Kam až mě nohy donesou...

... o vášni k běhání, o ultramarathonu, o přírodě a snad trochu i o lidech - sobě i jiným pro radost.

středa, února 14, 2007

"Ledový muž" - komorní drama o pěti kilometrech


Musim se priznat, ze jiz delsi domu ve mne hloda myslenka, ze skrze behani snazim se vice nez zoceliti sve telo spise realizovat sve hluboce skryte a v manzelskem zivote evidentne nenaplnene sadomasochisticke ambice. Fakt, ze po dlouhych dobach zacinam vzdy behat v tom nejsilenejsim moznem pocasi, at uz to jsou krute mrazy, dest, pliskanice ci tricitkova vedra tomu nahrava. Je-li pocasi behani nakloneno, tedy na jare ci na podzim, me behaci nadseni se periodicky vytraci ... na dukaz staci nahledout do archivu tohoto blogu. Dalsim podpurnym argumentem je, ze jsem se celou zimu skutecne a opravdove tesil prave na beh poradany universitnim triatlonovym klubem jiz tradicne uprostred unora zvanym Iceman. Beh neni obtizny svou 5km delkou, ci snad zradnosti trate, ale jistou vyzvou preci jen zustava doprovodne pocasi, ktere je zde v Lansingu touto dobou dosti mrazive a vetrne. Zarazejici je, ze jsem mel tu cest zavodu se ucastnit i loni, a presto, nebo mozna prave proto jsem se na nej letos tolik tesil, a nedokazaly mne odradit ani peripetie se zady popsane v minulem prispevku. Pravda, uznavam, ze pro mne bylo jistym vnitrnim zklamanim, ze v den zavodu teplota vystoupala z dosud prumernych -12 C na -8, ale s tim, ze zivot neni nekdy fer jsem se preci jen jiz pred lety smiril. Anyway ... jak by se po domorodecku reklo ... posledni minuty pred startem jsem si v houfu 150 podobne pomatenych jedincu se zornicemi rozsirenymi vzrusenim uzival ten spravny predzavodni adrenalin. Jak to asi tentokrat vyjde ? ... Co kdyz to zase prepalim ? ... co kdyz do me nekdo vrazi ? ... chytnou me zase zada ? ... zvrtnu si kotnik ? ... bude se mi chtit curat ? ... co kdyz neprolomim 25 minut ? ... co kdyz mi to pujde a dam to pod dvacet ? ... a nebo bych mohl vyhrat ? ... jasne ... to je ono, pobezim o vitezstvi, nejdrive 2-3 kilasky pomalicku za 5 a pak to napalim a v cili budu za 15:30!! ... a kdyz mi potece z nosu ... vzdyt nemam kapesnik ... mam radsi do rukavic nebo do rukavu ? ... treba mne bude nekdo fotit ... abych nevypadal jako Bjoerndahlen !! ...

