Pajarito - zkáza i naděje
Letos 26.cervna, asi ve ctvrt na dve odpoledne, jsem chtel vyrazit ven, mozna bezet trochu po Guaje hrebenu, mozna dolu canyonama ... uvidim, jak se budu citit, jestli mi to bude slapat do kopce, nebo se necham radsi osidit gravitaci.. Uz tri mesice neprselo, sest nebo sedm tydnu totalni azuro i presto, ze vitr v narazech jiz paty den dosahuje sily vichrice ... jen dnes, poprve zda se byti na nebi temny mrak. Staci par vterin a je mi jasne, ze to bohuzel neni touzebne ocekavany bourkovy mrak znacici prichod monzunu, ale dym z blizkeho lesniho pozaru. Kour jde ze smeru, kde (z meho pohledu) nejblizsi vrsek stini horu Pajarito. Bojim, se bojim, posledni nedotcena a nejkrasnejsi mista v dobehu jsou v ohrozeni. V roce 2000 Los Alamos a nejblizsi okoli zdevastoval obri lesni pozar, znamy pod jmenem "Cerro Grande Fire". V samotnem Los Alamos shorelo tehdy pres 300 domu. Nektere parcely dodnes zeji prazdnotou, na jinych se postavily domy nove ... jeden z nich je nyni nasim domovem.
 |
| Nase sousedstvi v roce 2000. |
Menim plany a rozhodnu se splhat na bezejmeny vrsek tycici se prakticky za plotem. Po trech kilometrech a tri stech vyskovych metrech je jasne ze hori az za Pajaritem. Uleva. Pred jedenacti lety stal nas dum na pokraji lesa. Dnes mi to trva prumerne pres hodinu nez narazim na prvni stromy ... ale i tak to stoji to za to. Pane, prosim, uchran aspon co zbylo. Nemam uz chut pokracovat dal, a sbiham domu. Pripisuji si mizernych sest kilometru. Na internetu se docitam ze ohen zacal 20km od mesta a podle blizkeho rozcesti dostava jmeno "Las Conchas Fire". Odpoledne odjizdime grilovat ke kamaradum do sousedni vesnice zvane White Rock. Kdyz se vecer vracime domu "na kopec" do Los Alamos, hrebeny nad mestem jsou uz v jednom ohni.
 |
| Prvni vecer, hrebeny uz hori. Za pouhych sedm hodin pozar poskocil o temer dvacet kilometru. K nejblizsim domum ve meste zbyvaji jiz jen tri. K hranici labu je to jen pres silnici. |
Staci pet dni a "nas" lesni pozar prekonava vsechny Novo-Mexicke rekordy. Pres dva tisice hasicu udatne ubrani laborator, mesto ... a nakonec i Pajarito. Z vetsiny lesu, ktere prezily pozar z roku 2000 zbyde zcernala pustina. Vice jak tretina uzemi spaleneho pred deseti lety a konecne se jakz takz zotavujice je spalena na popel podruhe. Severo-vychodni strana Pajarita se stava nedotcenym ostruvkem uprostred spalene zeme.
 |
| Cervena linka znaci hranice pozaru. Pod modrym krizkem je muj dum. Ostruvek uprostred s modrou sipkou je to co zbylo - severovychodni svah hory Pajarito. |
 |
| Stromy zive. |
 |
| Stromy mrtve |
 |
| Tady driv byla stezka. Bude tu zas, ale stromy uz ne. |
 |
| Jeden z nejkrasnejsich sestupu do Guaje Canyonu. Nebo alespon byl. Jedna ze dvou cest jak se dostat k upati hory Caballo. Ta druha dopadla jeste hur. |
 |
| Objevuje se prvni zivot |
 |
| Za deset let to bude vypadat asi takhle. V nizsich polohach male doubky, v tech vyssich pak brizky. Na borovicovy les si pockame zhruba 150 let. |
Oproti predchozim letum bude zitrejsi trat zkracena. Misto 24km zahrnujicich vystup na Pajarito a naslednemy vylet pres Canadu Bonitu az k zacatku Guaje Canyonu s krasnym vyhledem do Caldery absolvujeme jen dvounasobny vystup Pajarita v delce 20km. Po prave ruce budou stromy zive, po te leve mrtve. Proste neni kudy bezet. Vynosy ze startovneho budou venovany mistnim dobrovolnickym klubum starajici se o obnovu znicenych stezek. Ucast a sportovni vykon se pocita, umisteni je ale jiz podruzne.
(vetsinu fotek jsem uloupil Billu Geistovi a Blaku Woodsovi ze stranek Jemez Mountain Trail Runs)
posted by Running Shadow @ 11:42 odp.
2 Comments:
Maso. Z pohledu člověka je to katastrofa (a samozřejmě je). Ale mám takový obrázek, jak se na to dívá les. Zapínám kameru a snímám jedno políčko za rok. Ve výsledném filmu pak jde vidět růst lesa, dokonce pomalé vlnění kopců, ale požáry ne. Les spálit nejde, ten nakonec vždycky zase vyroste. Z pohledu lesa je to taková odřenina.
Z pohledu člověka je to samozřejmě jiné, ale stejně si na to vždycky vzpomenu.
Pro cloveka je to samozrejme katastrofa, a mas pravdu ze les to vidi jinak. Hodne ale zalezi i na typu lesa. K tomuhle "nasemu" pozary odjakziva patrily. Prumerne kazdy akr lesa prehorel jednou za 5-12 let. Jenze vsechno byly "spodni" pozary. Shorela trava a mensi stromky a keriky. Velkym stromum se nic nestalo ... dokonce "nase" borovice maji temer nehorlavou kuru ... proste se to hezky procistilo. Prus*r nastal az kdyz se kolem 1870 zacali stehovat sem bili osadnici s neuveritelnejma stadama ovci a krav. Travu vypasly behem par let, znicily pudu, ta uz neudrzi skoro zadnou vodu. Pozary prestali, nemely se jak sirit. Puda proschla a zacalo se kumulovat jehlici a mensi kere a stromky. A pak kdyz se to jednou zapali, tak po nich se to snadno vysplha az do korun, siri se to jako blazen a ty stromy to zabije (i kdyz jsou stavene na preziti mnoha mensich pozaru). Nemluve uz o tom, ze driv horelo par desitek nebo stovek akru. Megapozary kdy shori desitky tisic akru najednou jsou bohuzel dilem cloveka - ne tim ze to nekdo zapalil, v tomhle pripade spadly ve vichrici elektricky draty, ale tim, ze puvodni les proste znicil. Osobne se obavam, ze jestli je zmena klimatu opravdova, tak se v nasich pasmech borovicovy les bez pomoci uz obnovit nedokaze. Za meho zivota to asi budou nekonecne brezove haje.
Okomentovat
<< Home