Kam až mě nohy donesou...

... o vášni k běhání, o ultramarathonu, o přírodě a snad trochu i o lidech - sobě i jiným pro radost.

pondělí, května 30, 2005

Konečně zas jednou za deset

V sobotu jsem dal jen lehky petikilometrovy klus. Vybihal jsem kolem pul devate, slunicko uz bylo docela vysoko a vypadalo to ze pres den bude skutecne poradne parno, ale ted po ranu to jeste bylo snesitelne. Na zacatku opet nohy moc neposlouchaly, ale kdyz se to po par kilometrech rozebehne a zacnu se potit, je to opet nadhera.
Z nedele jsem byl trochu nervozni. Je to den dlouhych behu, a po vsech peripetiich poslednich tydnu to mel byt poprve opet delsi, skutecne vytrvalostni beh. Nechtel jsem to jeste nijak prepinat a rozhodl jsem se prozatim jen pro deset kilometru, svoji oblibenou cestou k jezeru Steinrodsee. Protoze jsme sobotni vecer stravili na jedne party a vratili si ponekud pozdeji, nechtelo se mi rano prilis vstavat. Probral jsem se az nekdy kolem desate a nez jsem se vyhrabal ven bylo pul jedenacte. ... a hlavne strasne vedro. Jizni Hesensko je jednou z nejteplejsich oblasti Nemecka a proti strednim Cecham tu byvaji teploty jeste o 2-3 stupne vyssi. ... pro mne jako milovnika snehu ... no proste hruza.
Ale vazne, cesta je tak napul lesem, napul mezi poli nebo domy, tu tam trocha stinu, snad se to da vydrzet. Vyrazil jsem pomalu a opatrne, ale zahy se mi to zacalo samovolne rozbihat do docela hezkeho svizneho tempa, avsak stale klidneho co se tyce dechu. Z lesni stezky se stal ostruzino-koprivovy cross, nekdy jsem cele trsy radsi preskakoval jako kamzik, ale co, hlavne ze bezim, jsem venku a vubec mi bylo skvele. Podel jezera, zavanul-li zrovna lehky vanek od hladiny ke me, byl citit osvezujici chlad, asi voda jeste neni uplne prohrata. Klusal jsem si dale, tu tam potkaval stariky na bicyklech nebo na prochazce, na mlade bylo zrejme prilis horko. Pomalu mi dochazely cukry, tricko uz jsem mel nalepeno na zadech jak elasticky dres pro baletaky ... ale bylo mi fakt nadherne. A kdyz prisla krize sedmeho kilometru, krasne jsem si ji vychutnaval, i pres razem tezsi dech a zpomaleny krok, protoze to bylo presne tady kde mi minule koleno vypovedelo sluzbu, a ted i pres to vsechno tudy zase bezim, a muzu jeste dal, a nic me nezastavi.
Byl to nadherny pocit, ze snad konec teto krize je na dohled, protoze kdyz jsem zacinal letos v lednu, rikal jsem si ze to zkusim uz opravdu naposledy. Ze kdyby jeste jednou prislo nejake hloupe zraneni, ze uz toho fakt necham, asi nejsem na behani staveny, nebo to proste neumim ... a zacal bych se venovat necemu jinemu, treba vice karate, nebo bych jezdil na kole, nebo co ja vim, hral bych treba gorodky. Tady mi vsak doslo, ze bych stejne neprestal, ze uz to je asi moc silna droga, ze uz me to nepusti, i kdyz to treba casto nepujde tak jak bych si sam pral.
Z poslednich tri kilometru bylo ve stinu jen par set metru, ale dostal jsem se do takoveho strojoveho tempa, ze mi to vubec nevadilo. Nebo vlastne vadilo, fakt to palilo, pot mi tekl do oci, ponozky jsem mel uplne durch a kdyz jsem probehl hejnem malych musek, zastaly na mne nalepene jak na mucholapce. Jenze v tom je casto ta krasa, ze muzete citit cele sve telo, prozivat kazdy krok jako symbol vlastniho prekonani. Samozrejme v takovy okamzik narostou kridla i vasi fantasii a tak uz jsem se videl jak bezim ve Fuessenu, supim a hekam v druhe pulce trati, ve stoupani na 30.kilometru, nebo jak vbiham ve Frankfurtu do veletrzniho palace v zari reflektoru po cervenem koberci chuchvalcemi umele mlhy. Mel jsem pocit, ze bych ten den mohl bezet porad dal, vlastne mi prislo skoro nefer, ze jsem se rozhodl jen pro deset kilometru, nakonec jsem se ale poslechl, a zahnul k domovu, kdyz jsem uz-uz premyslel ze si dam nejaky pridavek. Dosel jsem par kroku k mistu kde obycejne stretchuju, natahl si poradne achylovky a chtel jsem zacit protahovat ruce, kdyz to najednou na mne asi vsechno dolehlo, nebo jsem se probral ze sveho sneni ... ruce jsem sotva uzvedl, pripadal jsem si vysuseny jako troud, zmozeny a unaveny. Aby se netreklo trosku jsem zasermoval vsemi koncetinami do vsech smeru, ale nemel jsem silu na poradne cviceni. V duchu jsem si pak rikal jak blahove ujete byly moje bezecke fantasie, ze bych v soucasnosti byl rad kdybych se dobelhal do pulky ... ale nakonec proc ne, stejne nejdulezitejsi je mit ten svuj sen a touhu ... bez kterych by vas nemelo co hnat dopredu ... protoze kdo vi, ... kam vas kdy nohy donesou.

2 Comments:

At 31. 5. 2005 13:05:00, Anonymous Tučňák na kole said...

Bezva počteníčko. Jsem rád, že vám to zase běhá.
Maratónů je spousta a hlavní je běhat pro radost, ne?

Tučňák

 
At 31. 5. 2005 17:51:00, Blogger Running Shadow said...

... jen aby to vydrzelo :-)

 

Okomentovat

<< Home