Deadman Peaks 2011 (5. díl)

5.etapa - 43-49km (0:48/6:01) - 30 minut slávy

Kdyz vbiham na obratku, na venek se snazim vypadat hrde a odhodlane. Preci jen, cekaji tu pres pul hodiny a jsou zvedavi, kdo bude mit odvahu stihat ty borce vepredu. Ztrata se zda silena, ale v ultra to nic nemusi znamenat. V druhe pulce zpomaluje kazdy, negativni splity prakticky neexistuji, otazka je jen kdo driv a okolik. Ted budu mit navic na svoji strane “divaky”, tem vepredu nikdo nic spatneho nepreje, vsichni ale zdaleka nejvice fandi bezejmenym outsiderum, kteri se neboji pustit do nerovneho boje. V pulce zavodu je startovni pole preci jen jiz docela prosortovane a tech, kteri by jeste mohli prekvapit mnoho nezbyva.

Podobnou situaci jsem jiz jednou zazil. Bezel jsem tehdy svoji prvni 24 hodinovku. Joe Grant od startu nasadil tempo na urovni svetoveho rekordu Yannise Kourose. Po ctyrech hodinach se poblil a dostal krece. Odpajdal jedno kolo pesky a znovu se rozebehl – nastesti uz ale jako clovek. V ten moment vsak mel jiz 10km naskok na dvojici, kterou jsem tvoril s jednim Japoncem. Ten zasadne nestavel, pil i jedl za behu. Ja jsem vzdy bezel 9 kol (4500m) a jedno sel pesky abych se obcerstvil. To co Japonec ziskal pri me pause, jsem si ja za tech dalsich 25 minut stahl zpatky. S kazdym kolem jsme na Joea oba ziskavali 5-10 vterin. I kdyz byl Japonec zkuseny, s osobakem nekde kolem 200km, frceli jsme jako silenci rychlosti pres 10km/hod. Muj nejdelsi beh byl do te doby jen dvouciferny, coz se brzy rozkriklo. Kazdy koho jsem mijel mne hned zacal oslovoval jmenem, povzbuzoval (“Go Vlad! Get that Joe!”) a nahlas spekuloval kolik ze bych mohl zabehnout a jestli bych mohl prekonat 135mil, tedy limit pro kvalifikaci do US teamu na mistrovstvi sveta. 50mil jsem dal kousek pres 8 hodin, 100km o dve a pul hodiny pozdeji. Japonce se mi darilo drzet kolo za sebou a ztrata na Joea se pomalu ale jiste zkracovala. Po dvanacti hodinach zacalo jit vse ale rychle z kopce … i kdyz “rychle” je relativni. Zacaly problemy v levem nartu, ktery proste nesnesl takovou zatez, pak i unava a celkova mentalni otupelost. Snazil jsem se obcas sednout, menit boty, dokonce si i lehnout. Bezet uz neslo a v nartu zaclo nebezpecne praskat. Chtel jsem dojit aspon na znacku symbolickych 100 mil, ale bolest zacala byt nesnesitelna jeste mnohem drive. Po 18 hodinach a 142km jsem to zabalil. Joe nakonec vyhral s 215km, Japonec o sedm mene. Muj vykon stacil na sedme misto z 21 startujicich. I pres smutek a zklamani ve mne zustaly stopy velmi necekaneho, o to vsak opojnejsiho pocitu, jaky muze zazit snad jen vyslouzily aerobni traged, ktery se vsem predpokladum navzdory stane (byt jen na chvili) cernym konem zavodu.

A ted jsem v podobne situaci znovu … a jsem z toho uplne mimo. Proste jsem neveril, ze se nekdy neco podobneho muze zase opakovat. Po půlce snů jsem zrejme jediny kdo ma sanci ohrozit jeste ty vepredu … jenze z tech sesti znam tri osobne, vysledky zbylych tri umim prakticky z pameti … proste neni mozny abych mel nejakou sanci  ... euforie se misi se zklamanim, odhodlani s rezignaci. Asi uz tady nejakou vaznejsi stihacku podvedome vzdavam. Snazim se psychicky preskupit a najit si jiny cil. No jasne, na obratce jsem kousek po peti hodinach, krat dva  je deset dvacet, jeste mam 40 minut rezervu vejit se do limitu na Western States. Tak dobre … hlavne to nepodelat, dobre si rozvrhnout zbytek sil, muzu a mel bych odpocivat.

