Bayshore marathon - 1.díl "Předehra"

V patek odpoledne se stale nemuzeme vymanit z prace ... porad nekdo neco chce, studenti nemuzou na neco prijit, nebo neco hledaji, zase jim nefunguje to a tamto, vedouci se chteji o necem radit ... zacinam byt trochu nervozni. Podle googlu nas ceka skoro tri a pulhodinova cesta na sever do Traverse City. Chci si jeste vecer vyzvednout cislo, to jde jen do deviti vecer a pak co nejdrive na veceri at to do rana stravim. Vyrazime nakonec tesne po pate, no neni to zadna katastrofa, ale zase neco neni podle mych predstav a me se hlavou honi stale defetistictejsi myslenky. Chvilku nam trva nez se vymotame z Lansingu, ale dalnice na sever nastesti neni tak plna jak jsme se strasili. Soustredim se na rizeni, ale nekde v zadu mi to hloda. Prave koleno boli. Neco v nem boli. Zase. Jsem hloupy, jsem nepoucitelny, jsem namysleny, ted to mam ... rikal jsem si o to. Vysledek prvniho pokusu o dvoufazovy trenink ... v tu nejnestastnejsi dobu po 31km dlouhem behu, ktery se mi povedl na lacno a temer bez vody za solidnich 2:45 jsem se vydal odpoledne vybehat do tezkeho terenu. Takova skolacka chyba ... zazdit celou novou bezeckou karieru, ktera se pritom tak necekane dobre rozebehla.
Cesta ubyha prekvapive rychle, tesne po osme dorazime do Traverse City. Predstavoval jsem si to vetsi, nejvyssi budova ma dve patra, vetsi plochu zabiraji parky nez domky. Misto hotelu nejdrive na registraci. Poleva mne studeny pot, potrebuji si odskocit, strevni potize mam jiz treti den. Vsichni vypadaji naramne ergonomicky, takove somalske modely, ma postava pro ne musi byt nutne prikladem cloveka holdujiciho obzerstvi. Ve vyvesenych seznamech nachazim sve jmeno a pridelene cislo, dle ktereho se naviguji k prislusnym dobrovolnicim jez vylovi z pradelniho kose obalku s cipem a cislem, do igelitky pridavaji nejake drobne darky a jeste mi vysvetluji funkce jednotlivych papirovych karticek. Asi je to na parkovani, zbytek nevnimam, boli me koleno a moje bezecka duse. D. zari na vsechny strany, popostrkava me nadsene k dalsimu pultiku, dostavam maratonske tricko, sonduje mi v tasce co by se ji mohlo hodit, zahrnuje mne lichotkami a povzbuzenim a tahne ke stolku s vinem. Nejnovejsi maratonsky suvenyr, lahev Cabernetu s vinetou s vasim jmenem a dosazenym casem ... dobry ... hezky napad ... jsem premluven (vice od me choti nez od prodejce, ktery je sam mnohonasobnym maratoncem a zitra take pobezi) a upisuji sve nove nabyte startovni cislo, jmeno a adresu. Jeste se sdrzime a pratelsky si povidame, citim se skoro mezi svymi, jen kdyz mi zase loupne v koleni zeptam se co mi daji na vinetu kdyz nedobehnu. Lahvi s pismeny DNF bych se urcite nikde chlubit nemohl ... i to se pry muze stat, natisklo by se jen jmeno bez casu ... fair enough.
Ted rychle na hotel, vybalit a hura na veceri ... nasledujeme pulmaratonsky model, a misto do italske restaurace zamirime do hospody mistniho pivovaru. Testoviny maji v nabidce take, hlavne se ale predzasobuji ionty v podobe mistniho kvasinkoveho piva s prichuti pomerance. Mam pocit ze si svymi depresivnimi naladami privozuji dalsi psychosomaticke potize. Testoviny v zaludku lezi jako balvan, nepomaha ani druhe pivo.
Cestou do hotelu se jeste stavime v samosce pro mentholovou mast a pro jistotu si kupuji i elastickou koleni ortezu. Nemam v umyslu s ni bezet, v zivote jsem to nemel na sobe, ale vedomi ze D. ji bude mit v pohotovosti v batuzku nekde podel trate mi poskytuje jakes takes uklidneni.
Pak uz jen umyt, vycistit si zuby, nastavit pro jistotu dva budiky, pripravit si veci uhledne do kominku a zalehnout a spat. Jako jiz tradicne pred velkym zavodem se usina z tezka, spanek je lehky, probouzim se kazdych pet minut, rochnim se, prevaluji, funim ... proste to nejde ... a kdyz se omylem prevalim na pravou stranu, prave koleno boli. No to bude zitra narez .... (pokracovani priste)