2.díl - "Nejdelší den"

Na sobotu jsem se vyspal opravdu nadherne, az mi skoro bylo lito vstavat hned po sedme. To abych si jeste na posledni chvili nerozhazel denni rezim. Posnidali jsme a hned po osme vyrazili do mesta. Hledali jsme Sportstudio Hessen, ktere bylo na druhe strane mestecka a kde probihala registrace, pripadne pro jiz registrovane se vydavala startovni cisla. Bohuzel to byl jediny papir s informacemi ktery jsem zapomnel doma, a nebyl jsem si jisty jestli je vydej cisel rano nebo odpoledne. Abychom tam nemuseli jeste na posledni chvili v nedeli brzy rano pred startem, radsi jsme vyrazili hned po snidani.

Mestska doprava ve Fuessenu je vice nez sporadicka, a tak jsme to museli cele absolvovat pesky (asi 2.5km tam a pak zase zpet), jen abychom se dozvedeli, ze vydej cisel je az po pate odpoledne. Nastesti meli alespon presnou mapku trati a tak jsme se rozhodli vyuzit dne a projit si nektere useky a dohodnout se kde bude moje zena na mne cekat s dodatecnym obcerstvenim. Rano bylo chladne a zatazene, prehnalo se nekolik sprsek a na horach byly videt postupujici destove clony. ... hmmm, jestli takhle bude zitra ... no mozna lepsi, nez parne dusno. Vzpomnel jsem si na vodomily Alenina typu, ti by urcete za takoveho pocasi patrili mezi velke favority ;-)

Celkove se ten den ale neskutecne vlekl. Vice jak hodinovy pochod napul nazdarbuh do sportstudia a zpet do mesta, jeste projit par kilometru trati, ve meste jsme vlezli do par obchudku, dosli si na obed ... ale co jinak s casem? Na vecer nas cekal jeste jednou pochod do registracniho officu, mezitim nas penzion take byl az za mestskymi branami a ja jsem s kazdym krokem citil, ze na tom pravem lytku opravdu neco je.

Po obede jsme si dali v nasem pensionu kratsiho slofika, usnul jsem ale asi jen na 20minut. Mezitim se zase poradne rozprselo. Nervozita uz se mnou docela sila, a hlavne jsem si prestaval verit.

Ta trat, nebo aspon ty kousky co jsme si prosli, byly opravdu nadherne. Uzke asfaltove cesticky podel ledovcove reky, nebo nahoru a dolu se rolujici asfalka podel naseho pensionu, start a cil uprostred historickeho Fuessenu, na kterem byl pikantni vybeh od reky, na jehoz konci byla znacka 42km, s prevysenim asi 25metru a sklonem vetsim nez Nerudovka v Praze. Nejradsi ze vseho bych vybehl uz ted hned a jeste driv, hlavne na nic necekat, to nic nedelani je udesne ubijejici a kdyz clovek nekam vyrazi tak ho akorat boli prave lytko nebo koleno a treba se i jeste zbytecne unavi.

Z takove klece bylo jen pramalo cest k uniku, ale aspon jsme to zkusili a jeste pred druhou cestou na registraci si sli zahrat minigolf. Bylo to hned po desti, jeste bylo vsude spousta kaluzi, nektere drahy byly i docela krive, ale to nevadi, aspon se nejak na chvili zamestnat.

Na registraci jsme znovu dorazili kousek po pate. Ve velkem stanu uz zacala nudlova party. Dosel jsem si nejdrive pro cislo, pridelili mi 561 a vyfasoval jsem ruzne info brozurky, kupodivu dve(!) ruzna(!) tricka s logem marathonu, cip na nohu a kupon na nudle a na gravirovani casu do medaile, tedy jestli vubec dobehnu. Nechat si vyryt do medaile DNF ... no to by byl teda humor.

Samozrejme nam to nedalo a sli jsme do stanu prohlizet si konkurenci. Rekl bych ze stredni vek byl neco tesne nad ctyricet. Tech mladych jako ja pomalu, ale kdyz, tak vypadali pekne nabusene. Kazdy druhy mel na sobe tricko z nejakeho predesleho marathonu, nebo zavodu na 100km nebo jeste lepe nejaky etapovy ultra zavod. Moje zena byla nadsena, v jake se to nachazim spolecnosti, jak vsichni vypadaji drsne, a tim padem, ze ja jako taky vypadam drsne. Jiste ze mi to zalichotilo, ale veril jsem tomu asi tak dve vteriny, nez mi zase louplo v lytku.

No tak kdyz uz jsme tady, tak preci jen ochutname zdejsi karbo-specialitu, penne nebo spaghetti s rajcatovou nebo syrovou omackou, pripadne smazene penne se stovikem a vajickem. To ze testoviny jsou stravou marathoncu jsem vedel, ale ze ti utlounci somalci jsou schopni do sebe nasoukat talir spaghet naplneny od kraje ke kraji a do vysky tak, ze by jakakoliv jedina dalsi spagetha jiz stoprocentne sklouzla na zem a strhla sebou lavinu dalsich ... no to jsem fakt netusil. Zcela ohromen jsem sledoval jak v ostatnich mizi ty hromady testovin. Abych nevypadal blbe, nechal jsem si nalozit porci asi dvakrat vetsi nez bych normalne snedl, presto si ostatni asi mysleli ze jsem uz po veceri, ze tak malo jim.

Dal jsem si ty smazene se stovikem a vajickem (coz jsem zjistil az pozdeji a trochu toho litoval) a zalil to jednim nealko pivem. Moje zena se na mne zlobila ze malo jim, ze si mam vzit priklad s ostatnich, a ze ji tyhle testoviny nechutnaji, takze stejne se pujdemem jeste najist do mesta, a ze ja si musim dat povinne jeste jednu porci, abych to dohnal. Pri pomysleni ze do sebe jeste cokoliv nasoukam se mi udelalo zle. Pripadal jsem si ze mam v brise balvan a trpce litoval, ze se vdycky musim opicit po ostatnich.

Nakonec jsem se ale nechal umluvit a po boku me drahe polovicky jsem se odvalil do mesta do dalsi restaurace. Nastesti jsem byl vzat na milost a mohl si objednat jenom salat. Na to jsem mel po tom mastnem docela chut, i kdyz jsem do sebe soukal jeden listecek za druhym jak zpomaleny kralik.

Cestou do pensionu lytko stale tlacilo, ale plny zaludek to chvilemi dokazal prehlusit, a mne pomalu prepadala beznadej. Ma zena se mne snazila neustale povzbuzovat, chlacholit nebo mi hubovat, abych se tomu nepoddaval, ale ucinek to melo jen oddalujici, i kdyz i to bylo lepsi nez nic. Nakonec se ji preci jen povedlo svymi zenskymi triky odvest mou pozornost od marathonu, a pres vsechny nejcernejsi obavy se mi podarilo chvili pred pulnoci usnout. Tou dobou venku opet zacalo prset.

(pokracovani zde)