Stále utrápená rána

V utery i ve stredu rano jsem se vydal na 6 a 1/2 km trat do sousedni vsi a podel trati zpet. Uz jen to ranni vstavani je absolutni tragedie. Po temer mesici nebehani, nebo jen prilezitostnych trenincich s bolestivou dohrou, je opravdu tezke presvedcit sam sebe, ze vyrazit kratce po sedme v tricku a trenyrkach do mraziveho rana vysperkovaneho z nebe padajici vodou, pripadne mrazivym narazovym vetrem z vychodu, je presne to prave co telo potrebuje. Naznaky svaloveho zebrovani kolem pupiku se opet pokryly beztvarou huspeninou, a guma od sortek se povazlive zarezava do boku. Snazim se hrat drsneho a stejne vyrazim, sotva se skrze jeste zalepene oci trefim do prvni zatacky. Krok je tezkopadny, o synchronizaci s dechem si muzu prvni dva kilometry nechat jen zdat. Behani je evidente tezsi nez jizda na kole, ta se nezapomina, ale par tydnu pesakem a ani nevim jak pokladat nohy jednu vedle druhe. Ani ramena se nedrzi jak by mela, je to takove cele rozhrkane, upachtene a ufunene. Sklidnim se az za prejezdem, po 3km. Zhruba pul kilometru si konecne vychutnavam novou formu vychodu slunce, kazdy den se posouva o jednu az dve minuty, a protoze jsem zacal behat v lednu, stale je co noveho obevovat. Je to hra svetla a stinu a vetru a kroku, je-li vlhko, jsou neslysne, pri suchu krupou drobne kamenky pri doslapu. Ale staci jen par set metru a okamzite mne napada kolik mi jeste zbyva metru k domovu ... asi 2 nebo 3 tisice, to je tisic az patnact set doslapu pres levou nohu ... pri kazdem kroku cekam kdy mi tam opet rupne. Zatim nic ... ale muze to prijit kdykliv. Po tehle prasne ceste to jde, ale co v zatacce ? jde to doleva, budu to tahnou na leve hrane. Pak prijdou asi dva vymoly, mozna budu muset prodlouzit krok, co kdyz se trefim do diry ? ... a pak beton, nekde je popraskany a ulomena cast je o dva-tri centimetry promacknuta ... co kdyz mi vyjde krok na rozhrani dvou desek ? ... a nejhorsi je podchod, naklonene schody dolu a nahoru, musim brzdit, aby se mi to nerozbehlo, nechci riskovat sebemensi nepresnost pri doslapu ... mam absolutni paranou, mozna bych mel uz prestat, domu muzu i dojit, tech par set metru to nevytrhne, ale treba se uchranim od dalsi velke katastrofy, zraneni muze prijit pri kazdem kroku.

Nakonec se vzdycky premuzu a dobehnu az domu, trochu zastrecuju, promnu koleno, popremyslim, jestli budu mit behem dne cas zajet k doktorovi kdyby to "konecne" zacalo zase bolet. Ale ta jiskra z brezna a dubna je v tahu. Nevesim hlavu z toho ranniho vstavani, to se po par dnech podda, ale ten hloupej strach, ze se zase neco pokazi, ze neni mozne behat naplno, ten je opravdu doterny. Uvidime zitra.