Leadville 2012 – Half Pipe (4.díl)

Na obcerstvovacce ve Fish Hatchery jsem v razi. Kdybych umel chrlit ohen, asi si ted trosku zablafam, nemluve o tech sirnych parach co se mi linou z nozder. U pultiku na vydej dropbagu nahlasim svoje cislo. Pripomina mi to satnu v Narodnim Divadle. Jen jsem si zapomnel listecek, ale satnarka mi veri. Nez to najdou, sjedu ocima hromady jidla. Po necelych peti hodinach jsem na tom kaloricky sice dobre, ale medvidky bych rad vymenil za neco gastronomicky zajimavejsiho. Hledam sendvice. Maji tradicni s burakovym maslem a marmeladou, ale do toho fakt nepudu. Kdysi jsem arasidy miloval, ale od dob co jsem spojil svuj zivot s D. jsem si vsugeroval jeji (skutecnou a temer zivotanebezpecnou) alergii. Obcas si z toho delame legraci, ze az se ji budu chtit zbavit, sezeru pytlik buraku a dam ji "polibek smrti". Coz mi pripomina, ze bych mel zkontrolovat, jak je na tom se zivotnim pojistenim ...

... ale abych neodbihal, ultra oblibeny PBJ (peanut butter & jelly) sendvic urcite neni nic pro mne. Jeste maji sunkovou variantu, ale ten toustovej chleba mi az prilis pripomina houbicku na nadobi ... na melouny a pomerance jeste neni dost teplo, jeden banan vsak beru vsema deseti. Vracim se pro dropbag. Zadny prekvapeni, najdu tam dva pytliky medvidku s preclikama. Rezignovane plnim kapsy a vracim se ke stolum hojnosti. Zkoumam susenky, ale tema bych se tak akorat udusil. Pak studeny vareny brambory, no hnus je to velebnosti! ... medvidky dekuju nechci, precliky uz mam ... ale tady ... takovy zatoceny ... to nevypada spatne! ...padne muj zrak na male rolicky z mexickych placek se sunkou, mazane tvarohovym syrem pripominajicim ceskou Lucinu. Pri ultra, jiz dobre je mi znamo, stehuji se chutove bunky z jazyka do oci. Neodolam, slupnu tri na ex a je mi bozsky. V mziku leti medvidci z jedne kapsy do nejblizsiho kose a do maleho pytlicku formatu 16.5 cm x 8.25 cm (v palcich to dava 6.5 x 3.25) vmesnavam dve tortillove rolky. Asi z piety, nechavam v druhe kapse medvidky prozatim prezit. Mam fakt radost, ze jsem objevil novy surovinovy zdroj a spesne doplnuju obe lahve. Do leve ruky sprite s vodou napul, do druhe podobne redim kolu. Jeste oplachnout ruce abych nelakal vosy a muzu frcet. Jsem rad ze vyrazim sam, povzbuzovani davu tak patri jenom mne. 

Sbiham zpatky na hlavni silnici oblezenou parkujici automobily cekajicich podpurnych posadek. Navic v obou smerech provoz hustoty a rychlosti Spojencu evakuujicich Dunkerque. Rozbiham se po krajnici odhodlan, ze pomalu nastava cas to trochu rozbalit. Lec vyhled za zatackou chladi moje nadseni. Vypada to na aspon dva kilaky rovne po asfaltu. Ocima se posouvam po bezcich do stale vetsich distanci ... a hle, snura tech pohupujicich se koralku kdesi v dali zahyba doprava ... a nasleduji urcite jeste dalsi kilometry zase po asfaltu. Okamzite propadam zoufalstvi. Z tahovychto useku mam strach. Rovinky neumim, a kdyz nepocitam start v Leadville, na asfaltu jsem naposledy bezel pred dvema roky. Tehdy to odnesly achylovky ... po kolikate uz ... a abych se dobre rozpomnel, hned mi jima prejede nekolik pomerne bolestivych blesku. Brzdim proto radsi na minimum, jsem vsak odhodlan vsechno bezet. Matne si vybavuju z ruznych reportu, ze v zavode skutecne je nekolika kilometrovy usek po asfaltu. Me opovrzeni leadvillskou trati v tyto momenty graduje. Vlevo vpravo nadherne horske hrebeny, a my se tady placatime na silnici. Chce se mi zavrit oci a pockat nez nohama narazim na nejakej trail. Nekoncici kolona projizdejicich automobilu s otevrenymi okny a povzbuzujici posadkou mi vsak nikdy nedovoli nejaky hlubsi upadek do deprese. Jsem ted celebrita, a par kroku na asfaltu za to preci stoji. Nemluve o tom, ze male postavicky daleko prede mnou se postupne zvetsuji a me se dari i pri te nejkonzervativnejsi mozne rychlosti tu tam predbihat. V dobe kdy napocitam zhruba deset docvaknutych dusi jen dva rychlici dobehnou mne ze zadu. Na nebi azuro, steblo nepohne se vankem. Byt na placaty silnici, bezime skoro ve trech tisicich metrech nad morem. Pozdeji si mnozi budou stezovat na tuhle asfaltovou vyhen, me pocasi zda se ako-ako. Z bezeckeho hlediska neni nad rozbitou klimatizaci ve vlastni kancelari, kdy minimalni denni teploty jiz od unora neklesnou pod 28C.

Kdyz po temer hodine konecne zahlednu odbocku na dvojkolejnou polni cestu jsem na sebe hrdy. Za chvilku budu mijet pomyslnou metu prvniho ze ctyr maratonu co mne dnes (a zitra) ceka, a to jsem prezil dlouhatansky usek po asfaltu aniz bych jedinkrat presel do kroku, dokonce s vyrazne aktivni predbihaci bilanci. Je az komicke jak se se zmenou povrchu meni dynamika bezeckeho spolecenstvi v me nejblizsi blizkosti. Bezci co na silnici zmirali nahle ozivaji, ti kterym to celou dobu rytmicky slapalo nahle prechazeji do kroku. Ja spadam nekam mezi, myslim, ze mam odpracovano a nestydim se zastavit. Nevydrzi mi to ale dlouho a znovu se davam do klusu. Mirne stoupame, mozna 2 ci 3 procenta, a ja resim dilema jestli mi to stoji za to bezet. Nestoji, a znovu prechazim do chodu, vim, ze prilezitosti se zmacknout bude jeste hafo.