Sedam si do zidlicky, prinasi mi tasku, kolu a vodu. Oplachnu si natrzenou dlan i krev z lahve, zase beru iontak a do velke lahve kolu s dzusem. Docela to vzbudi pozornost, vsichni se vyptavaji. Vazne kyvaji hlavami jako bych jim prave prozradil tajemstvi sveho uspechu. Kdyz mam takovejhle drijak, urcite me uz nic nezastavi. No nic, cas se zvedat … loucim se se vsemi jako se starymi znamymi, zase za rok touhle dobou … nebo o ctvrt hodiny driv :)

Nez se rozebehnu, jeste slupnu banan. Na hodinkach 3:38 … no nejkratsi to zrovna nebylo, ale urcite jsem osvezen, zavodnen, vim presne co chci. Snazim se dostat zpet do sveho strojoveho tempa, ale ocima uz patram po horizontech a zatackach zvedav, kdo bude prvni z pronasledovatelu. Tipuji ze mam kolem ctvrthodiny naskok … mozna dvacet minut … kurna, nemam … uz je to tady, Indian v cervenym tricku. To bude tak nejvic deset minut, jestli vubec, ale vypada, ze toho ma dost. Jenze hned za nim, sotva dvacet vterin nejaky kluk, jeste dost cerstvej, nejsem si jistej jestli jsem ho vubec nekdy predbihal … mozna jde zezadu jako ja, toho se bat budu … a pak to jde raz na raz. Nejdriv se objevi Luda … no ten tu chybel, na druhou stranu, dlouhou dobu jsem si myslel, ze je prede mnou, asi jsem ho setrasl uz na te prvni stanici … a pak Katrin Metzger … a dokonce vybiha kopce, ktere jsem ja uz sel. Beha mi mraz po zadech i kdyz vsichni, ktere mijim mi blahopreji a povzbuzuji. Pak snad par minut nikdo, ale netrva to dlouho a hned dalsi skupinka. Je to dost naslapane. Navic vsichni vypadaji podezrele dobre … je ve mne mala dusicka. Tesil jsem se z toho sedmeho mista, jestli padnu, pujde prese mne hned celej vlak. Kdepak Western States, bude se bojovat o desitku. Snazim se nabudit na martyrium, ktere mne ceka. Zacina uz ale byt zrejme, ze hlava a nohy spolu nespolupracuji jako driv.

Mijim dalsi a dalsi bezce v protismeru, kazdy poctive ustoupi – nepsane pravidlo o pousteni tech rychlejsich – kazdy povzbudi, pochvali jak dobre vypadam, nekdo pride vetu at je “dostanu”, lidi ktere nepoznavam mne zase oslovuji jmenem. Je ze mne celebrita. Jsem na vrcholu, bojim se, ze ted uz bude nasledovat jen prudkej sesup. Misto behu se soustredim na strategii … snazim se hodnotit kazdy kopec, jestli stoji za to ho vybihat, nebo posetrit sily a radsi vyslapnout. Pocitam jak dlouho to muze trvat tem zezadu … kdy me chyti kdyz zpomalim o minutu na mili, kdyz pujdu 10%, kdyz pujdu 20% nebo kdyz pujdu celou pulku trati. Kdo z nich asi vypadal nejlip ? … urcite toho taky musi mit dost. Ne a ne a ne, urcite tenhle kopec nepobezi … ja ho proto muzu jit v klidu. Zacinam se ohlizet i kdyz vim, ze to jeste nema smysl, minimalne hodinu vydrzim, ale pak se to mozna prese mne prevali, ted bych mel radsi pracovat. Cert vem prvni desitku, dulezitejsi je limit na Western States. 40 minut ? … no pata etapa je v protismeru spise z kopce, mozna si jeste par minutek k dobru nabehnu … jenze uz i z kopce musim pracovat. Gravitace sama nestaci. Tu tam je lehkost z prvni pulky.

