O neběhání

Moje zena rika, ze nejzajimavejsi na tom "nasem" behani (a mysli tim nejen mne, ale i trageda a tucnaka a dalsi, kdo prispivaji do blogu svymi komentari), je vlastne "to" kdy nebehame. Kdyby jsme dokazali kazde rano vstat, behat presne podle planu, nic by nas nikdy nebolelo a vzdycky by se nam behat chtelo, tak by vlastne ani nebylo nejen o cem psat, ale ani o cem se bavit.

Ta myslenka mi prisla tak uzasna, ze se priznam, ze jsem si i chvilemi myslel, ze je pravdiva. Jak kdysi rikaval Bohumil Hrabal, nejvetsimi hrdiny pro nej byvali obycejni lide, kteri kazde rano proste vstanou a jdou do prace a ziji sve naprosto obycejne zivoty ... nebo tak nejak si to alespon pamatuju. Pro mne je to podobne s bezci. Nejvetsimi hrdiny jsou prave ti, kteri spolu pokazde bojuji, jestli to vubec ma cenu, jestli to jeste dneska dokazi. Mit behaci snuru nekolika dni, nebo dokonce tydnu bez preruseni podle planu je pak obrovske vitezstvi. Ono totiz, i kdyz behate opravdu pravidelne, tak je ten kazdodenni pokrok tak infinitezimalne maly (slovy matematikovymi), ze je casto jen stezi postrehnutelny. A proc se pak tedy plouzit kazdy den za kazdeho pocasi, kdyz to (alespon zdanlive) stejne nikam nevede ? ... na to ma asi kazdy svou vlastni odpoved, nikdo ji nechce rikat prilis nahlas, ale presto docela dobre tusi, co by odpovedeli ostatni ... a o tom to asi taky je ... nebot cesta je nekdy dulezitejsi nez misto kam vede.

No nic ... konec melancholickeho rozjimani, kterehoz zrejme jedinym cilem stejne bylo akorat tak odvest pozornost od faktu, ze od pondelniho priletu do Statu jsem jeste ani jednou nevybehl. Minulou nedeli jsem si jeste uzival jara na trase na/kolem Steinrodsee, o cemz jsem napsal post, ktery se mi ale bohuzel podarilo omylem smazat. Tady jde v soucasnosti o jakesi "jarni dejavue". Kdyz jsme dorazili do Lansingu v Michiganu, vsude jeste lezely (a nekde dosud lezi) obrovske hromady snehu, teplota tesne nad nulou, vitr, mraky, slunicko jen obcas na pridel, fauna a flora lezici a spici. Bezecke cesty tady jsou, to uz mam vsechno obhlednuto, veci ktere mi zabraly pulku kufriku take poctive vybalene a po tucnakove zpusobu v kominku uhledne pripravane "na rano", lec na ktere ... to mi prozatim zustava utajeno. Na pocitadle jarnich kilometru proto zatim stale sviti velka oskliva nula.

První krokusy

Dnesni vstavani kupodivu nebylo tak hrozne jako uterni nebo stredecni. I kdyz stale plnime normu a chodime domu bliz k devate nez k osme, pak jen poveceret, mrknout na pohyblive obrazky a zhasnout svetla.

Mam bolesti na pravem chodidle. Nejhorsi je to tech par kroku po probuzeni do koupelny. Fakt to boli a vystreluje to nahoru do lytka. Kdyz si nazuju boty (nejen bezecke, staci treba i ortopedicke pantofle) tak se to okamzite ztisuje a za chvili je to pryc. Nejsem si jisty, ale myslim, ze to souvisi s klenbou, tedy s mym platfusem. Kdyz me v 18ti odvadeli, divili se ze se nehlasim o modrou. Jeste vice se divili kdyz jsem jim pred komisi povidal o svych prvnich bezeckych a "prcicskych" zkusenostech. ... nastesti od te doby povinnou vojnu zrusili, asi by ze mne jinak udelali spojku. ... od malicka jsem zvykly na dlouhe pochody a delat si jakekoliv omezeni kvuli plochym noham mi prijde uplne zcestne. Obcas, kdyz nedavam pozor, tak si to hezky proslapnu, ale vetsinou staci poctive nosit ortopedicke vlozky, eventualne trochu klidu a je to zase dobre. Ale to odbocuju.

