Přetrénováno, třeba ladit.

Po bidnem lete jsem se v srpnu a zari konecne trochu rozebehl. Koncem cervence se mi nenapravitelne porouchal muj oblibeny Milouš, a ja jsem zacal castecne dojizdet pesky. Rano me jeste sveze do prace pani D., odpoledne hezky po svych. Hned za budovou kde pracuju se ponorim do canyonu, a vyplavu az za nasim domem. Po 12.5km, 350 nastoupanych a 250 sestoupanych metrech toho mam obvykle plny brejle. Neni se co divit. Teren pomerne obtizny, nekolik stoupani i sebehu  pres 25%, mensi horolezecka vlozka po vsech ctyrech, a kyslikem tady na nas taky setri. Ale pomaha to dat se trochu do kupy. Vim ze si toho nakladam az moc, ale dosud se vsechny casy pomalu lepsily, a ani na vaze uz se nemusim bat dvoustovky (pocitano v librach). Tohle mel byt posledni vikend pred Deadmanem kdy ma forma gradovat. Jeste ve ctvrtek jsem zabehl bez vetsiho usili solidni osobak na ceste domu se zlepsenimi v tech nejhorsich segmentech. Patek jsem se schvalne plazil abych si odpocinul. V sobotu jsem se tesil ze si mirnix-tyrnix probehnu pulmaratonskou trat po Guaje hrebenech, a doma si strasne "prekvapenej" zapisu dalsi zlepseni na tyhle dabelsky trati ... a pak uz jen odpocivat.

V sobotu jsem opravdu vyrazil na hrebeny, ale to je asi tak jediny bod v kterem se realita shoduje s puvodnim planem. Prvni dva kilometry casove dobre, pocitove to ale skripe. Kdyz zacinam pozvolna stoupat korytem vyschleho potoka je jasne, ze bude zle. Nema to stavu. Utesuju se, ze nejdu lovit rekordy, jen potrebuju odbehnout poctivou dvacku ... pak uz to vsechno skonci. Kdyz ale odbocim a zacnu stoupat po Mitchell Trail nahoru sedlem je konec. Na necelem kilometru je kolem patnacti serpentyn, prevyseni 150 metru. Pri solidnim dni beham dve tretiny, parkrat se zadarilo a vybehl jsem az nahoru. Dnes slapu od prvni zakruty, dycham jako parni stroj. Jsem utavenej, a jeste jsem ani nezacal. Nu co, kazda bezecka prirucka radi si v poslednich tydnech vyzkouset behat zavodnim tempem ... v druhy pulce Deadmana bude casto tohle moje zavodni tempo ... 12-15min/km.

Mitchell Trail v cele sve brutalni krase. (photo Jason Halladay)

 

Po 14ti minutach jsem na prvnim hrebeni, potkavam turisty, na neco se ptaji, aspon mam vymluvu zastavit. Zbyva mi dalsi kilomter a neco kolem 120 metru nahoru. Kousky po vrstevnici se preci jen snazim bezet, jak se to zacne tocit nahoru sklopim hlavu, ruce o stehna a slapu pesky. Dvanact a pul minuty, dostavam se na druhy hreben na rozcesti. I tenhle segment je suverenne nejpomalejsi v tomhle roce. Kdyz pujdu doprava, zbyva mi domu 15km a plus minus kilometr nahoru i dolu. Na to nemam, koncim. Radsi to zabalim. Spoustim se dolu kudy jsem se vyskrabal. Nechci to hrotit, ale kdyz uz jsem to jednou zabalil, nebudu se dolu z kopce setrit. Oddavam se gravitaci, ale zda se, ze nohy moc nestihaji. Kroky jsou prilis dlouhe a prilis tvrde, pripomina mi to beh na chudach. nestiham se vyhybat doubkum, a musim to brat loktama napred, nemam silu obtacet nohy kolem kamenu a radsi jdu navrdo pres ne. Prvni segment tesne nad sest minut, docela to ujde. Druhy segment je nejprudsi, vzdy nejvice 20-30 metru rovne, pak vlasenka o 180 stupnu na pul metru. Cyklista by si tu zlomil kolo. Kdyz jsem tu bezel poprve ja, zlomil jsem si ruku. Nadvakrat. Podklad je solidni vrstva sterku velikosti tresni, nevychazi mi krok a v kazde druhe zatacce driftuju jak motorka. Kdyz vbiham do vyschleho potoka, sotva se drzim na nohou. Mrknu na mezicas a neverim svym ocim ... jeste se kousnu, zbyva posledni kilometr. Prumerny sklon uz neni tak hrozny, mozna jen 7% ... gravitace nestaci, musim zacit bezet sam. Stale je to usoptene, ale tam kde mam kamenne pole rozpocitano na sest kroku najednou mi staci jen pet. Konecne dorazim na rozcesti, domu jeste dva kilometry, ale stavim. Klepu se adrenalinem a jsem zralej na panaka. Nahoru to neslo, ale smerem dolu z nejlepsiho casu 20:02 zabehnuteho pred mesicem  v perfektni kondici ukrajuju pres minutu a pul ... a to bezim na chudach. Hmmm. 

Domu je to v porovnati s tim co mam za sebou rovina. Plouzim se a prechazim do chuze. Neudrzim ani ten nejpomalejsi klus. Vyhorel jsem.
Od nedele si radsi uz nic neslibuju. Vyrazim s flaskou vody, ze se vratim za hodinu a pul. Do kopcemi to zase moc netahne, radsi bezim po perimetru. Vlni se to. Mam asi pul hodiny nez prijdou prvni krpaly. Trat tvori prvni a posledni etapa z Jemez 50M. Celkove stoupani je sice taky par set metru, povrch ale mnohem pratelstejsi - udusana hlina. Nic mne neboli, jen proste nemam silu. Odevzdane klopim hlavu ... i kdyz  bezim kazdy tradicni slapak. Byl bych rychlejsi kdybych sel pesky, pomaly vyklus i toho nejmensiho kopce vsak zveda sbevedomi. Jindy bych se na to uz taky vybodl, po vcerejsim fiasku se ale potrebuju neceho chytit. Pred mesicem jsem tuhle etapu bezel poprve rychleji nez Nick Clark ... s tim rozdilem, ze to pro mne byl km c. 5 az 7, pro nej 78 az 80. Dnes ztracim na kazdem pres minutu. Drzim se ale ... kupodivu az domu. Po dvou hodinach si pripisuju 18km. Diagnoza - pretrenovani. Je cas zacit rychle ladit. Nejprve  vsak oddam se regeneracni koupeli, ocistit je se nutno zvenci i zevnitr.

Sampon na vlasy "dva v jednom".

Sampon na dusi "sest na jednoho".