Leadville 2012 – Hope Pass (6.díl)

Od rana jsem se sice vzdy primarne soustredil na beh do nejblizsi obcerstvovaci stanice, ale nekde v pozadi, to proste neslo vymazat, byla Twin Lakes. Na cil v Leadville, Hope Pass tam a nebo zpatky, Winfield, beh v noci pres Sugar Loaf, nebo zpatky kolem Tyrkysoveho jezera nekdy nad ranem ci tesne po rozedneni, jsem nemyslel. Muj bezecky zivot byl naplanovan jen do Twin Lakes. Tak to bylo pred tim, nez jsem si poranil pravou tlapu, tak to bylo i po te. V Twin Lakes jsem se mel setkat se svymi kamarady, kteri na par dni svuj vlastni zivot postavili na vedlejsi kolej a vydali se do vysoke zeme podporovat jednoho blazna.

Nikdy v zivote jsem nemel pri ruce vlastni bezecky tym. Pravda, D., zvlaste  v drivejsich bezdetnych casech, uvolila se postavat pri trati s natazenou pazi svirajice lahev ci kelimek s vodou, ale to bylo neco jineho. D. zila hlavne mnou, nikoliv mym behem, a zavod jako takovy byl pro ni spise podruzny. Ted me cekaly tri ultra naklonene duse, ktere z vlastni zkusenosti vedi jak v kopcich pali lytka, ci jak snadno si lze odrovnat ctyrhlavy steheni svaly pri prilis ostrem sestupu. Na jednu stranu je nechci zklamat, ze se budu potacet nekde na chvostu startovniho pole, ci ze se jen tesne prosmyknu do dalsi etapy pred limitem, ale spis bych jim chtel udelal radost tim, ze "jejich bezec" proste pofrci dal stuj co stuj i v pripadech, kdy ostatni budou odpadavat po desitkach. Na druhou stranu, mam svuj vlastni sobecky zajem Leadville dokoncit a pro svuj tym mam presny plan co musi mi udelat po vuli, az me trapi svedomi.

Jenze takhle clovek po 40 milich uz nepremysli. Vitezi obycejna radost ze vidim zpratelene tvare a jsem jednoduse vdecny, ze, tak jako ostatni, mam i ja nekoho, kdo se na me tesi a proziva to se mnou. Zavod bez doprovodne posadky ma jiste neco do sebe podobne jako motorkarska "maratonska kategorie" na Dakaru, ale prosty fakt, ze na par vterin muzu na  Leadville zapomenout, protoze se mi nekdo postara o jidlo i o piti a jeste mi pripomene, ze je cas zase vyrazit je proste k nezaplaceni. Nekomu na vas zalezi, a to zasahne hodne blizko u srdce.

Kdyz par stovek metru pred Twin Lakes sbiram cestou nejdrive Michala, a pak Honzu s Veronikou je to obrovska uleva, ale taky atak na moral z uplne jinyho smeru, nez bych si kdy dokazal drive predstavit. I pres vzpominky na nedavne obrozeni a opojny sebeh do Twin Lakes nejradsi bych totiz ted nekomu skocil do naruce a zacal brecet, ze me boli noha, ze neverim, ze to dobehnu, ze je mi to lito, ze se sem takhle trmaceli, ze sem si fakt veril, ale ze ted uz to proste nepujde.