Vstavam rano uz mechanicky, stale ten stejny ritual, nejprve se napit, pak zuby, pak prevleknout, pak znovu napit, pak teprve vlasy a oci (umyt, ne namalovat) a jeste jednou napit, pak prendat vlozky z bot do bot, rozdelat klice (z celeho svazku klicu si rano beru sebou jen jeden, aby se mi vesel do rukavice a netlacilo to) vyjdu pred dum na ulici k prvnimu kandelabru jeste pomalym krokem a teprve pak se rozbiham. Na programu opet osma, po asfaltu za ves, pak zatocit doleva ke skole, deti tam jeste nejsou, kousek na hranici pole a lesa, cesta spise piscita, lesem podel potoka na Steinrodsee. Nohy nejsou tezke, ale jsou slabe. Jsem rad ze jsem venku a je to bajecny pocit. Mysl opet bloudi kudy se ji zlibi, jen telo se tak nejak pachti za ni. Asi tyhle posledni behy nejsou tim nejlepsim treninkem pro zdokonaleni tela, ale urcite pomahaji dusi. Je to jedina chvilka dne kdy nemam povinnost ci nutkani myslet na neco specifickeho, mohu proste vypnout ... a je to.

Les samozrejme jeste spi. Stopy po snehu jsou jiz davno pryc ... no davno ... jeste v utery, kdy jsem tudy bezel naposledy tu byly ... vsechny vetve listnacu jsou ale stale hole a jehlici borovic a jedli tmave. V te sedi najednou zahlednu na ceste svetle fialovy flek, nejdrive me napadne ze je to neci kapesnik, nebo proste papirek buh-vi-od-ceho ... ale jak pribiham bliz a muzu si to prohlednout ... nez mi to zmizi pod nohami a pak nekde za zady ... je to trs fialovych krokusu. Nikde v okoli cesty, at uz tam je seschle malini, stranka k potoku nebo chvoji pod jedlemi ... nikde nic ted neroste, jenom tady uprostred udusane cesty, z niceho nic trs krokusu. Bezim dale, a tentokrat bystrim pozornost a hledam znamky jarniho zivota, lec marne. Dobiham na kraj lesa, pak po asfaltovem chodnicku, dal pres silnici zahybam do vsi, podel HL marktu, jeste dal kolem cvicaku pro psy, lesikem a betonovou spojovackou domu. Je teplo, skoro leto, ale krome tech jedinych krokusu stale vsude mrtvo.

Letní středa

Kdyz jsem poprve videl predpoved na tuto cast tydne uvadejici teploty kolem 15 stupnu, myslel jsem ze jde jen o virtualniho tiskarskeho sotka. Pak o tom ale zacali psat i klasicka denni periodika a zacalo se o tom povidat ve zpravach. A skutecne, jako kdyz nekdo povytahne oponu, nebo tezky zaves ... vychazim rano pred dum a vzduch voni po letu a po rece. Ryn i Mohan jsou oba od nas sice asi 25km, ale obcas sem zavane jejich svezi vlhka vune. Tentokrat mi to strasne pripomelo chladna rana v posazavskem udoli, kdyz jsem chodival po ranu na stiky do Krhanic. Ve stinu se jeste trochu klepete zimou a jde vam para od ust, ale staci jen krok na slunicko a hned vas prijemne hreje, zvlaste mate-li aspon kousek nejakeho obleceni cerneho. Misto splavu tady ale huci letadla startujici z nedalekeho frankfurtskeho letiste.Na programu sest-a-pulka, agilni kolega vcera nebyl v praci, nejsme domluveni a vyrazim proto klasicky - po smeru hodinovych rucicek. Prvni kroky jsou opet trochu unavene, relikty vcerejsiho dne, ale brzy je to pryc, soustredim se na pravidelny dech a lehky krok. Jeste par set metru a mysl se mi ubira svou vlastni cestou ... je to michanice bezeckych fantasmagorii a nesplnenych snu, obcas se tim prolnou nove napady do prace, a novatorska reseni (v realite pak vetsinou stejne nefunkcni) dlouho odkladanych problemu. A tak mi cesta ubiha v podstate sama. Po otocce potkavam jednu bezkyni, kterou jsem castokrat vidaval v lednu, vzdy na tom samem useku v uplne stejnou dobu ... taky se tedy jeste drzi, ... a kousek za ni nejaka nova pani stredniho veku. Premyslim, jestli ted s lepsicim se pocasim se zacnou rojit i novi bezci. Asi ano, ale ty, ktere znam z tech mrazivych lednovych dnu budou mit v me mysli vzdycky zvlastni misto.

První černé myšlenky ... ale běhám dál

Pondelni rano bylo jeste v poradku. Odpocaty (hlavne psychicky) po vikendu, lepsici se pocasi a kratka petka ... diky tomu vsemu byl pondelni beh klidovou zalezitosti. Zadny spech, vstavam v sedm, ve ctvrt vybiham, kolem skoly probiham vcas jeste nez se zacnou rojit deti, nohy neboli ani po te divoke nedeli.

