Kam až mě nohy donesou...

... o vášni k běhání, o ultramarathonu, o přírodě a snad trochu i o lidech - sobě i jiným pro radost.

čtvrtek, července 07, 2005

Bavorské pokušení

Nejak si nejsem jisty co se se mnou v posledni dobe deje ... pripadam si jako bezec pri prechodu, psychicky strasne touzim po tom zase vybehnout, fyzicky se trochu trapim. ... i kdyz vsechno je relativni. Prvni vec je, ze jsem si uplne rozhazel behaci rezim. Po tydnu pracovniho nasazeni se mi sice podarilo dvakrat rano vybehnout, ale pak ze soboty na nedeli prisla mensi party, ktera se protahla az skoro do rana. Ze se mi pak nechtelo hybat ztuhlymi kostmi je asi pochopitelne. Ale preci jen mi cerne svedomi nedalo a vyrazil jsem aspon navecer. Chtel jsem dat poklidnou hodinovku a vzal si sebou stopky. Abych kvuli nim nejancil a zbytecne to netlacil, vzal jsem prvnich par kilometru neznamymi stezkami. Dokonale jsem tak osalil vsechny svoje obvykle mezicasy a bezelo se opravdu hezky ... tedy hezky, bylo priserne dusno, prvnich 20 minut palilo slunicko, pak uz se schovalo castecne za mraky a castecne za stromy na horizontu. Zjistil jsem, ze pri parnu se opravdu neobejdu bez satku, pot stipal do oci a nestihal jsem jej otirat, nebo spise jsem si misto potu vetrel do oci musky co se na mne cestou nalepily. Ale jinak jsem si to uzival.
Ono vlastne to byl asi posledni vazny test pred Füssenem. ... a to je leitmotiv dnesniho prispevku ... bezet nebo nebezet ... je to jiz prespristi nedeli, za necele dva tydny. Kdyz jsem pred vice jak mesicem zabehl ten skvely pulmaraton tak jsem si pripadal uplne neporazitelny, tesil jsem se ze konecne zabehnu o cem deset let snim. Ale ta pauza me rozhodila ze si prestavam verit, zase upenlive sleduju kazdy krok, jestli me nekde neco netaha, nekde neco neskripe ... na jednu stranu chci trosku dohnat co jsem zameskal, na druhou stranu se nechci prepinat necele dva tydny pred prvnim maratonem.
A pak me samozrejme zase nekde neco boli, neco taha a neco pali ... asi nejhorsi jsou kycle, tentokrat obe. Zacnou po sesti kilometrech a prestanou na jedenactem. Pak se zase ozvou hodinu po dobehu a boli jeden a pul dne. Co by s tim udelalo pres 40 kilaku ? ... jenze pod Alpami je tak krasne ! ... a co me fakt laka je profil trati !! ... no uznejte, je to vlastne zavod na 32km a zbytek uz jen setrvacnosti ne ;-) ? ... ale vazne ... ten nedelni vecerni beh byl dost znat. Dohromady to dalo skoro 14 km za 1:09. V pondeli rano jsem ale vstat nedokazal. V uteri jsem dal sedmicku a sledoval kycle. Bolely, ale spise unavene, nez zranene. Ve stredu jsem se sam sobe vymluvil ze me ceka narocny trenink vecerniho karate. To byla pravda, ale stejne ... mam cerne svedomi ... i pres dvou-a-pul hodinouve martyrium.
Dnes rano lilo jako z konve. V kombinaci s namozenymi svaly absolutne celeho tela jako jiz dlouho nepamatuju bylo rozhodnuto. ... nastesti jsme rano dojedli posledni housky, a tak aspon zitra budu mit v kazdem pripade jednu kotra-demotivaci k dobru.
... a jak je to vlastne s tim Füssenem ? ... radsi o tom nechci mluvit, abych to nezakrikl, ale nekteri modri uz vedi ... a ti co nevedi maji vikend na rozmyslenou.

4 Comments:

At 10. 7. 2005 0:47:00, Anonymous Lubosh said...

Na vasem miste a s tim, co popisujete, bych do toho rozhodne nesel a setril bych se na nejaky podzimni maraton. Zvlaste bych neriskoval, kdyz za sebou nemate generalku tak okolo 30 kilometru.
Deset dnu jsem ted nebehal kvuli viroze a je to fakt dost znat...
Pokud ve Fussenu pobezite, tak mate vlastne jen dve moznosti:
1) Silene se kvuli treninkovemu manku protrapite (btw. jake ma byt pocasi?), pujdete z krize do krize, treba to i zabalite a maraton si pak zhnusite na zbytek zivota.
2) Pobezite opatrne, vuli to utrhnete, dokazete to a i kdyz to bude bolet, budete pak v neskutecne euforii.
Preji vam to druhe:-))

 
At 10. 7. 2005 0:52:00, Anonymous Lubosh said...

A jeste jedna vec:
Nechci vam brat radost z profilu Fusseneskeho maratonu, je to na prvni pohled fakt lakave:-) Ale jestli neco na behani opravdu boli, tak je to beh z kopce... Zvlaste pokud vas trapi kycle!

 
At 10. 7. 2005 14:19:00, Blogger Running Shadow said...

V mnohem s vami souhlasim, ale asi si dovedete predstavit, ze kdyz se nekdo na neco behem posledniho pul roku upne, pak jaksi zacne selhavat racionalni hodnoceni situace a do popredi se dostavaji emoce. ... a o nich to behani take preci jen je. ... z toho kopce, to mate pravdu, ale kdyz se to pribrzdi tak to neni tak hrozne, ale furt to jde dopredu "samo" ... ono kdyz zvazite ten vyskovy rozdil na kolik km je roztazeny, tak to rozhodne nebude zadnej krpal, ani nahoru ani dolu, ale dost na to aby to pomohlo jako kdyz fouka vitr do zad.

 
At 10. 7. 2005 21:07:00, Anonymous Lubosh said...

To s tim upnutim znam moc dobre:-))
Letos jsem udelal to same. Na jeden, pro me docela dulezity, zavod jsem se tesil pul roku a i kdyz na me lezla nejaka viroza a mel jsem lehkou teplotu, tak jsem do toho sel. Nedokazal jsem si nejak predstavit, ze bych to predem vzdal. Mel jsem pak v cili radost, ze jsem to dokazal, i ten cas byl celkem dobry, ale radost nebyla moc dlouha. Odskakal jsem to pochopitelne nemoci, kterou jsem navic ne uplne dolecil a jeste dva mesice jsem bojoval s jejimi nasledky...
Dnes uz bych to znovu neudelal a s horeckou (i kdyz jen 37,2 - navic to nechci srovnavat s obcasnym bolenim kycle) bych na start nenastoupil, i kdyby melo jit o maraton v New Yorku.
At uz se rozhodnete jakkoli, drzim palce!

 

Okomentovat

<< Home