Kam až mě nohy donesou...

... o vášni k běhání, o ultramarathonu, o přírodě a snad trochu i o lidech - sobě i jiným pro radost.

čtvrtek, května 31, 2007

Bayshore marathon - 1.díl "Předehra"

V patek odpoledne se stale nemuzeme vymanit z prace ... porad nekdo neco chce, studenti nemuzou na neco prijit, nebo neco hledaji, zase jim nefunguje to a tamto, vedouci se chteji o necem radit ... zacinam byt trochu nervozni. Podle googlu nas ceka skoro tri a pulhodinova cesta na sever do Traverse City. Chci si jeste vecer vyzvednout cislo, to jde jen do deviti vecer a pak co nejdrive na veceri at to do rana stravim. Vyrazime nakonec tesne po pate, no neni to zadna katastrofa, ale zase neco neni podle mych predstav a me se hlavou honi stale defetistictejsi myslenky. Chvilku nam trva nez se vymotame z Lansingu, ale dalnice na sever nastesti neni tak plna jak jsme se strasili. Soustredim se na rizeni, ale nekde v zadu mi to hloda. Prave koleno boli. Neco v nem boli. Zase. Jsem hloupy, jsem nepoucitelny, jsem namysleny, ted to mam ... rikal jsem si o to. Vysledek prvniho pokusu o dvoufazovy trenink ... v tu nejnestastnejsi dobu po 31km dlouhem behu, ktery se mi povedl na lacno a temer bez vody za solidnich 2:45 jsem se vydal odpoledne vybehat do tezkeho terenu. Takova skolacka chyba ... zazdit celou novou bezeckou karieru, ktera se pritom tak necekane dobre rozebehla.
Cesta ubyha prekvapive rychle, tesne po osme dorazime do Traverse City. Predstavoval jsem si to vetsi, nejvyssi budova ma dve patra, vetsi plochu zabiraji parky nez domky. Misto hotelu nejdrive na registraci. Poleva mne studeny pot, potrebuji si odskocit, strevni potize mam jiz treti den. Vsichni vypadaji naramne ergonomicky, takove somalske modely, ma postava pro ne musi byt nutne prikladem cloveka holdujiciho obzerstvi. Ve vyvesenych seznamech nachazim sve jmeno a pridelene cislo, dle ktereho se naviguji k prislusnym dobrovolnicim jez vylovi z pradelniho kose obalku s cipem a cislem, do igelitky pridavaji nejake drobne darky a jeste mi vysvetluji funkce jednotlivych papirovych karticek. Asi je to na parkovani, zbytek nevnimam, boli me koleno a moje bezecka duse. D. zari na vsechny strany, popostrkava me nadsene k dalsimu pultiku, dostavam maratonske tricko, sonduje mi v tasce co by se ji mohlo hodit, zahrnuje mne lichotkami a povzbuzenim a tahne ke stolku s vinem. Nejnovejsi maratonsky suvenyr, lahev Cabernetu s vinetou s vasim jmenem a dosazenym casem ... dobry ... hezky napad ... jsem premluven (vice od me choti nez od prodejce, ktery je sam mnohonasobnym maratoncem a zitra take pobezi) a upisuji sve nove nabyte startovni cislo, jmeno a adresu. Jeste se sdrzime a pratelsky si povidame, citim se skoro mezi svymi, jen kdyz mi zase loupne v koleni zeptam se co mi daji na vinetu kdyz nedobehnu. Lahvi s pismeny DNF bych se urcite nikde chlubit nemohl ... i to se pry muze stat, natisklo by se jen jmeno bez casu ... fair enough.
Ted rychle na hotel, vybalit a hura na veceri ... nasledujeme pulmaratonsky model, a misto do italske restaurace zamirime do hospody mistniho pivovaru. Testoviny maji v nabidce take, hlavne se ale predzasobuji ionty v podobe mistniho kvasinkoveho piva s prichuti pomerance. Mam pocit ze si svymi depresivnimi naladami privozuji dalsi psychosomaticke potize. Testoviny v zaludku lezi jako balvan, nepomaha ani druhe pivo.
Cestou do hotelu se jeste stavime v samosce pro mentholovou mast a pro jistotu si kupuji i elastickou koleni ortezu. Nemam v umyslu s ni bezet, v zivote jsem to nemel na sobe, ale vedomi ze D. ji bude mit v pohotovosti v batuzku nekde podel trate mi poskytuje jakes takes uklidneni.
Pak uz jen umyt, vycistit si zuby, nastavit pro jistotu dva budiky, pripravit si veci uhledne do kominku a zalehnout a spat. Jako jiz tradicne pred velkym zavodem se usina z tezka, spanek je lehky, probouzim se kazdych pet minut, rochnim se, prevaluji, funim ... proste to nejde ... a kdyz se omylem prevalim na pravou stranu, prave koleno boli. No to bude zitra narez .... (pokracovani priste)

pátek, května 25, 2007

Uz zítra ...

