První ultra - cesta do Pekla (3.díl)

Z predstartovni horecky na plazi u Pulmesicniho jezera si vybavuji jen nesouvisle surealisticke obrazy:

     -na malem podiu hraje zive rockova kapela - je tri ctvrte na sest rano (!!!)

     -tma jak v ..., stackato praskajich dvere od frekventovane pouzivanych kadibudek.

     -vsichni se znaji se vsemi, vsichni maji alespon o 40 kilo min nez ja, jsou strasne nateseni.

     -vetsina lidi ma na rukou reminky pripnutou lahev, pripadne na zadech camelbag, nebo lahve kolem pasu.

Se svym 15 let starym bavlnenym trickem se "Swain County High School" logem na hrudi a opadanymi pismenky "CROSS COUNTRY" na zadech bez jakehokoliv hydratacniho zarizeni si pripadam jako naprosta trubka. Atmosfera zrejme mava i s jinak flegmatickym Mikem - nic nerika. Stridame se v tom kdo zrovna "musi". Druhy ma cekat ... ale kdyz asi po seste vylezu z kadibudky (uvnitr si samozrejme romanticky svitim vlastni celovkou) Mike nikde. Hlasi pet minut do startu, lide se zacinaji radit. Z kadibudek v okoli lezou same cizi zenske nebo nejaci manici co jsem nikdy nevidel. Kam se sakra podel ? ... Plouzim se na start ... deset kroku travou a boty mam durch ... rosa vsude.

Kapela prestane hrat a na podium vyleze Randy Step, alis Head Goat (tedy "Vudci Kozel"), reditel zavodu a majitel lokalni site obchodu ktera zavod porada. Mluvi do  mikrofonu, moc ho nevnimam, kdyz se snazim, stejne mu nerozumim ... akustika stoji za prd. A pak zacne odpocitavat, a lide kolem mne se pridavaji a jeden po druhem rozsvecuji svoje celovky ... ale kde je kurna ten Mike? ... Jenze pak se ozve sborove "Go!" a dav se dava do pohybu. Stale nechapu co tady delam, a asi tady ani nechci byt. Ted uz je ale pozde, snazim se splynout s davem. 

Rozbiham se zhruba z pulky startovniho pole. Odhaduji ze je na startu asi 300 lidi, 50K i 50M startuji spolecne.Ti prvni vyrazeji jako by bezeli petku. Snazim se to fakt krotit, ale i kdyz bezim co nejpomaleji to jde, posouvam se dopredu. Prvnich dve ste tri sta metru je po louce ... rosa vsude, ale je mi to momentalne sumak. Pak se podle praporku stacime do mirneho kopce, ohlednu se a za mnou dvou set metrovy had pohupojicich se svetylek, vetsinou nejvice tri, ctyri na sirku ... nikdy jsem nic podobneho nevidel, snazim se zahnat prvni myslenku na nacisticke pruvody behem Kristalove noci, my preci jsme jen banda blaznu co bezi do Pekla ... ale neni cas na nejake intelektualni premytani ... rychle pres parkoviste, po silnici, az po zhruba 700 metrech se musime vejit na uzouckou stezku. Trochu se to zaspuntuje, ale jako kdyz mne vcucne nejaky vir, zaradim se mezi dva bezce, trochu na to slapnu a frcim jak po toboganu. Svitim si na zada dva metry pred sebou, mam nejvice 2-3 kroky na rozmyslenou kam slapnout, kteremu kamenu se vyhnout, ktery proslapnout, ktery trefim naplno a kdy musim korigovat druhou nohou nebo divoce rozhozenyma rukama. Nemam nejmensi tuseni kdo je prede mnou , kdo je za mnou ... jen preryvave dechy, dunici kroky, obcas ticha kletba. Oci mam prilepene na zemi, nestiham si vsimat nizsich vetvi, dostavam to zprava i zleva ... ostnate vetve akatu pres stehna skousnu, pres bricho nic neboli, ale kazda sleha v obliceji mne vystrasi ... bojim se o bryle. Omylem jsem nastoupil do vlaku, ktery nikde nestavi.

Myslim, ze tempo nebylo az tak hrozne, naprosto vycerpavajici vsak byla mira nutne koncentrace ... absolutni droga. Frcime dal, kdyz se stezka trochu narovna, zvednu oci a vidim na 5-6 svetylek dopredu, slysim dechy pred sebou i za sebou, dusot konskeho stada, jinak ticho. Obcas nekdo upadne, temnym lesem zazni zakazana kletba. Prchajici dav se ale vyhne. Male zavahani, propad 20 mist dozadu. Dvakrat mam na male, ale divoce rozmachane ruce a male ceske sluvko "kurva" procedene skrze zuby to srovna. Zezadu se ozve obdivne "Wow!". Cas nevnimam, ma tahle etapa vubec nejaky konec ? Jmenuje se "Probuzeni" ... a kdyby slo o mne, uz mela byt davno za nami. Zacina se rozednivat, brzy to uz pujde bez celovky. A pak mala louka, znovu do lesika, blizici se zvuk kravskych zvoncu. Nez si uvedomim co se deje, hadovita pesinka nas vyplivne v ostrem uhlu na sirokou lesni cestu ... a kdyz se zvony rozezni naplno dojde mi, ze jsme dorazili na prvni obcerstvovacku na osm a pultem kilometru. Halekam svoje cislo pro zapisovace, do pripraveneho kosiku hazim celovku a do sebe 2-3 kalisky s tim co je nejblize po ruce. Nekdo stavi, prevleka se, doplnuje vodu v lahvich, ja co nejrychleji vyrazim do dalsi etapy zvane "Predpekli". 