Oni mne ale nekompromisne tahnou a naviguji skrze skandujici davy, jakobych byl vlecen osudem bez nejmensi moznosti vlastni volby. Jejich stabni kultura ani jednomu nedovoli bombardovat me apriori protivnejma otazkama jak mi je, jak to vidim, ci jaky to bylo, ale jejich tvare a oci je samozrejme zradi. Sam rikam jim proto o ty noze, a ze si myslim, ze mi tam asi neco ruplo, protoze to je takova jina, fakt hodne blba a zakerna bolest. Honza procedi neco jako: "Tak, a uz je to tady ...", cimz referuje k nasi ranni diskusi, ze sem se citil az podezrele v pohode, zatimco sve nejlepsi behy jsem pravidelne zacinal s nejakym zranenim. Je to take poprve, kdy ho vidim, ze by si s necim delal starosti. Hned ale dodavam, ze do kopce se to da vykroutit, a z kopce pres patu to neboli vubec, jen ty rovinky musim pesky, i kdyz ty mi nikdy bezecky nejdou ani v plny sile. Jestli mi to fakt spolkli, nebo jen zahrali dobry divadlo, nevim. Kazdopadne drzeli basu a sypali ze sebe informace jak jsou pripraveny, kde co je zabaleny, ze Honza vymenil baterky v celovce, ze Michal ma v batuzku extra tricko navic, a taky ksiltovku kdyby prselo, a ze je dobre, ze ja uz mam bundu kolem pasu.

Honza probira drop bag, jestli neco nechci, ale na medvidky uz ani pomysleni, a obleceni je spis na cestu zpatky. Tak mu rikam at vezme dve piva a slejou mi to do lahvi s kolou a vodou. Na to, jak bizarni to bylo prani, je az s podivem, ze nikdo z nich ani nehnul brvou. Mozna uz me znaji ... coz v ten moment nejsem schopen rozsoudit jestli je dobre nebo spatne. 

Na obcerstvovacce to huci jako v ule, po par klidnejsich zastavkach a temer ctyrech hodinach je to poprve kdy se doprovodne posadky dockaji svych bezcu. Mnohe v tu chvili take zachvacuji pochyby, protoze pristi etapa zahrnuje vrazedenou cestu pres Prusmyk Nadeje. Ze zavodniho hlediska se tu chleba jeste lamat nebude, ale ciste darwinisticky, ti slabsi na preziti uz nebudou mit sanci.

Honza s Veronikou chapou se kazdy jedne lahve. Hned napoprve to z premiry nadseni ale lejou blbe. Na dno pivo, pak kolu, a je z toho "hrnecku var". Na vodu nezbyva misto, leda by se pockalo az spadne pena. Ja ale nikam nespecham, laduju se zatocenejma mexickejma plackama se sunkou a po ocku kontroluju snazeni svych sokoliku. Porad jim to dost peni, ale nakonec to tam nejak narvou, lahve omyjou a podavaji s nevyrcenou otazkou co ted ? ... Myslim, ze kyvnu jako ze uz pujdem, a at me chvilku doprovodi. Porad se ptaji jestli nepotrebuju tohle nebo tamto, ale ja myslim, ze do Winfieldu budu dobrej, a pak uz si me vezme pod ochranu Michal s pulkou Tesca na zadech. Podle instrukci nikdo nezminuje cas, nebo jak na to jsem, ale zrovna tenhle mezicas si dobre pamatuju a vim, ze na Mike Millera stale pozvolna ztracim. Asi ani do Winfieldu to na pul ctvrtou nestihnu, mozna tak ve ctyri, ne-li pozdeji. V ten moment schazime ulici lemovanou spaliry posadek spesne opecovavajici sve bezce, ci pohodlne uvelebenych v kresilkach cekajice na ty pomalejsi. Dav stale hluci, ze je tezke na sebe vzajemne nekricet, kdyz v ten moment od krajnice jeste bourlivejsi povzbuzovani, to nemuze byt preci na mne ... ale to uz poznavam muze v cernem i se svou puvabnou zenou Kimberly ... my o vlku a Mike Miller za dvermi. Vlastne se spolu ani moc nezname, ale to necekane setkani i shoda nahod, ze jeho lonsky vykon beru jako svou vlastni metriku dal pruchod krasne spontanimu silenstvi, a vrhame se na sebe jako bratri co se od valky nevideli. Jeste prohodime par slov, nekoncici chlapacky stisky rukou, ale brzy se zase loucime ... uz je cas jit. Kluci s Veronikou me jeste par desitek metru doprovazeji, z toho davu jsem docela paf, a nejsem schopen sledovat kudy vede cesta. Nasleduje dalsi louceni, sliby, ze se uvidime, prani vseho dobreho na cestu a pak uz navigovan prihlizejicim davem opoustim mensi asfaltku a vbiham na louku.