Vcera jsem se byl naposledy vyplazit. Muj klasicky mensi okruh v tempu 9:00 na mili. Boli mne uplne vsechno a vsude. Stavy meho tela se snazi zurive kopirovat stavy moji mysli. Pripadam si jako pred statnicemi, potim se, mrazi mne v zadech, svaly v ruznych castech tela mi nahodne zacinaji skubat. Mam tremu. Strasnou. Uz nekolik dni. Nic nepomaha.
Na zacatku ledna jsem zacal opet behat s cilem znovu zazit tu krasu a pohodu svobodneho pohybu. Samozrejme jsem tez posilhaval po maratonu. Ten, pro mne, hlavni je az na konci rijna. Co do te doby, rikal jsem si, proc si nezkusit neco jen tak lazo-plazo. Traverse City byl skvely termin, akorat na puli cesty. A kdyby se zadarilo, treba budu moci atakovat povestne ctyri hodiny. ... jenze ...
... jenze se mi behalo v zime i na jare mnohem lepe nez jsem predpokladal. Rozzavodil jsem se a sam sebe jsem zaskocil pri pulmaratonu, ktery jsem dokoncil nejen v case ktery jsem si do te doby nedokazal predstavit, ale dokonce v pohode a klidu, kdy jsem velice strizlive drzel nasazene tempo prakticky az docile i pres zajimava kopcovita prekvapeni. A i dalsi dlouhe treninkove behy dopadaly stabilne vyrazne lepe nez bych ocekaval. Sama prijemna prekvapeni ? ... mozna, ale clovek je najednou svazan, pohledne do sveho deniku, na sve casy do vysledku, zacne si hrat s McMillanovou kalkulackou, vygoogluje si sve soupere z absolvovanych zavodu a zjisti ze najednou jeho ambice by mely byt vyrazne vyssi nez si do te doby dovedl predstavit. Neumim bezet zavod na pohodu, na pul plynu nebo na jistotu. Jedinou jistotou je ze pokud trefim tu tenounkou hranu mych vlastnich moznosti,dorazim do cile konstantni rychlosti s nejlepsim moznym dosazitelnym casem, zruinovan, unaven ale stasten. Kdyz tu hranu jen o kousicek minu, dojde mi ke konci dech a trochu ztratim v zaveru ... nebo mi zbydou sily na dlouhy finis a negativni split. I to by byl dobry vysledek na ktery bych byl hrdy. Kdyz svou hranu netrefim vubec, skoncim rozmaznut na zdi, ci se studem v dusi ze jsem mel na vic. Kde tedy zitra bude moje hrana ? ... pomalu nemam ani odvahu napsat ze to budu rozbihat na cas pod 3:30. Bojim se ze jsem prilis troufaly a prilis naivni ... nemohu snest to cekani ... uz abych byl na startu a mohl se vydat dopredu. Prvnich par mil napovi, urcite mne uklidni ... myslim, ze poznam vcas jestli to neni ono, nevim jestli se tomu podridim, ci tvrdohlave pujdu proti zdi ... ale aspon budu vedet jak na tom jsem ... tedy alespon jak na tom budu nez budu mijet 20.mili ... pak uz jen tma a svetlo na konci tunelu.

