Cedro Peak 45K++ (5.díl)

Par vterin urcite jen nevericne ziram. Pripadam si jako nejaka nenazrana trubka, socka, co nema ani na camel bag a musi somrovat kalorie u kazdy zastavky. Masinka i vagonky nestaviciho vlacku camel bagy samorejme maji. Asi bych tam stal do ted ... jestli me prejede jeden vlak nebo deset uz bylo jedno ... ale co kdyby se ze zatacky najednou vyritila Veronika ? ... co bych ji jako mel rict ? ... ze po osmi kilometrech uz nemuzu, nebo co ? ... ja vim, je to dost nefer, vytahovat se na nekoho kdo by podle vsech predpokladu mel byt pomalejsi ... ale to zoufastvi ... to se clovek chytne uplne cehokoliv. 

... a tak preci jen otacim, mavnu Brianovi a vydavam se po stopach ostatnich, o kterych jsem presvedcen, ze uz neuvidim, leda snad mozna po otocce v prostismeru jak se pozenou do cile.

Od obcerstvovacky je to trochu nahoru, krouti se to, podklad hladkej, ale uplne jsem ztratil meritka co je rychle a co pomalu. Bezim, abych se nezadychal, jednu nohu pred druhou, druhou pred prvni, ruce mam zase oblemcany od koly, no kurva, mel sem si to aspon umejt, kdyz uz tam travim vecnost.

Staci par zatacek a vlacek je zase na dohled. Mozna patnact dvacet sekund ... trochu me to prekvapi, asi fakt jsem rezignoval, ze bych mohl jeste nekoho dobehnout. Centimetr po centimetru se ale priblizuji, kdyz tu najednou behem dvou metru zmeni se povrch, sutraky po kotniky, velky jako pecen chleba, ostry jako z kamenolomu. Vlacek brzdi, ja se pripojuju. Po kamenech jim to moc nejde, prvni nejaka holka, mozna tricet, dalsi dva chlapici tesne pred padesatkou. Nezda se, ze by k sobe patrili. Kamenne pole brzy konci, v ten moment se na nas prilepi ale dalsi dva bezci ... je jasny ze obcerstvovacku asi taky probehli. 

Jako vzdy me ty cizi dechy tlaci do zad. Kdyby slo vsechno podle planu, jen ustoupim stranou a necham ty rychliky se spalit vlastni nedockavosti. Jenze ted si zrovna nutne potrebuju dokazat, ze jeste taky umim behat a pro jistotu roztahnu lokty. Po par vterinach mi nastesti dojde, ze se chovam jako absolutni debil a lokty scvaknu zase k sobe. Ale takhle to dal fakt nejde ... nastesti vbihame do dalsiho kamenneho pole ... hop a skok a jdu dopredu. Druhy vagonek mne stiha jako Andy Schleck Contadora. Holka co to celou dobu tahne ani nehne brvou a rychle mizi vzadu ala Kreuziger. Jeste do toho slapu, abych si byl jistej, ze zmizim za zatackou. Pak samozrejme zvolnim, ale i kdyz ze zadu se diku nedockam, je jasne ze zpomaleni je vitano. Minimalne pro to, ze misto nejake spoluprace se pri prvni mozne prilezitosti bezec zade mnou odhodla k trhaku. Za kazde dva moje kroky on udela tri. A jeste jsou delsi. Sketa! ... no tak at si frci! .. jdu si podle sveho. 

Po par minutach se pripoji oba bezci co nas dohnali, kdyz jsem se pripojil k tomu poslednimu vlacku. Nemam chut s nikym valcit a tak bezim schvalne po strane stezky. Mista na predbehnuti dost, ale nikdo se k tomu nema. Mijime par stromku, radim se zase doprostred stezky. Pak jeste parkrat uhnu trochu stranou, ale ani ted se nikdo dopredu nehrne. Nevadi, nutit je nebudu. Bezim si to svoje, jestli chteji dopredu at si reknou sami. Pred nama nikdo na dohled, ale kdyz se ohlidnu ani nikdo za nami. Zda se, ze snad konecne uz povodnova vlna pominula. Zacina se to zase kroutit a pribyva kameni. Nechci zpomalit a cucim do zeme pekelne soustreden. Dari se mi poskakovat po kamenech s nebyvalou jistotou, az jsem na sebe pysny. Kameny postupne strida vyprahla a rozpukana zem ... cerstve rozpukana zem ... nikde zadny stopy .... NIKDE ZADNY STOPY !!! ... jak to ze tam nejsou zadny stopy ??? ... a tak zastavim, zvednu hlavu a samozrejme mi to dojde. Ti dva, co bezi za mnou sice nejprve nechapave ziraji, ale nakonec take zastavi. Slovy "kurva, tudy ne!" se jim snazim vysvetlit, ze jsme pred dvaceti metry minuli odbocku a musime se vratit. "nastesti" jim to trva jen dve tri vteriny a otaceji ... "na nestesti" jim to trva jen dve tri vteriny a otaceji ... driv nez se stacim prodrat do cela, takze nas vlacek se otoci jak kdyz svlikne ponozku a z vudce jsem razem zase patym kolem u vozu ... v cele je ted sedovousy sedesatilety Krakonos, ktereho si jasne pamatuju z jinych behu. V te chvili jeste netusim, ze se v cili vzajemne predstavime a u piva si budem povidat o lonskych lesnich pozarech, neb civilnim zamesntanim je Krakonos lesakem v coloradskem Pagosa Springs a ja po te co jsem vsechno loni sledoval z okna jsem na slovo vzaty expert.
Chlapika mezi nami neznam, a ani ho znat nechci. Bezi mu to lip a spolecne s Krakonosem se mi zacinaji vzdalovat, nezpomali je ani stale castejsi kamenna pole. Z nenadani se stezka lame a mizi za horizont. Skoro mam tendenci zastavit a nakouknout kudy to vede dal. Nasleduji prudke serpentyny, nutno hodne brzdit, docela to i po sterku klouze. Davam si bacha, je to fakt o drzku. Zpatky tady asi polezeme po ctyrech. Kdyz pod kopcem sbihame do vyschleho koryta znovu se zavesuji za Krakonosovu dvojici. No vida, jeste nejsem uplne na odpis. Na nejake predbihani to ale moc neni, deda umi, radsi se jen povezu. Je to ted jak na toboganu. Kupodivu stale casteji se v zatackach pred nami vynoruji nejaci bezci. Velmi rychle je stahujem a bez pardonu predbihame. Poznavam v nich tvare, ktere kolem mne prosvistely jeste pred obcerstvovackou. Samozrejme citim obrovskou satisfakci, ale bojim se jak dlouho mi to vydrzi. Ty ktere predbihame nevypadaji nijak sesle, jen na technickem terenu jim to moc nejde a obezretne drobi krok. Vraci se mi pohoda, a kdyz sbihame dokonce i Andyho Schlecka pro ktereho jsem byl na kopci prilis pomalej, zacinam verit ze by to dnes preci jen nemuselo dopadnout tak hrozne.

