Kam až mě nohy donesou...

... o vášni k běhání, o ultramarathonu, o přírodě a snad trochu i o lidech - sobě i jiným pro radost.

úterý, ledna 31, 2012

Čekání na sníh v Havaně


Moje rodicovska dovolena dneskem konci. Tedy spise jeji prvni kolo, druhe bude nasledovat koncem kvetna a v cervnu. Jako cerstve dvojnasobny tata a jako bezec s Leadvillskymi ambicemi vidim prosinec a leden samozrejme uplne jinak. Dominantnim aspektem obou perspektiv je ale cekani. Co bude … dnes, zitra, pozitri, za tyden, za mesic ?
Lezicimu Stinu se na svet prilis nechtelo. Aby ne, jeste jsem nemel podlahu v zimni zahrade, kterou pani D. vyhlasila za svou budouci materskou zakladnu. Breptajiciho Stina jsme kdysi take museli na svet tahat nasilim. Podle jiste studie danskych vedcu za to mohou otcovy geny. Hmmm … nevim, nevim … v nasem pripade to asi bude opacne, ale taktne pomlcim kdo z nas dvou hraje s oblibou na dobre utajene housle.
Neni tezke si domyslet, ze moje prosincova i lednova kilometraz neni prilis vysoka. V klidu jsem cekal na svou prilezitost, ktera ale nikdy poradne neprisla. Z porodnice nas pustili sice jiz po 24 hodinach, ale nasledne zotaveni neprobihalo zrovna nejrychleji a kdyz uz se zdalo, ze by preci jen kolem poledniho, kdy vsichni poctive hnipaji, se dala usetrit hodinka a vyrazit ven, prisly horecky ctyricitky. Doktorka, antibiotika, do postele a pak kojit jako o zivot. Za dva dny vse v normalu, za ctyri opet na ctyriceti. A jeste k tomu mi dosly boty …
Za svou bezeckou “karieru” jsem probehal snad uz pres dvacet paru bot. Standardne mivam tak dvoje troje “zive” boty, ktere stridam podle terenu, pripadnych zraneni, nebo proste podle toho jak jsou zasrany od blata. Jeste prosinec jsem zacinal se tremi pary solidne ojetych, ale stale spolehlivych oblibenych spuntovek CrossLite od LaSportivy. Jenze snih, zvlaste ten premrzly a hluboky, zivotnost zkracuje na petinu. To neni prilis prekvapive, zkuste petkrat sestkrat zaborit holou ruku do snehu skrze ledovou krustu. Brzy bude od krve. Rozedrane boty na snehu ale moc nevadi. Horsi to je kdyz zacne tat, a na stezce se zase objevi kameny. Nalez tech mensich, zhruba velikosti tresni, je obvykle spolehlivou znamkou, ze je v bote dira aspon na ctyri prsty. Do tydne byl v cudu i druhy par. Nastesti u kazdeho paru byla vetsi dira na jine bote. A tak jsem vzal levou z prvniho a pravou z druheho … a po  dalsim tydnu uz jsem nemel nic. Boty dosly … a pak ty horecky, ale to uz bych se opakoval.
Neplanovane, kupodivu vsak se stoickym klidem, prijimam nabidnuty cas k sebereflexi a snazim se si trochu urovnat, kterym smerem se moje behani ubira. Zacatkem prosince pri snehovych bourich, a pak mezi svatky a porodem se mi darilo pravidlene vybehnout. Sice nikam daleko, ale obtiznosti jsem nesetril. V praci jsem si v pul metrovem snehu prorazil vlastni stezku. V lete tu chodi 20-30 lidi denne, v zime jsem byl za dva tydny jediny. Poprve jsem “dal” pet a pul kilometru za 50 minut … technicky to ale porad byl beh.  Tehdy jsem se skutecne bal omrzlin a zabalil to uz po tech peti kilometrech. Kdyz se omrzliny nekonaly, prorazil jsem druhy den dalsi usek coz uz dalo solidnich 8.5km. Po tydnu jsem si vydupal takovy prikop, ze mi ani ty ponozky nestacily primrzat k botam a cas jsem stlacil temer pod hodinu i na te prodlouzene trase … a snih mne zacal opravdu bavit.
Kdyz se clovek konstantne bori po kotniky, ktere navic pokazde ujizdeji jinym smerem, jde o velmi intenzivni silovy trenink. Zda se, ze bezite do kopce i po rovince. A zacina to byt znat. Na tech nekolika ojedinelych delsich bezich se mi darilo vybihat krpaly ktere jsem tradicne chodil, v terenu kteremu jsem se drive vyhybal obloukem se mi libi a na silnici uz si troufnu jedine autem. Ta pozvolna transformace je vubec zajima. Prechod z Michiganu, kde silnice byly tak rovne, ze se podle nich kalibrovaly vodovahy, do vysokohorske pouste s nedostatkem kysliku a stezek ci silnic se sklonem mensim nez 10% byl pomerne frustrujici. Hlavne psychicky. Nebylo jednoduche se vyrovnat se skokovym poklesem rychlosti o 20-30% na rovince, nemluve o tech deseti minutovych kilometrech vysoko po hrebenech.
O dva roky pozdeji si ale v obtiznem terenu libuji. Cim horsi tim lepsi. Zadne tempo neni dost pomale, zadny kopec prilis prudky. Uz beham vsechny, vetsinu i smerem dolu. Zacina se ve mne navic rodit i takovy mensi pobihac. Zatim jen vyckava az napadne snih v Havane a stale brousi ty stejne trasy. S oblibou si uz ale prohlizi hornaty obzor, zvlaste kdyz se vracime odnekud z daleka a kontury vsech Jemezskych velikanu jsou jednolite oramovany paprsky zapadajiciho slunce. Cerro Grande, Pajarito, Caballo, Chicoma … jen tam, kudy by chtel bezet nevedou zadne stezky … 