Horsi je to ale vecer. Domu se vracime az kolem pul desate. Pripadam si vyzdimany jak citron. Pristi pondeli odletame znovu do Statu, jsme pozvani na jednu univerzitu a taky se predstavit, bude se vyjednavat o nasich moznostech do budoucna. Na jednu stranu mame spoustu napadu co jeste vsechno prichystat a co je treba udelat, na druhou stranu toho casu uz prilis nezbyva a pak vas chytaji pochybnosti jestli to je spravne, jestli by se to nemelo udelat jinak atd. ... kdyz vecer pak dorazim hladovy domu, napada mne, ze po veceri akorat zalehnu, a az budu vstavat budu se nutit vybehnout do zimy. Rikam si jestli to je vubec moudre, jestli mi nebudou chybet druhy den sily. Je pravdepodobne ze domu budeme chodit v podobnou hodinu az do naseho odletu. Ma pak ranni behani jeste vubec smysl? ... az odletim jiste si vezmu boty sebou, ale asi nebude moc casu, program je nabity a prostredi nezname.

Rano se nutim ze vsech sil. Vzpominam na prvni lednovou snuru 30 behu, ted by to mel byt od ctvrtka teprve paty v rade a uz se mi nechce. Do cervence jeste dlouha doba. K tomu vsechny povinnosti, hlavne profesionalni. Ale vybehnu. Prvni kroky me boli prave chodidlo. Mam tam porad nekde schovanou bolest z te proklate achylovky, ale cestuje okolo mrcha jedna, nekdy se schova do paty, jindy do kotniku, tu zleva, pak zprava, nebo krivi klenbu ... dneska jsem mel pocit jako kdyz mam podelne rozstepene chodidlo. Zadna silena bolest, ale takova divna. Po par stech metrech to mizi. Sviti slunicko, bezim osmu, prevazne lesem, je tam klid a mekky podklad. Nikam se nezenu a posloucham ptaky, snazim se nejake zahlednout ve vetvich stromu, ale mam "roztreseny" pohled a nestacim tak rychle ostrit, jak se to miha kolem. Cestou k domovu na mne jeste vybehne pes, takovej ratlik velikosti kocky ... kupodivu se neleknu, ale predstava ze me hryzne do achilovky je nevabna. Dobiham cestou pres pekarnu, zaslouzim si za to vstavani cerstve kornspitze.

Ted je utery vecer, mozna uz stredecni brzke rano, myslenky na ranni beh jsou obdobne jako vcera, snad to nejak pujde. Musi.

Proti pravidlům ... neodolal jsem pokušení

... a vzal si sebou na nedelni desitku stopky. Samozrejme ze mam "oficialni" vymluvu, abych si sam pred sebou nemusel priznat, ze jsem proste vymek' a chtel se egoisticky pokochat na slusnem case. ... takze tedy, "pravda" je slozita a zacalo to uz v patek vecer na karate.

Misto naseho tradicniho patecniho senseie nas vedl jeden chlapik co jinak cvici pouze dospele zacatecniky. Krome toho ze mluvil prisernym hesenskym dialektem a nebylo mu skoro rozumnet mel i podivne metody rozcvicky ... misto pomaleho stretchingu s postupnym zahrivanim vseho svalstva zacal hned razne velmi dynamickym protahovanim vseho kolem ramen, ze jsem sotva stihal, nasledovano naprosto prisernymi cviky na trisla a kycle. Ne ze by to delal blbe, to vubec ne, spise naopak, ale cim dal se v protazeni dojde, tim vice to pak boli (nemluvim v zadnem pripade o zraneni). Nasledovala posilovaci cviceni nohou, kvuli kopacim technikam. Priklad: stojite zady ke zdi, nemeli byste se oprit, zvednete jednu nohu a pokrcite ji v koleni ... posleze ji natahnete pred sebe vodorovne, napnete a vyvratite spicku, aby byla v pravem uhlu s lytkem a to v jedne linii se stehnem a oboji v pravem uhlu s nohou na ktere stojite ... a drzite 10 vterin. Pote na par vterin pokrcit zpet, ale nepokladat(!!!) a znovu napnout vodorovne na dalsich 10. Tohle petkrat sestkrat, pak druhou nohu. Potom otocit bokem a to vse do strany. To je uplne nejhorsi, jeste nekolik podobnych libustek a byl jsem uplne odrovnany.