  

Nejasná zpráva o Zane Grey 2012

Nekteri uz vedi, ale nesmeji ani naznacovat, jini tusi, ale nejsou si jisti. Uz je to ale na webu a tak musim s pravdou ven - zatim jen ve zkracene forme:

Rekordni teploty - 29C, navic se vse bezi po jiznim svahu podle ktereho by mohli stelovat idealni sklon solarnich panelu. Osobni rekord ve zvraceni behem jednoho zavodu - stihnul jsem to hned trikrat. V cili za 13:04:26 na 39.miste, i kdyz kolem 60.km jsem bezel asi deset minut 36. Pak prisla tezka krize, po ni jeste horsi, a pak jeste jedna. I presto oproti lonsku zlepseni o 18 minut a 17 mist, coz si myslim, ze neni vubec spatny, kdyz diky pocasi jsou prumerne casy o pulhodinu delsi. Tedy, spise se da rici ze vysledek je vyrazne nad puvodni ocekavani. Ze 126 startujicich dokoncilo jen 84, podarilo se mi tedy proklouznout i do te vytouzene prvni poloviny, pricemz jsem vybihal desaty od konce.

Jestli se chci na Zane Grey pristi rok znovu prihlasit, mel bych se snazit na prubeh zavodu co nejdrive zapomenout ... podrobnym zapisem proziteho utrpeni si jen rikam o post-traumaticky stres a take riskuji, ze vsechny nebohe duse ktere se mi k ultra podarilo naklonit zase hezky odradim. Uvidime ...

Kazdopadne ale moc a moc dekuji za vyjadreni podpory a bloggerska ci emailova povzbuzeni. I kdyz telo nefungovalo, mysl zustala po celou dobu pomerne cista a predstava jak mi podel trati nebo jeste lepe z hospody u piva fandi modry i ruzovy tym me udrzovala pri smyslech.

 

Taky jeste dluzim dokonceni vypraveni o Cedro Peaku ...

UPDATE: pridany dve fotky

Brod na 28.km, hned po vybehu z druhe obcerstvovacky. Pristich 24km zadna voda, zadny stin.

28.km - jeste nevim co mne ceka, na utrpeni z lonska jsem evidentne zapomnel.

Cedro Peak 45K++ (4.díl)

Jake to je bezet v cele jsem jiz jednou zazil. Silenej adrenalin, studeny pot steka po zadech, srdce az nekde v krku. Tehdy to ale byla radost, zaslouzena. Ted mne pri pomysleni co se asi semele jimala hruza. Prvnich par minut se nic nedelo, ale pak se to zacalo valit raz na raz. Mohutne kulminujici povodnova vlna. Nejdrive mne predbihali jen ti o trochu rychlejsi, kteri sice spatne zahnuli, ale kdyz se na to prislo nebyli jeste zas tak daleko.  Pak se priritili hosi druheho sledu, sotva jsem stacil uskocit jakej to byl fofr, ale ani to nebylo nic proti lidrum co dohaneli nejvetsi ztratu. Odhaduji, ze si zabehli tak tri kilometry, Kdyz se kolem prohnali, myslel jsem, ze to bylo jen jako na efekt, ze se proste chteji probit zpatky do cela a pak zvolni ... jenze v tempu, v kterem ja finisuju silnicni petku kdyz mam nabehnuto k osobaku, oni pokracuji cely zavod. 45 kilometru nebo mil, vsechno jedno. Videt tyhle borce v akci se jen tak nepostesti. Na startu je obvykle tma, a v cili je zahlidnu tak nejvis u piva. Tohle ale na mne opravdu zapusobilo, az sem si se svym snecim tempem pripadal trapne. 

Doslova zhnusen vlastni nemohoucnosti jsem si odskocil do krovicka. Nebylo to akutni, ale potreboval jsem si trochu vycistit hlavu, nechat vlnu projet kolem a pak snad naskocit zpatky s novejma nohama jako by se nic nestalo. Jenze ta povoden nemela konce. Valilo se to dal. Sprinteru sice uz bylo po malu, ale naprosto spolehlive se ze zadu priblizovala dalsi a dalsi skupinka. V jednu chvili me mijeli i kluci z Los Alamos. Vim, ze jsou dobri a obvykle dostanu od nich na frak, ale s vedomim ze si zabehli mozna kilak navic, k tomu jsou prihlaseni na tu delsi trasu a jeste se v pohode prosmyknou kolem jako by se nechumelilo zatimco si vypraveji co jako zase v praci ... no byl sem zralej na rucnik ... fakt nevim, cim jsem si vyslouzil takhle blbou karmu.

