Konec (s)něžných běhů

Po mesici pomerne tuhych mrazu se znenadani oteplilo. Rano se z mlhy, za kterou by se nemusel stydet ani Rakosnicek, rodi krasny a slunecny den, pricemz na noc se nebe milostive opet zatahuje, aby zeme nevychladla. Ledy na rekach pukaji a z poli a luk jako by se snih stahoval do lesnich stinu a haju. Jeste v utery bezim svuj tradicni nocni okruh po 5-10 cm vrstve udusaneho snehu. Naraz kazdeho kroku je mekkce tlumen a brzden. Ve stredu uz je tretina chodnicku naprosto hola a bezim po asfaltu nebo po betonu. Na zbylych dvou tretinach je tvrda ledova krusta pukajici a chrastici pri kazdem doslapu jako hrst sterku hozena do vylohy. I kdyz jsem si ubral jeden rolak neumerne se potim a prsty v rukavicich pali horkem. Z nekolika zaveji ktere jsem jeste vcera opatrne preskakoval zbyly smutne hromadky cehosi spinave krehkeho, kvuli kterym nestoji za to ani prizvednout nohu. Je mi smutno ze jsem se predesleho dne rouhal ... tak ted to mam, misto sametoveho snehu nekompromisni beton. Je sice pravda ze se okamzite zrychluje krok, kotnik pevne drzi, v zatackach neni nutne zpomalovat a bez nejakeho zvyseneho usili cas mereneho 8K useku klesa oproti sneznemu prumeru o vice jak tri minuty ... ale preci jen ... ty snezne tiche behy, kdy jedine stopy ve snehu byvaji nejcasteji ty vase ... ty tiche chvile kdy jste i uprostred mesta na svete uplne sami ... mi budou schazet.