Kam až mě nohy donesou...

... o vášni k běhání, o ultramarathonu, o přírodě a snad trochu i o lidech - sobě i jiným pro radost.

sobota, listopadu 05, 2011

Deadman Peaks 2011 (2. díl)

Prolog - Bez emocí

I pres leta zkusenosti, nespocet verejnych prednasek ci vtloukani klinu studentum do hlavy z vyssiho stupinku, divadelnich predstaveni, jedne maturity a desitky absolvovanych zavodu jsem pred bezeckym zavodem absolutni nervak. A nebo jsem jim alespon byl do doby velmi nedavne, tedy pred par mesici. Obvykle pred zavodem prakticky nespim. Musim-li vstavat v sest, usnu tesne po pate. Celou noc se obracim, prekrucuji, chodim curat, promitam si trat, prepocitavam mezicasy, kontroluji batoh i zaviraci spendliky na jiz davno pripevnenem cisle. Rano samozrejme prujem. Mezi silnicni petkou nebo horskym ultra nebylo rozdilu. Jestli bude na startu dvacet lidi, nebo dva tisice je mi sumak. Nervy v kelu tak jako tak. Je-li zavod v sobotu, nejlepsi cas na vyspani je pak noc ze ctvrtka na patek.
Zlomilo se to az nekdy nedavno. Nejake podezreni mam, v podstate ale nevim jak. V zari jsem bezel po letech na silnici. Byl to jen pulmaraton. Vecer pred tim se pristihnu, ze si ani nehlidam vypita piva. Budik natacim az tesne pred spanim, trenyrky i tricko beru z kose na pradlo ... proste sem si to zapomnel vyprat. Jdu si lehnout ... a svete div se ... usinam. Zavod v klidu. Rozbiham od konce kolem 400teho mista. Do cile mne predebehnou dva bezci, koncim 79. Chvilku se vydycham a mam pocit ze bych mohl znovu. Na Pajaritu to same. Na zavod jsem se moc tesil, ale vecer pred tim jsem v klidu, miru a pohode stravil s pani D. Veci jsem si pripravil az pred pulnoci, kdyz sla spat.
Deadman je samozrejme specialni ... a taky mnohem delsi. Vim, ze nemam nabehano a tak se snazim osud prechytracit dokonalou strategii. Dva dny dopredu si rovnam kalorie, ionty, ponozky i boty. Snazim se zapamatovat co je v ktere kapse u ktere tasky ulozeno ... jen abych tesne pred pulnoci noc pred zavodem impulsivne zmenil nazor a doslova vse pripravene preoral. I presto usinam necekane v klidu spankem spravedlivych. Budik na dve tricet ani neni potreba. Sedm minut pred otviram oci ... svezi a odpocaty, az je mi to podezrele. Pak kafe, banan a granolovou tycinku. Naskladam veci do auta, par minut pred treti jsem na ceste ... stastny a svobodny jako ptak na drate. Ceka mne 160ti kilometrovy prejezd. Hodinu pres hory, pak hodinu pousti. I presto budu pro ostatni ucastniky Deadmana platit za "mistnaka".
Start je kdesi v stepi, pet kilaku od Cuby. Tma jak v pr...., kosa az na pudu. Musi byt aspon minus pet. Hlasim se u startovniho stolku. Musim podepsat, ze se s nikym nebudu soudit kdyz si behem zavodu polamu vsechny hnaty natoz kdybych bidne zhynul. Dostanu cislo, spendliky, tricko a tasku s "darky".

Pri minus peti neni tezke zustat ledove klidny. Rozpojit ctyri zaviraci spendliky holejma ruka je uz horsi.