Tak zase znovu, zatnout zuby, zkusim to racionalne. Do osudne zatacky prede mnou mohlo byt mozna padesat nebo sedmdesat lidi. Vetsina je asi lepsi nez ja, ale kazdopadne vsichni to rozbihaji rychleji. Je jasne, ze mne ted budou zase stihat. Jen musim vydrzet a bezet si to svoje. Kolik se jich tak uz prese mne dostalo ? ... mozna tricet, ctyricet ? ... asi to bude jeste chvili trvat ... jenze podle tehle logiky jsem nechtene predbehl uz vsechny sve potencialni obeti, jedina neznama je kolik jich tedy pustim zpatky pred sebe. Instinktivne zrychluji, nechci byt tak snadnou koristi, nevzdam se prece bez boje. Pak mi ale dojde, ze to je uplna blbost snazit se drzet pozici uz od sesteho kilometru ... ohlizenim pres rameno bych si jen hlavu vykroutil a rameno vykloubil. Snazim se opet zpomalit na svuj osvedceny standard a trpne snaset rany osudu v podobe dalsich a dalsich bezcu co se prosmykaji kolem.

Pripada mi to jako vecnost, ale preci jen frekvence predbihani slabne, a i ja trochu pookravam. Premyslim o zpusobech jak obnovit svou dustojnost a se cti pokracovat. Z nenadani mne predbiha lepa deva, ruzove navleky pres lokty, podkolenky jak z pornofilmu o japonskych skolackach teze barvy a sukynku ... no jeste ze ma neco pod ni. Sodoma, Gomora ! Dodavam si odvahy a syknu jestli se taky na zacatku ztratila ... preci jinak neni mozny, ze by bezela ted tak rychle. Ale ze pry ne, ze jen zacinala hodne vzadu ... no, taky na mne mohla chrstnout kybl ledovy vody, vyslo by to nastejno. Uz je mi to vsechno jedno a sadomasochisticky se ptam jestli bezi 45km nebo mil ... jestli rekne to druhy tak fakt koncim. Asi se ale slitovala, ze pry ne, ze jen ten jako marathon, a ze to je nadherna a krasna trat a ze 45 mil by nezvladla a vubec nechape jak nekdo muze byt takovy blazen a bezet tu delsi variantu. Samozrejme empaticky odvetim, ze to taky nechapu, ze nektery lidi sou fakt divni. Jeste si vzajemne pochvalime tempo a poprejem si stastnou cestu. Chvili se ji drzim,  preci jen koukat na vlajici sukynku pred sebou je lepsi pohled nez na propoceny teplaky nejakyho vousatyho chlapa, ale je to na mne moc rychly a stihacku brzy vzdavam. Podivam se na hodinky, sotva padesat minut, tak to bysme meli, ze sem sem vubec jezdil ...

Stezce jako by se mne nakonec preci jen trochu szelelo a krouti se ted skrz huste cedrove hajky, neni moc videt pred ani za sebe. Konecne jsem sam, uz bylo na case ... mozna preci jen nebude tak zle ... po par minutach mne z rozjimani vyrusi stale silnejsi biti kravskych zvoncu, neklamna znamka blizici se obcerstvovacky. 

Dobiham v poklidu, nikdo se na mne ze zadu netlaci, ale ani na stanici krome obsluhy uz nikdo neni. Znovu se snazim dat mentalne trochu do kupy, peclive rozmyslim co snist a co pit, s ritualem zavanejici peclivosti doplnuji lahev a i se chystam prohodit par vet s dobrovolniky. Avsak az ted si vsimam, ze kapitanem je obrovity Brian Pilgrim, zivouci dukaz ze i stokilovi porizci mohou behat ultra, kdyz uz je teda omrzi ocelarsky triatlon. Zname se z nekolika predchozich behu, zatim se mi ho dari porazet, vzdy jde ale o krvave souboje do posledniho dechu, skryta a nelitostna dramata uprostred startovniho pole. Po tomhle silenym uvodu je fajn videt pratelskou tvar a prohodit par vrelych slov. Jeste dopijim kelimek s kolou kdyz konecne pribiha mensi vlacek. Prohlizim si konkurenci, jestli by mi mohli byt za zady nebezpecni. Jenze k memu absolutnimu prekvapeni a naslednem zdeseni vlacek na obcerstvovacce nestavi. Proste jen mavnou na obsluhu, pozdravi a bez zpomaleni frci dal ... co sem komu udelal ?

Cedro Peak 45K++ (3.díl)

z emailu 12Honzovi z 5.dubna (ctvrtek, dva dny pred zavodem):

"... jako kamarad taky budes mit radost :)))

Zpatky k behani - na sobotu se fakt tesim, i kdyz na to moc nemyslim. Jediny se bojim, abych si nezapomnel vyprat obleceni. Je to uplne jiny mod behani, vlastne az do posledni chvile si ziju svym "nebezeckym zivotem" a prepnu na 100% asi az v sobotu ve tri rano kdy budu nasedat do auta (je to dve hodiny od nas). Samozrejme muj vykon urcite nebude optimalni, ale myslim, ze bude dost dobry na to abych z toho mel radost a se cti dokoncil. A to je hlavni. Koukal jsem se, kdo vsechno startuje, zadna velka ultra jmena tam nejsou, ale nekolik hodne velkejch rychliku tam pobezi taky. Jsou to vetsinou specialisti na horske pulmarathony, tak jim to asi pofrci.

