První ultra - cesta do Pekla (4.díl)

Slupnu asi sedm lentilek, par kelimku s vodou a na cestu do ruky nekolik precliku. Nez vyrazim, pritoci se ke mne jeste fesna zenska … ze by konecne nejaka fanynka ? … bohuzel je to “jen” Mikova sestra co prijela fandit z Ann Arboru … jenze ted Mike nikde, jeste pry neprobehl. Je to divny, neverim ze bych byl rychlejsi … je vubec jeste v zavode? Nevim co rici, radsi uz pujdu. Uvidime se pozdeji, po dvou etapach se budeme vracet opet pres Ranch u Pekelneho potoka. Ted me ale ceka oblibena “To nasere!”.

Prvni mile je znacena dvoubarevne. Budeme se tudy totiz vracet. Zahy predbiham pomalejsiho bezce. nemine chvilka a na dohled mam dalsiho. Ten se ale nenechava stahnout tak rychle jako ostatni a trochu vzdoruje. Vsak ja si te podam v bazinach! … presvedcuji se, ale stejne mi to neda a pokazde kdyz to stezka povoli, hypnotizuju mu zada. Vzdalenost mezi nami se nemeni. Jsem netrpelivy. Kdyz uz se do toho chci oprit, ohlednu se jestli se za mnou nahodou nekdo nebude vyvazet … ale co to ? Faborky za mnou zcela jiste uhybaji primo do lesa … kurna !!! ... prosvihli jsme odbocku !!! … no jeste ze tak, vracim se snad jen dvacet metru. Volam na bezce pred sebou, nastesti mne slysi a otaci, vidi kde udelal chybu … na podekovani necekam, ziskal jsem jeho pozici bez predbihani, ale poctive. Stezka se ted hodne vlni, kopce stridaji kopce, po bazinach ani pamatky, uz jsem tu urcite ale byl … a pak se na nas z kopce vyriti trojice chrtu … cisla maji jako my, jen bezi ve spatnem smeru … a nebo bezim ve spatnem smeru ja ? nedava to smysl. Stavime, a chlapek za mnou se pridava do debaty kdo tady kufruje. Bohuzel jsme to my. Nekde jsme minuli rozcesti a misto “To nasere!” bezime “Stripterskou tyc” v obracenem gardu. Nevime co dal. Chrti radi at dobehnem na obcerstvovacku, pry je to uz jen asi kilometer, a ze nejsme jedini. Chrti mizi, honi se o prvni misto. S chlapkem bezime dal, ted uz klidneji, radsi zustanem spolu, at neudelame zase nejakou hloupost. Potkavame dalsi bezce v protismeru, utvrzujeme se ze opravdu bezime spatne, ze ti tri predtim si z nas neudelali nejakou hloupou srandu. Pak ostra zatacka a div ze nevrazim do stolku s obcerstvenim. Ptaji se nas na cislo jakoby nic, chvali jak dobre vypadame a jak super bezime. Snazim se jim vysvetlit, ze jsme to vzali obracene, rikaji ze uz se to par lidem stalo, ze to je OK, ze si to zapisou. Navrhuju abychom ted bezeli i “To nasere" obracene, ale necham se premluvit at pokracujem jako “normalne”.  Jeste jednou napit, par lentilek, kousnout do pomeranciku a rychle vypadnout. Jsem zklaman a presvedcen, ze nas disknou. Snazim se promitnout si celou trat a najit misto kde jsem to potal … nemam nejmensi tuseni. Ubehneme jen par desitek metru a proti nam se vyriti vlacek dalsich bezcu, a za chvili dalsi a dalsi. Vsichni bezi spatne, musi jich byt desitky. Kupodivu me to uklidnuje … prece nevylouci pulku startovniho pole ? … a ziskavam novou chut pokracovat …

(Samozrejme do dnes resim jak moc jsem tehdy ziskal tim, ze jsem se bazinam vyhnul. “To nasere!” byla v roce 2007 zhruba o 2km delsi nez “Stripterska tyc” a vedla pres tezky bazinaty usek. Zacatek i konec etapy byl ale rychly a rovny. Oproti tomu “Stripterska tyc” je sucha, avsak pomerne pomala etapa s mnoha kopci z nichz nektere se lezou po ctyrech, pripadne sjizdeji po zadku. Kdyz vezmu v uvahu i zastavky abychom se domluvili jestli bezime spravne, pripadne kudy dal, pak odhaduji ze jsem neusetril vice jak 15 minut. V celkove klasifikaci by to byl posun asi o ctyri mista dolu. Bohuzel jsem se nikdy nedozvedel, kdo z tech co skoncili tesne za mnou zvolili nechtene podobnou zkratku. Z tech co dobehli nas tehdy bylo kolem ctyriceti, kdo jsme namisto bazin zdolavali “Stripterskou tyc” v obou smerech.)

...