středa, května 23, 2007

Jedno záhadné setkání ale i druhý bod

V nedeli jsem mel v planu ucast ve 4.dile Playmakers Series, kterym byl 5K beh kolem Kapitolu v centru Lansingu. Chtel jsem to vzit jako posledni rychlostni test pred maratonem v Traverse City a trosku si upevnit sebevedomi po nedavnych problemech s kolenem. Neb v duchu veskereho sveho tragedstvi jsem svoji nevidane povedenou predmaratonskou pripravu malem pohrbil lacinym machrovanim. Predminuly vikend jsem si dal posledni dlouhy beh kdy jsem na sebe v prekvapivem tempu dal 31km za 2:40. Behem tohoto behu jsem si udelal hned 4 treninkove osobni rekordy na tratich od 8km do tech zminenych jednatriceti. To mi nebylo dost a odpoledne jsem se vydal vest vypravu tri cechoslovaku na extremni stezky v prirodnim parku pobliz mestecka Hell. Tempo sice bylo sneci, ale stezky tocite, nahoru dolu, hrbolate a vydrzeli jsme to presne hodinu. Odhaduji to na 8km/hod. Nicmene od 40.minuty mi neco zacalo rupat v pravem koleni, ze jsem v pondeli poprve nedokoncil ani svuj regeneracni beh kde kdyz to definitivne ruplo jsem to po 4km to zabalil. Panika, zdeseni, frustrace dva dny bez behu a dalsi tyden a pul misto behani jsem se chodil spise jen tak vyplazit. Minuly vikend uz to bylo lepsi a tak sice v snecim tempu, o to vsak pohodoveji, jsem si podel Niagarskych vodopadu dal dvouhodinovy pulmaraton. Reka temne hucela, ale moje duse se soustredila na rytmicke tlapkani botek o asfalt. Co se tehdy delo s moji do te doby nadejne narustajici formou bylo mi zahadou. Z kanadskeho piva jsem opet pribral jednu dve libry a pri delsi jizde autem mi to v koleni opet podivne skubalo.
No nic ... zpet k nedelnimu behu ... i kdyz k tomu patri jeste mensi sobotni intermezzo. Rozhodl jsem se v zari prihlasit na svuj prvni 50K, ktery je navic v extremnim terenu kolem Pekla (proto to scoutovani pri kterem jsem se malem odrovnal) a chybi mi poradne tereni boty do bazin, navic jsem potreboval na maraton doplnit zasobu energetickych gelu a vydal jsem se do mistniho bezeckeho obchodu Playmakers. Dalo se tam i registrovat na nedelni petku, takze mnoho much jednou ranou. Po registraci se mne ujal sympaticky mladik, evidentne vytrenovany bezec. Trpelive si nechal ode mne vysvetlit historii vsech mych bezeckych trablu, ambici a omezeni, aby se mi pak jal doporucovat ruznou obuv. Mezi tim jsem mu vypravel sve zazitky z ucastni na obcerstvovacce jednoho tereniho marathonu, diky kteremu jsem se definitivne zblaznil do onoho 50K behu puvabne nazvaneho "Dances with Dirt". No nevadi, moje nozky jsou vybirave, behem hodiny zkousim asi patery pary, jeste nekolikero ruznych vlozek. vyptavam se take jeho jestli beha, pry ze ted spise odpociva, ze se drive na skole venoval hlavne 15ti stovce. No proc ne, velmi mu dekuji za vsechnu ochotu, jeste me ujistuje ze boty mohu do 30 dnu vratit, rikam ze to by ale nejspis byly od blata, on ze to nevadi, ze je dulezitejsi aby mi to dobre behalo. Obchod jedna basen. Loucime se ... sbohem a satecek.
Ted uz je konecne nedele, vyrazne chladneji nez v jine dny, cca 15-16 stupnu, trochu fouka, zatazeno. Je pravda ze uz to zacina byt pro mne trochu rutina, mam sve presne postupy kdy dorazit na zavod, kdy a jak dlouho se rozbehat, rozcvicit, kde lelkovat do startu ... a hle tu, ze vcerejska muj prodavac bot, ktery casto mi sam zavazoval tkanicky, upravoval vlozky, a vubec vetsinu casu travil u mych nohou zatimco ja si vysedaval v kresilku, ... hle on zde, spolecne s par dalsimi lidmi z Playmakers, mnoho z nich pobezi, a pak jsou tu dalsi ... Jerome Recker a Jake Crowe, velci kamaradi, ale i rivalove a bezkonkurencni adepti na vitezstvi, umi ty petky tesne nad 15. Zdravim se se svym obuvnim poradcem, nesmele se vyptavam jestli pobezi nebo je tu jen jako divak. Pry pobezi, ptam se na vekovou kategorii, mam starost ze urcite je lepsi a ze zrovna on to bude kdo mne urcite odsune v hodnoceni podle veku na nepopularni seste misto, pokud by nahodou par jinych rychliku zustalo doma. A taky ze jo, je mu 28 jako me. Poprejeme si hodne uspechu ... a pak se jdem rozcvicit, rozbehat ... znate to.
