Kam až mě nohy donesou...

... o vášni k běhání, o ultramarathonu, o přírodě a snad trochu i o lidech - sobě i jiným pro radost.

sobota, června 11, 2005

Probouzení na vavřínech, klacky osudu a jiné podivné příběhy

Zacnu asi od konce, neb se to nejlepe pamatuje. Pozitri jedeme opet do Cech, proto jsme se dnes byli rozloucit s indickym pritelem nasi rumunske kamaradky. Jeho kontrakt tady v Nemecku konci a odchazi do Rakouska, do Insbrucku, zatimco jeho (a vlastne i nase) pritelkyne tu jeste par mesicu zustane a pak zamiri kdovikam, nejspise do Ameriky. Pro nas to je vlastne strasne smutna story, neb ja a ma zena jsme de facto 24 hodin denne stastne spolu jiz nekolik let, a vztah na dalku nekolika tisice kilometru si nedovedeme predstavit. ... ale lide jsou ruzni ... preze vsechno to byl moc krasny a vesely vecer, ze jsem diky nemu (i diky trem pivum) prakticky zapomnel na svoje zada.
Kdyz se chci ale ohnout, sundat kalhoty, zout boty, nebo se proste jenom posadit, tak to probije celym telem, jako bych byl v nejakem elektrickem korzetu. ... pro ty kteri nejsou informovani skrze "pandori konferenci" ... vcera rano jsem si pri strecinku zablokoval zada. Chytl jsem housera, ucene receno "lumbago".
A tim se dostavam k tem klackum, ktere Vam osud haze pod nohy vzdy kdyz mate pocit, ze se Vam neco dari. Muj tatinek rika, ze "vsechny dobre skutky musi byt po zasluze potrestany", coz muze mit sice podobne dusledky, ale preci jen muj pristup k zivotu je ponekud optimistictejsi. Spise mi to pripada jako test pro dobro vlastni duse, jestli je clovek opravdu pevne rozhodnut, jestli se nenecha zvyklat, jestli se proste na "to" nevykasle. Co jsou to totiz natazene vazy, zablokovana zada, nebo utrzene achylovky proti tomu co Vam dokazi zpusobit jini lide. Jestli tohle nerozchodite, kdyz krome behani o nic vlastne nejde, jak pak muzete fungovat v normalnim zivote, kde je to opravdu vazne?
Mozna by se to dalo nazvat z nouze ctnost, ale ja se to fakt snazim videt pozitivne, ze cokoliv co preckam a co mne nerozhazi mne jen do budoucna posili. ... a kdyz si najdete na googlu, ze zablokovana zada nejsou zadny problem, ze to za par dni prejde, tak proc se tim nechat vytocit. Joo, kdyby to treba znamenalo poruchy funkci vnitrnich organu, neudrzeni moci nebo funkci strev, nebo ztrata citu v jedne ci druhe noze, to uz by to bylo opravdu vazne. Ale ze se nemuzete ohnout ? ... jo boli to, fakt jo, ale vlastne to dopadlo dobre ... jde jen o malou poruchu v matrixu ;-))
No a tim se dostavam k behani, protoze to je to jedine co opravdu posledni dny strada, i kdyz bych asi nemel mit zadne pravo si stezovat. Behem tydne jsem bezel totiz jenom dvakrat.
V pondeli to fakt neslo. Po nedelnim pulmarathonu jsem mel nohy absolutne drevene, kdyz jsem se na ne postavil, tizila mne imaginarni nuse plna cementu, sotva jsem vlacel nohy za sebou. Na obed se dojit dalo, stejne jako vybrat schranku, ale to bylo tak asi vsechno. Uteri uz bylo docela fajn, chtel jsem si dat pozvolnu regeneracni sestku. Jenze co cert nechtel, rozbehl jsem se sice kostrbate pomalinku, po par kilometrech to byla nadhera, jen co jsem vsak vybehl z lesa na volne plane prihlasila se nejnutkavejsi lidska potreba. Nemaje papirovych ubrousku, ani mista kde se v zatisi schovat, nezbylo mi nez postupne zrychlovat smerem k domovu. Posledni kilometr regeneracniho behu jsem dal odhadem za 4:10, neb jak se rika "prisla bida na sedlaka". O absenci strecinku asi psat nemusim, zbytek nastesti dopadl dobre.
Ve stredu si clovek naplno uvedomil co se mu vlastne v nedeli podarilo. Kdysi byl mym snem pulmarathon za 1:50 a najednou to z jedne vody na cisto stahnete o temer trinact minut. Sen je splnen, ale az prilis necekane. Vzdycky kdyz jsem rano vstaval, jednou z motivaci bylo, ze musim trenovat abych se zlepsil, abych se mohl priblizit svym cilum. Co ale delat, kdyz svych cilu nenadale dosahnete ? Najednou je prazdno ... alespon pro me bylo to hlavni koreni proste fuc ... hodne nabubrele receno: "nemusim prece behat abych se zlepsil, protoze uz prece lepsi jste". Takhle to zni strasne blbe, ale kdyz na vas brzy rano krici nastvany budik, verte mi, ze se to dobre posloucha. Je to samozrejme osemetna milka, usinani na vavrinech, na kterych se o to hure probouzi, protoze snadno zapomenete na svuj nejvetsi cil, a vlastne i sen, tedy marathon, z jehoz pohledu je to stale jen pulka, kterou jste dokazali, a navic jeste teprve ta prvni, tedy snazsi.
Pycha cloveci je vsak zaslepujici a ohlupujici. Nekdy neni jine volby, nez dostat poradnou herdu do zad, i kdyz to znamena ze to par dni trva nez se opet narovnate.