P.S.
Marconi: “Strhl jste mi telegrafni draty!”
Cimrman: “Zkuste to bez dratu, mily Marconi.”

pátek, ledna 13, 2012

Je to kluk!

Vrana a cap ani dnes rano nikde, tak jsme jim museli jet trochu naproti. Rybnik vypusten v 8:30 rano, pak hned kontrakce, tesne pred ctvrtou na deseti, doktorka to jen tak tak stihla, dvakrat zatlacit a byl venku! Kluk jak buk, 50cm, 3.39kg (ve velke nadmorske vysce se rodi trosku mensi, ale brzy to dozenou). Do osumnacti bude podavat flasky on mne, pak ja jemu :)
Magicke datum 12.1.2012 samozrejme predurcuje, kdo bude malemu Markusovi virtualnim kmotrickem ;)

středa, ledna 11, 2012

Nezlomní

Filmu o behani neni prilis mnoho. Sem tam neco o maratonu, pripadne o Prefontainovi, o Karnazesovi, ci jinych bezeckych ikonach, zvlaste o ultra by se to ale dalo pocitat na prstech jedne ruky. Kdyz jsem se pred par mesici dozvedel o filmu "Nezlomni" (volne prelozeno z anglickeho "Unbreakable") neslo jinak nez vzit do ruky tuzku, papir, a sednout na lavici u stolu a poctive napsat Jeziskovi.
Evidentne ani "nahore" nefunguje vse jak by melo a byrokraticky siml zpusobil doruceni touzebne ocekavaneho DVD az tesne po Vanocich. To samozrejme ale nemeni nic na zpracovani a pointe filmu ... ale to bych asi tak trochu predbihal (co jineho vsak cekat od bezce-zavodaka ?).