Odstupy mezi bezci jsou aktualne tak asi 20-30 metru. Jedna z blizkych divcin odboci stranou hledajice si trochu soukromi. Chvili sleduji jeji cestu vysokou travou, nikoliv vsak z voyerskych pohnutek. I kdyz lepsi nez nedavna silnice, cesta je monotonni a vitam jakoukoliv distrakci. Kdyz se zda ze divka nasla vyhovujici misto, vracim se taktne ocima na cestu. Preci jen nejsem zas takovy hulvat. Registruji v ceste do hliny zapustene kameny velikosti koblih. O par milimetru prizvednu krok, abych mel jistotu, ze se neprerazim. Ted jeste jedno dve procenta z kopce, uz vidim jak lidi prede mnou zahybaji nekam stranou ... jsou tam stromy a mozna tam bude i hezci stezka ....kdyz .... au! kurva ! ... zavravoram a do oci se mi nazenou slzy. Zlomek vteriny mi trva nez identifikuju misto te paralyzujici bolesti ... a je jasny, ze je to spatny. Myslim, ze jsem i cejtil jak neco praska, ted jeste par metru setrvacnosti pajdam po jedne noze. Tou druhou jsem naplno trefil jeden z tech kamenu zapustenych do cesty, co nevycniva ani o vic jak jeden nebo dva centimetry. Necekal jsem to a relaxovana spicka formovala se na mekky doslap v udusane hline. Misto toho naraz plnou vahou doprostred predni casti chodidla hned za prstama. Vazivo i s kostmi obmotaji se kolem kamene jako kdyz flaknes mokrym hadrem pres zada. Chvilku to dal nejde, snazim se popadnout dech.

Nutim se ale co nejdrive pokracovat, at se noha zpatky zformuje nez to cele otece, tajne doufajic, ze jsem si jen prislapnul nejakej zbytecnej nerv. S neustupujici bolesti vsak podobny scenar rychle pada. Je jasny, ze je to horsi nez obvykle. Bez otlucenych nohou se domu z treninku prakticky nikdy nevracim. Myslim tedy, ze mam dobry cit pro kdejake nic neznamenajici traumaticke pohmozdeni. Dnes to je ale neco jineho, mnohem zakernejsiho.  Na pravou sice jeste muzu doslapnout, ale bud ne naplno, nebo musim jit hodne bokem po hrane chodidla. Trefit to znovu asi bolesti omdlim. 

Myslenky na stihani uprchliku, drzeni pozice, ci pocit zklamani z trati je okamzite v tahu. Muj svet se zuzil na prostou snahu najit zpusob jak se hybat kupredu. Jestli na nejblizsi stanici vzdam, nechat si to otejpovat, sezeru nejaky prasky nebo proste zatnu zuby vubec neresim ... ted se jen chci dat znova do pohybu ...
Trosicku to rozbiham, ale cesta se zahyba a vlni a s bolavou nohou neni jednoduche chytit nejaky rytmus. Na dohled jiz dalsi misto kde maji doprovodne posadky povoleno starat se o svoje bezce. Rovna prasna cesta, vlevo miliony aut a povzbuzujicich lidi, vpravo nekonecna linie stromu. Vitejte v "Treeline"!

Ohlusujici fandeni zveda adrenalin a tisi bolest. Dari se mi jakz takz bezet, ale o pravou se nesmim oprit. Vsechno tahne leva a pripadam si jako na kolobezce. Tohle preci nemuzu vydrzet. Jak dlouho nez si urvu neco jinyho ? ... a co Honza, Veronika a Michal ? ... do pristi stanice sand uz jen par kilaku, ale oni jsou az v Twin Lakes. To bude nejmin dvacka! Je mi docela do breku, puvodni paniku strida sebelitost a vycitave otazky smerem "tam nahoru" ... proc zrovna me ? ... proc zrovna ted ? ... ale skonci to stejne tim, ze nadavam sam sobe jak jsem blbej a nedavam pozor. Na tezsim useku by se mi to urcite nestalo. Na velkych kamenech nikdy nepadam, jen na rovinkach kdyz ztratim koncentraci sebou obvykle svihnu.
V kontrastu s pred par minutama jsem ted vdecnej za rovnou a nezazivnou trat, preci jen dari se mi trosku stabilizovat. Experimentuju s krokem a hledam nejmene narocny typ doslapu. Jakz takz se da vydrzet vedeni po prave strane chodidla. Neda se bezet rychle a znatelne prepinam leve lytko kterym se ta prava strana kompenzuje. Do Half Pipe to uz neni daleko, mijim ceduli upozornujici na vydej dropbagu. Staci jen strategicky predsunutemu oddilu nahlasit cislo a oni vysilackou predaji zpravu na zakladnu. Mozna jeste minutu dve, a z mirneho kopce sbihame k obcerstvovacce. Nez se vsak pustim do dalsiho rautu cinim pevne rozhodnuti, ze budu pokracovat do Twin Lakes, i kdybych tam mel dojit po limitu a o holi.
I pres muj ultrakonzervativni pristup k behu po asfaltu a nasledujici zdravotni kalamitu dari se mi usek z Fish Hatchery do Half-Pipe zabehnout ve 278.case ze 776 bezcu kteri do teto stanice dorazi. V celkovem poradi si polepsuji o 39 mist a etapu zakoncuji na provizornim 384.miste.

[Pozn: par dni po zavode, kdyz z nohou ustoupi monstrozni otoky, je bolest zraneneho mista tezko snesitelna. Roentgenove snimky naznacuji vlasenkovou zlomeninu, ale stoprocentne prukazne nejsou. Ortoped specialista by si ale na zaklade symptomu, typu motorickeho omezeni i subjektivniho popisu vsadil ze to tam je. Dodatecny roentgen zacatkem zari by mel jeho diagnozu definitivne potvrdit, i kdyz, jak sam rika, nevadilo by mu kdyby se mylil. Tak ci tak nejlepsi lecbou bude klid a specialni botka s neohebnou podrazkou.]

Leadville 2012 – Fish Hatchery (3.díl)

O nasledujici etape vim jen to, ze bychom se meli vyskrabat na kopec Sugar Loaf ("cukrova homole") a sbihat dolu podel elektickych dratu ("powerlines"). Dobeh nekde v rybych lihnich ("Fish hatchery"), zhruba po deseti milich. Samozrejme jsem kdysi cetl vsechny Antonovy dispece [1,2,3,4,5], premoudrele rady Wyatta Hornsbyho [6,7], rozbor vlastniho selhani [8] i nasledneho tratoveho rekordu [9] od Matta Carpentera i desitky reportu jinych vice ci mene znamych bezcu.  Terminy jako "Hagermann Road", "Hope Pass", "Treeline" a "Colorado Trail" mi proto jezi kuzi a nekontrolovane rozsiruji zornice. Ani to ale nestaci abych si dopredu dokazal poskladat obraz toho co mne ceka. Proste bezim na blind, a jestli zrovna za timhle horizontem nasleduje dabelsky sebeh do propasti nebo jen mirne zhoupnuti a dalsi kruty stoupak proste neresim, nemluve uz o tech 86 a pul milich co do cile zbyvaji. Soustredim se jen na tech deset do dalsi obcerstvovaci stanice, pak se teprve uvidi.