... a najednou se neco ozve, jestli je to hvizd, nebo vystrel z pistole ci bouchaci kulicky uz neregistruju, dav se dava do pohybu a ja s nim. Na startu jsem se strategicky umistil na hranici posledni ctvrtiny bezeckeho pole, preci jen mam bohatou historii prilis prepalenych startu a trochu se bojim o ty zada. Okamzite zacnu dychat jako lokomotiva a visualizuji si svoji branici odlepujici se od pohrudnice (jeste jednou diky panu Skorpilovi, dobra rada nad zlato !!!). Sunu se kupredu, nemam ambice se propletat davem, ale i presto se zacnou pod nohami plest nejake divky co si i pres opravdu chodecke tempo stouply do prvni lajny. Nevadi, vyhnu se ... ted ostra doprava ... a protoze jsem na vnitrni strane davu, razem se katapultuji asi o 40 mist dopredu. jde to lehce z kopce podel reky. Fouka vitr asi 10 mph, trochu to je citit pres teplaky, taky tahne od vody, ale zatim dobry. Chrti v cele uhani jako o zivot, my na chvostu (tedy ted uz uprostred) se takticky presouvame abychom se jeden druhemu nepletli. Plice i zada drzi, tempo mi prijde pomale, tak jen vybocim z rady a necham pracovat gravitaci. Posouvam se kupredu, ale na rovince jsem odhodlan to zase zbrzdit, vim kde jsem mel loni krizi, kdyz to dotahnu az "tam" bez uhony, pak na to trochu slapnu. Co se namahy tyce, prijde mi ze bezim velmi z lehka, akusticky dojem je ale roven parnimu valci. Jsem tezky a dupu. Zacinam preci jen pomalicku dobihat tu tam nekoho prede mnou, ti mne zrejme slysi z dalky, ani se neotaci a klidi se mi z cesty. Preze mne uz nejde nikdo. Na prvni mili jsme za neco kolem 7:45, ale cert vi, loni ta znacka byla asi o 50 metru bliz. Je to jedno, sunu se dal, nechavam se vynaset zatackami, v kterych vetsinou nekoho stahnu o par kroku. Do dvou kilometru jeste splyvam s hlavnim proudem (mainstream runner), pak je asi nejhorsi usek, kratke ale ostre stoupani. Na upati dobiham skupinku asi sedmi bezcu, kteri se tahnou za sebou jak skolka na provazku. Instinktivne brzdim, tady jsem se loni zbytecne vyflusal ... ale i presto jeste nez dorazime na vrchol, tak se proplizim podel cele skupiny. No teda ? ... jde to zase z kopce, trochu odpocivam, ale mam delsi krok a tak dobiham par holek v batikovanych trickach a nejakeho dlouheho kluka. Pole se ted uz trha na jednotlive skupinky. Drzim se te sve a hned jak prijde zatacka ... frrr ... necham se vynest po vnejsi strane, holky ani nemusi uskakovat. Zda se ze jedna toho zacina mit dost, tak se deli a druha se zavesi za mne. Ta pomalejsi dobehne nakonec skoro o minutu a kousek za mnou, ta lepsi me jeste jednou vezme uprostred posledniho tahleho stoupani, ale nakonec dostane 18 sekund. Snazim se tam setrit trochu sily, dva lide a batikovane devce se vynori ze zadu, ale i presto se dostavam pres dalsich 5 nebo 6 bezcu. Tesne pod "vrcholem" jeden z tech co se priritili ze zadu odpadava, a ja se opet dostavam pred batikovanou holku. Dostavame se nekam k tretimu kilometru trat se staci na dlouhou rovinku. Prede mnou jsou dva osamoceni bezci, pred nimi skupinka asi 5 dalsich a pak dira. Po par stech metrech potkavam u trati svou zenu a sve 2 pratele, tedy on+ona. Jeci jak na lesy, mavaji, foti, tleskaji a povzbuzuji ... je to asi nejvetsi fanklub, ktery jsem kdy na nejak zavode mel, nechci je zklamat, samozrejme se do toho opru a snazim se pred jejich ocima dostat pres tu bandu prede mnou. Kupodivu to bezi uplne samo a fakt pres ne prelitnu jako nic. Do cile zbyva neco malo pres kilometr, me se bezi pomerne dobre, i kdyz si pripadam jak parni valec mezi harfistkami ... a najednou je prede mnou pekna dira, nikde nikdo, dalsi skupinka az tak 50 metru prede mnou, za sebe se neohlizim, ale nikoho pres svuj vlastni dusot neslysim. No nic ... dam si aspon na zaver takovou casovku ... Shodow vs. chronometer !! ... to bude vec !! ... kdyz tu nahle se ti bezci predemnou zacinaji zvetsovat ... dostavaji konkretni rysy ... rozeznavam postavy, tvare, je mezi nimi i manik co mne vzal v tom predeslem stoupani ... na chvostu se jeden bezec drzi jen tak tak ... ostatni jsou naveseni na sveho vudce co jim razi cestu ... snazim se drzet tempo ... hypnotizuji zada odpadavajiciho zoufalce ... az preci jen podlehne sile meho pohledu a ja zaujmu ve smecce nepozorovane jeho misto. Pred nasi skupinkou opet nikde nikdo, asi nema cenu rvat se hned dopredu, takticky zpomalim, znam dobre celou trat a tak cekam na svoji chvili. Ta prichazi zahy na 4.5tem kilometru. Trat se opet staci ostre doleva dolu smerem k rece, podel niz se vraci do prostoru startu a cile. Opet se necham v zatacce vynest po vnejsim oblouku a smerem z kopce necham gravitaci volne si pohrat s hybnosti meho 90 kiloveho tela. Jedine vudce smecky se pokousi zachytit muj nastup, ale mirny protivitr a nizsi BMI mu nedavaji prozatim velkou sanci na uspesnou stihacku. Pelasim kupredu, cil je nadohled, stejne jako nejblizsi dalsi bezec ... vypada ze se trapi, ale i presto by se musel prerazit o tkanicky abych to mohl stihnout jej jeste dohnat. Neprerazi se, dokonce se jeste docela pochlapi a zasprintuje smerem do cile, kde bude o 16 vterin driv nez ja. Neco za mnou funi a dupe ... radsi se neohlizim a jeste do toho slapnu. Dusot se drzi v konstantni vzdalenosti. Jeste ostra doprava a pak cilovy sprint. Nakopnu to co to da, dusot za mnou slabne ... a ja uz jen hypnotizuji velke zlute digitalni hodiny na kterych sviti dvojka, pak je tam trojka, to dalsi prave prebliko, aha ... petka ... a to posledni ... a uz je to fuc ... probiham cilem ... lapam po dechu, odevzdavam kontrolni utrzek sveho cisla ... a jsem stastny ze to mam konecne za sebou ...
Zaplat Panbuh, zada to tentokrat vydrzela, a i kdyz jsem konecnym casem 23:55 zaostal o vice jak dve a pul minuty za svym osobakem, byl jsem s letosnim Icemanem spokojen. Oproti lonskemu roku jsme si polepsil o 50 vterin a deset mist na konecne 44.misto ze 150. Ale nejen to ... hlavne zase beham, mam z toho radost a vubec je mi dobre ... a vo tom to je!