Dival jsem se taky na "ranking" podle ultrasignup.com, myslim, ze jsem nekde na konci prvni tretiny startovniho pole. Vim, ze nekolik lidi co je hodnoceno prede mnou urcite dam, ale taky par lidi co je za mnou mi v pohode utece. Suma sumarum si myslim, ze to docela odpovida v mym pripade. Prihlaseno je 78 lidi, ja jsem 21. z 65. rankovanych lidi (13 jeste nema zadnej zaznam). Myslim, ze tak 60 odstartuje, dokonci asi vsichni, mozna 2-3 odpadnou, kdybych se vesel do prvni dvacky, byl by to uspech. Prvnich 30 beru taky. V Salide i pres vsechny problemy jsem se vesel do prvni pulky, tenhle beh neni tak dobre obsazeny, tak snad bych se do prvni pulky mohl vejit znovu. Uvidime :)) Cilem je bezet "ultra", takze klasicky to rozbihat pomaloucku ze zadu, tak po 15 kilometrech bych se mel zacit posouvat dopredu. Chtel bych se zase snazit bezet vsechno (i kdyz by chuze nekdy mohla byt efektivnejsi), uvidime jestli neodpadnu na konci. V Salide jsem se ke konci tak-tak drzel, ale porad za kazdeho cloveka co me predbehl ze zadu jsem ja jeste dostihl dva jine. Oproti Salide tohle bude taky zhruba o tisic metru nizsi nadmorska vyska, rozdrobene kopce, to by mi mohlo vic sedet nez nejake dlouhe krpaly. Je to taky prvni rocnik, urcite vsechno nepujde organizacne hladce, ale beru to jako trenink "necekaneho" coz se do ultra vzdycky hodi :))) ..."

Poznamka autora: krome 78 lidi prihlasenych na 45K bylo na 45M prihlaseno jeste dalsich 72. Cas a misto startu obou zavodu byl totozny.

--------------------------------------------------------------------------

Kdyz to Jim odmavnul, davem to jen zahucelo. Ti nejnazhavenejsi okamzite vystrelili se poprat o prvni zatacku, ostatni netrpelive preslapuji a silou vule a rytmickym podupavanim se snazi presvedcit ty pred sebou aby se uz konecne hnuli. Zda se to jako vecnost, ale mozna je to jen dvacet, tricet vterin nez se dame do pohybu i my s Veronikou. Myslim, ze se to ode mne ceka, tak vyrazim o krok pred ni. Bohuzel, hned v prvni zakrute se necham zmackout a proudi to kolem mne jak kdyz zapadnu do medu. Veronika zvolila lepsi stopu a jde dopredu bez problemu. Mezi nas se vmisi asi ctyri nebo pet lidi. Jesitnost mi samozrejme neda a snazim se to okamzite obihat. Stoji me to nekolik vetvi do ksichtu, ale po necele minute se radim zase za ni. Co ale ted ? ... myslel jsem si, ze zacne mnohem volneji, ze ji v pohode predebehnu a jen jako mavnu na stastnou cestu a uz ji neuvidim. Neni sice tezke se ji udrzet, ale preci jen sem si chtel podobny stres hned na zacatku odpustit. Tech pred sebou se drzi jako kliste. Sou tam mozna tri ctyri pred ni, pak mensi dira. Tempo idealni, kdybych myslel racionalne, tak bych to tak nechal. Jenze muzsky ego je strasna vec. Ja jsem preci ten velky ultra, tak musim dopredu ... 

Stezka se ale dost krouti a pribyvaji kameny. Idelani stopa je jen na jedny nohy, navic po tme je predbihani pomerne riskantni. Snazim se utesit, ze tu urcite bude nekde nejaky dobry misto. Trpelive cekam, ale ze zadu se na nas lepi dalsi. Zacinam byt hodne nervozni, uz nejde o Veroniku, spis se zacinam bat padu ... Salidu mam stale v zive pameti. Stezka se z nenadani hodne prohne a je videt, ze na cele vlacku obezretne brzdi. Po stranach kameny, navic vidim jen snad sest sedm metru pred sebe. To je malo na tech pet lidi prede mnou. Ale neda mi to, slapnu na to a jdu na riziko. Profrcim a pozdravim ... sbohem a satecek.

Tepovka vzrusenim urcite nekde v anaerobnim pasmu, ale po par vterinach mam naskok nekolika metru a rychle se sklidnim. Volny vyhled dela divy a i kdyz brzdim jak muzu, rychle se vzdaluji pronasledovatelum i s Veronikou. 

Bezim ted jen za sebe, jak to mam ve tme nejradsi. Snazim se myslenkami odprostit od zavodu, hlavne si nepripustit kolik mne toho jeste ceka. Zatim ale nemam ani nejmensi tuseni jak vypada les kolem. Listnace ? Borovice ? ... nebo snad cyprise s roztrousenymi kaktusy ? ...stezka je hluboka jednokolejka, zatacky tahle a klopene. Museli to vyjezdit cyklisti. Vetsina je z kopce, musim se hodne krotit a brzdit ... pri pomysleni ze tudy budu "finisovat" do cile se o mne pokouseji mdloby. 

Netrva ale dlouho a stahuji dalsi vlacek. Tri celovky poskakuji prede mnou, v serpentynach se mihaji z leva do prava jako by snad bezely proti sobe. Snazim se nezrychlovat, tohle je vzdycky tezky, jak je nekdo prede mnou a ja mam na zacatku jeste sil na rozdavani ...

