První ultra - cesta do Pekla (5.díl)

Rychle vybalit suche boty a ponozky, srocuje se kolem mne muj cesky realizacni tym. Maminka je beze slov. Sice stale jeste zdima v rukou ceske vlajecky, ale ze uvidi z prvni rady jak se rekou dere banda silencu fakt necekala. Neni casu nazbit, Mark, Mark i ten treti uz se skrabou na breh take. Jeden Mark neprezouva, bere banan a frci. Tak to teda ne … heršof-malešov … loucim se a zvedam kotvy. Pristi zastavka na plazi u Jezera Stribrneho Mesice. Etapa ma priznacny nazev “Rychle z Pekla ven”. Suche boty a ponozky jsou k nezaplaceni, bezi mi to samo. Jsem zhruba na tricatem kilometru a povestna zed (zatim) nikde. Tenka stezka pokracuje ve strmem kopci po vrstevnici, div si nevyvratim kotniky. V protismeru bezi spousta stafetaru, jejich etapy jsou poskladane v jinem poradi i smeru, vetsinou bychom si nemeli prekazet. Tohle uz musi byt konec jejich startovniho pole, nekteri zavodnici ocividne vazi to co ja, jen jsou o dve hlavy mensi. Vzorne ale vsichni ustupuji z cesty a povzbuzuji. Marka stahnu rychle v jednom sebehu a pak uz je to zase solo jizda az dolu na plaz. Je tu ramus a asi tisic lidi … mne si ale nikdo nevsima, stafety pribihaji z jineho smeru a na plazi je predavka. Vsichni se prekrikuji, fandi, troubi, vriskaji, tleskaji a nikdo ani nevi, ze za zady jim bezi ultras bledy. Nase obcerstvovacka je zastrcena daleko na kraji plaze mimo hlavni deni. Nasi tu jeste nejsou … predbehl jsem je i svuj Pekelny vehlas. Hlasim cas, piju kolu, na lentilky uz nemam chut. Na hodinkach skoro 3:30 v nohach 35km … to to teda uteklo. Vyrazim na predposledni usek, trat je tvaru lizatka, zaciname na spodku tycky, a az se budu motat v kruhu pochopim proc se etapa jmenuje “Blouznivy beh”. Po par desitkach metru se pridava stezka pro stafety a pak se razi do sileneho krpalu. Zacina obousmerny provoz a pro zmenu proti mne bezi celo stefatoveho zavodu. Jsou to strasny fofry, kdyz se riti z kopce kluci co behaji  petky pod patnact, sotva stacim uskakovat. Nejlepsi stafetove tymy jsou totiz poskladany z elitnich bezcu. A proti nim ja se sunu sneci rychlosti. Najednou to na mne padne a poprve zvolnim do chuze. Krome brodu nebo kopcu ktere jsem musel po ctyrech jsem do ted vsechno poctive bezel. Kopec se konecne lame, ale hned v naslednem sebehu se mi zacinaji podlamovat kolena. Pod kopcem se trat rozdeluje opet na jednosmerky, zacina ticho, az z toho boli usi. Zacinam se plouzit. Po rovince se jeste jakz-takz vlecu, do kopcu uz to nejde. Vysiluji mne dlouhe lavky ktere vedou pres vsudypritomne baziny, a ktere mi rezonuji pod nohama. Zacina byt vedro … a vubec, ja toho mam uz dost. Premlouvam se, ze na konci kazde rovinky se za odmenu budu moci podivat na hodinky, abych vedel jak mi to rychle ubiha. Neubiha. Jedna rovinka je tricet sekund. Dalsi dvacet, pak jenda za ctyricet. A nikde nikdo. Je to opravdu strasne dlouhych pet kilometru. Mam chut si sednout na parez a odpocinout si. Tolik sily ve mne bylo jen pred par kilometry v Pekle, ted je ze mne chodici mrtvola. A to mne jeste ceka jedna etapa … ale o tom radsi nepremyslet. Konecne jsem zpatky u rozcestniku, ted ten strasny krpal nahoru, ktery mi pri sebehu dorazil stehenni svaly. Boli to, boli to … ale neni to nic proti nasledujici ceste zpatky dolu k plazi, jako bych mel na podrazce kazde boty privazanou dlazebni kostku, lytka ani klenby uz nepruzi.  