Bilé kilometry

Prelom roku mne zastihl v pomerne nervozni dobe. Capa vyhlizime uz vice jak mesic, a na delsi vzdalenosti si proto netroufam. Uz ma spozdeni, mel dorazit na Silvestra. Beham proto jen "kolem baraku" po stezce priznacne zvane "Perimeter". I tak je ve mne mala dusicka, kdyz se vracim domu. Desim se, ze tam bude jednou zaparkovana sanitka, a ja budu muset zachranarum vysvetlovat, ze jsem sice "tatinek", ale zrovna sem si byl tak trochu zabehat, a ze jen co se osprchuju a prevleknu do sucheho, rad pani D. do porodnice doprovodim.

Kilometry proto pribyvaji jen pozvolna. Tesne po serii snehovych bouri pred Vanocemi jsem byl jeden z prvnich kdo Perimetr prorazel. Snih do pulky lejtek, sypkej jako cukr-pisek, perfektne vycidi boty, ze i po tech par set kilometrech bych je mohl donyst zpatky do obchodu a reklamovat jako nepouzite. Po Vanocich stezku v zachvatu spatneho svedomi proslapali tloustici na sneznicich. Perfektne utluceny a udusany povrch na dne uzkeho prikopu, sotva se nohy jedna druhe vyhnout mohou. Kdyz to lze nekdy rozbalit, a musim klopit zatacky, odiram si lejtka o jeho zmrzle kraje. Vetsinou se ale sunu jako hlemyzd, oci pribite na snehu v dabelske koncentraci. Staci o par centimetru vedle, kam sneznice tloustikova nevkrocila, a okamzite se v uzkych spuntovkach borim minimalne po kotnik. Stava se to tak kazdych deset kroku. Po pul hodine toho mam dost, ale jeste zbyva kilak a pul do obratky. Tam se vydycham, a kdyz se ujistim, ze nikde nikdo, trochu si v tom snehu po adamitsku zaplavu. Ctyricet minut, a mam za sebou pet a ctvrt kilometru. Otocit, a poslusne zpatky, sotva se drzim na nohou.

Uz urcite vic jak ctrnact dni nesnezilo. Minimalne dvanact dni totalni azuro. Na jiznich svazich snih rychle mekne, dnes je vetsinou uz uplne pryc. Na severnich je to porad ten premrzly a udusany prasan, vetsinou tak pul metru. Nekde mezi je blato nebo ledovka. Nebo oboji najednou. Nejhorsi je typicka jednokolejka co vede smerem na zapad a do kopce. Leva strana je stinena a tak je jeste pokryta snehem, na pravou to mnohem vice prazi, a snih uz roztal. Jen to nema kam odtekat a blato je tak na pet prstu. V prurezu je to takove vecko, jedna strana ledova, druha blativa. Kazda noha po jinem povrchu, opora nikde, sjizdi to k sobe a porad o sebe zakopavam. Beh stoji za starou belu, ze na mistrovstvi sveta v chuzi by mi rozhodci neukazali snad ani jeden trestny tercik.

Napadlo mne, ze bych mohl behat i po silnici. Jeste loni jsem zimu na silnici prehopkal celou. V Michiganu stacilo dvacet tricet kilometru na snehu a chytnul mne IT band, ze jsem se z toho mesic vzpamatovaval. Posledni rok po sutrech v botach bez stabilizatoru ci jakehokoliv tlumeni je ale znat a i kdyz bych za stejny cas dal na silnici mozna i o polovinu kilometru vic, myslim, ze se ten asfalt beze mne obejde. Preci jen i na te zasnezene stezce obcas predebehnu nejakeho chodce, tak to s tim tempem nemuze byt tak zle.