V sobotu me bolelo cele telo, pri spani se ani neda uvelebit tak aby nic nikde netlacilo. Ale kupodivu se dalo behat. Kratka petka, lehce klusam, na nebi se honi mraky, trochu fouka, cesta je blativa, jinak dobry. Vzpominam si na prvni behy v pulce ledna kdy jsem zacinal a tuhle trat bezel poprve. Proti tehdejsi dobe si pripadam jak dobre promazany (i kdyz pomaly) stroj. Sobotni beh tradicne konci v pekarne, tesim se na snidani.

V nedeli se nemuzu vubec zvednout. Vsechno svalstvo je uplne tuhe po tom silenem patku. koncim sedmy bezecky tyden a pristi nedeli chci bezet prvni zavod. Uvedomuju si ze pristi patek se pravdepodobne zase takhle zridim, a jak pak asi bude ten prvni zavod vypadat ? ... Loni na jare jsem take chvili behaval, v treninku to byly desitky kolem 45-46minut, ale jediny zavod jsem absolvoval hned druhy den po karate. Bylo to uplne strasne, dve tretiny jsem se trapil jak zvire, sotva jsem se doplazil do cile za 52:25. Toho jsem se bal i dneska, prece se nedru (hlavne s tim vstavanim ;-)) ) jen proto abych to takhle zazdil. A tak me napadlo vzit si vyjimecne(!!!) sebou stopky, zmerit si cas normalniho tempa, kterym behavam vsechny dosavadni nedele, a pak se podle toho rozhodnu jak to ten pristi vikedn udelam. Genialni napad !!!

No ... zacal jsem spravnym rozvaznym tempem ... a vydrzelo mi to asi 200metru. I kdyz boli pri kazdem kroku vsechny svaly, navic i ty ktere asi vubec ani nemam, nejak se to vsechno rozbiha. Zjistuju, ze nevedomky tlacim dolu ramena, pracuju rukama a prodluzuju krok. ... a ono to docela frci, a me se to libi, tak to necham bejt. Asi po 2km mi dochazi ze to je pekna blbost, ze proste na tohle tempo jeste nejsem pripravenej, a ze dopadnu spatne jako driv. Cesta je rozbredla, pokazde se o 1-2cm propadnu. Chvilemi fouka, ale neni zima. Rikam si ze to dotahnu aspon na Steinrodsee, je tam 3km meta, juknu na cas a zase zpomalim. Sem tam asi ve 14:25, coz je o minutu pozdeji nez casy z lonska ... kdyz vezmu v potaz svuj telesny stav, bahno a charakter trate (casto podobny slalomu mezi stromy) tak to neni tak zle. Je mi dobre, tak tlacim dal. Na zpatecni ceste mam na sestem kilometru krizi, je tam mirne ale dlouhe stoupani, taky jeste trochu snehu. Ale jen co jsem za tim, zase bezim co to da. Posledni 2km jsou po asfaltu a jsou velmi rychle, neco kolem 4:20/km. Dobiham za 46:38, coz prepocitano na desitku (muj okruh je 9.85km) dava 47:20. ... hmm co k tomu rici. Docela dobry, Zatopka bych asi neprohnal, ale jsem spokojen, za danych podminek, bez snidane, v podstate to byl cross. Tesim se na pristi nedeli, jen doufam ze jsem si zbytecne neco neurval, porusil jsem svoje zasady a padil co to dalo. Muzou za to ty stopky, samozrejme, jak jinak ;-))

Opět doma a nová obět

Ve ctvrtek rano jsem uz mohl vybehnout na svuj tradicni osmickovy okruh. V Hesensku nastala obleva, vetsina snehu zmizela a puda povetsinou take rozmrzla. Rano bylo nadherne slunicko, jen velmi mirny vitr a lesni i polni pesiny byly pokryte tenouckou ledovou krustou ze stale jeste mrazive noci, tak ze sem se lehce boril do mekkeho podkladu. Krupalo to jak v reklame na Magnum. Uz dlouho se mi nebezelo tak lehce, ... mozna jde na mne jaro.
Patek: vypada to, ze se ceska nezavisla bezecka scena pomalu rozrusta, Tucnak chvilemi seseda z kola a mne se dobrovolne(!) prihlasil kolega, ze by chtel taky zkusit behat. V mladi hraval hokej a tenis na solidni urovni, ted vsak s lety Kristovymi v blahe pameti, trenuje leda vytrvalostni sed pred monitorem. Na programu byla sest-a-pulka, a neb bydli na 5-a-pultem kilometru, rozhodl jsem se bezet protismerne a pribrat ho cestou. Sice se snazil jeste na posledni chvili vykroutit, ze by mne zdrzoval, kdyz mam pry ten svuj behaci program ... ze by ho mrzelo, kdyby mi to nejak narusil, ale uz jsem byl neoblomny ... podate mi prst, a mate prinejmensim po ruce. Ale vazne, treninkove si myslim, ze to je uplne jedno, v teto fazi nemuze byt zadny beh prilis pomaly a protoze je patek obsazen lehcim behem po delsim ctvrtku a navic mam navecer karate, tak zpomaleni prijde jenom vhod.
Myslim, ze to dopadlo docela dobre, supice ritili jsme se pomalu kupredu ... a kdo vi, mozna se narodi novy bezec ... vetsina zacatku byva podobne bizarnich.

