Kam až mě nohy donesou...

... o vášni k běhání, o ultramarathonu, o přírodě a snad trochu i o lidech - sobě i jiným pro radost.

středa, března 21, 2007

Králem pětsetdesítky aneb běh za bludičkou


Diky rozstonani se me lepsi polovicky jsme misto minuleho vikendu mohli za oslavou naseho desateho vyroci vyrazit az tento tyden. Samozrejme jsme si chteli najit neco neobvykleho, originalniho ci jinak zajimaveho, abychom i po dalsich desiti letech meli na co vzpominat. Kdyz jsme pak objevili moznost romantickeho ubytovani v majaku na utesu u Velkeho zalivu na Hornim michiganskem poloostrove byli jsme v silnem pokuseni. Vzdalenost od nas priblizne 430 mil, tedy zhruba 8 hodin kdyz pocitam i pauzy na curani a dotankovani paliva, sice neni pro stredoevropana typicka vyletnicka distance, ale my uz jsme si po americku tak nejak zvykli. Kdyz se navic v upoutavce na onen majakovy penzion nabizi i moznost zabavy (= "entertainment") v osm kilometru vzdalenem mestecku Big Bay se 320 obyvateli nebylo co resit. Dale netreba zachazet do nudnych (pro ctenare) intimnich detailu naseho pobytu, a spise se budu soustredit na bezeckou cast tohoto vyletu. Vzhledem k nasim cestovnim planum a vcasnemu odjezdu z Okemosu jsem se nemohl ucastnit dlouho planovaneho sobotniho zavodu na 5K, v kterem jsem si i pres cas v oblasti 23 minut delal ambice (diky tradicne slabsi konkurencei) i na medailova umisteni ve sve vekove kategorii. To mne obzvlaste mrzelo a trasu odjezdu jsem naplanoval podel trasy onoho zavodu. Kdyz jsme pak mijeli had bezcu stacici se smerem k cili hlasite jsem mlcel a pootevrenym okenkem si nechal chladny vzduch foukat do oci, kteraz dle planu okamzite zavlhla, coz samozrejme neuslo pozornosti me zeny. Ta se na oplatku zacala empaticky zajimat o nejblizsi terminy vsech ostatnich zavodu v okoli, div mne hned nekam neprihlasila ... ale to uz zase odbiham ... nicmene chut nebo spise hlad po behani se vezl celou cestu s nami a nevystoupil ani kdyz jsme po sesti hodinach museli dotankovat v Munisingu.
Jestli to byl jeste vysledek ranniho sentimentu, nebo spise uz produkt nahlodaneho svedomi, ze by mi opet vypadl treninkovy beh, byl jsem hned po zabydleni v opravdu nadhernem majaku (zvenci i zevnitr), propusten se slovy: " ... at ten tvuj hodinovy beh ale netrva moc dlouho !!", a vyrazil jsem ven. Prvni vybeh byl tak spise nazdarbuh, proste smerem kudy vedla cesta. Jak jsem byl z te dlouhe jizdy zkrouceny jak paragraf, najednou jsem mel pocit ze se mi chce telo proste volbe rozbehnout, kdyby mohlo, snad i rozletet po lese, a s hruzou v ocich jsem si uvedomoval ze svuj lehky vyklus frcim pravdepodobne nekde kolem 5:00/km, coz je pro mne solidni tempo beh. Cesta byla mekka a krasne tlumila, neb byla z ujezdeneho mokreho pisku. Podel ni priblizne 40 centimetru hluboky snih k nejakemu sebehu na lesni pesinu ale nelak. A tak jsem proste pokracoval dal dokud jsem nenarazil na ceduli "DEAD END", kde jsem se vzorne otocil a nasledujice losi stopy v pisku vydal jsem se zpet k majaku. Zacinalo se pomalu smrakat, ale cas na hodinkach ukazoval teprve kolem 30 minut behu, stocil jsem to tedy jeste na jedine mozne krizovatce smerem k mistni metropoli Big Bay. Po ctvrthodine jsem se opet obratil k jiz do dali blikajicimu "domovu". Bylo z toho nakonec hezkych 11 a 1/4 km za 57:44. Po umorne ceste autem jsem se znovu narodil.
Druhy den jsme bezkovali jako o zivot a na behani nezbyl vubec cas. Pripsal jsem si druhe breznove UOFF, ale za to se mi zrodil napad na krasny dlouhy beh, jiz podruhe presunuty nouzove na pondeli. Projeli jsme si totiz mistni "atrakci" okresni silnici cislo 510. Jde o asi 60km dlouhou prasnou cestu vinouci a kroutici se lesy a kopci na severo zapad od Marquette (sousedni mestecko Big Baye vzdalene pres 40km a zaroven nejvetsi mesto Horniho poloostrova s 19.5tisici obyvateli) v podstate od nikud nikam, neb nevede pres zadnou vesnici, jen podel srubu a chysi mistnich lovcu a samorostu. Je predevsim znama zvysenou moznosti potkat medvedy, soby a vlky a panenskou prirodou kolem. Krome par rovnejsich mist se vlni neustale nahoru a dolu, doleva a doprava pres horske potoky a bystrinky ... jednim slovem nadhera. No a me nenapadlo nic lepsiho nez se nechat po vzoru ruznych pohadek nechat zavest svou milou zenou 22km do temneho hvozdu, kde se se mnou se slzou v oku rozloucila, s tim, ze nesezere-li mne nejake zvire setkame se opet po nekolika hodinach, a zbloudim-li na scesti, nejpozdeji po setmeni me svetlo majaku za mou milou opet dovede. Jeste polibek na rozloucenou, utahnout satek, zkontrolovat tkanicky a hura ... jenze ouha ... byl jsem vysazen v udoli a prvni 2 km se musim drapat nahoru. Sice jeste sviti slunicko, ale fuci z boku ze by elektrina mohla byt opet zadarmo. Za hodinu se zatahne, vitr nabere silu vichrice, a tesne nez dobehnu domu zacne vanice ... ale to jest nevim. Sunu si to kupredu, zpatky ni krok, a po ocku smiruju zda-li si mne uz nevycihal nejaky hladovy medved, pripadne smecka vlku. Hrozba vsak prichazi ze shora, kdyz nade mnou chvili krouzi hejno krkavcu. V tu chvili se nastesti prehoupnu pres jeden kopec a tempo trochu zrychluje, asi vypadam preci jen ziveji, a krkavci se vzdaluji, zrejme si vyhledli snadnejsi obet. Cesta je dnes rozblacena, na mnoha mistech jsou vyjete koleje, prebiham ze strany na stranu, obcas hopkam jako kralik ... cvachta to a blato lita do vsech stran. Cas od casu (jednou za deset minut) mne mine nejaky starousedlik s rozhrkanym a zrezivelym nakladakem. Ziraji na mne jako na zjeveni, ale vrozena slusnost jim neda a vsichni mi zamavaji. Odpovidam mirne zvednutou pravici jako bych sem patril od jakziva a slo o me stare zname s kterymi se za chvili sejdeme v hospode "U drevorubce". Cesta ubiha rychleji nez bych cekal, druha polovina je vicemene z kopce a musim se trochu brzdit, i kdyz nekdy brzdeni netreba, to kdyz vitr zaduje v protismeru a ja se de facto zastavim. Jeste ze je cesta mokra, to by byla mracna pisku ... zuby by mi skripaly jeste v Okemosu ! ... Ke svemu zklamani ale i uleve nepotkavam, zadne zviratko vetsi nez chipmunk ... o to vice si vsak uzivam huceni temneho hvozdu a cesty ktera dnes vecer patri jenom mne. Napada mne ze asi takhle bych si predstavoval reklamu, ktera by mne zarucene dostala ... aspon na par chvil byt kralem naprosto bezvyznamne silnice.
Dobiham svych pribliznych 22km zcela vycerpan, poslednich deset minut melu z posledniho, vichrice mrazi, ale svetlo majaku mne hypnotizuje jako bludicka, bez ktere jsem proklet a s kterouz jsem zatracen. Dobiham presne po dvou hodinach a par sekundach promrzly na kost v blaznive vanici a dole pod utesy buraci dvoumetrove vlny rozboureneho Horejsiho jezera.