Chci jit zpatky do auta se zahrat, ale jsem rozpoznat reditelem zavodu a dalsima klukama z Los Alamos. Zatimco recnime, pulky mi bezostysne zamrzaji k sobe. Na sobe jen trenky, dve tricka, rolak a na hlave satek. Preci jen se odpoutam a stihnu si zabehnout dat veci do auta a vyndat oba dropbagy. Dorucim je k cedulkam podle mista urceni ... a ted co ? K prvni obcerstvovacce je to 15km. Jeste vcera vecer jsem mel peclive pripraveny plan a nastosovany camel bag. Ted mam co ? ... ted mam hovno! Nevim jestli si mam nadavat nebo zacit brecet. Na oboji je mi moc zima. Nakonec do kapsy beru pytlik s gumovymi medvidky a precliky nadepsany "START" a s podtitulkem "310 cal". Do jedne ruky tretinkovou lahev s paskem pres ruku a ionty uvnitr. Nevim co dat do druhe. Kolu, dzus ? Hlasi pet minut do startu. Beru cyklisticky pullitrovy bidon. Zase ionty. No, ted uz s tim nic nenadelam. Srocujem se na startu, urcite skoro padesat lidi. Nekteri se evidentne chystaji dobit jizni pol - soude podle pletenych rukavic, sal a kukel s dirkama jen pro oci, na zadech bagl ... jen to psi sprezeni chybi. V trenyrkach, tricku a bez rukavic tam stojim jako exot. Jeste ze je tma .. pak si ale uvedomim, ze je mi to vlastne jedno. Za minutu bude start ... a ja jsem jeste v zivote nebyl tak klidny. Jdu si pro Tebe Deadmane! 



1.etapa - 0-15km (1:40) - Probouzeni

Par vterin do startu. Stavim se do posledni lajny mezi polarniky. Chci to zase rozbihat ze zadu, hlavne abych to neprepalil. Ozve se zname "Go!" a lide vresti a tleskaji. Puda pod nohama rezonuje, jak se predni cast startovniho pole rozbiha. Ja jsem evidentne ve skupince kde nejmene deset lidi chce prekrocit startovni caru jako posledni. Skoro nikdo se nehybe. Uz je mi to blbe a vykrocim tedy kupredu. Svym statecnym prikladem evidentne dodavam odvahu ostatnim a po pul minute se pres startovni caru vydava i posledni polarnik.

Svetlusky utoci!

