Smyslů poblouznění, smyslů probuzení

Kilometraz ani prumerny pocet behacich dnu za moc nestoji. Oboji klesa. Jiste, mohu se vymluvit na logistiku, lenost ma ale svuj podil samozrejme tez. Preci jen, zbyvaji dva tydny do terminu a tak si nedovolim nechat pani D. drandit z prace samotnou, zatim co si ja lamu hnaty nekde po canyonech. Vikendy nebyvaji o moc lepsi. Chybi  mi darky a vylet do Santa Fe je vzdy minimalne na pul dne, a kdyz neni, tak jeste mam rozdelane podlahy ve dvou mistnostech. Musim dojet do Espanoly pro naradi, prkynka, uhelnik, spravny lak a vubec. V tydnu se snazim behat v praci misto obeda. Neni tezke si predstavit, ze to ale vuci ostatnim neni uplne fer. Jedine, co tedy roste je technicka obtiznost behu. Cas ani pocasi si moc vybirat nemuzu, o vikendu nejvyse tak na hodku a pul ven, kdyz Olisek spi, a pak zase domu. A vsude kolem snih. Anebo tma. Anebo oboji.

Pred zmenou casu, kdy jsem mohl bez obav behat domu po svych, jsem si zamiloval obtiznou stezku, kdy krome nohou prijdou k uzitku i ruce, ve vybezich clovek plive krev a po sebezich pln adrenalinu , je tak akorat zdravej na panaka. Po zmene casu pripadly cele dve tretiny stezky do tmy. Celovka pomuze, ale vsechno nezachrani. Videt je tak na dva tri metry pred sebe, coz i pri tempu pomalejsim nez pomalem dava tak nanejvys vterinu na rozmysleni co udelat, kdyz se objevi necekana prekazka. Jeden vecer vse OK, pak v noci trochu zafouka, popadaji stromy jeste z minuleho pozaru a ja se o ne druhy vecer rozmaznu. 

Potom prijde snih. V Michiganu jsem mel takovy zateplovaci elastaky, jenze to jsem behal kolem pate rano, kdy me nikdo nevidel. Ted, kdy stezka prebiha parkrat hlavni silnici v dobe kdy vsichni jedou z prace, bych si ty elastaky pri sve vaze fakt uz nelajsnul. Nastesti je nemuzu najit, navic je hospodarska krize, splacime hypoteku, dalsi dite na ceste, tak mam vymluvu, ze si nemusim koupit nove. Beham proto porad v trenyrkach. Da se to, i kdyz je minus deset, jen ty nohy nejsou cejtit. Snehu je stridave do pul lejtek nebo po kotniky, podle toho jak daleko jsme od posledni snehove boure. Studi to tak dvacet tricet vterin, pak otupim. Blbe se naviguje kolem trni a casto dobiham se zkrvavenejma nohama. Mraz je ale vetsinou rychlejsi nez krevni desticky. Nejhorsi je to svedeni, kdyz se nohy v teple zase zahrivaji. A kolik tak dam ? ... no, v praci nejvic osm a pul. Za hodinu. O vikendu tech deset, jedenact za devadesat minut. Je v tom ale aspon nejaky kopec. Snazim se bezet fakt vsechno a po te desitce se mi klepou nohy, ze se sotva udrzim. Nevim, jestli to znamena ze jsou behy tak obtizne, ci moje forma klesla uz tak hluboko. Do Leadville kazdopadne casu dost. Nepriznivy trend by mohlo jit snadno zvratit, ci to jeste slusne zazdit. 