Zastavka v Twin Lakes se absolutne povedla, perfektni boure emoci, cisteho kamaradstvi i nezistneho povzbuzovani. Na chvili zapominam, ze mam v nohach uz pres sedesat kilaku a rozbiham to jako bychom v Twin Lakes teprve odstartovali.
Moje fyzicke vzepjeti ale nastesti nema dlouheho trvani. Pri pohledu na monstrozni hrebeny vsude kolem nakonec vitezi rozum a vyrazne zpomaluji. Pesinka vede vysokou travou, a neni snadne urcit kudy se stoci. I velmi pomaly beh po drnech vsak brzy prohlasuji za energeticky zbytecne nakladny a radsi prechazim uplne do chuze. Prave vcas, v chodidle to zapichalo div jsem se neslozil. Nechavam se predbihat nekolika bezci z nichz jeste cisi excitace z minule zastavky a jak bezmocne prihlizim, kdyz mizi za zatackou, zacinaji mne zase zachvacovat pochyby jestli tohle preci jen neni zacatek meho konce.
Nekde by tu mela byt reka kterou se budeme brodit. Prvni ale prichazeji vyschla slepa ramena, a hamptani po kamenech. Obcas spatne slapnu a hodne to zaboli. Nahlas si vykriknu: "Au, au, au, au, au ..." tlumi se to pomalu jako ozvena v jeskyni. Trochu to prehanim, ale cim vic kricim, tim min citim bolest. Zase se nekdo prozene kolem, tak si aspon loknu piva at nejsem za uplnou trubku. Taky je tu nejaky kamenny val, a za nim ... tak to je ta reka !!
Trochu jako polovyschla Sazava v Petrove tesne nad soutokem s Vltavou, nebo Malse pod Kaplici. Voda azurova a docela frci, ale rozhodne to nebude vic jak po kolena. Provaz je tam spis pro srandu kralikum. Ten, co pred chvili profrcel kolem, sedi na brehu a sundava boty. Ja jdu rovnou. Chvilku to bude cvachtat, ale brzy to uschne. Na druhym brehu je samozrejme fotograf, snazim se tvarit totalne drsne. Pak dvojkolejna cesta po louce. Rychlym krokem po trave, aby se mi na mokry boty nenafoukal spinavej prach, docvaknu cile konverzujici par. Ale tou dobou se jim to taky nejak rozebehne a pomerne rychle se vzdaluji. Zkousim taky klusat, neni to tak hrozny, ale zcela urcite dost neudrzitelny tempo. I tak vydrzim dyl nez par prede mnou a zatimco jdou, ja si je dobehnu a zavesim se hned za ne. Pozvolna zaciname stoupat.
Na prvnich par set metrech se stezka pomerne krouti, ale o to poctiveji exponencialne zveda. Sklon se ustali nekde kolem 15-20% a vsichni mame trable najit tu svoji chodeckou kadenci a rytmus dechu. Uz takhle zaciname nekde ve trech kilometrech a vyskrabeme se skoro ke ctyrem. Kdo si na louce v klidu povidal najednou nestaci popadat dech, kdo se na privetivejsim gradientu prosmyknul kolem ted jako by vesel do medu a par metru pred nama drzi si konstantni odstup.
Nikde zadny optimismus, zadne povzbuzovani. Copak to vsichni jdeme poprve? Aspon, ze diky stinu ze stromu neni takovy vedro. Par metru stranou hodne nahlas zurci horska bystrina. Uz jen pomysleni na ten hukot je osvezujici, preci jen musi byt tesne pod 30. Usrkavam svuj pivni dryjak a s trochou znepokojeni sleduji jak se moje likvidni kaloricke zasoby povazlive tenci. Stoupani odhaduju dohromady na neco malo pres hodinu, a tak kdyz v obou lahvich klesne hladina "temne sily" pod polovinu snazim se primet s tim neco delat.