Před odjezdem z Berlína

Stredecni rano uz bylo ve znameni baleni a priprav na odjezd, vidina baleni propocenych hadru a zablacenych bot dosti nevabna. Kufriky jsme ulozili na nadrazi Zoo (to same kde se odehrava dej knizky "My deti ze stanice Zoo") a dosli jsme se jeste odregistrovat do konferencni centraly. Zbyvalo nam par hodin do odjezdu, zadny zajimavy program koncicich prednasek, zajeli jsme tedy jeste jednou do centra prohlidnout si Checkpoint Charlie a slavnou kavarnu Adler. Na kdysi vychodni strane je ted zrizen pamatnik vsem lidem, kteri zahynuli pri prechodu vychodonemeckych hranic, nebo byli za pokus o prechod zabiti ci umuceni. Neco pres tisic krizu s fotkou a par udaju o kazdem z nich. Kdo ma k podobnym udalostem nejaky vztah, je to velmi silny zazitek. Podobne silny dojem (avsak ve smyslu zpenene krve) pak udela pohled na nekolik stankaru ochotne nabizejicich, hned v sousedstvi techto krizu, vsechny mozne vychodonemecke ci sovetske relikvie ... uniformy, vlajky, odznaky, babushky a jiny sajrajt. Nevim jak vam, ale pro mne to je asi jako kdyby pred vsutem do Osvetimi nejaci stankari prodavali pasky s hakovym krizem, odznaky SS nebo zarameckovane Hitlery.

... od jinud: kdyz nepocitam prujezd vychodnim Berlinem spojenym s vyletem na televizni vez v roce 86, byla to moje prvni navsteva. Jeste ted si musim predtridit vsechny vjemy a dojmy ... ale kazdopadne se mi tohle mesto dostalo nejak do srdce. Mozna kvuli jeho pohnute historii, ktera je stale citit i videt na kazdem kroku, mozna kvuli nocni atmosfere a zvlastnim lidem ... (chtel bych tomu casem venovat jeste jeden zapis) ... ale kazdopadne tu bylo neco, co v jinych nemeckych mestech ktera jsem navstivil neni.

P.S. nalepil jsem do blogu mapky predeslych behu. Uploadovane soubory maji senzacni rozliseni, ale kdyz se zobrazi v exploreru tak z toho neni moc videt ... kdyby to nekoho zajimalo detailneji, staci si je stahnout jako soubor na disk a/nebo zobrazit v klasickem obrazkovem editoru se zoomem.

Operace "Teufelsberg"

Operace "Reichstag"

Výpad na západ, ale Ďáblova hora odolala

V pondeli jsem si dal pauzu, podle planu by mela byt pomala petka, ale nejblizsi park byl ode mne vic jak tri kilometry a behat jen po spinavych chodnicich a dlazebnich kostkach mi prislo kontraproduktivni. ... sofistikovana vymluva zarucujici delsi vyvalovani v posteli rano pred snidani.

Na uteri pripadala osma, rozhodl jsem se tedy vyrazit, tentokrat na zapad do Grunewaldu. Podle mapy to vypadalo zhruba stejne daleko jako Tiergarten, tak proc ne.