May Queen opoustim pesky. Snazim se stravit nekolik kelimku koly i necekane opticke a akusticke vjemy a zhodnotit jak na tom vlastne jsem. Odlozil jsem vsechny nepotrebne veci? ... to bylo dobre. Videl jsem Honzu? ... super! Napil jsem se a doplnil lahve? ... to byla nutnost! Jsem o deset minut pomalejsi nez Mike Miller? ... nevadi! Bezim si svuj vlastni zavod ? ... zatim bych rek', ze jo ... a to je asi to nejdulezitejsi. 

Par set metru po silnici a davem ricicich fandu, nez konecne zahybame do lesa na Colorado Trail. Nejdrive plus minus po vrstevnici. Pripomina mi to perimetr za barakem, jen vlhkost vzduchu je asi o 90% vyssi, a ty ctyriceti ci padesati metrove smrky zdaji se trosku vetsi nez nase dvoumetrove doubky. 

Vetsina kolem taky poctive slape, staci ale jen mensi prohnuti trati a jsou v kelu. Ja nabiram hybnost velmi pozvolna, lec nezadrzitelne, a po minute ci dvou bezci rychle ztracejici se v dali zacinaji opet nabyvat hrmotnejsich kontur. Nejprve nesmele ("May I pass?"), pote stale drzeji ("On your left!") dozaduji se prednostniho prava. Semo-tamo nekomu vedou do usi draty a mou pokornou zadost o predebehnuti nevnima. Nevadi, tohoto jasneho rana metrove pasy kolem jednokolejne stezky patri jenom mne. Kameny nebo ostruzini, vsechno jedno. Jsem odhodlan nenechat se zase zaspuntovat jako cestou na May Queen, a proste frcim kupredu podle vlastni libosti, priroda a moje nohy uz se spolu nejak dohodnou.

Mozna predebehnu dvacet tricet lidi, kdyz se stezka zacne stacet hodne nahoru. No konecne, cim driv si to nastoupame, tim driv si to sebehneme, prysti ze mne odhodlani. Vsichni prechazeji do kroku, coz mne uklidnuje. Srovnavam dech, kontroluju pyti, do pusy par medvidku a precliku, curat se mi jeste nechce ... kdyz prekracujeme potok, rychle se sehnu a doplnim lahve. Neredena zteplala kola se mi uz zajida, nemluve o tom, ze uz sem celej voblemcanej a takhle mam aspon prilezitost se trochu oplachnout. Snazim se pozorovat lidi kolem sebe, jak jim to tahne, co dech, ruce, nohy ... proste jsem pri chuti a pomalinku se dostavam do zavodniho modu.

Bez vetsiho usili drzim tempo jen o chloupek rychlejsi nez vetsina ostatnich. Ukojim tak sve ego aniz bych snad hazardoval se svymi silami. Ani se ale nenadejem a stezka nas vyplivne na dalsi sterkopiscitou pistu. Az pozdeji si spojim, ze je to vehlasna "Hagermann Pass Road". Uprimne, jsem zklaman, a taky me sejri, ze lidi, kteri na stezce ocividne zaostavali ted jako kdyz ozijou. Proste je to placka a me to uz zase nejede. 

Opticky se skoro neda poznat jestli stoupame, ale kdyz zkusim bezet je to jasne, jdeme do kopce. Sazim proto na indiana. Chvilku svizne pesmo, pak to na minutku nebo dve zkusim lehkym poklusem. Po prave strane naprosto uchvatne pohledy do udoli kde se vlni potok co napaji Tyrkysove jezero. Obcas nekdo kolem zastavi a foti, a ja si pripadam jako na skolnim vylete. Mozna by bylo lepsi nechat se taky rozptylit turistikou, a nebrat tenhle vystup tak smrtelne vazne, ale ja neustale kalkuluji a podle sklonu, podkladu a bezcu v okoli ladim svoje tempo. 

Dve tri zatacky za kterymi se vynori dalsi kilometr tyhle horsky dalnice, div to se mnou nesekne, ale zatinam zuby a sunu se kupredu. Poradi se v tuhle chvili prilis nemeni, tedy aspon pro mne, za kazdeho kdo se posune dopredu preci jen nekoho jineho sebehnu ... i kdyz rozdil v rychlostech je smesne maly a pripadam si jako v prostred zavodu hlemyzdu. 

Ve stejne chvili kdy uslysim hlasy nekde ve svahu nad sebou si vsimnu, ze bezci z cesty prede mnou mizi smerem doleva. Trochu mi trva nez mi to dojde, v ten moment uz se ale stacime v podstate o 180 stupnu na temer paralelni cestu, ktera vsak narozdil od "Hagermana" nabira vysku vyrazne rychleji. Povrch se okamzite horsi a pratelsky rozhazeny sterk meni se na kameny velikosti vetsich housek. V treninku by tenhle kopec rozhodne patril mezi ty v pohode behatelne, ale ted mame preci jen uz pres tri hodiny v nohach, buhvi co pred sebou, a proto vsichni radsi setri sili a bezet se z tech kolem mne nikdo neodvazi. Samozrejme drzim basu a jdu pesky taky. Jen se snazim nepozorovane zaradit dvojku a naladit tempo o malinko rychlejsi nez je v dane spolecnosti zvykem. Podobne jako na Colorado Trail pred par milemi, skrabu se nezadrzitelne vzhuru nejen po ceste ale i poradim. Taky natahuju usi a spionuju jak jsou na tom ostatni. Nikdo vylozene netuhne, ale sem tam se jiz daji zaslechnout pochybnosti. Zvlaste co se tyce cesty zpatky, kdy vetsina z nas (pokud jeste budem pokracovat v zavode) tenhle usek pobezi po tme.

Jeste par serpentyn, usmev pro fotografa a z temer konstantniho stoupani je vlnici se cesta, z niz navic zmizely i ty kameny. Nikdo ale nejasa, nikde zadna cedule a tak si nejsem jistej, jestli uz to ma byt vrsek Cukrove Homole. Matne si pamatuju, ze vrchol by nemel byt prilis ostry, spis tahovy hreben, nez se to zase zriti vsechno dolu. Kdyz se vsichni kolem mne znovu rozbihaji, preci jen vaham jestli nemam posetrit nejake sily, kdyby se to zase stocilo nahoru. Brzy ale podlehnu davove psychoze a proti sve vuli bezim. Nijak rychle, ale preci jen to pochodovani bylo pohodlnejsi. Cestou do kopce jsem jednoduse zlenivel.