Jenze kopec bere silu jako nepozvany rodinny prislusnik o Vanocich a clovek proste zvazuje desetkrat jakykolv krok navic, ktery neslouzi primarnimu ucelu, tedy pohybu vzhuru. Stezka se klikati tu tam par metru, jindy dvacet i vic, kolem potoka, co si to drze bere rovnou po gradientu. Na kanoi by to sjet neslo, bezpecne prebrodit v tehle mistech asi ale taky ne. Snazim se presvedcit, ze driv nebo pozdeji proste musime pres nejakej potok prechazet, minimalne pres nejaky pritok tyhle rozpeneny bystriny. Jenze co je to "racio" oproti vode ze Skalistych hor ? ... a tak na potvoru jdeme vsechno suchou nohou. Tencici se zasoby tekutin jsou absolutni prioritou, ale v mezidobi ze zavodniho hlediska rozhodne nezahalim. Nasel sjem si vlastni rytmus jak protacet pravou dovnitr, machrovat obema rukama a umele drzet hluboky dech. Do kopce se tak skrabu preci jen o trosku rychleji nez kdokoli v okoli. Nove a nove postavy, ktere se objevi za zatackou, mne jen motivuji k zatinani zubu a drzeni sveho tempa, i kdyz ve svalech mi to uz skube, a chvilemi jako by se o mne pokousely mdloby. Beru sedivyho chlapka, pak holku s culikama, nekoho hispanskeho puvodu, pak blondaka z vychodniho pobrezi ... i tak zda se vsak snazsi nekoho dojit nez predejit. Jako bych ostatni svym pozicnim manevrem podnel k zachyceni druheho dechu. Anebo jsem to mozna ja, kdo preci jen po milimetrech zkapava, kdo si proste nabral az prilis velke sousto.
Situace s tekutinami stava se pozvolna kritickou, az prestavam verit, ze bychom do vrcholu nejaky potok preci jen prebihali. Zakon schvalnosti. Stezka se paralelne k potoku uz nikdy nevrati, ale preci jen v jednom miste, mozna deset metru bokem to nevydrzim a radsi si zaskocim do lesika. Sklouznu ke brehu a cepuju co mi hory dovoli. V te chvili netusim, ze az do obcerstvovaci stanice o jeste dalsi hodinu vyse zadny potok skutecne jiz prekracovat nebudeme, ba co vic, po par minutach nase stezka defintivne odboci od kurzu tohoto zivota darneho potoka.
V blahove nevedomosti mne samozrejme v tuto chvili tankuje mnohem vic, ze jsem po dobu vodohospodarske zastavky ztratil asi 15 mist, vsechno vuci lidem, ktere jsem uz v kopci jednou predbihal (pardon, spise se pres ne predplazil jako ve zpomalenem filmu).
Sklon trati se prilis nemeni. Standardnich 10-15%, jen sem tam hup o neco strmejsi stejne tak jako uplne vyjimecne nejaky plossi usek. Vsichni toho maj plny zuby, nikdo nebrepta, nikdo nejanci. Scena z drivejsi faze zavodu v nizsich kopcich, kdy se z niceho vynori lehkonohe dvojice cile diskutujici i o svych danovych priznanich se tentokrat nekona. Sklonene hlavy, krok za krokem.
Nekde v pulce kopce udychane ticho proriznou stale se priblizujici vykriky vytvarejici zdani paniky. Mozna se nekde urval kus skaly, nebo se rozkutalel kmen padleho stromu ... nekdo prede mnou vsak vykrikne proste "Runnerrrr!" ... a vsichni v doslechu poctive vystoupi ze stezky. Nekdo nize si dane zvolani prisvoji a s mirnym spozdenim ozyva se tlumene echo "Runnerrr!" ... i kdyz my ve vyssim postaveni stale jeste trneme kdo se vyloupne ze zatacky, kdo pobezi v cele slavneho Leadville?