Rozdil v provozu byl proti nedeli obrovsky. Chodniky plne lidi, silnice zablokovane automobily, spatne rozptylove podminky, smog ... no, nic moc prostredi na osvezujici ranni beh. Ze Stuttgarter Platzu jsem vyrazil nejprve na jih, podbehl jsem rychlodrahu a stocil se na zapad. Bezel jsem podel viaduktu, ktery jsem mel kopirovat asi tri kilometry, behem nichz se zacne zvolna stacet na jihozapad, pak ho znovu podebehnout a mel jsem se vynorit v Grunewaldu. Lec silnice se zacala stacet drive nez viadukt, vracejici me zpet do mesta. Mezi me a trat se dostaly zahradkarske kolonie. Snazil jsem se stale drzet co nejvic vpravo, ale v jednu chvili me to zaneslo az na Kurfurstendamm. Prekonal jsem dalnicni okruh, i dalsi zeleznicni trat vedouci na jih a dostal se do vilove ctvrte. Bezel jsem dal po Trabenerstrasse. Potkal jsem ceduli pro cyklisty, ze jeste 1.5km do stanice Grunewald. To me docela navnadilo. Bezel jsem ale dal a prislo mi to jako cela vecnost ... a dalsi cedule Grunewald S-Bahn 1km. ... to me ale docela dostalo, prislo mi to pekne nefer, jak se tam tak morduju, a ne a ne a ne se dostat kam potrebuju. Jeste chvilka psychickeho utrpeni a byl jsem tam. (Kdyz se ted divam do mapy, tak ty cedule nelhaly, jen se to obcas stava, ze ze zahadnych duvodu se mi zdaji nektere kilometry aspon petkrat delsi nez jine, tohle byl ocividne podobny pripad.) Podbehl jsem nadrazi na druhou stranu a hned jsem na rohu lesoparku. Drive jsem na mape pokukoval po Teufelsbergu (Dablova hora), ktery by byl pikantni destinaci dnesniho behu, ale tak nejak jsem toho mel dost. Byl jsem trochu rozmrzely mizernym terenem, spatnym ovzdusim a vidinou navratu ... buhvikudy. No proste jsem to stocil za trati opet na severovychod smerem k "domovu". Cesta vedla podel pomerne hlucne a rusne silnice, na nalade mi to nepridalo. Jak tak bezim, dotal jsem se opet k dalnicnimu okruhu. Vede pres nej lavka, ale usti na velkokapacitnim parkovisti berlinskeho vystaviste. ... pripada mi to jako zly sen, sbiham po nejake vedlejsi silnici podel te dalnice zaplivanym podjezdem pod viadukt, vyvede mne to nekde uprostred postindustrialni zony pripominajici libenske lodenice v Praze. A najednou je prede mnou zase dalsi nakladove nadrazi. To uz zpomaluju, rozhlizim se jestli se to da nekde prebehnout, nebo se radsi vratit, ale je to oploceno s ostnatym dratem, zpatky do Grunewaldu to je minimalne 2km navic (plus 2km zase zpet), na to uz nemam cas ... nastesti ale nachazim nejaky mrnavy podchod pro pesi, skoro z toho dostavam klaustrofobii ... a svete div se, vypusti mne to u dalnicni lavky kterou jsem se zprvu dostal na Trabennerstrasse. Jsem zachranen ... a vracim se stejnou cestou pres Kurfurstendamm, pak opet podel viaduktu na Stuttgarterplatz. Dnesni beh si za ramecek nedam, Dablova hora odolala ... ale co, na tachometru se zase narolovalo par kilometru tim spravnym smerem.

