Prvni ultra - cesta do Pekla

Behat sem zacal v sestnacti kvuli holkam. Myslel jsem si, ze budu zajimavejsi a pritazlivejsi a proste po mne poletej. Ze jsem v te dobe kouril dva balicky Camelek jsem prilis neresil ... tedy az do konce prvniho intervaloveho treninku, kdy jsem vysel ze sprch na parkoviste a majestatne si zapalil ... ale to uz odbocuju. Kratce na to jsem v New Yorku videl nazivo slavny mistni marathon a uminil i, ze kdyz ONI mohou, tak JA taky. Dalsich temer deset let byl marathon mou bilou velrybou, kvuli ktere jsem si dvakrat temer pretrhal achylovku, mnohonasobnekrat proslapal klenbu na svych plochych nohach, trpel jako zvire pri zanicenych kycelnich kloubech a nechal ze sebe delat idiota kdejakym zlomyslnym ortopedem. Svuj sen jsem si vzit nenechal, z casti i proto, ze jsem si byl jist ze na svete jsou jeste vetsi blazni, protoze jim prijde marathon prilis kratky. Byl jsem presvedcen, ze ja jsem ale "normalni", ze "tohle" se mne stat nemuze. A cas sel dal. Svuj sen jsem si splnil v lete roku 2005 ve Fuessenu v Nemecku a s klidnou dusi pote na prelomu roku presidlil do Michiganu. Pri kazdem presunu to chvilku trva nez se clovek usadi, nez najde nove bezecke cesty a cesticky a nez si najde svuj oblibeny bezecky obchod. Playmakers v Okemosu se pro nadsence jako ja zdal rajem na zemi. Ted vim, ze to byla spise dablova chyse. 

Playmakers zili nejen prodavanim bot a ostatnich bezeckych serepeticek, ale hlavne organizovanim, povzbuzovanim a propagaci obrovske mistni bezecke komunity. Dukazem cehoz byly spolecne treninkove behy, lekarske poradny zdarma a cely kout obchodu (mimo jine velky jako solidni ceska samoska) venovany jen vyveskam a letakum propagujici nejblizsi behy. A ze jich bylo! Naprosta vetsina 5K, vyrazne mene 10K, tu tam pulmarathon ... a pak taky mala karticka velikosti pohledu se strasne zablacenyma lidma plazicima se po pas v bazinach s napisem "Dances with Dirt - Hell, Michigan", tedy "Tance s blatem - Peklo, Michigan". V nabidce byly solo zavody na 50km a 50mil (=80km) a tymova stafeta na 100km. Nevericne jsem zakroutil hlavou, vzal si letak s informacemi o 5K silnicnim zavode pristi sobotu v Lansingu a vyrazil z obchodu ven ... jen abych u auta postaval jako kdyz mi ukradli vsechny hracky, a stridave odmykal a zamykal ... a pak jsem se zase otocil a dosel zpatky do Playmakers pro tu karticku se spinavymi lidmi co stastne tanci v blate.

Onen vikend jsem zabehl svuj prvni zavod na americke pude, celych 5km v case kolem 24:55, a karticku se zavodem v Pekle uspesne zalozil, ze jsem ji uz ani najit nemohl. Z hlavy jsem to seminko vsak jiz dostat nedokazal. Nastesti mne krotila neduvera (opodstatnena) v mou vlastni vykonost ... padesat kilaku, no to me pos..., co bych tam asi jako delal!

Zbytek roku 2006 jsem ale jen popobehaval, valcil s lenosti, s disciplinou, s motivaci. Az tesne pred Vanoci jsem se "ustanovil" ze behani fakt je muj zivot, a jestli neni tak fakt chci aby jim bylo, a jestli to nepomuze, tak teda fakt nevim, ale kazdopadne nejlepsi bude fakt teda vyrazit ven ... a tak jsem teda fakt ven vyrazil a 2007 byl fakt skvely rok, jak je ostatne pomerne dobre dokumentovano v tomto blogu. Zlepseni na sebe nenechala dlouho cekat, osobaky padaly na vsech distancich a i pres blizici se osobne-profesni boure byla zavrsena paradnim Bayshore marathonem, kdy jsem si omylem popletl rychlost a bezel prvni pulku tempem na 3:15, i kdyz jsem se snazil cilit na 3:59. Chybu jsem si uvedomil na 22.kilometru ale byl jsem z toho tak paf, ze jsem to tempo drzel dal jeste asi pul hodiny. Teprve pak jsem zacal tuhnout, ale rozhodl jsem se s tim nic nedelat, neb jsem byl tak strasne napred proti planum, ze jsem vubec nevedel ktera bije. Dorazil jsem za 3:31 a nejake drobne a citil jsem se jako bych to cele vyhral.