Po nadejnem uvodu tahle etapa opravdu neni nijak zazivna. Z tech sirokych cest jsem zklaman, skoro az otraven, a ani co se tyce poradi nic zajimaveho se nedeje. Nemam odvahu na to trosku vic slapnout, a vsichni kdo do kopce zaostavali se ted zazracne probrali, srsi energii a bezi zlehka jako by se nechumelilo ... i kdyz popravde, ono se ted vubec nic nechumeli. Zamestnavam mysl tedy sledovanim odpadku, kterych skutecne po ceste stale pribyva a do jiste miry chapu rozhorcene moralisty, kteri broji proti Leadville protoze tu behaji lide, kteri nemaji zabrany zahodit pytlik od vyzraneho gelu nebo papirek od susenky. Aby toho nebylo malo, mijime usmevaveho chlapika ktery, jen tak pro nic za nic, ze svyho nakladaku rozdava lahve s vodou. Ne, neni to zadna utajena, lec oficialni, obcerstvovacka, proste nekdo se rozhodl stravit prijemne rano delanim dobreho skutku. Touhle dobou spouste lidem voda doopravdy dochazi, a ani ja nejsem vyjimkou. Doufal jsem v nejaky dalsi potok ... kde by se vsak vzal ... na vrsku hory. Beru proto za vdek podanou flaskou, stavim, dolevam do svych lahvi a prazdnou s diky vracim milemu panovi zpet. Az kdyz se rozebehnu vsimam si desitek prazdnych lahvi pohazenych podel cesty jeste dalsiho pul kilometru ... presne jako na nejakem mestskem maratonu, kde jsou designovana druzstva co ten bordel uklidi. Jsem opravdu zhnusen. 

Cesta se ted trochu vine kolem tech slavnych elektrickych dratu, jednou je mame zprava, jednou zleva. Obcas se zhoupnem dolu, pak zase mensi vlna nahoru ... i kdyz zda se, ze by ? ... za zatackou uz zacina seriozni klesani. Protrepu si ruce, zhluboka nadechnu a oddavam se gravitaci. Znovu se presvedcuji ze univerzalni gravitacni konstanta je mytus, my tlusti bezci ji totiz mame o hodne vyssi nez ti tenci, a zensky vubec priroda vzala na hul. A to se jeste krotim, protoze si nechci spalit svoje quady behem jedineho sesupu. Bezci ktere jsem za posledni hodinu nedokazal uviset behem par minut mizi za zady. Frci mi to, az zacinam pochybovat jestli preci jen nedelam neco spatne. 

Jeste parkrat se cesta zhoupne, a ja zpomalim na tempo kompatibilni s ostatnimi. Smerem dolu ale nikdo krok nedrzi a ja se zase posouvam kupredu.

Znenadani se cesta narovna a po gradientu zlomi za horizont. Par kroku a naskytne se pohled do udoli jako ze skokanskeho mustku, ikonicka to scenerie nechvalne prosluslych "Powerlines". Jasne, kopec je prudky a cesta hodne vymleta. Preskakujem (nekdo preleza skoro po ctyrech) metr, metr a pul hluboke rygoly, ale i tak si v duchu rikam, ze jsem to cekal o dost horsi ... nebo spise delsi. Vzpomenu si na Wyattovo varovani [6 ], ze zpatky se podel dratu splha i pres hodinu ... mno, nevim ... ja bych to tipoval spis tak na tricet minut. Az se tady v noci budu vracet z Honzou, nejradsi bych si za to svoje rouhani nafackoval.

Zatim jsem ale plny sil a pri sesupu dolu zbyva i trocha energie na prijemnou socializaci. Chlapik vizaze d'Artagnana zaslechne ze jsem z Los Alamos a kdyz jej predbiham hrde se prihlasi ke stejnemu puvodu. Citim se zaskocen, naprostou vetsinu mistnich ultra znam ale d'Artagnana nepoznavam. Predstavuje se jako Devin Farell, coz preci jen zni pomerne povedome. Me jmeno mu taky neni cize, ale na detailnejsi vyslech nezbyva moc casu. Neklesa spatne, lec vypada aspon o dvacet kilo lehci, a proto neni prekvapive, ze brzy zaostava. 

Na dne udoli konsoliduji sily. Quady v poradku, ale preci jen ta zvysena krokova frekvence mne trochu vystavila. Slysim skandujici davy, stanice musi byt uz blizko, proto radsi nestavim a pokracuji v pozvolnem regeneracnim klusu.

Malinkatej jedovej stoupak vyzene nas na silnici, kde jsme promptne zatoceni doprava, do prostred dalsi ohlusujici vravy. Obcerstvovacka ale nikde, pry jeste jednu mili, navic po silnici a trosku do kopce. Moje chmury ale dlouho nedokazi odolavat tehle karnevalove nalade. Culim se od ucha k uchu a pritomnym davum kynu jako Breznev. Po leve strane zda se byti zvlaste vydarena party ... panove do pul tela, divky v minimalistickych bikinach, v jedne ruce lahvace, vybizeji bezce at si jdou taky hodit. Nevim jak se ta hra oficialne jmenuje, ale je to podobne hazeni podkovami, jen misto nich meta se pytlik s piskem smerem na bednu s dirou. Jak uz to tak v zivote byva, kdo se trefi do diry prvni, vyhrava. Nejaka divcina to zkousi prede mnou, ale ma prilis malo razance a jeji pytlik konci dobrych pet metru zkratka. Neda mi to, a ac se desim pripadne prvni ceny, zkousim to taky. Za vseobecneho jasotu muj pytlik diru miji jen o pet, deset centimetru. Pry to byla zatim nejblizsi trefa ... cenou utechy je placnuti si se vsema manikama i bikinistkama.

Se spozdenim vyplavuju z tela adrenalin posbirany behem sebehu "powerlines". Myslim, ze se etapa docela povedla, mam pocit ze mam odpracovano a pri prvnim mirnem stoupani prechazim zase do kroku. Po chvilence mne dohani Devin a pokracujem v nacate konverazi. Dozvidam se, ze taky beha nasi Jemezskou padesatku, letos to dal za 14 neco (coz je o vic jak dve hodiny pomalejsi nez ja). Navic tohle je jeho treti Leadville. Jednou skoncil nekde kolem 75.mile, jednou dobehl za 29:40 a drobny. Jsem z toho docela jetej. Je to pratelsky chlapik a nevim jak mu to rict, ale prijde mi, ze si to rozbiha silene z ostra. Myslim, ze jsem porad nekde na hranici tempa tesne pod 27 hodin, ale vim, ze jini by z toho dokazali vykresat i 24:30. Samozrejme se da taky kdykoliv zapadnout, a nechat se vyautovat nejakym drivejsim cutoffem. A nebo to mam mozna blbe spocitany ja, a zacinam az zbytecne prilis pomalu ... Devin mi ale v klidu dava rozhreseni, ze vi, ze zacina trochu rychleji, ale ze proste potrebuje si nabehnout nejakou rezervu do ty druhy pulky, kde vi, ze hodne zpomali. Oblibena, lec trochu pochybna strategie, pomyslim si, nahlas ale nic nerikam. Tou dobou jeste netusime, ze tesne pred startem ohlasena zmena trati vede k prodlouzeni o zhruba 2.5 kilometru v kazdem smeru, a ze uzky profil nove stezky zapricini vyrazne zpomaleni bezcu ze zadni casti startovniho pole. Ti pak budou muset casto stavet a poustet ty rychlejsi, kteri uz se vraceji domu. Devin tak necekane nabere skoro hodinovou ztratu, coz v kombinace s ne prilis povedenym vystupem na Hope Pass bude znamenat stopku uz ve Winfieldu.