Obvykle se v haku ale prilis nezdrzim. Vyslapana stezka se pomerne casto meni v kamenne pole a na tom mi to jde. Zatimco ostatni po kamenech skakaji, ja pres ne plavu. Staci dve tri vteriny a sem v cudu. Polepseni pozice ale neprecenuji. Prvni hodina je vzdycky takova presypaci, nekdo po tme neumi, ale jen co se rozedni, dostane kridla, jini se na startu derou dopredu i kdyz vedi, ze se s temi okolo se nemohou rovnat. Pak se taky nekdo zapomene v kadibudce, nebo jeste zaskoci do auta pro baterky do celovky a musi se od konce prodirat celym startovnim polem. Tim nechci rict, ze by mi predbihani nedelalo radost, ale vic nez co jineho to zrovna na Cedru byla spise prakticka zalezitost. Fakt jsem se bal padu, a jakmile mi nekdo vkrocil do meho vlastniho svetelneho kuzelu, musel nemilosrdne za mne. Posouval jsem se tedy kupredu hnan strachem spise nez virou ve vlastni vytrvalecke schopnosti. Kolik tech vlacku dohromady bylo si uz presne nepamatuju, mozna sedm, mozna devet ...

Kdyz se zacalo rozednivat, mel jsem na dohled zase dalsi trojici, i kdyz uz nebyla zdaleka tak kompaktni jako ty ktere jsem predbihal za tmy. Vzdalenost se navic zkracovala skutecne jen infinitezimalne, ale to mne ted uz opravdu netankovalo. Na cestu videt bylo a casu bylo taky spousta. Vubec nebylo kam spechat.

Pak jsme se zamotali v tesnych esickach skrze brezove mlazi, a bud to ti prede mnou zpomalili, nebo ja jsem se az prilis oddal gravitaci a odstredive sile. V kazdem pripade jsem se ale priblizil jen na par metru od dalsi koristi. V tu chvili nas stezka vyplivla na mensi loucku a my narazili na rozcesti typu T. Ti prede mnou vsak  nahle presli do kroku. Zaslechl jsem jak nekdo neco haleka, ale jeste mi to nedocvaklo. Rozcesti rozhodne pusobilo hodne podivne ... coz nejdriv nedavalo moc smysl, jen proste takovy sesty tuseni ... ale po chvilce mi to doslo ... ze nikde nebylo zadny znaceni.

Hustota stezek se u nas samozrejme neda srovnat s turisty prospikovanou ceskou kotlinou, ale kdyz pujdete nebo pobezite hodinu jednim smerem, urcite aspon jednu odbocku potkate. Turisticke znacky prakticky neexistuji a pri (ultra) bezich se pouziva vetsinou vlastni znaceni - faborky, odrazky nebo sipky z mouky nasypane na zemi. Nema-li stezka zadne odbocky, neni neobvykle znaceni s frekvenci jednou za kilometr ci jeste dale. Kdyz se ale trasa nekde staci, predchazi krizovatce pet, deset nebo i vice znacek v rychlem sledu, stejne jako po odbocce. Aby proste bylo jasny, ze se zahlo spravne. Pak treba zase pul kilometru nic.

Jenze tady "tecko" jako krava, a nikde ani faborek. Fakt divny. Stavim taky, nervozne se ohlizim pres rameno. Doleva to jde z kopce, doprava do kopce. Evidentne vsichni zahli doleva, i kdyz zakladni Murphyho ultra pravidlo veli "kdyz si na krizovatce nejsi jisty, zahni do kopce". Uz po par vterinach se ozvalo neco ve smyslu "tady to neni, bezeli jsme vic jak pet minut a nikde nic". Posloucham jako robot a tocim doprava. Nekdo z "podkopce" se ke mne pridava. Jdem ale pesky, proste nechcem plejtvat silama, kdyz nevime jestli jdem spravne. Asi po sto metrech je dalsi tecko. Zase ani jedna znacka. To je zklamani. Vracime se zpatky na prvni krizovatku. napada mne ze jsme mozna vsichni blbe zahli uz mnohem drive, ale jen co se dostanem na to prvni problematicky tecko vsimnu si male cedulky. Nestacim to cely precist, ale zacina to neco jako "Cyklisti a turisti bacha! Bezi se tady zavod ... " a cedulka je natocena smerem dolu, tedy tam kam vsichni puvodne zahnuli. A tak mi to dochazi, ze tohle je proste varovani pro ty, kteri teprve nevedomky prichazeji nebo prijizdeji na stezku kde se bezi (skoro) o zivot. Do kopce by tedy bylo spravne. Snazim se svuj postreh sdelit ostatnim, ale asi ze mne vychazeji jenom zadychane skreky a nikdo na to proto nereaguje. Kazdopadne pod tihou okolnosti je videt, ze se lide z pod kopce vraceji nahoru. S ostatnimi tedy znovu otacim a vydavam se opet krokem smerem nahoru. Vnitrne je mi to jasny, ale asi cekam na nejake nezavisle potvrzeni. Minem dalsi neoznacene tecko, jedna vetev evidentne vraci smerem odkud jsme pribehli, jdem tedy na opacnou stranu. V tu chvili jsem v cele nasi pruzkumne roty, a i kdyz verim, ze konecne jdeme spravne, vubec mi to neni prijemny. Dalsich sto, dveste metru a furt zadna znacka. Ti za mnou evidentne zpomaluji, proste cekaji az nas bude vic, abychom se nebali vlka nic. Nechci ztratit vizualni kontakt a take brzdim. Jeden borec ale na ostatni ocividne kasle a straduje si to dal. Uz, uz se otacim, ze asi nakonec fakt je to spatne, kdyz ten borec prede mnou zarve "vidim znacku!" V prvni vterine uleva, zase muzu bezet. Jenze pak mi to dojde ... a zamrazi mne v zadech ... spatne zahlo totiz cele celo zavodu ... mozna padesat nebo sedmdesat lidi .... borec co mne pred chvilkou predesel a ted nasel znacku je v cele ... a ja jen par kroku za nim ... jako absolutni dvojka ... moje strategie rozbihat to ze zadu dostava povazlive trhliny ... evidentne mam pred sebou jeste velmi dlouhy den.

