... až se ucho utrhne

Vikend nezacal vubec spatne. Po patecnim bezeckem klidu a vecernim karate jsem se citil prijemne namozen po celem tele, ale zaroven v tak akorat te nejlepsi nalade konecne opet vybehnout. Pocasi za nic nestalo, ale kdyz mate opravdu chut, tak je Vam to uplne jedno. Foukal vitr a poradne prselo. I kdyz se ochladilo, vyrazil jsem jen v trenyrkach a tricku. Prvni kilometr sice mrznu, ale pak jak se clovek zahreje, tak spise oceni volnost pohybu, nez kdyz je mu o trochu tepleji v o to vsak vice propocenem rolaku.

Nejvice za deste opet trpely bryle. Nasel jsem doma dve ksiltovky, ale byly starsiho data a nejak mi vubec nepadly. Jedna s emblemem New Yorku zrejme pamatuje nekolik predchodcu byvaleho starosty Giulianiho a druha jeste dobu kdy Williamsy jezdily s motory Winfield. ... ale to jen tak na okraj.

Nejhorsi byl opet prvni kilak a pul do lesa na muj novy okruh, pak uz to trochu slo, misto velkeho mnozstvi malych kapek pak ze stromu padalo jen par obrovskych, kdyz uz Vas ale jedna trefi, mate hned mokre cele rameno. Z pesinky se staly v podstate baziny, ale co ... kdyz uz mam ty crossove boty, tak at si taky uzijou, a hlavne mekky podklad bude setrnejsi k tezce zkousenemu kolenu. Dal jsem si tri kolecka, s tim ze v pulce posledniho jsem si vzal bryle radsi do ruky, to nic, ktere skrze ne bylo videt, bylo horsi nez to nic, ktere vidim bez bryli. Tricko ze predu jsem mel promocene uplne na kuzi, nalepene, ze se dalo doma sotva sloupnout. Koleno se docela drzelo, chvilkami se ozyvalo jen tak spise ze zvyku, az na poslednich petistech asfaltovych metrech to zacalo zase bolet. ... nic vsak neobvykleho.

Odpoledne jsme vyrazili do Darmstadtu s hlavnim cilem vybrat a koupit nove botky. Myslim, ze moje soucasne jeste maji pred sebou par slusnych kilometru, ale na asfalt se uz preci jen nehodi ... a zvlaste pri mych potizich ...

Chvilku to trvalo, pral jsem si trochu robustnejsi boty na tvrdy podklad, aby ale zaroven udrzely i muj tezky platfus, vesly se do nich moje ortopedicke vlozky a neklouzala mi v nich pata, protoze se tim drazdi achylovka. Mam dlouha, ale pomerne stihla chodidla, takze spousta bot je mi zbytecne sirokych, nebo kdyz do nich dam ortopedicke vlozky, mam prilis vysoko patu. Ale zatim se vzdycky neco naslo, co mi padlo. Prvni boty byly z vietnamske trznice, druhe Nike Air Pegasus, pak jedny Pumy, potom jedny crossovy Adidasy a posledni Pumy Peerless, lehounke skorapky v kterych si pripadate jako bosi. V sobotu jsem tedy zkousel jedny nove Niky, ale vykluzovala mi pata, stejne jako z druhych Asicu GT 2100. Az treti doporuceni perfektne padlo, Asics Gel-1100. Solidni byla i cena, alespon v porovnani s jinymi - 99.95Euro. A tak jsem se tesil na nedeli.

Pocasi se uz vylepsilo, i kdyz v noci zase prselo. Rano byla vetsina mraku rozfoukana, svitilo slunicko, jen vitr byl trochu studeny. Vydal jsem se v novych botkach smerem ke Steinrodsee, kde jsem si chtel odkrouzit pet milovych kolecek a pak cestou zpet pres sousedni ves aby to dalo dohromady 16km. To by byla optimalni vzdalenost podle planu, ale rikal jsem si uvidim jak se bude darit kolenu, a take chodidlum, v novych botach to je trochu risk, ale slovy klasika "budeme uvidet".

Nikam jsem se nehnal, prohlizel jsem si pesinky, jak se za posledni mesic zmenily, na par mistech je nekdo rozsiril navezenim sterku, jinde je zase rozkopali (a pos****) kone, kolem se rozrusta ostruzini a koprivy. Podklad byl opet velmi mekky, na par mistech kaluze a vrstva blata. Botky sedely velmi pekne, na asfaltu skutecne vyrazne lepe tlumily a nedovolily sesmajdnout ani o milimetr. Po par kilometrech bylo citit ze jsou opravdu o trosicku tezsi nez predchozi, ale to mi ted nevadi, jestli chci v budoucnu bezet asfaltovy marathon, pri sve vaze stejne s nicim lehcim bezet nemuzu. A taky jsem si uvedomil, ze rozdil podrazek mezi asfaltovymi a crossovymi botami neni jen opticky ... skutecne, ostrejsi zatacka na blativem podkladu a uz se to trochu smyka, se starymi botami by se to nestalo. 3/4 trati jsou ale asfalt nebo beton, tam se naopak bezelo mnohem pohodlneji. ... ale abych to zkratil, proste jsem si to uzival, koleno v pohode, jen obcas tu a tam to stiplo nebo pichlo, jednou za sto kroku, ale nic vyrazneho. Rozhodl jsem se tedy bezet dale, stale podle 16km planu. Znovu jsem zabehl do lesa na jednu z nejrovnejsich a zaroven nejsametovejsich cest, pokryta jen napadanym jehlicim, stale ve svem pomalem a pohodovem tempu. Najednou kolem 11km to zacalo vice tlacit, bolesti z drivejsich dnu se pomalu vracely. Jeste ale nic hrozneho ... to az na 12km jako kdyz neco doopravdy rupne, bolest jako kra**, z plynuleho kroku okamzite chaoticke podlamovani a pajdani. Prislo to tak nahle, ze jsem jeste setrvacnosti bezel dalsich 50 kroku, ale pak to uz fakt neslo. Zastavil jsem a zkousel to promasirovat, velmi bolestive na dotek. Asi to nejsou zadne upony, prijde mi to spis jak o koleni kloubni pouzdro se solidnim zanetem, ale nejsem zadny expert.

Domu mi zbyvaly asi 2 kilometry zkratkou, dopajdal jsem to za pul hodiny, docela jsem pri tom i promrzl. Bylo (a je) mi to strasne lito, vypada to tentokrat na delsi stopku, jeste dneska to boli tak, ze kulham. Zkusim se s nekym poradit a asi se nevyhnu navsteve nekoho povolaneho. Uvidim jak to pujde dal, treba to nebude tak zhave, jak to ted vypada ... ale moc velke nadeje si nedelam ... jenom ten Fuessen ... ten by me fakt mrzel.