Ctyri body misto peti-a-pul

Padajice hlady, dostali jsme se vcera domu az kolem desate vecer. Svete div se, z nejakeho nahleho a zvrhleho popudu jsme oba dostali chut na topinky. Tak proc ne, rozpalit olej na panvi, hodit na to par kousku chleba, k tomu udelame salat, sklenku vina a bude dobre ! ... a bylo !! ... a ani kdyz jsem kolem jedenacte do sebe nasoukal posledni promastenku a zakousl to poctivym kusem ovciho syra, nepojal jsem podezreni ze by nemuselo jit zas az o tak dramaticky inteligentni gastronomicky pocin, zvlaste ve vztahu k ranim planum jit opet konecne behat.
Tropicka vedra, kdy u nas bylo az 35 stupnu konecne trochu polevuji, presto uz kolem seste rano bylo solidnich 18 stupnu a rychle to stoupalo. Citil jsem se dobre odpocinut, tak tedy proc konecne nevyrazit. Oblekani i obouvani slo pomerne hladce, od bytu ze schodu jeste take. Ale uz prvni kroky po parkovisti nevestily nic dobreho. Vlhko jako ve skleniku, a bricho jakoby narvane kamenim me stahuje dolu, div si do nej nekopu pri behu koleny. Ale co !! Budu drsny, a ubehnu vsechno poctive dle planu, prekonam se a tim se posilim dvojnasob, moralne i fyzicky. Po pul mili mne me nadseni opousti a premyslim o tom ze bych se jeste mohl vratit domu. Uz-uz se obracim, ale najednou proti mne bezec, je to od pohledu znama Korejska tvar stredniho veku. Kdyz je zima, behava kazde druhe rano v dzinach (!!!), dnes ma kanarkove zlute trenyrky. Tak to tedy ne, pred nim se prece nemuzu dat potupne na ustup. Drzim smer, kdyz se mijime, pozdravime se a rychle se vzajemne vzdalujem. Kdyz uz je jasne ze i kdyby se otocil tak uz nepozna jestli jsem zpomalil, tak zpomalim. Topinky se zacinaji nebezpecne prevracet. Kdyz vydrzim jeste minutku, Korejec zabehne a ja se budu moci domu vratit "se cti". Jenze pak vychazeji ze zatacky zname chodecke tvare. Seniorsky par, on svizne kraci, ona obcas pomalinku kluse. Potkavam je kazde rano na tom samem miste, bez ohledu na to jestli vstanu o par minut drive nebo pozdeji. Museji mit se mnou synchronizovaneho budika. Uz z dalky se zdravime ... muj usmev je ale spise krecovity, pred nimi otocit take nemohu. Mijime se na prvni mili. V duchu si pripisuji prvni bod tohoto tydne ... hmm, uz jich tam melo byt jedenact. Tak to tedy ne, jeste to preci jen zkusim. Zacinajimi tezknout nohy ... ale na konci Kinawa Road odhodlane zahybam na Dobie Road, nejak to zlomim ... nejsem prece maslo dvojka. Po dalsi pul mili se mi chce zvracet. Mam posledni moznost zahnout nekam do lesa, dal uz budou domky na obou stranach. Krkam nahlas do rytmu behu, treba to jeste prejde. Nejhorsi krize je kdyz probiham kolem luteranskeho kostela. Protestanti jsou mi obecne sympaticni, prece jim to tu nepobleju !! ... pomyslim si tajne v duchu ... a presne v ten moment jako mavnutim proutku zazivaci potize mizi. Chytam druhy dech, dokonce viditelne zrychlim. Dostavam se pln optimismu do pulky trati na rohu Dobie a Hamilton, odtud to je povetsinou mirne z kopce, tak to uz pujde, uz mam vyhrano. Teprve ted vnimam, ze jsem uplne durch propoceny, kdyz slunce vyklouzne z pod hustych sedych mraku pripadam si jako na grilu. Uz bude dobre pres dvacet. Po trech milich se topinky rozhodli zkusit to jinudy, kdyz to neslo horem, urcite jsou i jine cesty ... kudy se prodrat na svet. Zachvacuje mne panika, cim pobezim rychleji, tim drive budu doma, ale ty otresy nedelaji dobre mym strevum. Pobezim-li pomalu, ... no radsi na to ani nemyslim a prohlizim si vsechny krasne domky v okoli, projizdejici automobily a pubertaky co znudene cekaji na svuj skolni autobus. Dobiham na roh Hamilton a Okemos, nadeje je stridana zoufalstvim, vsechny pocity obvykle spojene s rannim behem se zuzili do kalkulace realneho rizika. Dobiham na ctvrtou mili, domu je to jeste jedna a pul, tedy skoro 15 minut ... kdyz probiham malym parcikem u reky prichazi necekana spasa ... jsou tu piskoviste ... prolejzacky, houpacku pro deti ... a zaplat Panbuh ... uhledny domecek s cistymi a plne vybavenymi socialnimi zarizenimi, asi pro podobne zoufalce. Dal to neni treba jiz naturalisticky rozmazavat ... a tedy jen pro poradek dodam, ze me v tom parku pokousali za trest jeste komari, a ze mi nohy ztuhly tak, ze uz jsem to nerozebehl a musel dojit domu pesky. I kdyz jsem tenhle prispevek zacal psat jeste nez jsem si precetl Trageduv posledni prispevek, myslim, ze se hodi jako doklad ze se stale jeste ze vsech tragedu nestali chrti nebo tucnaci.