Bayshore marathon - 2.díl "Bez odporu"

Probouzim se asi po sto padesate, na budiku vsak jiz vysvobozujicich 4:57. Hmm ... nema smysl znovu usinat, vyvalim se ven. Od prvnich vterin jsem dokonale probuzeny, jen startovat na prvni slapnuti ... no jen to zase neuspechat. Ranni hygienicka rutina je nasledovana peclivym balenim, vybalovanim a prebalovanim veskere bezecke vybavy. Mezitim zjistuji, ze zaplatpanbuh koleno neboli, a i kdyz urcite brzy zase zacne, aspon chvilku mi to nemusi pripominat. Pristup mych strev ke vcerejsi strave je vyjadren v nazvu dnesniho prispevku. Kdyz se z pod perin vyklube i D, dojidam snidani sampionu v podobe pinty pomerancoveho dzusu a dvou musli tycinek, jedne kavove a jedne bananove. Tahne na sestou, je cas vyrazit.
Venku kosa, ale uz svetlo, od ust jde para, nejspise kolem 6-7 C. Nebe ciste, odpoledne bude parak. Na start to mame z hotelu asi 300 metru, jdeme pesky. Traverse City spi, nikde nikdo, jen po jedne ulici se tahne kolona automobilu s dojizdejicimi bezci. Obhlizime start. Vsude plno rozjarenych bezcu a bezkyn, vsichni jsou ohromne fit, rozcvicuji se, oci jim sviti vzrusenim a zacinaji svym enthusiasmem nakazovat i moji zenu. Ta mne neustale burcuje, macka ruku, hladi po zadech ... jen ja, nevim proc, si pripadam jako dobytce vedene na porazku. Uchyluji se do relativniho klidu vehlasneho modreho domecku. Je cas se rozcvicit, i kdyz mi to pripada zbytecne, stejne to zazdim po deseti kilometrech, ani to nema cenu, rozehrat se a rozdychat, .... no tak aby se nereklo. Vybiham smerem po trati, otacim to po jednom kilometru. Rozcvicuji se v ustrani, klasickym cvikem se snazim vyvratit lampu verejneho osvetleni. Start je na silnici pred stadionkem mistni skoly, kde na draze bude cil. Je tu mistni radio, vyhrava jednu rozpalovacku za druhou. Maratonci se misi s temi co pobezi pozdeji desitku, pulmaratonci uz odjeli na svuj start o 21 kilaku dale (pobezi to same co my v druhe pulce zavodu ... jake my?). Boli mne bricho a chce se mi zvracet. Moje streva to uz zrejme zabalila definitivne. Znovu se stavim do fronty v modre ctvrti. Dokonce nas maratonce pousteji pred sebe desitkari, jak laskave. V okamziku kdy za sebou zaviram dvirka a odavam se nevyhnutelnemu, ze vsech repraku zazni americka hymna. Pomerne pateticke a kycovite, ale dokonale synchronizovane. Trochu se mi lepsi nalada.
Zbyva deset minut do startu, loucim se s D, vyrazi poradatelskymi autobusy co rozvazeji divaky kyvadlove podel trati. Dostava posledni instrukce, fotka a polibek na rozloucenou a ja zaplouvam do davu ktery se jiz rovna na startu. Zadne startovni koridory, kazdy kam chce. Asi budu nekde tesne pred pulkou, na zacatek trinactisethlaveho davu ani nedohlednu. Nejaci dedeckove co by byli opticky skvelymi klienty v dome pro seniory se bavi jestli se jim dneska tech 3:30 podari nebo ne. Jini lide se necekane potkavaji ... pote co se pred par tydny seznamili na maratonu v nejakych Kotehulkach. Holky prede mnou pocitaji na prstech kolik dali letos maratonu, a kolik maji jeste v planu. Nevim co tu delam, musi byt kazdemu jasne, ze jsem tu jen omylem. Odpocitavaji se vteriny do startu, jeste klepu nohama, abych nevypadal, ze je mi to jedno. Dycham zhluboka a oci upiram za horizont. Ostatni se smeji, placaji se po zadech, dlanemi o sebe, louci se, dohaduji se kde se sejdou v cili ... a hlavne v kolik ... a uz se to sune kupredu, zadny vystrel jsem neslysel ... kdyz jdou vsichni pujdu take ... lide postupne umlkaji, stale se suneme co noha nohu mine ... jiz slysime zbesile pipani chipu rozbihajicich se pres koberec ... na krku mi vyrazi studeny pot ... a najednou se dav prede mnou rozestoupi ... tri ctyri metry nikde nikdo, na zemi dva tmave rude koberce, vim co mam ted udelat, ale preci jen vaham, je to jen okamzik, citim v zadech ten dav, vsichni chteji preskocit ... musim take ... tak jo, jdu do toho take ... bez odporu. (pokracovani priste)