Western States jiz tradicne patri mezi nejprestiznejsi ultra behy na nasi strane rybnika. Jde o jeden z nejstarsich sto milovych behu, ktery byl kdysi znam spise jako vytrvalostni zavod pro kone. Gordy Ansleigh jej absolvoval v sedle v letech 1971 a 1972. O rok pozdeji se mu pri zavode zmrzacil kun a Gordy musel po 29 milich odstoupit. To ho nejspis pomerne vzalo, protoze v roce 1974 se do zavodu pro jistotu prihlasil bez kone. Vsichni si samozrejme mysleli ze je padly na hlavu, a ze nema nejmensi sanci dokoncit, natoz v limitu, ktery byl pro kone tehdy 24 hodin. Vsem navzdory, Gordy do cile dobehl 18 minut pred limitem. O podobny vykon se nasledujiciho roku pokusil Ron Kelley a nevedl si vubec spatne. Bohuzel ale preci jen trocha stesti chybela a Ron to pet kilaku pred cilem zabalil. Na druheho bezce, ktery vydrzel sto mil po boku trenovanych koni az do cile jsme si museli pockat jeste o rok dele. V roce 1976 se jim stal Ken “Cowman” Shirk. A pak uz to slo raz na raz. V roce 77 se do nove vypsane “bezecke kategorie” prihlasilo 16 bezcu, ale jen tri dobehli, z toho navic dva az po limitu. Ze se tou dobou zrodila legenda, ktera o tricet let pozdeji bude kazdorocne lakat skoro dva tisice odvaznych tusil tehdy malokdo. Pomerne rychly profil, zasnezene hrebeny i pekelne rozpalena dna canyonu se nyni kazdorocne stava kulisami pro souboj tech nejlepsi severoamerickych ultrabezcu s obcasnou navstevou japonskych ci evropskych borcu.
(Ted uz) predloni se na startu sesla obzvlast zajimava squadra vyjimecnych osobnosti. Vecne usmevavy sympatak a obhajce vitezstvi z poslednich dvou rocniku Hal Koerner z Oregonu, tichy a skromny vousac z Aljasky Geoff Roes, ikona minimalismu a idol vetsiny zacinajicich ultrabezcu Tony Krupicka z Colorada a mladicky Evropan s tvari gymnazisty ale reputaci zabijaka odkudsi od Mont Blancu Killian Jornet. A to opomijim neznicitelneho Nicka Clarka, “soudruha” Iana Sharmana, ktery o pul roku pozdeji na “Kamenem Myvalovi” zabehl stovku hluboko pod trinact, rekordniho Grand Slamistu Neala Gormana ci nevyzpytatelneho veterana Andyho Jones-Wilkinse a mnoho, mnoho dalsich.  Startovni listina slibovala malokdy vidane drama, okorenene o fakt, ze Geoff, Tony ani Killian na sto milove trati jeste premozitele nenasli, a i Hal mel v poslednich letech formu jako z praku. A navic vsude po trati byli filmari z tymu Journeyfilm vedenych JB Bennou. Do prubehu zavodu samozrejme zasahovat nemohli, tezko by si vsak i sebelepe placeny scenarista dokazal vymyslel poutavejsi zapletku a jeste vice nervydrasajici vyvoj zavodu, v nemz o prekvapive zvraty, zhrzenou nadeji, zazracna povstani z mrtvych a nezlomnou vuli rozhodne nebylo nouze. Vice uz ale neprozradim, dogooglovat si vysledky sice neni tezke, ale nechat se osidit o tu epickou bitvu povazuji u jakehokoliv ultra nadsence za trestuhodne. Navic filmari paralelne sledovali vsechny ctyri bezce tydny a mesice pred samotnym zavodem, jejich pripravu, obavy a radosti i strasti. Z nedostiznych a neporazitelnych legend to sice dela obycejne smrtelniky, mne i tak se vsak z hloubky jednotlivych (a velmi rozdilnych az totalne kontrastnich) charakteru taji dech.
Nechci uz o moc dele fusovat do remesla damam Spacilovym, ale film je proste spica. Hudba, strih i zabery kdy (zrejme) nejaci chudaci s kamerou a mikrofonem fofruji pres snehove jazyky a kameny aby alespon na par vterin zachytili atmosferu naprosto ojedineleho souboje zpoza boku tech nejlepsi se natrvalo zapise do dejin ultra-kinematografie. Abych ale zase nebyl zcela nekriticky, clovek, ktery si sedmnact hodin u kompu ohlodaval nehty, ziznil, hladovel a zadrzoval curani aby o nic neprisel a jako smyslu zbaveny obnovoval Twitter kazdych pet-sest vterin pozna, ze pri nekolika absolutne epickych okamzicich kamery na cele zavodu chybely. Proto "jen" devet hvezdicek z deseti, ale verte, ze darkem v podobe filmu "Nezlomni" zadneho bezce nezklamete. 



pátek, ledna 06, 2012

Konečně jsem slavný

No, titulni stranka to zrovna neni, ale casopis Ultrarunning se prodava na vsech kontinentech. Takze vlastne ani moc neprehanim (neb skromnost je me druhe jmeno), kdyz se prohlasim za jiz svetoznameho ultra bezce  :)

P.S. Me osobni zazitky z Deadmana lze najit zde : 1, 2, 3, 4, 5 a 6.


