3.díl - "Před startem"

I kdyz jsem mel velmi lehke spani, nebylo to nakonec tak hrozne jak jsem se obaval. Zadne maratonske nocni mury ani emigrantske sny, jen smesice vseho mozneho, o lidech ktere znam, trocha prace a nejake nesmysly. Probral jsem se jen co zacalo svitat, tedy neco kolem pate. Uz jsem neusnul a jen jsem se prevaloval ze strany na stranu. Zacinal se mi svirat zaludek, zada se mi orosovala studenym potem, pod kolenem obcas skublo, proste jako na trni. Aspon jedna pozitivni zprava byla ze ta tesnovinova koule ze vcerejska se opravdu rozpustila. Dokonce jsem mel pocit hladu, ale nebyl jsem si jisty jesti do sebe vubec neco nasoukam.

V sest zazvonil budik a nez se moje zena probrala, dosel jsem se osprchovat ... proc vlastne, kdyz nervozitou budu za par minut stejne zase spoceny ... no radsi to neresit. Venku bylo pomerne frysno, honily se male ale tmave mraky, po slunci ani pamatky. Dosli jsme si na snidani, pripravene pro klasicke turisty, tedy vajicko na tvrdo, siroka paleta ruznych salamu a tucnych syru. Vzal jsem si suchou housku a namazal ji marmeladou bez masla. Uzdiboval jsem to po kouskach a snazil se presvedcit zaludek, ze mu to udela dobre. Na kafe ani caj jsem si netroufl, jsou mocopudne. Misto toho jsem vypil krabicku pomerancoveho dzusu a pullitru energetickeho napoje a k te housce jsem pridal jeste jednu energetickou tycinku. Normalne prakticky nesladim, takze tahle snidane sama o sobe byl pro mne vykon.

U vedlejsiho stolu sedel dalsi bezec, o par let starsi nez ja, take s manzelkou coby realizacnim tymem. Pozdravili jsme se, spiklenecky na sebe mrkli a poprali si hodne stesti.

Jeste zabalit do batuzku vsechno piti, energeticke tycinky, mapy, ksiltovku pro pripad deste, nahradni ponozky a sdlane precliky. Pak se obleknout ... na nohy zimni ponozky, dal jsem prednost sedym pred modrymi, neb jsou tlustsi, misto trenyrek svoje poloplavky, prelepit prsa naplasti, na nohy uvazat chip, dobre zasnerovat boty a na hlavu satek. ... no, tak to bychom meli, muzeme vyrazit.

Pripadal jsem si jako dobytek vleceny na porazku, moje zena zarila stestim, ze se ze mne brzy stane hrdina, snazila se mne na posledni chvili povzbudit, slibovala jak budu stastny, jak se mi dobre pobezi, ze se nemusim nikam hnat, ze na mne vsude po trati a v cili pocka, ze se o mne bude starat az nebudu moct chodit ... vsechno to znelo moc krasne, a lakave, ale jaksi pri kazdem popotahani v lytku vsechny libe predstavy bledly. Proste sem si to maloval, ze mi to nekde kolem desitky rupne ... a bude konec.

A najednou jsme byli u startu, mistni pesi zona se zmenila za noc k nepoznani, misto kavarenskych stolecku ocelove zabrany a koridory, velka nafukovaci brana s casomirou, podium pro startera, loga sponzoru a vsude spousta bezcu. Prechazela mi hlava z toho kolem, spousta se rozcvicovala, nekteri rozbihali, ale tempem, kterym ja obvykle finisuji do cile desetikilometroveho zavodu. Spousta ostatnich jen tak postavala, nervozne pokukovala po sobe navzajem, merila si pripadnou konkurenci. Moje draha polovicka prohlasila, ze vypadam nejdrsneji, protoze mam nejopranejsi tricko, zvlaste napis CROSS COUNTRY na zadech s nekterymi jiz opadanymi pismenky tomu dodaval patricny punc ... bylo to moje prvni bezecke tricko jeste kdyz mi bylo sestnact a zacal jsem na stredni ve Statech poprve behat.

Spousta muzu, synu a bratru se loucila se svymi partnerkami, manzelkami, milenkami a sestrami, pripadne zbytky cele rodiny, ale bylo tu i par inverznich paru, kdy bezela ona a on byl jen nosicem vody. Mihl se kolem nas take malicky ital s panderem velikosti moji hlavy, za nim manzelka a nekolik rozvrestenych deti. Prekrtili jsme jej na "misu kulicku" a ja jsem si rikal ze bych preci jen nemusel byt posledni.

Zbyvalo nekolik minut do startu a ja jsem si stoupl pomerne dozadu, abych byl nekde ke konci startovniho pole, ale zrejme vetsina okopirovala moji taktiku a jeste za mnou se pomalu srocovaly dalsi davy a ne a ne se pohnout dopredu. V ten moment jsem uplne rezignoval na svuj osud, rikal jsem si at se stane co se ma stat. I kdyz jsem mel trochu zizen, chtelo se mi na malou, ale uz hlasili posledni dve minuty, tak jsem si jeste vyzadal jednu lahev iontaku a kopnul to do sebe najednou ... no, co ... v nejhorsim to nekde za stromeckem ... Paula Redcliffova to dela taky ... to jsem jeste nevedel, ze pristi volani prirody prijde az na zpatecni ceste ve vlaku par kilometru pred Mannheimem, asi ve ctvrt na devet vecer.

Bylo osm hodin rano a najednou zaznel vystrel, s zenou jsme na sebe naposledy mrkli, vsechen dav stichl a pomalu se zacal sunout kupredu. Na startu bylo neco kolem 600 bezcu a bezkyn. Tesne pred prekrocenim startovni cary bylo na oficialni casomire teprve 25 sekund a me doslo, ze misto ke konci pole jsem v jeho prvni pulce, protoze loni to zhruba stejnemu poctu bezcu trvalo pres 65 sekund, nez vsichni prosli pres start. V ruce jsem zmoulal svuj cyklisticky tachometr, prepnuty do rezimu stopek a kdyz jsem probihal startem, spustil jsem i tento svuj malickaty chronometr.

(pokracovani zde)