Z lazara opět běžcem

Tak jsem zase zpatky, i kdyz to tentokrat pekne trvalo. S jeste zablokovanymi zady jsem odjel do Prahy, postupne vse rozchodil abych pak pri jednom divokem fotbalku s kamarady, hranem na louce na boso odpajdal jako absolutni mrzak. Dva prsty cerne jako pri omrzlinach, na holenich rude fleky co mivaji stareny s bercovymi vredy, opuchly nart, to kdyz mi jej prislapli pri druhem fotbalku, tentokrat uz s kopackami a modre natekle koleno. Druhy tyden jsem se Prahou akorat propajdal a na behani nebylo ani pomysleni, coz me docela mrzelo protoze jsem vazne premyslel o ucasti na behu Olympijskeho dne. Po te jsme vsak byli nahle povolani zpet do Rise, o par dni drive nez jsme cekali. Hned zapojili do pracovniho procesu, dlouho pripravovaneho experimentu jednoho naseho kolegy. V takovem obdobi se zivot redukuje na spanek-prace-spanek-prace-spanek v nepravidelnych cyklech, kdy nebyva snadne rozlisit presne datum a denni doba se odhaduje pouze podle intenzity svetla, jestli je vsak vecer ci rano byva casto tezko k poznani.

Vse nastesti jiz skocilo, dokonce pomerne symbolicky, kdy predposledni den mereni pri strasne bource uder blesku do naseho ustavu vyradil z cinnosti nekolikero elektrickych zarizeni nezbytnych k dalsimu provozu. Nasledne opravy zabraly cely pristi den, tedy den pro nas planovany jako posledni. Jestli to bylo vysvobozeni, nebo predzvest pristich problemu, ktere nas cekaji ke konci cervence, tezko v soucastnosti soudit, ale vsichni byli radi, ze se konecne muzou jit domu vyspat. ... ale to strasne odbocuju ... jenze to snad pomaha vysvetlit, ze jsem se k behani dostal poprve az v patek.

Dal jsem si obligatornich sest a pul. Bezelo se ztezka, ale byl to nadherny pocit, opet svobodny, neco jako kdyz se vratite po dlouhe dobe domu. Tempo za moc nestalo, ale nohy mne spolehlive nesly kudy jsem si rekl. Jen ty lesni cesty jsou opet o neco vice zarostle.

Patecni vecerni karate byl tezky masakr. Chybela mi sila a rychlost, ale snazil jsem se co to dalo. Kdyz jsem pak sedl na kolo, abych se vydal na cestu domu (mam to mezi dojo a domovem 8km) sotva jsem tocil nohama. Blizi se zkousky, co mam umet umim, ale jeste to chce vypilovat a nabrat zpet trochu ztracene sily.

Sobotni rano jsem se plouzil jako mrtvola. Nutil jsem se silou vule, ale i pres to vsechno jsem mel uvnitr strasnou radost, ze zase muzu behat. Vite ze to jeste za nic nestoji, ze jeste pred mesicem jste na tom byli desetkrat lepe, ze byste ted jen stezi ubehli poctivou desitku, ale presto vsechno jste stastni ze tam venku proste muzete opet byt. ... a pak i pres tu fyzickou bidu mate pocit skoro az pychy a hrdosti, ze prese vsechny mozne a nemozne obtize, tedy zraneni, protivne cestovani, stresy v praci, ze stejne zase znova zacnete, ze to vubec nevadi ze zase musite od zacatku, nebo minimalne velky kus opet znova, protoze stejne vite ze to zase dokazete a ze za chvili se zase prekonate.