Mezi stromy mihne se nejdrive tmavy stin, opalena kuze, rozevlate vlasy. Na prvnim miste sbiha Anton Krupicka, solidni, nikoliv vsak vrazedne, tempo, vyraz absolutniho soustredeni. Doprovazi jej Dakota Jones, ktery hoden sve rozpustile povesti preskladal si cedulku s oznacenim "PACER" po zvyku vetsiny ultrabezcu na malinkaty obdelnicek. Z napisu zustala vsak videt jen prostredni tri pismenka.
Nasim utrapenym pruvodem to jen zahuci, jak vsichni prihodi nejake vetsi ci mensi povzbuzeni. Za par vterin je po vsem, Tony s Dakotou zmizi nekde dole. Ze by nam setkani s zivou ultra legendou vlilo novou krev do zil se rici neda, ale preci jen nam aspon trochu zbystrily smysly, kdykoliv se muze objevit dalsi bezec a my musime byt pripraveni vcas uskocit. Koukam na hodinky a zacinam si v duchu odpocitavat. Po sesti sedmi minutach upachtene ticho prorizne dalsi vykrik "Runnerrrr!". Vsichni zvedaji hlavy a preventivne se sunou ke kraji stezky. Misto tela prirodniho odstinu se z kopce riti bilocerveny elasticky singlet typicky pro tym Salomon. Nevim presne o koho jde, ale v duchu si pridavam jmeno lonskeho viteze Hardrocku, Juliena Choriera. Az o mnoho hodin pozdeji v cili dozvim se ze to byl Thomas Lorblanchet. Tak nebo tak, borci ze Salomonu jsou vzdy perfektne pripraveni. Loni pobrali co se dalo, letos vitezne trofeje z Western States i Hardrocku zustaly ve Statech. I ted Thomas bezi jako masina, ale vyraz ve tvari uz rozhodne neni cerstvy. Zda se, ze toho ma dost, rozhodne pusobi unavenejsim dojmem nez pred par minutama Anton. Jeste kontrastneji pusobi Thomasova pacerka v ktere bezpecne poznavam Annu Frost. Usmiva se na vsechny strany a kazdemu podekuje za povzbuzeni ci uvolneni stezky. Jsem trosku zklaman, pral jsem si vepredu videt spise Nicka Clarka. Na druhou stranu Nick ma devet zivotu, umi vstavat z mrtvych a do cile jeste strasne daleko. Oproti tomu neverim ze Anton svoje tempo udrzi, bezec to je par excellence, taktik ale mezi temi nejlepsimi asi nejhorsi.
Z toho napeti a adrenalinu dostavam festovni hlad. Uz to nejde jen tak zalejt nekolika hltama z flasky, proste mi kruci v brise. V kapse mam jeste pytlik s mexickejma plackama, ale nedovedu si predstavit, ze bych to jedl za pochodu. V tyhle vysce a sklonu kopce bych se asi udavil. Patram po kameni nebo nejake blizke klade, kde bych se na chvili uvelebil a v klidu posvacil. Nachazim si misto v jedne zatacke, aspon budu mit prehled. Samozrejme me hned predchazeji bezci ktere jsem uz skoro hodinu drzel za sebou. Prakticky kazdy mavne, nebo popreje dobrou chut, nebo se aspon usmeje, jedeme v tom vsichni stejne. Nikoho to uz do kopce nebavi. Jako krecek nacpu si do tvari dve rolky, posledni co mam. Uz jsme na ceste skoro dve hodiny, nikde neni videt vrchol, ani ty pitomy stromy se jeste nerozestoupili. Neda mi to a jeste s plnou pusou se zvedam, kazdy krok nahoru se pocita. Asi pul hodiny co nas mijel Anton se znovu hora rozkrici "Runnerrr!". Jsme zrovna na mensi louce a je snadne ukrocit stranou a pokracovat po trave. Bezce riticiho se dolu ale nepoznavam. Jini ocividne ano, zdravi se, placaji o sebe rukama ... no jde mu to dost zvesela ... az pak si vsimnu ze tentokrat bezi prvni pacer, aby pro sveho bezce jako snezny pluh vycistil trat. Srdce se mi rozbusi okamzite rychleji skoro jako na prvnim rande, kdyz v mirne shrbene postave, hlavu srazenou mezi ramenama poznavam Nicka Clarka. Bezi pomerne uvolnene, asi je na nej jeste brzo. Ztrata se mi zda uz vsak dost velika ... hlavne na toho salomonaka, tihle borci nikdy nezkapou. To uz spis ten Anton porazi sam sebe a padne nekde absolutnim vycerpanim, jak uz se stava v Leadville temer tradici.