úterý, ledna 03, 2012

Bilé kilometry

Prelom roku mne zastihl v pomerne nervozni dobe. Capa vyhlizime uz vice jak mesic, a na delsi vzdalenosti si proto netroufam. Uz ma spozdeni, mel dorazit na Silvestra. Beham proto jen "kolem baraku" po stezce priznacne zvane "Perimeter". I tak je ve mne mala dusicka, kdyz se vracim domu. Desim se, ze tam bude jednou zaparkovana sanitka, a ja budu muset zachranarum vysvetlovat, ze jsem sice "tatinek", ale zrovna sem si byl tak trochu zabehat, a ze jen co se osprchuju a prevleknu do sucheho, rad pani D. do porodnice doprovodim.
Kilometry proto pribyvaji jen pozvolna. Tesne po serii snehovych bouri pred Vanocemi jsem byl jeden z prvnich kdo Perimetr prorazel. Snih do pulky lejtek, sypkej jako cukr-pisek, perfektne vycidi boty, ze i po tech par set kilometrech bych je mohl donyst zpatky do obchodu a reklamovat jako nepouzite. Po Vanocich stezku v zachvatu spatneho svedomi proslapali tloustici na sneznicich. Perfektne utluceny a udusany povrch na dne uzkeho prikopu, sotva se nohy jedna druhe vyhnout mohou. Kdyz to lze nekdy rozbalit, a musim klopit zatacky, odiram si lejtka o jeho zmrzle kraje. Vetsinou se ale sunu jako hlemyzd, oci pribite na snehu v dabelske koncentraci. Staci o par centimetru vedle, kam sneznice tloustikova nevkrocila, a okamzite se v uzkych spuntovkach borim minimalne po kotnik. Stava se to tak kazdych deset kroku. Po pul hodine toho mam dost, ale jeste zbyva kilak a pul do obratky. Tam se vydycham, a kdyz se ujistim, ze nikde nikdo, trochu si v tom snehu po adamitsku zaplavu. Ctyricet minut, a mam za sebou pet a ctvrt kilometru. Otocit, a poslusne zpatky, sotva se drzim na nohou.
Uz urcite vic jak ctrnact dni nesnezilo. Minimalne dvanact dni totalni azuro. Na jiznich svazich snih rychle mekne, dnes je vetsinou uz uplne pryc. Na severnich je to porad ten premrzly a udusany prasan, vetsinou tak pul metru. Nekde mezi je blato nebo ledovka. Nebo oboji najednou. Nejhorsi je typicka jednokolejka co vede smerem na zapad a do kopce. Leva strana je stinena a tak je jeste pokryta snehem, na pravou to mnohem vice prazi, a snih uz roztal. Jen to nema kam odtekat a blato je tak na pet prstu. V prurezu je to takove vecko, jedna strana ledova, druha blativa. Kazda noha po jinem povrchu, opora nikde, sjizdi to k sobe a porad o sebe zakopavam. Beh stoji za starou belu, ze na mistrovstvi sveta v chuzi by mi rozhodci neukazali snad ani jeden trestny tercik.
Napadlo mne, ze bych mohl behat i po silnici. Jeste loni jsem zimu na silnici prehopkal celou. V Michiganu stacilo dvacet tricet kilometru na snehu a chytnul mne IT band, ze jsem se z toho mesic vzpamatovaval. Posledni rok po sutrech v botach bez stabilizatoru ci jakehokoliv tlumeni je ale znat a i kdyz bych za stejny cas dal na silnici mozna i o polovinu kilometru vic, myslim, ze se ten asfalt beze mne obejde. Preci jen i na te zasnezene stezce obcas predebehnu nejakeho chodce, tak to s tim tempem nemuze byt tak zle.