Dobiham znovu na obcerstvovacku, nasi uz dorazili. Opet fandi, ale prostredi je tentokrat velmi komorni, krome nich a dvou dobrovolniku u stolku s pitim a jidlem tu nikdo jiny neni. Stydim se jak najednou vypadam strasne. Snazim se hodne pit, posledni etapa je nejdelsi. Ptam se jak jsem na tom v celkovem poradi, odpoved me sokuje. Rychle se sbiram a vyrazim, uvidime se v cili. Zahlednu bezce pred sebou, lovil neco ze sveho doprovodneho auta. Snazim se za nim zavesit, ale v minute mi mizi v lese z dohledu. Nasleduje slavna a krasne, lec kruta Potowatomi Trail az do cile, v mistnim zargonu zkracene “Poto”. Stezka je sirsi, ze by se casto vesla vedle sebe i dve kola. Neustale se krouti do vsech smeru, povrch jsou bud hluboke pisky, nebo butraky velikosti pesti. Ceka me deset kilometru, na hodinkach mi naskocila na prvnim miste ctyrka. A opet se pripojuje trasa stafetoveho zavodu, myslim, ze jsem tentokrat nekde v pulce pole. Prvni kilometry jsem odhodlan bojovat a snazim se opet vybihat vsechny kopce, a obcas to pustit kdyz se to zahne dolu. Rozhodl jsem se branit svoji pozici, a doufat ze treba nekomu prede mnou dojde dech. Vydrzim to asi pul hodiny. Samozrejme nikde zadne cedule, nevim presne kolik mi jeste zbyva, nastava dalsi krize. Do ted jsem se drzel v proudu stafetaru, ted se zacinam rychle propadat. Je to ale absolutni schiza, kazde nove kroky ze zadu mne nuti otacet  … tak jeste jo, fajn, i tenhle ma cerveny cislo … stafeta … ten taky … zatim dobry … podvedomne pridam do kroku kdyz nekdo za mnou ma cislo schovane, nebo neni dobre videt … co kdyby bylo cerne ? … kdyz mne miji zase se mi ulevi … cervene. Predbiha mne snad sedmndesat nebo osmdesat lidi … porad jeste nikdo s cernym. Zacina byt jasne, ze ja uz v tomhle stavu nikoho nedobehnu. Vzpomenu si na Mika a zase pridam do kroku, ten urcite se tady nekde objevi a nanda mi to na poslednim kilometru … chce se mi brecet jak si pripadam bezmocny, zda se mi najednou nefer ze je ten zavod tak dlouhy. Na hodinkach mi za chvilku blikne pet hodin. Kolik jeste vydrzim ? … mozna dvacet minut, vic ne. Snazim se 50 kroku jit a 50 bezet … i kdyz bezet je prilis silne slovo. Pak ostra doleva a zase do kopce … cesta plana pisku, borim se po kotniky jako na plazi, slysim auta … za zatackou se vyloupne silnice … a faborky rovnou pres ni … ale to uz je nase parkoviste!!! Rychle se ohlizim, zatim nikdo za mnou, ale co kdyby … zbyva pul kilometru, vetsina z kopce, pak pres louku vysokou travou. Nasazuji ke sprintu rychlosti 6:30min/km. Kdyz prebiham parkoviste rvu bolesti, pumpuju rukama co se da, noham se nechce, ale musi. Brecim, ted uz stestim a ulevou. Pak uz je tu louka a divaci a podium a na nem ta stejna kapela co hrala v sest rano … a cilova brana. Jeste padesat metro pred ni stoji dobrovolnik a naznacuje ze jestli chci pokracovat na 50 mil, tak at se drzim vlevo … ne, dekuji nechci, copak sem blbej ?  … jeste to nevim, ale jsem ... o tri roky pozdeji na stejnem miste jen zvednu palec na znameni ze vse je OK, a vydam se v hustem desti doleva … dnes mi to vsak stacilo … prozivam svou bezeckou extazi … 

V cili dostavam na krk medaili za dokonceni, ale volaji si mne ke stolecku zapisovaci. Nechaji si potvrdit jmeno a cislo … a zapisuji mne na velke tabuli do kolonky M25-29 na … a to se mi snad zda, nebo co ? …na prvni misto!!! Jsem uplne mimo … to bych nikdy necekal. Snazim se jeste branit, ze jsem si asi zkratil trat obchvatem “To nasere!” ale neni to nic platne, vysledek je povazovan za legitimni. Zadne pompezni vyhlaseni se nekona, dostavam do ruky batuzek s logem “Dances with Dirt”, potresou mi pravici … a tim cely pribeh konci ... i kdyz ted po ctyrech letech bych spise rekl, ze Peklem to teprve vsechno zacalo.

(Epilog: v case 5:04:09 jsem klasifikovan na 9.miste celkove ze 156 dobehnuvsich. Mike dobiha v 5:37 a pres cilovou louku se zene jako vichrice. K oficialni delce zavodu si pridal zhruba osm bonusovych kilometru.)