Snazim se bezet co nejpomaleji, chytnout spravny dychaci rytmus, dobre proslapovat nerovnosti rozbite polni cesty a hlavne o nikoho nezakopnout. I presto se rychle sunu dopredu. Po par minutach se pole trha. V cele je kupodivu deseticlenna skupina, co by kamenem dohodil pak druha se sedmi lidmi, mezi nimi uz i ja. Pak prekvapive velka dira a nasleduje snura lampicek po dvou po trech. Cesta se vlni a pri mirnych sebezich je videt, ze by par lidi z nasi skupiny uz nejradeji zahajilo stihaci jizdu. Blazni. Rad ustoupim stranou, pobezim si to svoje. V mziku jsem na chvostu teto druhe grupy. Vedouci skupinka nam uz zmizela za zatackou, ale chrti "z te nasi" jsou jimi tak posedli, ze po trech kilometrech minou odbocku na stezku. Neztraci mnoho, ale nez si chybu uvedomi tocim jako prvni. Cha-cha !! Chrti to ale jen tak nezkousli a o prekot se derou kupredu. Rad pro ne ucinim typicky krok cimrmanovsky - tedy stranou - a necham je padit kupredu div si lamy neprehnataj. Stezka se brzy ztraci v trave, hopkame po drnech. Kazdych padesat metru je reflexni prouzek. Nekteri prede mnou se stale snazi udrzet tempo z polni cesty, nekteri za mnou evidentne take. Kdyz jsme zahybali, po bezcich za nami nebylo ani vidu ani slechu. Ted uz se zacinaji prvni trousit ze zadu. Hmm, zrychlit na obtiznejsim terenu ? ... divna taktika. Jsem odhodlan drzet svoje tempo, at si klidne predbihaji. Jsem presvedcenej, ze to nemuzou udrzet ... vedi vubec co je jeste ceka ? Nejaka holka evidentne dostala rozum ... pousti lidi pred sebe a radi se za mne. Katrin Metzger to neni ... jeste ze tak. Po chvilce jsme sami, ale ne na dlouho. Nekdo se riti ze zadu. Tak fajn, na tohle nemam nervy. Zabehnu do krovi a upoustim prebytecne tekutiny, evidentne jsem dobre zavodnen. Mezitim prosvisti kolem nekolik lidi a ja ztracim poneti na kolikatem jsem miste. Tipuju neco uprostred treti desitky. Je pul hodiny od startu, stezka se zacina zvedat, podlozi pisek jako na plazi. Je cas na svacu. Rozhodl jsem se jist kazde pul hodiny - pet sest gumovych medvidku, ctryri precliky jednu solnou tabletu. Nacpu si to vsechno do tvari jak sysel, ale stale bezim, kousu kazdy treti krok. Docela to ujde. Jsem ted v zemi nikoho. Jen na delsich rovinkach vidim pred sebou skupinku lampicek, vetsinou vsak nikde nikdo. Stale stoupame, z lonska nepamatuju takhle hluboky pisek. Zacina se pozvolna rozednivat. Asi po hodine se vysplhame na vrsek mesy. Stezka jde ted metr dva od hrany skalni rimsy. Udoli je jeste temne, asi sto metru pode mnou, obzor se pozvolna rozzihava. Zhasinam celovku a v klidu naviguju od mohylky k mohylce, stezka je dobre citelna a pisek neni zaludky. Mam spousty prilezitosti se jen tak docela obycejne kochat a nechat se unest tou absolutni nirvanou. Jeste, ze ti prede mnou mi utekli. Ze strechy sveta pozoruji svuj vlastni poustni usvit.
Po par kilometrech se bohuzel stacime dal od kraje na dvojkolejnou cestu. Zase mirne stoupame. Loni jsem v techto mistech poprve presel do kroku, ted si bez problemu cupitam. Sil mam dost, ale nohy se zdaji nejake tuzsi. Nevim jestli si s tim mam delat starosti nebo ne. Je teprve neco pres hodinu od startu ... prave bolesti teprve prijdou, myslim, ze si zatim nevedu vubec spatne, kaslu na to. Tu se ozvou "zvireci" zvuky. Trochu se leknu ... za krovim si ulevuje Louis Telles. Zdvorile delam jako ze nic. Za chvili mne dobiha, zdravime se, povzbudime, poprejem si ale Luda frci nemilostrdne dal. Docela zasnu nad tim tempem, je snad o dve minuty na kilak rychlejsi. Mizi za zatackou. Nenecham se rozhodit, pufam si svym tempem. Jen o par minut pozdeji se situace opakuje. Strevni problemy-pozdrav-tryskem vpred-a je v cudu. Hmm, to tempo je fakt impozantni, nebezim preci jen prilis pomalu ? Na dalsi rovince se vse nastesti vysvetluje Luda doprovazi nejakou holku ktera uz preci jen trochu vadne. Snazim se zpomalit, i presto se neuprosne priblizuji.
Zahybame zpatky k hrane utesu. Bude nasledovat velmi technicky a naprosto brutalni sebeh do udoli. Snazim se to brat fakt zvolna, ale je videt, ze si na tomhle terenu verim. To, co se mi na Ludu s holkou nepodarilo stahnou za poslednich deset minut, prekonavam nyni behem triceti vterin. Okamzite mne pousti. Za minutu se prosmiknu kolem dalsiho bezce. I bez vetsiho usili mam pocit ze letim, zatimco ostatni stoji. Kameny mi nevadi, v zatackach zase driftuju, misto po schudkach to sbiham po hole skale. Je to pohodlnejsi a vyrazne rychlejsi. Na dne udoli jsem za par minut a na dohled dalsi bezec. Hodne se to ted bude vlnit. Na rovinkach ztracim, v kopcich se drzim na svem, ale cestou dolu frcim az se musim pochvalit, i kdyz se stale snazim to brat co nejvolneji.
Obiham nejaky obri balvan, koutkem oka zachytim skovavajici se postavu. Normalne ctim lidske potreby i soukromi ... ale ted jsem neodolal a na zlomek vterinky se juknul. Ha! Katrin Metzger ... tak to sem asi v kelu. Moc ale nevim co s tim. Pomaleji to fakt nejde, bolely by mne z toho nohy. Treba je specialistka na druhe pulky, snazim se uklidnit. No nic, za chvili bude fotograf, a pak uz obcerstvovacka. Musim se rozmyslet co chci at to zase nepokazim. Jeste pred fotakem sbiham nejakeho podsaditeho chlapika.

