Deadman Peaks 2011 (3. díl)

2.etapa - 15-29km (1:36/3:20) - Ve svém živlu

Prvni obcerstvovacky na vsech dlouhych ultra maji svoje vlastni specialni kouzlo. Po startu se clovek obvykle potaci tmou, sotva staci zirat na paty tomu pred sebou. Mozna se s rozednenim osvobodi od nejblizsich pronasledovatelu, a zacne stihat uprchliky pred sebou, nebo se pusti stale zrychlujiciho vlacku aby byl brzy obklopen nekonecnou samotou. Ja se vetsinou snazim "zazonovat", tedy ponorit se sam do sebe, nevnimat velka jmena kolem, ktere obvykle znam jen z casopisu, a snazim se nepripustit si, ze me ceka cely den na nohou. Touhle dobou bych vetsinou uz i behem svych nejdelsich treninkovych behu byl na ceste zpatky k domovu. Ale tady nemam ani tuseni jak rychle mi ubivaji kilometry, kolik mam nastoupano ci kdy se objevi dalsi brod. Casto pak z nenadani z poza nejakoho uplne obycejneho horizontu ci za nicnerikajici zatackou probere mne z letargie zvukova hradba blizici se obcerstvovacky. Kravske zvonce, vrestici divaci, prekrikujici se dobrovolnici, vysilacky radioamateru a do toho bezci s adrenalinem rozsirenyma zornicema hlasici svoje cisla. Droga, absolutni droga.

Kdyz pri Deadmanovi dobiham na prvni stanici uz mam rozmysleno co presne potrebuju. Dobrovolnik hulaka moje cislo pro zapisovace a nez dorazim stoji pripraven s mym dropbagem. Oslovuje mne kresnim jmenem pripraven splnit cokoliv si umanu. Cyklisticky bidon jsem vypil cely, mensi lahvicka zustala netknuta. Pytlicek s jidlem je prazdny. Smatram do tasky, mel by tam bit druhy bidon. Neni ... kurva! ... je tam jen dalsi mala lahvicka. Ta by stacila na dalsi etapu, ale na jejim konci je jen nouzova stanice, potrebuju vetsi zasoby. Navic jsem si tuhle planoval na cestu zpatky. Co ted? Dobrovolnik se po nekolikate pta jak mi muze pomoci. Nevim ... nevim co chci. Mam v tom zase hokej. Do kapes si zatim aspon rvu dalsi dva pytliky s medvidky a precliky. 620 kalorii. Nakonec do bidonu micham kolu s pomerancovym dzusem pul na pul. Pochybuju ze to je dobrej napad. Lepsi nemam. Dobrovolnika poprosim o kelimek s kolou. Je stastny ze konecne ma nejaky ukol. Jsme tu asi tri bezci. I tak tu huci jak v ulu. Snazim se registrovat kdo pribiha a kdo odbiha, ale neda se to stihnout. Vetsina se prevleka, jsou hned jinak barevni a mne se to plete. Dorazi Katrin Metzger ... sakra ... hlt vody a frci dal. Ja sem jak prikovanej. Jeste druhej kelimek koly a chci razit ... krok dva a pak si uvedomim ze mam jeste celovku ... a taky rolak a druhy tricko ... kurna ... malem sem se zapomnel prevliknout. Schazuju vsechno krome trika a trenyrek ... zase zpatky do tasky ... snad uz je to vsechno ... muzu razit ... hlasim cislo ze opustim stanici. Zapisovac jako ozvena potvrzuje. Pomalu rozbiham ... znovu kontroluju, snad jsem na nic uz nezapomnel, tipam hodinky, zastavka hodne pres tri minuty. Hluk obcerstvovacky se rychle vzdaluje, brzy upada v zapomneni, jako by nikdy ani neexistoval. Budu se tudy jeste dneska vracet ?

Druha etapa zacina nenapadne. Tenka stezka se vlni stepi. Asi tricet metru prede mnou je holka v bilem. Je to ta sama co bezela s Ludou ? ... nemam tuseni. Asi jsem se propadl o nekolik mist. Par minut a adrenalin odplaven, dostavam se do sveho strojoveho tempa. Na holku to ale nestaci. Za ctvrt hodiny stahuji nejvice deset metru. Musim se fakt krotit abych zbytecne nezrychlil. Step konci, zacina prvni vetsi stoupani. Z prasne cesty je hned rozbite koryto vyschleho potoka. Tohle ale ja umim. Holka najednou jako v medu. Prosmyknu se kolem. Cesta se na momentik narovna, a je mi zase v patach, skoro ji pustim, ale zacina dalsi technicke stoupani ... a je v zadu v cudu. Nikam se nezenu, kontroluju si dech a snazim se o co nejkratsi kroky, bezim ale vsechno. Za par minut se za zatackou vynori ten podsadity chlapik co jsem mu drive vbehl do zaberu. Do kopce pesky, na rovince to rozbali a zase mi o par metru poodbehne. Jenze tady se stoupani pocita na kilometry, vim ze mi neutece, muzu se v klidu najist a napit. Snazim se ted jist po troskach, zato kazdou ctvrt hodinu. Dojidam akorat kdyz vbihame na prvni skaly. Mohylky znaci priblizny smer, ale opet je mozno volit vlastni cestu. Chlapek toci do strany kde je mirnejsi sklon a prechazi do kroku. Ja to beru primo ... jako Cagin s Kamazem. Na vrsku se ohlidnu, jsem sam. Nasleduje sebeh, volne kameny se pravidelne stridaji s holou skalou ci pisecnymi pistami. Jak rychle se nekde stezka zjevi, tak rychle zanika. Mohylky a ojedinele vlajecky ale spolehlive znaci trasu. Ostre se stacime podel skal, navigujeme pres hrany utesu, obcas nutno sklonit hlavu pod vetvi blizkeho cyprise. Zadny z nich ale neni dost vysoky aby vrhal uzitecny stin. Obloha vymetena, teplota se urcite vysplha pres petadvacet ... urcite stravim pres deset hodin na slunci, vlhkost vzduchu kolem deseti procent. 