Na konec nebudu ani daleko od pravdy. Thomas Lorblanchet dobehne Tonyho pred Fish Hatchery a vysoke tempo udrzi az do cile. Tony sice zabehne nejlepsi cas z Winfieldu do Twin Lakes, pak ale na znicenych quadech neudrzi tempo s temi nejrychlejsimi a jeho prubezne mezicasy klesnou na konec prvni desitky. Na vrcholu Sugar Loaf jej v tesnem sledu stahne i Nick Clark a Zeke Tiernan. Tony se z krize otrepe az v Mayqueen a v solidnim tempu dobehne do cile na ctvrtem miste. Smolarem dne je ale Nick Clark. Pochlapi se v etape z Twin Lakes do Half Pipe, kdy to bude on, kdo zabehne nejrychlejsi cas. Pak uz toho bude mit plny zuby, ale kousne se a nepusti a Antona preci jen udola, aby jen o par minut pozdeji byl stazen famozne finisujicim Zekem. Celou cestu z Mayqueen do Leadville bude Nick trpet stihou jestli ho Anton preci jen jeste nedostane, ale zhruba o deste minut sve treti misto uhaji. Po bronzech z lonskych i letosnich Western States a po lonskem bronzovem Hardrocku bude mit Leadvilleske podium pro Nicka preci jen trochu trpkou prichut. Asi nejvetsim prekvapenim dne urcite bude Zeke Tiernan. Prvni tretinu zavodu se sice drzel v celni skupince na, ci dokonce chvilemi i pod, urovni tratoveho rekordu, pred dvojnasobnym prechodem Hope Pass ale vyrazne zvolnil. Zustali mu pak sily na zdrcujici finish, kdy spolecne s Thomas Lorblanchetem se (pokud me historicke zaznamy neklamou) stane teprve druhym, resp. tretim, bezcem co dokaze zaverecny pulmarathon z Mayqueen do cile pod dve hodiny (Lorblanchet - 1:58:30, Tiernan - 1:58:05). Pul minutka, kterou tady na Thomase jeste stahne vsak uz na vitezstvi nestaci. Pro srovnani, treti nejrychlejsi cas si pripise preci jen trochu zmatoreny Tony Krupicka (2:17:20), na, z posledniho melouciho, Nicka Clarka to ale uz nestaci, i kdyz i ten si pripisuje solidni ctvrty nejrychlejsi mezicas (2:23:06).
O dramatickem prubehu zavodu ja nebudu mit cely den ani noc zadne zpravy. Uprimne, ani nevim jestli by me to zajimalo, rozhodne kopce by kvuli tomu nizsi nebyly. Z prvotniho zajmu o to kdo bezi proti nam se brzy stane otravny ritual, kdy my pomalejsi musime uvolnit cestu tem rychlejsim. Jasne, maji na to pravo, zaslouzili si to, a je to spravedlive. Trisetnasobne zpomaleni ci uplne zastaveni aby ti lepsi mohli projit se ale rychle zaji a sil nepridava. Na zpatecni ceste z Winfieldu to sice budu ja komu ti pomalejsi budou uhybat, ale radost mi to rozhodne taky neprinese, spis takove trochu cerne svedomi, jako kdyz se na nekoho povysuju.
