Ještě k tomu hydrantu a naposledy kolem mrtvého skunka
Snehova boure co ochromila americky stredozapad se o nas nastesti jen otrela, a tak i pres agresivni varovani pred prichazeji "winterstorm" nam byly v noci na nedeli nadeleny jen 2-3 cm mokreho a namrzajiciho snehu. To by samo o sobe nebylo tak hrozne, nanestesti ale polovina cest byla stale pohryta prakticky cistym ledem, coz vedlo k pomerne vrazedne kombinaci klouzaveho a nestabilniho hnusu. Ale abych sam sebe nepredbihal ... jako jiz tradicne byla nedele vyhrazena dlouhemu behu, na ktery jsem se po nekolika skvelych bezich z minuleho tydne opravdu tesil. Nevim, zda-li to bylo premirou koncentrace, ci rozcileneho vzruseni, ale behem sobotniho vecera jsem se provinil proti pravidlum zivotospravy. Snad to nebyl zadny hrdelni zlocin, ale sest piv evropske chuti a velikosti vecer pred planovanou petadvacitkou neni prilis moudra forma hydratace. Sice je tento vykon na hony vzdal mym osobnim rekordum z doby kdy jsem patril mezi velkoryse sponzory ceskeho pivovarnickeho prumyslu, ale pravda, v te dobe jsem se o behani ani prilis nezajimal. No nic ... stalo se, aspon si to budu pro priste pamatovat. Ne ze by se mi rano vstavalo s nejakou kocovinou, to nastesti ne, ale proste si myslim, ze odpocinek dany nocnim spankem nebyl tak kvalitni jak mohl byt. Nu neplakejme nad vlastni hlouposti, hup do teplaku, tricko, rolak, dalsi tricko, satek pres hlavu, baterku dnes nemusim, jeste narvat rukavice ... prendat vlozky do bot, nazout, zavazat, resetovat stopky a sup ven !!! Ceka nas krasnych 25km pri kterych si dokonale odpocinu, protahnu telo a vycistim mysl !!!
... jo houby !! ... hned po par krocich venku se do mne oprel silny protivitr a vmetl mi do tvare ledove jehlicky mrznouciho deste. Nestacil jsem dobehnout ani na krizovatku a pres bryle jsem skoro nevidel ... v rozpacich jsem zacal premyslet ze to dneska zabalim. Nohy ovesene hypotetickymi chmelovymi sisticemi mi take prilis nepomahaly ... trochu jsem doufal ze dozvuky nocni boure preci jen jeste polevi, ze to tedy zkusim, aspon par kilaku, vratit se muzu vzdycky ... a tak jsem zatahl hlavu mezi ramena, prihrbil jsem se do obrane pozice a vyrazil proti prirodnim zivlum. Prvni dva kilometry jsou presne na vychod, ty byly nejhorsi. Kdyz jsem dychal s trochu vice otevrenou pusou, bodaly mne ledove jehlicky do jazyka az to neprijemne stipalo ... bryle zasvinene od mokreho snehu, tricko se pomalicku promocuje z pokracujiciho deste, do bot to obcas splouchne, kdyz si vcas nevsimnu louze skryte pod snehem. Ve puvodnim planu jsem mel tri ctvercove okruhy po osmi kilometrech. No tak to ani nahodou ... kdyz dam jeden budu rad. Rozdelil jsem si kazdou stranu ctverce na useky po 300-400 metrech, podle ruznych odbocek, dopravnich znacek nebo postovnich schranek a neustale jsem se premlouval, ze jeste tamhle ... a jeste tenhle kousek, a uz to bude budto lepsi, nebo budu moci jit domu. Po 2km se cesta staci na sever a vede vicemene lesem. Fujavice byla preci jen odstinena stromy a ja se mohl trochu zotavit. I dalsi zapadni usek byl relativne v pohode, s vetrem v zadech by to byla brnkacka, ale zato prave zde byl chodnik v nejhorsim stavu. Ledovy