Půlmarathon v Kalamazoo aneb když se běží na maliny

Tento pulmarathon jsem si specialne vyhledl jako svuj zaverecny test pred kvetnovym marathonem v Traverse City. Dosud muj jediny pulmaratonsky pokus se datuje ze srpna roku 2005. Snazil jsem se tehdy drzet vodice na 1:45, coz se mi moc nedarilo, neb bezel vyrazne rychleji nez mel, kazdopadne jeste na 16.kilometru to vypadalo ze by to mohlo vyjit. Jenze pak prisla zed pres kterou ani vlak nejede a do cile jsem se dobelhal za 1:48:59 cisteho casu.
Nu, letos se preci jen pripravuji trochu systematicteji a docela se mi dari i na kratkych tratich, tedy na petce, kde mi pada jeden novodoby osobak za druhym. Na druhou stranu letos jediny delsi pokus na 10K mi nevysel vubec a skoncil zklamanim za 48:22. Tyden dopredu se mnou proto cloumala trema, pri treninkovych bezich se mi pletly nohy, porad nekde neco pichalo, musky mi litaly zasadne do oci nebo rovnou do krku, obcas me rozjeta masarka trefila do tvare ... no proste pohoda jak z bezeckeho zurnalu.
Majice na pameti dvojkombinaci petky a desitky z pred par tydnu, jsem se tentokrat soustredil na doladeni poslednich par dnu pred pul marathonem. K jindy stridmemu obedu jsem si pridal dorticek, k snidani preslazene muffiny, po veceri trochu zrmzliny a pomer vypiteho alko a nealko piva jsem obratil ve prospech te mene popularni verze.
Uz v patek jsme dorazili do Kalamazoo, ktere je sice od nas jen neco pres hodinku autem, ale vzhledem k brzkemu startu (8:15) jsem nechtel riskovat nejake nemravne vstavani a divokou stihaci jizdu jako pri 10tisicich meteorech ... a tak jsme si hezky v klidku dosli navecer vyzvednout cislo a tricko, obhlednout misto startu a cile, parkoviste, provedli inspekce trate i hrozive vypadajicich kopcu a pak sup na veceri do mistniho pivovaru. Na mysli jsem mel puvodne samozrejme nejakou italskou provozovnu, ale neb jsme nic podobneho cestou neobjevili, vzali jsme za vdek tim pivovarem ... no asi si to dovedete predstavit, premlouvat me moje druha polovicka nemusela. I tak byly ale k veceri radsi spenatove tagliately s artichoky, zampiony a susenymi rajcaty zalite dvema sedmickami mistniho kvasinkoveho piva s malinovou prichuti. Ctete spravne, ... s malinovou prichuti ... konec koncu proc ne, normalni pivo se tady dle meho skoro pit neda a kvasinkova piva ja od svych nemeckych casu muzu, a ze tady do nich obcas strci pomeranc nebo citron, pripadne boruvky nebo tentokrat maliny jsem si jiz zvykl.
Pivo tedy dobre, vecere take, ale kdyz jsem pri odchodu mel pocit jako by se mi z malin v brise vykrystalizoval meloun, ktery si chce prohlednout Kalamazoo jeste za soumraku pojal jsem podezreni, ze jsem mozna preci jen prestrelil. Pak uz jen zpet do hotelu, pripravit veci na hromadku na rano a spat. Jako vzdy pred zavodem se prevaluji a budim kazdych deset minut, chvilku je mi zima, chvilku vedro, tu me to tlaci tady, pak zase me to simra tamdle ... poradne usnu az kolem treti rano.