6.etapa - 49-57km (1:18/7:20) – šetřím síly … ale na co ?

Dobiham zpatky na treti stanici. Jsem o pul minuty pomalejsi nez cestou tam … to neni dobre znameni. Dokonce mne najednou ani nikdo nevita. Zacal se zvedat vitr a vsichni maji starosti jak udrzet stolek s obcerstvenim a mensi altanek. Mozna bych mel taktne zakaslat … ale ne, uz je to dobry, uz si vsimli. Na nejakou pratelskou konverzaci nemam moc chut, zustavam ale zdvorili. Dolejvam kolu, pridali mi do flasky led, jeste jednou banan a radsi vyrazim. Ceka mne dlouhe tahle stoupani kolem Vrsku mrtveho muze. Hodnotim sve sance. Tohle nema cenu bezet, to by byl drahy vystup. Nikdo jiny to urcite taky nepobezi. Pujdu pesky. Zabodnu oci do zeme a masiruju. Urcite by to slo rychleji, ale preci jen mam toho dost, snad brzy stravim banan, cestou si trochu odpocinu, a az se to narovna zase se rozebehnu.

Kdyz se konecne vyskrabu na nahorni plosinu, zastavim a zahledim se dolu do udoli. Jakz-takz rozeznam postavy na obcerstvovacce, ale na ceste k ni ani za ni nikde nikdo. To by znamenalo aspon 20 minut naskok na nejblizsi pronasledovatele. To je hodne, nemusim se hnat … ale preci jen ten limit … takhle se o Western States nebojuje!! … snazim se vyhecovat a znovu se rozbiham. Je to ale jeden z useku s nejhorsim podlozim … drny, kameny a kravska lejna. Znovu vazim jestli je moudre plytvat silami na tomhle terenu … nebylo by lepsi jeste pockat a bezet az na necem rovnejsim … o to vsak rychleji ? Mam toho dost, do kroku i tak prechazim spise preventivne … nebo aspon neco podobneho si snazim namluvit. Zase premyslim co tady udela Luda a Katrin … to jsou urcite ted moji nejvaznejsi konkurenti. Trochu popobiham, pak jdu, pak si rikam, ze nemuzu byt prece baba a zase bezim. Nastesti to jde z kopce, a kdyz se stezka zveda je to zase drsny krpal … aspon mam poctivou omluvu abych mohl jit pesky.

Prelezam kolem slavneho dratu a myslim na to, kdy jsem bezel obracenym smerem. Bylo to jen neco malo prede dvema hodinama … uplna vecnost. To neni mozny, cesta tam a zase zpatky musela byt v uplne jiny den .. je to tak davno. Opet trochu popobiham, ale nemam z toho zadnou radost. Jeste mne ceka dalsi tahly vystup k druhe stanici. Mozna bych mel radsi jit pesky, at mi zbydou nejake sily na zaverecny finis. Ohlizim se, je videt ale jen snad na minutu dozadu. To prece jeste nemuzou stihnout. Jsem porad sedmy, no kdo by to byl cekal, to mi doma nebudou verit. Bohuzel, uz ani vterinu nevenuju pomysleni jak na tom mohou byt ti prede mnou. Jsem posedly vlastnimi pronasledovateli, honbou za limitem a spekulacemi kolik mi jeste zbyva sil a jak si je nejlepe rozvrhnout. Nekoukam po kaktusech, ani kravach, ani nevenuji pozornost drive dechberoucim vyhledum ze skalni rimsy. Cesta se narovnava, dalsi stanice musi byt urcite za dalsi zatackou … nebo mozna az za tou druhou … hmm tak ne, ale tady uz urcite … a zase nic … snad to neposunuli … urcite ne … a ted uz vim, nejdriv bude cedule … ze je to 100 yardu … tak slava, uz ji vidim … jeste kousek vydrzim, radsi se ale rozebehnu … bylo by mi trapne kdyby mne obsluha videla jit pesky …

 

Par metru pred druhou stanici (konec seste etapy).
Uz toho mam plny zuby, bezim jen aby se nereklo.