podklad a na nem peticentimetrova snehova oranice. Podkluzovalo to pri kazdem odrazu. Cesta na jih byla opet po exponovane Okemos road. Vitr vanul z plani z leva a na chodniku se tvorily drobne zaveje. Byl jsem rad ze jeste ziju a rikal jsem si ze to zabalim. Ze uz to nema cenu ... ale preci jen, kdyz uz je zase snih, tak by preci jen bylo lepsi dat nejaky delsi beh, aspon se to trochu tlumi ... takze kdyz ne dnes, tak kdy ? ... a posetile jsem zabocil opet na vychod a oped do protivetru. Namrzly dest se nastesti zmenil v snih a zdalo se, ze i vitr trochu polevil. Ale nic naplat, vsechny kroky byly ztezkle a vydrene a stale jsem se musel premlouvat jeste k dalsi zatacce, a k dalsi znacce. Sliboval jsem si ruzne odmeny za to kdyz dobehnu tam a tam, predstavoval si jak si obradne zapisi dnesni kilometraz do planku na lednicce, jak s kazdym krokem smyvam sve chmelove hrichy, jak si mozna, kdyz budu opravdu hodny a dobehnu az dokonce budu moci utahnout pasek opet o jednu dirku vic ... no proste jsem se oblboval co to slo, abych nemusel myslet na to ze me vsechno boli, do dalsiho kopce se mi uz nechce a behani me nebavi ... protrpel jsem si boj s zivly behem na vychod, smerem na zapad zdolal tri mirna stoupani ktera se s casem menila na velehory a smerem na zapad odolal chemickemu utoku mrtveho skunka, ktereho nad ranem srazilo auto. A opet na jih, smerem ke konci druheho okruhu. Vitr dale zeslabl a preci jen jsem nasel jakys takys rytmus pri kterem jsem se posunoval kupredu. Koncil sestnacty kilometr, a kupodivu druhy okruh byl jen o 47 vterin pomalejsi nez prvni ktery jsem dal za rovnym 44 minut. Moralne povzbuzen, ci zaslepen, i kdyz jsem si slibil ze to zabalim, preci jen jsem zabocil opet na vychod. Zpomalil jsem a snazil se uklidnit, ze za odmenu muzu bezet tak pomalu jak se mi jen bude chtit, a kdyby se mi nechtelo, tak klidne muzu jit pesky, nebo se zase otocit a domu ... ale preci jen, kdybych jeste dobehl k tomu velkemu dubu ... to by pak bylo uz jen 100 metru ke skole, to bych mohl pokracovat jeste 150 metru k softbalovemu hriste, odtud uz je to jen par kroku k malemu parkovisti, tam uz bude sebeh do zatacky, zahnu na sever, no kdyz uz jsem tady tak ke kolejim to zvladnu, zase z kopce ... a prece se nezastavim na moste ... a bum, a byla tu zed jak vysita ... hned na prvnim stoupani ... jako kdyz na vas hodi deku ... sotva dycham a vlecu se kupredu, vyrazne pomaleji, pletou se mi nohy div o sebe nezakopavaji. Soustredim se na to abych nezastavil, telesne jsem v kelu, ale moralne me to spise nakopne ... to by v tom byl cert, aby to neslo, kdyz uz to vubec nejde ... tak znova aspon k tomu hydrantu ... ted to bude smrdet, nemuzu prece zastavit u skunka ... dneska fakt naposled ... jeste kousek ...
... asi neni nutne vyjmenovat vsechny znacky, stromy, postovni schranky ani mrtva zviratka podel cesty domu, aby bylo jasne jak moc to tentokrat bolelo. Dobehl jsem posledni okruh za 48:13 uplne vyrizeny, bez naznaku nejake radosti, ze jsem to preci jen vydrzel. Hlavne ze to je pryc a ja muzu jit domu ... totiz jit, spise pajdat ... s vedomim, ze do toho marathonu to jeste nebude zadna sranda a ze se to bude muset obcas solidne protrpet.