V 6:30 dle planu drnci budik. Osprchovat, prevliknout, k snidani dve musli tycinky a pullitru pomerancoveho dzusu, pak asi litr vody. Odjezd v sedm, abychom v 7:20 vysedali u startu. Po malinovem melounu ani stopy, brisko splaskle, jen si musim kazdych 15 minut odbehnout ... jako jiz tradicne mam prujem a musim ze sebe dostat vsechno co jde, aby mne to nedostihlo nekde uprostred zavodu. Kousek po pul osme se rozbiham, tradicne si odfunim asi 10-12 minut, nohy tezke a unavene fucim jako lokomotiva i kdyz mam tempo srovnatelne s chodci. Klasika. Rozcvicit a pak takticka porada s moji lepsi polovickou. Plan je vyrazit rychlosti 8:00/mili a v cili prolomit 1:45. Dobeh tedy kolem desate rano plus minus par minut. Start v 8:15 se blizi, jeste obejmout, polibit a vyfotit ... a uz se sunu do chumlu pred startovni caru. Odhaduji ze je na startu 900 lidi, s casem 1:45 bych byl 250, posouvam se doprostred pole na zhruba 400.misto abych neprepalil start a mohl predbihat co nejdele. Po studenem tydnu je poprve jasno, zatim stale idealnich 7C ale brzy to pujde prudce nahoru. kdyz zazni startovni sirena prebehne mi mraz po zadech, rozbusi srdce a ja se davam do pohybu spolecne se stadem skoro dvoutisic dusoucich nohou.
... zapinam stopky az kdyz prejdu pres koberec, je to jiz vic jak 20 sekund po startu. Pomalu se rozebiham, jeste neni moc mista, ale take neni kam spechat. Vyrazime z parku rehabilitacniho centra Borgess, po par set metrech se dostavame na hlavni silnici, tudy stale rovne skoro tri mile. Konecne je vice mista, zacinam se pomalu sunout kupredu. Trochu se to micha, kazdy si hleda svuj prostor, soustredim se abych bezel klidne a zlehka. Kupodivu po matnem "vykonu" pri rozbehani ani pamatky, dech naprosto plynuly a rytmicky. Na prvni mili jsem za 7:41. Trochu rychleji nez jsem chtel, ale neva, klidne zvolnim. Lec v ten moment se dostavame na okraj skoro pulmiloveho sebehu k rece, nemam odvahu to takhle brzo pustit a otlouci si kolena a v podstate brzdim. Prakticky nikdo nejde prese mne, ale skupinka za kterou jsem byl zavesen se mi pozvolna vzdaluje. Druha mile je za hrozivych 7:07, ale je to urcite tim kopcem, uklidnuji se ze co jsem ziskal ztratim i s uroky cestou zpatky. Jakmile se dostavame na rovinku i skupinku prede mnou prakticky okamzite dobiham a nechavam za sebou. Snazim se zvolnit, ale i tak se neustale posouvam kupredu. Na rovnych usecich to jde velmi pozvolna, pri jakekoliv zatacce nebo tereni vlne najednou doslova preskocim nekolik lidi. Prichazeji prvni obcerstvovacky, jsou jich mraky, snad na kazdem pul kilometru. Moc tomu nerozumim, ale asi to bude mit co do cineni, ze se tudy za pul hodiny pobezi jeste doprovodna petka kde bude par tisic lidi. Mijime hotel Radisson kdyz tu nahle se z nej vyriti pikolik ve fraku s velikym papirovym poharem ... pokrikuje na nekoho kdo je tesne za mnou, ze pry ma "ale jen vodu" cela epizoda evidentne vzbudi veseli v cele nasi grupe. Propletame se ted ulickami centra Kalamazoo a moje treti mile je za 7:21. Strasne !! ... Opravdu se snazim zpomalit, ale bezi se mi velmi lehce a klidne, moc se mi to nedari a stale se posouvam kupredu. Dalsi casy si presne nepamatuji ale na znacce "6miles" jsem ve 44:35. kdyz to prepoctu na 10K je to osobak o nekolik minut, ale nechci si to pripoustet je v tom ten kopec ktery jeste musim vybehnout nahoru. Nevim presne kolik mi do nej zbyva, snad mile mozna mene, vyhlizim obcerstvovacku s vodou abych do sebe