Euforie vsak netrvala dlouho a nedobra doba uhodila, jejimz dusledkem byl i hiatus tohoto blogu v puli rozepsane reportaze. Leto bylo prazdne ... dusevne, bezecky, bez cile ci inspirace. Az jednou jsem se probiral nejakymi starymi papiry, byla to takova ta hromadka, kterou mi obcas pripravi moje milovana zena s laskyplnym vzkazem "Budto si to roztridis, nebo to poleti do popelnice!" ... kde se najednou objevila ona karticka s lidmi tancicimi v blate. A z lehce doutnajiciho uhliku opet vyslehl plamen.

Ukazalo se, z Okemosu do Pekla to ani neni tak daleko, a ze zavod je uz za sest tydnu v zari, ale pred tim jsou jeste dva "treninkove behy" aby se clovek seznamil s trati. Take jsem se dozvedel, ze hlavni udalosti je 100km stafeta 5 clenych tymu, kdy kazdy clen bezi tri etapy s romantickymi nazvy jako "Probuzeni", "Uprk", "To nasere", "Kde je kurva ten most", "Hloupy jezero", "Zavrat", "Ocistec" nebo "Lepsi uz to nebude". Ty ultracvoci  co to pobezi sami mne fakt jeste nezajimali. Proste jsem se chtel vykoupat v blate, dat si v "rece smrti" kajakarskou vlozku bez kajaku a to vsechno sdilet se sobe podobnyma blaznama. Zacal jsem sondovat v nasi cesko-slovenske komunite, kde se mi drive podarilo premluvit ctyri lidi na jeden mistni petikilak, doufaje, ze i bez pravidelneho bezeckeho treninku bude pro ne vyhlidka dne stravenem v bazinach s prumerem 20km na osobu stejne lakava jako pro mne.
Mezitim jsem si "odbehl" do Pekla na jeden treninkovy beh. Na programu byly tehdy tri klasiky: "To nasere!", "Strypterska tyc" a oblibena "Styx - reka smrti", kde se vybiha (plazi po ctyrech) z reky primo v Pekle u male prehradky za harleyarskou hospodou. Seslo se nas tehdy asi 150, lide vsech tvaru a barev, boty od klasickych silnicnich maratonek az po zavodni krosy, nekdo camel bag, nekdo lahvicku na ruce nebo na pasu kolem pasu. Za pul hodiny, uprostred nejtezsich bazin z etapy “To nasere” jsme byli jeden od druheho k nerozeznani. Stezka zprvu vypada nenapadne, trochu zarostla travou, zda se byt lehce podmacena, ale nez udelate deset kroku, jse v tom po kolena, pak po stehna a vertikalne handikepovani jedinci i po pas, a beda tomu kdo si nezavazal dobre boty … i kdyz podle rady organizatoru v pripade ztraty staci jen zasatrat pod sebou a najit si jinou, treba z lonska. Etapa obsahuje take asi sest brodu, opet nekdy po kotniky, jindy po pas. Kdyz se clovek dostatecne promaci a obali blatem, nasleduje “Strypterska tyc”, coz je sice sucha etapa, ale jeji casti jsou prasne prudke sebehy a prikra stoupani, z nichz to nejhorsi vede k pomerne intimnimu seznameni s mistnim pudnim fondem, neb je nutne se splhat po ctyrech s obcasnymi zpetnymi skluzy po brise, presne jak predvadeji slecny u tyci v hambatych barech. Jak dopadne zmaceny a zablaceny bezec, co se nekolikrat vyvali v prachu a listi, musi vedet kazdy kdo aspon jednou obaloval rizky. Pruvod strasidel to ale nezastavi a jak jen to jde kvapi vstrici dalsim nastraham zradne trati. Dalsi brody uz nikoho neprekvapi, a tech par jedincu co se drive jeste snazili ruzne bahnite useky obyhat pres ostruzini a skrz sipkove kere rezignuje a straduje si to bez odporu napric dalsim pulkilometrovym bazinatym usekem. Na jeho konci faborky zahybaji do reky, samozrejme proti proudu. Jeste 400 metru a budem radi, ze jsme zpatky v Pekle.

Posledni vodni usek. Voda je jeste jenom po kolena. Kajakarska vlozka bez kajaku teprve prijde.

 Ti nezkuseni nasazuji k mohutnemu finisi, aby po par desitkach metru zapadli po pas do dalsi tunky, nebo se rovnou rozplacli o nejakou potopenou kladu. Na brehu se uz srocuje dav tech drive dobehnuvsich ci nahodne kolemjdoucich, a nedej Boze aby se nekdo z tech “dole” pokusil vylezt na breh a zkratit si to do cile po trave. Jeste zbyva probrodit se pod mostem kde je hov** videt, a pak posledni tunka. V okamziku kdy mi je voda po krk potkavam kladu ve vysce oci. Dalo by se to i prelezt, ale uz na to nemam silu a volim cestu ponoru. Kdyz vylezam na breh, tricko, trenky i boty zase zari cistotou, a mne je jasne, ze muj bezecky zivot uz nikdy nebude jako driv.

(fotky a pokracovani priste)