4 Comments:

At 14. 2. 2007 12:42:00, Blogger running-observer said...

Zdravím a gratuluju! Už jsem tady na tomto blogu dlouho nebyl, plno věcí nevím, ale toto je slušný výkon.

 
At 14. 2. 2007 15:17:00, Blogger Running Shadow said...

Zdravim a dekuji za navstevu i za komentar !! ... lonsky rok za moc nestal, ani bezecky ani bloggersky ... snad ten letosni bude lepsi. Prvni behaci mesic se docela povedl, i kdyz stale je mnohe co zlepsovat a verim ze i casy se pohnou smerem dolu. Zatim nemam presne plany na sezonu, ale preci jen se mi tam nekde v dalce rysuji krasne a dlouhe behy. Slovy klasika: "Budeme uvidet!!"

 
At 15. 2. 2007 9:15:00, Anonymous Rosťa said...

Ahoj, je to dobrý, moc dobrý:-) Myslim, ze si tady neumime predstavit, co je v Americe ted za zimu. Tady je bezecka pohoda... Tak, jen tak dal!

 
At 15. 2. 2007 17:02:00, Blogger Running Shadow said...

Ahoj !! Nam se to nejhorsi zatim vyhyba, obe velke snehove boure ktere se dostanou asi i v Cechach do zprav nas zasahly jen okrajove, ale i presto je to docela slusny srumec. Nejhorsi je to pak po ranu, kdyz chodnicky a silnice jeste nejsou moc prohrabane. To pak clovek musi preskakovat mensi zaveje. Ale mistni jsou na to pripraveni, takze pluhuji, frezuji a ometaji o sto sest. Behat nekde v Minesote kde je standartne -30C nebo v severnim wisconsinu kde zase kdyz uz snezi tak se to pocita rovnou po stopach to si teda predstavit taky nedovedu.

 

Okomentovat

<< Home