Kam až mě nohy donesou...

... o vášni k běhání, o ultramarathonu, o přírodě a snad trochu i o lidech - sobě i jiným pro radost.

úterý, července 19, 2005

4.díl - "Stín se sune kupředu"

Vsude kolem mne dusala stada nohou, sustily tricka a trenyrky, zacinalo se ozyvat prvni hluboke dychani, obcas nekdo prohodil nejakou ironickou poznamku. Soustredil jsem se abych nikomu neslapl na nohu, abych pravidelne dychal a vybral si vzdy spravny smer, abych nemusel prilis brzdit, kdyby mi tam nekdo najednou vbehl.
Po prvni rovince jsme sebehli z kopecka dolu k rece Lech a hned pres most na druhou stranu. Tam jsme pokracovali asi kilometr po siroke statni silnici, takze se dav dostatecne naredil a akutni nebezpeci kolize pominulo. Znovu mi loupnulo v pravem lytku. Behem tohoto behu to bylo uz naposledy.
Snazil jsem se stale drzet tempo jen tolik kolik mi dovoli lide prede mnou a nikam se nehnat. Vzduch byl velmi svezi, od reky tahl chlad, ale mraky se zacinaly pomalu trhat. Asi po kilometru a pul nas to svedlo na uzounkou asfaltovou cestu pro cyklisty, ktera nejdrive zajela dolu pod silnici, dale podchodem a pak nahoru a vyvedla nas do mirneho ale staleho stoupani smerem na Schwansee. Asi jsem v tom zmatku prehledl znacku prvniho kilometru a uvidel jsem az ten druhy. Na stopkach jsem mel neco tesne pres 10:40. To mi prislo docela podle predstav, bylo v tom male zdrzeni nez se daly masy po startu do pohybu, ale to je prece jedno.
Jak se pomalinku rozmelnoval provoz, posouval jsem se kupredu. Bezelo se mi strasne lehce, dychal jsem zhluboka, pomalu a pravidelne na ctyri kroky. Zacal jsem se potit, ale nebylo mi vedro. Z dalky uz zacinal byt videt prosluly zamek Neuschwanstein a vysvitlo slunicko. Bezeli jsme ted po asfaltovem chodnicku podel hlavni silnice, pak zase po nejake mensi asfaltce mezi zahradkarskymi koloniemi a ja jsem se stabilne posouval kupredu. Treti kilometr byl nekde na hranici 4:56, ale nejsem si jisty. Nejak jsem zacal verit, ze problemy s lytkem ani kolenem nebyly ve skutecnosti vazne, ze to byl mozna nejaky relikt predstartovne napjatych nervu, nebo proste hysterie, kazdopadne ted jsem si zase prisel silny a sebevedomy. Nechal jsem se unaset, tak jak mne nohy samy nesly, a uzival si sveho prvniho marathonu.
Ctvrty kilometr byl za blaznivych 4:48. Vubec mi to tak neprislo, stale se mi nadherne dychalo a zlehka bezelo. Zatocili jsme na lesni sterko-kamenitou cestu smerem ke Schwansee. Zacalo to byt opet trochu z kopce, cesta se vlnila doleva a doprava, po leve strane bublal nejaky potok. Snazil jsem se hlidat doslapy, aby mi to nekde nepodjelo. Stale jsem se pomalu posouval kupredu, i kdyz provoz ridl a vzdycky to chvili trvalo nez jsem dotahl nejakou skupinku, chvili se s nimi udrzel a pak sel pres ne. Z niceho nic se objevila cedulka ze jeste 200m a prijde prvni obcerstveni. Vubec jsem si neuvedomil, ze uz budeme mit za sebou petku, prislo mi to jako bychom vybehli teprve pred chvili.
Obcerstvovaci stanice byla v levotocive zatacce, nekolik stolu plnych kelimku, bananu a kousku tycinek. Postavalo pred nimi asi 5lidi a hulakaly jak na lesy "Wasser! Wasser!" ... "Iso! Mineralen! Iso" ... "Bananen und Powerriegel!" ... prislo mi to spravne surealisticke, uprosted pannenske prirody vyrvavajici obcerstvovaci, funici a supici bezci a vsude okolo uz pohazene prazdne kelimky od tech nejrychlejsich.
Samozrejme jsem mel napameti pravidla spravneho obcerstvovani a v jejich duchu jsem popadl kelimek s vodou, presne jako jsem trenoval se svoji zenou. Na "iso" jsem nemel chut, stale jsem byl jeste ulepeny od startu. ... pokusil jsem se napit, ale spis jsem toho vic vybrindal nez polkl, pak jsem se trosku zakuckal, az na potreti to byl vetsi dousek vody. Nebylo to tak studene, ale prislo mi to jako bych spolkl celou kostku ledu. ... hmm, tak takhle by to tedy neslo.
Padil jsem dal, rychlost se uz ponekud vyrovnala ostatnim, dobehl jsem ty rychlejsi, a me to stale prislo uplne v poradku.
Uz kdyz jsem nekde na sestem kilometr zahledl probleskujici hladinu jezera, donesly se ke mne prvni tony alpskych trubacu ... ano, to preci bude ta slibovana hudba ... podobne to museji mit na PIMu ... jenom jsem nebyl schopen presne rozpoznat jake jsou to nastroje. Kdyz jsem pak dobehl az k jezeru a zacal jej obihat po pobrezni stezce, harmonie prirodni scenerie a trubacskych litanii byla temer dokonala. Stali na malem poloostruvku, na druhe strane jezera, prislo mi neuveritelne a zaroven krasne, ze tam vlastne hraji i kvuli mne.
Kdyz jsem probihal kolem nich, zahledl jsem tusim znacku sedmeho kilometru. Tempo se nyni stabilizovalo na neco kolem 5:00/km, zavisle jestli je cesta zrovna vice nebo mene z kopce ci naopak. Trosicku se mi zhorsil dech a nektere terenni hupy jsme uz nebezel tak aktivne, ale to jsem vsechno cekal, neb prichazel ten spravny okamzik na nahozeni diesloveho motoru na tuky. A ten se po chvili roztocil jak dobre serizeny stroj. Kdyz jsme se odpoutali od jezera, zavedla nas cesta na tu samou asfaltku kterou jsme vybihali od Fuessenu. Ted to bylo mirne z kopce. Najednou prede mnou skoro nikdo nebyl, jen vedle mne se nejaky chlapik drzel, pokud to slo z kopce, mirne ztracel on, pokud se to zacalo zvedat, pak sel prede mne.
