1.díl - "Za Eliškou k línému potoku"

Jeste nez zacnu vypraveni o samotnem zavodu, pokusim se trosku zdokumentovat posledni dny "pred". Asi vetsina marathoncu na ne bude mit podobne vzpominky srovnatelne s pocity pred maturitou nebo statnicemi, s tim rozdilem, ze pred zkouskami si jeste muzete kratit cas ctenim, opakovanim, nebo prochazenim toho co uz umite. U behani nemuzete delat vubec nic ... rozhodne nic, co by vam mohlo jeste na posledni chvili nejak pomoci. Na druhou stranu muzete udelat strasne moc ruznych hlouposti, ktere vas vykon druhy den vyrazne oslabi, nebo uplne pokazi. Pro mne osobne byla sobota uplne nejdelsim dnem, nejdrive byl ale patek ...

Patek utekl docela rychle, rano jsme vyrazeli kousek po desate, cekala nas asi 6ti hodinova cesta se ctyrmi prestupy. V noci na patek jsem se dobre vyspal, vstaval jsem opet kolem sedme a sel si naposledy trochu zabehat. Dal jsem svoji standardni cestu do sousedni vsi a zpet. V posledni dobe si ji produluzuji asi o pul kilometru, tak ze misto pres zeleznicni prejezd prekonavam trat podzemnim podchodem. Je tam prevyseni asi 5 metru, tak to beru jako trenink behu do kopce a z kopce ;-) ... ale vazne, je to trochu zmena a par metru navic, tak proc konec koncu ne. Rozbihal jsem se pomalinku a pak zacal pozvolna zrychlovat, az jsem se usadil na takovem lehkem a ladnem klusu, nenarocnem na nohy a i na dech, prohlizel jsem si krajinu kolem, prirodu les i lidi. U nas zacali uz zne, posledni, ktere tu zaziju.

Snazil jsem se uvolnit, ale presto vnimat jestli nekde neco preci jen jeste netaha, netlaci, nedre se nebo proste neskobrta a nefunguje jak by melo. Kycle byly vporadku, koleno take, jen obcas bylo citit napeti na vnejsi strane praveho lytka, tesne pod kolenem. Po prvnich dvou kilometrech to ale zmizelo, a pak uz se bezelo opravdu nadherne.

Bohuzel uz asi hodinu po dobehu se napeti do toho svalu vratilo a s trochu vetsi intensitou. Co s tim ale ted uz nadelate ? Trochu sem to promazal ibuprofenem a rozhodl se na to moc nemyslet.

Jeste jsem na internetu zkontroloval pocasi, ... hmm ... kazdy den horsi. Od tech slibnych 25C se kazdy den predpoved zvysila o jeden stupen na soucasnych 27 a z polojasna na bourky. Tak to tedy bude neco, tezkej parnej humus. ... ale co, jedem vlastne na dovolenou, tak proc si to neuzit.

Kdyz jsme kolem pate dorazili konecne do Fuessenu, byli jsme uz nalezite upeceni z vlaku, posledni lokalka bez klimatizace, ucapkani z neustaleho presedani a ted nas jeste cekala asi 2km pesky cesta k pensionku Elise v oblasti zvane Bad Faulenbach.

Fuessen, mestecko jak z pohadky, docela nam pripominalo Cesky Krumlov, nad ledovcovou azurove modrou rekou Lech, s vyhledem na prvni radu alpskych velikanu, ktere se zdaly jakoby na dosah ruky. Po male asfaltce plazici se strme malym, do skaly vytesanym, prusmykem jsme se nechali vyvest do malebne casti Fuessenu zvane Bad Faulenbach, podel onoho Lineho potoka, kde 19 z 20ti domu byly hotely, hotylky, pensiony nebo jen velke chaty s prazdninovymi byty. To uz jsme vedeli, ze touto cestou, vedouci az k jezeru Alat se v nedeli pobezi, a ze prave tady na 31km, po vybehu onim strmym prusmykem se zacnou odehravat nektera z tech nejvetsich minidramat.

Po te co jsme se zabydleli v utulnem pokojiku s paradnim balkonkem jsme se vydali do mesta na pruzkum, hledat jakekoliv stopy po budoucim marathonu nebo trase, kudy by se mel bezet. Z oficialnich stranek nebylo prilis zrejme, kterymi presne ulicemi trat povede, ani kde presne bude start a cil, i kdyz z jejich hrubeho nacrtku se dalo leccos intuitivne prekreslit do podrobneho mestskeho planu.

Uprimne receno, stop po marathonu jsme objevili pomalu, cim vice jsme vsak hledali, tim vice se mi pripominalo pnuti po strane praveho lytka. Kdyz to nahodou na chvilku prestalo, preskocilo to na levou stranu do kolene, nebo ta bolest sjela do prostred holene. Pomalu mi z toho zacaly cukat nervy ... preci jen prijet vsechnu tu dalku jen aby mi na desatem kilometru neco ruplo v noze ... no to tedy pekne dekuju.

V podvecer se pekne zatahlo a trochu sprchlo. Vzduch se ochladil a osvezil, tak aspon neco se zacalo vyvijet trosku priznive nez bych cekal. Po paradni veceri jsme si udelali jeste maly piknik na balkonu s trochou vina, ale jinak jsme pomerne brzo zalehli, ja s pravou nohou promazanou opet ibuprofenem.

(pokracovani zde)