Prozatim se ale drzime spolu, pratelsky konverzujeme a po chvili, kdy se silnice zase prohne smerem dolu sbihame spaliry zfanatizovaneho davu do Fish Hatchery (23.5 mil, 38km). Obcerstvovacka je v nejake garazi, jednema dverma dovnitr, druhyma ven. Oproti casum Mikea Millera zaostavam na tomto useku jen o dve minuty, s etapou jsem spokojen. Zabiham 358.cas a oproti May Queen se posouvam o 105 mist na prozatimni 423.misto. Za dvacet minut bude devet a tezko si predstavit idilictejsi coloradske rano. Zdani vsak v Leadville velmi snadno a casto klame. V rozmezi ctyrech minut nas do Fish Hatchery dobiha 27. 23 z nas cil ale letos neuvidi.

   

Leadville 2012 – May Queen (2.díl)

S vystrelem masy pohnou se kupredu s nadsenim sovetskych obrancu Stalingradu vrhajicich se pod pasy nemeckych tanku. Statisticky vzato je vysledek naseho pocinani vice nez srovnatelny s relativnim mnozstvim prezivsich rudoarmejcu. Startovni caru prekracuji osmy od konce zhruba 53 vterin po pozdejsim vitezi Thomasi Lorblanchetovi, ktery v zavalu nadseni dokonce o 52 setin vteriny ulije start. Nikoho to ale samozrejme netankuje, sice jeste nevime kdo vyhraje, ale nikdo nepochybuje, ze chleba se bude lamat jinde nez na cilove pasce. Po nas, co jsme si start poctive odcekali v designovanem sektoru, se jeste dalsich sest bezcu spesne vypravi z nedalekych kadibudek. Nezavideni hodnym rekordmanem se stane Harry Harcrow s registrovanym startem az 3 minuty 17 sekund po vystrelu. Jeden z favoritu druheho sledu svou ztratu rychle dozene, a ac startujice na zacatku devate stovky, do May Queen dorazi jiz na 44.miste. Postupne se pak prodere az do druhe desitky celkoveho poradi, aby v zaverecnych dvou etapach totalne vytuhnul a posledni usek zabehl dokonce az 341. cas (z poslednich 362 prezivsich), coz jej v cili zaradi na stejne misto z ktereho z May Queen ono sobotni rano vybihal.

O tom, jak se zavod pro me fyzicky nejblizsi soubezniky bude vyvijet samozrejme v tuto chvili nemam nejmensi tuseni. Snazim se jen hlidat krok a rytmus dechu a zarputile ocima zabodnutyma do zeme hledam cesticku skrze dusajici davy prede mnou. Poctive drzim se na uzde, i tak, diky pomerne dlouhym noham, nedokazi bezet libovolne pomalu aniz bych si pusobil neprijemne bolestive trauma. Rychlosti sprintujiciho sneka se tak postupne posouvam kupredu zanechavaje za sebou dalsi a dalsi nadsene rudoarmejce. Z petadvaceti bezcu prekracujicich startovni linii v nejblizsi me blizkosti do cile dostane se jenom sest.

Na prvni mili vedouci po 6. ulici potkavame skupinky nadsene vriskajicich fanousku, diskofilniho certa za ktereho by se nemuseli stydet ani na Tour de France, i temny dum bez svetel dunici vsak punkovym rockem do vsech stran. 

V brzku opoustime Leadville a po siroke sterkopiscite piste lesem klesame k Tyrkysovemu jezeru. Ne nadarmo rika se teto sekci "Boulvard". Plni sil a nadseni nepripoustime si moznost neuspechu, z vesela se druzime a probirame vse mozne i nemozne, od navratu Tonyho Krupicky do Leadville az po ceny akcii na Wall Street. Cim vice sunu se kupredu, o to vice se snazim brzdit a chlacholit svuj lovecky pud. Lec pokazde, kdy bezec prede mnou odskoci si do krovicka ulevit, a ja ziskam zadarmo pozici navic me srdce tajne zaplesa. Zahy vsak, pri nutnosti vlastni potreby, propadam se poradim v mziku o vice jak sto mist. Racionalne se konejsim, ze je preci jen prilis brzo abych se staral o poradi, kdyz sam sebe stezi presvedcuji, ze verim, ze vubec dokoncim. Snazim se do mozku vypalit si rady kamaradu, ze zavod zacina az v Twin Lakes na ceste domu, tedy po nejakych 60 milich, ci vice jak 100 kilometrech, chcete-li vzdalenosti po evropsku. S Honzou jsme si za vzor  pro pripadne mezicasy vybrali Michaela Millera. Cerstvy padesatnik ze Scottsdale v Arizone letos dokoncil ikonicky Badwater na 19.miste. Presto v obou nasich vzajemnych stretnutich (Desert Solstice 2010, Silverton 2012) mel jsem mirne navrch. Uprimne, nedovedu si predstavit, ze bych se k Michaelove leadvillskemu casu z roku 2010 (26:07) mohl hned napoprve priblizit, ale myslim, ze rozbiha, beha i dobiha podobnym zpusobem jako ja a pro fundovaneho matematika by nemelo byt tvrdym oriskem jeho casy preskalovat a pouzit k extrapolaci meho vlastniho vykonu ... za idealnich okolnosti.

Konecne staci se cesta doprava, hodne ostry a technicky vybeh podel telegrafnich dratu, pak pres silnici a tesne u hraze vplujeme do lesa na relativne sirokou jednokolejku vinouci se pri pobrezi az do May Queen. Otevre-li se skulinka nevaham ani vterinu a protlacim se dopredu. Moje oblibena celovka je evidentne jednou z nejslabsich v celem pelotonu a nedostatek lumenu kompenzuji svym technickym umenim. Po kamenech mi to jde. A kdyz bezec prede mnou do dvou vterin nezareaguje na zdvorile "May I pass?", vezmu to proste kolem aniz bych ztratil byt jen mrt ze sveho momenta. Podklad je mekka udusanna hlina, prerusovana vystouplymi koreny ci nahodile pohazenymi balvany velikosti medicinbalu.

Po par minutach a snad dvaceti predebehnutych dusich docvaknu vlacek jehoz zacatek v seru neni ani mozne dohlednout. Odolavam pokuseni drat se dopredu, preci jen, presne kvuli tomuhle jsem startoval vzadu ... abych byl brzden. Posunujeme se jako tahaci harmonika, obcas bezesmyslu vysprintujem mirne soupani, jen abychom zarazene a v poklidu sesli mirny kopec dolu. 