Na startu se rovnam opet kolem steho mista at mam hodne na predbihani, poznavam spousty svych vygooglovanych rivalu, zdravim se s prvnimi znamymi, jen sveho obuvnika nemohu nikde poznat. Videl jsem jej ale rozbihat se, urcite tu je ... jen nevim kde.
No a je tu start, zase je to nejdriv trochu zacpane, trochu panikarim, jakmile se otevre nekde skulinka, hned se tam nacpu, po chvilce je cesta ale dost siroka pro vsechny, probijim se dopredu, boli mne stehna, nevim z ceho, pripadaji mi namozena, ale brzy na to zapomenu. Pozice se kolem prvniho kilometru ustaluji, soustredim se na sve tempo. Trat je jednoducha, dvakrat ten samy obdelnik, prakticky placka, jen v prostoru cile je to trosku do kopce, mozna 3-4 metry, vic to nebude. Prvni mile je za 6:28, strasne rychle, trochu se toho desim a instinktivne brzdim. Prvni kolo, tedy 2.5km mam za 10:12, zacina ted ale trochu foukat a ja se s tim evidentne peru. Ze zadu mne stahuji dva veterani, manik prede mnou se postupne vzdaluje. Druha mile je za 6:50, no to jsem to teda pekne zariz, zacina mi to byt lito a smiruji se s moralni porazkou. Davam se trochu dohromady az pri nabehu do posledni pulky druheho kola. Konsoliduji svoji pozici a pripravuji se na zaverecny nastup. Na dohled uz mam posledni ruzek, za nim uz to je tak 50 metru do cile, prodluzuji krok, machruju vice rukama a konecne stahuji ony veterany, kteri uz byli deset metru prede mnou. Ze zadu me jeste prejede cerny rychlik v podobe nactileteho chlapce, na toho nemam sanci, ma ctyrstovkove tempo. Posledni zatacka, dupnu na to co to da, jeste pred cilem preskocim pres dva postarsi bezce. Juknu na hodinky, na zacatku je dvacitka, pak ctyrka a dal se to kazdou sekundu meni. Mam zvyk nestopovat hodinky at vim jaky maji cas ti co dobihaji az jim pujdu naproti. Jsem maximalne spokojen a take prekvapen, poprve v zivote bezim pod 21 minut. To mi staci, v me vekove kategorii se s tim zadne zazraky delat nedaji, jsem smiren ze je potreba zrychlit jeste aspon o minutu, abych mohl pravidelne bodovat. I tak ale proc nepockat na vysledky. O neco vice nez hodinu po startu uz jsou kompletni a vylepene na nastence, vsichni rejdi prstem v seznamech 418 ucastniku, me jmeno je na ctvrtem miste v kategorii 25-29. Neuveritelne !! Asi se tem rychlejsim nechtelo dnes ven ... no neva, ja to beru vsema deseti. Cilovy cas 20:44 a celkove 37.misto, oproti zavodu pred 14 dny je to i pres peripetie s kolenem (s jakym kolenem ???) o 22 sekund rychlejsi, to jsou dobre a povzbudive zpravy. Uz skoro odchazim a jeste si vzpomenu ... musim se mrknout jak stary je vitez ... seznamy ho uvadeji zvlast, ale jestli je ze stejne kategorie tak mne v bodovem hodnoceni odsune na pate misto ... no jasne, je mu 28 ... takze misto trech bodu jenom jeden, i tak je to supr, vic nez jsem cekal, dostat tri body za svuj cas by bylo skoro trapne.
Snazim se najit sveho "znameho obuvnika" z Playmakers. Hmm ... jsou prede mnou tri 28 leti. Doma googluji a prohlizim fotky ze zavodu, nejsou kompletni, nebo jsou rozmazane ... ale i tak moje detektivni prace postupuje ... vylucuji Rexe Reista ... bezel za 19:11, ale podle fotky (cislo 370) je jasne ze to neni on. Neni to ani Tony Thomas. Dnes za 17:48, velky sympatak, take pracuje v Playmakers i kdyz vypada spise jako Harleysta nez jako bezec. Zbyva uz jen absolutni vitez Grant Robison (uprostred). Ze by byl tak dobry ? ... postavu na to mel, udolal Jeromeho i Jakea a zabehl paradnich 14:59 ... nasel jsem jej na trech fotkach, ale ani na jedne se mi uplne nezda ... no je tam trocha podoby, ale zase ne moc ... ale preci jen ... kdo by to jinak mohl byt ? ... takze opet do googlu ... vyleze mi mnoho odkazu ... a me konecne dochazi koho jsem to vlastne potkal ... 1 ... 2 ... 3 ... 4 ... 5 ... jeste ze jsem za nim po zavode nedosel se pochlubit svym novym osobakem a nepoptat se jak se mu bezelo a jak dopadl ;-))))