Berlín behající, ze Charlottenburgu k Reichstagu a zpět

V nedeli rano to vsechno konecne klaplo, vstal jsem po pul osme, vybalil bezecke botky, teplaky, mikinu i oba rolaky (vsechno mi to zabira pulku celeho kufriku) a vyrazil. Pres noc nasnezil asi centimetr noveho snehu, vsechny neprijemne chodniky a silnice jakoby razem potazeny sametem. Ze Stuttgartskeho namesti jsem to vzal na Kantstrasse a po ni stale rovne pres Savigny Platz k zoologicke zahrade a podel Budapestskou tridou az k zacatku diplomaticke ctvrtikde jsem zahnul do Tiergartenu smerem k Viteznemu sloupu na Velke hvezde. Nikde zadny provoz, vsechny semafory se daly probihat na cervenou z prvni, zadne exhalace, svezi vzduch, trochu pod mrakem, obcas to profukuje, ale tipl bych to na tesne pod nulou. Do obory (Tiergarten) jsem dorazil asi po 15ti minutach pocitano od hotelu a teprve tam se dostal z chodniku na konecne opravdu mekky povrch zasnezenych parkovych cesticek. Lehce se to vlni vsemi smery, dolu-nahoru, doleva-doprava ... ve snehu jen par stop po bezcich pred Vami. Kdyz nekoho potkate, automaticky na sebe kyvnete nebo mavnete kratce rukou ... spiklenci bile slasti. Od vitezneho sloupu jsem bezel podel tridy 17.cervna na Braniborskou branu. Snazil jsem se vzpomenout odkud se tehdy hrnula Ruda armada ... musim se zeptat zeny ... po leve ruce mijim pamatnik padlym sovetum, stoji tam dva tanky, jedno delo ... ne ze bych bezel tak rychle, ale azbukou ctu jeste pomaleji, stacim prelouskat jen par radku ... na pamet koho a proc, odkdy dokdy velka valky, kdy padl Berlin. Za pomnikem zahybam doleva k Reichstagu, prebiham pres Namesti republiky smerem k novemu kanclerstvi, ale hned to stacim a vybiham po te najezdove rampe az ke vchodu do risskeho snemu. Na sloupovi i ve zdi jsou jeste jasne patrne stopy po kulkach a strepinach, nektere vetsi byly zazaplatovane. Stale ziva historie. Nikde nikdo, za par hodin tu budou stat fronty turistu, aby se mohli projit po kopuli a shlednout z hury na pudu parlamentniho deni. Jeste o par hodin pozdeji v te fronte budu stat i ja. Zahnu za roh az narazim na linku dlazebnich kostek znacici puvodni umisteni Berlinske zdi, sleduju ji par set metru k Braniborske brane, tesne pred ni ale probehnu na „vychod“ na Parizske namesti jen abych se vzapeti otocil a probehl branou presne uprostred, cestou kralu. Je to takove male bezecke vitezstvi, bez divaku i bez souperu, ale je to svobodny a hrdy pocit, jeste vcera jsem si to nedovedl predstavit.
Vracim se ted primo k Viteznemu sloupu, jen po druhe strane ulice 17.cervna, mijim dalsi bezce, kdo bezi ve stejnem smeru, pomalu ho predbiham. Z toho mam radost, mozna ze nejsem takovej snek jak si nekdy myslim. U velke hvezdy se stacim opet smerem kterym jsem puvodne pribehl. Zabiham na stejny chodnicek a vsimam si mych vlastnich stop vedoucich proti mne. Mam ted na zpatecni ceste o par centimetru delsi krok. To je dobre, znamena to ze jsem si dobre rozvrhl sily, kez by se nekdy neco podobneho povedlo i pod stresem pri zavodech. Ani ted kolem devate neni provoz o mnoho silnejsi, vracim se stejne, opet Kantstrasse az k hotelu na Stuttgarter Platz. Misto planovane desitky to bylo 75minut solidniho behu, tipuju to na 13-14km, zkusim to nekdy pozdeji premerit podle mapy. At tak ci onak, asi to byl jeden z nejkrasnejsich behu co jsem kdy zazil ... podobne veci prichazeji, kdyz je nejmene cekate.

Berlín neběhající, palec dolů pro Fitness Company

Ve ctvrtek navecer jsme dorazili do Berlina. Kdyz vyrazite z Frankfurtu nad Mohanem a vezmete ICE, trva cesta standartne tesne pres 4 hodiny. Nase ICE vyrazelo uz z Basileje a nekde cestou zrejme nekdo skocil pod vlak. Vyjizdeli jsme tak uz s jeden-a-pul hodinovym spozdenim, ktere na konci bylo dvou hodinove. Na te cynicke story je zajimava i pointa, ze jako jakesi odskodneni za vice jak hodinove spozdeni vam nemecke drahy nabidnou voucher v hodnote 20% ceny jizdenky. Ceske drahy by se mohly nechat inspirovat, i kdyz nevim jestli je nutne aby je z letargie probiraly priklady ostatnich pri podobne tragickych udalostech.
Patek byl pro nas oba den D s vlastni podvecerni prednaskou. Pred tim vse jeste nekolikrat prezkouset, najit a absolvovat registraci, najit adekvatni poslucharny ... tentokrat jde o monstr akci s asi 10tisici ucastniky s nekolika desitkami paralelnich sekci (na vas nakonec ale stejne prijde jen “hrstka” lidi) ... takze na hledani behaciho terenu, natoz vstavani do neznama ani napad. Jako zajimava alternativa se mi zdala obri telocvicna/posilovna evidentne cerstve otevrena na Kantstrasse ve ctvrti Charlottenburg, par desitek metru od hotelu. Jeste ve ctvrtek vecer jsme sli na pruzkum, krasne behaci pasy, prosklene ctvrte patro, otevreno od sedmi rano do jedenacti vecer ... po vsech strankach elegantni reseni. Ale ouha ... kdyz jsem se chtel optat na cenu na jednotlive vstupy pripadne tydeni permanentku, divali se na mne jako kdyz jsem spadl z Marsu. Jedine co mi dokazali nabidnout (krome kvartalove a delsi) byla celodenni (!) vstupenka za 25Euro, bez jakekoliv slevy za tyden. ... nevim jak vam, me to prijde pritazene za vlasy. Jestli to je firemni strategie, nebo jen neschopnost noveho personalu ... nevim, asi bych musel zagooglovat ... ale rekl bych ze cestujicich bezcu se najde spousta, a nebyt na ne pripraven ... “selbe Schuld”.V sobotu rano jsem se nezvedl, optimisticky jsem si naridil budika na sedm rano, ale jsou to takove malickosti co vam dokazi zcela spolehlive nahlodat cely bezecky ritual, ze jen tise rezignujete. I kdyz se navenek pak tvarim, ze se vubec nic nestalo, strasne me to cely den zere, je mi to lito, stydim se za svoji neschopnost, a beduju nad neprizni osudu. Tentokrat to byla ranni dehydratace. ... stava se mi to i doma, ale neni nic snazsiho nez zajit do lednicky nebo do chodby pro mineralku, osvezit se a vyrazit. V patek vecer jsme si ale uplne zapomneli koupit cokoliv k piti. Jen tak pit z vodovodu na lacno v cizim meste mi prijde nerozumne a snidane se v hotelu podavala az po osme ... coz uz je moc pozde (kvuli spolecnemu slibenemu dennimu programu). Predstava behu v mrazu kdyz jste suchy jako troud, ze si ani nemuzete odplivnout je pak dostatecne odrazujici. No nic ... zitra bych mel absolvovat nedelni desitku. Mineralku mam na nocnim stolku a v pameti bezce ze zasnezene Tiergarten ... neprobehnout se pred Reichstagem by byl snad uz i hrich.