Cedro Peak 45K++ (2.díl)

Cestu do Albuquerque znam z pameti. Frcim osm, devet nad limit, tahne na pul patou, tma jak v pytli, radio s Offspringama na max a mne patri cely svet. Sjedu na ctyricitku a uhanim na vychod. Znam to jenom k exitu na Eubank, kde je giganticky obchod s vecmi pro miminka. Dal musi byt urcite uz jen lvi. V Tijeras sjizdim na okrsku. Nikdy jsem tu nebyl a vlastne mi prijde absurdni, ze nekdo vyhlasi zavod, a ja se tam spolecne s mnohymi dalsimi duverive ritim po tme, aniz bychom vlastne vedeli do ceho jdem, nebo spise bezime. Silnice se plazi line do kopce, poznam to podle pomeru otacek motoru a rychlosti na tachometru. Asi budou kolem hory. Oproti Googlu mam 30 minut k dobru, a tesne po pate si na posledni chvili vsimnu te spravne odbocky na prasnou cestu. I kdyz svitim dalkovejma jako blazen, prijde mi, ze jedu po slepu. Za chvili preci jen prijde vysvobozeni ve forme faborku a znacek s tajemnou zkratkou "CPU" (Cedro Peak ultra). Jeste par desitek metru a uz vidim navigujiciho dobrovolnika. Uf, tak to bysme meli ...

Z roztopeneho auta se mi samozrejme vubec nechce. Navlikam se jako pumpa ale venku je kupodivu docela jakz-takz. Start a registrace jsou trochu stranou, celovka se hodi. Lichoti mi, ze Jim Breyfogle i jeho zena Emily mne okamzite poznaji a oslovuji jmenem. I kdyz okolo neni zadnych svedku, pripadam si jako celebrita a hned se snazim nejak moudre zaprist hovor na profil trati. Jim ochotne vypravi, ze to je moc hezka stezka, proste se to tak jako roluje, hlavne v lese, sem tam trochu kameni, ale ne moc ... coz mi dodava jistotu ze to bude docela brutus. Neodpustim si poznamku jestli to fakt bude jen 45km ... nacez se mi dostane tajuplne odpovedi "... jestli veris mymu GPS ..." a mne to je samozrejme jasny ...

S trickem a taskou plnou drobnych darku se souram zpatky k autu. Casu je dost, jeste se musim prevliknout, urcite mne cekaji obligatni ctyri nebo pet zastavek na WC, pak zkusim najit Veroniku. Nase hrdinka z Pajarita se rozhodla rozbihat sezonu prave tady. Velke ambice dnes jeste nema, ale v kvetnu, na domaci trati, pobezi svou prvni padesati milovku a netaji se tim, ze by me chtela zkusit porazit. 

V aute se prevlikam zase jako magor. Jednou je mi moc teplo, pak moc zima. Pak mi sou videt speky a nechce se mi ven, ale kdyz zhasnu je to dobry. Co pak ale az vyjde slunce ? ... no, budu mit asi hodinu na to zhubnout. Jenze nikde po ceste nemam zadny dropbagy abych si tam odlozil elasticke thermo tricko. Nevim jestli si mam nadavat, nebo se chvalit jaky jsem vzorny minimalista. No, uz je to jedno, chce se mi curat ... a taky i to druhy. Uz asi po ctvrty. Parkoviste se plni, vydavam se radsi na druhou stranu. V podstate je to zdena kadibudka se zasobou toaletaku tak na ctvrt roku. Z pavuciny z rohu u stropu na mne cuci cerna vdova. Rikam si, ze az se zvednu ... ale nakonec odolam, ona tu byla prvni.

Juknu na hodinky a nasleduje skoro uprk k autu. Mam poslednich par minut se rozhodnout co na sebe. Beru tricko s dlouhym rukavem. Ted mi bude kosa, k poledne horko, ale schova to speky. Jenze tenhle technickej material ma tendenci po hodine rozedirat bradavky do krve, jeste, ze si vzpomenu a mazu vazelinou.  

Na startu konecne potkavam Veroniku. Je dobre naladena, dorazilo cele druzstvo FFF (Fit Fun Feminine) z Los Alamos. Dokonce skautovali vcera vecer trat. Pry je to hodne uzky hned od zacatku. Probirame ruzne strategie, taky jaky asi bude pocasi, kolik si vzit sebou flasek ... no, stejne to je uz jedno, za minutu start. 

Chci jit hodne na konec, Veronika rika, ze taky, ale tak nejak po par krocich se zase otoci a me je blby startovat az za ni. Na jednu stranu si rikam, ze to je uplne jedno, ze ji proste dam, o tom zadna, ale pak si rikam co kdyz prece, beha jako das, oproti tomu moje kilometraz stoji za houby ... tak jeste abych ji dal na startu naskok ... to teda ne a stavim se ji po boku. Jim jeste chvilku recni do megafonu, dekuje vsem dobrovolnikum, sponzorum a kdyby na velkych hodinach akorat nenakliklo 6:00:00 urcite by v neposledni rade podekovat i divakum v posledni rade ... takhle ale za vetou neudela ani tecku, sotva staci odskocit a odmavne start. Zase ten znamy hukot a celovky naplno, oproti Salide za plneho svetla, si konecne zase pripadam mezi svymi ...