Ve vlacku jsem posledni, za nami nikdo. Vyuzivam situace, kdy stejne nemohu bezet podle vlastniho uvazeni, a jmu se curat. Kdyz doodklepavam zahlednu dva stihace a zpanikarim. Rychle na stezku a hajit sve posledni misto ve vlacku. Co se promaci uschne ... a kdyz neuschne, vzdycky muzu rict, ze jsem se proste polil z flasky. Mozna jen par minut a vzorne se zase radim na konec te lidske housenky ... jeste chvilenku a uz nejsem posledni. Ani jeden ze stihacu evidentne neni nadsen tak nahlym zacpanim stezky, ale poctive drzi basu a asi metr odstupu ode mne.

Kolem nas stale temer cernocerna tma, hladina blizkeho jezera vsak odrazi mesicni svit. Tvarem pripominajici kliku od dveri rozprostira se Tyrkysove jezero od zapadu na vychod, pak trosinku dolu na jih. My (videno proti proudu) ritime se nejprve po pravem brehu severnim smerem. Z dalky jiz duni zvony a bubny a nadsene skandovani davu. May Queen je vsak jeste prilis daleko, musi to byt lodni rampa zvana po husitsku "Tabor", jeden z mala pristupu k trati povolenych pro doprovodne posadky.
Jak se jezero staci, naskyta se dechberouci pohled na nekonecny zastup svetylek vinoucich se po pobrezi a zrcadlici se v nehybne hladine ... az z toho mrazi. Na celo zavodu musim ztracet urcite jiz neco kolem pul hodiny. Az pozdeji se dozvidam ze jednim z tech kdo v teto fazi nejvice tlacil na pilu byl Michael Aish, dvojnasobny olympionik z Noveho Zelandu. Oproti rychlosti na 5 a 10 kilometru na draze na kterou je zvykly, zda se mu leadvillske tempo samozrejme prilis pomale. Behem dne jeste castokrat vsem omylem poutece, aby vzdy bezradne zastavil a pockal na zkusene ultra legendy, ktere se zatim drzi pohromade, byt oproti fenomenalnimu tratovemu rekordu Matta Carpentera stale mirne ziskavaji. Kdyz si nestastny kiwi uvedomi do jake zahuby se timto stylem riti, je jiz pozde. Hope Pass vystoupa jeste v celni skupince, na cestu dolu uz ma ale tak rozflakane quady, ze do Winfieldu dojde v podstate pesky a pripise si za dany sebeh az 537. cas. Zpatky do kopce to jeste jakz takz pujde, ale ani v tomto sebehu trapeni nekonci, a po druhem nejhorsim case v dane etape to v Twin Lakes definitivne zabali.
Taborskou rampu probiham jako v tranzu, dlouhatanskym spalirem freneticky povzbuzujicich posadek. K podobe nadseneho davu lemujiciho stoupani na Alp d'Huez snad chybi jiz jen doprovodna motorka. Nikdy jsem nic podobneho nezazil, a v duchu Leadvillskemu zavodu odmazavam nekolik zapornych bodu, ktere jsem mu diky svym predsudkum vuci jeho komercnimu charakteru kdysi pridelil.
Jen pozvolna slabnouci riceni Taborskeho davu dava zapomenout na upachtenost behu na konci stale stejneho strudlu. Predbihat se neda, a kdyby dalo, bylo by to nezdvorile. Trpelive cekam na prilezitost kdy tu tam nekdo z tech vepredu poskoci si do strany ulevit, ci poupravit vyzbroj. Behem nasledujici pulhodiny se tak posouvam asi o osm mist a s rozednenim dohlednu i na tu tvrdohlavou masinu, ktera tempu vepredu nestaci, ze by se vsak epatovala nejak tim, ze brzdi za sebou tricet lidi, to ne ... mirne rozladen s mysli zaostrenou na verejneho nepritele nevnimam tok casu ani to jak jsem se teto etapy driv desil. Se svymi 13.5 milemi (21.7km) je z celeho Leadville nejdelsi. Bal jsem se, ze by mi na tak dlouhem useku mohlo dojit piti, nebo, byt spatne oblecen, da se do mne zima. Ani jeden katastroficky scenar se nenaplnuje a kdyz hladina koly v lahvych klesne pod alarmujici stav stacime se jiz na asfaltovy chodnicek na zacatku taboriste May Queen. Tak uff, ... to bychom meli ... instinktivne prebiham do strany abych se konecne prohnal kolem tech zdrzovacu, ale nez se do toho poradne opru probihame uz kolem naseho stanu. Auto je zpatky na svem miste, Honza to tedy musel stihnout, bude cekat na obcerstvovacce. I presto radsi zabehnu ke stanu a na blizky stolek odkladam propocene pyzamo a unavenou celovku.
Cele taboriste je tou dobou na nohou, nekde plaji ohne, kour tu tam zastipe do oci. Automaticky se snazim v davu bezcu ziskat pozici na cele mensi skupinky, pro nabeh do obcerstvovacky se to bude hodin ... myslim si naivne ... lec giganticky stan skryvajici oblozene stoly pohostinosti prilis nehyri. Koncentrace bezcu a prolinajicich se posadek pripomina vanocni trhy, obsluha jakoby oparena necekanym zajmem o doplneni lahvi a camelbagu vsech tvaru jen necinne stoji opodal s vyvalenyma ocima. Jidla ani ruzneho piti neni malo, jen sud s vodou je jediny a dela se u nej fronta. Nekteri bezci nevericne krouti hlavou, jini vice ci mene nahlas nadavaji a derou se jeden pres druheho. V davu zaslechnu Honzu, myslim, ze krici co to jde, i kdyz stoji snad jen metr ode mne. Nastesti ma muj drop-bag, beru si z nej pytlik medvidku s preclikama, lahve mam prazdny, pomaha mi je plnit kolou a spritem. Vodu prozatim vzdavam, naberu nekde v potoce pozdeji. Nestastne obsluhy tazi se po caji, nepritomne oci doprovazene sluvkem "nevim" si vsak interpretuji jako jednoznacny signal, ze nektere anglicke zvyklosti do teto casti Colorada jeste nepronikly. No nic, lahve plne, Honzovi jeste instrukce ohledne umirajici celovky, potvrzeni, ze vim, ze bezim pomaleji nez Michael Miller a trocha peprnych stiznosti na pomalost vlaku ktereho jsem se nestastne chytil. Pak jeste placnout a slib ze se uvidime v Twin Lakes. Pristich padesat kilaku musim zvladnout bez podpory.
Pri prebehu elektronickeho koberce registruju pipnuti. Juknu na hodinky ... cas 2:31:10 mne radi na prubezne 528.misto ze 793 bezcu, kteri do May Queen dnes rano stejnym smerem dorazi.  