... jo houby !! ... hned po par krocich venku se do mne oprel silny protivitr a vmetl mi do tvare ledove jehlicky mrznouciho deste. Nestacil jsem dobehnout ani na krizovatku a pres bryle jsem skoro nevidel ... v rozpacich jsem zacal premyslet ze to dneska zabalim. Nohy ovesene hypotetickymi chmelovymi sisticemi mi take prilis nepomahaly ... trochu jsem doufal ze dozvuky nocni boure preci jen jeste polevi, ze to tedy zkusim, aspon par kilaku, vratit se muzu vzdycky ... a tak jsem zatahl hlavu mezi ramena, prihrbil jsem se do obrane pozice a vyrazil proti prirodnim zivlum. Prvni dva kilometry jsou presne na vychod, ty byly nejhorsi. Kdyz jsem dychal s trochu vice otevrenou pusou, bodaly mne ledove jehlicky do jazyka az to neprijemne stipalo ... bryle zasvinene od mokreho snehu, tricko se pomalicku promocuje z pokracujiciho deste, do bot to obcas splouchne, kdyz si vcas nevsimnu louze skryte pod snehem. Ve puvodnim planu jsem mel tri ctvercove okruhy po osmi kilometrech. No tak to ani nahodou ... kdyz dam jeden budu rad. Rozdelil jsem si kazdou stranu ctverce na useky po 300-400 metrech, podle ruznych odbocek, dopravnich znacek nebo postovnich schranek a neustale jsem se premlouval, ze jeste tamhle ... a jeste tenhle kousek, a uz to bude budto lepsi, nebo budu moci jit domu. Po 2km se cesta staci na sever a vede vicemene lesem. Fujavice byla preci jen odstinena stromy a ja se mohl trochu zotavit. I dalsi zapadni usek byl relativne v pohode, s vetrem v zadech by to byla brnkacka, ale zato prave zde byl chodnik v nejhorsim stavu. Ledovy podklad a na nem peticentimetrova snehova oranice. Podkluzovalo to pri kazdem odrazu. Cesta na jih byla opet po exponovane Okemos road. Vitr vanul z plani z leva a na chodniku se tvorily drobne zaveje. Byl jsem rad ze jeste ziju a rikal jsem si ze to zabalim. Ze uz to nema cenu ... ale preci jen, kdyz uz je zase snih, tak by preci jen bylo lepsi dat nejaky delsi beh, aspon se to trochu tlumi ... takze kdyz ne dnes, tak kdy ? ... a posetile jsem zabocil opet na vychod a oped do protivetru. Namrzly dest se nastesti zmenil v snih a zdalo se, ze i vitr trochu polevil. Ale nic naplat, vsechny kroky byly ztezkle a vydrene a stale jsem se musel premlouvat jeste k dalsi zatacce, a k dalsi znacce. Sliboval jsem si ruzne odmeny za to kdyz dobehnu tam a tam, predstavoval si jak si obradne zapisi dnesni kilometraz do planku na lednicce, jak s kazdym krokem smyvam sve chmelove hrichy, jak si mozna, kdyz budu opravdu hodny a dobehnu az dokonce budu moci utahnout pasek opet o jednu dirku vic ... no proste jsem se oblboval co to slo, abych nemusel myslet na to ze me vsechno boli, do dalsiho kopce se mi uz nechce a behani me nebavi ... protrpel jsem si boj s zivly behem na vychod, smerem na zapad zdolal tri mirna stoupani ktera se s casem menila na velehory a smerem na zapad odolal chemickemu utoku mrtveho skunka, ktereho nad ranem srazilo auto. A opet na jih, smerem ke konci druheho okruhu. Vitr dale zeslabl a preci jen jsem nasel jakys takys rytmus pri kterem jsem se posunoval kupredu. Koncil sestnacty kilometr, a kupodivu druhy okruh byl jen o 47 vterin pomalejsi nez prvni ktery jsem dal za rovnym 44 minut. Moralne povzbuzen, ci zaslepen, i kdyz jsem si slibil ze to zabalim, preci jen jsem zabocil opet na vychod. Zpomalil jsem a snazil se uklidnit, ze za odmenu muzu bezet tak pomalu jak se mi jen bude chtit, a kdyby se mi nechtelo, tak klidne muzu jit pesky, nebo se zase otocit a domu ... ale preci jen, kdybych jeste dobehl k tomu velkemu dubu ... to by pak bylo uz jen 100 metru ke skole, to bych mohl pokracovat jeste 150 metru k softbalovemu hriste, odtud uz je to jen par kroku k malemu parkovisti, tam uz bude sebeh do zatacky, zahnu na sever, no kdyz uz jsem tady tak ke kolejim to zvladnu, zase z kopce ... a prece se nezastavim na moste ... a bum, a byla tu zed jak vysita ... hned na prvnim stoupani ... jako kdyz na vas hodi deku ... sotva dycham a vlecu se kupredu, vyrazne pomaleji, pletou se mi nohy div o sebe nezakopavaji. Soustredim se na to abych nezastavil, telesne jsem v kelu, ale moralne me to spise nakopne ... to by v tom byl cert, aby to neslo, kdyz uz to vubec nejde ... tak znova aspon k tomu hydrantu ... ted to bude smrdet, nemuzu prece zastavit u skunka ... dneska fakt naposled ... jeste kousek ...
... asi neni nutne vyjmenovat vsechny znacky, stromy, postovni schranky ani mrtva zviratka podel cesty domu, aby bylo jasne jak moc to tentokrat bolelo. Dobehl jsem posledni okruh za 48:13 uplne vyrizeny, bez naznaku nejake radosti, ze jsem to preci jen vydrzel. Hlavne ze to je pryc a ja muzu jit domu ... totiz jit, spise pajdat ... s vedomim, ze do toho marathonu to jeste nebude zadna sranda a ze se to bude muset obcas solidne protrpet.
posted by Running Shadow @ 4:21 odp.
0 Comments:
Okomentovat
<< Home