Týden utrpení

Tenhle tyden nezacal spatne. To ze sem se dokazal odhodlat bezet i v tech dosud nejhorsich mrazech zafungovalo jako maly psychologicky doping. Lec ve stredu uprostred dalsiho tradicniho ranniho behu jako rana z cisteho nebe zakously se mi do zad nejake zakerne potvory ... proste dostal jsem z niceho nic obrovske krece ktere mi zacaly rvat plice a zebra do sebe ... slo se nadechnout, ale diky paralyzujicim bolestem vubec neslo dostat vzduch z plic zase ven. Bolesti i pocity jako pres kopirak totozne s temi ktere mne zatim poprve a naposledy potkaly nekde kolem 30teho kilometru meho jedineho marathonu. Tehdy jsem vse pricital velke dehydrataci, spatnemu obcerstvovani a unave z narocne trati na niz jsem nemel nalezite natrenovano. Ale co nyni ? ... po peti kilometrech lehkeho ranniho vyklusu ? Co jsem udelal spatne tentokrat ? ... posledni 4 kilometry jsem se domu dobelhal promrzly na kost a zkrouceny jako paragraf, nejsouce ani schopen telo udrzet v poloze typicke pro clena druhu homo sapiens. Vysvleknout se z mokrych hadru byla pulhodinova operace plna bolesti, hykani a zoufale sprostych nadavek. V tomhle stavu jsem ani nemohl jit do prace a tak jsem se slozil do postele. K polednimu jsem se vzepjal k nadzivotnimu vykonu a na nekolik etap privlekl laptop a sepsal dopis Milosi Skorpilovi do poradny z Behej.com ohledne meho zraneni. Odpoved prisla po par hodinach, ponekud prekvapiva, avsak pomerne odhodlaneho zneni. Ze by zrejme nemelo jit o zraneni svalove, ale o nasledek spatneho dychani vedouci k podtlaku mezi pohrudnici a branici, kterez se nasledne slepi a jedna tak taha druhou. Nejlepsi by bylo snazit se to pry rozdychat, i pres to ze to muze byt velice bolestive. No nevim ... jeste jsem o podobnem "slepovani" nikdy neslysel, ale preci jen Milos je Milos a nasledne jsem si dohledal ve svych zapiscich ze v minulem pripade mne bolesti presli jeste ten samy den vecer ... tak asi nemohlo jit tehda o svalove zraneni. Bohuzel tentokrat to tak rychle nebylo, i ve ctvrtek jsem byl tak neschopne nemotorny a zada bolela ze i ten den jsem zustal doma. Ale na druhou stranu jsem uz nedostaval krece ktere by mi kratily dech. Zacinal jsem propadat zoufalstvi, neb jsem mel na nedeli planovany prvni letosni zavod na 5km, tradicniho Icemana, tedy zavod ktery jsem bezel i loni. Vlastne jsem se na nej strasne tesil a vlastne byl tento beh zdrojem spousty motivace diky ktere jsem dokazal vstavat kazde rano do takoveho marazmu. A ted bych o to vsechno mel prijit ?
Preci jen bolesti trochu povolovaly a zacala se mi navract ztracena ohebnost. Ale ani v patek to jest neebyl zadny zazrak. Bolesti v zadech sice slably, ale stale jsem si pripadal jako by cela zadni strana meho hrudniho kose byla namozena nejakym naprosto gigantickym zaprahem. I na omak to vsude mezi zebry bolelo jako kdyz dloubate do spravne uzrale modriny. Vzpomnel jsem si zase na Milosovu radu ... takze kdyz rozdychat, tak rozdychat ...
Nemel jsem odvahu vyrazit ven, preci jen co kdyby mne to zase chytlo daleko od domova, posledni promrznuti jsem jen tak tak neodnesl i solidnim nachlazenim, a vyrazil jsem radsi jen do nasi malinkate telocvicny. Nejprve jsem vlezl na stepper simulujici chuzi do schodu. To mne docela rychle rozehralo, zacal jsem dychat jako lokomotiva, ale pohyb se obesel bez vetsich dynamickych prvku ci narazu, kterymi je doprovazen beh. Chtel jsem se proste co nejvice zadychat s minimem pohybu, jestli je bolest nekde na plicich ci na branici, nebo jestli je to ve svalech okolo. Po ctvrt hodine se od meho funeni zacalo orosovat i nejblizsi zrcadlo. Bolest obcas probleskla napric zady, nebo vystrelila do boku, ale nebyla korelovana s rytmem dechu. To bylo dobre znameni ... mohl jsem zkusit bezet ...
Prelezl jsem si tedy na behatko, nastavil snecich 5 mil za hodinu a nutil se klusat v rychlosti v ktere casto jenom chodim. Docela to slo, ale s nekterymi otresy se bolest sirila do vsech moznych smeru. Snazil jsem se dychat co nejhloubeji to slo a zaroven drzet hlavu i ramena nizeji nez je muj obvykly postoj. To vypadalo ze znatelne pomaha a tak jsem si kazde dve minuty zrychlil pas o desetinku mile. A takhle stale rychleji. Sice to obcas vypadalo, ze je muj stav na hrane, ze uz-uz se to zase vsechno sesype, branice se mi "zamota" s pohrudnici a ja se zkroutim bolesti na pasu, ktery mne pak nemilosrdne odmrsti na blizkeho korejce snaziciho se na rotopedu vyjet kopec minimalne srovnatelny s horskou premii druhe kategorie ... ale nastesti se nic dramatickeho nekonalo a s postupujicim casem moje rychlost lezla stale nahoru, az dosahla 7.4 mil/hodinu a ja v case 47:56 ubehl 5 mil. To jsem povazoval za dostatecne presvedcivy test, ze by se v nedeli preci jen behat mohlo. Kdyz jsem slezl z pasu, snazil jsem se jeste trochu stretchovat, ale zada stale byla zatuhla a zmozena. Nechal jsem toho, jeste bych si nakonec neco doopravdy urval.

Kdyz jsem se v sobotu rano probral, opet jsem se nemohl ani rozumne ohnout, ale nastesti se ukazalo ze to jde preci jen casem rozhybat, a kolem poledniho tedy v dobe, kdy se mel nasledujici den bezet Iceman to uz bylo prakticky bez problemu. I presto jsem si ale jit zabehat netroufl, setrice sily na nedeli ... o te ale az zase zitra.