      

Leadville 2012 – Prolog (1.díl)

Parkujeme na 3.ulici necele dva bloky od Harrison Avenue, presne jak jsme si vcera naplanovali. Jeste chvili vaham nez otevru dvere a vypnu motor. V aute je urcite hodne pres dvacet, venku mozna tak tri nejvice ctyri stupne. Mrknu na Honzu. Kyvnem na sebe jako ze teda jo. Poprve ani jednomu neni moc do reci. Kdyz konecne otevru dvere ovane mne venkovni chlad. Neni to ale tak hrozne jak jsem se bal. Vetsinu teplych veci jsem si vcera rozdelil do drop bagu a zbytek pujcil Honzovi. Uplne jsem zapomnel ze by mi i na startu mohla byt zima. Pres bezecky sortky tak mam pretahnute teplaky a la stara Blazkova, svrsek pak je od pyzama. Nastesti je to solidni bavlnenej sedivej kus, zadny medvidkove nebo letadylka. Na hlave cerveny satek na pirata, proste klasika. Kulicha a rukavice uvidim nejdrive po 65ti kilometrech, mam je schovane v tasce v Twin Lakes, kdyby nahodou mela byt na Hope Pass nejaka snehova boure.

Do startu zbyva sotva 20 minut a my se sourame tech poslednich sto, dve ste metru co nam od auta zbyva. Stejnym smerem samozrejme proudi davy dalsich bezcu, vysnorenych povetsinou v nejnovejsich modelech termopradla od Underarmoru, Craftu, videt je i Salomon a Pearl Izumi. Skoro kazdy ma na zadech velbloudi hrb, a vetsina z nej nervozne usrkava dlouhou hadickou. Ja pobezim de facto v neznackovem pyzamu a bez hrbu, v kazde ruce obycejny trictvrtelitrovy cyklisticky bidon. Zacinam s naredenou kolou. U zabran ohranicujicich stratovni koridor potkavame Jacoba Waltze se svym pacerem Brianem Cronem. Zdravime se a prejeme si hodne stesti. Jacoba jsem pred dvema lety porazil na mensi kilometrove padesatce. Tehdy teprve zacinal, ted uz je z nej bezec par excellence a ja proti nemu nemam sanci. Jsem rad ze mame duvod prolomit to neprirozene ticho uprostred sumiciho davu a dobiram si ho jestli pobezi na 22 hodin podle mezicasu Davida Coblentze. Jacob se skromne usmeje, ale ze urcite ne, ze to vidi spis tak na 23 hodin. Pta se pak na nase plany, jestli bychom mu nemohli vzit do Winfieldu pacera. Me plany jsou ale mnohem mene ambicioznejsi a je jasne ze by Honza (az se k nemu prida Veronika a Michal) Briana nikdy nemohl dovest vcas. Do startu zbyva uz jen par minut, radsi se proto loucime a ja s Jacobem vplouvame propusti do startovniho sektoru. Zatimco ja okamzite obracim zpatky dozadu a vracim se k Honzovy co stoji za zabranou, Jacob mizi z dohledu v blizkosti startovni cary kam se obvykle radi ti nejrychlejsi.

Znovu se uvidime az kousek pred obratkou. Jacob s Brianem v patach bude po pomerne konzervativni prvni pulce srset optimismem a energii, vydrapa se v pohode podruhe na Hope Pass, jen aby jej o par hodin pozdeji zacaly trapit bolesti kotniku. Na Half Pipe stanici si je oba necha pro jistotu otejpovat, coz vsak pomuze jen docasne. V noci tak s klesajici teplotou klesne i Jacoba rychlost natolik, ze jeho telo nebude stihat vytvaret potrebne teplo. Na silnici do Fish Hatchery v silne hypotermickem stavu dostane zachvaty zimnice a proto radsi vezme stopa. Na obcerstvovacce mu pak okamzite odstrihnou cip, cimz pro nej jeho premierova stovka po 76 milich definitivne skonci. Jeste dalsi hodinu se ale bude pod dohledem zdravotniku a sveho ustaraneho vodice nekontrolovane klepat zabalenej ve spacaku.

Behem poslednich minutek hlasatel stale do kola vykrikuje svoji propagandu ze vsichni jsme lepsi nez si myslime, ze vsichni si umime hrabnout a taky hrabneme hloubeji nez si umime predstavit, ze nas nikdo nenecha na holickach, ze jsme na zavod tvrde dreli a urcite to dokazeme a jak se tesi, ze nas tady vsechny uvita zpatky … no nevim … nepatrim mezi ty nejvetsi cyniky, ale Leadville je povestna obrovskymi ztratami mezi bezci. Kdyz jich dokonci polovina, bude to dobry rok. A tak kdyz si konecne svlikam teplaky jen nevericne vrtim hlavou. Podam je Honzovi a zacnu se rozhlizet po ostatnich. Zasnu jak jsou vsichni nateseni, nebojacni a rozhodni … a pritom se z nich kazdy druhy nevrati … mozna ani ja … panna nebo orel ? … atmosfera je ale tak nabita, ze to nakonec dostava i me (Honzovi oci vzrusenim zari jiz davno) a i moji ustaranou tvar nakonec ovladne usmev. Zapinam celovku, placnem si s Honzou, zazubime se na sebe jak kdybychom prave vytriskali nejakej bar a taky urcite neco na sebe drsnacky procedime. Slova uz ale nevnimam, usima mi rezonuje davove odpocitavani poslednich vterin. Stavim se na uroven tech uplne poslednich a pro jistotu jeste o par kroku couvam … snad jako abych mel misto se poradne rozbehnout az se ozve po dvojce a jednicce to dlouho ocekavane “Go!”.

Den D-3

Za chvilenku bude pulnoc a podle kalendare do startu Leadville zbyvaji 3 dny. V realite je to uz ale jen asi nejakych 52 hodin. O par metru vedle Honza12 dolaptopoval svuj 5.den. Zitra rano jeste vstat, pripravit snidani, odvest male O. do skolicky, vratit se domu, zabalit na cestu, a polibit (vlastni) zenu. Do Leadville je to sice asi jen sest hodin, ale chybeji nam pici lahve (pro teenagery: "lahve na piti") a tak asi budem muset na hodinu odbocit jeste do Santa Fe. V Leadville musime byt nejpozdeji v patek v deset rano kvuli registraci, proto ten ctvrtecni uprk. Zadne ubytovani zajistene nemame, vsechny hotely jsou stejne jiz mesice dopredu vybookovane. Navic mi prijde uchylne zamluvit si hotel na noc z patka na sobotu kdy se oba budem nekde klepat zimou, zvracet, a prat si umrit na leadvillske trati. A tak jsme se rozhodli pro navrat "ke korenum" a proste sebou berem stan a nekde to na noc zalomime. Zuby vycistime v potoce, telo v jezere, dusi v hospode. 

