První ultra - cesta do Pekla (2.díl)

Do Lansingu jsem se vracel jako jehovista ze Strahova - nabit manou, pln odhodlani a pocitu ze jsem zazil neco vetsiho nez jsem ja sam, a ze je mym poslanim konvertovat ostatni. Jenze misto do nebe, jsem ja sve pratele lakal do Pekla. Nevim jestli pozvani do tymu ze zdvorilosti nedokazali odmitnout, nebo jestli je na cele akci preci jen neco zvrhleho pritahovalo. V kazdem pripade jsem ale ziskal povereni zaregistrovat a zastupovat nas cesko-slovensky tym jako kapitan.

Lec kolektivni ceskoslovenske bahneni nam ocividne nebylo souzeno. Mel jsem to vedet. Dodnes mne mrzi jak jsem vsechny zblbnul, jen abych jim druhy den oznamil, ze se do Pekla nepojede.  Problem byl, ze 100km stafeta je zdaleka nejoblibenejsi a nejvyhlasenejsi zavod siroko daleko, a poptavka prevysuje nabidku. Proto se uz v breznu (!!!) kona mensi zavod uprostred zamrzlych bazin, kdy kapitani jednotlivych tymu (obvykle asi 500-600) maji casovy limit aby probehli danou trati a vlozili svoji prihlasku do osudi z nejz se ten samy den losuje stastnych 350-370 tymu, ktere se v zari budou moci zucastnit. Vzpomenout si v srpnu, ze my bychom tedy taky jako milostive racili bezet ... skoda mluvit. Nekterym se asi dosti ulevilo, ale ja to nesl opravdu spatne ...

... moje duse ocividne zustala nekde v Pekle. Jestli jsem ji ztratil v blate jako spatne zavazanou botu, nebo se odplavila koupeli v proklete rece Styx, ci jsem ji po carech ztracel prodiranim se ostnatym krovim se uz nedozvim. Jiste vsak bylo, ze se do Pekla musim vratim, i kdybych mel bezet sam ... v solo zavodech stale misto bylo. Temer bez rozmysleni jsem poslal a zaplatil svou registraci. Dostal jsem potvrzeni o jejim prijeti a bylo mi prideleno startovni cislo ... a pak to na mne padlo ... za mesic me ceka padesat kilaku brutalnim terenem. Neni to sice o moc delsi nez Bayshore marathon, ale tam nebylo treba startovat za tmy, aby byl clovek v cili jeste za svetla, ani jsme si nemuseli chystat po trati "dropbagy" s nahradnima botama, protoze kdyz ty prvni nenechame v bazinach tak jsou stejne tak akorat zrale na cisteni parni strikackou. Proste mi doslo, ze jsem se prihlasil na ultra, na neco, o cemz jsem byl cely dosavadni zivot presvedcen ze mne mine. Vzpomnel jsem si na konverzace (po ICQ) se Svatou Sedlackem a na jeho reportaze z Moravskeho Sadomasochistickeho behu, ci jak se to jmenovalo. Myslim, ze uz tehdy mi prorokoval, ze to je proste "jen dalsi krok" po tom marathonu ... a myslim, ze jsem byl tehdy zdvorily, ale v duchu si rikal ... "no tos teda pekne ujel, proc bych to delal?" ... ale pak jsem se zatajenym dechem sledoval livestream z brnenskeho indoor ultra  kdy Tony Mangan zabehl svetovy rekord na 48 hodin, kdy Dan Oralek na zacatku vedl ale pak odstoupil po sto kilometrech pro zraneni, a kdy nekolik kovanych aerobnich tragedu se prihlasilo na 6ti hodinovy zavod ... a strasne si to libovali, a navic se jeste dostali na bednu s velmi soldinimi vykony ... a ja jim tak strasne moc zavidel. Prijal jsem proto pokorne svuj mucednicky udel s vedomim, ze v bazinach neslavne pojdu, neveda, ze presne tohle pritahne a donuti se zaregistrovat i meho kolegu a kamarada Mika F. Byli jsme razem dva a kryli si zada, pro pripad ze by jeden z nas umiral, druhy doruci posledni slova nastavajici vdove.

Z meho pohledu byl Mike bezec par excellence. I kdyz se prohlasoval za "hobby joggera" tak svuj prvni marathon dal za 2:48, a to byl presvedcen ze to totalne prokaucoval. V druhem bezel uz jen za 3:11, protoze si na 10.kilometru vyvrkl kotnik, nebo co, a musel do cile potupne dopajdat. Pak uz nikde moc nezavodil, pro otce od 3 deti s zenou v domacnosti bylo startovne vetsinou prilis. Jako profesor fyziky na stredne velke univerzite povazoval svuj zivot za nudne predvidatelny, a tedy moznost zahynout v bazinach, byt rozsapan medvedem, zmrznout v snehove bouri, ci zemrit dehrydratovan v pousti pro nej vzdy znela jako lakava alternativa. Jen nemel s kym sdilet svuj tragicky osud, a umrit v osameni nebyl ten spravny adrenalin. Vsak jsme spolu pozdeji vynalezali "extremni geocaching", ale o tom snad nekdy jindy.

Do Pekla jsme se vydali spolu, a i kdyz ve mne byla mala dusicka, samozrejme jsem predstiral ze "ja  - nebojim se vlka nic". Start byl tehdy tusim asi v 6:15, coz by znamenalo z Lansingu vyrazet nekdy kolem treti rano. Misto toho jsme volili spartanske kempovani na Ranchi u Pekelneho Potoka, zhruba tri mile od startu. Na testoviny jsme zasli primo v Pekle do harleyarske putiky, netreba zduraznit, ze jsme svou vyzazi ponekud vybocovali. Dve tri piva pro nezbytny "carboloading", a pak spat ... i kdyz znate to ... nervozou oci nezamhourite, stale si v duchu prehravate ty nejcernejsi scenare, pocitate nabehane kilometry za posledni mesice, a protoze se jich nikdy nezda dost, tak mate chut to akorat zabalit. A doho Majk stale fantaziruje jestli myslim, ze umreme na dehydrataci, ci se utopime v bahne, nebo se priklanim k variante ze pojdeme az doma na malarii ... a nebo to lepsi, jestli nas nerozsapou vlci behem noci jeste pred startem, ci nas neprijde rozsekat sekyrou ten rancher co nas nechal tady taborit ... "videl jsi jak se na nas divne dival ?!".

Usinam az nekdy po pulnoci, vrtim se a kazdou chvili probouzim. Je mi zima. Budik ve 4:15 povazuji za vysvobozeni. Prevliknout, neco do zaludku, prekontrolovat oba dropbagy, najit cislo ... kde je proboha zase to cislo!!! ... na velkou ... pak vycurat ... a jeste jednou na velkou, a pak uz to snad je vsechno a vyrazime autem do tmy. Zprvu to vypada, ze Peklo spi. Zdani ale klame a ze vsech odbocek se postupne pripojuji dalsi a dalsi auta az si to v huste kolone pomalu sineme na parkoviste u Pulmesicniho jezera, kde je start. Krve by se ve mne nedorezal ... mam strach, ze jsem to tentokrat fakt prehnal.

(pokracovani priste)