nasoukal energeticky gel a poradne to zapil. Pred tim jeste v jednom mirnem stoupani na moste predbiham chlapka co se jako jediny za poslednich 5 mil dostal prese mne. Kdyz ho mijim zaslechnu "ze mi to jde skvele, jen tak dal, at se drzim". Take na nej houknu nejake povzbuzeni, ale zmizi mi za zady. Pak obcerstvovacka a cviceni s gelem a je tu sedma mile, opet rychle, tentokrat za 7:35. Ohlednu se a chlapek za mnou, ze to zkusi se mne drzet. Trochu zpomaluji, odpocivam a necham ho dobehnout, rikam mu ze si myslim ze to ale dlouho nevydrzim, ze jsem to nejspis prepisk a ze me ten kopec zabije. Pred nami je postarsi dvojice, domlouvame se ze se jich zkusime udrzet, urcite pujdou kopec spolehlive, to veterani umi. Zatacime ostre doprava a rovnou do kopce, je to skoro pul mile jenom nahoru, asi 40 metru prevyseni v nekolika vlnach. Ze zadu se pres nas prezena nejaka mlada holka ani nestacime pozdravit. Veteranka okamzite odpadava, chlapik ve dle mne je o krok zpet a veterana brzy stahneme. Nevim co mam delat, jsem najednou sam, prede mnou velka dira a kam az dohlednu tak kopec. Trochu zpomaluji ale snazim se drzet rytmus. Po par vterinach uslysim dvoji dychani za zady, chlapek i s veteranem se za mne zavesili. Po dalsich par metrech mne zacinaji povzbuzovat, asi vymenou za to ze je vytahnu. Kdyz se vyskrabeme na kopec, tak se vzajemne pochvalime a podekujem si za pomoc, zni to ted trochu legracne, ale v realite to byla velmi zvlastni a emotivni chvile. Kdyz se cesta srovna jdu opet dopredu a nabiram rychlost. Uz vidim odbocku do parku k jezeru, znam to z mapy, jsem presvedcen ze je vsem kopcum konec. Na osmou mili dorazim v 59:58. Je to neuveritelne, ale krpal smerem nahoru byl take pod osm. Vnimam ze jsem ted v nejake ne prilis dobre ctvrti, ale co, najednou je tu obcerstvovacka ... veskere osazenstvo mladi cerni kluci. Predhaneji se v povzbuzovani a v tom kdo lepe poda vodu nebo energy gel. Otazka cti. vztycim na ne s diky palec a zahybam do parku ... ale ouha, totalni padak ze by z toho mohla byt snad i cerna sjezdovka. Drzim se a supim jako Ikarus brzdici motorem kdyz se riti z Kacerova. Vim ze to opet budu muset nastoupat zpet, nevadi mezitim obkrouzim jezero. Cesta se ale vine parkem jak zapomenuta hadice v trave, takze neni prilis videt dopredu. V zornem poli mam tri chlapiky, dva pomerne rychle sebehnu, pak se cesta zacne vlnit i v horizontalni dimenzi. Probiham kolem znacky s devatou mili a neverim svym ocim, milovy mezicas je za 6:56, takhle jsem poprve a naposledy frcel pri minule petce. No, ja vim, zase je v tom ten kopec dolu. Na vrsku dalsi krute vlny dostihuji posledniho chlapika co vidim pred sebou. Zastavuje, dal to asi nepujde. Uz kdyz se priblizuji hulakam na nej at to jeste nevzdava, ze ted je to jen rovinka a pak trochu z kopce ... on mne na oplatku povzbudi kdyz jej predbiham a slibi ze to jeste zkusi. Dalsi obcerstvovacka a serpentina stoupajici zpet na hlavni silnici, kde by to uz snad melo byt jen rovne. Obcas se mi na obzoru, nez zmizi v zatacce, mihne jedna bezkyne, jinak jsem opet sam. Kopec si opet odsupim, snazim se drzet rytmus, ale nervu do toho vsechnu silu. Mam panickou hruzu ze bych mohl narazit do zdi jako kdysi v Nemecku. Mijim znacku desate mile v case 1:14:58, snazim se rozpomenout na Hejkala za kolik si to on minuly tyden odhykal, ale nemuzu si vzpomenout. Tahle mile je tesne pres osm, jeste zadna krize, ale podvedome jsem se setril do kopce. Na