Malá vítězství

Minuly tyden byl bezecky rozpacity. Po solidnim Icemanovi mne v pondeli bolely nohy, ale preci jen jsem dal svoji standardni devitku alespon snecim tempem. Utery uz bylo OK, stejne jako streda. Ale ve ctvrtek rano, stehna a ramena tuha z kayakovani predesleho vecera, jsem se proste nezvedl. Ja vim, slabota ... i kdybych to mel jen odpochodovat, tak je to porad lepsi nez zustat lezet v posteli ... lenost je proste strasna nemoc ... u mne takrka nelecitelna, nebo neustale recidivujici. Mohl jsem to alespon nahnat v patek, ale kdyz uz jsem mel mit oficialne volny den, tak si ho prece nenecham zkazit ranim pobihanim v mrazu ne ? ... ale vazne, skoro tyden se mi drzi nejaky hnus v krku, nekdy to pali, jindy tam jsou sople co nejdou odflusnout, pak to obcas otece ... stale s tim beham, mam pocit ze na vykonu to znat neni, ale preci jen ve ctvrtek vecer to bylo skoro nejhorsi, tak jsem to nechtel v patek dorazit. No, vymluvy ... protoze odpoledne jsme vyrazili na sever do Lake Ann navstivit bratra meho kamarada, a kdyz uz tam bylo tak nadherne nasnezeno, tak proc si rovnou nepostavit stan a netaborit venku. Docela prima akce ... az na to ze mi v pul sedme rano zacaly zabnout nohy, a preci jen jsem posledni hodinku dospal ve vyhrivanem domku. S lehci ranni kocovinou a jsouce "na navsteve" jsem vypustil i sobotni beh !!! ... uz treti den za sebou. Na misto toho jsem se vydali ve trech geocachovat po okoli, coz zpravidla obnaselo dvou az tri kilometrova putovani hlubokym snehem, derouce se lesem podle azimuthu a pak nekdy az hodinove hrabani ve vice jak pulmetrovem snehu s vidinou nalezeneho pokladu. Z peti schranek se nam podarilo odkryt jen tri, zato jsme se napochodovali neco pres deset mil v hlubokem snehu, ze jsem pri navratu byl rad ze jsem rad a sotva se udrzel na nohou. V duchu jsem si to zapocital aspon trochu jako mensi nahradni treninkovou jednotku, ale mezi nami ... no nic ... aspon jsem to zkusil.
V nedeli jsme uz byli opet doma a vetsinu dne jsem jen tak odpocival (= povaloval se a poflakoval) s tim ze po sobote jsem stejne servanej na tolik ze by vubec nemelo cenu jit behat. No ale HALO ???? ... preci jen mi nedalo spat me svedomi a s nejvetsim sebezaprenim jsem se vypravil ven. Bylo to az kolem pate odpoledne, venku prakticky jasno, snehove chodnicky znovu cerstve pocukrovane asi dvemi centimetry noveho snehu, teplota kolem -7 C ... co vice si prat ... a asi me telo si nepralo prave niceho vice, protoze se rozebehlo hned od zacatku s lehkosti kterou jiz mesice nepamatuji. Proste to frcelo uplne samo, dychani naprosto rytmicke a nesrovnatelne s mym obvyklym udupanym funenim. V mistech hlubsiho snehu, kde se obvykle zpomalim jako bych bezel v medu jsem se odrazel jako kdyz preskakujete po plovoucich kladach, ktere se sice protaceji a potapeji pri vasem doslapu, ale nez se muzou pod vami smeknout, vy uz jste zase o dva tri kroky dal. Jeste pred par desitkami minut jsem si nedovedl predstavit, ze bych mohl dat dnes vubec nejaky delsi beh, nyni jsem se musel soustredit a napocitat si odpovidajici trat, abych to zbytecne neprehnal. Rozhodl jsem se pro variantu dvou okruhu, jeden 7 a druhy 5 milovy, s tim ze dobeh domu mi to natahne na dobrou dvacku v kilometrech. Samozrejme mi bylo jasne, ze dane tempo nemohu udrzet po celou dobu, a ze misto upalovani jako kdyby horelo bych se spis mel volne sunout kupredu abych udrzel stabilni tempo az do konce a nevyridil se na cely tyden dopredu ... kdyz ale zrovna v ten moment bylo behani tak krasne, a ja sem se toho pocitu proste nechtel vzdat ... a tak az to nepujde, tak se holt povlecu co noha nohu mine ... ale do te doby ... at si to jde samo.