  

Cedro Peak 45K++

Ze Salidy jsem se vratil bojovne naladen. Ne, ze bych tam udelal kdovijakou diru do sveta, ale i pres mizernou kilometraz a pomerne zubozeny stav na startu se mi podarilo (s pro mne ne prilis typickou trpelivosti) udolat i nekolik zajimavych jmen a dokutalet se do cile v prvni polovine startovniho pole. Ze svych souperu mam respekt, kdyz se mi jim ale podari ukazat zada, mam z toho radost. A kdyz je jednim z nich Steve Pero a me se ho (sice az asi na desaty pokus) podari predbehnout dokonce smerem do kopce, tak to pro mne hodne znamena. Jiste, zli jazykove by se mi mohli posmivat, ze se vytahuju na sedesatileteho starika, kdyz ale pripomenu, ze Steve je zkuseny, stale aktivni Hardrocker, clen legendarniho tymu "Wasatch Speedgoats" a jeden z hrdinu knizky "Running Through the Wall", tak snad preci jen umlknou.

Salida samozrejme poukazala i na skryte rezervy ci me vylozene prednosti, kdyz se mi darilo stahovat lidi v technickych vlozkach a naopak jsem krute ztracel na rovinkach, neb po trech hodinach jsem uz toho mel plny zuby a jen ztezi odolaval (a pozdeji i podlehl) pokuseni jit pesky, zatimco jini si to porad stradovali dal.

Vratil jsem se tedy do Los Alamos s odhodlanim vytrvat a treba si i jeste trochu v treninku prilozit, na Zane Gray se tesim a tesim ... a tesim ... az si tak rikam, ze vlastne je to az za hodne dlouho, a ze mozna pred tim preci jen ... a proc vlastne ne, kdyz uz teda ... no co by se tak mohlo stat ...nikdo se to nedozvi ... i kdyz ... no kdo vi ...

O Cedru jsem vedel jiz dlouho. Prvni rocnik, nova trat z "dilny" Jima Breyfogla, to me samozrejme vzdycky lakalo. Taky se tam chystala cela equipa z Los Alamos, coz podle stavu mysli a stagnujici ci narustajici kilometrazi je bud motivujici ci odrazujici faktor. A k tomu Zane Gray ... jen dva tydny po, to by si dal jen blazen. Aby bylo jasno, hlavnim zavodem Cedro Peaku je samozrejme 45 mil, a je-li na vyber, kratsim variantam se pravidelne vyhybam. Na druhou stranu, kdyby to bylo logisticky mozne, asi sem dost blbej na to, ze bych se prihlasil i na tech 45mil. Abych to ale zkratil, Po Salide jsem si pripadal ze proste muzu vsechno. Ne sice rychle, ale vsechno. Staci jen presvedcit D. a babicku typu E, naslibovat hory doly, pripadne je nejak uplatit, aby se na pul dne postaraly o deti,  ... a budu si moci vyrazit, delsi behy mi v treninku beztak chybeji.

S vidinou ze D i babicka budou moci cely den nakupovat v Albuquerque, a po te co se k nim po poledni pridam a postaram se o Oliska dokonce i pomerne neruseny, mi byl vydan souhlas k registraci. Samozrejme jsme nevahal ale i tak jsem to stihl jen tak tak, poslednich 5 volnych mist, dva dny pred uzaverkou, pet dni pred zavodem.

V podobnem duchu se samozrejme nesla i ma predstartovni priprava. Po zbytek tydne na zavod ani myslenka, prilis mnoho prace a prilis mnoho deti.V patek vecer hlidam a s babickou uspavam deti neb D zrovna dneska (!!!) si domluvila vecerni rande s kamaradkou. Dorazi v deset, asi tri minuty po tom co posledni dite konecne usnulo. Takze jak dal ? ... snazim se vzpomenout kde co mam ... flasky najdu, drhnu kartackem, uz se mi tam delala plisen. Veci vyndat z pracky a hned na snuru, snad to do trech rano uschne, s dropbagama si hlavu delat nebudu, stejne me vzdycky jen zdrzujou, jidlo ? ... no, nemuzu nic najit, v kredenci je krabice s rok staryma gumovyma medvidkama. Nektery pytlicky netesni a medvidci jsou jako sutr, jine okoraly jenom starim. Beru ty druhe, s volbou jsem spokojen, i kdyz jeste netusim co mne ceka. V krabicce na solne tablety najdu jednu posledni. Hmm ... tak to bude drsny, jestli na obcerstvovackach nic nebude. Zkoumam web, pisou ze budou mit z iontaku jenom HEED od Hammeru ... aha, po tom spolehlive bleju. Na hodinkach bude brzo jedenact, to uz nikam nestihnu. No tak holt pobezim bez iontu ... ono se to nepo** ....

... kolem pulnoci studuju mapu kde je vlastne start. Na zapad od Albuquerque trochu na jih od Tijeras. No dobry, uz vim jak trefit, jeste jak dlouho to tam trva ? ... Google mapa hlasi 2 a pul ... kurna to je daleko, start v 6:00 ... tak to abych vstaval v ... najednou se nemuzu dopocitat ... po chvili natahuju budika na 2:30 rano, v tu chvili hodinky pipnou jako ze je pulnoc ... ach jo, asi bych si mel jit lehnout.