Myslim, ze tehdy zacalo byt docela teplo, ale to jsem prilis nevnimal, byl jsem jiz kompletne propoceny, takze kdyz trosku zafoukalo, bajecne jsem se osvezil. Kdyz jsme dobihali zpatky k Fuessenu, zase nas ta asfalka svedla podchodem pod silnici, pak vyvedla nahoru, ostra zatacka pres most pro pesi ... a tam byli prvni divaci. Fandili a tleskali, rechtacky ricely ... parada. Za mostem ostre doleva a opet dolu do dalsiho podchodu a zase vybeh nahoru. ... tak takovehle sebehy a vybehy jsem prece trenoval na sve trati ... pomyslel jsem si, ale ze by me zrovna dvakrat bavily, to tedy ne.
A najednou tu bylo dalsi obcerstveni a s nim meta 10km. Podival jsem se na hodinky kde akorat bliklo 50:12. ... no toto tedy frci !! ... ani mi to neprislo. Jindy na desitce umiram a ted si ji vezmu jen tak sveze, no to je parada !! ... ale pozor, obcerstveni .. to se musi !! ... i kdyz jsem zadnou zizen necitil, rozhodl jsem se tentokrat pro "iso". Popadl jsem kelimek, trosku zpomalil a zkousel se napit. Samozrejme jsem se zase pobrindal, to me trochu mrzelo, nechtel jsem bezet poblemcany necim sladkym, jeste by na me sly vosy nebo vcely ... ale nedalo se nic delat. Kupodivu to ale nebylo tak sladke jak jsem se bal. Spise jako hodne naredena malinova stava ... tak koneckoncu proc ne. ... hlavne ze frcime dal.
K tomu mne jeste udivilo jak se najednou vyrojilo spousta jinych bezcu ... jeste chvilku pred obcerstvenim nikdo pred nami nebyl, a najednou jich zase byla plna trat, a pritom nikdo ze zadu nedobehl. ... chvilku mi to trvalo, nez mi doslo ze se zdrzeli na obcerstveni. Poprve jsem uvidel, ze nekdo rovnou zastavil, nabral si nekolik kelimku, najedl se a teprve potom vyrazil dal. Trosku me to prekvapilo, sam jsem nemel odvahu zastavovat, bal bych se ze vytuhnu ... no nic, asi to tak delaji vzdycky.
Bezeli jsme ted parkem a uz nekolik kilometru na nas prazilo slunicko. V duchu jsem si vybavoval planek zavodu a promital si kde zrovna jsem, jak daleko jeste k moji zene, ktera stala asi na 13km a pak jsem si promital jak dlouho asi muzu vydrzet tohle tempo. I kdyz se mi stale bezelo velmi lehce, zadne potize s dechem ani vycerpani, bylo jasne ze to neutahnu az k pulmarathonu. Rikal jsem si ze to ale nevadi, ze muzu jeste mnohokrat zpomalit a podradit, ale dokud to bezi samo, tak proc ne.
Parkem jsme dobehli k dalsimu jezeru. Zahledl jsem znacku 12km a juknul na hodinky, bylo tam 1:00:14. Takze stale jsem tesne pod pet ... hmm ... to uz by stacilo. ... propocitaval jsem jakou mam rezervu abych dokoncil za 4 hodiny, pak jsem toho nechal, stejne nevim co se mnou udela ten kopec, ale hlavne ze bezim.
Kousek pred trinactym kilometrem nasledoval dalsi vybeh zpatky na silnici. Opet to protivne stoupani, sice s malym prevysenim kolem sedmi-osmi metru, ale dost strme, aby cloveka vyvedlo z tempa. Na skupinku bezcu bezici do te doby jakz-takz pohromade to zapusobilo jako kdyz zamichate kartami. Nekoho ten kopecek katapultoval dopredu, nekdo jiny se propadl. Ja jsem trosku ztracel, odmital jsem investovat drahocenou energii na silovy vybeh tohohle protivneho useku, to to radsi budu stahovat po rovince.
Ale tam mi to najednou chvili trvalo, nez jsem se zase dostal do tempa. Trinacty kilometr byl asi o 15-20 sekund pomalejsi nez ten posledni, ale s tim protivnym kopeckem ... cert to vem. To uz se ale zahybalo pres velkou silnici na stezku pro cyklisty na rovinu, kde stala moje zena.
Uvedomil jsem si ze jsem jeste vcera pochyboval, ze bych vubec mohl dobehnout az sem. Byla to velka uleva a opravdu jsem si byl jisty ze se dostanu do cile. Nez jsem se k ni dostal, cesta se opet trosku sklopila dolu a krok byl opet lehky a dech pravidelny. Dostal jsem od ni do ruky lahev powerdrinku a energetickou tycinku, presne podle planu s natrzenym obalem a lehce vystrcenou, jen ukousnout. Byl jsem rad ze se konecne poradne napiju, kdyz to z kelimku vzycky spis vycmrndam, tak tady s tim napitkem z flasky to pujde lepe. ... jenze se mi to zdalo najednou priserne sladke ... skoro se mi lepila pusa, musel jsem se nutit ... dal jsem 3-4 poctive loky, mozna to byla dohromady dvoudecka, nevim ... chvilku jsem tu flasku drzel, ale blbe se s ni bezelo, tak jsem ji zahodil.
Cesta se zase zacala zvedat a najednou jsem uvidel co me ceka ... smerem k dalsimu jezeru, nekolika kilometrove tahle stoupani, sice mirne ale na slunci a strasne dlouhe ... premyslel jsem proc neni zaneseno vubec v profilu trati ... ale i kdybych na to prisel, bylo by to jedno ... tak jen do toho, uz je videt znacka 14km, tempo je kolem 5:20 ... tak zatim dobry.

