura, dalsi dil :) Sebehy - asi jsem se mela te fyzice ve skole venovat vic, ty mi totiz nejdou a nevim proc :) A Honza a mlcet, to jsem zvedava! :)

 
At 21. 9. 2012 10:25:00, Blogger 12HonzaDe said...

Dik, ze mi davas moznost tu atmosferu znovu prozit... Windfield byl naprosto neuveritelny.. ramus, vriskajici lidi.. bezci se museli citit jako filmove hvezdy na vyhlaseni oskaru:). Verim, proc to kazdy chce prozit... A ted hupky supky do Twin Lakes, kde uz na vas s veronikou netrpelive cekame a ja premyslim, jaka bude noc. 12:)

 
At 21. 9. 2012 10:41:00, Anonymous AprilRuns said...

S kazdou etapou, s kazdou ubehnutou/upajdanou mili uprimnejsi a otevrenejsi zpoved. V tuhle chvili otviras svoji dusi a mozek spouste ctenaru, behacu, hobiku, kamaradu. Za to velkej dik.

 
At 21. 9. 2012 13:07:00, Blogger ll said...

Zatim nejlepší kniha o běhání co jsem četl .)) Aha ono to ještě nevyšlo .))

 
At 21. 9. 2012 13:13:00, Blogger Advid said...

Hupky dupky přes Hope Pass. :-D

 
At 21. 9. 2012 14:56:00, Anonymous AprilRuns said...

Ja myslim, ze bloggera roku uz mame: Stin v jednotlivcich a Los a Lamos v tymech.

 
At 21. 9. 2012 17:00:00, Anonymous Anonymní said...

Je super si precist jak jsi to vsechno vnimal ty a jak jsme to vnimali my co jsme na tebe na tech stanicich cekali. Paradni poctenicko. Doufam ze dalsi dily budou co nevidet! Super motivace na zitrejsi Pajarito Trail fest. Uz se tesim az si to zabehnu. Posledni dobou s praci to nebylo nic moc, tak se tesim ze na ni zitra nebudu vubec myslet a budu se moct probehnout na nasem kopecku. Doufam ze noha je den ode dne lepsi a ze me na Deadmanovi nenechas ve stychu. Behu a homeopatickemu dryjaku zdar!

 
At 21. 9. 2012 18:14:00, Blogger Petr Svacina said...

To cekani na dalsi dil me zabiji ! :-)
Mam nekam poslat penize, abych mohl mit predplaceno ? :)

Uzasny, proste nejlepsi vec co jsem kdy o behani cetl ..
Klobouk dolu jak za zavod, tak za sloh.
Diky.

 
At 21. 9. 2012 19:52:00, Blogger Running Shadow said...

@summer - vetsine holkam sebehy nejdou, o to lip jim to ale slape smerem nahoru. Mozna je to jenom tou vahou, nebo mam skryte sebevrazedne sklony ...

@12Honza - Winfield sem skoro nevnimal, jako v mlze. Nejkrasnejsi atmosferu mely jednoznacne Twin Lakes ... a nebo jsem byl nejvic pri smyslech :) ... to si fakt clovek pripadal jako hvezda, i kdyz bezel nekde uprostred.

@April ... ono mi to asi ani jinak nejde :) ... snad se to dobre cte a nekomu to pomuze zjistit ze na to maji taky ... jen se nebat :)

ll@ ... :))) ... svym komentem jsi udelal nejvetsi radost urcite Honzovi :))

@Advid - presne tak, jakypak s tim sra#i :)

@April (#2) - ne, ne ... bloggera roku zaslouzi Honza za ty jeho reportaze. Ja se hlasim do ankety o nejdelsi prispevek roku. Kdo vi ... treba se s touhle reportazi o leadville budu moci aplikovat i za rok 2013 ;)

@Veronika - snad se to zase zacne trochu hejbat. Noha asi uz dobra, Pajarito vynechavam, ale s Deadmanem pocitam. V nejhorsim mam jeste druhou ;)

@Petr S. - Diky ! ... misto penez mi spis prijed pohlidat deti :) ... muzes mi pak pri psani nakukovat pres rameno :) ... ale vazne, tezky dva tydny, ted snad uz to zase bude trochu odsejpat.

 
At 22. 9. 2012 12:31:00, Blogger 1bubobubo said...

Stíne, jsi neuvěřitelný. To jak si všechno pamatuješ, ty detaily a tak barvitě vylíčená atmosféra - prostě super. Ještě lepší je, že i v těch krizích sis zachoval smysl pro humor - i když ti určitě v některých fázích závodu do smíchu ani do zpěvu nebylo. A kamarádi jsou od toho, aby ti pomohli, když je ti ouvej. Myslím si, že tvůj tým to splnil do puntíku. Už se těším na další díl! Teď je budu číst hned jak je publikuješ :-))) Jinak připojuji se k Lubošovi - bezpochyby nejlepší knížka o běhání, co jsem četl :-) Drž se a přeji ti hodně naběhaných km bez zranění!

 
At 22. 9. 2012 23:10:00, Blogger hideosi said...

Moc pěkně se to čte. Je to chytlavý a povzbudivý. A vždy ,když to čtu mám chut běhat. Děkuji.

 
At 9. 10. 2012 12:26:00, Blogger Duri said...

To cakanie na dalsie pokracovanie je strasne...:) Alebo je toto uz koniec?

 
At 3. 12. 2012 11:07:00, Blogger ll said...

stíne vstávej :))

 

Okomentovat

<< Home