Tak nevim jestli on kazi zaber mne, nebo ja jemu.

Pak posledni zatacka a jsme ze skal zpatky v stepi. Drnova cesta se mirne svazuje k prvni obcerstvovacce. Kravske zvonce a povzbuzijici dobrovolnici jsou slyset doslova na mili daleko. Chlapik se mne snazi mermomoci zpatky stahnout. Funi jak lokomotiva, takhle brzy a jeste cestou z kopce ... to neni moc dobra vizitka. Jeste jednou stavim na curani, aspon bude mit chlapik klid, a ja se budu moci brzy poradne napit. Prvni etapu pozvolna dobiham za 1:40 nekde kolem dvacateho mista.  

7 Comments:

At 5. 11. 2011 18:38:00, Blogger Jan Havlíček said...

To by mě taky zajímalo, jak překonat nervozitu před závodem. Zatím je to u mě spíš čím dál tím horší. Běžně usínám až hodně po půlnoci, pořád se budím a ráno jdu na velkou aspoň desetkrát. Ještě tak v dorostencích to bylo docela dobrý, to jsem spal bez problémů a nervózní jsem byl až ráno. Asi by bylo rozumný přistupovat k závodu bez jakýchkoli očekávání, ale dost těžko se to uskutečňuje a rozhodně to moc nezvládám.

 
At 6. 11. 2011 13:28:00, Blogger 12HonzaDe said...

I kdyz vim, jak to dopadlo, i kdyz vim, ze jsi to zvladnul perfektne, preci jen to s tebou prozivam, napnutej:).
Co se tyce ty nervozity, naprosto chapu. Ja do nedavna prozival to dilemma, jestli tam vubec chci jit "zavodit" a prekonat tohle s normalni starovni nervozitou bylo peklo. Ted to nejak zmizlo:).
Moc hezky tesim se na pokracovani a dalsi prispevky. MSF! Silne "nalomeny" 12:)

 
At 6. 11. 2011 14:31:00, Blogger Jan Havlíček said...

Dodatečně ještě gratuluju k parádnímu výsledku.

 
At 6. 11. 2011 21:49:00, Blogger Pancha said...

Chlapi, jestli vy to běhání nějak moc neprožíváte. Já vím, že o první místa nikdy bojovat nebudu a tak spím jak nemluvně :-)
2Shadow: Držím palce ať ti to běhá a taky píše, ať máme co číst.

 
At 7. 11. 2011 5:00:00, Blogger Running Shadow said...

@HH - u sebe pozoruji uplne novy postoj k behani. Myslim, ze jsem se nasel v ultra. Hory a nadmorska vyska take pomaha. Driv sem honil vterinky na rovnych petkach, ale tady je kazda trat jina, rovnou cestu nenajdes. Hrozne se mi najednou libi pomalinku se plazit do 25% kopce po rozbity ceste. Driv bylo behani muj konicek, ale teprve ted to je muj zivot ... prujmy mam zatim ale porad. Na Deadmanovi jsem byl pred startem ctyrikrat :)

@12 - ja vim taky jak to dopadlo :) ... a kdyz to po sobe ctu, tak sem taky obcas napnutej :) ... pro mne je kazdy zavod takove komorni drama. No abych nepredbihal ... jeste je 70km do cile a o necekane zvraty (z meho pohledu) nebyla nouze :)

@Pancha - hele, tohle na me nezkousej ! ... takovejch ja uz potkal, co rikali ze o prvni mista nikdy bojovat nebudou ... a kdyz je priste potkam tak na me cumej z bedny a nevedi co rict :) ... myslim, ze ti to beha moc pekne, tak se drz ... a taky si rad prectu kam se vydas priste.

 
At 7. 11. 2011 8:53:00, Anonymous ll said...

Hltám jedním dechem .))

 
At 7. 11. 2011 14:32:00, Blogger 1bubobubo said...

Super čtení. Ta nervozita je docela pochopitelná, protože když se člověk na něco opravdu těší, tak chce sám před sebou uspět a je jedno, jestli běhá o první nebo 34567 místo :-) Ať se ti daří a těším se na další poutavé díly z tohoto závodu :-)

 

Okomentovat

<< Home