4 Comments:

At 22. 3. 2007 19:22:00, Blogger Lasky said...

Hmm, tak mám takový zvláštní pocit a moc často ho nemám, je to závist. To je fakt paráda, nechat se zavézt někam do neznáma a běžet po cestě zpět. Super. Je to fakt příjemná dovča. Máš pravdu je to tak nějak z reklamy, škoda té vánice, trošku lepší počasí a byla by to pohádka. Víc takových běhů, no a taky je to hezky napsaný...

 
At 22. 3. 2007 19:24:00, Blogger Lasky said...

Please, ještě nějaké foto. Dík.

 
At 22. 3. 2007 21:23:00, Blogger Running Shadow said...

diky ! ... no jo ... to se po sto letech zase jednou podaril nadherny beh, ze si to snad i sam sobe musim pochvalit. Posledne kdyz jsme jeli do Champaigne v Illinois, tak jsem behal po betonovem chodnicku kolem dalnice kilak na sever, pak kilak na jih, pak zase zpet a zase znova, jak krecek v kleci ... clovek nikdy nevim, kam se dostane.
Foto mozna pridam, az to vyvolame, Horejsi jezero pokryte ledovymi krami je opravdu nadherne, jsme staromodni a mame stale jeste fotak s filmem ;-))

 
At 25. 3. 2007 0:18:00, Blogger The Scott Family said...

very romantic :)

 

Okomentovat

<< Home