Ted ale zaplouvame zase do lesa, a jak se brzy ukaze, v tomto stoupani jiz to bude naposledy. Behem par kroku prekracujem hranici mezi dvema vegetacnimi pasmy a vstupujem do alpske tundry. Jen par set metru pred nami obcerstvovacka, pak kameni a zase kameni a nic nez kameni. Tam nekde bude vrchol Sedla Nadeje. Do stanice se trousime jak cerstve probuzene zombie. Vychazeji nam vstrict nejdrive zdravotnici. Jednoho po druhem nas kontroluji jestli jsme jeste pri smyslech. Vsichni kolem jsou docela v pohode, maji toho sice plne zuby a nekdo si i na par minut sedne, ale vsichni se jeste docela drzime. Horsi to bude za nami, kdy se obcas nekdo vycerpanim a nedostatkem kysliku sesune. Ti elitni bezci, kteri nas jeste pred chvili mijeli, pak docasne obetuji i sve pacery, kteri cestou z kopce pomohou na nohy nekolika padlym.
Po zdravotnicich se na nas vrha druzstvo rozpustilych skolacek se dzbanky s vodou a nejakou zlutou tekutinou. Ptam se jestli maji kolu, ony ze ne, tak se necham premluvit a plnim lahve vodou a "tim zlutym". Jeste kontroluju stanek a jsem mile prekvapen. Mexicky placky sice nemaj, ale vari se tady polivka (jeste je mi na ni moc horko), kola, precliky, melouny ... cpu se jako bych tejden nejedl. Z lahve ulejvam trosku vody a dolejvam kolu. Pivo nemaj, skoda.
Ptam se jak daleko je to k vrcholu, pry asi jen pul mile a 800 stop stoupani. Vypada to na solidni brutus, neotalim a jmu se splhat dal, at uz to mam proboha za sebou. Dari se mi vyrazit v takovym hluchym miste, skoro nikdo okolo ... mam cas a klid se trosku kochat, nadherne pleso pode mnou, na louce se pasou lamy ... aha, tak takhle sem dovezli zasoby ... vzpominam okamzite na Honzu ... pak nehostina krajina kolem ... tu tam ve stinu troska snehu. Malinko zafouka a hned to zebe. No, jeste ze neprsi ... to bych tu byt fakt nechtel.
Je videt skoro az na vrchol, mozna jeste tri ctyri serpentyny, nohy hodne tezknou, dycham zhluboka co to jde. Nestavim sice kazdych deset kroku jako Rakoncaj v zone smrti, ale i tak je nedostatek kysliku znat. Snazim se drzet konstatni tempo, hlavne se hybat dopredu, neotacet dozadu. Preci jen jeste ze zadu dorazeji nejaci rychlici, vetsina jde s hulkama, urcite by se ted hodily ... ale ted uz je to jedno, jeste par kroku ... hreben ostrej, ze by se na nej dalo sedet obkrocmo jako na koni ... vsimam si chlapka s fotakem, vedle nej mala satelitni antenka a drat ... a drat vede ... az kdyz vystoupam ty uplne posledni kroky vsimam si maleho koberce pres cestu. Ozve se sotva znatelne pipnuti, zdolal jsem Hope Pass. Pohled na druhou stranu je dech berouci, absolutni stena, jen tenounka stezicka mota se po uboci ... hlavne nedostat zavrat nebo nezakopnout. Zacinam sbihat na 326.pozici. Posun o 38 mist je mi pozdeji tak trochu zahadou. Nevim, ze bych na trati predesel az tolik lidi, to spis jsem jich vetsi cast porazil kontumacne, kdyz neodolali pokuseni sednout si na chvili do travy u obcerstvovaci stanice. Muj prvni vystup na Hope Pass jako takovy byl 306.nejrychlejsi ze708 bezcu stale jeste pokracujicich v zavode.