středa, května 09, 2007

Místo bodu skalp guvernérky

Bezecka sezona se mi rozebehla dosud nevidanym tempem, ze ani nestiham dopisovat do sveho blogu. Samozrejme ze si situaci komplikuji svymi grafomanskymi zachvaty, kdy mi nestaci strucne popsat kde sem bezel, proc, s kym a za kolik, ale dopisuji nebezecke detaily i ohledne svych stravovacich, pitnych a ubytovavacich navicich. No budiz, dnes tedy strucneji.
Minuly patek v podvecer, v pomerne netradicni dobu se konal treti dil bezeckeho serialu Playmakers Series. Samozrejme jsem si jej nemohl nechat ujit, neb bezim o zasobu chleba na rok 2008. Navic jsem se ale namlsal ziskem bodu z prvniho zavodu, a tajne posilhaval po dalsim patem mistu ve sve vekove kategorii. Tomu nasledovala tvrda predstartovni priprava, kdy jsem si popsanou trat znazornil v MapMyRun.com, abych zjistil ze start i cil jsou na cca 20metrovem kopci, a kdy jsem si prosel vysledkove listiny na nekolik let dozadu, a googloval si potencialni soupere jak na bezicim pasu. Z toho jsem mel spise smisene pocity. Sice se ukazalo ze nekolik tradicnich a papirove silnejsich rivalu dosahlo letos 30.roku veku a tim padem mne v kategorii 25-29 nemohou ohrozit, lec na druhou stranu ani mladez nezahalela a nekteri mladi chrti oproti lonsku o rok zestarli a do me kategorie se bez ptani vecpali. Suma sumarum, prumerne to zase vychazelo na cas kolem 19:50 abych mohl realne myslet na zisk dalsiho bodu. Hmm, na to jeste nemam, navic tyden po pulmaratonu, ale preci jen, co kdyby, radsi se do toho polozim co to pujde. V posledni petce jsem si ten bod omylem vybojoval tim, ze jsem se na posledni chvili rozhodl predbehnout skomirajiciho manika tesne pred cilem, o sest vterin zustal sesty.
Vypravili jsme se rovnou z prace, moje lepsi polovicka coby realizacni tym a dva slovensti pratele, z nichz jeden se ucastnil jiz behu pred 14 dny. Pro druheho to byla zavodni premiera. (Vlastne se to tak nejak tady najednou semila, ze uz jsme byli o vikendu ve ctyrech na spolecnem vybehu, na dalsi beh za 14 dni mam mezi prateli nekolik predbeznych prihlasek a dokonce se zacal formovat tym na zarijovou 100K terenni stafetu ... vyvoj je v soucasnosti ale tak dramaticky, ze je zatim bloggersky nezaznamenatelny)
Kazdopadne vcas dorazime do Masonu, dejiste tohoto behu, parkujeme, nasleduje registrace, tricko tentokrat zadna velka slava, ale jako pyzamo se urcite hodi. Spolecne se rozcvicime, obhledneme kopec ... no neni to zadny krpal, ale dost strmy aby na zacatku rozhodil veskere plany na nejake konstantni tempo, a aby v zaveru vam jeste podrazil nohy.
Na startu se tradicne rovname na uroven prvni tretiny cca 600 cleneho pole. V davu poznavam uz zname tvare, k nekterym jsem schopen priradit i jmena a vysledky z posledni doby. Zvlaste si hlidam Billa Kellera, 66lety veteran s casy kolem 22:40. Jeste loni a letos v unoru mne porazil na Icemanovi, od te doby jsem mu to dvakrat vratil. Beru ho jako referenci, a hned po startu se jej rozhodnu stihat. Chci-li myslet na solidni cas, nemel bych jej predbihat az tesne pred cilem, na druhou stranu to nechci prepalit hned na zacatku.