Dnes jsem vyrazil nekdy chvili po poledni. Ve snehu jsem opravdu pomaly a postradam ambice. Vydal jsem se tedy po Mitchel Trail na Guaje hreben. Pet a ctvrt tam, pet a ctvrt zpatky. Sest set nahoru, sest set dolu. Snehu cokoliv mezi blatem a pul metrem, podle orientace svahu. Obvykle jdu kusy pesky, az ted ve snehu jsem se to naucil bezet cele. Mozna proto, ze se plazim tak pomalu, ze vlastne prirozene setrim silami. Zacatek byl hodne uslapany, ale s nastoupanymi metry stop ubyva. Cestou nahoru se mi na mysl vkrada sileny napad. Zasmeju se, ale rychle jej zapudim. Nejsem blazen. V pulce kopce potkavam par se psem. Perovky, bagly, hulky a slunecni bryle. Nejspise se vraci odnekud z K2. Vystoupam do prvniho sedla, vetsina stop konci. Dal uz jen od tehle horolozcu. Na nebi azuro, pod nohama tricet cisel. Neni jednoduche urcit kudy vede cesta. Za sucha je to jen ctvrt metru na sirku po vrstevnici v osmedesati procentnim kopci. Ted ta krajni noha obcas ujede, vnitrni ale spolehlive drzi. V lete mi prvni odchazeji plice, ted to jsou poprve nohy. Tesne pod vrcholem se mi zacinaji klepat kolena. Vyhledy jsou ale dech berouci ... alespon pro mne ... i kdyz nejsme Colorado ani Alpy, dolu bych to bobovat fakt stejne nechtel. Dobiham na rozcesti na hrebeni. Cedulka je venovana skautikovi co trasu kdysi vyticil jen s mapou a buzolou. Dostal za to nejakeho bobrika. Za par let pak taky nejakou zakernou chorobu a po mesici umrel.

Normalne bych si tak dve tri minutky odpocinul, a driv nez prochladnu, vrhl se smerem dolu, k domovu. Ted slidim kolem a po nekolikate kontroluji stopy. Krome tech dvou horolezcu tady nikdo jiny od posledni boure nebyl. Mistni bezecka komunita pouziva v zime evidentne jine trasy. Jeste jednou se ohlidnu pres rameno, co kdyby, a pak rezignuji. Myslenka, ktera se z cista jasna zrodila o par set metru nize zvitezila. Prvni jdou rukavice, pak kulich a satek. Vrchni trika beru vsechny najednou. Pak i spodek. Kdyz si konecne uvedomim, ze tam stojim jak mne panbuh stvoril (teda az na ty LaSportivy), preci jen zavaham. Na vterinku. Uz je ale pozde a zastavit se to neda. Hupsnu do nejblizsi zaveje. Placaka. Studi to jako prase a pomyslny Machalkuv hnusomer exploduje. Premrzly snih reze do slabin, tak se rychle prekulim na zada. To je ale docela bzunda a pokracuju zase na bricho. Proste valim sudy jak deti ve skolce. Po par otackach to valim zpatky, vyskakuju na nohy. Kdyz se zbesile snazim nacpat zpatky do trenek dostavam zachvat hysterickeho smichu ... mozna pet vterin ... mozna deset ... a pak ... pak je mi dobre. Podobne jako v nejakem sci-fi filmu se hvezda behem vteriny zhrouti do sebe, ci se nejaky hrdina na zcesti najendou rozpomene na sve noblesni poslani, tak behem okamihu dostavilo se zenove poznani, ze vse je tak jak ma byt. Clovek za zivot potka mnohe, ale nedovedu si rozpomenout na okamzik kdy bych si pripadal v tak absolutnim souznenim se sebou samym i veskerym svetem kolem. Cas se zastavil a ja jsem tam jen stal, porad polonahej, bez chladu, bez bolesti, bez unavy, bez obav a beze strachu. Mozna par vterin, mozna par minut. Pak jsem se dooblekl, a bez ohlednuti vydal na cestu dolu, na cestu domu.

I za idealnich podminek v lete, si stezka zada plnou pozornost a sebemensi zavahani ci ztrata koncentrace je nekompromisne odmenena tvrdym padem. Vim o tom z prvni ruky - zlomene na dvakrat. Dnes snih mozna zmekcuje pady, tezko se vsak da odhadnout trajektorie. Nejhorsi by to bylo po gradientu. Mysl se ale nenecha odpoutat od prozitku ze shora. Telo se stezce oddava na milost. Z cesty domu si pamatuji na co jsem myslel, ale ne kudy jsem bezel. Ve vane si kontroluju skrabance. Vzpomenu si na kazdy z nich. Jsou z cesty nahoru.