Zpatky na ranchi jsme co by dup. Vita nas jekot a rev nekolika set lidi. V davu zahlednu nekolik trepetajicich se ceskych vlajecek. ... aha ... dorazili nasi. Kdyz se zacnu objimat s temi "divnymi lidmi s vlajkou", zacinaji si na mne ostatni ukazovat, tu tam mne nekdo poplaca po zadech. Asi me maji za zahranicni celebritu. Ale vazne ... moje maminka mne nikdy behat nevidela, kdyz ale obcas zaslechla ty "zavratne" mesicni kilometraze, nabyla presvedceni ze musim byt strasne dobry a otazky typu "nechces prijet do Prahy az tady bude ten maraton ? ... uvidis ze bys urcite vyhral. My s Katou bysme ti fandili", nebo " ... a proc se neprihlasis treba na Olympiadu? ... vzdyt by si byl v televizi" na sebe nenechali dlouho cekat. Na misto toho ji ja vlecu pres ocean, aby se prisla podivat jak se nekde na mistnim poutaku valim v bahne. Ona ale prijede pripravena jako kdyby to bylo minimalne mistrovstvi Ameriky. Machaje vlajeckami krici co ji hrdlo staci "Do toho! Do toho!". americani jsou z ni paf.

Je toho na mne prilis, polibim se se zenou, zase par lentilek, voda a ptam se zapisovacu na svoji pozici ... nevi, listuji lejstry ale nemohou se dopocitat. Nakouknu jim do archu s mym jmenem. V kolonce pro druhy prubeh ranchem mam cas zapsany jenom ja. Tech archu je ale nekolik - pet, mozna deset. nejsem schopen si to srovnat, ale tusim ze bezim lepe nez bych cekal. Jeste se zjevi Mikova sestra, pred pul hodinou tu  probihal poprve, pry se s celou skupinou nekde ztratili. Na "Stripterske tyci" jsem ho ale nepotkal, zrejme spravne zahnul a ted si uziva "To nasere!". Houknu na nase, ze se sejdme v Pekle a vyrazim na legendarni etapu zvanou "Reka smrti". 

Zacatek je pomerne nevinny, sirsi stezka, nejvetsim problemem jsou opet konske kakouse. Brzy ale zahybame do lesa skrz rosti, pres klady, vsude koberce "poison ivy"(cesky škumpa jedovatá - takova obdoba koprivy). Zadna stezka tudy nevede, absolutni off-road. Na techto technickych usecich se citim dobre. Podbiham v plne rychlosti, kde ostatni se zastavuji a sklani, preskakuju klady ktere ostatni prekracuji. Blizim se k prvnimu brodu, nevaham ani vterinu, z metroveho brehu skacu do vody po pas. Jsem ve svem zivlu, kvuli tomuhle jsem tady. Ricka je kristalove cista, dno vetsinou pisek, u brehu je ale dvou metrovy pas bahna. Okolo to nejde, volim cestu napric. Musim se rychle hybat abych nezapadl. Kdyz vylezam jsem od pul stehen dolu pokryt souvislou vrstvou tezce zapachajiciho nahnileho cerneho slizu. No ... tak to bychom meli, aspon na mne nepujdou komari. Pri kazdem kroku mi bubla v botach, kazda vazi asi deset kilo. Rozbiham se ztezka a pomalu, ale hybu se kupredu. Pak dalsi krovi a dalsi brody, a dalsi bahenni jezyrka Sbiham dalsi tri bezce. Snazim se je utrhnout v bahne, ale vzdy mne dotahnou v kopcich. Vzorne se zaradi za mne a zacinaji se druzit. Prvni dva se jmenuji stejne - Mark, treti uz sem zapomnel. Pochvaluji si jake udavam tempo. Je to fajn spolecnost, ale (tazneho) vola se mi delat nechce. Jde na mne prvni krize, a v dalsim kopci si hezky po kreuzigerovsku z vlacku vystupuju. Utikaji mi asi jen o dvacet metru, kdyz se cesta zacne lamat. Tady uz to zase poznavam, ted pofrcime z kopce, mozna pul kilaku, jeste jedna bazina a uz jen ricni usek do Pekla. Nechavam pracovat gravitaci. Evidentne konstanta gravitacniho zrychleni je pro tuk vyssi nez pro svalovou hmotu. Prosmiknu se kolem tech trech rachitickych slachovitych loutek a nasazuji k trhaku. Pres posledni bazinu doslova letim ... chytre preskakuji po spadanych vetvich a nikdy se neborim vice jak tri ctyri centimetry. Cerstve hluboke slapoty svedci o tom, ze ne kazdy prede mnou mel podobny napad. Vbiham do reky odhodlan se pred fotografem vytahnout, at to caka kdyz on cvaka. Ale uz toho taky mam plny brejle, a po par krocich se spise systematicky brodim. Dav na brehu sili. Pod mostem jdu naslepo po pameti, pak jeste tunka a ponorny trik s kladou - dostava se mi ovaci jako bych byl na cele zavodu. Skrabu se na breh, placnu si s dablem a je mi dobre na svete, Peklo je moje.

(pristi dil bude fakt uz posledni)