Pred par minutama Honza spocital ze muzeme mit az 6 dropbagu. ... hmm, nevim co na to rict, ze skrine jsem vylovil jenom ctyri pouzitelne tasky. Do kazde prijde pivo, lahev s kolou a nejaky kamen aby to neodfoukl vitr. Nevim co tam dat vic. Od letosniho Zane Gray zastavam nazor ze drop bagy bezcovu mysl jen matou a rozptyluji. Od toho jsou obcerstvovacky abych se najedl a napil ci jinak telesne obslouzil. I nahradni boty mam jenom jedny, tak si tak asi muzu hodit korunou do ktery tasky je vlozit. 

S Honzou ale nebojim se "vlka nic" a do Leadville klidne pojedu "na blind". Trosku si tak jako v sobotu pobehame, a kdyz se to protahne do nedele, svet se nezbori :) 

P.S. jestli to bude jako loni, zive updatovane vysledky bude mozno nalezt (nekde) zde:

http://www.leadvilleraceseries.com/page/show/311976-lt-100-mile-run

anebo taky tady:

http://www.irunfar.com/2012/08/2012-leadville-100-live-coverage.html

ale to se bude tykat hlavne tech nejlepsich, mezi ktere rozhodne patrit nebudeme.  

Blíží se Leadville ... a Honza12

Bohuzel v poslednich tydnech zivot v blogosfere se mi nedari jako drive. Nepisu a ani neprispivam ostatnim ... i kdyz se priznam, ze tu tam po ocku mrknu jak kdo na tom je. Co jsme prestali kojit, a krmime z lahve muj spanek se smrsknul na prumernych 4-5 hodiny denne. Ctyri a pul mesice poctive vstavala a krmila D., ted samozrejme mame emancipaci a rovnopravnost takze minimalne do pulky rijna je to na mne. Malinkaty M. je oproti svym vrstevnikum na 19% delky, hlavne ale jen na 2.5% vahy, takze to krmeni fakt potrebuje ... na druhou stranu, jeho usmev je aspon za 150%. I tak ale celou noc prospat jeste nedokaze, a proto tatinku ... snaz se !! Do toho behani ... chtelo by se chtelo, ale telo na to proste nema. Peru se se stale stejnyma dvema stovkama kilometru mesicne. Obcas trosku min, obcas neco navic. Sice posledni dobou hodne zrychluju a pripisuju si jedno PB za druhym, ale dat tri dny po sobe nejaky kloudny beh uz nedokazu. Proste mi to bez spanku neregeneruje. Kdyz si dam jeden den do tela, druhy jsem v praci jak nejaka zivola a behani si predstavit nedokazu ... kruhy pod ocima, kruhy pred ocima, kruhy jak vztekli psi ... svistot kruhu mezi tlapama ...

... nikdy mi nevadilo dat dva tri stredne dlouhy behy po sobe, ted dokazu jeden (obvykle v rekordnim case), ale pri druhem v pulce zhasnu a dojdu domu potupne pesky. Nic, co by pripominalo  jakoukoliv systematickou pripravu na Leadville ... i kdyz preci jen ... presel jsem aspon na trosku mene kalorickou znacku piva ...

Asi za tyden to zacne ... a jako tradicne natrenovano nemam. Tedy v tom bezeckem smyslu. Od zacatku roku jsem teprve nekde tesne pred 1500 kilometry. Jiste, vse na pomerne brutalnich stezkach ve vysoke vysce, vetsinou tesne po poledni na slunci v teplotach pres tricet ... ale ani to nesnese srovnani s vetsinou mych soubezniku. Presto strach nemam a do Leadville se tesim. Nejedu nikoho "rozsekat", ale tesim se, ze tu stovku proste dam ve velkym stylu ve spolecnosti lidi co pro mne (nejen bezecky) hodne znamenaj. Asi se parkrat pobleju, rupnou mi bud nervy nebo puchejre a nekde si asi i pobrecim ... ale do cile se uz nejak dostanu. Jestli to bude par minut pred limitem, nebo si zaslouzim stribrnou prezku uz je jedno. Pobezim, dokud mne nohy unesou ...

... ale vlastne o tom to bude ... tedy ne o mne, ale o tech kolem mne, aspon pro mne ... :) ... jestli to dava smysl. Hlavnim vodicem mi bude Honza12. Touhle dobou, jestli se nekde nezakecal, leze na Ruzyni do letadla. Nedovedu si predstavit lepsiho partaka na takovou pitomost jako je bezet 160 kilometru nekde po horach. Nikdy jsme se v zivote nevideli, ale je jasny, ze bez nej by to v Leadville  proste neslo. Mozna ze bych se do cile nejak sam preci jen doplazil, ale chybely by tomu ty spravny grady. Rozhodne nejsem zadny socialni bezec co by se vykecaval s kde kym, ale vy kdo znate Honzu , to urcite pochopite. Bude to mazec, a to nejen ultra. Zitra ho vyzvedavam na letisti a asi hned pofrcime na svatbu jedne moji kolegyne. D. jde za druzicku a asi by se sama domu autem nedostala. V sobotu je u nas rodeo, a taky pruvod mestem. Nejspis budem muset jeste zajet do Santa Fe pro auto od D. a jeste do toho vmesnat nejaky "beh v zabehu" po mistnich stezkach. V nedeli pro Honzu seznameni s Veronikou a Michalem, ceskoslovensky par co bude dotvaret muj doprovodny tym v Leadville. A taky hupnem do Caldery, a mozna prijdem o dve stovky :). V tejdnu budu muset jeste na chvili do prace, tak Honza aspon bude mit klid a prohlidne si ty atomovky v muzeu. Odpoledne pak vybehnem do hor a ja mu vysvetlim jak se by si je mohl postavit doma v garazi. Uteri bude odpocinkovy ... takze prolezem pesky canyony kolem LA, upeceme steaky a pohlidame deti abychom si to u zenske casti rodiny trochu posmajchlovali. Ve stredu bud vyrazime na Silverton, nebo zajdem na zasedani naseho pivniho coopu ... jinymi slovy, par lidi se usmyslelo, ze jim zadna hospoda v Los Alamos neni dost dobra, a ze lepsi to bude vzit od podlahy a proste si nejakou zalozit a postavit, a kdyz uz, tak uz rovnou i s pivovarem ... a tak se stalo, ze Bezici Stin je clenem predstavenstva ... a Honza si nase zasedani samozrejme nemuze nechat ujit :)). Ve ctvrtek budem uz v kazdem pripade v Coloradu. Nejspis Silverton, Mekka horskeho ultra. Patek Leadville ... to je jasny. Nekdy v nedeli bud dorazime do cile po svych, nebo nas doveze sanitka. Tak nebo tak, bude to hukot a pujde se na pivo. V pondeli prejezd do Noveho Mexika s planovanou zastavkou v pivovaru v Alamede. A v utery bude konec ... sbohem a satecek me osmnactilete blondyne ...

... a nebo mozna bude vsechno uplne jinak, jen toho piva vypijeme jeste o trosku vic :)