Nevim jestli je muj pristup az prilis posetily, a mozna ze ani neni prilis rozumny, ale takovyto beh budu mit dlouho v pameti a pridam si jej jeste k par jinym, ktere mne vzdy pri vzpominkach motivuji v dobe kdy mi to vubec nejde. No ale abych to nezamluvil ... sedmimilovy okruh jsem dokoncil za 59:22 sice uz ne s takovou oslnivou jiskrou jako na zacatku, ale preci jen stale docela svizne, zvlaste vzhledem rozbitemu terenu v posledni ctvrtine okruhu. Nabeh do petimiloveho ctverce take nebyl tak hrozny, ale vzhledem k tomu ze jsou prvni dva kilometry podel jedne skoly ktera o vikendu "nepremava", byly chodnicky zafoukane snehem a ja jsem se misty boril az po kotniky. Uz jsem nemel tolik sil jako na zacatku abych to jednoduse prehupkal, a tak jsem pri kazdem kroku musel v podstate pockat, az se muj snezny ponor zastavi a ja se budu mit od ceho odrazit. To bralo sily i rychlost a po dalsich par kilometrech jsem mel pocit ze narazim do zdi, coz vzhledem k memu rychlostimu dobrozdruzstvi nebylo zadne prekvapko. Ale co, tak jsem se tak sinul kupredu, vytapkal tri mensi kopecky a setrvacnosti se nechal nest naslednym mirnym klesanim smerem k domovu. A tu se to najednou zase trochu rozebehlo, zadny chrti zazrak, ale aspon poctivy klus. Slunce uz zapadlo a obrysy der a prohlubni ve snehu zacinaly zplyvat. Ale to uz jsem byl na posledni mili kterou znam skoro zpameti, staci jen udrzet koncentraci, nenechat si ustrelit nohu po nejake ledove hrudce, obcas juknout po autch kdyz prebiham kolmo se napojujici vedlejsi silnice ... a uz to budu mit za sebou ... tipnu si hodinky, je tam 1:45:36 na dvanact mil, takze v druhem kole to bylo trochu nad 46, tedy zpomaleni o nejake pul minutky na kilometr ... no to se cekalo, to mi nevadi. Kdyz cekam na zelenou na velke krizovatce a nasledne dobiham pul kilaku domu, uvedomuji si jak me boli nohy ... stehna i lytka, docela solidne namozene ... jo takhle jsem je letos jeste neprotah.
V pondeli rano vstavani boli ... budika nejdriv dvakrat umlcim, ale na potreti se preci jen zvednu. Neni to jeste ani dvanact hodin co jsem vcera dobehl, a uz mam jit zase ? ... no nechce se mi, ale premlouvam se, ze dneska muzu jak pomalu se mi bude chtit, navic se na nas zene tepla fronta a tak by to mohl byt posledni mrazivy beh (sam se divim, ale uz toho ledu ve vousech zacinam mit taky dost). Plouzim se jak stin, svetelny kuzel z celovky se jen line plazi po zasnezene stezce, na ktere sleduji jedine stopy ... tu tam se pridaji jine, ale vzdy zase nekam odboci, jen ty jedine zustavaji ... krok je vyrazne delsi nez ten muj ... hmm, asi nejaky chrt ... pomyslim si, nez mi po par minutach vytane na mysli obrazek medvidka Pu stopujiciho kolem stromu kolcavu, ke ktere se s kazdym obejitim stromu nasledne pridava dalsi, a pak dalsi a dalsi ... a me konecne dojde ze stopuji sam sebe. Svych pet mil dobiham za 48:01, coz neni zadny zazrak, ale uvnitr mi je jako bych si vylepsil nejaky letity osobak.