Usinam po par minutach s presvedcenim, ze tohle je jednoznacne nejodflaknutejsi predzavodni priprava co pamatuju, ze se mi to krute vymsti, snazim se ale utesit, ze kdyz jdu na nejaky delsi beh sam, tak ani zdaleka takhle nevyvadim, ze to bude dobry, proste si pujdu zabehat.

V pul treti se mi z postele fakt nechce. Noc pred tim to nebylo o moc lepsi, malinkaty M skoro nespal, neslo ho moc utesit, s D jsme se o nej sice poctive podelili, ale i tak na mne vyslo jen neco kolem trech hodin spanku. Ted ani to, a jeste se musim posbirat a jit se na pul dne "vyvetrat".

Sprcha a kafe delaji divy s telem, mysl je ale temna a nikam se mi nechce. Pohravam si s myslenkou to zalomit, ze jsem prihlasenej vi z blogosfery jen Honza12, ten by to pochopil a dal by se to urcite nejak ututlalo ... jenze prave proto ze zrovna Honza to vi, a protoze sem si vzpomnel na jeho nadseni a posledni povzbuzujici emaily  tak si rikam, ze bych to preci jen mohl zkusit ... v nejhorsim to dojdu pesky ...

Nasedam a vyrazim, je par minut po treti ... kdyz pojedu podle Googlu, budu tam akorat pul hodky pred startem. Cestou z kopce ladim radio ... vysilaji zpravy BBC ... zaujate posloucham ... asi chci podvedome myslet na neco jineho nez tech 45 kilaku co mne ceka. Netesim se.

Kdyz po 40 minutach projizdim Santa Fe a zatocim na dalnici do Albuquerque, zpravy se zacinaji opakovat ... trochu to tak se mnou jako zaskube, projede mi mraz po zadech, rozsiri zornicky  a uz je to k nevydrzeni ... konecne to na mne padlo, konecne mi doslo co mne ceka, neda se to vydrzet, je to jako ten nejstrasnejsi abstak, proste to musim mit ... chci videt proud celovek mihat se v noci lesem, slyset preryvany dech tech cernych stinu okolo, ochutnat prach na jazyku co se vznese pod naporem desitek dusajicich nohou ...chci proste zit, a bezet noci neznamo kam je tak jak to umim.

Tresou se mi ruce a trochu to da praci trefit ty spravny cudliky, pak uz jen otocit knoflikem s hlasitosti ... a muzu si zacit rvat naplno, protoze mne stejne nikdo neslysi ... a protoze si proste nemuzu pomoct ...

Takhle by to dál nešlo, aneb Salida minulostí

Vazeni,

v reakci na nekonecne cekani na treti dil jsem se rozhodl navratit autorska prava k blogu vyhradne do rukou puvodniho majitele. Prostoreci rodinni prislusnici mohou v pripade potreb vyuzit komentaru ;) ... necetlo se to spatne, ale kdyby to slo takhle dal, sice bychom se mozna dozvedeli zda-li v pripade nedostatku papiru preferuji jedlove sisky pred smrkovymi, nevim vsak zda-li by to vyvazilo pripadne cekani do podzimu. Navic vse podstatne o Salide bylo receno. S dlouhymi ultra se to stejne neda srovnat ... jen co prijde krize, uz je tu cil ;) Ale i tak byl tento zavod pro mne velkym moralnim prinosem. Myslim, ze jsem jeste nikdy nestartoval takto psychicky a fyzicky nahlodan a dalsi pad hned z kraje tomu rozhodne nepridal. I presto se dalo pokracovat, jen to chce klast poctive jednu nohu pred druhou, v dlouhych kopcich koukat do zeme, a hlavne se neotacet. Nakonec i taktika se ukazala jako pomerne dobre zvolena, pomalinku jsem se posouval kupredu a za kazdeho cloveka co me dobehl ze zadu jsem dokazal stahnout dva nebo tri pred sebou. Umisteni (65. ze 140) i cas (4:55 oproti vitezi za 3:13) lze urcite na presrok vyrazne vylepsit, ale hlavni je ten pocit, ze objektivnich duvodu proc zrovna dneska nebezet je opravdu jen po skromnu. 

V kazdym pripade ale Salide musim priznat znovuobjeveni kouzel kratsich vzdalenosti. Ne ze bych se chtel ted specializovat na horske maratony, ale akci pri ktere se lze v pohode sejit se znamymi, pri ktere si jde sahnout na dno aniz bych druhy den nemohl chodit a ktere profilem trati i stylem behu perfektne zapadaji do koncepce pripravy na tezka horska ultra se napriste rozhodne vyhybat nebudu ... takze jen par dni po dojezdu zpatky do L.A. jsem se prihlasil na Cedro Peak ultramarathon 45K. Je to prvni rocnik, porada to Jim Breyfogle, nas stary znamy reditel Deadmana, urcite to bude super akce. Bezi se jen dva tydny pred Zane Gray ... coz kdyz se tak divam do kalendare .... bylo vlastne predevcirem ;)

Jako mensi teaser uvedu jen, ze pocasi bylo paradni, po sesti kilometrech jsem se na par desitek vterin ocitl na samem cele zavodu, vetsinu dne svadel souboj s ruzovkou, co nejspis vykradla satnik nasi Barborce, a vousatym lesnikem z Colorada kteremu bylo letos 61. .... a v cili na nas taky cekal soudek :)

P.S. Jeste pro uplnost prikladam par fotek ze Salidy

Asi po 4 milich v pulce prvniho kopce, chvilku po padu.
koleno co to odneslo nejvic (schvalne) neni videt.

Nekdo maluje zviratka s GPS, ja si asi zalozim
krvavou galerii :) ... prispevky zasilejte na shadow-at-ithinkbeer(tecka)com

Volejbal - idealni regenerace po horskem marathonu.