Čekání na sníh v Havaně

Moje rodicovska dovolena dneskem konci. Tedy spise jeji prvni kolo, druhe bude nasledovat koncem kvetna a v cervnu. Jako cerstve dvojnasobny tata a jako bezec s Leadvillskymi ambicemi vidim prosinec a leden samozrejme uplne jinak. Dominantnim aspektem obou perspektiv je ale cekani. Co bude … dnes, zitra, pozitri, za tyden, za mesic ?

Lezicimu Stinu se na svet prilis nechtelo. Aby ne, jeste jsem nemel podlahu v zimni zahrade, kterou pani D. vyhlasila za svou budouci materskou zakladnu. Breptajiciho Stina jsme kdysi take museli na svet tahat nasilim. Podle jiste studie danskych vedcu za to mohou otcovy geny. Hmmm … nevim, nevim … v nasem pripade to asi bude opacne, ale taktne pomlcim kdo z nas dvou hraje s oblibou na dobre utajene housle.

Neni tezke si domyslet, ze moje prosincova i lednova kilometraz neni prilis vysoka. V klidu jsem cekal na svou prilezitost, ktera ale nikdy poradne neprisla. Z porodnice nas pustili sice jiz po 24 hodinach, ale nasledne zotaveni neprobihalo zrovna nejrychleji a kdyz uz se zdalo, ze by preci jen kolem poledniho, kdy vsichni poctive hnipaji, se dala usetrit hodinka a vyrazit ven, prisly horecky ctyricitky. Doktorka, antibiotika, do postele a pak kojit jako o zivot. Za dva dny vse v normalu, za ctyri opet na ctyriceti. A jeste k tomu mi dosly boty …

Za svou bezeckou “karieru” jsem probehal snad uz pres dvacet paru bot. Standardne mivam tak dvoje troje “zive” boty, ktere stridam podle terenu, pripadnych zraneni, nebo proste podle toho jak jsou zasrany od blata. Jeste prosinec jsem zacinal se tremi pary solidne ojetych, ale stale spolehlivych oblibenych spuntovek CrossLite od LaSportivy. Jenze snih, zvlaste ten premrzly a hluboky, zivotnost zkracuje na petinu. To neni prilis prekvapive, zkuste petkrat sestkrat zaborit holou ruku do snehu skrze ledovou krustu. Brzy bude od krve. Rozedrane boty na snehu ale moc nevadi. Horsi to je kdyz zacne tat, a na stezce se zase objevi kameny. Nalez tech mensich, zhruba velikosti tresni, je obvykle spolehlivou znamkou, ze je v bote dira aspon na ctyri prsty. Do tydne byl v cudu i druhy par. Nastesti u kazdeho paru byla vetsi dira na jine bote. A tak jsem vzal levou z prvniho a pravou z druheho … a po  dalsim tydnu uz jsem nemel nic. Boty dosly … a pak ty horecky, ale to uz bych se opakoval.

Neplanovane, kupodivu vsak se stoickym klidem, prijimam nabidnuty cas k sebereflexi a snazim se si trochu urovnat, kterym smerem se moje behani ubira. Zacatkem prosince pri snehovych bourich, a pak mezi svatky a porodem se mi darilo pravidlene vybehnout. Sice nikam daleko, ale obtiznosti jsem nesetril. V praci jsem si v pul metrovem snehu prorazil vlastni stezku. V lete tu chodi 20-30 lidi denne, v zime jsem byl za dva tydny jediny. Poprve jsem “dal” pet a pul kilometru za 50 minut … technicky to ale porad byl beh.  Tehdy jsem se skutecne bal omrzlin a zabalil to uz po tech peti kilometrech. Kdyz se omrzliny nekonaly, prorazil jsem druhy den dalsi usek coz uz dalo solidnich 8.5km. Po tydnu jsem si vydupal takovy prikop, ze mi ani ty ponozky nestacily primrzat k botam a cas jsem stlacil temer pod hodinu i na te prodlouzene trase … a snih mne zacal opravdu bavit.

Kdyz se clovek konstantne bori po kotniky, ktere navic pokazde ujizdeji jinym smerem, jde o velmi intenzivni silovy trenink. Zda se, ze bezite do kopce i po rovince. A zacina to byt znat. Na tech nekolika ojedinelych delsich bezich se mi darilo vybihat krpaly ktere jsem tradicne chodil, v terenu kteremu jsem se drive vyhybal obloukem se mi libi a na silnici uz si troufnu jedine autem. Ta pozvolna transformace je vubec zajima. Prechod z Michiganu, kde silnice byly tak rovne, ze se podle nich kalibrovaly vodovahy, do vysokohorske pouste s nedostatkem kysliku a stezek ci silnic se sklonem mensim nez 10% byl pomerne frustrujici. Hlavne psychicky. Nebylo jednoduche se vyrovnat se skokovym poklesem rychlosti o 20-30% na rovince, nemluve o tech deseti minutovych kilometrech vysoko po hrebenech.

O dva roky pozdeji si ale v obtiznem terenu libuji. Cim horsi tim lepsi. Zadne tempo neni dost pomale, zadny kopec prilis prudky. Uz beham vsechny, vetsinu i smerem dolu. Zacina se ve mne navic rodit i takovy mensi pobihac. Zatim jen vyckava az napadne snih v Havane a stale brousi ty stejne trasy. S oblibou si uz ale prohlizi hornaty obzor, zvlaste kdyz se vracime odnekud z daleka a kontury vsech Jemezskych velikanu jsou jednolite oramovany paprsky zapadajiciho slunce. Cerro Grande, Pajarito, Caballo, Chicoma … jen tam, kudy by chtel bezet nevedou zadne stezky … 

P.S.
Marconi: “Strhl jste mi telegrafni draty!”
Cimrman: “Zkuste to bez dratu, mily Marconi.”