Tudy vede cesta.

Vsechno se bezi dvakrat ... jednou tam a jednou zpatky.

Kdyz prsi, tece tu potok.

 

Bezi se mi ted velmi z lehka, obtizny teren pusobi na me telo blahodarne, nohy prestavaji bolet. Vetsinou vidim pred sebe tak nejvice 20-30 vterin. Jen zridka kdy se obzor otevre a ja mohu zkontrolovat cestu na nekolik minut dobredu. Nikde nikdo. Nevadi, na sbihani je stejne jeste brzy ... snazim se utesit ... kdyz hned za zatackou hopka po kamenech nejaky bezec. Samozrejme se pozdravime, zdvorile vymenime par komplimentu a poprejem si hodne stesti. Na vic neni cas. Nevypada zle, jen je proste vyrazne pomalejsi.

Jsem prekvapen jak rychle jsem se pred nej dostal a snazim se zase zvolnit, o moc vic uz to ale asi nepujde. A hned se objevuje prede mnou dalsi postava. Je mi zahadou jak to ze jsem nikoho pred tim nevidel. Resit to ale nebudu, jedu dal. Tahle etapa je asi nejkrasnejsi z celeho Deadmana. Pomala a technicka jak to mam nejradsi. Hodne mi pripomina cestu z prace domu, posledni mesice v nohach jsou opravdu znat. 

Navigace neni obtizna, staci bezet jen od mohylky k mohylce.

Skaly jsou krasne, jen lituju ty co maji na botach "motion control", to je pak o kotniky.

 

Zase se prede mnou mihne stin, zmizi za skalou. Kdyz dobiham do zatacky jen si vsimnu jak neci hlava zapluje za horizont. Skaci z utesu, blbe se brzdi, spoustim mensi kamenou lavinu ... je to Katrin Metzger ... chci se za ni zavesit a rozhodne nepredbihat !!! ... Kde jsou ale mohylky ? ... bezime blbe. Ohlednu se, nastesti vidim stezku o tricet metru stranou, staci se nam za zady. Houknu na Katrin, neslysi, musim zarvat co to jde. Otoci se vracim ji zpatky. Zabehl jsem si mozna dvacet tricet vterin, ziskal ale pozici cenneneho soupere. Oddavam se gravitaci pri dalsim sebehu, cekam kdy dorazi Katrin, treba to potahnem spolu ... za chvili je ale jasne ze mi nestaci ... no to me pose*! Vim, ze bezim dobre, jsem zavodnenej a zaludek drzi. Tady se zase lame horizont, bude dalsi sebeh mozna pet minut do dalsi obcerstvovacky ... jeste ale neni konec. Pripojujeme se na dalsi dvojkolejnou cestu. Obcas neni kam slapnout, vetsina kamenu se ale hybe, obcas nejaky strhnu sebou a trefi mne do druheho kotniku. Musim se fakt soustredit, oci prilepene na zemi, lokty na urovni ramen, ruce s flaskama divoce vlaji a dorovnavaji muj kostrbaty beh. Periferne si vsimnu modreho fleku ... na chvilku zvednu oci ze zeme ... dalsi bezec, moc si s timhle povrchem nevi rad, ma toho uz dost ... chvilka nepozornosti a malem letim usty napred ... pozdravime se, povzbudim ho, ze uz bude brzy konec ... opravdu tomu chce verit, ale neco v nem uz rezignovalo a hybe se jen setrvacnosti. Padim dal. Povrch se preci jen zlepsuje, hlavne hluboky pisek. Mijim rucne malovanou cedulku "NEXT AID - 100 YARDS !!!". No, uz bylo na case ... po 3 hodinach a 20 minutach dorazim na druhou stanici. Za sebou mam uz 29 kilometru, zbyva 14 dalsich do obratky. 

Mnoho kilometru je jen par metru od hrany.

Vyhledy stoji za to ... kdyz se tedy clovek zrovna nemusi koukat pod nohy.