4 Comments:

At 19. 7. 2005 15:20:00, Anonymous Markéta said...

Ahoj.
Je to parádní čtení, už mě pomalu začínají bolet nohy :-) Jsem zvědavá, jaké to bude na 25.km, tam totiž byla moje největší krize. Takže už se těším na další čtení.

 
At 19. 7. 2005 15:50:00, Anonymous Lubosh said...

Ono je vůbec zajímavé sledovat, jakou lidé zvolí strategii na občerstvovačkách. Teď už - zvlášť pokud je teplo - dávám přednost tomu, že zastavím a v klidu se napiju. Těch pár sekund, co ztratím, mi tolik nevadí. A je to lepší, než když na sebe půlku kelímku vyliju a pak budu stejně muset zpomalit kvůli dehydrataci...
A vždycky jsem se rozběhnul, protože jsem prostě musel:-))

 
At 19. 7. 2005 21:26:00, Blogger running observer said...

Občerstvení ve stoje (namísto v běhu) pokládám také za lepší řešení. Ale někdy jsem volil kompromisně pití při chůzi (rychlost při rázné chůzi je asi poloviční oproti běhu a mám na to úplně klid, nemusím to vypít za pár vteřin). Po napití v občerstvovačce myslím není problém se zatuhnutím: naopak člověk cítí "nové síly" a běží trochu rychleji... Ale každý jsme jiný...

 
At 20. 7. 2005 9:08:00, Anonymous petr said...

Gratuluji k úspěšnému dokončení. Doufám, že jsem nic neprokec:-). Maratón v tak nádherné přírodě, to musí být fantazie! Taky bych si dal říct.
to lubosh: já se vždycky bojím, že když se zastavím, tak mi ten za mnou to pití vyrazí. A to rozbíhání, to je hrůza. Ale zase na půlmaratónu jsem se už jednou topil, jak jsem si to pití hodil do dýchací dírky.
Zastavit je opravdu rozumnější, ale kdo se dneska chová rozumně?:-)

 

Okomentovat

<< Home