4 Comments:

At 11. 6. 2005 15:36:00, Anonymous Lubosh said...

Podle mého názoru je na běhu krásné právě to, že o motivaci není nouze. Loni na jaře jsem měl cíl uběhnout maraton. Když jsem ho nečekaně dal těsně pod 4 hodiny, chtěl jsem ho uběhnout za 3:30, což se mi za čtyři měsíce podařilo, teď je mým snem 3:10 (limit pro Boston:-)) a pak také někdy pod 3:00. A to nepočítám dílčí cíle na 10 km a 1/2M:-)
Ale poslední dobou zjišťuji, že to pro mě není ta opravdová motivace, že mě ty závody a honění časů baví stále méně. Největší motivací je říct si, že třeba v neděli hodím na záda malý baťůžek s pitím (a papírovými kapesníčky:-) a poběžím cca 25 km přírodou, na jejímž konci bude výběh na místní nejvyšší kopec 1012 m n. m. Když se to povede a dívám se pak z toho kopce do údolí, je to lepší pocit než dát 10 km pod 40:00...

 
At 11. 6. 2005 19:35:00, Blogger Running Shadow said...

Myslim, ze mate uplnou pravdu, ... jen kdyz obcas clovek dosahne prekvapive rychle nejake mety, tak ho to trosku zaskoci a nez si to vsechno zase srovna v hlave, tak utece par dni. ... co bych za to dal kdybych tedka mohl zase behat, pomalu nebo rychle to je uplne jedno. O to vice mne to mrzi, ze se mi vlastne v tydnu vubec nechtelo. ... ale uz to zacina byt lepsi, sice to stale dost boli, ale uz se da skoro normalne fungovat. ... Jinak ten stale nejvetsi cil se nachazi asi 30km severozapadne od Ga-Pa ;-))

 
At 15. 6. 2005 11:14:00, Anonymous invalida said...

No kluci mate 100% recht ja si zlomil obje nohi a dfe ruce a jenom lezim :o(((

 
At 28. 6. 2005 12:32:00, Anonymous Trawnikar said...

ja zase mohu potvrdit ty klacky pod nohy.
Sam jse totiz sotva jsem zacinal mit pocit ze se dostavam do formy nucen brat 20dni leky ktere nedovoluji zvysovat fyzickou kondici.
V tehle chvilik ocenuji podporu ze vsech stran.. v neposledni rade od blogeru ktere znam jen osdud.

A tak rikam Runing Shadow... vydrzime.. nedostanou nas :o)

 

Okomentovat

<< Home