Ošizená středa, čtvrtek už dobrý a hurá na Berlín!

Treti den byva kriticky, jak pravi moudre porekadlo o lyzarskych, vodackych trempskych a ja nevim jakych vsech jeste vyletech. Zrejme to plati i o bezeckem tydnu. Podruhe jsem dobrovolne vypustil a podruhe to padlo na stredu. Trestila mne rano hlava a tak jsem se nedokazal prinutit zvednout. Pomahal jsem si vymluvami, ze pujdu jeste vecer, nebo ze i kdyby ne, tak stejne pujdu na karate a to se pocita taky. Nakonec jsem nesel nikam, vytvrdnuli jsem v praci do deseti vecer. ... tak takhle by to dal neslo. Jako polehcujici okolnost mam aspon ze ten vecer byl ve znameni horecnate (samozrejme na posledni chvili) pripravy na konferenci v Berline, kam za par hodin odjizdime. Jenze polehcujicich okolnosti se vzdy da najit, kolik kdo potrebuje. Kazdopadne mi streda pripada nejaka divna, jestli to je kombinace prace a behani a jeste nedostatecne motivace blizicim se vikendem ... tezko rici.
Trochu jsem si utisil svedomi dnesnim rannim behem, po stredecnim odpocinku to byla klidovka, stale mrzne, ale nijak drsne, snih vetsinou zmizel, jen jeste na par mistech v lese se na ceste drzi. V Berline se zdrzime asi tyden, kdyby tam nahodou nekdo byl take, tak mi dejte vedet, zkusim byt online. A taky si balim vechny behaci teplaky, rolaky, boty i ponozky sebou ... dival jsem se na plan mesta, zeleni se to tam nekolika velkymi fleky ... "tak budeme uvidet". Musim se polepsit ;-))

Sveží pětka a klidná osma

V pondeli rano byl asi nejvetsi mraz od doby co jsem zacal letos zase behat. Podle zprav o pocasi bylo asi -12C, nastesti ale nefoukalo, dalo se to tedy vydrzet. I pres nedelni strapace se mi bezelo nad miru v pohode a rychle, mam pocit ze se vracim minimalne na uroven pred cestou do US. Povrch pomerne tvrdy, sice vetsina trati pokryta snehem, ale uz je to premrzle a rozslapane. Pripomina mi to behani po drnech travy.
Dnes (utery) jsem dal 8km, po asi nejhezci ceste co beham, je to zkraceny okruh na Steinrodsee, ale bez nej, 3/4 jsou po lesnich pesinach, jen 2kilaky po asfaltu. Mraz sice trva, ale uz to neni tak hrozne. Nohy lehke, bezim v poklidnem tempu. Stejnym zpusobem i dobyham domu, je ale ke konci citit, ze ta zima z nohou taha silu. A taky mam mrazem lehce spaleny krk a mandle, jako kdyz sedite 2-3hodiny v zakourene hospode. Schvalne k snidani piju co se do mne vejde, a pak je to uz dobry.