rovince ale opet chytam rymus i rychlost a pomerne brzy stahnu bezku pred sebou. Jdu pres ni, snazim se ji povzbudit a ona se mne chyta, ze se zkusi zavesit, ale ze v konci casto zhasne. Rikam ji ze to ja obvykle take, ze jeste trochu mohu, ale nevim jestli mi to vydrzi. Bezime pul mile spolu, viditelne se dotahujeme na nekolik lidi pred nami, ale muj motor zacina trochu ztracet vykon. Tlacim holku pred sebe, at na mne neceka. Vzda-li se mi vzdy na 10 metru, ja se trochu proberu, dotahnu se vydrzim to 50-60 metru a zase se zacnu propadat. A pak znovu, klasicka ksandovana. Dalsi mile nekde k sedmi ctyriceti, zacinam si poprve uvedomovat ze to mam moznost dostat pod 1:40. Snazim se spocitat, kolik si muzu dovolit ztratit, kolik ziskam jeste poslednim nastupem v cilove rovince, ale cisilka se mi motaji a pletou. Zahybame do predposledni zatacky, ted jeste mile a pul skoro rovne a pak jen par set metru parkem do cile. Zahlednu svou D., foti a povzbuzuje, rika ze uz jen posledni kilometr, jeste jeden kopecek ale ze pak uz uslysim hlasatele ... bezi kousek se mnou, rikam ji ze uz nemuzu, ze jdu moc rychle ... ale tleska a krici jeste dlouho kdyz se ji vzdaluji. Trochu premyslim o novych informacich, kopecek tam zadny byt nema, kilometry jsou to jeste minimalne dva ... ach ty jednotky, nemyslela treba mili ? ... probiham prave kolem 12 mile, opet je to nekde k 7:35, jeste mirna zatacka a ted uz to vidim, dalsi sesup dolu, mustek pres ricku a opet se drapat nahoru, no uz vim co myslela, neni to tak strasne jako ty kopce pred tim, ale labuz na rozloucenou to take neni. V dalce uz poznavam park i rehabko, vidim zatacku co svadi bezce do parku a rozhodnu se jeste trochu zatlacit. Brzy stahuji bezce co mi visel 40 metru pred ocima posledni tri mile i svoji byvalou pruvodkyni, ktera mi mezitim utekla skoro o padesat metru. Zahybame spolecne do parku, povzbuzujem se k poslednimu nastupu, ale asi 150 metru pred cilem mi dochazi sily, poustim ji pred sebe, ze zadu se pririti nejaka mlada dracice v oranzovem plavkovem dresu jako by bezela ctyrstovku, na tu nemame ani jeden, dale ztracim, jde pres nas i bezec, ktereho jsem udolal pred par sty metry svym nastupem, jenze on si to asi lip spocital. A pak uz uplne posledni zatacka a prede mnou koridor do cile a velke zlute digitalni hodiny ... tika tam neco pre 1:38, no to snad neni pravda, jen at to tam zustane, snazim se vymacknout posledni sily aby tam nenaskocila devitka ... ktera to opravdu nestihne. Dostavam medaili, dobrovolnice mi odsnerovava cip, chvali a povzbuzuje a zve urcite na pristi rocnik. Ja si pripadam jako v tranzu, jako bych si neco slehnul, a vubec nerozumim kde jsem se tam vzal tak brzo. Mezitim s asi 30 vterinovou ztratou dobiha chlapik co jsem ho vytahl do prvniho kopce, gratulujeme si a dekuje mi, ze celou cestu visel za mnou, ze se me snazil stahnout, ze to neslo, ale ze by jinak to tempo sam neudrzel. Male pratelstvi na cely zivot.
Oblezu vsechny stanky s obcerstvenim, nacpu si kapsy pitim a jidlem a jdu proti smeru behu setkat se s D., cestou nejdrive sam, pak spolecne fandime houstnoucimu davu. Bohuzel nemuzeme zustat do konce, musime se jeste vcas odhlasit z hotelu. Mezitim se uz vyvesuji prubezne vysledky a dovidam se, ze tzv. "gun time" cinici 1:38:51 se v podobe casu mereneho chipem smrskl na 1:38:24 odpovidajici 120.mistu ... kdyby mi to nekdo rekl dopredu, zaklepal bych si na celo ... a ani ted se mi tomu skoro nechce verit.