Pred nami rovna cesta, konecne vidim, kdo bezel se mnou. Lide ozivaji, zacinaji se seznamovat a povidat si. Nemohu si pomoci, ale zase se posouvam kupredu. Tesne pred zatackou predebehnu ctyrclenou skupinku, pak "ostra prava tri, padesat horizont" ... a najednou nikde nikdo. Vidim asi pul kilometru pred sebe, podel cesty se trepotaji faborky, kde jsou ale nejaci bezci ? Ohlizim se, jestli ostatni zahybaji za mnou ... nikdo nevaha. Po pul kilomteru cesta jeste jednou zaboci a znovu na rovince od nevidim do nevidim po bezcich prede mnou ani pamatky, a ti za mnou se zdaji stale mensi a mensi a tissi a tissi. Jsem v zemi nikoho. Konecne se opet stacime do lesa na stezku. Staci par minut a na jedne delsi rovince zahlednu v dali stin ... rychle odskoci nekam stranou ... zdalo se mi to nebo nekoho stahuju ? ... faborky odskakuji do lesa presne v mistech kde zmizel onen stin ... pesinka po ktere jsem pribehl jde opacnym smerem. Norim se do lesa. Hopkam pres koreny, obiham parezy, tu tam podbiham krovi ... oci prikovane na nejblizsim faborku. A pak zase na stezku ... a najednou je tu bezec, asi padesta metru prede mnou. Mirne stoupani, nestaci mu dech, prosmyknu se kolem ... "Good job!" ..."Great pace!" ... procedime na sebe. Bezim spravne. Bojim se opet zeme nikoho, ale staci jen par minut a pred sebou uvidim vlacek asi sesti bezcu. Vubec nechapu kde a jak se to nase bezecke pole roztrhalo, za tmy jsme oreci dychali jeden druhemu na zada ... a ted takovy diry. Jen co se pripojim, posledni z vlacku odstoupi a zavazuje si tkanicku.V nasledujicim sebehu jeden prede mnou trochu vaha a druhy se nevejde do zatacky. A jsem uprostred. Pocitam, ze musim bezet skoro o minutu na kilometr rychleji nez tahle skupinka ... donutim se zpomalit, a zaprisaham se ze vydrzim uprostred vlacku aspon do dalsi kontroly. Ostatni kolem mne si povidaji, a snazi se mne vtahnout do debaty. Ten za mnou prijel z Kanady a pta se jestli jezdim zavodne na kole, kdyz mam takova lytka. ... COZE ??? ... co jako mam rict ? ... ze mam silny nohy protoze musej nosit kazdej den o 40 kilo vic nez vsichni ostatni ? ... rozhlizim se kolem sebe ... jsem o hlavu vetsi ... a o nekolik piv denne tlustsi ... Kanadanovi odpovidam, ze uz nejezdim, ze se snazim spis behat. Je spokojen, ale ja se necitim mezi svymi a radsi obiham ty pred sebou a vydavam se na dalsi stihaci jizdu. Jenze Kanadan se drzi, a chce si povidat dal. V mziku se odpoutavame od skupinky, Kanadan je nadsen. Zrychlene tempo mi preci jen brani volne mluvit. Kanadan postupne uticha, ale kupovidu po pul kilometru se vydava prede mne, preje hodne stesti a mizi za dalsi zatackou. Po hodine a pul je to prvni clovek co mne predbiha. Jeste nevim, ze bude posledni.

Opet zeme nikoho, ale hustota konskych kakousu se na stezce zvysuje - neklamny znak, ze se blizime k ranchi u Pekelneho potoka, tedy k ranchi kde jsme s Mikem kempovali, a kde by mela na dalsi kontrole cekat i moje zena, sestra a maminka se svym muzem ... behem predstartovniho hororu i prvnich dvou etap jsem uplne zapomnel, ze bych mohl mit i sve vlastni divaky. Po 16.5 km konecne dobiham na dalsi obcerstvovacku. Hlasim svoje cislo a rychle zkouknu vrestejici davy, ale nikdo znamy kolem ... oproti planu jsem totiz o pul hodiny napred.