5.díl - "Motory ztrácejí výkon a začínají zadrhávat"

Cesta se konecne zacala opet narovnavat, rikal jsem si dvakrat slava, az po chvilce horizont klesl natolik ze bylo videt opet nekolik set metru dopredu. Bohuzel po asi dvousetmetrovem lehkem sesupu se to zase zvedalo az do dali, nekam smerem doleva za stran ... cert vi co tam na me ceka. Uprostred toho sebehu byl patnacty kilometr a s nim opet obcerstvovaci stanice. Jeste jsem mel ulepenou pusu od posledniho powerdrinku a rozhodl jsem se pro vodu. Zda-lo se mi docela teplo, tak jsem popadl rovnou dva kelimky, ale jak mi to konecne zase trochu padilo, bylo mi o to vice lito zpomalovat. Z prvniho kelimku jsem se trochu napil a zbytek vybrindal, z druheho jsem si dal jen lok a zbytek si vylil na hlavu.

Bezel jsem v te chvili kousek za jednim parem, kluk s holkou, byli dobri, vypadalo to ze se jim bezi lehceji nez me. Jeste dalsi kilometr po tehle asfaltove cesticce, stale pri mirnem stoupani, nez jsme se dostali k jezeru Hopfensee. Mezicasy z teto doby si uz moc nepamatuji, ale v tom stoupani to bylo neco kolem 5:30/km. Pripadalo mi to umorne a nesutale jsem si snazil pocitat ... "15km, to uz je vic jak tretina, 16km to bude 38%, az budu na sedmnactem bude to pres ctyricet, jenom ctyri do pulmarathonu a uz budu mit pulku za sebou a vlastne se zacnu jenom vracet ..." a tak dale a tak podobne.

U jezera jsme sebehli z asfaltky na takovy prasny chodnicek, vedl primo podel brehu. Bylo tam opet par povzbuzujicich divaku, ale prislo mi ze tleskaji jen vybranym lidem, hlavne zenam a svym znamym. Ja sem byl stale asi 20 metru za tim parem, zdravili se s kamarady, nekdo je zacal provazet na kole, povzbuzovat ... me to prislo trochu lito, zbyva mi dalsich 14km nez opet uvidim svoji zenu.

Paralelne s nasi cestickou vedla hlavni promenada plna penzionu a hotelu s luxusnimi restauracemi, snazil jsem se trosku divat kolem abych odvedl svoji pozornost od tech ted tak pomalu ubyvajicich kilometru. Ale moc dlouho to nevydrzelo, musel jsem davat pozor na cestu. Probehli jsme 17tym kilometrem a najednou se ozvalo hlasani z nejakeho amplionu ... trosku me to vylekalo, ale byla tam takova mala plazicka a u stolku s repraky a megafonem sedet typek a vyvolaval probihajici zavodniky a hlasil jim prubezne pozice. Ta holka co bezela prede mnou byla v ten moment na 6.miste v zenske klasifikaci, to mi pripadalo, ze se nedrzim vubec spatne.

Chvilku po teto informativni vlozce jsme prebihali pres jeden potucek co se vleval do jezera, pres maly vyduty dreveny mostek. Prevyseni bylo neco kolem trictvrte metru, tak jsem trochu zamachal rukama, ale kdyz jsem jej prekonal, najednou jsem si pripadal jako bych skocil do medu. Rychlost byla ta tam, s neobycejnou lehkosti se predemne dostali asi tri bezci, vubec nevim kde se tam tak rychle vzali.

Snazil jsem se obnovit puvodni tempo, ale najednou to neslo. Prisla serie ostrych zatacek, a tak pokazde kdyz to vypadalo, ze se vratim ke svemu rytmu jsem byl zabrzden ... ale proc to do pytle nebrzdi i ty ostatni ? ... a najednou se to zacalo sunout kolem mne, par ktery jsem sledoval nekolik kilometru uz zmizel za dalsi zakrutou a mezi nami bylo najednou deset, dvanact bezcu ... a v kazde zatacce pribyvali dalsi. Proste jsem zacal tuhnout.

Zkousel jsem se jeste trochu drzet na rovnych usecich, ale s kazdou terenni vlnou, zatackou nebo prebyhanym mustkem jako by mi bylo umazano trochu sil, ktere uz neslo vratit. Zpomaloval jsem nekam k sesti minutam na kilometr a neustale se snazil konecne zastavit ten propad. Ale moc to neslo. Prese mne se dale valily souvisle davy dalsich a dalsich bezcu. Nekde pred pred 18km byla obcerstvovaci stanice, tentokrat jenom s vodou. Mely se ted stridat po 2,5km, jednou jenom voda, jednou vsechno i s jidlem.

Naprosta vetsina bezcu uz zastavovala a pila za chuze, nebo primo u stolecku do sebe obratila nekolik kelimku. Ja jsem se tvrdohlave snazil bezet, a vzdycky jeste zvolnil, abych co nejmene vycakal vedle. Pak jsem se opet trosku rozbehl, ale uz ne tak jako kdyz jsem k obcerstveni dobyhal.

Psychicky mi bylo lito sledovat jak se to vsechno vali prese mne, ale na druhou stranu jsem si rikal, ze se to preci jen dalo cekat, se vsemi mymi teninkovymi vypadky, zadne opravdu dlouhe behy ... no co ... na ty 4hodiny mam porad jeste slusny naskok, tak jeste jednou podradime, dokud bezim neumiram.

Na dvacatem kilometru jsem bral iso i vodu, bylo to tesne pred pravouhlou zatackou, nechtel jsem stavet, ale najednou se mi zasekly nohy a udelal nekolik kroku pesky. Tak strasne jsem se lekl, ze uz to nerozbehnu, ze jsem do toho radsi zase slapl a rozebehl i s obema kelimky. Tesne za 20km byla fotografka. Protoze fotila uplne kazdeho doslo mi ze je od organizatoru. Snazil jsem se aspon trochu naprimit, ale nez jsem se dostal "na dostrel", zase me nekdo predbihal a "zkazil mi zaber" ... nebo mozna ja jemu ... nakonec jsme na fotce oba.

Konecne se cesta zacinala odpojovat od jezera, stacela se doprava do maleho lesiku, slava aspon trochu stinu, uvedomil jsem si ze posledni hodinu bezime prakticky po slunci. Zacal jsem dostavat prvni krece. Nebyly tak silne a bolestive jak jsem cekal, ale o to konstantnejsi a vytrvalejsi, ze zadni strany kolen, nevim, asi jsou to pritahovace, jako bych tam mel zakousle dve lisky, neslo udelat delsi krok, neslo zvedat poradne nohy, jen je tak soupat jednu vedle druhe.

Kdese vzala, tu se vzala, najednou znacka 21km. ... tak to bychom meli, pulka je za mnou ... takhle daleko jsem bezel jen trikrat v zivote, jeste par kilometru a tam to nekde seknulo s tragedem, vypada to, ze jsem na slusne ceste ho napodobit ... jak on tomu rikal ? ... "ukradene nohy" ... hmm, to zatim ne, nikdo mi je zatim nekrade, spis mi je chce ukousnout. Odpocital jsem si zhruba sto metru od znacky 21km a mrknul na hodinky. Bylo tam presne 1:52:00.

(pokracovani zde)