Z kopce se vsichni riti jako o zivot, drzem se proto s davem, ale jakmile prejdeme na rovinku, ostatni zpomaluji a ja se posouvam tradicne kupredu. Padesat metru prede mnou Bill Keller, to sou teda fofry, premyslim jestli nebezim moc pomalu, nebo jestli to byl neprepalil. trpelive si ale drzim to svoje a posouvam se dopredu. Billa predbiham zhruba po peti minutach, davy ridnou a ja musim dotahovat uz trochu roztrousene skupinky. mezery mezi nimi se zvetsuji, ale porad se prodiram dopredu. Na prvni mili jsem v 6:48 podle zlutych hodin, coz odpovida 6:36 meho cisteho a cipoveho casu (ktery mimo jine urcuje konecne poradi). je to samozrejme vyrazne rychleji nez obvykle, ale pricitam to startu z vrsku. Bezi se mi docela zlehka a rytmicky, ale kdyz dorazim jeste jednu peti clenou skupinku je najednou prede mnou dira asi 60 metru. Myslim, ze to nema cenu stahovat, snazim se stabilizovat tempo a cekat az nekdo zacne odpadavat. Zaciname mijet prvni bezce v proti smeru a blizit se k obratce. Cesta se krouti mezi domy jako had, clovek ceka ze uz to bude za touhle zatackou, ale jeste ne, tak za touhle, tam taky ne, tak snad ted ... no jeste jednu, pak obratka o 180stupnu. Ze skupinky prede mnou se propadla takova drobot, mali kluci, snad je jim 12 nebo 13, mam je do pasu, musim se hlidat abych je nezaslapl. Kdyz je predbiham snazi se statecne drzet, jeste mi jednou nastoupi, ale pred druhou mili mizi v zadu. Na tu dorazim ve 13:28 cisteho casu, sice si rikam, ze to neni zadny zazrak proti mili prvni, ale i tak je to dobre, a bylo to poctive po rovince. Skupinka prede mnou se rozpadla, vetsina utekla dopredu, dva chlapici zustavaji vzadu. Soustredim se ze je stahnu, ale dochazi mi sila. Zbyva posledni pul mile, je to mirne z kopce. Snazim se protahnout krok a jednoho chlapika preci jen pomalinku predbiham. K druhemu se priblizuji na par metru, ale to uz zahybame ostre doprava do ciloveho kopce. Zhruba sto metru ostreho stoupani, neni z ceho brat, kolena se mi podlamuji, tak se snazim nohy trochu setrit, o to vice machruju rukama. Myslim, si ze mi to nejde tak hrozne, ale chlapik prede mnou se mi zacina trochu vzdalovat, a ze zadu se vynori manik co jsem si myslel, ze jsem ho pred chvili nadobro udolal. Blizime se k vrcholu, mam pocit ze jsem ten maly souboj nadobro ztratil, slysim uz hlasatele, je tam hodne divaku. Jeste ostra doprava a posledni cilova rovinka, snad 80 metru, vic to nebude. Na zlutych hodinach je nejak divne maly cas. A pak uz nic nevim, proste proletim kolem tech dvou, protahuju kroky ze by se za to nemuseli stydet ani zlehka vyklusavajici Kenane a sem v cili, pod 21 to neni, ale tech drobnych navic tam moc nebude. Beru vodu a automaticky obracim, jeste bude dobihat Palo a Ivan. Kolem cile je slusny dav, sotva zahlednu Pala jak se riti do cile, jeste trochu kricim, ma to za 23:26, zlepseni proti minule o vice jak dve minuty, Ivan dobiha kolem 26 minut.
Spolecne fandime dalsim co zapasi s cilovym smrtakem, kdyz zacinaji dochazet chodci preci jen to zabalime. Na nastence uz jsou vyvesene vysledky, muj oficialni cisty cas je 21:06. Oproti zavodu pred dvema tydny zlepseni o 22 sekund, mozna nic tak strasne prekvapiveho ani svetoborneho, ale preci jen to se mnou zamava ... o par vterin jsem prekonal svuj vice jak 12 let stary osobni rekord ze stredni skoly. Na bod to dnes nestaci,ve sve kategorii jsem 7., celkove 54. z 610 startujicich z nich cca 150 jsou pravoverni chodci. Na pate misto mi tentokrat chybelo hrozivych 91 vterin, ale myslim, ze to jednou jeste urcite prijde. Druhy den se z novin dovidam, ze zavod bezela i michigenska guvernerka Jennifer Granholm se svym manzelem Danem Mulhernem, ktery je galantne oznacovat jako "first gentleman". Jennifer bude brzy 50 a zabehla to tesne pod 31 minut. Jeji manzel si zabehl osobak v hodnote 23:36, takze si jeho skalp pripisuje i Palo ;-)